|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28991 příspěvků, 4550 autorů a 303411 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 10 ::
We are the greatest II., Kapitola 10. Nejlepší obrana je útok
Dnes se trochu podíváme pod tu neproniknutelnou slupku jednoho ze členů...
Mé poděkování patří stále amazonit a dnes zmiňuji ještě hajpu (moje inspirace a múza :-*) |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 10. Nejlepší obrana je útok
Do pokoje se přenesl Retger. Přirazil ji ke zdi vedle dveří a stiskl jí krkavici.
Jana ho poznala podle jeho osobité vůně. Chtěla ho políbit, kdyby se neuvědomila, že ji právě dusí. Vzpamatovala se včas, aby se mohla ještě bránit; skrčila nohu a kolenem ho zasáhla do citlivých míst.
S úlevou zjistila, že lektvar její reflexy nijak nepoznamenal, ačkoliv ji stále přemáhala únava a oči se jí klížily. Retgerův stisk povolil a s hlasitým syknutím se odtáhl.
Neřekl ani slovo a udělal další výpad. Teprve teď si uvědomila, proč útočí jen jednou rukou – v druhé svíral malou lahvičku s nazelenalou tekutinou.
Jeho ruka hbitě vylétla do vzduchu a už podruhé sevřela Janin krk. Přitiskl se k ní co nejtěsněji, to aby zamezil pohybu či další možné obraně.
Zachraptěla. Instinktivně drtila jeho ruku, jakoby si snad myslela, že ho tahle titěrná bolest přiměje ustoupit a zmizet. Ale žádná resignace nepřicházela a ona měla pocit, že co nevidět omdlí. Obličej rudl, cítila, jak jí v hlavě hučí krev. Utápěla se v hloubce jeho očí, dokázala vnímat už jen je. Pokoj se rozplýval, nedokázala nic zaostřit.
Ozval se pud sebezáchovy. Zmítala svým drobným tělem jako divá a ani si neuvědomila, že ji Retger pustil.
„Uklidni se!“ zahřměl. Jana ho nevnímala a dál se ho snažila dostat z dohledu. Takhle zmateně se neprala ani na prvním tréninku, projela mu hlavou nepříjemná myšlenka, ale rozkaz byl rozkaz.
Když znovu popadla dech, kopl ji do kotníku tak, aby spadnula na zem. Rána byla přesně nasměrovaná a promyšlená, proto ji stačil chytit za ramena a na zem ji de facto jemně položit. Vypadalo to ale, že Janě přišel i tenhle pohyb prudký a tudíž nebezpečný. V rychlosti se na ni obkročmo posadil rozkrokem co nejblíže ke krku, koleny ji jemně přimáčkl ramena k zemi a její snahy shodit ho na zem si nevšímal.
Odzátkoval lahvičku a sklonil se nad její obličej. Byl zpocený a bledý. Chytl ji za bradu a otevřel ústa, kterými vpravil pár kapek dovnitř.
Tušil, že Jana lektvar vyplivne. Věděla už, co ji čeká, proto byla na situaci připravená, ale nechtěla se tak lehce vzdát. Stála si za tím, že má na používání svých schopností naprosté právo.
Retger se uchýlil k větší hrubosti. Přenesl váhu na levou ruku a druhou nohou si klekl na její hruď. Účinek se dostavil okamžitě. Znovu lehce zčervenala a zalapala po dechu. Tentokrát jí do úst vylil zbytek obsahu a sledoval, jak tekutina mizí v jejích útrobách.
Okamžik na to se rozkašlala a z očí jí vyhrkly slzy. Tím ho donutila povolit tlak. Teď už se jen jistil pro případ, že by chtěla začít znovu blbnout.
„Ty parchante!“ křičela mu do obličeje a snažila se vymanit z jeho sevření. „Jsi hnusnej zrádce! Vypadni, než tě zabiju!“ její hlas nabýval na intenzitě. Bez lítosti mu plivla do obličeje.
Vyskočil na nohy. Ne snad pro zhnusení, naprosto jejímu chování rozuměl, ale proto, že jí nechtěl ubližovat víc, než bylo třeba.
Jana se vyhoupla do sedu, předklonila se a ihned si strčila prsty do krku. Mísil se v ní vztek se strachem. Snažila se vyvolat dávení, ale Retger to okamžitě pochopil. Chytl ji za zápěstí a ruce jí překroutil za záda.
„Nešahej na mě!“ řvala z plných plic a kroutila se na zemi. Nezaslechla jeho povzdech.
Trvalo ještě minutu, než odněkud vytáhl injekci a zabodl ji do Janina krku ozdobeného stříbrným řetízkem s přívěskem hada. Vzápětí se zmateně otočila, než se jí udělalo černo před očima.
Andrea, Janina bývalá spolužačka ze základní školy, si právě vařila vodu na čaj. Venku vládlo podzimní počasí, do kterého by se nechtělo ani psovi. Ještě ráno se zdálo, že den bude prosvícený sluncem, po pár hodinách se ale zatáhlo a naděje na pěkný den se rozplynula jako pára nad hrncem.
Varná konvice cvakla. Andrea ji pevně sevřela a zalila hrneček.
V místnosti se náhle ochladilo, až jí přeběhl mráz přes záda. Prsty ji přestaly poslouchat a konvice jí vyklouzla a spadla na zem. Vařící voda z ní vytryskla a lehce Andreu potřísnila. Bolestně vyjekla.
Polekala se své reakce. V uších jí pískalo, bylo to velice nepříjemné. Monotónní zvuky přešly do zřetelného volání o pomoc.
Když uslyšela „Nešahej na mě!“, byla si stoprocentně jistá, že jde o Janu. Vystartovala pro klíče, které jí na prázdniny půjčila kvůli dohledu na byt, ale už se pro ně nevrátila.
Pro jistotu si s sebou vzala mobilní telefon, aby mohla eventuálně zavolat policii; bylo přirozené, že měla strach.
Vyběhla několik schodů do patra nad svým bytem a chytila se za bušící srdce. Zasunula klíče do zámku a jednou pootočila.
Nadávky ustaly. Andrea se vyděšeně dívala na muže, který svíral Janě ruce za zády a držel jí injekci u krku. Ve vteřině Jana omdlela a ona sama by nejraději udělala totéž, kdyby si jí muž právě nevšiml.
„Volám policii!“ vykřikla a snažila se vycouvat z bytu, aby mohla utéct. Muž o ní zavadil svýma hlubokýma očima a chladným pohledem ji naprosto zhypnotizoval. Nedokázala se soustředit na nic jiného. Upřeně ho sledovala a najednou dostala nutkání se na něj usmát.
Usmála se.
Instinkt jí říkal, že je hloupost volat policii.
Číslo 158, které displej ukazoval, smazala a mobil ihned vypnula.
Rovnou by tu Janě mohla nechat klíče, napadlo ji.
Položila svazek klíčů na stolek a neustále se usmívala.
Jana se asi stydí, že se přede mnou takhle schovává. Vždyť sou oba nazí! Došlo jí.
„Já… Omlouvám se!“ zčervenala, vycouvala z bytu a zabouchla za sebou. Domů se vrátila s naprosto prázdnou hlavou.
Konev stála na kuchyňské lince. Andrea ji s naprostou samozřejmostí naplnila vodou a nechala ji převařit.
Retger zabodl injekci do jejího krku. Vzápětí se ale zmateně otočil ke dveřím a polekal se plavovlasé, kudrnaté dívčiny. V jedné ruce držela mobil, v druhé klíče, a na tváři se jí usadil vystrašený pohled.
„Volám policii!“ vykřikla a snažila se vycouvat z bytu, aby mohla utéct. Retger si to okamžitě uvědomil. Hluboce se na ni zadíval a lehce pronikl do jejího vědomí.
O obranu se ani nepokusila. Okamžitě prolomil nulové zabezpečení a chvíli si s ní jen tak pohrával.
Usmála se.
Vnuknul jí myšlenku, aby vypnula svůj mobilní telefon. Vzápětí ji donutil položit klíče od bytu na stolek.
Sám se musel pousmát. Teď si je oba, sebe i Janu, představil nahé. Nechal svoje myšlenky doplout až k dívce.
Zčervenala. „Já… Omlouvám se!“ polkla a vycupitala na chodbu.
Retger si oddechl. Potřeboval se dívky zbavit, ale nechtěl jí jakkoliv ublížit. Naskakovala mu při tom pomyšlení husí kůže a orosilo se mu čelo. Namáhavě kapky potu otřel do rukávu své bavlněné mikiny. Před očima se mu převíjely události uplynulých dnů jako barevný film se špatným zvukem.
Ve své dráze v řádu se dostal daleko, nemohl si stěžovat ani na příjmy, které za odvedenou práci dostával, ale tohle bylo něco jiného.
Zatřásl se. Měl už být dávno pryč – s naprosto čistou hlavou a s klidným svědomím by Janu donutil lektvar vypít.
Teď měl ale pocit, jako by lektvar pozřel sám. Ruce se mu klepaly a zdálo se mu, že jeho žaludek sevřela studená nelidská ruka a za žádných okolností nechce povolit.
Vzpamatuj se, poručil si.
V mysli mu probleskly dvě oříškové oči. Bělma byla zarudlá, snad od pláče. Mermomocí se je snažil vytěsnit, ale jako by ho pronásledovaly. Byly pronikavé a provokovaly ho. Nutily ho myslet na to, co udělal – co musel udělat. Právě proto toho v hloubi duše litoval.
Nestávalo se příliš často, aby měl hlavu plnou myšlenek. Přesněji řečeno ji měl vždy naprosto prázdnou; o čemkoliv přemýšlet bylo totiž nebezpečné. Každá myšlenka, která vyplula na povrch, se stávala potenciální potravou pro někoho, kdo se chtěl dozvědět víc. Nemohl riskovat, nejen kvůli řádu, ale i kvůli sobě a momentálně i kvůli Janě.
Musel se s ní přenést pryč. Nebyl to strach, co ho pohltil, ale vědomí, co všechno dokážou. Nesměl dopustit, aby získali zrovna tuhle dívku; pomalu si začal připouštět, co k Janě cítí…
Proč zrovna on dostal za úkol ji přimět, aby se do výcviku vrátila? Finanční odměna byla lákavá, ale proč? To byly otázky, které ho trápily.
Upravil by jí myšlenky, aby na svou magickou minulost spojenou s řádem zapomněla; to bylo ale velice náročné a především to vyžadovalo čas a úsilí.
Retger se znovu nadechl. Tikající hodiny z kuchyně byly slyšet až k nim. Ticho ho pohltilo stejně jako nežádoucí myšlenky. Hluboce dýchal, aby kyslík naplnil celé plíce. Nepomáhalo to – žaludek měl celou dobu stažený a chtělo se mu zvracet. Svojí neobvyklou slabost si uvědomoval, oba je ohrožoval. Kdokoliv je mohl zaměřit díky výskytu zvýšené energie, potom by byli snadný cíl.
Přitiskl k sobě její bezvládné tělo a políbil ji lehce na čelo. Bál se, že to nepochopí. V posledních hodinách si toho užila ažaž. Musela být přesvědčena, že ji řád zradil, chápal ale, že po zradě svého nevlastního bratra už věřila jen sobě.
Kolik lží bylo vysloveno, aby uchránily křehkou pravdu?
„Sakra!“ vybuchlo mu v hlavě. Málem dostal infarkt, jak se polekal. „Pohni sebou!“ došlo mu konečně, že na něj řád naléhá.
Vypustil tok myšlenek. Na ně teď nebyl prostor. Stiskl Janu ještě pevněji, snad se bál, že mu proteče rukama. Při pohledu na její tvář si vybavil svou dívku, když mu bylo bezmála dvacet. Raději podepřel Janu pod týlem a přenesl se.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 28 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 39 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
