|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4550 autorů a 303410 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Yár Fenumë - 8 ::
 Annún |
publikováno: 05.01.2008, 6:52
|
V minulém díle měla naše hrdinka menší potíže s temným stínem a málem připravila o život svého bratra. Naštěstí v sobě našla dostatek síly, aby tomuto vábení odolala. Na povrch vyplavalo zjištění, že ne všechny Annerisina zranění, jsou zhojená.
Tak co nás čeká tentokrát?
Už sám název napovídá, že opustíme zámek Gloss na Vysočině a přesuneme se někam jinam, kde náš příběh bude pokračovat.
Kam míří cesta naších hrdinů?
Najde se tam někdo, kdo může princezně pomoci?
Vyléčí ji?
Nebo, že by se znovu objevil temný stín?
Strach muže být někdy stejně silný jako zlo.
Dá se rozlišit, kdy někoho ovládne temnota a kdy úzkost?
Každý má v sobě skryto dobro, ale i zlo otázka je, co převládá.
Takže vám přeji hezké počtení. |
| |
|
|
VIII. - Údolí pramenů.
Tři koně s jezdci běželi po luční cestě vzdálené mnoho mil od zámku Gloss. Bělouš a hnědák vpředu a za nimi o něco pomaleji klusal grošák.
Muži jedoucí vedle sebe tiše pozorovali cestu před sebou a sem tam se ohlédli po své společnici. Elf stočil pohled na svého lidského přítele, který si ho zkoumavě prohlížel.
„Co na mě pořád tak nechápavě zíráš?“ otázal se lehce podrážděně Rínon.
„Jen by mě zajímalo, co se ti přihodilo.“ A rukou poukázal na něho a pak na svůj krk. „Hlavně mi netvrď, že si se říznul při holení. Na to ti nenaletím.“
„Ai. Vždyť víš, že elfům fousy nerostou.“ Namítnul na jeho narážku elf.
„No právě proto se tě ptám, cos dělal, že si přišel k tomu šrámu?“
Večer se podařilo Rínonovi škrábanec od dýky skrýt vysokým stojacím límečkem svého roucha, ale teď v jezdeckém oděvu byl dobře vidět.
„Jen menší nedorozumění s Anneris.“
„Nedorozumění? S Anneris?“ podivil se Dorien.
„Jo, a víc se o tom nehodlám bavit.“ Zarazil ho Rínon dřív, než mohl položit další otázku.
Princ Vysočiny jen pozvedl lítostivě ramena a dál v tichosti pokračovali v jízdě.
* * * * * *
Po deseti dnech a nocích zdlouhavé a velmi náročné cesty dojeli na začátek krásného údolí mezi nevysokými kopci s hájem velmi zvláštních listnáčů. Popohnali koně s vršku do prohlubně a dál postupovali po dlážděné cestičce do středu léčitelského městečka.
‚Tak tohle je Údolí pramenů. Místo, kde přebývají ti nejlepší elfští léčitelé.‘
Pomyslel si Dorien při pohledu na své okolí. Vždycky o tomhle údolí slyšel vyprávět, věděl i kde se nachází, ale nikdy dřív v něm nebyl.
Dorien se zahleděl na překrásné, mohutné, vzrostlé stromy. Jejich listy měly srdcový tvar a jejich barva přecházela od světle žluté a okrové, přes sytější žlutou, různé odstíny oranžové, až do rudé a rudohnědé. Takže i uprostřed léta tyto háje vypadaly, jako by byl podzim a každou chvíli měly všechny listy opadat. Kůra stromů byla šedá či šedozelená, podle toho, jak starý strom byl, a hladká téměř bez jediné rýhy.
"Co je to za zvláštní stromy? Nikdy předtím jsem je neviděl." Dotázal se zvědavě Dorien elfa.
"To jsou Javrony šedokoré. Jejich sazeničky přivezli před mnoha tisíciletími naši předci z ostrova Linor. Jsou to takové pozůstatky zašlého a zničeného světa, o kterém vypráví staré báje. Zkoušeli je zasadil na různých místech, ale téměř na žádném z nich se neuchytily, až zde. Nikde jinde nerostou, jen tady v Unquë Ehtelin." Vysvětlil mu Rínon.
"Jsou opravdu impozantní." Projevil svůj obdiv nad těmi velikány rostoucími kolem nich.
Bylo tu slyšet zurčení vody z léčivých pramínků, které blahodárně působily na tělo i na duší. Omamné vůně bylin se nesly vzduchem, až se jednomu z toho málem roztočila hlava. Na zemi, a především v korunách stromu, se skvěly šedé, svým způsobem obdivuhodné, domky elfských léčitelských mistrů a i obyčejných elfů. Některé z nich byly vyhrazeny pro nemocné a jejich návštěvy. K domkům vedly schody, které se obtáčely kolem mohutných kmenů, Dorienovi dosud neznámých stromů. Obydlí ve větvích byla pospojována dřevěnými lávkami a mostky. Všude kolem chodili ladným krokem muži a ženy a dlouhých pestrobarevných róbách a diskutovali o léčivých účincích různých rostlin a o nových metodách v léčení.
*
Dorazili k velkému dřevěnému domu, jenž byl celý zdoben velmi pracnými ornamenty a reliéfy ve tvaru proplétaných větví či břečťanových šlahounů a elfských podobizen. Tak skvostná díla se dala vidět jen v elfských městech a osadách. Byl to největší a nejstarší dům uzdravování v tomto údolí, před kterým zastavili a sesedli z koní. Z vyřezávaného portálu na konci krátkého schodiště vyšel sličný muž v temně zeleném rouchu s rukama složenýma na prsou. Tvář měl bezvěkou, tak jako každý elf, a přesto se v ní zračila moudrost mnoha prožitých slunovratů. Dlouhé plavé vlasy sčesané po stranách do copánků dle elfí módy a oči modré jako letní nebe. Sešel ze schodů a stanul tváří v tvář návštěvníkům. Rozpřáhl ruce v uvítacím gestu a promluvil elfskou řečí.
„Áya. Buď vítán, můj princi Rínone i ty ,má paní Anneris, a samozřejmě zdravím i tebe, princi Doriene.“
Všichni tři se před léčitelem poklonili na pozdrav, neboť tento muž byl nejvyšším představeným tohoto elfského místa, něco jako vládce.
„Áya. Zdravím tě, mistře Ewerione.“ Odpověděl mu na pozdrav elfský princ. “Doufám, že jsme nepřijeli nevhod?“
Plavovlasý elf se přívětivě usmál.
„Tvůj ptačí posel přiletěl včas a spravil mě o vaší brzké návštěvě. Již jsem vás netrpělivě očekával a nechal jsem pro vás připravit ubytování.“
Pozvedl ruku do vzduchu a udělal s ní jisté gesto, které přivolalo další elfy. Muži i ženy v tunikách a dlouhých rouších se postavili po boku svého pána. Ten opět pokývnul rukou a tři elfové převzali od hostí koně a odvedli je do nedalekých stájí. Naopak tři elfky vzaly nevelká zavazadla a nesly je pryč. Ewerion poukázal na cestičku, kterou elfky odešly.
„Prosím, přátelé, následujte mě.“
A sám se vydal po kamenném chodníčku. Rínon, Anneris i Dorien ho poslušně následovali. Ušli něco přes sto metrů a zůstali stát před třemi maličkými domky s barevnými šindelovými střechami. Každý měl jinou barvu jak střechy, tak dveří, aby si je hosté nemohli splést.
„Zde jsou vaše příbytky. Jistě jste unavení, rádi si odpočinete a smyjete prach z té dlouhé pouti. Pokud by někdo z vás chtěl připravit koupel, stačí říct.“
Anneris neváhala a hned se přihlásila.
„Jste velice laskavý, mistře, ráda vaši nabídku přijmu. Teplá lázeň by mi po cestě přišla vhod.“
„Má paní, jak si přeješ. Hned ti nechám v tvém pokoji přichystat bylinnou lázeň pro uvolnění a osvěžení.“
„Děkuji, mistře.“
„Moc dobře vím, mistře Ewerione, že jsou zde v Údolí pramenů znamenité lázně. Jestli by to nevadilo, rád bych je se s svým lidským přítelem ještě dnes navštívil.“
„Ai. Samozřejmě že je to možné. Jen si vybalte a jeden muž z mé družiny vás tam, dejme tomu tak za půl hodinky, zavede.“ Pak se elf obrátil na Doriena a zahleděl se mu do očí. „A co vy, pane? Nemáte nějaké zvláštní přání, které bychom vám mohli splnit?“
„Ne, mistře, nemám žádné zvláštní přání. Snad jen, aby jste dokázal pomoci Anneris a uzdravil ji. To je asi mé nejvroucnější přání, jež mám na srdci.“ Odpověděl mu plynulou elfštinou Dorien.
Elfský léčitel se usmál vřelým úsměvem.
„Musím ti gratulovat, princi. Tvá znalost našeho, jazyka je výtečná. Udělal jsi mi tím velkou radost.“ Pronesl Ewerion pro změnu lidskou řečí.
„To mě těší, mistře.“
„No nebudu vás déle zdržovat. Udělejte si pohodlí, odpočiňte si, najezte se a pěkně se vyspěte. Ráno se společně setkáme u snídaně v mém domě. Přeji příjemný večer a ničím nerušené sny.“
„My vám také, mistře Ewerione.“ Odvětil Dorien za odcházejícím elfem.
* * * * * *
Ráno po snídani zavedl léčitel hosty do své ošetřovny v domě uzdravování, kde hodlal Anneris pořádně prohlédnou, aby zjistil, jak na tom elfka je po zdravotní stránce.
Prohlídka ukázala, že krom zad se snad vše celkem dobře zacelilo a uzdravilo. Anneris si vykasala svou tuniku a odhalila tak lékařovu zraku poraněná záda. Léčitel se pozorně podíval na její záda a nad jeho obočím se objevila starostlivá vráska, jež zkrabatěla Ewerionovo čelo.
„Jak to vypadá, mistře?“ otázala se Anneris na jeho odborný názor.
Léčitel si znepokojeně promnul bradu.
„Není to nic pěkného, vůbec se mi to nelíbí. Všechny šrámy jsou silně zanícené a s takovou se ti, má paní, začne do těla šířit otrava. I když podle toho, jak ti žhne čelo, bych řekl, že už se tak začalo dít před pár hodinami, ne-li dřív.“
„Tak co mi radíte?“
„Rány se musí neprodleně znovu otevřít, vyčistit, zašít a ošetřit speciální mastí, která vytáhne veškeré nečistoty a zacelí zranění.“ Pronesl léčitel znalecky, když si pořádně prohlédl poraněná záda s fialovými nateklými šrámy.
Anneris seskočila z vyšetřovacího stolu jako lasička a hbitě si rukama upravila oděv tak, aby její odhalenou kůži opět zakrývala tunika, kterou měla dosud vyhrnutou, aby léčitel viděl její zbičovaná záda, která jí od zánětu doslova hořela.
„Ani náhodou.“ Zaprotestovala. „Pouze přes mou mrtvolu. Nikdo mě kuchat nebude. To nedovolím. Žádné řezání, prostě nic. Dejte mi na to mast a sbohem.“ Představa, že by jí měl někdo rozřezat, i když to byl sám mistr léčitel, jí po všem tom mučení děsila k smrti.
„No tak neblázni,“ naléhal na ni bratr. „Musí to být, jinak se ti to nikdy nezahojí a ty zemřeš.“
„V žádném případě,“ kroutila nesouhlasně hlavou, “to raději pojdu jako prašivé zvíře než, aby do mě znovu zapíchli jakýkoliv nůž. Toho jsem si už vytrpěla dost.“
„Anneris, vzpamatuj se. Vždyť kvůli tomu jsme sem přijeli, aby tě mistr Ewerion pomohl vyléčit.“
„Ano, to vím, tak ať mě léčí bylinkami, mastičkami a ne tím, že do mě zařízne kudlu.“
„Žádnou kudlu, má paní, ale když tak skalpel.“ Namítnul léčitel.
„To je jedno. Ostří jako ostří. Já do sebe řezat nenechám a basta.“
Otočila se, vyšla z místnosti a práskla za sebou dveřma, až se zatřásl obraz visící na zdi vedle futer. Léčitel i oba princové na to jen nevěřícně hleděli. Rínon zakroutil hlavu, protože takhle svou sestru neznal, samozřejmě, když vypustil z mysli ten incident na zahradě zámku Gloss, kde ji na krátkou chvíli ovládl temný stín. Jenže tohle nebyla temnota, ale jeho sestra.
*
"Já z ní vyrostu. Tua orca," zaklel Rínon, když se vzpamatoval z Annerisina prudkého odchodu. "Co to s ní je? Chová se jako malé umíněné děcko."
"Copak sis toho nevšiml, Rínone?"
"Čeho asi?"
"Přeci toho naprosto vyděšeného pohledu, který vrhla na mistra Eweriona. Ona se bojí a to VELMI." A dodal důraz na poslední slovo.
"To je mi upřímně jedno," zavrčel nazlobeně Rínon.
"To si říkáš elf? Chováš se naprosto necitelně, že se nestydíš."
"Doriene, MLČ!" Osopil se na něho hnědovlasý elf. "Vůbec se do toho nepleť. Tohle je naše věc a já ji vyřeším. Copak to nechápeš? Jestli ji mistr neošetří, tak ji to v krátkém časem zabije a nebo ještě hůř. Mohla by podlehnout temnotě, i když má v sobě Yár Fenumë, nic by jí už nepomohlo."
"Ty si myslíš, že tím, když na ni budeš hulákat, docílíš toho, aby se nechala ošetřit?"
"Ai. Ano. Přivedu ji sem, a když to nepůjde po dobrém, tak ji sem klidně přitáhnu i po zlém." Zasupěl naštvaně Rínon.
"Můj princi, to by jsi neměl. Nemocní potřebují vlídné a přívětivé zacházení, obzvlášť ona, a ne je do něčeho nutit násilím," namítl léčitel.
"Ještě ty se jí zastávej,mistře. Jsi blázen či co?" obořil se Rínon na plavovlasého elfa.
"Jsem léčitel a naprosto duševně zdravý.“ Ohradil se léčitel. „Přesto se jí zastávám, i když jsem si plně vědom, v jak vážném stavu se nachází. Je zapotřebí její zranění, co nejdříve ošetřit, jinak už by mohlo být pozdě, ale násilím to nevyřešíš, můj princi." Pravil Ewerion naprosto klidným a vyrovnaným hlasem.
Rínon si však dál vedl svou.
"Ať je na mě klidně naštvaná. Ať na mě už do smrti nepromluví jediné slovo. Raději budu snášet její tichou nenávist, než vidět, jak s nářkem trpí a postupně umírá. Já ji sem přivedu stůj co stůj." Řekl rozhodně Rínon a vyšel z léčitelovy ordinace a poté i z domu uzdravování.
Dorien svého rozčíleného přítele následoval. Rínon si něco tiše elfsky lamentoval pod nos a pak nahlas pronesl.
"Je tak paličatá, úplně stejně jako vy."
"Tím máš na mysli lidi?"
"Ano. Nikdy předtím se nechovala jako dubový pařez. Těch pár měsíců strávených u vás na ni mělo špatný vliv."
"A nenapadlo tě třeba, že je to spíš tím, že si prošla peklem, o kterém ani jeden z nás nemá zdání, jaký očistec to pro ni musel být?"
"To je možné, ale teď tu jde především o její život a zdraví. Copak to nechápeš?"
"Samozřejmě, že to chápu. Ale ty si zkus uvědomit, že to je pro ni nesmírně těžké rozhodnutí," promluvil klidným hlasem Dorien.
Vypadalo to, jako by si ti dva na určitou dobu prohodili role. Dorien byl klidný a rozvážný, kdežto Rínon impulzivní a naštvaný. Většinou to bývalo naopak. O elfech se tradovalo, že jsou to mírné bytosti s neuvěřitelným klidem, rozvahou, pochopením, moudrostí a laskavostí. Nyní se Rínon choval spíš jako obyčejný člověk a ne jako elf. Hnal se po dlážděné cestičce celý nasupený, až za ním vlasy i hedvábné, tmavě modré roucho vlálo. Došel k malým domkům, vystoupil po pěti schůdcích na verandu šedého domku, kde měla Anneris svůj pokoj. Zaťukal na dveře, ale žádná odpověď nepřišla.
*
Anneris seděla na posteli, nohy měla skrčené a objímala kolena rukama. Ozvalo se opětovné ťukání.
"Auta! Jdi pryč!" Vyhrkla ze sebe vzlykavě.
Znovu zaznělo klepání a k tomu se ozval i hlas jejího bratra.
"Anneris, chci s tebou mluvit," i když se snažil o klidný tón, přesto bylo znát, že je nazlobený.
"Auta! Jdi pryč a dej mi pokoj."
Stlačil kliku dolů, ale bylo zamčeno.
"Anneris! Pantá!! Otevři!" přikázal jí rozezleně.
"Lau. Ne," zněla umíněná odpověď.
"Řekl jsem, otevři ty zatracený dveře," durdil se elf a bušil do nich jako blázen.
"Ani mě nehne."
Rínon přestal tlouct na dveře a zmírnit svůj hněv. Zhluboka se nadechl.
"Buď rozumná, sestřičko. Prosím, otevři ty dveře," snažil se opět uklidnit svůj hlas.
"Ne. Heca! Zmiz!"
"Otevři! Jestli je neodemkneš, vyrazím je," varoval ji opět se zvýšeným hlasem.
"Jen si to zkus a přestaneš být mým bratrem." Zaječela elfka zevnitř domku.
"Já to vážně udělám!!" vyhrožoval dál.
"Neopovažuj se. Jestli se těch dveří dotkneš," křičela Anneris roztřeseným hlasem. "Tak ti ukážu, že dokážu být zlá a nemusím mít v sobě ani temný stín."
"Odemkni!!!" zařval naprosto neelfsky Rínon a zacloumal ozdobnou klikou.
"Ne, až démonům svatozář naroste," odpověděla mu stejným způsobem.
"Dobře, řekla sis o to sama."
Poodstoupil od dveří a chtěl do nich vší silou vrazit, ale zadržela ho přítelova ruka na rameni.
"Neblázni, příteli. Chováš se jako šílenec. Sebe vytáčíš, ji nervuješ a děsíš."
"Co je ti do toho?"
"Všechno, protože mi na vás obou záleží. Podívej se, co děláš? Hulákáš tu jako na lesy. Ještě chvíli a budou tě slyšet, až na druhém konci údolí, pokud se tak už nestalo."
"Proč to dělá? Sama ví, že ji to ničí, ale brání se tomu, aby jsme jí pomohli."
"Rínone, upokoj se. Tímhle vyhrožováním nic nevyřešíš. Chce to klid, rozvahu a trpělivost."
"Vážně?"
"Ano."
"Dobře, prosím, zkus to sám," a uvolnil mu místo přede dveřmi a ukázal na ně rukou.
"Rád."
"No, tak to chci vidět," pronesl uštěpačně a založil si ruce na prsou.
"Tak to máš smůlu, příteli, nic neuvidíš, nepotřebuji k tomu tvůj dohled. Jdi se raději projít a zchlaď si horkou hlavu v jednom z pramenů," odpověděl Dorien a postrčil elfa směrem k odchodu.
"To jsem zvědavý, zda s ní něco svedeš," ušklíbl se Rínon a odkráčel z dohledu domku pro hosty.
Dorien si oddechl. Jedna bitva byla zažehnána a teď se pustí do druhé. Přistoupil ke dveřím a zlehka zaťukal. Ticho. Tak to zkusil znova a tentokrát se ozval její rozrušený hlas.
"Nech mě být, Rínone a táhni ke skřetům."
"To jsem já, Anneris. Dorien."
"Ty mi taky něco můžeš," odsekla podrážděně Anneris.
"Chci si s tebou jen promluvit. No tak nedurdi se jako malé dítě."
"Proč mi nemůžete dát pokoj?"
"Protože se o tebe bojíme, všichni i já."
"Neměj péči."
"Tak otevři, vždyť já tě nenutím, aby jsi šla k léčiteli."
"Prosím, jdi pryč. Nech mě na pokoji," znělo to plačtivě.
"Dobře, tak já jdu," odvětil Dorien.
Otočil se, přešel verandu a sestoupil po schodech dolů a tam se posadil na předposlední schod a opřel se o zábradlí.
Anneris slyšela, jak princovy kroky na dřevěné podlaze dozněly, sešly po schodech a pak z tichly. Elfka osaměla, alespoň si to myslela. Položila si hlavu na kolena, která objímala pažemi a popotahovala. Strach z otvírání ran ji děsil a vháněl jí slzy do očí, přesto ve skrytu duše věděla, že tomu zákroku neujde.
* * * * * *
Vysvětlivky a překlad:
Tua orca. - Do skřeta.
Unquë Ehtelin – Údolí pramenů
Ai – jo , ach takové neurčité citoslovce.
Áya – pozdrav něco jako ahoj
Auta – jdi, táhni odsud
Pantá – odemkni
Lau – zápor
Heca – zmiz, pryč
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 20 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 29 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
