|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4550 autorů a 303409 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Opus Pictus X ::
| Posledně jsem vás ošidil, tak tumáte! Project X... to byla ňáká počítačová hra, ne? |
| |
|
|
Jednou se mě kdosi zeptal: „Pro koho vlastně píšete?“ Tehdy jsem jaksi nemohl odpovědět, nevěděl jsem, neznal jsem odpověď, ležela zasutá, zamčená. Myslím, že jsem ji teď našel nebo spíše odhalil, odemkl. Pokusím se o její zachycení, tak, jak rudne v pekle ostýchavosti: Komu je určeno volání o pomoc? (a nyní se stydím i já, neboť odpovědí je otázka) Není snad pro kohokoliv, kdo jej uslyší a zareaguje naň? Ano, mayday nemá konkrétního adresáta, tedy, ani mé psaní nemá určitou poštovní schránku, do které by směřovalo. Dalo by se říct a tedy i napsat, že mé texty nemají domov a tak mě napadá: Kde domov můj? Nejsou snad mé (více či méně) literární pokusy abstraktními bezdomovci? A pokud ano: Chtějí pracovat a bydlet v charitativních útulcích, nebo se jen tak poflakovat a postávat sedávat s ukradeným kloboukem lačnícím po mincích a zatoulaných bankovkách? Odpovědi na tyto otázky nechám nezodpovězeny, zkrátka se doznávám, že nevím, co mé texty vlastně chtějí. A také: prozradím velké a blbé tajemství – vždyť já, omnipotentní autor, svým textům nerozumím! („Hm, alespoň ne tak, jak bych chtěl“ spěšně dodávám a zakončuji tento reminiscentní odstavec)
Na co si vzpomenu, když pomyslím na smutnou dvojici žák – učitel a který obrázek je možno viděti před budovou školy v letních měsících?
Když vidím Našeho se školní brašnou na zádech a Spasitele, jak se na Něho zubí menhiry svých otevřených úst, vzpomínám si na pederastii. Vidím i jak si oba po posledním školním zazvonění sednou do trávy a tam, pod skloněnými pažemi větví, škrtičské sekty uctívačů Kálí, prozradil bych jim, aby se vyděsili, ale já je chci nechat tam, jak jsou, neboť, probíhá (a není přerušena vystrašeným úprkem před napřaženými šátky vrahů) výuka nad potrubím žížal, hladem planoucími krtky, nad dešťovkami v zahliněných tlamičkách, seminář o Bohu o víře o Bibli. Také učení o lásce k Bohu: Vykupitelova dlaň položená na rameno Hrdiny, šíření vše zaplavujícího ohně a vody do všech buněk v chlapeckém těle, koncert nebo krásněji, ohňostroj chemických reakcí, známých i těch, které v té chvíli není možno popsat, vtrhnutí blaženosti dychtivých destiček do lesa pyje a první Hrdinova erekce a ejakulace skrz kap kap kalhoty do napřažené náruče všudypřítomného Boha, do trávy, kde mravenci, slunéčka, hlemýždi, jepice, krtonožky, čerstvě vylíhlé žabičky, luční koníci, cvrčci, střevlíci, ploštice, sviňky tykadélky, ostnatými slizkými žádnými končetinami provolávají slávu boží mezi nimi k sobě samotným i k otevřenému nebi. Byla to zbožná chvíle. Náš Hrdina vzlykaje nesmírným štěstím objímal Učitele jakoby poznal, že jediné a veškeré dobro se ukrývá uvnitř toho vetchého vysušeného uzlíčku tkání objímaného. Uviděl v opatrovníkově bytosti naději a já Mu nebudu připomínat jednu z bilionu možných pravd, že naděje umírá poslední.
Naději?
Ano. Uviděl ji tam…
Ale jakou? V co?
Vyhýbám se odpovědi, že? Inu, byla to naděje v lidstvo. Spásu lidstva. Zní to hloupě, ale On vskutku věřil, že si vyplakává oči na rameni opravdového spasitele s velkým S. Jestli ve svých jinošských letech vůbec pomyslel na válkou sežehnuté obličeje matek, ať už uvnitř pulsující mraveništěm krve nebo dětmi padlých andělů, to já nevím. Můžeme se jen dohadovat, zda-li se v Jeho nočních můrách objevovaly přízraky s kulomety místo loktů, s tankovými pásy místo hnijících těžkých bot, s procesory místo drogami naládovaných mozků. Otázkou zůstává, zda neměl prorocké nadání, nebo spíše, moc. Tak tedy:
Měl ji?
Nedá se to popřít, přiznávám. Pravda, budoucnost, tedy: záblesky, metafory, náznaky, střípky budoucích událostí a zážitků, dějů, jichž se stal aktérem či pozorovatelem, to všechno se Mu zjevovalo ve snech. Naštěstí jen v Morfeově náruči, protože kdyby někdy mezi živými bdělými dobrými zlými důležitými lidmi zařval „Pozor tank!“ a dal se na zběsilý ústup se smrtí v očích šílence, nešlápl by v nepozornosti na minu, jenom by si bdělost dobro zlo důležitost těch ostatních pomyslelo cosi o duševním zdraví prorokova. Ne ne. Musel by aspoň dva dny v kuse nespát, aby zlé sny tančily čardáš s čirostí skutečnosti a navíc – ty snové krajiny, bytosti, masakry se Mu v hlavě během dne vypařovaly z hlavy jak svatě vodní kapky z těla pokřtěného.
Ale vždyť Jeho strach z války je poněkud v protikladu s Jeho láskou ke zbraním, není-liž pravda?
Ano. Je jako suma nebo avatár lidstva, které na jednu stranu vytváří organizace na podporu vývinu nových léků, na pomoc lidem stižených hladomorem, neléčitelnými chorobami, chudobou, proti nezdravému způsobu života, prevence drogových závislostí; vytváří linky bezpečí, linky důvěry, linky pohlazení, cvičí psy všech ras a vyznání a politických přesvědčení, aby s páníčky paninkami chodili mezi staré nemocné mladé postižené zoufalé lidi a přinášeli jim tak pět minut trvající radost při hlazení, krmení, pejskování, povídání, které za zavřenými dveřmi rokuje o humánnosti eutanazie; na stranu druhou jsou financovány výzkumy nových zbraňových systémů, chemických biologických nukleárních, aby se kašlalo bobtnalo zářilo a umíralo ve velkém, neřku-li v co největším měřítku, továrny vdechují život rychlejším nezaznamenatelným nesestřelitelným létajícím bitevním objektům, takže piloti v nich mohou létat od prvních vousů až do prvních šedin, pomočování, stařeckých skvrn, demence, kapitáni majoři plukovníci maršálové generálové kladou kadetům megafony na srdce, že těžko na cvičišti - lehko na bojišti, a oni se plazí, skáčou panáka i panáčkují, salutují, leští si boty, převlíkají si ponožky, rozebírají, čistí a zase skládají poloautomatické ruční zbraně a pak s nimi mašírují v úhledných řadách sem tam a obráceně prozpěvujíce si tu svou a vzpomínajíce na ty své lepší půlky dřepící doma a nemyslejíce na to, jak se kurví s jejich bratry, strýčky, kamarády, ženichy jejich upjatých kamarádek, s kamarádkami. Náš je zkrátka jenom člověk a tak se nedivme, že se bojí a zároveň je přitahován smrtonosností zbraní i těch, kdo mačkají spouště.
Jaká je Hrdinova nejsmutnější vzpomínka na dětství?
Načichlá malinami. Tehdy Mu mohlo být deset dvanáct třináct, kdy chodil na návštěvy k Babičce - pociťoval to jako povinnost, pokud budeme přehlížet fakt, že Ho do toho nutili rodiče, zaneprázdněni sexuálními hrátkami, takže potřebovali byt celý pro sebe, než se kluk vrátí, posílali syna k matce tchýni, protože byla chudák na všechno sama a bez chlupatého přítele se musela cítit zbytečná, a navíc, v záchvatech pomatenosti a lhostejnosti byla Babka jak oslík, kterého žádáme, aby se otřásl. A tak se dukáty sypaly z vytahané kůže jejího břicha a Hrdina se vždy sehnul, aby zvonivé penízky sesbíral, a měl tak na limonádu zmrzlinu zakázané činnosti. Pak - bývalo to jak nějaký společenský obřad - se na Něho usmála jak pohádková a On, místo toho, že by se byl býval zeptal, proč má tak velké zuby, slýchával: „Tak co si dáš, mé oblíbené vnoučátko?“ A odpovídával: „Čaj. Se šťávou. Dík moc.“ A ona, zběhlá v péči o vnoučata (pedantická závorka: Hrdina byl její jediný vnuk, ale ona měla pokaždé, kdy se objevil ve dveřích, pocit, že vidí druhé, třetí, čtvrté vnouče, nazývala Jej různými jmény, stal se tak jakýmsi hybridem všech dětských tváří, které za celý svůj život viděla a poznala), se pochechtávaje došourávala ke kredenci, odkud vytáhla krabici se sypaným čajem, nasypala do hrnku, uvařila vodu, zalila nasypaný čaj, počkala (a chvíli si krátila tichými modlitbami, hořekováním, kradmými pohledy k odchlípnutému stropu), přecedila sýtem, z kapsy sukně vylovila sklenici malinové šťávy... A tady to je: chuť lesních plodů, stařeckými prsty nasbíraných, třesoucími dlaněmi zavařovaných, ptačími kostmi nalévaných do kouřícího hrnku. A jedna kostka cukru. Chutě a vůně - nejmocnější katalyzátory vzpomínek. A teď objasním, proč smutných. Nikdy se nevydržela dívat, jak Vnuk srká malinový čaj, vždy si jen vyměnili pohledy, smutně se usmála a odešla. Kam se odebírala a co tam dělala, se dozvěděl až po nějaké době, kdy zvědavost zvítězila nad slušností, kdy klečel před ložnicí a poslouchal. Vůně konzervovaných malin se Mu v hlavě spojila s nářkem za dveřmi: bědování takové, až Mu sladkost v ústech zhořkla, pláč tak usedavý, až musel pevně držet stavidla svých víček. Vrátil se do kuchyně a zamyšlený prořezával zeď, ze které se na Něj usmíval Dědeček. Svatební fotografie. Černá a bílá.
Hrdinova permanentní němota nebyla jenom výsledkem šoku z příliš prožitého snu, byla to zároveň přísaha mlčenlivosti, odloučenost od svého hlasu, od části svého já, papír a tužku používal jen když to bylo nezbytně nutné, později, mezi svými spolubojovníky, si vykoledoval přezdívku Břichomluvec, kvůli nebo snad díky své železné vůli nikdy nedostudoval, ústní zkoušky se nedaly odbít, když dosáhl dospělosti, přestal se vídat s J. K., ne proto, že s ním nemohl rozmlouvat, ale proto, že jejich pouto získalo zcela jiný rozměr, rád bych podotknul, pachuť, neboť Náš přestal být po nocích osamělým lovcem, získal společníka, přestali být spolu ve věcích ducha, začali být společníci těla, uspokojování potřeb, stalo se to jednoho lesoparkového večera, kdy J. K. se zálibou pozoroval psa chlemtajícího krev svého pána, už se nabažil oblíbených vnitřností a s mokře mazlavou tváří naslouchal kromě hltání i jiným zvukům, které by mohly ohlašovat nevítanou návštěvu, zaslechl našlápnutí, vyhoupl se do větvoví a znovu jak šelma vyhlížel, to, co uviděl přicházet, nebyl noční chodec, byl to tvor, před kterým s kňučením a ocasem mezi nohama pes vychladlého pána utekl, který svou velikostí zastiňoval urostlé tele, blýsknutí očí ukrytých v šeptajícím závoji listí, ohlédnutí příchozího zvířete, chvíle měření sil, vypočítávání vzdálenosti, přenášení váhy, skok ze stromu ke zkrvavělé mrtvole k hladovému, mrchožrout, vlk, člověk, obě šelmy v kruhu ticha, obcházení v ringu, čekání, najednou zvláštní věc, a co bych to natahoval, vy už stejně víte, že Vlk J. K. poznal, to bych vás ukrutně podcenil, pozorní čtenáři!, podali si ruku a pracku na znamení úmluvy, i když nikdo z nich nepromluvil, tehdy hovořili ohněm očí dychtících po mase a krvi, Hrdina bude čenichat kořist a lokat horkou krev, J. K. bude soukat provazce mrtvých střev do těch svých, živých, volnost rovnost bratrství zpečetěné chutí krve.
Víme, že Náš žil navenek takovým životem: tichým, samotářským, podivínským. Co se ale dělo uvnitř, to prozradí snad jen má tajuplná sonda, abych upřesnil, štěnice. Skrytá za jedním ze závitů, zaznamenává takovéto hlasy: „Ať si myslí, co chtějí, stejně neví, o co jde.“ Nebo: „Vidím vám to na očích – chtěli byste mě lynčovat, zavést v okovech k pranýři, to by se vám líbilo, ukazovat si na mě prstem, vysmívat se.“ Taky: „A co tím vyřešíte? Nic. Jenom si udělá dobře vaše šablonou nalinkovaná představa o světě, uleví se jí, že je pořád schopná rozlišovat mezi normou a úchylkou.“ Ale taktéž: „Podívejte se na sebe! Jste všichni stejní. Hlavně, že při přijímacích pohovorech preferujete individuální osobnosti. Že, že že… s oblibou říkáte svým dětem, no, víš, každej človíček je jinej a to je právě to krásný.“ A přemítal o své duši: „Musí být jedinečná, osvobozená od zhoubného vlivu ostatních, pohroužená do sebe, zaměřená na vlastní dokonalost. Obohacená o nespočet dalších, pozřených v noci, kdy se vlévají jako řeky do moře, jako slunce utápěné v horizontu.“ Takový byl – zamčený ve svých myšlenkách, polykající klíč od úst, podobně jako to děti s oblibou předvádějí, když ukazují, že umí držet jazyk za zuby. Říká se, že nemluvní lidé mají bohatý vnitřní život (pokud ovšem nejsou mentálně retardovaní). O Našem to platí dvojnásob.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 6 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
