obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5737 autorů a 390271 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kdybychom mohli zaslechnout ::

 redaktor čuk publikováno: 10.01.2008, 6:42  
Na téma z rychlovky jsem napsal téměř detektivku, jejíž první plán čtenář dosti brzo uhádne. Nějak příliš mi proniká do psaní melancholie a symbolika tečky ze příběhem.
 

Mám černé a studené srdce, bílou, křehkou blankou vzdutě povlečené tělo, oči v matovém obalu. Dovedu překonat své mlžné uvěznění a rozehřát se do zářiva. A prohlédnout. Sama od sebe to ovšem nedokážu, ještě že mám přítele, ten mě vyvádí z mé šeré slepoty.
Když přijde, On, kouzelník, léčí můj zrak svou přítomností, až se podobám malému slunci a vidím svět kolem sebe v jasných barvách. Chodbu, schody a lidi po nich jdoucí, z jednoho pozorovacího místa vidím pohledem shora. Mají mě rádi, když na ně s výšky házím paprsky a zaháním černé pláště. Když On odejde, opět nevidím, jen mlhavě tuším.
Přes den trpělivě čekám na večerní a noční svět, protože On přichází pouze za šera a v noci, kdy je všude kolem tma.
Splývám s černí a čekám na Něho a sama se podobám tmě, už už aby do mne vnikl On. Je mi krásně. Pak žiju a žiju s ním.
Ale vždycky odejde.
Dny prožívám v polodřímotě, vše kolem vidím rozmazaně jako vězeň bez brýlí z kobky s matově natřeným sklem. Čas mnu nehmotnými prsty, měřím na odsýpaných korálcích duševního růžence přibližování toho okamžiku, kdy už tu bude, kdy radostně vybuchne má naděje.
Při Jeho návštěvách se usmívám i uvnitř srdce, úsměv mi pohasíná, když se Ho snažím zeptat, kdy Ho zase pocítím a zda mě miluje tak, že by mohl přijít i na mé zavolání.
Neodpovídá.
Všimla jsem si, že On má své dveřníky, kteří Ho ke mně vpouštějí. Většinou pokaždé jiného dveřníka. Na dvou místech se zastavují u oprýskané zdi. Jedno místo je nad schody, druhé pod schody.
Dveřník zmáčkne jakýsi knoflík na zdi a On vstoupí a je tady u mne a hned cítím jak moje srdce slastně žhne.
Na knoflík se mačká pořád stejně, avšak v různou dobu.
Ten zavalitý dveřník s těžkou chůzí přicházívá obvykle pozdě v noci, vždy poslední. Cítívám vůni, jako tehdy, když mne nesli v tašce vedle rudozlaté tekutiny, jejíž kapky mě trochu potřísnily. Slyšela jsem slova: „Sakra, ten závěr nedolíhá. Škoda každýho loku.“
Už zavalitého muže poznám po čichu. Mým posledním dveřníkem je i této noci.
„Dnes je první podzimní den, a stojí za hovno,“ zaslechla jsem ten den odpoledne ve spánku (snad jsem trochu nemocná, jindy lidské hlasy neslyším). Odpoledne jsem dokonce usnula.
První podzimní noc, všechno je jako každou předchozí noc. Ne! Něco jiného a neznámého se děje.
Dveřník zmáčkl dolní knoflík a nic. On, můj milenec nepřišel, jako kdyby se zatoulal. Zůstávám beze změny.
Dveřník zaklel a zmáčkl podruhé. Zase se nic se mnou neděje. Dveřník zaklel hlasitěji a sprostěji až se mu čepice svezla na stranu rozčepýřené hlavy.
Dveřník se kolébá, má čepici nakřivo, viděla jsem ho jen matně, v obrysu a stínu ještě černějšího než všechny stíny. Slyšela jsem jeho kroky. Teď brblá a zhluboka oddechuje jak stoupá po schodech.
Na nejvyšším leží banánová slupka. A není tam sama. Mé nehlasné a studené srdce ho nemůže varovat.
Pak slyším výkřik a údery na hrany schodů. Vedle jeho vyvrácené hlavy pod spodním schodem leží jeho čepice.
Neúspěšný dveřník se nehýbá, jeho vzdech dozněl, je naprosté ticho. Ticho bez rytmických dechů, které by se odrážely od zdí jako ta nejjemnější ozvěna.
Zavalitý nehybně ležící muž je opuštěný stejně tak jako já jsem opuštěná. Nemohu se však k němu přiblížit. Nemohu mu pomoci. Jeho nepřirozeně zkroucenou postavu není téměř vidět. Tu noc vládla kolem mne tma ještě hlubší. Propadám se do zvláštní mdloby, že bych onemocněla? Nic necítím a je to snad v tuto chvíli štěstí.

Otylého už studeného dveřníka odnesli ráno dva supící muži ve světlých pláštích, jako pytel brambor, obličej mu přikryli čepicí.
Štíhlý pán, snad v uniformě a v černém baretu zvedl zapomenutou banánovou slupku a zmáčkl ten klíčnický knoflík. Opakovaně. Zůstávám poloslepá, teplo a světlo mé srdce nerozehřívá. On zase nepřišel. Jsem naprosto sama. Snad už navždy opuštěná. Bolí to, konečně si uvědomuji: něco uvnitř ve mně není v pořádku.
Pak si černý baret něco píše, změť hlasů je nesrozumitelná. Pak odchází. Hlasy utichají.
Po chvíli cítím, že se někdo ke mně zdola přibližuje. Mozolnatá mužská ruka sahá na mé tělo. Slyším jak říká vyhublé ženě:
„Není zaprášená. Jen trochu začernalá.“
„Byla tady už dlouho. Nemohla fungovat pořád, taťko.“
„Vzdala to v nevhodnou dobu. Nemůže žít věčně. Jako my. Vlastně se z ní stala vražedkyně.“
„Je to Pavelcova vina. Neměl tolik chlastat, každej den. Jednou pohár přeteče.“
„Nastražili na něj past.“
„Kdo? A to by ona byla povytočená a uvolněná.“
„Není, jde ztuha.“
„Vidíš! A kdo by, prosím tě! Taťko jeden praštěnej, ty tvý detektivky ti lezou na mozek.“
„To nám léto pěkně blbě končí.“
„Všechno dřív nebo později končí.“
„Nemudruj, mámo, a postav mi na kafe. Jsem z toho celej zdrblej.“
Domovník si v duchu pomyslel: třeba ji onen vrah povytočil, později poškodil a dodatečně zase pevněji zašrouboval.

Nevím, co ta slova znamenají.
Teď se mé tělo otáčí, až ztrácím vědomí. Teď jsem daná napospas mozolnaté ruce.
Cítím kolem sebe proudící vzduch, šedá mlha trochu zesvětluje. Jsem asi nesena ven z domu.
Zvuk plechu. Ovane mě zápach. Ne, nikdy jsem hnijící zeleninu nečichala. A zvlášť ne vůně banánů.
Padám vstříc válcovému kovovému předmětu.
Náhle jsem bez šatů, mé tělo se hroutí, rozpadá se na části, k srdci mi proniká chladný podzimní vzduch. Zalykám se posledním podivným bolestným vzdechem.
Poslední má myšlenka je: mé srdce je nahé. Nevím, že je opuštěné a že On už nikdy k němu nepřijde.
Nevím, že je mrtvé a už naprosto neužitečné, protože nevím nic. Nevím, že na mé místo u stropu chodby bude našroubována nová žárovka. A po mně, jak říkali, už prasklé, nikdo nikdy ani nevzdechne.
Možná, že si vzpomene ten, kdo nenáviděl opilce pana Pavelce. Skrytý přímý vrah žárovky, který dobře odhadl, na který schod se nejvíc došlapuje.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 11 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 21 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 45 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Arvinej 15.07.2008, 17:36:33 Odpovědět 
   atmosféra se mi líbila, bylo zajímavé hádat kdo či co asi tak hlavní hrdinka je. velmi oceňuji, že jak při čtení, kdy člověk nezná pointu, i pak dává příběh smysl. 1
 ze dne 15.07.2008, 18:28:59  
   čuk: Děkuji moc, dvakrát. Člověka potěší, ldyž najde čtenáře.
 sirraell 04.02.2008, 10:01:08 Odpovědět 
   Pribeh zivota a smrti zarovky mne bohuzel nedojal. Tohle proste neni moje kafe, sorry... Neznamkuji...
 ze dne 04.02.2008, 12:26:34  
   čuk: Díky za přečtení. Já se moc málo dojímám a nekladu si za cíl dojímat. Spíš jsem chtěl ukázat, že cosi se může skrývat pod povrchem a mám určitý soucit s věcmi (Třeba mě v pubertě trochu oslovil Wolker). Měj se fajn.
 endless 16.01.2008, 12:49:36 Odpovědět 
   Kdybychom mohli pochopit.
Kdyby samotné pochopení stačilo.

Kdyby (...)
 ze dne 16.01.2008, 19:10:00  
   čuk: Díky za přečtení. V tom "kdyby" je naprostá pravda.Protože tolik věcí špatně vnímáme a tolika věcem málo rozumíme. A co je těch, které se dějí dále od nás a to nejenom geograficky nebo časově.
 synthetic darkness 12.01.2008, 13:49:45 Odpovědět 
   Krásná poetická spojení, tajemná atmosféra, čtivý nádech a příjemně překvapující pointa, jež za sebou nechá úsměv.
Tohle nádherné dílko mi prostě mile zpříjemnilo dnešní odpoledne.
O nějakém přemýšlení ohledně známky nemůže být ani řeč.
 ze dne 12.01.2008, 16:03:58  
   čuk: I te tvůj komentář mi velmi zpříjemnil odpoledne, díky moc. ( a dokonce zahnal trochu smutku, kterou jsem ze své povídky cítil)
 Kaunaz Isa 11.01.2008, 13:55:28 Odpovědět 
   Marně se snažím najít slova, všechna chvála, jíž jsem schopen, je na to krátká.
Snad to jednička poví za mne.
 ze dne 11.01.2008, 14:48:27  
   čuk: O děkuji moc. Od tebe mě chvála těší, od mistra experimentu.
 Ekyelka 11.01.2008, 0:12:04 Odpovědět 
   Tohle jsem už četla a komentovala v Rychlovkách, nicméně: prostě a jednoduše si ten titul zasloužíš plným právem, čuku! ;)
 ze dne 11.01.2008, 6:14:57  
   čuk: Moc ti děkuji Eky, ale čo bolo to bolo, těrazky som depresývným starinou. No čo porobiš se somarinovskou ťarchou?. Ještě se většinou pobavím tady na saspi, a jsem rád členem této rodiny psavců.
 Vlaďka 10.01.2008, 21:52:20 Odpovědět 
   Hezky jsi udržel napětí až do konce :o) A vyprávíš moc poeticky. Prostě umíš psát.
 ze dne 11.01.2008, 6:12:03  
   čuk: Díky za dobré hodnocení, byť poněkud přehnané, teď to jde se mnou spíše s kopce, no nic netrvá věčně a do psaní se loudí černější tóny, a ty říkají: pr!
 Prófa 10.01.2008, 19:20:50 Odpovědět 
   Moc fajn! Mám rád tajemno a tohle je moc hezká věc. Jenom pozor na čárky (občas chybí, např. Zavalitý, nehybně ležící muž je opuštěný, stejně tak jako já jsem opuštěná.)
Bez okolků za 1.
 ze dne 11.01.2008, 6:09:32  
   čuk: DíkY za přečtení a za to, že se ti to líbilo. V čárkách jsem nepozorný, snad se příště polepším
 Šíma 10.01.2008, 14:40:09 Odpovědět 
   Líbilo! Příběh má svou "zatuchlou" atmosféru. Jeden neví o co jde, dokud nepřijde pointa... Jde o ženu? Ze začátku jsem si to myslel, ale koho by napadlo, že je řeč o žárovce? ;-)

Dal jsem za Jedna! Zase jednou jsem se začetl do pořádné čukoviny... :-D
 ze dne 10.01.2008, 19:13:57  
   čuk: Díky moc. Trochu jsem si zahrál na mystifikátora a polidšťovače věcí, jsem rád, že tě těší i zkratkovité texty.
 lucinda 10.01.2008, 8:50:05 Odpovědět 
   Souhlasím, viz. níže. Za 1
 ze dne 10.01.2008, 19:12:12  
   čuk: Díky za přečtení a ocenění, těší mě, že se líbilo
 Maura 10.01.2008, 6:41:22 Odpovědět 
   Je to umění napsat tkové poutvé a zajímavé dílko. ezálaží na délce, ale na síle myšlenky. 1
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Dve rozprávky
Sisi
Prokletí nebo d...
elajza
Místo, které mě...
Akt Emil
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr