|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4550 autorů a 303410 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 9 ::
We are the greatest II., Kapitola 9. Elita
Ráda bych přidala malou poznámku k textu - kvůli zorientování. Kdyby se text četl souvisle bez takových odmlk, nebyla by to třeba :-)
Části napsané kurzívou byly již v příběhu napsány. Přesněji ve 21. kapitole I. série. Tak snad alespoň tato malinkatá rada napomůže k porozumění :-)
Mohla bych mít jen malou prosbu? Pokud budete dílko komentovat, přihodíte i svůj názor, zda-li vám to dává smysl? Jakože by mělo, ale přece jen :-)
Enjoy :-) |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 9. Elita
Z Evy pomalu vyprchávala chlapcova energie. Hrudní koš se téměř nepostřehnutelně pohyboval nahoru a dolů, jak mělce oddychovala. Její plíce už se jen stěží naplňovaly kyslíkem nezbytně potřebným k životu.
Lukáš Gajdoš dýchal za ni. Na misi ho nasadil otec a on si toho nesmírně vážil. Nechtěl zklamat. Pozdě.
V napětí očekával, co jeho nevlastní sestra, dcera počatá tím samým démonem, udělá. Srdce mu po dlouhé době doopravdy hlasitě bušilo. Snažil se ji ještě slovy přesvědčit, ale teprve teď si uvědomil, že prohrál válku.
Měl strach. Pohlcoval ho chlad vlastní duše. Věděl, že proti ní mu je veškerá magie na nic; krev vlastní krve nemohl zničit, leda by ji zabil. Ale to se teď chystala udělat ona – předběhla ho.
Vítr, který do té doby bral jako samozřejmost, snad denní rutinu, ho najednou přestal hladit po tvářích. Spatřil záblesk, když mu ostří dýky nečekaně projelo nejprve pravou, posléze levou krční tepnou.
Teplá, jasně červená krev začala pod tlakem v nepravidelných intervalech stříkat. Ránu si okamžitě stiskl. Bolest nakonec přehlušila jiná – Jana olízla špičku ostří a bodnutí promyšleně nasměrovala do tlakového bodu pod pupíkem.
Zazněl zvuk trhající se látky a jakmile dýka zdolala překážku, zajela hladce do masa. V bolesti se Lukáš předklonil a konečně docílil toho, že od něj o krok ustoupila. Věděl, že mu nikdo nepřijde na pomoc. Ztráta životní energie tlumila ostrou bolest pulzující v citlivých místech. Moc dobře si uvědomoval, že mu zbývá necelých šedesát vteřin života.
Jana postupně docházelo, co udělala. Co musela udělat. V tu chvíli měla naprosto čistou hlavu s jediným jasným úmyslem – zneškodnit nepřítele. Veškeré emoce zmizely spolu se zbytečnými myšlenkami. Potlačila je a naprosto ignorovala.
Během té minuty, co Lukáš umíral, ztrácela i Eva zbývající energii, kterou do ní sám Lukáš vložil. Byla to taková pojistka. Jenže selhala okamžitě poté, co Jana upřednostnila nezbytnost před správností.
„Mohl…“ snažil se promluvit, ale už mu nezbývalo moc sil. „Mohl jsem ji zachránit! Teď…“
„Až umřeš ty, zemře i ona, to mi nemusíš připomínat,“ odsekla ledově. „S náma si nikdo hrát nebude. To jen až se příště opět budu rozhodovat mezi tím, co je správné a co nezbytné. Nezapomínej. „We are the greatest“. Teď už bez tebe.“
„Ne!“
Jeho smrt tak bude znamenat i její konec.
Toho si byla vědoma i postava zahalená do rudého pláště. Elegantním krokem vešla do místnosti, kde se Eva nacházela. Šla vzpřímeně, ačkoliv na rukou nesla lidské tělo.
Obě dívky byly v bezvědomí. Vyzáblý muž, kterému z pod kapuce vyčuhoval pouze ostrý nos, položil bezvládné tělo na dřevěný stůl připomínající rakev vedle Evy. Byla nahá, přes sebe měla jen průsvitný černý přehoz ze saténu, který zvýrazňoval její křivky. Neubránil se slastnému úsměvu.
Jmenovala se Andrea. Dívka byla mladá a velice pěkná. Kdysi plné červené rty byly nyní vybledlé úplně stejně jako její tváře. Oči měla nateklé, jak plakala a prosila o milost.
Marně.
Husté zrzavé vlasy byly nyní zplihlé a promočené potem, jak se pokusila o obranu. Sám útočník se tomu musel hlasitě smát. Byla to jen zábavná hra na lovce a kořist, kterou musela logicky prohrát. Její naděje odešla příliš brzy.
Šel jasně za svým cílem a její zoufalství ho naopak příjemně dráždilo. Mučení ho po okraj naplňovalo zvrhlou radostí.
Andrea ale na rozdíl od Evy stále ještě hluboce a pravidelně dýchala.
Muž, přezdívali ho Eshakiel, vytáhl malý ostrý nožík. Chytl dívčinu za ruku a otočil ji dlaní nahoru. Jemně ji ohnul, aby měl lepší přístup k naběhlým žilám.
Bez sebemenšího zaváhání je jediným naučeným gestem přeřízl. Z rány se okamžitě vyvalila krev. Hustá, tmavě červená.
Zbývalo mu málo času. Věděl, že je Eva (stejně jako Lukáš) na pokraji svých sil, proto si musel pospíšit.
Její dech zřetelně slábl. Soustředil se na energii kolující v krvi řinoucí se líně ven. Koncentroval ji a přenášel přímo do Evina těla.
Lukáš v sobě sebral veškerou poslední energii a zaútočil. Pozvedl ruku, ze které vytryskla vlna energie nabité elektřinou. Nejdřív byl paprsek roztroušený, ale během několika nanosekund se uskupil do tvaru vlny, která se blížila k cíli.
Dagmar odrazila paprsek ve stejné chvíli, v jaké se Lukášovo tělo zhroutilo na zem. Své největší tajemství si odnesl do hrobu.
Zemřel, ale Eshakiel Evě vdechl nový život. Jak nevinná dívka umírala, tak ona sílila. Neměla nejmenší tušení, co se s ní během posledních pár dnů dělo a už vůbec netušila, co s ní organizace zamýšlela. Nevnímala nic, co se dělo kolem – snad ani podvědomě.
Minuta šokovaného ticha ani jednu nezaskočila. Dagmar se vzpamatovala dřív. „Pro… pro někoho bych asi měla zajít,“ otevírala téměř neslyšně ústa. Zavřela oči a rozplynula se.
„We are the greatest,“ hlesla znovu Jana a sesula se v pláči k zemi. Nevěděla, jak dlouho tam ležela, než ji někdo praštil do hlavy.
Andrea naposledy vydechla. Ne snad, že by vykrvácela tak rychle, ale energie, která jí zbývala, už nestačila ani na základní životní funkce.
Muž vyměnil její život za ten, který se mu zdál důležitější. Jedna menší organizace, kam patřil, si vědomě přál Evino zařazení do výcviku.
Představil si oheň. Silný a ničivý oheň, mnohem nebezpečnější, než který obyčejný člověk znal.
Mrtvola vzplála nafialovělým plamenem. Olizoval hladkou kůži. Vzápětí byl cítit pach spáleného masa a jak se tělo deformovalo, zničily se důkazy potřebné k identifikaci. Přesto Eshakiel chtěl, aby na místě zůstaly ohořelé ostatky jako důkaz toho, že Eva doopravdy zemřela.
Vzal ji do náruče. Šál se svezl na zem a shořel. Znovu si prohlédl její perfektně tvarované tělo, tentokrát už se nad tím nepozastavil a přenesl se s ní do jeho vlastního domu.
Lázeňské městečko Poděbrady ve Středních Čechách bylo ideálním místem pro založení malé organizace, která vychovávala elitu a z lidí dělala doslova stroje na zabíjení.
Podzemní komplex se rozprostíral pár desítek metrů od centra města. Nevedla k němu žádná přímá cesta. Její členové používali k přenosu dovnitř portály, které se nacházely v bytě každého z nich. Nebylo možné, aby se do sídla dostal někdo z venku. Každý portál měl přesně nastavené parametry, které znemožňovaly přístup někoho nezasvěceného. Senzor snímal a rozeznával duše. Otisk každé z nich byl originální, proto byl systém téměř dokonalý a nenapadnutelný.
Eshakiel se rozhlédl po temné místnosti. Okamžitě se ujistil, že je prázdná; ve tmě viděl lépe než za bílého dne. Jeho panenky se automaticky roztahovaly jako kočkám. Svým způsobem se jako zvíře i občas choval.
S Eviným tělem přešel do svého obývacího pokoje. Byl rozlehlý, moderně vybavený a prozrazoval, že je bohatý a mohl si leccos dovolit.
Podlaha byla pokrytá jemným hnědým kobercem, na kterém nebylo vidět jediné smítko. Bohatě zdobený dřevěný nábytek nezabral zdaleka ani polovinu prostoru a terasa, která se táhla zvenku podél celého pokoje, jen podtrhovala vytříbený vkus majitele.
Eshakiel přešel k zavřeným dveřím naproti koženému gauči a letmo se dotkl zlaté kliky. Sálalo z ní teplo, které se mu postupně rozlévalo po celém těle. To bylo dobré znamení, proto ji stiskl pevněji.
Portál poznal jeho duši. Jakožto administrátor si mohl dovnitř kohokoliv přivést a nemusel se bát, že by se toho dalo zneužít. Možná se to zdálo jako trhlina v jinak dokonalém systému, ale portál sám rozeznal, jestli se mu někdo nenaboural do hlavy a neovládal ho k vlastnímu prospěchu. Kdyby ho totiž někdo donutil portálem projít nebo ho ovládal, senzor by to poznal.
Eshakiel měl jasný cíl – zmocnit se jejího těla a přivést ji sem. Byla znovuzrozena pro převýchovu.
Teď se ale brána bez protestů aktivovala. Oba je pohltila ohromná záře.
Místnost, kde se objevili, nebyla příliš velká. Stěny byly vystavěny z ocele, ačkoliv všichni pochybovaly o tom, že by se snad mohl kdokoliv dostat dovnitř.
Prošel s nahým tělem do další, větší místnosti. Kolem dokola byly rozestavěné oltáře. Eshakiel kývnutím pozdravil své přátelé, kteří na rozdíl od ostatních stáli na vlastních nohou, a doplnil poslední článek skládanky; položil její tělo na jeden z mnoha kamenných oltářů a prohlédl si i ostatní.
Samé bledé tváře, které ještě před chvílí balancovaly na pokraji vlastní smrti. Zatím je spojovala jediná věc – byly vybrány jako členové další generace, elita, která měla být převychována k jejich vlastnímu obrazu.
A ta chvíle právě nastala.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
