obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 6 ::
obr

:: Istrie - Hvězdy ::

 autor Trenz publikováno: 11.01.2008, 21:33  
A něco o Astrologii:-)
 

Hvězdy

Stála u okna a hleděla ven. Nebyla si úplně jistá, jestli dělá dobře. Měla mu to říct? Co se stane, když mu to řekne? Změní se? Těžko. Nezměnil se kvůli ní, proč by se měl měnit kvůli dítěti? Dokáže se s ním ale rozejít, když na to dojde? Může sobě i jemu zlomit srdce? Rukou si přejela své stále ploché bříško. Byla ve třetím měsíci, takže její těhotenství ještě nebylo vidět. Věděla už měsíc, že je těhotná, ale stále nebyla rozhodnutá. Žádala o radu i svého otce, ale ten jí jen řekl: “Má právo vědět, že bude otcem.“
Někdo ji zezadu objal. Ani se nemusela otočit, aby věděla, že je to Argon.
„Za poslední měsíc ses moc nevyspala. Co je to s tebou, lásko?“
Maky věděla, že mu to musí jednou říct . A ten čas nadešel právě teď. Otočila se k němu čelem, pohlédla mu do očí a zašeptala: “Jsem těhotná, Argone.“
„Cože?“ její zpráva mu úplně vyrazila dech. Když spolu začali spát, nečekal, že kdy otěhotní. Miloval ji. Ji jedinou. A teď čekala jeho, jejich dítě. On byl zlo a ona dobro, a přesto zplodili dítě. Jeho bratr Arsen ho vždycky považoval za šíleného, když si začal s někým jako je Maky. Maky, která byla ztělesněním všeho dobrého na světě. Měla moc, o které se ani nejzkušenějšímu čaroději nezdálo. Zprvu si myslel, že jde jen o moc, ale brzy si uvědomil, že ji jeho bratr miluje a snažil se ho odradit, ale Argon ho neposlouchal. Zůstal s Maky navzdory tomu, že dál ničil a plenil Istrii. Ve dne byl krutým vládcem tyranizující zem, v noci milujícím mužem. Maky se ho nikdy nepokoušela přesvědčit, aby se vzdal toho zla, v jež v něm bylo. Věděla, že by to nikdy neudělal. Bylo by to, jako by se vzdal části svého já.
„Ty jsi těhotná?“ zeptal se, jako by nemohl uvěřit svým uším. Maky přikývla.
„Jak dlouho?“
„Tři měsíce.“
„Proč jsi mi to neřekla dřív?“
„Nebylo to lehké rozhodnutí, Argone. Je tu tolik otázek bez odpovědí.“
„Nastěhuj se ke mně,“ navrhl jí v domnění, že jedna otázka se týká bydlení.
„O tom právě mluvím. Nemůžu se k tobě nastěhovat.“
Argon se zamračil.
„Proč ne?“
„Nechci, aby má dcera vyrůstala s pachem Smrti.“
„To je hloupost.“
„Ne, není. Ty se nikdy nevzdáš své záliby v mučení. Nikdy nepřestaneš ubližovat. Já nechci, aby tě moje dcera jednou našla nad zakrváceným tělem s uspokojeným výrazem, který máš ve tváři po každé, když někoho hodně krutě zabiješ.“
„Počkej. Ty říkáš, že to bude dcera?“
„Ano.“
„A jméno?“
„Universe.“
„Takže jsi už vybrala, aniž by ses mě zeptala?“
„Bylo jí to předurčeno.“
„A kým? Tebou? Nebo snad tvým otcem? Copak já nic neznamenám?!“ rozzlobil se Argon.
„Nezakazuju ti se s ní vídat, jen nechci, aby u tebe vyrůstala. Nechci, aby byla poznamenána Smrtí dřív, než to bude nutné.“
„Takže mě jen tak vyhodíš ze svého života?! Jako by se vůbec nic nestalo?! Skoro to na mě působí, jako bys mě měla jen, abych ti udělal dítě a teď mě odkopneš jako kus hadru, aniž by ti záleželo na tom, co k tobě cítím?! Co pro tebe vlastně jsem? Milovalas mě někdy?“
Maky mu hleděla do očí a věděla, že to musí udělat. Bude ji za to nenávidět a ona sebe taky, ale musela to udělat. Kvůli té malé, co v ní rostla. Nemohla Argonovi dovolit, aby ji vytvořil k obrazu svému. Byla předurčena k mnohem vyšším cílům, než se stát vražedkyní.
„Máš pravdu. Nikdy jsem tě nemilovala. Byls jenom nástroj. Potřebovala jsem dítě, abych měla komu předat své znalosti a svou moc, a když ses do mě zamiloval, věděla jsem, že jsi přesně ten, kterého potřebuju. Je konec, Argone. Skončili jsme spolu.“
Viděla tu bolest, kterou mu způsobila. Cítila, jak jeho srdce ruplo na půl a ona mu jednu půlku sebrala a rozdrtila mezi prsty. Věděla, že svého rozhodnutí bude dřív nebo později litovat, ale pro vyšší účely se to muselo stát.
„Nezabráníš mi, abych se svou dcerou vídal!“
„To ani nemám v plánu. Jen se s ní budeš stýkat na neutrální půdě. My se dva se pokud možno už neuvidíme. Už tě nepotřebuju a časem mě i ty přestaneš milovat.“
Argon zmizel a Maky tam stála a nevěděla, co dělat. Nakonec se rozbrečela. Věděla, že pláče poprvé a naposled. Plakala za ztracenou lásku. Plakala za své dítě, že nikdy nebude mít úplnou rodinu a plakala za budoucnost. Věděla, že teď přijde něco hodně špatného a bude to jen a jen její vina.

Sonya se otočila na bok a otevřela oči. Na místo, kde předtím ležela Eris dopadaly měsíční paprsky. Eris byla pryč. Posadila se a rozhlédla se, ale nikde ji neviděla. Když usínala, ležela u ní a hladila ji po vlasech. Teď zase někam zmizela. Zvedla se a vyšla z pokoje, který s ní sdílela. Květinoví lidé, kteří vypadali velice podobně jako Eris, je přijali vřele a s úctou. Každý dostal svůj pokoj, ale Isabel chtěla spát s Alanem a ani Alan nebyl proti. Sonya se musela usmát, když si vzpomněla na Isabelin výraz ve tváři, když jí Alan řekl, že se s ní podělí o svůj pokoj. Jako by tím říkal: “Podělím se s tebou o své srdce.“
Byla šťastná a na ní teď bylo, aby taky byla šťastná. A to mohla být jen s Eris. Proto prošla všemi těmi zkouškami. Kde ale může být? Zamířila po schodech dolů, přičemž si prohlížela výzdobu. Stěny i strop byl pomalovaný květinami a v každém rohu stál květináč s nejrůznějšími druhy květin. Otevřela dveře a vyšla ven. Prohledala zahradu i stáje, ale nikde ji nenašla. Všude byl klid. Všichni spali, a tak nebyl nikdo, koho by se mohla zeptat. Rozhodla se projít. Čerstvý vzduch jí neuškodí a třeba se jí podaří Eris najít. Vzhlédla k obloze. Byl úplněk a nebe bylo pokryté hvězdami. Byla jasná noc stvořená k milování. Kráčela lesem a měsíc jí svítil na cestu, když dorazila k jezeru s vodopády. Přiblížila se a schovaná za křovím pozorovala koupající se Eris. Měsíc jí ozařoval a Sonya si ji mohla prohlédnout v celé kráse. Vlasy už měla úplně zelené. Tu tam byla její zrzavá barva. Byla štíhlá, menší postavy, ale už jí nebylo osmnáct. Zestárla tak na pětadvacet. Možná šestadvacet. Už to nebyla Eris, kterou Alan zachránil, a o kterou pečovala. Byla to dospělá krásná a mimořádně vzrušující žena.
„Připoj se ke mně,“ uslyšela ji, jak volá a zrudla. Netušila, že Eris pozná, že ji Sonya špehuje.
„Nestyď se a pojď.“
Sonya se svlékla a skočila do jezera. Doplavala k Eris a postavila se. Voda ji sahala po ňadra. Eris si ji k sobě přitáhla a políbila ji.
„Tak dlouho jsem na to čekala,“ zašeptala Sonya a láskyplně přejela Eris prstem po hrudi.
„Koupat se o úplňku znamená být očištěn.“
„Od čeho?“
„Od všeho lidského.“
„Co to znamená?“
„Abych se s tebou mohla milovat, musíš projít rituálem, ale neboj. Nebolí to. Vlastně je to velice příjemné,“ zašeptala Eris a něžně ji kousla do ucha. Sonya vzdychla. Uši byly její silná erotogenní zóna a Eris to věděla.
„Zavři oči,“ zašeptala Eris a Sonya ji poslechla. Ve stejném okamžiku se Eris dotkla jejího srdce a Sonya ztratila vědomí.

Maky stála u okna tak jako před třiceti lety a zamyšleně hleděla ven.
„Něco tě trápí, že ano, mami?“ uslyšela za sebou Universe. Otočila se k ní čelem a zeptala se: “Co tady děláš? Víš, jak je to pro tebe nebezpečné?“
„Není nic, co by mi mohlo ublížit.“
„Arsen by toho byl schopen.“
„Arsen se sem nikdy nedostane.“
„Už o tom nejsem tak přesvědčená jako kdysi.“
Universe přešla k Maky blíž a vzala ji za ruce.
„Co se děje, mami?“
„Blíží se to.“
„Co se blíží?“
„Ty tady máš schopnosti vědění.“
„Snažím se je nepoužívat, když nejsem u dědečka. Je to jako stavidlo. Jednou ho otevřu a už nejde zastavit. Nejsem schopná to zvládat. Je to příliš mnoho informací. Nedokážu je rozdělit. Nevím, která je důležitá, a která zbytečná.“
„Měla bych ti v takových chvílích stát po boku a místo toho se utápím ve vzpomínkách.“
„Myslíš na tátu?“
„Poslední dobou příliš často. Nikdy jsem si to neodpustila.“
„Co neodpustila? Nikdy jsi o svém vztahu s tátou nemluvila a on taky ne. Vídala jsem se s ním od svých pěti let, ale nikdy mi neřekl, co se mezi vámi vlastně stalo.“
„Pojď. Posadíme se.“
Maky zavedla Universe k dřevěné lavici, na kterou se posadily, aniž by Universe přestala svou matku držet za ruku.
„Nevím, co přesně prožíval Argon, když jsem ho od sebe odehnala, ale určitě to nebylo nic hezkého. Dostaly se ke mně nějaké zvěsti, ale netušila jsem, co na tom může být pravdy, a tak jsem se tím radši ani nezabývala.“
„Jaké zvěsti, mami?“
„Zvěsti o tom, že se utápí v depresích i alkoholu. Nespí a nejí. Nikdo ho takhle neznal a jeho bratr Arsen se ho snažil všemožně přesvědčit, aby se vzchopil, ale Argon ho odmítal poslouchat. Až jednou přišel s nápadem, že dobyjou samotné srdce Istrie. V tu chvíli se v Argonovi něco zlomilo a on souhlasil. Shromáždili celou svou armádu a vyrazili. Měli přes padesát velkých korábů a plavili se týdny maskování kouzlem neviditelnosti. První loď zakotvila 28. dubna pozdě večer. 30. dubna za soumraku vstoupil Argon poprvé na pláž a s ním jeho patnáct tisíc mužů. Deset tisíc mužů vedl Arsen. Sečkali, až padne tma a teprve potom zaútočili. Lid Istrianský neměl nejmenší šanci. Nejen, že jejich útok vůbec nečekali, ale taky byli v silné menšině. Netrvalo dlouho a vybyly tři vesnice. Neušetřili nikoho, kromě dětí. Těm vypálili znamení a s několika vojáky je poslali na koráb, aby je později prodali jako otroky. Argon a Arsen kouzlem vyhloubili propast a do ní naházeli mrtvoly. Jak postupovali, mrtvoly se kupily a kupily. To už ale král a královna věděli, že jsou pod útokem a shromáždili své vojáky, aby se postavili hordě nepřátel. Vesměs to byli Ochránci, ale našli se i muži a ženy z prostého lidu, kteří chtěli bojovat za svou zemi. Střetli se na planině, která se nyní nazývá Planina Posledního vzdoru a statečně bojovali. Nicméně když toho dne zapadalo slunce, krvácelo a s ním krvácela celá země. Poslední Ochránce hájící svou zemi padl a Argon se svým vojskem měl volnou cestu ke královně a králi. Na hradě zůstali jen oni a hrstka strážných, která mu nemohla dlouho vzdorovat. V tu chvíli poslali její rodiče Isabel do lidského světa, aby tam vyrostla a připravila se na znovuzrození Istrie. Té noci její rodiče zemřeli velice krutým způsobem a Argon zajal Isabelina bratra Christiana a osmiletou dívenku, která všechno viděla. Viděla, jak zemřeli její rodiče a jmenovala se Sandra, ale Argon ji přejmenoval na Šener..“
Universe zalapala po dechu a Maky přikývla.
„Ano. Šener je Isabelina mladší sestra. Jsou dvojvaječná dvojčata a Isabel je o několik minut starší. Její rodiče jim to nikdy neřekli. Nechtěli, aby tu byla možnost, že by Šener zatoužila stát se královnou, ačkoliv zákony pravily, že královnou se stane prvorozená.“
„Vyprávíš to, jako bys tam byla, mami?“
„Jsem její kmotra.“
„Šener?“
„Ano.“
„A co ta bitva? Tams byla taky?“
„Ano a dodnes lituju, že jsem nic neudělala. Mohla jsem je zastavit. Měla jsem je zastavit.“
„Nemohlas mami. Porušila bys zákony a přišla bys o mě.“
Maky potřásla hlavou.
„Stála jsem tam a dívala se. Jen se dívala. A Arsen ke mně přišel a vysmíval se mi slovy: “K čemu je ti všechna moc světa, když ji nemůžeš použít, čarodějko?“ Měl pravdu. Jediný důvod proč tu ještě jsem jsi ty a ty, jež chráním, ale nevím, jak dlouho se mě Arsen ještě bude bát. Jednou přes mou ochranu přejde.“
„Táta nedovolí, aby zničil celou Istrii.“
„Tím si nejsem tak jistá, Universe.“
„Bude to v pořádku, mami. Uvidíš.“
Universe Maky pevně objala.
„Všechno se spraví. Všechno se srovná,“ konejšila ji tiše Universe, nepřestávajíc ji objímat.

Sonya neměla pravdu, když si myslela, že všichni spí. Té noci byl vzhůru Andy a přemýšlel kolik cesty jim ještě zbývá, než se dostanou k samotnému srdci Istrie, k domovu Isabel. A až tam dojdou, co bude dál? Zbyl někdo, komu by Isabel mohla vládnout? A jestli ano, přijmou ji jako svou královnou? Co Isabel udělá, když ji odmítnout? Co budou dělat oni? Najdou cestu domů? Vrátí se vůbec kdy domů? Jeho tam nic nečekalo, ale mohl to změnit. Chtěl to změnit. Tahle cesta mu pomohla otevřít oči a on věděl, že musí znovu začít žít. Pomsta ho naživu věčně neudrží. Možná je na čase jít dál a třeba jednou dojde naplnění. Vstal z postele a vyšel na chodbu. Uviděl Sonyu, jak schází ze schodů. Chtěl na ni zavolat, ale zavčas si to rozmyslel. Zřejmě někoho hledala a tím někdo byla určitě Eris. Koutkem oka zahlédl pohyb. Otočil se a viděl mihnout se stín. Květinové děti jim tvrdily, že tady jsou v bezpečí, ale jeho se zmocnilo zlé tušení. Ať ten stín patřil komukoliv nebo čemukoliv, určitě tu nebyl z nezištných důvodů. Otřásl se, jak kolem něj prošla zima. Jako by se ho na vteřinu dotkla Smrt. Pak ho uviděl znovu. Plížil se k Alanově pokoji. Byl to snad Stín, kterého do něj vložila Šener? Copak se ho ještě nezbavil? Andy se za ním rozeběhl, ale Stín byl rychlejší. Chystal se projít dveřmi Alanova pokoje, když po něm Andy skočil, ačkoliv stín chytit nemohl. Stín si ho všiml, opustil od záměru dostat se k Alanovi a vklouzl do Andyho. Andy dopadl na zem, ale nic necítil. Před očima měl vzpomínku, kdy mu oznámili, že jeho rodiče byli zavražděni. Viděl, jak mu před očima chřadne Wendy, znovu a znovu zažíval smrt své rodiny. Znovu a znovu viděl, jak k němu Natálie běží a tlaková vlna ji roztříští o auto. Viděl svou ženu Kimberly v plamenech. Zřetelně viděl, jak k němu zoufale natahuje ruce a něco křičí, ale neslyšel ji. Stál tam a díval se. Nemohl nic dělat. Byl jen nezúčastněný divák. Obrazy se změnily. Stál v nějakém stanu a přímo před ním byl spoutaný Alan. Nemohl od něj odtrhnout zrak. Všechna ta jeho zranění. Alan tady musel zažít hotové peklo. Proto se v něm Stínu tolik líbilo. Zažil tolik bolesti a ponížení, že to v člověku zanechá stopy nenávisti a nedůvěry lidem. Obrazy se měnily a ubíhaly jako zrychlený film. Viděl, jak ho zajali, vypálili Argonovo znamení a mučili. Řezali do něj nožem, pálili ho voskem ze svíček a hasili o jeho kůži cigarety. Kopaly do něj a zlomili mu skoro všechna žebra, až ho jednou zachránili Ekvádorci, kteří se náhodou dostali na území vzbouřenců. Viděl ty krvavá jatka, ale vůbec je nelitoval. Zasloužili si to a Stín jeho nenávist ještě přikrmoval. Ukázal mu, jak se k němu chovali v Ekvádoru, i jak ho zřízenci v psychiatrii přivazovali k posteli a podávali tlumící léky, aniž by se mu kterýkoliv z doktorů snažil pomoct. Pak vidí Isabel., jak je poslána pryč. Vidí, jak Argon a Arsen zabíjejí každého, kdo se jim postaví do cesty. Muže, ženy, ale i děti a Isabeliny rodiče umírají krutou smrtí. Obrazy se neustále mění a Andy je svědkem znásilnění Sonyi a srdce mu zaplave uspokojivý pocit, když je Sonya posléze zabíjí. Obrazy se zrychlují a zrychlují. Jeden špatný moment střídá druhý a pořád a pořád dokola, až Andy zařve: “Tak dost! Život není jen o špatných věcech!“
Obrazy se zpomalí a Andy žádá Kimberly o ruku. Drží v náruči svou čerstvě narozenou dcerku a slaví s ní její první narozeniny a Vánoce. Je šťastný. O Alana ve vězení pečuje Cirkis. Nedovolí, aby mu někdo ublížil. Sonya se směje s Fredericem a je šťastná, když je Eris nablízku. Isabel září nad pozvánkou Alana do jeho pokoje a Cirkisovi se po návratu Alana z podsvětí uleví. Stín cítí, že nad Andym ztrácí převahu, a proto se pokusí o poslední útok v podobě Wendy skákající ze střechy, ale Andy ví, že se to nikdy nestalo a smete falešnou vzpomínku jako smítko prachu ze stolu. Otevře oči a spatří nad sebou Stín, který se neustále zmenšuje, až nakonec zmizí úplně. Kdesi v Argonově paláci Šener zavřískne zlostí, ale Andy ji neslyší. Zvítězil nad Stínem. Porazil jejího sluhu navzdory všemu špatnému, co mu ukázal. S pocitem vítěze vstal a vrátil se do svého pokoje, kde spokojeně usnul. Už neviděl muže a ženu v koženém oblečení se zelenými vlasy stojícími pod schody a tiše spolu hovoříc: “Je to opravdu on?“ ptala se žena. Muž rozhodně pokýval hlavou.
„Ano. Je to on. On a jeho tři přátelé. V jejich rukou je celý osud Istrie.“
„Jemu věřím. On už dokázal, že je hoden tohoto úkolu, ale ostatní…“
„Každý jsme nějaký, Miriam. Důležité ovšem je, že jsou schopni naplnit proroctví.“
„A naše dcera je s tou ženou šťastná.“
„Ano. To je.“

„Žijeme tu už celá staletí. Staráme se o přírodu, čerpáme z ní sílu a chráníme ji, jak jen je v našich silách. Jsme pro život důležití a stárneme pomalu. Každý máme svůj strom. Jak roste, rosteme i my. Když umírá, umíráme s ním. Někteří z nás se však rozhodnou pro smrtelný život. Tak jako já,“ zastavila se Eris a ukázala na vrbu rostoucí u potoka. Držela se se Sonyou za ruce, zatímco jí vyprávěla o životě Květinových dětí. Vrba vypadala mladě. Nemohla být víc, jak třicet let stará.
„Musela jsem uvést tvé tělo do bezvědomí, aby tvá duše byla volná a já ti mohla všechno ukázat. Být Květinovým dítětem není žádná legrace. Je to ohromná zodpovědnost a nemáš čas na nic. Ani na lásku. Proto jsem se rozhodla stát se člověkem. Nepřišla jsem o svou moc. Jen jsem jí do svých osmnáctin nemohla používat. Nicméně v den mých osmnáctin se mi vrátilo všechno, včetně vzpomínek na můj skutečný domov. Přesto jsem nadále zůstávala člověkem. Změnit se, znamená vrátit se a už nikdy neodejít.“
Sonya na Eris pohlédla.
„Nedá se to nijak změnit.“
„Neodejdu bez tebe.“
Eris ji láskyplně pohladila po tváři.
„Víš, že musíš.“
„Ne.“
„Máš úkol.“
„Kašlu na úkol! Miluju tě!“
Eris se Sonye zahleděla do očí a zeptala se: “K čemu mi bude tvoje láska, když nebude místo, kde bychom ji mohly prožívat?“
„Ale…“ chtěla namítnout Sonya, ale Eris ji přiložila prst na rty.
„Ať řekneš cokoliv, nic to nezmění. Bolí mě to stejně jako tebe, ale budeš muset odejít. Pokud nám však bude Osud přát, znovu se setkáme.“
„A pokud ne?“
„Naše láska je skutečná, Sonyo. Není to jen iluze nebo výplod fantazie. Má-li to tak být, sejdeme se. Jestli si ale vyšší síly usmyslí, aby se tak nestalo, budu na tebe alespoň navždy vzpomínat a doufat, že nám přece jen budou hvězdy přát.“
„Pořád si ale nejsem jistá, jestli dokážu odejít. Když jsem zjistila, že ses vrátila k sobě domů, myslela jsem si, že mi pukne srdce. Proč jsi něco neřekla? Nerozloučila se?“
„Nevím, jestli bych to unesla. Nemám ráda loučení. Už tak to pro mě bylo těžké a teď…“
„Nemluvme o tom. Teď ne,“ zašeptala Sonya a Eris políbila. Když otevřela oči, stály obě v jezeře, kde jim v pozadí hučel vodopád a před nimi vycházelo slunce.
„Východ vždy znamená začátek. Přináší nám něco nového. Lidé by se měli radovat z každého nového dne,“ promluvila Eris smutně. Sonya ji znovu políbila a prsty jí zapletla do vlasů.
„Nemá smysl filozofovat nad lidským konáním. My samotní se v sobě neorientujeme, jak by potom mohli jiní?“
Eris se na Sonyu vděčně usmála a svlékla horní část jejího oblečení.
„Byla si očištěna, Sonyo Pavlovičová, a nyní můžeme splynout v jedno. Dopřej mně i sobě rozkoš a navždy tak stvrdíme naši lásku.“
Sonya přitáhla Eris k sobě, co nejblíže a do ucha ji zašeptala: “Jsi jen moje.“
Slunce vyšlo a Sonya zažila to nejlepší milování ve svém životě.

Argon stál u okna v sálu, když dovnitř vstoupila Šener.
„Nějaké zajímavé zprávy?“ zeptal se chladně. Ani se nenamáhal otočit.
„Jsou u Květinových dětí,“ oznámila mu.
„To už vím.“
„Jeden z nich zničil můj Stín.“
„Ten voják?“
„Někdo jiný.“
Argon překvapeně povytáhl obočí.
„Kdo?“
„Myslím, že si říká Andy.“
„Ten žebrák?“ nyní bylo překvapení zřetelně slyšet i v jeho hlase.
„Taky mě překvapil.“
„Zdá se, že jsem se zmýlil?“
„Zmýlil? V čem přesně?“
„Když byl ještě vojáček u mě na návštěvě, zeptal jsem se, jestli by nechtěl být velitelem mé armády. Teď už vím, že jsem se měl zeptat spíš toho žebráka.“
„Dovedeš si ho představit jako velitele své nelítostné krvelačné armády?“
„Ačkoliv se nezdá, skrývá v sobě velký potencionál. Škoda, že už je asi moc pozdě. Budu ho muset zabít.“
„Jsou čím dál nebezpečnější, že?“
„Brzy doplují do srdce Istrie. Já tam ale musím být dřív a přichystat jim překvapení.“
„Ty a ty tvoje překvapení, Argone,“ zakroutila Šener hlavou a chystala odejít, když na ní Argon zavolal: “Popluješ se mnou, zlato. Vrátíš se domů.“
Šener se zastavila, v očích náhle podivný nostalgický pohled.
„Je to snad nějaký problém?“ povytáhl Argon obočí. Šener zamrkala a pohled byl pryč.
„Absolutně žádný, drahý,“ potom odešla.

Dopoledne se všichni sešli v jídelně na snídani. Čekalo tam na ně nejrůznější ovoce, obložené mísy a křupavé pečivo.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se Sean, kterému nešlo do hlavy, že nikoho z Květinových cestou do jídelny nepotkal. Jen Eris tam byla se Sonyou a krmila ji hroznovým vínem.
„Na poradě,“ odpověděla mu Eris a vložila Sonye do úst další hrozen.
„Na poradě?“ otázal se Alan ukusujíc chleba se šunkou.
„Je to porada o vás.“
„Detaily nebudou?“ zajímalo Cirkise.
„Někteří si myslí, že byste to měli vidět, ale Starším se to nezdá.“
„Co bychom měli vidět?“
„Strom.“
„Jaký strom?“ chtěla vědět Sonya.
„Strom Znamení. Je na něm vyřezáno všech dvanáct znamení.“
„A je nějaký speciální důvod proč bychom je měli vidět?“ zeptal se Andy.
Eris chtěla odpovědět, když dovnitř vešli tři staří muži a ženy a řekli: “Nakonec se Rada shodla, že jste připraveni vidět strom Znamení. Následujte nás.“
„Ale já ještě nedosnídal,“ namítl Sean, ale Rada nevypadala, že by chtěla počkat, a pokud se chtěl dozvědět víc, musel jít s nimi. Kráčeli lesní pěšinou necelou hodinu a nakonec stanuli před vysokým rozložitým dubem s mnoha větvemi, které byly plné zelených listů. Tam, kde větve začínaly byl vyřezán první symbol. Byl to oheň. Menší podsaditý muž se zelenýma očima a s nosem, který by se spíš dal nazvat rypákem, pohlédl na Seana a řekl: “Už odpradávna lidé věděli, že oheň dává člověku posvátné teplo, bez něhož bychom se neobešli. Oheň v člověku probouzí nadšení, radost a nejen to. Oheň dává do vínku cílevědomost a potlačuje chmury a strach. Bez ohně by nebylo světlo a teplo. Patří k němu znamení Berana, Lva a Střelce. Ty, Seane Williamsi III., ses narodil ve znamení Lva. Je to znamení síly. Je ti souzeno stát se slunečním bojovníkem pro dobré věci a pro dobro na světě.“
Pod ohněm bylo vyryto znamení vody. Žena též menšího vzrůstu, ale štíhlá se obrátila na Andyho a promluvila: “Vodní živel probouzí v člověku touhu po lásce všeho druhu. Od lásky v rodině, přes partnerský vztah, vztah k ostatním bytostem až po duchovní sféru. Jsou to znamení Raka, Štíra a Ryb. Ty ses, Andy Wilkinsone, narodil ve znamení Ryb, ke kterým patří protipóly. Život a smrt. Realita a sen. Tělo a duše. Hlubiny a výše. Věčnost a čas. Životem tě provází citlivost, pochopení, tolerance a obětavost.“
Následujícím znamením byla země. Vysoký muž s černým plnovousem byl z Rady nejmladší, ale přesto byl stejně moudrý, ne-li moudřejší než starší, se kterými se dělil o své znalosti a názory. Ten se podíval na Alana a začal: “Země je element, který je spjat se zodpovědností, smyslem pro realitu, logikou, věrností a dodržováním slibů. Patří sem Býk, Panna a Kozoroh. Ty, Alane Richarde Icemane, ses narodil ve znamení Kozoroha. Toto znamení je především o vůli, kterou jen tak něco neporazí. Skýtá lidem věrnost, kladný vztah k tradicím a tradičnímu pohledu na svět, pořádkumilovnost a přesnost. Kozorohové nemají v životě nic zadarmo, ale oni to chápou a berou jako zkoušku. Mají k tomu silnou vůli a mravenčí trpělivost. Stávají se autoritami.“
Poslední byl symbol vzduch. Vysoká žena s černýma očima upřela pohled na Sonyu a spustila: “Vzduch je živel přinášející intelektuální osvěžení. Vzdušný element se vyznačuje bystrostí, zvídavostí a učenlivostí. Patří sem Blíženci, Váhy a Vodnář. Ty, Sonyo Pavlovičová, jsi zrozena ve znamení Vodnáře. Ve svém srdci jsi ušlechtilá, laskavá a ráda experimentuješ. Někdy jsi připadáš rozpolcená, ale to jen dvě planety zkřížily tomuto znamení cestu.“
Slova se ujal muž s dvoudenním šedivým strništěm: “Ptáte se proč vám tohle vůbec říkáme? Myslíte si, že to není pro vaši cestu důležité? Možná skutečně není, ale možná to má svůj důvod. Je dobré vědět, jak moc odpovídáte svému vlastnímu znamení. Někdy, když už nevíme, kudy kam, nás mohou hvězdy navést na správnou cestu.“
Poslední žena s čokoládovýma očima jim všem oznámila: “Eris vám ukáže cestu k přístavu, kde na vás čeká loď. Poskytneme vás zásoby jídla na několik dní a také zbraně, abyste měli čím bojovat, kdyby vás neuvítali zrovna vstřícně.“
„Děkujeme vám.“
Isabel se jim hluboce uklonila a Rada jí odpověděla lehkou úklonou hlavy. Potom odešli.
„Tak to byla hodně zajímavá hodina astrologie,“ zamumlal nakonec Sean. Andy zadumaně hleděl před sebe, Alan s Isabel rozmlouvali o následující cestě a Sonya s Eris se připravovaly na rozloučení. Cirkis se na ně díval a nakonec se vydal k Andymu.
„Dozvěděl ses něco zajímavého?“
„Nevrátíme se všichni, že, Cirkisi?“
„Jak tě tohle proboha napadlo?“
„Slyšel jsi je, ne? Jeden z nás tu zůstane a ne naživu.“
„Možná sis to jen špatně vyložil, Andy,“ snažil se ho uklidnit Cirkis, ale Andy věděl svoje. Bylo jich pět, ale mluvili jen o čtyřech. Přesto Isabel zemřít nemohla. Byla to královna, takže kdo zemře. Snad on, když zmínili obětavost? Nebo snad Sean, protože je bojovníkem za dobro? Nebo Alan, když mluvili o nelehkém životě? Či snad Sonya kvůli své ušlechtilosti? Kdo z nich má zemřít a jak?
Dorazili k pobřeží, kde na ně čekala loď. Byla to plachetnice, převážně ze dřeva, ale sem tam mohli vidět i hliník nebo železo. Loď vypadala, že má za sebou už hodně oprav, ale stále působila silným dojmem. Byla šestnáct metrů dlouhá a pět metrů široká.
„Ale piráti tu moře nebrázdí, že ne?“ ujišťoval se Sean.
Isabel se musela usmát.
„Ne. Piráti tu opravdu nejsou.“
„Přišel čas loučení,“ obrátila se Eris na Sonyu.
„Nejsem připravená.“
„To nejsme nikdy.“
„Co mám dělat?“ zeptala se Sonya zoufale.
„Vzít nůž a vší silou si ho vrazit do srdce,“ uslyšela odněkud syčivý hlas.
„Tohle si odpusť, Williamsi!“ štěkla na něj Sonya
Sean rozhodil rukama.
„Cože? Já vůbec nic neřekl,“ bránil se nechápavě Sean.
„Jen si nevymýšlej!“
„Opravdu nic neřekl, Sonyo,“ ozval se Andy.
Sonya si promnula kořínek nosu a řekla: „Asi se mi to jen zdálo.“
„Zlodějka se nám zcvokla. Jaký to div,“ utrousil Sean.
„Radši bychom měli nastoupit. Z tohohle místa mi běhá mráz po zádech,“ promluvil Cirkis.
„A neměli bychom tady být v bezpečí?“
„Tohle už není říše Květinových dětí,“ ozvala se Eris.
„A tos nemohla říct, než jsme sem přišli? Mohla ses se zlodějkou rozloučit už tam a nemuseli bychom se zdržovat.“
„Co je to za místo?“ zajímalo Alana.
„Místo tvého posledního odpočinku, vojáčku,“ ozval se syčivý hlas znovu, ale tentokrát ho slyšeli všichni.
„Kdo je to?“ chtěla vědět Sonya.
„Nebyla by lepší otázka Co je to?“ otázal se Sean a přejel si rukama po pažích, kde mu naskočila husí kůže.
„Něco o tom víš, Eris?“ zeptal se Alan.
„Už byste měli jít…“
„…do pekla,“ dodal syčivý hlas.
„Asi si s námi chce povídat,“ promluvil Andy.
„Ale my s ním ne, že ne?“
„Už jděte,“ vybízela je Eris a v očích měla strach.
„O co tu jde? Co nám tajíš?“
„Prosím. Jděte.“
„Jen jděte, jděte. Stejně neuniknete!“ syčivý hlas byl mnohem hlasitější a zřetelnější než předtím. Jako by byl jen kousek od nich.
„Může nás to napadnout?“
„Ne, ale…“
„To jsi jen myslíš, mé dítě,“ zasyčel.
„Vysvětlíš nám to Eris?“ zeptala se Sonya.
„Kašlete na vysvětlení. Musíme odsud vypadnout dřív, než ho přestane bavit děsit nás jen svým hlasem a zaútočí na nás.“
„Takhle jsem si loučení nepředstavovala, Eris. Jestli něco víš, řekni nám to.“
„Je to vyvrhel.“
„Odkud?“
„Od květinových dětí. Chtěl nás zaprodat Arsenovi, ale Rada to včas odhalila a potrestala ho věčným bloumáním po pláži bez jediného kousku zeleně. Už nemá tělo. Zemřel, neboť neměl z čeho žít, ale jeho duše tu žije už dlouho a čeká na poutníky, aby je mohl vyděsit k šílenství, ne-li k smrti. A teď běžte.“
„Eris…“ začala Sonya, ale Eris ji přerušila: “I já jsem si představovala lepší loučení, ale když to nejde… Možná je to tak i lepší. Sbohem, přátelé.“
Sonya Eris naposledy políbila a potom všichni nastoupili na loď.
„Sbohem, má lásko,“ zašeptala Eris a v očích se jí zaleskly slzy. Sonya stála na lodi a ani se nesnažila svůj smutek skrývat. Přistoupil k ní Andy a chlácholivě ji pohladil po paži. Sonya se na něj podívala a pak si položila hlavu na jeho rameno a sledovala, jak se z Eris stává tečka a postupně mizí nadobro.
„Myslíš, že se ještě někdy uvidíme?“ zeptala se ho sklesle Sonya.
„Musíš v to doufat. Ostatně nic jiného to ani nezbývá,“ odvětil jí Andy a znovu si vzpomněl na slova Rady o hvězdách. Jejich cesta se blížila ke konci. Cítil to a zcela určitě nebyl sám.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.01.2008, 22:05:16 Odpovědět 
   Hm... Pavel řekl vše za mě! ;-) Možná naši hrdinové zažijí nějaké dobrodružství při samotné plavbě, možná ne! Kdo ví? Na druhé straně moře na ně bude čekat Argon, možná také jeho bratr a pokud bude na zachránce Istrie nastražena past, patrně se setkají s mnoha Argonovými muži... Vypadá to na tuhý a litý boj! ;-)
 Pavel D. F. 11.01.2008, 21:32:48 Odpovědět 
   Tak Šener je Isabelina sestra, vidím, že se objevuje další povzbuzující prvek. I kdyby byla zlu zaprodána co nejvíce, něco uvnitř ní samé jí bude bránit proti Isabel bojovat do hořkého konce. Jak se blíží vyvrcholení příběhu, napětí stoupá a motivy se proplétají. Uvidíme, jaké překvapení Argon našim hrdinům připraví.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
(Revoluční rok)...
Rebekka
Svítí pro nás
Lotrinka
Naše rána
Ciri
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr