obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38954 příspěvků, 5685 autorů a 387173 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: 4. Kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Prosím, neodcházej!
 autor Lamprey publikováno: 21.01.2008, 10:47  
 

Ležím bezvládně na posteli a čekám na telefonát jako na smilování, když v tom v chodbě bouchnou dveře. Okamžitě vyletím do sedu. Čekám, že mamka přijde do pokoje, ale nikdo nepřichází. Je mi to divné, a proto se jdu podívat. Dojdu ke dveřím a opatrně je otevřu. S nadějí, že se přece jen nic moc nestalo, se za ně kouknu a...
„Petro, Honzo,“ kouknu se na oba jako na zjevení.
„Co je? koukáš na nás jako by jsi nás alespoň týden neviděla,“ ozve se ségra. Já na ně stále ještě zírám a nějak nejsem schopná odpovědi.
„Zoro! Haló!“ zařve mi brácha do ucha a já konečně procitnu.
„Ale nic. Jděte n¨se vykoupat a pak si přijďte do kuchyně pro večeři,“ odpovím a chci se odebrat k tvorbě nějaké večeře.
„Kde je máma?“ zeptá se ségra a já okamžitě nevím co odpovědět.
Pak mě napadne jediná věc. „Mamka je ještě v práci,“ odpovím a v hloubi duše doufám, že je nenapadne se mě ještě vyptávat.
„Aha,“ odpoví brácha s pokrčením ramen a v pohodě si to vykračuje k pokoji pro pyžamo.
Ovšem jak tak koukám na Petru, tak ta mi moc nevěří, ale nic neříká. Petra je sice mladší, ale mnohdy mě dokáže dobře odhadnout. Kouká na mě nevěřícně a potom jen zakroutí hlavou a jde také do pokoje.
Já se konečně odeberu dělat večeři. Absolutně nevím co jim mám dát k večeři, ale něco vymyslím. A, už vím. Napadne mě chleba ve vajíčku. Sáhnu tedy do chlebníku pro chleba a odkrojím z něj čtyři úhledné krajíce. Obalím je ve vajíčku a hodím je na pánvičku, jen to zaprská. I při této činnosti špicuji uši, abych případně slyšela mobil, ale stále nic nehraje a já jsem čím dál více nervózní. Z mého soustředěného poslouchání mě vytrhne brášky přiběhnuvší k večeři. Aby neviděl moji nervozitu otočím se ke dřezu a začnu mýt nádobí. Před bráškou sice není tak těžké to skrýt, ale po příchodu Petry jsem ještě víc rozklepaná. Ustojím to dokud oba nedojí a nepošlu je spát. Ještě ani pořádně nedomyji první talíř po Petře a už slyším známou melodii z filmu Titanic. Okamžitě odhodím všechno co jsem měla v ruce a letím do pokoje, abych přijala hovor. Ani jsem si nestihla přečíst, kdo mi to vlastně volá.
„Tak co?! Jak mu je?“ vyhrknu, div neurvu osobě na druhé straně ucho.
„Komu?“ ozve se klučičí hlas a já nestačím valit oči.
„Mamko?“ zeptám se opatrně a kluk na druhé straně se rozesměje.
„Hej Zoro, ty seš dobrá. Já nejsem tvoje máma, ale Patrik.,“ odpoví a já se nestačím divit ještě víc. Pak se ale natolik vzpamatuji, abych si uvědomila, že mezitím co já se tu vybavuji, by mohla zavolat mamka.
„Co potřebuješ? Já musím co nejdřív zavěsit, protože čekám důležitý telefon.,“ odpovím a netrpělivě čekám až se vymáčkne.
„No jen jsem se chtěl zeptat jestli by jsi nepřišla. Tatík odjel a já tu jsem sám a chtěl bych...“ nenechám ho dopovědět.
„Společnost. Tak s tím mi dej pokoj. Za prvé máš Andreu a za druhé nemám čas a dokonce ani náladu na tebe.“ odpovím nabroušeně a zavěsím. Je mi jedno, že je doma sám. Já chci hlavně vědět jak je tátovi.
Vrátím se tedy k mytí nádobí. Tentokrát ho domyji celé a dokonce stihnu utřít i kuchyňský pult. Poté v kuchyni zhasnu s odeberu se do pokoje, kde opět bezvládně ležím a čekám. Když už se mi to čekání zdá až moc dlouhé, zazvoní můj mobil a já na displeji mohu vidět, Mamina.
„Tak mami, jak mu je?“ vyjeknu.
„Zory, tatínek je zatím v hlubokém komatu. Doktoři mu dávají šanci, že se ještě probere. Ještě není všechno ztraceno. A prý už se jim probralo hodně lidí z hlubokého komatu, takže nejsme úplně bez naděje,“ vyklopí mamka a já nejsem schopná slova. Alespoň takhle se to vyvíjí. I když to není úplně to co jsem si představovala, ale i to je dobré.
„Tak to jo. A mami, kdy přijedeš domů?“
„Děda mě hodí hned domů. Teď šel pro auto na parkoviště. Tak si jdi lehnout Zory, protože já až přijdu, tak si půjdu také lehnout,“ odpoví mamka zdánlivě klidně.
„Ano mami. Tak zatím ahoj,“ snažím se o to samé vyrovnané rozloučení jako mamka.
„Dobrou noc, Zory,“ po této odpovědi okamžitě zavěsí a v mých uších nastane absolutní ticho. Ovšem v těle to tak není. Srdce mi buší o sto šest a dech také není zrovna klidný.
Odložím mobil na stůl a pomalu se odploužím do koupelny, abych se naložila do vany plné horké vody a nádherně vonící pěny. Snažím se alespoň tak odreagovat a na chvíli zapomenout na stávající situaci. Moc se mi to sice nedaří, ale malé uvolnění tu je. Asi po půl hodině se zase vyhrabu z vany a ploužím se přes tmavou chodbu, která právě teď nevyhlíží moc přívětivě. Vždycky, když jsem byla malá a chodila jsem z koupelny do pokoje, na mě táta čekal za dveřmi obývacího pokoje a lekal mě různými nápaditě škaredými maskami. Já jsem z toho měla vždy největší hrůzu, ale pak táta odkryl svojí tvář. Vzal mě do náručí a odnesl mě do pokoje, kde mi četl pohádky dokud jsem neusnula. Ze snů se dostanu opět na zem a se vzdychnutím jdu do pokoje.
Po příchodu se rozhlédnu po pokoji a opět jen se slabým vzdychnutím si zalezu pod peřinu. S touto náladou nejdu ani na ICQ. A to je co říct. Vždycky tam jsem každý den, ale dnes by to opravdu nešlo.
Dobrou hodinu se převaluji v posteli ze strany na stranu a čumákuji do tmy. Dokonce slyším i mamku jak odemyká, jde do koupelny a pak do ložnice, kde se snaží potichu brečet. Nejde jí to potichu, ale já jí to nemám za zlé. Jen ať se vybrečí.

Ráno vstávám jako vždy v pět hodin, abych se stihla ještě upravit. Ovšem cítím se opravdu děsně moc nevyspale. Ani nevím, kdy jsem usnula. Ale muselo to být hodně pozdě, protože takové kruhy pod očima nemám každý den. Dokonce ani make – upem zamaskovat nejdou. Ale co. Stejně je na mě vidět bledost a únava. Po příchodu do kuchyně se mi nálada ani trochu nezlepší. Mamka je taky bledá a nevyspalá, ale narozdíl ode mě má nateklé oči. Nejspíš dlouho do noci brečela. Je mi jí opravdu moc líto. Chtěla bych jí nějak pomoct, ale teď jí nejlépe pomůžu tím, když budu ticho a postarám se alespoň o sourozence.
Při pohledu na hodinky přestanu přemýšlet o problému a urychleně se pakuji k odchodu. Dnes se mi teda extrémně nechce, ale musím jít. Autobus, jako vždy, dobíhám a doběhnu. Asi by mi pomohlo, chodit včas.
Lidé v autobuse na mě zírají jako na exota. Dneska je ta cesta do Liberce nekonečná. Bezduše koukám na ubíhající stromečky. Díky tomu že jsem si sedla, mohu klidně pozorovat ubíhající krajinu. Tedy až do doby než nastoupí ten krásný kluk z knihovny a sedne si na jediné volné místo, které je vedle mě. Já na něj stále zírám v odrazu okna. Jsem nervózní a nejsem schopná udělat jediný pohyb. Jsem z něj celá vedle. Nevím co bych udělala, kdyby se mě zeptal jen na jedinou nepatrnou věc.
Ani nemám čas o tom moc přemýšlet, protože cesta najednou uteče rychle a já musím vystupovat. Ovšem chvilku před zastávkou zjistím, že ten kluk ještě nevystupuje a já ho musím poprosit, aby mě pustil.
Když jsme pět minut před zastávkou, odhodlám se zeptat. „Prosím tě, mohl by jsi mě pustit?“ ptám se, opatrnost sama.
„Ale já tě nedržím,“ usměje se ten kluk a já jdu do kolen.
„No, ale já myslím z toho místa,“ odvětím.
„Ale na tom místě tě taky nedržím,“ odpoví s úsměvem.
„Tak jednoduše. Potřebuju vystoupit, tak jestli by jsi mohl uhnout a já projít,“ zaúpím.
„To řeknu hned,“ zasměje se a já si oddechnu a chci začít lézt ze sedačky, když v tom se zasekne a otočí se na mě. „Pustím, ale chci heslo,“ mrkne na mne.
„A jaké je heslo?“ podívám se na něj s hrůzou, že se odsud nedostanu.
„No, zkus číslo tvého mobilu,“ ukáže rovné bílé zuby v nádherném úsměvu.
„Jo jasně...“ vylovím mobil a nadiktuji mu číslo. Vím, je to ode mne nezodpovědné dát mu číslo, ale jemu bych dala všechno.
„Tak dík,“ usměje se, mrkne na mě a konečně mě pustí z mého pomyslného vězení. A já co nejrychleji zmizím, abych co nejdříve byla z jeho dosahu. Venku mi to ovšem nedá a já se musím podívat zpátky do autobusu na místo, kde sedí a když vidím, že se na mě také kouká, věnuji mu úsměv. On mi úsměv oplatí a já si mohu blahopřát, že i s kruhy pod očima a bledou tváří po mně chtěl číslo.
Tohle byla bohužel jediná veselá věc za dnešek. Ve škole mi to jde jako psovi pastva. Nemůžu se na nic soustředit, protože mám na práci sledování displeje mobilu, kdyby náhodou volala mamka s novými informacemi o tátovi. Učitelka do mě musí několikrát šťouchnout, abych se probrala, ale ani to nezabírá.
„Danečková, pojďte k tabuli!“ zahřmí hlas učitelky Trávníčkové.
S dostatečně otráveným výrazem se zvednu z lavice a jdu odevzdaně k tabuli.
„Vypočítejte nám tento příklad,“ zaťuká na tabuli, jako kdybych byla slepá a příklad neviděla.
Začnu počítat, ale stále mi to nejde a učitelka na mě řve jako tur. Moc ji neposlouchám a věnuji se příkladu.
„Takže Danečková, koukám, že jste se to nenaučila. Tak to bude za pět. A netvařte se, jako mrtvola...“ nedokončí výčitku, protože se rozeběhnu směr dveře. Touhle poznámkou mě dorazila úplně. Nemohu jí to zazlívat to je jasné. Ona neví co se ve mě odehrává, ale i tak si to mohla nechat pro sebe.
Doběhnu na WC a v tu chvíli mi zazvoní mobil. Střelhbitě ho zvednu.
„Prosím, Danečková,“ vychrlím v očekávání, že se dozvím více o taťkovi.
„No, ahoj,“ ozve se mamky hlas.
„Co se děje? Něco o tátovi?“ zeptám se.
„Ne o tátovi nic. Za nim pojedu po práci. Právě proto ti volám. Potřebovala bych, aby jsi došla do obchodu a nakoupila to co je na ledničce. Já to už dneska nestihnu.“ zaprosí a já se slituji.
„Jasně že to nakoupím,“ zavěsím a sednu si na okenní parapet.
Je odsud nádherný výhled na velké parkoviště, které nikdy nebylo moc frekventované, ale bývá na něm hodně aut. Když se zakoukám do dálky, vidím v mlze deště se sněhem obrysy Ještědu. Byli jsme tam jednou s tátou, když mi bylo šest let a od té doby ho stále přemlouvám, abychom se tam znovu podívali. Já sice z hlouby duše nesnáším rodinné výlety, ale s tátou je to zábava. Jednou, když jsme se byli projet na kolech, se táta...
Z mých vzpomínek mě vytrhne Andrea, „Zoro! Jsi v pohodě? Slyšíš mě vůbec?“ otočím k ní můj kalný zrak s otazníkem.
„Trávnice mě za tebou poslala,“ odvětí s kroutícíma očima.
„Jo aha. A co já s tím?“ odpovím suše a chci se otočit opět ke světu za oknem.
„Zory, co se stalo?“ zeptá se starostlivě a přisedne si ke mě.
„No, táta jel včera autem domů a předjíždějícímu náklaďáku se uvolnili kmeny a tátovi to spadlo na auto. Teď je v nemocnici a je v hlubokém komatu,“ vyklopím jí všechno a konečně si oddechnu.
„A probudí se ještě?“ chytí mne za ruku a čeká na odpověď.
„Možná jo. Doktoři říkali, že je ještě možnost a není nic ztracené,“ odvětím a cítím jak ze mne spadne kámen mlčení.
Andrea na to nic neodpoví. Jen mne obejme a já se konečně vybrečím. Když zvoní na přestávku, jsem už celkem v pohodě. Můžu za to vděčit jen Andree. Je to moje nejlepší kamarádka, kterou nechci nikdy ztratit. V osmi letech jsme si slíbili kamarádství navždycky a zatím nám to vychází až s drobnými hádkami, ale taková výměna názorů není nikdy špatná.


 celkové hodnocení autora: 77.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 34 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Mathew 21.01.2008, 10:46:28 Odpovědět 
   „...Ale nic, ...k tvorbě nějaké večeře...“ -> zbytečně duplikuješ slovo večeře

„...v pohodě si to vykračuje...“ -> nelze použít, buď -> „v pohodě si vykračuje“, nebo „v pohodě si to šine(např.)“, atd.

„...Já se konečně...ale něco vymyslím...“ -> opět zdvojení slova „večeře“, zkus víc pracovbat se slovní zásobou -> jídlo, např.

„...Obalím je ve vajíčku a hodím je na pánvičku...“ -> „je“ v druhé větě je zbytečné, stačilo by „...a hodím na pánvičku“

„...brášky...“ -> bráškA

„...Ustojím to dokud...“ -> Ustojím to, dokud

„...Snažím se alespoň tak odreagovat...“ -> doporučuji změnit skladbu

„...Ze snů se dostanu opět na zem...“ -> dokázal bych si představit lepší, obraznější formulaci

„...z hlouby duše...“ -> z hloubI duše

„...otočím k ní můj kalný zrak s otazníkem...“ -> „svůj kalný zrak“, ale vůbec celá formulace je nevydařená

Téměř celá kapitola se vleče v duchu jakési těžkopádnosti, stálo by za to pohlédnout na ni s odstupem a některé pasáže přepsat. Postupně se z příběhu ztrácí onen zvláštní naturalismus a styl inklinuje k poněkud dětinskému vyprávění. To původní charizma není sice nutné podržet, ale rozhodně bych se vyhnul směru, jakým se dílo ubírá. Nicméně pořád obsahově i stylisticky zajímavé dílko, na kterém by bylo hodno zapracovat.
 ze dne 22.01.2008, 13:03:08  
   Lamprey: Děkuji...:-) Budu se snažit to napravit;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Post Mortem
Garth
Zmatenost
Rodny
Řekl
Charles
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr