|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28991 příspěvků, 4550 autorů a 303411 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Kdybychom mohli zaslechnout ::
 čuk |
publikováno: 10.01.2008, 6:42
|
| Na téma z rychlovky jsem napsal téměř detektivku, jejíž první plán čtenář dosti brzo uhádne. Nějak příliš mi proniká do psaní melancholie a symbolika tečky ze příběhem. |
| |
|
|
Mám černé a studené srdce, bílou, křehkou blankou vzdutě povlečené tělo, oči v matovém obalu. Dovedu překonat své mlžné uvěznění a rozehřát se do zářiva. A prohlédnout. Sama od sebe to ovšem nedokážu, ještě že mám přítele, ten mě vyvádí z mé šeré slepoty.
Když přijde, On, kouzelník, léčí můj zrak svou přítomností, až se podobám malému slunci a vidím svět kolem sebe v jasných barvách. Chodbu, schody a lidi po nich jdoucí, z jednoho pozorovacího místa vidím pohledem shora. Mají mě rádi, když na ně s výšky házím paprsky a zaháním černé pláště. Když On odejde, opět nevidím, jen mlhavě tuším.
Přes den trpělivě čekám na večerní a noční svět, protože On přichází pouze za šera a v noci, kdy je všude kolem tma.
Splývám s černí a čekám na Něho a sama se podobám tmě, už už aby do mne vnikl On. Je mi krásně. Pak žiju a žiju s ním.
Ale vždycky odejde.
Dny prožívám v polodřímotě, vše kolem vidím rozmazaně jako vězeň bez brýlí z kobky s matově natřeným sklem. Čas mnu nehmotnými prsty, měřím na odsýpaných korálcích duševního růžence přibližování toho okamžiku, kdy už tu bude, kdy radostně vybuchne má naděje.
Při Jeho návštěvách se usmívám i uvnitř srdce, úsměv mi pohasíná, když se Ho snažím zeptat, kdy Ho zase pocítím a zda mě miluje tak, že by mohl přijít i na mé zavolání.
Neodpovídá.
Všimla jsem si, že On má své dveřníky, kteří Ho ke mně vpouštějí. Většinou pokaždé jiného dveřníka. Na dvou místech se zastavují u oprýskané zdi. Jedno místo je nad schody, druhé pod schody.
Dveřník zmáčkne jakýsi knoflík na zdi a On vstoupí a je tady u mne a hned cítím jak moje srdce slastně žhne.
Na knoflík se mačká pořád stejně, avšak v různou dobu.
Ten zavalitý dveřník s těžkou chůzí přicházívá obvykle pozdě v noci, vždy poslední. Cítívám vůni, jako tehdy, když mne nesli v tašce vedle rudozlaté tekutiny, jejíž kapky mě trochu potřísnily. Slyšela jsem slova: „Sakra, ten závěr nedolíhá. Škoda každýho loku.“
Už zavalitého muže poznám po čichu. Mým posledním dveřníkem je i této noci.
„Dnes je první podzimní den, a stojí za hovno,“ zaslechla jsem ten den odpoledne ve spánku (snad jsem trochu nemocná, jindy lidské hlasy neslyším). Odpoledne jsem dokonce usnula.
První podzimní noc, všechno je jako každou předchozí noc. Ne! Něco jiného a neznámého se děje.
Dveřník zmáčkl dolní knoflík a nic. On, můj milenec nepřišel, jako kdyby se zatoulal. Zůstávám beze změny.
Dveřník zaklel a zmáčkl podruhé. Zase se nic se mnou neděje. Dveřník zaklel hlasitěji a sprostěji až se mu čepice svezla na stranu rozčepýřené hlavy.
Dveřník se kolébá, má čepici nakřivo, viděla jsem ho jen matně, v obrysu a stínu ještě černějšího než všechny stíny. Slyšela jsem jeho kroky. Teď brblá a zhluboka oddechuje jak stoupá po schodech.
Na nejvyšším leží banánová slupka. A není tam sama. Mé nehlasné a studené srdce ho nemůže varovat.
Pak slyším výkřik a údery na hrany schodů. Vedle jeho vyvrácené hlavy pod spodním schodem leží jeho čepice.
Neúspěšný dveřník se nehýbá, jeho vzdech dozněl, je naprosté ticho. Ticho bez rytmických dechů, které by se odrážely od zdí jako ta nejjemnější ozvěna.
Zavalitý nehybně ležící muž je opuštěný stejně tak jako já jsem opuštěná. Nemohu se však k němu přiblížit. Nemohu mu pomoci. Jeho nepřirozeně zkroucenou postavu není téměř vidět. Tu noc vládla kolem mne tma ještě hlubší. Propadám se do zvláštní mdloby, že bych onemocněla? Nic necítím a je to snad v tuto chvíli štěstí.
Otylého už studeného dveřníka odnesli ráno dva supící muži ve světlých pláštích, jako pytel brambor, obličej mu přikryli čepicí.
Štíhlý pán, snad v uniformě a v černém baretu zvedl zapomenutou banánovou slupku a zmáčkl ten klíčnický knoflík. Opakovaně. Zůstávám poloslepá, teplo a světlo mé srdce nerozehřívá. On zase nepřišel. Jsem naprosto sama. Snad už navždy opuštěná. Bolí to, konečně si uvědomuji: něco uvnitř ve mně není v pořádku.
Pak si černý baret něco píše, změť hlasů je nesrozumitelná. Pak odchází. Hlasy utichají.
Po chvíli cítím, že se někdo ke mně zdola přibližuje. Mozolnatá mužská ruka sahá na mé tělo. Slyším jak říká vyhublé ženě:
„Není zaprášená. Jen trochu začernalá.“
„Byla tady už dlouho. Nemohla fungovat pořád, taťko.“
„Vzdala to v nevhodnou dobu. Nemůže žít věčně. Jako my. Vlastně se z ní stala vražedkyně.“
„Je to Pavelcova vina. Neměl tolik chlastat, každej den. Jednou pohár přeteče.“
„Nastražili na něj past.“
„Kdo? A to by ona byla povytočená a uvolněná.“
„Není, jde ztuha.“
„Vidíš! A kdo by, prosím tě! Taťko jeden praštěnej, ty tvý detektivky ti lezou na mozek.“
„To nám léto pěkně blbě končí.“
„Všechno dřív nebo později končí.“
„Nemudruj, mámo, a postav mi na kafe. Jsem z toho celej zdrblej.“
Domovník si v duchu pomyslel: třeba ji onen vrah povytočil, později poškodil a dodatečně zase pevněji zašrouboval.
Nevím, co ta slova znamenají.
Teď se mé tělo otáčí, až ztrácím vědomí. Teď jsem daná napospas mozolnaté ruce.
Cítím kolem sebe proudící vzduch, šedá mlha trochu zesvětluje. Jsem asi nesena ven z domu.
Zvuk plechu. Ovane mě zápach. Ne, nikdy jsem hnijící zeleninu nečichala. A zvlášť ne vůně banánů.
Padám vstříc válcovému kovovému předmětu.
Náhle jsem bez šatů, mé tělo se hroutí, rozpadá se na části, k srdci mi proniká chladný podzimní vzduch. Zalykám se posledním podivným bolestným vzdechem.
Poslední má myšlenka je: mé srdce je nahé. Nevím, že je opuštěné a že On už nikdy k němu nepřijde.
Nevím, že je mrtvé a už naprosto neužitečné, protože nevím nic. Nevím, že na mé místo u stropu chodby bude našroubována nová žárovka. A po mně, jak říkali, už prasklé, nikdo nikdy ani nevzdechne.
Možná, že si vzpomene ten, kdo nenáviděl opilce pana Pavelce. Skrytý přímý vrah žárovky, který dobře odhadl, na který schod se nejvíc došlapuje.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 21 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 44 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
