obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915546 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5772 autorů a 391782 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Přání ::

 autor Zirael publikováno: 12.04.2006, 15:51  
 

Chlapec směřoval pomalými kroky k domovu. Na uhlově černé vlasy dopadaly malé sněhové vločky. Jeho tmavé oči byly plné smutku a bolesti. U dítěte jeho věku bychom nikdy nečekali tak útrpný výraz, ale přesto ho chlapec v obličeji měl a nic nenasvědčovalo tomu, že by se jeho tvář mohla rozjasnit šťastným úsměvem, který bychom očekávali v této době. Vždyť již zítra bude Štědrý den. Chlapec by měl přeci s rodiči doma dnes strojit stromeček, připravovat kapra a bramborový salát na slavnostní večeři a samozřejmě dělat podobné, již po generace předávané zvyklosti.
Sníh ho zábl na tváři a rukou. Jeho oči sklopené k zemi pozorovaly, jak si vítr pohrává s vločkami. Miloval tuhle nádhernou podívanou. Když jí sledoval, v jeho očích se objevovala vášeň a radost, jako by právě viděl něco neobvyklého a jedinečného, ačkoli koukal na všední věc. Bral to jako malé potěšení v jinak nevydařeném dnu, týdnu, měsíci, roce. Když pozoroval ten nebeský tanec, zapomněl na okolní svět. Na vše, co se zrovna dělo okolo něj, nedbal.
Nemohl tedy vidět auto, jak se zběsile žene po silnici. A řidič si nevšiml malého chlapce. Skrz namrzlé přední okno uviděl chlapcovu tvář s vyděšeným výrazem a strachem rozevřenýma očima až příliš pozdě. Nebyl čas se vyhnout, nebylo ani kam. Prudce dupl na brzdu. Mrzlo.

…..
S prudkým trhnutím se probudil. Rozhlédl se po pokoji, který byl neznámý stejně jako měkká postel a teplá peřina. Připadal si podivně rozbolavěný a unavený, jako nikdy ve svém krátkém životě. Nějakou tu chvilku mu trvalo, než si uvědomil, co se stalo. Než se pohnula ručička na hodinách, vzpomněl si. Znova mu před očima proběhla celá nehoda. Otevřel oči a bylo v nich tolik strachu, jako by právě teď před ním znova projíždělo auto. Nemohl se zbavit toho obrazu. Cítil takový podivný děs a ještě něco jiného. Něco, co mu nepodařilo identifikovat. Otřásl se.
„Přežil jsem,“ řekl nahlas s podivem sám k sobě.
Odhrnul peřinu a uviděl, že má na sobě čisté bílé pyžamo. Netušil, kde ho vzal a už vůbec nevěděl, kde je. Pokusil se vstát. Jediný výsledek, který ten pokus přinesl, byla ostrá bodavá bolest v koleni. Znova se posadil na postel a vytáhl si nohavici. Přes celé jeho koleno se táhla veliká modřina. Opatrně se jí dotkl ukazováčkem a sykl. Než stačil udělat něco dalšího, vešel do místnosti muž.
Byl vysoké a hubené postavy. Měl krásnou tvář a milý úsměv. Jeho oči se usmívaly, ale když se na ně podíval pozorněji, spatřil v nich léty nabytou moudrost. Jako by se všechno situovalo jen do těch dvou malých modrých bodů. Pohlédl na chlapce a jeho úsměv se ještě rozšířil, přičemž ukázal běloskvoucí se rovné zuby.
„To jsem rád, že jsi už vzhůru. Připouštím, že si nás docela vyděsil,“ řekl muž melodickým, příjemným hlasem, aniž by se nenechal zviklat nedůvěrou zračící se v obličeji malého chlapce. „Můžeš mi říkat Tomáši. Jsem lékař a pokud ti mohu něco doporučit, ještě dneska bys neměl vstávat. Ta noha nevypadá nejlíp. Samozřejmě, že zítra budeš moci vstát. Pochybuji, že by tě někdo na Štědrý den udržel v posteli. Jednu věc bych ale rád věděl. Nic jsi u sebe neměl, a tak ani nevím, jak se jmenuješ?“
„Lukáš,“ odpověděl a v jeho hlase zazněl možná lehký podtón drzosti a nedůvěry. „Kde to jsem?“
Muž se na něj jen podíval se zvláštním výrazem. Zase ty oči vypověděly vše, co šlo. Tolik smutku se v nich ukrývalo, tolik, že by nás mohlo napadnout, že jeden samotný není takové množství schopen sám pojmout. „Jsi v mém domě a pod mou ochranou. Ničeho se nemusíš bát. Teď je již pozdě a měl by sis ještě odpočinout, abys měl na zítra dost sil. Bude mi nesmírným potěšením, když se zítra připojíš na štědrovečerní večeři k nám?“ Jeho oči hleděly kamsi na zeď za chlapce. Čekal, až se vysloví a jen stěží mohl skrýt, že je to jeho přání.
Chlapec ho pozoroval a přemýšlel. Vzpomněl si na otce, co sedí doma u televize a pije pivo a matku, která nejspíš ani není doma. Viděl před očima ten prázdný obývací pokoj a hlavně si uvědomil, že doma ho nečeká žádná večeře, žádný stromek a už vůbec nic podobného zábavě a veselí. Pochopil, že tam není nikdo, kdo by ho tam chtěl. „Budu moc rád, když tady budu moci zůstat,“ řekl náhle a trochu se podivil vlastnímu hlasu a té radosti a upřímnosti, co se v něm jasně ozývala.
Muž se nadšeně a vesele usmál. „Bude mi potěšením a teď, když dovolíš, bych ti rád představil mé dvě děti, Emu a Petra. Čekají za dveřmi, až je pozvu dál. Pokud chceš, mohu jim říct a oni tě myslím pro dnešní večer dostatečně zabaví.“
„Rád se s nimi seznámím,“ odpověděl Lukáš zvesela. Najednou měl skvělou náladu, přestože ještě toho samého rána přemýšlel o tom, že jeho život je jen propast plná bolesti a beznaděje.
Muž se otočil a bez dalšího slova vyšel z místnosti. Když otevřel dveře, spatřil Lukáš malou holčičku s blonďatými copánky a stejně starého chlapce jako byl on sám. Tomáš jen kývl na děti hlavou. Ty pochopily, zasmály se a vlítly do pokoje jako vichřice. Skočily obě na postel a okamžitě se s chlapcem rozpovídaly. Muž pomalu zavíral dveře a šťastně se usmíval.
„Lukáši, měl bys vstávat. Budeme večeřet,“ ozval se někde u ucha chlapci příjemný hlas. Otevřel oči a spatřil nádhernou ženu s dobrotivým úsměvem a krásnýma hnědýma očima. Na její ramena dopadaly vlasy uhlové barvy, tak podobné těm chlapcovým. „Jsem manželka Tomáše. Říkej mi Ester. A teď pojď, protože déle tam ty dva moji rošťáci nevydrží aniž by se dotkli jídla. Přinesla jsem ti nějaké věci. Počkám za dveřmi, než se převlečeš.“
„Děkuji.“
Oblékl se a pomalými kroky došel na chodbu. Pociťoval nepříjemnou bolest v koleni. Žena ho bez řečí uchopila pod paží a pomohla mu sejít ze schodů. Sešli do přízemí, kde nalevo v prostorné místnosti spatřil chlapec podlouhlý stůl, který se přímo prohýbal pod všemi vánočními dobrotami. Usedl vedle Petra. Nebyl ani schopen slova. Jen poslouchal, jak se děti mezi sebou pošťuchují a pozoroval Ester, která mu na talíř nandávala bramborový salát a řízek.
Hladově se pustil do jídla stejně jako ostatní. Ve svém dosavadním, krátkém životě ještě nejedl něco tak dobrého. Ten pokrm byl tak vynikající, že si dokonce i přidal. Když konečně dojedl poslední sousto, cítil, že jeho nové kalhoty jsou podivně těsné. Ani se nezapojoval do hovoru, co probíhal při jídle a jen si vychutnával ten pocit štěstí, který se mu rozlil po těle. Pocit, že má rodinu, že má někoho, ke komu patří. Pomalu, ale jistě zapomínal na své skutečné rodiče a přisvojil si tyto, protože ti o něj očividně stály. Zůstanu tady. Pomyslel si. To rozhodnutí mu dalo tolik radosti, že se musel zeširoka usmát. Podíval se na Tomáše, který vstával od stolu a šel do vedlejší místnosti. O tom jsem slyšel. Teď zazvoní zvonec a dostaneme dárky. Já třeba taky dostanu dárek, poprvé…a skutečně se za minutu rozezněl z vedlejší místnosti zvonek. Chlapec se rozesmál štěstím, jaké do té doby nepoznal. Bylo to jako sen. Tohle přeci nemůže být skutečnost. Pomyslel si chlapec. Ten nápad zapomněl stejně rychle, jako vymyslel. Odhodil ubrousek na stůl a rozběhl se s dětmi za Tomášem.

…..
V malém obývacím pokoji seděl v křesle muž. Měl na sobě staré a špinavé, bílé tílko. Jedné ruce držel ovladač od televize a v druhé svíral prázdnou láhev od piva. Z naprostého stavu netečnosti ho vytrhl zvonek.
Něco si nerudně zamumlal pod vousy a pomalu se šoural chodbou ke dveřím, aby mohl otevřít. Těsně před tím než odemkl si ještě stihl navléct svůj starý zimní kabát.
Když otevřel olovní dveře, spatřil dva policisty.
„Dobrý den. Jste pan Noska?“
„Hmm…“ zabručel dost neurčitě a nevrle muž.
„Budete muset jet s námi,“ řekl starší z nich, zatímco ten druhý již zamířil k autu, aby nastartoval.
„Je nám moc líto, že jsme vás museli vytáhnout takhle narychlo pane Nosko, ale je to opravdu naléhavé,“ řekl policista a podíval se do zpětného zrcátka na muže, co seděl na zadním sedadle a tvářil se dost nevrle.
„Jasně. Tak nějak tuším o co tady asi jde. Ale říkám vám, jestli ten můj parchant zase něco provedl, tak mě tam ani nevoďte a nechte si ho,“ prohlásil naštvaně. „Už měl být dávno doma. Zase určitě něco provedl. Až se mi dostane do rukou.“ Když to slyšeli, vyměnili si policisté na předních sedadlech zachmuřené pohledy. Muž jen protočil oči ke stropu a dělal, že si ničeho nevšiml. Radši se zahleděl z okénka a po zbytek cesty už s nimi nepromluvil.
Za chvíli dorazili k nemocnici. Vedli ho pomalu dovnitř. Cestou policisté neřekli ani slovo a muž také ne. Šel otráveně, jako by měl zlost na celý svět. Dovedli ho až do druhého patra, kde vstoupili do místnosti. Na stole tam pod bílým hadrem leželo tělo. Policisté k němu přistoupili. Muž se na něj jen tázavě podíval, přestože už asi tušil, co pod ním je. Policisté odkryli hadr a zeptali se muže, který měl děsem rozšířené oči: „Je to váš syn?“ Muž měl najednou tak podivně sucho v ústech, nemohl říct ani slovo. Ztěžka přikývl…


 celkové hodnocení autora: 88.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Mandelinka 20.06.2006, 22:27:25 Odpovědět 
   Mě se to moc líbilo, hlavně ten začatek. Já totiž miluju zimu... Sice sem čekala, že je chlapec mrtví, ale naděje a štěstí ve mě doufalo, že to tak neskončí...
 Arvinej 01.05.2006, 12:45:33 Odpovědět 
   hezký. myslím že není co dodávat k jedničce. jen mě tak napadlo že bys mohla trochu přidat těch zranění
 Aetrein 12.04.2006, 19:39:17 Odpovědět 
   Dobrá pointa, je to zajímavé. Potrpím si na špatný konce, zvlášť u krátkých povídek :). Po slohové stránce je ještě co pilovat - ale na to máš dost času :) Přeju ti hodně elánu!
 Adrastea 12.04.2006, 15:51:34 Odpovědět 
   Pointa příběhu se sice dala předpokládat, ale i tak to bylo pěkné. Jen občas mi některé věty přišly docela zvláštní...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Na den zítřejší...
Filip Schneider
Nekropotence46
kilgoretraut
Kalich života -...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Co skýtá
Jiří Ondra JL"
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr