|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4550 autorů a 303410 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Časopis DRAČÍ MĚSTO ::
| Tak tohle se ještě nestalo... Ale mohlo by. |
| |
|
|
„Co děláš?“ zeptal se otec, když za sebou zavíral dveře do mého pokoje.
„Nic,“ odpověděl jsem a minimalizoval textový dokument. Nemá cenu vyprávět mu, že píšu, stejně by to vyšlo nastejno.
„Aha. Můžeš mi něco vypálit?“ požádal mne.
„Jistě. Posaď se,“ nabídnul jsem mu židli. „Co bys rád?“
„Nové Zeppeliny,“ řekl.
Nalil jsem si čaj a vyhledal příslušnou složku. Chvíli jsem se přehraboval v „pracovním uspořádání věcí“ na stole, než jsem našel prázdné cd a vložil ho do mechaniky.
„Vodní dýmka, čaj a pičoviny na počítači,“ konstatoval otec, zatímco jsem mu vypaloval hudbu. „Děláš taky něco užitečného?“
„Ne,“ odpověděl jsem pohledem upřeným do monitoru a snažil se udržet rádiový klid. V rámci udržení příměří.
„Ne, co?“ odpověděl si sám. „Myslel jsem, že začneš konečně brát věci aspoň trošku vážně. Jsi už dost starý na to, abys dospěl.“
Koutkem oka jsem zaregistroval příchozí zprávu od Veroniky a těšil se, až mechanika vyplivne hotové cd a já jí budu moct odpovědět na pozdrav.
„Vážně, mohl by ses vykašlat na to svoje pitomé psaní. Stejně si tím jenom zasíráš harddisk v hlavě,“ řekl otec.
Silou vůle jsem popoháněl vypalovací proces a schválně, jako by na to tom záleželo, přemýšlel, jak budu pokračovat v psaní povídky. Jistě, neměli jsme to v posledních letech růžové. Doba nepřála literatuře. Lidé postupně zapomínali, jak je krásné číst. Nejprve čtenáři zanevřeli na fantastickou tvorbu jako na něco, co nemá smysl, neboť je to naprosto smyšlené. A tento rok změnu názorů na literaturu pocítil i realistický proud. Chceme žít, hlásali lidé, ne si o životě jenom číst. Paradoxně na tom vydělal jistý Andreas D. jemuž se podařilo napsat knihu Jak z deprese snadno a rychle, která se rychle stala bestsellerem.
Mechanika konečně vydala své kulaté vysvobození, já ho popsal a odevzdal otci.
„Najdi si práci,“ doporučil mi, než odešel.
Otevřel jsem dialogové okno komunikačního programu.
-Ahoj
-Jak se máš?
-No, jako obvykle. Píšu povídku.
-Fajn.
-Jak se máš ty?
-Nic moc. Zase mne odmítli.
Na to nešlo napsat nic. Vydavatelé ignorovali všechny nové spisovatele snažící se prosadit. Navzdory situaci jich bylo čím dál tím víc a i profesionálům trvalo, než jim něco vyšlo knižně.
-Nechceš zajít do čajovny?
-Jo, ráda.
-Tak v sedm v Dobré čajovně?
-Ok
Obnovil jsem textový editor a prolétl řádky, které jsem zatím stvořil. Sám jsem nevěděl, proč ještě lpím na psaní. Snad za to může má posedlost písmenky a vlastními světy, které se s nimi dají stavět. Co na tom, že je nikdo neobjeví? Kouřil jsem dýmku a bušil do klávesnice. Příběh utkaný v mé hlavě chtěl ven. Rychle.
Musel jsem se usmát. Můj hlavní hrdina zemřel tři stránky před koncem povídky. Docela jsem ho litoval. Taky mohl ještě chvilku vydržet, prevít jeden. Podíval jsem se na čas – 6:45. Zkopíroval jsem povídku na flash disk a sešel do pracovny rodičů. Jejich počítač mne přivítal připravený k zpracování textu. Tiskárna na tom však byla jinak. Odmítla mi vydat vlastní písmenka na papíře. Nepomohlo ani tiché domlouvání. Tak jsem zvolil kompromis.
„Zajímavá povídka,“ řekla Veronika a podala papíry dál.
Potáhl jsem z vodní dýmky a usmál se.
„A co tě vedlo k tomu, že jsi to vytisknul červeně?“ zeptal se Jakub, když přišel na řadu se čtením.
„Okolnosti,“ odpověděl jsem.
Když povídka oběhla celé kolečko spisovatelů a vrátila se do mých rukou, pečlivě jsem ji uložil do složky. Debata se točila kolem nových výtvorů a nápadů. Nikdo se ani slůvkem nezmínil o svých neúspěších na poli vydavatelském. Ani nemusel. Byli jsme na tom všichni stejně.
„Anna si našla novou práci,“ řekla Veronika.
„Ano?“ podivili jsme se.
„Dělá teď redaktorku v časopise.“
Chvíli jsme uznale kývali hlavami.
„V dívčím časopise,“ doplnila Veronika a veškerý pohyb ustal.
Jakub se upřímně rozesmál.
„Tak to je konec,“ řekla Sabina.
Tu větu o konci jsem slýchával pokaždé, když jsme se sešli v čajovně. Vždy ji vyslovil někdo jiný a pokaždé byla reakcí na jinou událost, ale dávala najevo, že jednoho dne bude úplný konec. Jenom nám nebylo jasné, kdo to pozná jako první.
Toulal jsem se ulicemi Brna a přemýšlel. Čínský trh s literaturou podle Jakuba včera odmítl první fantasy román. Další hřebíček do rakve spisovatelům, pomyslel jsem si. Čína byla jedinou zemí, která ještě jakž takž pomáhala tvůrcům literatury zůstat nad vodou. Alespoň některým. Minul jsem budovu Městského divadla. Byla mrtvá stejně jako ostatní domy kultury v zemi. Lidé se chtěli bavit jinak. Nespecifikovali už jak a kde.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptala se matka.
„Procházel jsem se parkem,“ odpověděl jsem.
„A párky ti zatím stydnou. Mohl jsi jet šalinou.“
Možná, kdyby mi zbyly nějaké peníze… pomyslel jsem si.
„Promiň,“ řekl jsem nahlas a posadil se ke stolu.
Zase jsem seděl u počítače a cosi do něj datloval. Tentokrát se však mé myšlenky rozbíhaly všemi směry a nedokázal jsem se soustředit na hlavní dějovou linku. Přesto jsem se nevzdal. Sám jsem byl zvědavý, jak se z té šlamastiky mladý mág dostane. Nakonec jsem ho vysvobodil sám – deletem. Znechuceně jsem vypnul počítač a uložil se ke spánku.
Ze snu se vynořila velká bílá tečka a mrkla na mne neexistujícím okem. Když jsem jí mrknutí oplatil, rozesmála se, čímž mne probudila. Pak už jsem nemohl usnout. Udělal jsem pár kroků k počítači, pak zase zpátky k posteli. Potom k počítači, k posteli. Neschopen rozhodnout se, opakoval jsem celý proces tak dlouho, dokud jsem se neunavil a neskončil zase ve snu s velkou bílou tečkou. Tentokráte jsem na ni nemrkal a čekal, co mi řekne. Neřekla nic a zfialověla. Tak jsem zčervenal a mlčel.
Probudilo mne hrozné horko. Slunce už si zase hrálo. Vstal jsem a ujistil se, že už je opravdu pár hodin po obědě. Nejvyšší čas na snídani. V domě nikdo nebyl, a tak jsem se nemusel obtěžovat vysvětlováním, co jsem dělal, že otevírám oči až teď. Uvařil jsem si čaj a v hlavě mne pořád strašil vymazaný mág. Co s ním asi bylo potom? Rychle jsem zavraždil poslední kousky chleba a rozběhl se po schodech nahoru do svého pokoje. Jenomže jsem si zapomněl přepočítat, kolik těch schodů vlastně má být, a tak jsem celkem parádně zakopnul o vlastní blbost a zlomil si nohu. Docela parádně to bolelo. Odtáhnul jsem se k telefonu a vytočil jediné číslo, které připadalo v úvahu.
„Ahoj, zlomil jsem si nohu,“ řekl jsem Jakubovi.
„Dobře ti tak,“ odpověděl, ale pak mu to nedalo a zeptal se: „Fakt?“
„Hádej.“
„A volal jsi sanitku?“ zeptal se.
„Ne.“
Zasmál se a poradil mi pár dobrých lékařů. Psychiatrů.
Zavolal jsem si tedy pomoc.
Na pohotovosti mne obdarovali sádrou, a když jsem jim řekl, že jsem nezaměstnaný, i účtem. Koukal jsem na doktora a přemýšlel, jestli má cenu nabídnout mu kousek šílenství.
„Berete šeky?“ zeptal jsem se nakonec.
„Ne,“ odpověděl.
„A povídky?“ zkusil jsem to.
K mému údivu byla jeho odpověď kladná. Načmáral mi na kousek papíru svoji mailovou adresu, mrknul na mne a nechal zavézt domů. Ještě dlouho do noci jsem si nad tím lámal hlavu.
„Ahoj,“ řekla velká oranžová tečka.
„Když ti odpovím, probudím se?“ zajímal jsem se.
A odpovědí bylo slunce, které mne praštilo do víček.
Přitáhnul jsem si k sobě notebook, který spal u mé postele, připravený splnit má přání. Než se zapnul, stačil jsem si dvakrát zívnout a poškrábat se na hlavě. Jednou.
Začal jsem psát.
-Ahoj.
Napsal mi Jakub a přiložil tajemného smajlíka s vidlemi.
-Ahoj.
-Jak je?
-Zlomeně.
-Co se stalo?
-Noha.
-???
-V sádře.
-Aha. No, dneska je čajovna.
-Dneska?
-Ano. Říkej tomu třeba mimořádná schůze.
-A jak se tam dostanu já?
-Uvidíš.
„Díky,“ řekl jsem, když mi Jakub pomohl do auta.
„Nemáš vůbec zač,“ odpověděl a nastartoval.
„Bude to krásná smrt,“ pravil jsem s úsměvem.
„Co se ti stalo s nohou?“ ptala se Veronika, když jsem se doplazil do čajovny.
„Pohádal jsem se s ní a takhle to dopadlo.“
„Aha.“
„Tak, asi bychom měli začít,“ řekl Jakub. „Víc nás už nepřijde.“
Pokoušel jsem se dovést své početní znalosti na hranice jejich možností.
„Proč?“ zeptal jsem se nakonec.
Nikdo neodpověděl.
„Proč?“ zeptal jsem se znovu.
„Vzdali to,“ řekla Sabina.
Opět nastalo ticho, tentokráte jsem ho svým proč nerušil a raději si objednal dýmku.
„No tak už konečně začneme,“ řekl Jakub.
„Fajn,“ souhlasil dým, který jsem zrovna stvořil za pomoci své vodní služebnice.
„Tome, jsi jediný, kdo to ještě neví, ale my chceme založit časopis,“ oznámil mi.
Málem jsem spolknul šlauch, než mi došlo, že si nedělají srandu. Zlomená noha, pomyslel jsem si.
„Vím, jak to zní,“ připustil Jakub. „Ale celé jsme to dokonale promysleli a mohlo by nám to vyjít.
Velká černá tečka kdesi v mé mysli vykuchala slovo mohlo, abych se mohl aspoň trošku pousmát.
„A o čem by ten časopis měl být?“ zeptal jsem se.
„O literatuře,“ nezklamal mé očekávání Jakub.
„A to by mohlo vyjít?“
„Ano,“ odpověděly mé kolegyně.
Trvalo jim patnáct minut, než mi to celé vysvětlili. A půldruhé hodiny, než mne přesvědčili, že to bude fungovat.
„Vážně tomu věříš, že jo?“ ujišťoval jsem se, když mi Jakub pomáhal transportovat mé tělo z auta domů.
„Je to naše jediná naděje,“ odpověděl.
A tak o pár týdnů později vznikl časopis Dračí město. Vydržel na trhu rok, než nám došly finance a my jsme se octnuli tam, kde slunce svítí pouze za poplatek.
Veronika podlehla naléhání rodiny a začala pracovat jako učitelka matematiky na základní škole. Sabina demonstrativně spáchala sebevraždu a Jakub se odstěhoval do Ameriky, kde založil trash-metalovou kapelu Dud gate to hell. A já?
„Co děláš?“ zeptal se otec, když za sebou zavíral dveře do mého pokoje.
„Nic,“ odpověděl jsem a minimalizoval textový dokument. Nemá cenu vyprávět mu, že píšu, stejně by to vyšlo nastejno.
„Aha. Můžeš mi něco vypálit?“ požádal mne.
„Jistě. Posaď se,“ nabídnul jsem mu židli. „Co bys rád?“
„Projednat s tebou pár věcí.“ odpověděl.
Projednávali jsme asi dvě hodiny. Nakonec jsem souhlasil s tím, že se nechám někde zaměstnat, pokud do měsíce nevydám ani jednu knihu. Abych malinko zhýčkal svoji malinkou naivní naději, vyšel jsem si na procházku. U podchodu na nádraží jsem potkal Jirku Kulhánka. Byl to sympatický chlapík oblečený podle poslední spisovatelské módy. Snažil se prodat své knihy, které měl na rozvrzané dvoukolce. Jednu jsem si koupil a popřál mu hodně štěstí. Když jsem míjel desku s nabídkou práce, vytáhnul jsem papír a tužku a zapsal si pár telefonních čísel.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 16 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 33 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 79 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
