obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kla-stigma, 3. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Kla-stigma
 autor Leontius publikováno: 11.01.2008, 22:28  
Krátká rekapitulace: V minulém díle jsme pozorovali krůčky hlavního hrdiny v tajemném, pustém světě. Byl nalezen starým poustevníkem, jenž si říká Dveřník a pracuje pro jednu z vůdčích skupin tohoto světa - Osada (nebo-li Stáda, což je hanlivé označení používané ostatními). Rovněž se k nim nedoborvolně připojí Mendax - tajemný žoldák a nájemný vrah.
 

Část III. „Zapadni do řady!“

Po bezesné noci ho probral tlumený rozhovor jeho společníků. Dveřník beze spěchu chystal snídani a s neskrývanou jízlivostí mluvil k Mendaxovi.
„Překvapuje mě, že ses nepokusil pláchnout.“
Odpovědí mu byl hlas ve kterém se mísila únava, rezignace, ale i nechuť a odpor.
„K čemu to? Jsem teď polapený žoldák. Nepodniknu nic proti zákonům.“ Pak ovšem potichu dodal: „Aspoň ne otevřeně.“
„Ó, překvapuje mě tvůj nezměrný smysl pro čest. Jsi zajisté loajální voják,“ odvětil s falešnou úctou Dveřník a zasmál se.
„Se ctí si v tomhle světě můžeš akorát vytřít zadek. Nikdo z nás se zde nedostal díky vznešeným ideálům a tady se člověk akorát změní k horšímu.“
„Tak proč tedy ctíš Zákon, když odmítáš jakékoliv ideály? Bojíš se, že bys jinak přišel o zaměstnavatele?“
„Ha! Docela ti to myslí, na to že jsi Francouz.“
„Za těch šest století jsme se dost změnili.“
Mendax něco zamumlal a pak zavolal na mladíka.
„Hej, zelenáči! Nedělej, že spíš. Chci už mít za sebou to naškrobené „soudní líčení“ nebo jak tomu říkají…“

Teď za denního světla už mohl mladík pozorovat změnu krajiny. V dálce se už teskně šedivá obloha trhala a sluneční paprsky, dopadající na zem, dávaly život několika drobným keříkům. O pár mil dál už mohla zeleň volně růst. I tohle peklo měla svá krásná místa.
Za pochodu mladíka oslovil Dveřník. Soustředěný výraz v obličeji dával tušit, že má připravený dlouhý a důležitý proslov.
„Takže doufám, žes aspoň trochu pochopil jací lidi tu žijou?“
Mladík se odhodlal k troše nadsázky:
„Jasně. Jedna banda usedlých žebráků, která se brání proti druhé bandě trošku ostřejších žebráků. Do toho všeho kolem pobíhá tlupa zmetků, kteří jdou za tím, kdo dá víc. Zapomněl jsem na někoho?“
Dveřník jen pozdvihl obočí a upřeně se na mladíka zadíval. Mendax se ovšem hlasitě rozesmál a mezi záchvaty stačil ze sebe dostat pochvalu:
„Už jsem se bál, že to do tebe ten blázen nedostane, ale jsi celkem chápavý.“
Dveřník se taky usmál a pravil:
„Myslím, že máš pravdu. Ale je čas, aby ses dozvěděl víc.“
Osada už musela být blízko. Stezka, klikatící se v nízké trávě, byla už notně prošlapána. Ano, konečně skupinku obklopovala zeleň. Spálené, mrtvé teritorium nechali za sebou. Z několika vyslechnutých hovorů Mendaxe a Dveřníka pochopil, právě v těchto místech si většina místních obstarává potravu.
Zatím převládá primitivní lov a sbírání plodů. Nikomu se dosud nepovedlo zúrodnit půdu, aby bylo možné něco zemědělsky pěstovat. Tak jako tak, nebyli tu žádné plodiny, které by mohli zasadit. Oproti tomu drobné býložravé zvěře byl dostatek.
„Hlavně nečekej, že se tě někdo v Osadě ujme. Je nás furt málo a každý musí pracovat jak sám pro sebe, tak pro ostatní. Nemáme žádný oficiální dozor. Hlavně: Zapadni do řady! Ještě nejsme dost… civilizovaní na to, abychom zavedli peníze. Zkrátka fungujem na výměnným obchodě. Ty pro mě, já pro tebe. Hlavně si najdi něco co zvládáš a směňuj za to co si sám udělat nedokážeš. Je to prosté.
Podle toho, co děláš, se brzy zařadíš do nějaké společenské třídy. Nejlíp se mají řemeslníci. Pak už jen klesáš. Ale nikdy se nedostaneš níže než Narození. Všichni, kteří zde žijí svůj druhý život, se na ně dívají jako na otroky. Dokonce i rodiče. Hlavně proti tomu neprotestuj. Jakékoliv narušení systému se trestá. Protesty za lidská práva nejsou povolena. A na tresty dávej sakra pozor. Stráže tě zmlátí podle nálady.“
„Ale ty a Mendax jste mluvili o nějakém zákonu.“
„Jo, ale ten řeší jen vztahy Zjizvených a Stáda, popřípadě Žoldáků.“
„Co se v něm říká?“
Dveřník se poškrábal na bradě.
„No já ho pořádně neznám. Nejvíc o něm ví vojáci nebo žoldnéři. Mě se na mých toulkách týkali jen některé jeho části.“
„A kde vlastně v té vaši hierarchii stojíš ty?“
„Já?“ zasmál se Dveřník. Úplně dole. Nechtěl jsem ve smradlavé Osadě zůstávat, tak jsem začal hledat a přivádět nové lidi. U toho jsem zůstal.“
„A jak to vlastně chodí u Zjizvených?“
„Ti? Heh, to je jen hromada špinavých nomádů co jezdí po okolí a snaží se jen jakkoliv získat obživu. Nejprve to byla malá tlupa banditů, ale teď se rozrostla a stala se z ní banda ukňouraných žebráků.“
Mendax se opět provokativně rozesmál.
„Něco takového tvrdí Zjizvení o vás.“
„ Ty sklapni! Už jsme skoro u Osady. K čertu! Zkrátka si zapamatuj, že prostě musíš zapadnout do řady! To je vše. Já vás u brány opustím“
Mladík přikývl. Nelíbilo se mu, že bude muset převzít iniciativu. Nevěděl, jak by mohl být prospěšný v komunitě, která žije jen z přírodních zdrojů. Sám v ničem nevynikal a určitě by nemohl žít na účet ostatních.
V dálce už viděl tu slavnou Osadu. Výstavba byla primitivní, ale našlo se i pár lepších kousků. Několik budov dokonce nebylo ze dřeva. A většina měla kupodivu i střechu. Takhle z dálky Osada připomínala spíše rozsypané dříví čekající na podpal, než možná jediné středisko civilizace v tomhle mrtvém světě.
Celkový počet obydlí nebyl tak velký, jak čekal. Asi jen dvacítka pořádných „domů“ a kolem dvou stovek dřevěných chatrčí, z nichž však se mohlo u většiny jednat pouze o dílny či chlévy. Navíc mnoho z nich patrně nebylo obydleno (aspoň mladík si nedokázal živého člověka v takové špíně a hnusu představit).
Dveřníkem zmiňovaná brána byla jen úzkým průjezdem přes vysokou palisádu, který mohli obránci v případě nouze akorát tak zatarasit kusy klád. Vítr, vanoucí od Osady, přinášel dosti nevábný zápach. Mladík nevěřil, že by to někdo mohl nazvat vůní domova.

U brány stáli dva obyvatelé. Jakýsi muž v hnědém kabátě s kapucí a žena v zašpiněné maskovací vestě. Oba drželi zbraně, které působily dost kontrastně. Muž měl přes záda přehozenou pušku, zatímco ženě patřil nepříliš zdařilý pokus o napodobení oštěpu. Strážkyně se opírala o svou zbraň. Vypadalo to, jako by spala ve stoje. Strážný zaregistroval skupinku první a hned z dálky volal:
„Hej Francoisi! Dva úlovky protentokrát?“
Dveřník zavrčel:
„Jsem Pierre, žádný Francois.“
Strážný se srdečně zasmál, jakoby si po dlouhé době zopakoval svůj oblíbený vtip.
„Francouz jako Francouz. Tak mi představ ty dva. Ať je můžu trochu provést po městě.“
„Toho jednoho ti snad představovat nemusím…“
Mendax se mezitím přiblížil ke strážkyni a svým posměšným hlasem ji promluvil přímo u hlavy:
„Ahoj zlato.“
Podřimující žena vyskočila a zlaté vlasy se ji rozlétly do stran. Rozzuřeně se zahleděla na šklebícího se žoldáka před sebou.
„Ty hnusný…“
Nedokončila větu a ohnala se svým oštěpem. Mendax však ránu očekával a beze spěchu jí uhnul. Strážce rozčileně vyskočil a svou společnici začal okamžitě uklidňovat.
„Zatraceně! Neblázni! Máme tu nováčka!“
Pak se otočil k Pierrovi. Vypadal velmi rozčileně.
„Co ten tu zase dělá? Koho přišel zamordovat dnes?“
„Nikoho. Zajal jsem žoldáka ve službách Zjizvených a ty sám znáš Zákon dobře…“
Žena, která s obtížemi krotila svůj hněv, jim skočila do řeči.
„Já ho znám taky. Měl jsi tu lidskou bestii zabít.“
„Nechal jsem rozhodování tady na zelenáčovi.“
Mendax se zatím opíral o jeden z kůlů od palisády a pobaveně sledoval rozhovor.
Strážce se své společnice zeptal:
„Copak ti Mendax vlastně udělal?“
„Využil mě kvůli těm svým zatraceným plánům!“
Dveřník se krutě zasmál.
„Jen tohle? Ten démon snad musel využít už úplně každého. Ale teď ho použijeme my. Rada se o to postará.“
„Jen aby…“ zapochyboval strážný. Patrně se chystal rozvést řeč na tohle téma, ale Dveřník už začínal být neklidný.
„Měl bych zmizet. Postaráte se o ně?“
„Samozřejmě. Já odvedu Mendaxe a Carol se postará o nováčka. Přeji ti hodně štěstí, Francoisi.
Pierre odpověděl jen ušklíbnutím a otočil se k mladíkovi.
„Ať se ti daří, zelenáči. Snad poprvé mám strach, aby tu můj úlovek dobře zapadl. Málokdy přivedu tak mladého člověka.“
„Tobě taky hodně štěstí, Dveřníku.“
Piere pokýval hlavou, upravil si na zádech batoh a sám se vydal na cestu daleko od Osady, zpátky do šedivých pustin. Mladíkovi ale neuniklo, jak se Mendax po odcházejícím podíval. Byl to krutý, vražedný pohled. V tu chvíli ho strážkyně popadla za ruku. Stále se třásla a neklidně pokukovala po žoldákovi.
„Pojď. Chci už být co nejdál od té zrůdy.“

Chvíli beze slova kráčeli křivými a špinavými uličkami. Dřevěné chatrče vyrůstaly okolo zablácených cestiček prosté jakéhokoliv systému. Navzdory tomu, že Osada byla malá, nový návštěvník se zde mohl snadno ztratit.
Kolem chatrčí se válely odpadky a někde i výkaly. Hejna much hlasitě bzučela a dotírala na každého, kdo se byť na pár metrů přiblížil. Obydlená byla skutečně jen necelá polovina domů. Některé byly zřetelně mnohdy opravované a vlastník se o ně staral dobře. Jiné mohly být už několik let opuštěné a každým okamžikem hrozily spadnout.
Kolemjdoucí byli všech věkových kategorií i národností. Množství Asiatů, Evropanů, avšak poměrně málo Afričanů. Podle oblečení šlo mnohdy rozpoznat i dobu a rok ze které byl onen člověk násilně vytrhnut. Nikdo se nezastavoval, aby si prohlédl nově příchozího, ačkoliv v Osadě se museli znát všichni navzájem. Šlo to poznat z důvěrných hovorů, které mezi sebou vedli.
Komunita skutečně fungovala na výměnném obchodu a protislužbách. Jakýsi muž ve špinavých šatech přebíral od jiného několik kusů ulovených králíků a na oplátku mu sliboval brzkou opravu střechy. Lovec nadšeně poděkoval a odkráčel pryč. Na sobě měl jakýsi zelený splývavý oděv a přes rameno luk. V kontrastu s tímto oděním se mu za pasem pohupovala pistole. Tenhle svět bude určitě skýtat mnohá podobná překvapení.
Nejprve dvojice míjela jen ztrouchnivělá dřevěná obydlí, ale brzy je vystřídaly bytelnější stavby z kamene. Nakonec se Carol zastavila. Mladík si uvědomil, že stojí na místě, které mělo původně složit jako náměstí, v dobách než se Osada rozrostla.
„Tady tomuhle říkají Zlatá kostka. Neptej se mě proč, bylo to tu už dlouho před tím, než jsem přišla. Budova před námi,“ ukázala na protější prostornou budovu „je něco, čemu soukromně říkám radnice. Ale koná se tam snad všechno, na co si vzpomeneš. Shromáždění, porady i soudy. Ty menší budovy jsou domy mistrů-řemeslníků. Dveřník ti měl říct právě oni fungují jako správní rada Osady. I když od uzavření míru ztratili většinu své bývalé moci.“
„A kde se mám ubytovat?“
„To je nám tu celkem jedno. Klidně se vyspi na ulici, pokud přežiješ ten smrad. Nebo si postav vlastní dům, avšak nejlepší je si najít nějaký opuštěný. Něco k snědku dostaneš u našeho řezníka tady v tom kamenném krámku, ale později mu budeš ten dluh muset splatit nějak splatit. Zbytek města si už projdeš sám, tohle náměstí je jediné skutečně důležité místo. Ještě nějaké dotazy?“
Mladík si vzpomněl na to, co ho trápilo už od příchodu.
„Kde najdu někoho, kdo mi řekne více o Kla-stigma a…“
Žena se zamyslela.
„Pochybuji, že by na nováčka měl někdo z „velkých filozofů“náladu. Jsou to příliš velcí páni a v Osadě jich mnoho nenajdeš.“
To, jak vyslovila „velké filozofy“, mladíkovi okamžitě prozradilo, jak se na ně celý tento svět dívá. Tady nebyl čas na tiché přemýšlení a nic nedělání. Takoví lidé okamžitě stali terčem nevole svých spoluobčanů. Pak ovšem strážkyně nejistě dodala:
„Možná… Jedna moje přítelkyně by ti snad mohla pomoci. Zavedu tě za ní.“

Po cestě se mladík pokoušel začít rozhovor.
„Jak ses zde vlastně dostala?“
Žena se zastavila. A chvíli vypadala, že vybuchne vztekem. Pak se, ale uvolnila a potichu odpověděla:
„Jsi tu nový, nemůžu ti to vyčítat. Pamatuj: Hlavně se lidí neptej na jejich minulost. Tohle je nový život, ten starý je už pryč. Někteří chtějí zapomenout, chtějí se změnit. Jiné neustále pronásledují děsivé vzpomínky. Avšak nikdo z nich o tom nechce mluvit. Je to příliš citlivé téma.“
„Omlouvám se…“
„Ne, v pořádku. Byla jsem stejná.“
Nastalo trapné ticho. Nakonec ho prolomila strážkyně.
„Proč jsi nedovolil zabít toho vraha? Proč musí Mendax vyváznout ze všeho?“
„Neznal jsem ho. Nevěděl jsem co je zač.“
„Stačí se na něj přece jenom podívat. Neustále něco skrývá. Neustále se někomu sápe po krku. Vždycky když najdeme zavražděného člověka, je to pravděpodobně jeho práce.
„Říkal, že jste ho využili i vy proti Zjizveným.“
Žena sklopila hlavu. Odmítala si přiznat pravdu.
„Ano, mnohokrát. Je mocnou zbraní. Ale stejně mám pocit, že ve skutečnosti využívá on nás. Nás všechny. Ví toho více než všichni filozofové co zde jsou, to si myslím já.“
„Jak využil tebe?“
„Jak jinak? Věřila jsem mu téměř všechno. Chodíval za mnou často, a tak jsem ho jednoho večera pustila do města bez toho, aniž bych zkontrolovala, zda není ozbrojen.“
Odmlčela se. Bylo na ní vidět, že se musí hodně ovládat. S velkým úsilím potlačila slzy.
„Tu noc zemřeli čtyři lidé. Podřezání jako ovce.“
„Udělal to on?“
„Kdo jiný by na to měl žaludek? Jestli budeš mít někdy možnost, zeptej se ho na to, proč zabíjí. Mě to řekl. Ta hrůza se nedá vylíčit.“
Mladík už mohl jen mlčet. A přemýšlet. Takže „přítel“ Mendax má prsty v moha věcech. A očividně není příliš oblíbený. Asi bude dobře, když ho nikdy neuvidím. Jenže ona říkala, že ten podivín ví více než filosofové. Co to může znamenat?

Žoldák v šedivém cestovním plášti stál před budovou, které strážkyně říkala radnice. On ji v duchu říkal prasečárna. Copak mohl zločinec nazývat soudní síň nějak lichotivě? Mendax se usmál.
Strážný, který ho hlídal, byl nejistý. Potil se a měl zřetelně strach, stejně jako většina kolemjdoucích. Žoldák měl z toho nebývalou radost.
Všechno to jsou hlupáci. Nikdo z nich neví to co já. Nikdo si neuvědomuje, jak jsou jejich hloupé rozepře bezvýznamné. Věřil jsem, že po své vlastní smrti by lidská bytost mohla zmoudřet, ale to se nestalo. Je to jejich slabina a já ji hodlám využít tak, jak umím. A ještě si trochu přivydělám.
Nudilo ho to nekonečné čekání na soud. Vyděšený strážce nesnesitelně páchl a Mendax se už chystal dát svůj názor razantně najevo. I když možná počká na večer. Pod rouškou tmy si více užije tu práci nožem v jeho vnitřnostech.
Konečně stráže asi po dvou hodinách sehnaly aspoň tři špinavé řemeslníky, aby mohli začít to své přelíčení. Jak patetické. Mendax se bavil tou jejich předstíranou důležitostí. Síní se rozléhal zvučný hlas:
„Mendax. Žoldák, nájemný vrah a špeh. Dopadnut ve službě Zjizvených Pierrem Darotte, zvaným Dveřník. Dle vlastního tvrzení pátral po příchozích, které by předal Zjizveným. Pierre Darotte jednal dle Zákona a my rozhodneme o úkolu, který bude žoldákovi přidělen. Mendax nemá nárok na odměnu.“
Tlustý holohlavý muž v čele stolu dokončil představování. Žoldák mezitím málem usnul. Teď si však povšiml posměšného výrazu na tváři soudce. Další imbecil. Myslí si, že tahle fraška je pro mne nějakou potupou.
Hlavní soudce se hlasitě otázal svých kolegů:
„Nějaké návrhy?“
Stará žena po jeho pravici se zkoumavě zahleděla na Mendaxe a zeptala se svým ochraptělým hlasem:
„Co nám můžeš říct o současné situaci u Zjizvených, žoldáku?“
Mendax se rozhodl zahrát si divadélko spolu s nimi. Mluvil s doonale předstíranou uctivostí.
„Ne mnoho madam. Jednal jsem s jejich novým vůdcem, pouze skrze prostředníka. Akorát vím, že se jejich ozbrojené síly (měl co dělat aby se nerozesmál) připravují na nějakou tajnou operaci.“
Žena vypadala znepokojeně. Pohlédla na ostatní soudce. Shromáždění neklidně zašumělo. Všichni se báli další možné války. Stačilo jedno špatné rozhodnutí a křehká stabilita se by zřítila jako domeček z karet. Tentokrát se ozval muž s uhlazeným knírkem.
„Nemůžeme si dovolit jednat ukvapeně. Jakákoliv nepodložená agrese by nás mohla přijít draho. Musíme zjistit o co se jedná. Ten žoldák jen odhaduje.“
Tlustý soudce se neklidně zavrtěl. Nechtělo se mu zabíhat do složitých rádoby politických diskuzí.
„Tak prostě pošleme Mendaxe na výzvědy a máme to z krku. Využijeme oblíbený nástroj Zjizvených proti jim samotným.“
Mendax se rozhodl promluvit.
„Musím vám připomínat, že jsem i VÁŠ oblíbený nástroj? Jsem pro Zjizvené podezřelý stejně jako pro vás. Nepustí mě ke svým poradám.“
„V tom případě musíš najít nějakou skulinku. Nějaký zdroj informací. Někoho od nich samotných.“
Stará žena dlouho mlčela a pak konečně vyslovila svůj návrh.
„Dveřník kromě Mendaxe přivedl i nějakého nováčka. A Mendax koneckonců hledal příchozí pro Zjizvené. Toho nového nemohou naší nepřátelé ještě znát. Pošleme ho s Mendaxem. Nováček se bude naoko vydávat za Zjizveného a informace předá žoldákovi, který je nám donese.“
Muž s knírkem vypadal nespokojeně.
„Příliš nebezpečné. Co když se ten zelenáč skutečně přidá ke Zjizveným? Co když nám ho přetáhnou na svou stranu? Nehledě na to, že novou krev nemůžeme postrádat.“
Mendax doufal, že plán zavrhnou. Nehodlal pracovat ve skupinách. Bohatě mu stačila ta mladá naivní holka při poslední výpravě. Navíc mu ten nový nepřišel dost tvrdý na podobné špionážní akce. Navíc v řadách Zjizvených.
Hlavní slovo měl teď tlusťoch.
„Ano, je to riskantní plán, ale mohl by vyjít a my bychom mnoho získali. Dávám o tom hlasovat.“
Jak úžasné hlasování ve třech lidech. Babice byla přirozeně pro svůj plán a tlusťoch ji podpořil jen proto, aby nemusel vymýšlet další náhradní úkol pro zajatého žoldáka a mohl se vrátit ke své zábavě. Ať už to bylo cokoliv.
Návrh byl nečekaně přijat v poměru 2:1 . Mendaxovi se chtělo zvracet.
Stráže ho pustily. Věděly, že žoldák se svého úkolu ujme s dostatečnou pílí. Musel přece dostát Zákonu. Jeho čest v podobných případech byla vizitkou, ačkoliv přímo při práci by byla jen přítěž.
Mendax musel sám najít toho naivního zelenáče a říct mu o rozhodnutí rady, ale nejdříve potřeboval něco zařídit. Jeho cílem byla nenápadná bouda na kraji Osady.
Přivítala ho šlachovitá žena s ošklivě spálenou tváří. Byla sice překvapená, ale rozhodně ne nadšená.
„Konečně jsi dorazil. Nebaví mě pořád přechovávat tvoje zásilky.“
Žoldák se zasmál a chlípně našpulil rty.
„Ale no tak! Přece bys neodmítla…“
Odpovědi mu byla těžká krabice, která mu přistála na pravé noze. Zaúpěl a naštvaně krabici zvedl. Nadzdvihl víko a prohlédl obsah. Oči mu zazářily.
„Krása. Sice takové zbraně nesnáším, ale tahle je nádherná. Co náboje?“
Žena mu beze slova podala malou krabičku. Mendax ji ukryl ve svém plášti.
„Kolik jich je?“
„Osm“
„To mi bohatě stačí,“ odpověděl a otočil se ke dveřím.
Žena neklidně zavrčela.
„Kam jdeš? Čekám svou platbu!“
„Á, samozřejmě.“
Mendax zkontroloval dýku u pasu.
„Hned to bude…“


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 MC_Kejml 09.10.2008, 16:34:51 Odpovědět 
   Zase Fallout se všim všudy. Opravdu jsem ho v tom poznal, přesně tak, jako jste se o tom bavili u druhé kapitoly!

Znovu jsem poměrně napnutý, co se stane a jestli onen plán vyjde.
 Tuax 01.10.2008, 19:24:04 Odpovědět 
   Tak mě osobně přijde zatím nejlepší druhá kapitola. S ohledem na znalost podobných světů, mě zde asi příliš věcí nepřekvapí, protože jak vidno snažíš se držet jejich principů. Což není na škodu.

Navíc do toho vkládáš trochu své invence, která, aspoň si to zatím myslím, je skrytá právě v otázce filozofů toho světa. Prolíná se to nepatrně v pozadí jako nitka, ale je to něco od Tebe, což se mi líbí.
 Aenica 13.06.2008, 11:40:50 Odpovědět 
   Také souhlasíms tím, že je tento díl nejpovedenější. začínají se nám vybarvovat charaktery, a přestože Mladík zůstává nadále mladíkem, jsem zvědavá, jaký bude jeho další osud. Na rozdíl od začátku jsem tuhle kapitolu přečetla jedním dechem. Těším se, až budu dál objevovat záludnosti tvého "podsvěta" a pokud budeš pokračovat ve vzestupující tendenci, snad už za pár dílů neobjevím ani chybičku... :)
 ze dne 13.06.2008, 19:23:27  
   Leontius: Doufám, že se ti charaktery budo líbit i dál. Záludností bude ještě hodně, to se neboj....
 Imperial Angel 13.01.2008, 15:57:46 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Imperial Angel ze dne 13.01.2008, 15:54:57

   * oprava - s nějakým placením (a červenající se smajík)...
 Imperial Angel 13.01.2008, 15:54:57 Odpovědět 
   Začíná to být hodně zajímavé...Tenhle díl se mi zatím líbil nejvíce, dokonale jsem se začetla a koukám, že Mendax si starosti z nějakým placením opravdu nedělá :).... ale chybky se sem tam ještě pořád objevují...
 ze dne 13.01.2008, 17:02:18  
   Leontius: Děkuji. Jsem rád, že se líbilo.
 Šíma 11.01.2008, 23:35:16 Odpovědět 
   ;-) Tak nějak jsem vypadl z kontextu...

Peklo (zdá se) má i své světlejší stránky! Tento svět (snad v jiné dimenzi) určitě skrývá ještě mnohá tajemství! Líbilo! Příběh (tedy text) se dobře čte a abych řekl pravdu, nějaká ta chybka (případná) mi při tom "začtení" tak nějak unikla!

Jedna!
 ze dne 12.01.2008, 11:21:03  
   Leontius: Jejda. Vypadnutí z kontextu může být nebezpečné. Radši přidám rozsáhlejší retrospektivu v úvodu každého díla. Tajemství bude ještě dost, o to bych se nebál. Spíš aby jich nebylo příliš mnoho....
 Pavel D. F. 11.01.2008, 22:27:53 Odpovědět 
   Seznamování se světem stínů Kla-stigmatu pokračuje, i když to není žádné skvělé místo pro život, asi se tam dá existovat. Zajímavé je, že zde lidé můžou znovu zemřít. Copak je asi čeká potom, když po smrti v našem světě prošli tímto peklem?
Nějaké chyby v textu stále jsou, pár jich pro informaci připomenu:
nebyli tu žádné plodiny (nebylY)
„Jak ses zde vlastně dostala?“ (přirozenější by bylo: „Jak ses sem vlastně dostala?“)
Mě to řekl. (mNě)
křehká stabilita se by zřítila (by se zřítila)
Ale vzhledem k tomu, že popisuješ propracovaný svět a píšeš bohatým jazykem, nebudu tentokrát pro těch pár uklouznutí známku snižovat.
 ze dne 12.01.2008, 11:19:47  
   Leontius: Díky mnohokrát za publikace. Snad nepotrvá dlouho a povede se mi ty chybičky eliminovat.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Červená karkulk...
Barbora
Starec strach
MarkízDeSade
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr