|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28991 příspěvků, 4550 autorů a 303411 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Na dosah ruky... ::
 Šíma |
publikováno: 11.01.2008, 23:39
|
Někdy se ocitáme blízko věcí, které mají vůni dálek a vyzařuje z nich ono pomyslné tajemno. Naše fantazie pracuje na plné obrátky a my bojujeme s pocitem otevřít tuto "Pandořinu schránku", abychom přišli na to, co se skrývá uvnitř! Otázkou je, zda-li je dobré nahlédnut tam, kam bychom se neměli podívat ani jedním okem. Někdy je lepší, když tajemství zůstane tajemstvím...
Poznámka autora: Neměl bych to říkat, ale "Vzkaz v lahvi" je velice klišoidním tématem, alespoň pro mě, takže příběh podle toho také vypadá! :-D |
| |
|
|
Štěstí je vrtkavé a život sám má mnohdy obrovský smysl pro ironii. Možná se o tom přesvědčil právě tento muž, který bloumal po starém přístavu, blíže nejmenovaného města na břehu Atlantiku. Byl večer a slunce zmizelo kdesi za horizontem kopců, které prosvítaly skrze nedaleké výškové stavby a o něco nižší střechy přístavních hangárů pod nimi. Na vodě rejdily remorkéry a jeřáby na čtyřech tenkých nohách na nábřeží neúnavně vykládaly, nebo nakládaly ze zakotvených lodí nekonečné množství zboží, které putovalo snad po celičké Zemi. Hlasité nadávky přístavních dělníků se mísily s křikem racků a tu a tam i šplouchnutím nějaké té ryby, která zabloudila do vod starého přístavu. Světla na jeřábech i stožárech lodí dodávala s rostoucí temnotou tomuto místu až přízračný ráz, jako by toto místo bylo z docela jiného světa.
Ten muž nebyl nikdy námořníkem, nikdy se neplavil na žádné lodi, ale nyní se cítil jako dokonalý ztroskotanec, který nemá ani tu střechu nad hlavou, natož něco do žaludku. V kapse mu cinkalo sotva pár nikláků, ale on netušil komu by měl zavolat. Armáda Spásy jej nelákala a jiné dobročinné spolky neznal. Poslední dolar propil v nedalekém hostinci na jižním konci přístavu. Stará otřískaná knajpa stála za plotem, který odděloval přístavní areál od okolního světa. Na noc se jižní vrata vždy zamykala, aby se mezi budovami skladů, naskládanými kontejnery a vysokými jeřáby nepoflakoval někdo nepovolaný. Na takovém místě by mohl leckdo přijít k úrazu a ani by nevěděl jak.
Všichni jej tu znali. Neříkali mu jinak, než-li starý Sam. Byl bez práce, bez ženy i bez domova. Co horšího se může stát chlapovi, který je plný touhy po dobrodružství, ale v kapse nemá ani dolar a kam se ohlédne, vidí jen odmítavé pohledy? Nikdo jej nepotřeboval, stejně jako jednu starou flašku od levného vína, která se povalovala kdesi u drátěného plotu, nedaleko moře odpadků ve slepé uličce mezi hospodou a obytnou budovou, která snad kdysi patřila správci přístavu, kdo ví? Cítil se starý a nepotřebný, stejně jako ta oprýskaná láhev.
Sam se sehnul pro tu skleněnou věc, na které před chvilkou takřka uklouzl. Šlo o nic neříkající, nazelenalou flašku, jejíž obsah již dávno někdo protáhl trubkami, jak se říká, a vychcal kdesi v temnotě nějakého bezejmenného rohu. Proč tak drsně? Život sám je mnohdy drsný! Kolem Sama prošlo několik mužů z přístavu. Měli namířeno do nedaleké hospody. Po šichtě si chtěli ještě zajít na jedno, než se vydají ke svým obtloustlým manželkám a neustále křičícím a vřískajícím dětem. Sam nic z toho neměl. Byl sám a toulal se po světě jako nějaký bezdomovec. Kdesi v hoře odpadků cosi zašramotilo, avšak na krysy šlo o příliš velký hluk.
Nejspíš to budou krysy! řekl si Sam. Kdo jiný by to mohl být? Možná nějaká kočka, nebo pes...
Ale mýlil se. Zpoza přeplněných kontejnerů na odpadky a ještě větší hromady mimo ně, se vydrápal na nohy jistý muž, který na tom byl možná ještě hůře, než-li on sám. Slunce již dávno zapadlo. Rackové přestali křičet a odletěli do svých hnízd. Hluk v přístavu pomalu utichal. Jen ta světla svítila stále dál. Sam se díval na světla na lodích, na bíle mrkající okénka lodních kabin a toužil být alespoň na okamžik také námořníkem a plavit se bůh ví kam. Namísto toho jen svíral v ruce prázdnou láhev, kterou našel na špinavé zemi. Opilec se nejistým a pomalým krokem šoural prostředkem nábřežní ulice a očividně mířil k zábradlí, které oddělovalo nábřeží od špinavé mořské hladiny.
„Co- co- co-...“ vysoukal ze sebe ožrala a ukázal Samovi na láhev z levného vína. Zamžoural očima a snažil se uhodnout, zda-li v ní není ještě alespoň jedna kapka pro něj. „Dá- dáš mi ta- taky loka?“
„Je prázdná, kámo!“ řekl Sam smutně a chystal se ji hodit mezi odpadky. „Nic v ní není!“
„Tře- třeba je kouzelná!“ vyhrkl na něj opilec a při ztrátě rovnováhy se opřel o Sama, div jej neporazil na cestu posetou dlažebními kostkami.
„Hele, milenci!“ ozval se někdo z dalšího hloučku lidí, kteří se trousili z přístavu. „Dvě hrdličky!“
„Vy- vyser se na ně!“ mávl nonšalantně opilec rukou. Muži zapadli za dveřmi hospody a na chvíli byl v okolí klid. Na nebi svítily hvězdy a vítr dující od moře jim pročesával jejich střapaté hlavy. „Vá- vážně je prá- prázdná?“
„Jo!“ přikývl Sam smutně. „Pozval bych tě na pivo, ale nemám ani floka...“
„To- to nevadí!“ pousmál se opilec. „Mám u se- sebe ho- hotovost! Ko- kolik chceš?“
„Deset babek stačí...“ řekl mu Sam. V první chvíli jej napadlo, že svého nenadálého večerního hosta prostě hodí do odpadků a obere jej o všechny peníze, které má, ale pak by klesl možná ještě níže, než ve skutečnosti chtěl. V koutku duše cítil, že by se k takovému činu nesnížil. Kdesi zapištěla krysa. Pak další a ještě další... Patrně také ony vyšly do chladného večera na lov za kořistí. Krysy se spokojily s málem, na rozdíl od lidí! Kdesi na horizontu oba muži spatřili světla velké nákladní lodi. Její kapitán se rozhodl, že zůstane do rána mimo přístav a tak patrně shodil kotvu na rejdě.
„Ta- taky jsi chtěl být ná- námořníkem?“ zeptal se opilec Sama a strčil mu do ruky neidentifikovatelný počet bankovek. „Máš tam i na ho- hotel!“
„Dneska nejsou Vánoce!“ řekl mu Sam. „Kolik jsi mi toho dal?“
„Ne- nestarej se!“ plácl jej opilec po ramenou a takřka spadl na zem. „To ne-... To není tvoje věc!“
„Tak díky!“ souhlasil Sam a chystal se vykročit do hospody.
„Tam ne- nechoď!“ mávl opilec rukou. „Jdi do pa- parku! Ne- nedaleko je hezká hos- hospůdka a mají tam i noc- noclech!“
„Dobře!“ přikývl Sam. „Půjdu tam...“
„Je- ještě jedna věc!“ zarazil jej opilec. „Tu- tu fla- flašku mi, prosím, nech!“
„Je docela obyčejná a prázdná...“ podivil se Sam. Netušil, co na ní ten opilý muž viděl. Ale dal mu ji pro klid duše. Sam měl najednou nejasný pocit ztráty. Myslel na opilce a na to, že pokud má nějaké peníze, určitě jej někdo obere. Ve skutečnosti jej k sobě táhla právě ona na první pohled prázdná a nicotná láhev. Kdo ví, co v ní bylo? Sam si připadal jako nějaký trosečník, který má v ruce láhev od rumu, kus papíru, kalamář a brk a chystá se sepsat poslední zprávu o své bídné existenci. Ztroskotancem se možná stal, ale tohle nebyl pustý ostrov někde v Pacifiku...
„Díky!“ zahulákal na něj opilec. „Ty- ty vole, tam něco je!“
„Cože?“ znejistěl Sam.
„Já jsem tak opi- opilý, že nevím co to je!“ řekl podnapilý muž rezignovaně. „Co- co když je tam nějaká zprá- zpráva?“
„Ve flašce?“ zeptal se jej Sam udiveně. „Můžu se podívat?“
„Dal jsem ti pra- prachy, tu flaš- flašku ti nedám!“ řekl mu muž, z kterého snad táhl celičký sud rumu.
„Nechci ji, jen mě zajímá co v ní je!“ řekl mu Sam.
A tak se oba muži svorně posadili na okraj nábřeží, hned u zábradlí a nohama plandali ve větru. Prohlíželi si se zájmem láhev a pomyslný vzkaz v ní a v myšlenkách byli kdesi daleko odsud. Daleko od lidského mumraje, od nadvlády bohatství a lidské sobeckosti. Nebe nad nimi zářilo tisíci hvězdami, ale díky všudypřítomnému osvětlení jich viděli jen pár. Pouze ty nejjasnější k nim dokázaly vyslat své mihotavé pozdravy. Muži se báli rozbít onu skleněnou láhev, ale zároveň měli silné nutkání se dozvědět, co je uvnitř! Co když jde opravdu o něčí volání o pomoc?
„Vypadá to na papír...“ zamračil se Sam, avšak v šeru, které panovalo v místech kde seděli, nemohl dohlédnout skrze úzké hrdlo láhve, co je uvnitř mezi skleněnými stěnami.
„Tak- takhle hezky mi ještě nebylo!“ usmál se opilec a opřel se o Samovo rameno a začal hlasitě chrápat.
„Jasně!“ řekl si Sam polohlasně a myslel na to, jak dopadl. Sedí sám venku na nábřeží s opilcem po boku. Ale copak mu tentýž ožrala nedal ty zpropadené peníze? Nějak moc náhod najednou, řekl si v duchu. Tady není něco samo sebou! „Zatracený život!“
Sam zůstal sám v bdělém stavu s tajemnou flaškou a přemýšlel o pomyslném vzkazu v lahvi. Na mysl mu přišlo mnoho fantastickým příběhů, ve kterých lidé bojují o své holé životy. Čas běžel a zima byla stále větší. Nemrzlo, ale teplota u hladiny moře se blížila jen k několika stupňům od pomyslného bodu mrazu. Vítr pohazoval s lehčími odpadky a vláčel je po dlažbou obložené cestě, která byla možná ještě starší, než-li samotné budovy okolo. Čas neustále plynul a zanechával za sebou obyčejné a nic neříkající lidské osudy. Opilec stále hlasitě chrápal opřený o Samovo rameno, zatímco on chrastil s papírovou ruličkou uvnitř lahve.
Rozbít ji, nebo ne? Zeptal se v duchu. Není to jedno? Ale na druhé straně, přece mi dal ty peníze!
Co když je v ní něco důležitého? Ozvalo se Samovo druhé já. Třeba se dostaneš k nějakým dalším penězům?
Měsíc vyšel nad obzorem a ruch přístavu utichl docela. Lidé odešli. Jen lodě a nezúčastněná masa betonu a oceli tiše přihlížela pomalu proplouvající noci, dokud znovu nevyjde slunce a lidé, ti upachtění tvorové se neprobudí, aby se vydali do práce za vidinou brzkého výdělku. Sam se zastavil nad otázkou, která mu již dlouho nedávala spát. Láhev držel stále v ruce. Možná trochu majetnicky, přestože věděl, že mu již dávno nepatří. Proč nemusí zvířata, na rozdíl od lidí, myslet na budoucnost? Proč dokáží žít právě v tomto jedinečném a kouzelném okamžiku, který se vždy scvrkává na právě teď? Minulost, ani budoucnost, je ani v nejmenším nikdy nezajímala...
„Fla- flaška!“ zachroptěl opilec ze spánku a Sam jej musel přidržet, aby nespadl do moře pod poslední vodorovnou částí zábradlí, táhnoucí se jako had na obě strany. „Co- co je v ní?“
„Možná naše budoucnost!“ odpověděl mu Sam a stále myslel na vzkaz v lahvi. Připadal si sám jako opilý. Každý normální člověk by tu láhev rozbil, aby přišel na to, co je napsáno na tom srolovaném kousku papíru. Podnapilý muž několikrát hlasitě zamlaskal a zavrtěl se.
Celou noc takto proseděli na nábřeží a zahřívali jeden druhého. Pak tma ustoupila rodícímu se ránu a slunce se zvolna vyhouplo nad větrem rozvlněným obzorem. Velká loď, která na něm za noci zakotvila, se jasně rýsovala před pomalu vystupujícím slunečním kotoučem. Sam ještě neviděl tak krásný východ slunce. Usmíval se. Jeho noční druh zatím stále spal. Sam pořád držel v ruce onu láhev. Nyní s dostatkem denního světla, kterého stále přibývalo, nakoukl do flašky. Byla tam! Usmál se. Papírová rulička svázaná kouskem provázku... Obě věci vypadaly dosti staře. Kdo ví, který lidský tvor vytáhl onen špunt, jímž byla láhev zazátkována?
„Pořád tu sedí!“ ozvalo se za nimi. Lidé se vraceli do práce a ruch v přístavu znovu ožíval. Lodě troubily. Jeřáby rachotily a dělníci hlasitě křičeli do vysílaček a nadávali jeden druhému. Byl nový den a Sam byl bohatší o pár babek, které mu dal muž, sedící vedle něj. Rackové se také probudili a začali šmejdit po zbytcích, které lidé odhazovali do moře a na nábřeží. Lidí, těch podivných tvorů se čtyřmi chapadly, kteří chodí po dvou dolních a dvěma horními manipulují s různými věcmi, si vůbec nevšímali.
Sam odmítl brát na vědomí posměšky kolemjdoucích lidí, kteří procházeli po nábřeží za svou prací. Měl přeci u sebe tu láhev, která mu už dávno nepatřila, ale její tajemství jej na chvíli svázalo s tím podivným mužem, který byl včerejšího večera namol a takřka usnul mezi odpadky! A také krysami, ale ty přes den spí, na rozdíl od lidí. Sam se protáhl a naposledy pohlédl proti slunci dovnitř flašky. Nebylo o tom pochyb! Někdo nechal v lahvi vzkaz, ale nikdo se doposud neodhodlal tuto láhev rozbít, aby se podíval, co se píše na tom zažloutlém kusu papíru, který byl ovázán kouskem motouzu. Možná to bylo důležité, možná ne, třeba za to mohl fakt, že byla samotná láhev bez uzávěru...
Sam položil takřka prázdnou flašku s kusem papíru na zem. Pak jej napadlo, že by se mohla skutálet do moře. Dal ji tedy ještě dřímajícímu muži do kapsy jeho špinavého kabátu a ujistil se, že muž nepřepadne do vody. Pak pomalým krokem zamířil k centru města. Tajemství zůstalo tajemstvím. Ne, že by mu to nebylo líto, ale dostal přeci za tuto láhev zaplaceno. Co na tom, že byla prázdná? Až na onen vzkaz, který možná ani nebyl vzkazem. Třeba šlo o pouhý žert, ale ta vůně dálek a dobrodružství mu zůstala ještě dlouho vězet v hlavě...
Co tedy stálo na tom nevzhledném kusu papíru? Kdyby oba muži společně tu flašku rozbili, přečetli by si následující vzkaz: „JSEM STARNOUCÍM MILIONÁŘEM BEZ POTOMSTVA A TAK NEMÁM KOMU ODKÁZAT SVŮJ MAJETEK! JSEM TAKÉ BEZ ŽENY (JSOU TOTIŽ MNOHDY PĚKNĚ PRORADNÉ) A TAKÉ BEZ BLÍZKÝCH, KTEŘÍ BY SI MÉ BOHATSTVÍ ZASLOUŽILI! KDO NAJDE TENTO VZKAZ A PŘINESE JEJ NA NÍŽE UVEDENOU ADRESU, TOHO DO KONCE ŽIVOTA (TEDY VÁS) FINANČNĚ ZAJISTÍM! ADRESA ZNÍ...“ Dál byl text nečitelný vlivem mořské vody, nebo jiné tekutiny...
A odkud to všechno vím? Já jsem ten Osud, který si s lidmi tak ošklivě zahrává! Jsem děsný hajzl, ale co s tím naděláte? Štěstěna je vrtkavá a vždycky byla a život není spravedlivý! Tak se mějte, jdu potrápit zase někoho jiného. Ono beze mně by ten protivný páprda stejně nic nenapsal! Ta flaška samotná vlastně za nic nemůže! Tolik vzkaz v lahvi...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 29 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 91 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
