|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28991 příspěvků, 4550 autorů a 303411 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Opus Pictus XI ::
| Je to tu. Tu to je. Je tu to. To tu je. To je tu. Tu je to. |
| |
|
|
Dřív, než se Fyzik stal prezidentem, ne, to jsem nechtěl prozrazovat. A teď co s tím? Jak to mám udělat, abyste na první větu tohoto odstavce zapomněli? Mám snad před vaši ctěnou hlavu postavit rotující terčík se spirálou, tiše uvádět do stavu spánku, v nejhlubších propastech vám do ucha šeptat slova, abyste od té a té chvíle nevěděli nic? Nic takového. Žádné "Teď budu počítat do deseti a vy se postupně probouzíte." Žádné udivené tváře, že jste snad ani neupadli do stavu, že nevěříte, že byste mohli být zhypnotizováni. Že se umíte ovládat, že by vás ani ve snu nenapadlo, že by cizí chlap jen tak polehoučku přišel, sednul si naproti vám a dělal si s vámi cochcárny. Tak tedy jinak: Předtím, než se mezi učiteli základní školy a vlastně mezi všechny dospělé jedince, kde sedával v zadních lavicích tříd Náš se svým neodlučitelným přítelem Paviánem, plyšovým, coby suvenýrem pro štěstí, roznesla nákaza horečnaté únavy, se psychologové, medici, narkomani rozplývali nad objevem, který v následujícím souvětí popíšu. Jednalo se o jakousi látku, na jejíž název si dnes už nevzpomenu kvůli palimpsestovému charakteru mého mozku, která, pokud se člověk soustředí, je schopna vytvářet sloučeniny mající za následek opojení obdobné drogovému. Z rádií, televizních rozhovorů, šokujících článků v novinách se dalo odposlouchat, vysledovat, vyčíst, že v utajených laboratořích prováděli pokusy s meditací. U zkoumaných skupin pokusných králíků (kteří byli verbováni z řad válečných veteránů, buddhistických mnichů, vyléčených hippies, mužů a žen, kteří nevěděli co se životem) bylo vypozorováno a náležitě do protokolů zapsáno, že v jistém stádiu stavu vytržení je lidské vědomí natolik vychýleno z běžného modu, že jedinci se zavřenýma očima vstávají z tureckých sedů, začínají se objímat, hladit, usmívat se, přednášet ty nejkrásnější milostné básně, filosofovat o zániku vesmíru a při tom všem se navzájem dotýkat elektrizujícími konečky prstů. Kdybyste tehdy jen koutkem oka zahlédli záběry z laboratoří, pomysleli byste si, že tolik filantropů pohromadě nikdo nikdy neviděl, a že stojíte na prahu, společně s jásajícími vědci a feťáky, poznání hlubin lidského vědomí, i když jste třeba jen prostými topiči, uklízečkami, dráteníky, opraváři praček, kotlů, omývači oken, květinářkami, hasiči. Byla to opravdová revoluce, protože narkomanie přestala být strašákem společnosti, začínala být (i právně) dělena na přirozenou a nepřirozenou: pomocí látek do těla uměle vpravených nebo rozjímáním o bohu provozovanou. Závislí na amfetaminu, heroinu, pervitinu, morfiu, marihuaně, kokainu odhazovali šedavé sáčky, stříkačky, kapátka, ústřižky papírků, jehly, a sedávali si s vážností stařešin do kruhů, kde si v jakémsi duševním sepětí osvojovali mysticismus, a tak, když Hrdina procházel s J. K. kolem do sebe ponořených shluků, slýchával svého chráněnce a učitele takto mluvit: "Tak to vidíš, Synku, člověk je tvor náboženský. Jen se podívej na ta čela svraštělá soustředěním. Chtějí vidět a pochopit Boha, být při tom, kdy se duše utápí v moři Všehomíra. Společně se držet za ruce a topit se v rozkoších."
Začalo to nárazem hlavy třídního učitele do hrany školní lavice, načež otřes mozku a třaslavé hlásky ustrašených děvčátek a běh pro pomoc a bačkůrka uklouznuvší na kaluži krve a Hrdinův němý pohled do spokojeně snivé tváře kantorovy. Spavá nemoc, říkejme tomu tak, prolezla celým učitelským sborem a nezastavila se ani v kancelářských prostorách, odkud pokračovala do knihovny a odtud do celého města, až zachvátila celou zemi. Tak. Ptáte se, jak to mohlo vůbec takhle být? Odkud se choroba vzala, kdo co ji roznášel, jaké jsou její fáze, inkubační doba? Povím vám to pomaloučku polehoučku: toho rána, kdy se děti rojily u školních bran, kdy rodiče táhli za prací jak migrující pakoně, bylo město kuckající slintající zápachem. Všichni po nějaké době vinili chemičku, budovu starou jak středověký hrad, obklopenou slumy žebráků, jejichž už pátá generace vykvetla před dveřmi příbytků narychlo postavených z plechových plotů v podobě zmrzačených a mrzačených dětí, pubescentů, předčasně zestárlých mladíků mladic s úlámanými údy, ale jí se to netýkalo, stála nečinně, neboť onoho dne i obyvatelé tvrze, z jejíchž vývodů odtékal hnis do řeky do hnízdišť říčního ptactva, doupat bobrů, kteří už stejně vymřeli hlady, takže jejich kostry jakoby se ostře vysmívaly hnědé, zelené, žluté vodě omývající hráze, usnuli, padali jak šípkové Růženky v montérkách do jímek, kde stála hladina rtuti, zatímco na chodnících dřímali ti, co mrzačili, tváří k zemi, ale spórami obohacený pach šel odjinud. Všichni víme, respektovaný čtenáři, kde se města podebírají, kde to hnisá, odkud se vydávají na lov mezi odpadky, takže nikoho nepřekvapí, že fokus nemoci byl pod městem. V kanalizaci. Ptáte-li se, kdo za to může, rděte se hanbou! Je přeci nad slunce jasné, že ten, kdo byl vyhnán pod zem, nikdy nespí, že s jeho víčky uhlodanými zuby chlupatých dětí ani spát nemůže, jeho mysl je tedy ozvěna hlasů pomsty, tak nesmyslně nezastavitelné, jako hněv fúrií. Byl to plán nařízený zezdola, směřovaný nahoru.
Jaký byl tedy Bratrův plán?
Ne, špatná otázka. Nejdříve bych měl popsat, jakým způsobem oheň nákazy založil. Zeptej se jinak.
Dobrá, tedy. Jak stvořil démona pomsty a co se pak dělo s oběťmi?
Už jsem, ano, jistě, tady to mám, se zmiňoval o Bratrovu, pardon, měl bych jej nazývat Strýčkem, nuže Strýčkovu nadpřirozeném hudebním talentu. Jeho schopnost hudbou vdechovat život mrtvým, svolávat hejna krys, jeho Dětí, vynášet rozsudky a vydávat rozkazy, vytvářet něco z ničeho: obřad, konaný v rozlehlých prostorách kasemat, hluboko pod městem, kam nevkročila noha vědeckého pracovníka ani uprchlého trestance jak jsou století dlouhá, kde dosud sténají pohřbení předkové dnešních starostů, mistři popravčí, dvorní lékaři, šašci, prachem a morkem načichlá hrobka veleváženého měšťana, v ní tiché shromáždění Dětí a uprostřed nich, na mramorovém sarkofágu sedí v Buddhově sedu Strýc, s krvavými bulvami horečnatých očí, s kytarou v kostlivých prstech, ty, líně oblézané šňůrami žil, hmatají po strunách, jezdí po jejich tělech jak milovník po mrtvé milence. Tady se dělo něco z nicoty, tady, obklopená teplem z těl Dětí, se na vlhkost zkaženého vzduchu probrala k životu Nevěsta. Uklohněná z nenávisti, upředená z šílenství. Jejím závojem byl zápach, jejími družičkami byly mouchy, jejími svědky byly děti tam nahoře, kde se udály masové obřady lásky, Nevěstka u oltáře s manžely a manželkami, ve svatební posteli spánku, na líbánkách třeštění hlav po probuzení. A co děti? Mají si s kým hrát? Samy se sebou, anebo, unešené do podzemí, v zoufalství tmy a pláče, v absenci světla a tepla, mateřského slova, s pištícími německými myšmi. A pak příkaz: "Přineste mi jediného syna mého bratra." A my už víme, že byl Hrdina odvlečen do plesnivých útrob města, omráčený puchem na zádech hlodavčí čety.
Co se s ním pak dělo, když byl spoután ve společnosti svých vrstevníků?
Bylo na něj káleno, močeno, byl kousán do uší, nosu, chodidel, ale jako jediný měl takové privilegium: Děti s hlodavými tesáky mu nesměly vyhlodávat oči a smrtelně Jej zraňovat. A tak to všechno viděl: vykousnuté jazyky, vyžrané oční důlky, vyhryzané ohryzky, ohlodané boltce, skalpovaná kůže na hlavě. Nakonec seděl svázaný mezi umírajícími a mrtvými dětmi, z dechu rozkládající se potravy míval vidiny, krysy obou pohlaví souložící s nehybnými i se vzpouzejícími se oběťmi, tu a tam samička nasycená chlapeckým semenem plazící se zasýt, někam spočinout, aby porodila vrh šesti k světu se majících myšátek krysátek s lidskými rysy ve vouskatých obličejíčcích, tam a tu sameček funící do čerstvě protrhnuté blány, bez naděje na potomka. Nevykřikl ani jednou - tak silná byla Jeho přísaha mlčenlivosti, a tady si zaslouží, vážení čtenáři, i od vás respekt, všechno sledoval s vnějším klidem, i když, dovolím si tvrdit, že uvnitř se to vařilo jak v pekelném kotli, u všech rohatých!, vždyť On podruhé zažíval peklo!, jaký dopad na Něj bude mít takový zážitek? Ano, bude pokorným. Už celou svou bytostí pochopil, že není pánem svého života, už konečně věděl, že nepatří sám sobě, ale, ne ne ne, že by propadl Peklu, ale že se stal člověkem, jak se sluší a patří, člověkem zkázy, že patří Světu. A ne, že teď budete chtít mou hlavu, bedlivě text analyzující čtenáři. Vždyť mrtvola je potravou pro červy, monumentem dalšího života. Iniciační rituál pod dohledem Strýce, stařešiny, s magickou strunnou holí v mrtvolných prstech: a tak se dívejme, jak umírá poslední dítě a znovuzrozením se zoceluje Hrdina, vstává jako Muž z těl padlých. Přízračné ruce na ramena Našeho a požehnání.
Přijel vlakem, vagónem pro muže. Kvůli své roztržitosti vstoupil omylem do dámského sektoru a byl posléze vyhozen syčícími nágami, že prý by se někdy měli muži střílet. Legálně. Chudák, udělal chybu, a kdyby se začal omlouvat, šlo by o život, stejně by ji nemohl napravit, leda, že by odcestoval v čase, že by to bylo takhle: .is lundes a ecpalhc ,ecrats ,ežum ícídes melok livardzop ,kuobolk lunkems ,lipuotsV .ežum orp menógav ,mekalv lejiřP Ale takhle to nemohlo být, je to holý nesmysl, nevěřte všemu, co je psáno. Dorazil a na perónu už tlačenice. Už tam ruka, tam noha, tam ústa rozbolavělá prosbami, kvílení žebráků s andělskými hlavami, čekajících, až se nějaký dobrák přestane dívat na ně a vytáhne šrajtofli a z ní minci pro štěstí, tumáš, jdi si po svých, promočených proceděným vínem, po svých do čekáren na dávku osvěžující drogy těch pár šustivých bankovek toluenu, a oni si je cpou do úst nozder vystýlají si s nimi boty své i vezdejší, a to pak neotvírají boláky rtů ve tvarech bitte schön prosím a děkuju milostpane, ale sedí sehnutí sesychající do klečenců mumií v podchodech, kde druhé třetí čtvrté nástupiště vlak je připraven k odjezdu, ale On nevytahuje a neříká tumáš, je lačný po jiných divech, po zázracích architektury a zdejších pověstí, tam ruce, tam nohy, tam prosby po učitelkách na mateřských dovolených, skladnících, nájemných vrazích, po sportovkyních v invalidním důchodu, výrostcích, zmatených svatebních hostech, po duševně nemocných studentech experimentální antropologie, zahradnících, a dukáty cinky cink na chrchly a šprckami pokrytá asfaltové dějiště na upocená utřesená jeviště dlaní, a sociální jistoty těkavé látky vyžírající mozky inhalujících, vnitřně šťastných trosek. Byl v Egeru, i když, mohl být kdekoliv jinde a bylo by to stejné, ty samé ulice, ty samé hospody, to samé pivo, ty samé podchody, ty samé úsměvy, ty samé billboardy, to samé sloučeninově plíživé nebe. Jde kolem dvou mužů, kteří už oba prožili svá nejlepší léta, teď sedí pod stromem, jako na potvoru si hvízdají Národní hymnu, v uchechtaných přestávkách chlemtají z krabic rudé žluté víno, a nevšímají si ničeho, kromě svých hlasivek a nektaru, takže vosí nájezdníci s nimi mohou hodovat až do prvních mrazíků, ženy víno zpěv, jedna ne zrovna s vosím pasem se přidává, pokuřuje vyškemranou cigaretu a pomrkává na Hrdinu, jestli by si netento. A On? Nevšímá si ničeho kromě svých cílů a jde sebevědomý dál.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
