obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Vzhůru na palubu, aneb, jak jsem potkal BH ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 18.01.2008, 19:21  
[b]/Několik málo slov na úvod.../[/b]

Tak si pomalu plavu (naznak) v moři Literatury, když tu kolem mně profrčí parník jako hrom. Otočí se takřka na místě jako nějaká malá lodička a hlasitě zahouká. Na můstku spatřím jakousi postavu s bílým vousem a v bílém hábitu s holí v ruce. Nevěřím svým očím...

Kdosi mi hodil záchranný kruh a pro jistotu se zeptal, zda-li chci také na palubu, že prý bude veselo! No, nejsem proti a nechám se přes kladku navijákem vytáhnout na palubu. Loď je to podivná, jen co je pravda! Ihned, co mě dostali nahoru, se zase rozjela vstříc neznámým dálavám. Pro pana krále, jak se tenhle koráb vůbec jmenuje? A co tu budu vlastně dělat?

"Tady máš kýbl a smeták!" uslyšel jsem za zády. "Tahle paluba není jen tak obyčejná, jako vlastně celá loď, uvidíš, že ve škvírách mezi prkny najdeš kde co!"

"A ty jsi kdo?" zeptal jsem se.

"Já?" zeptal se umouněný muž. "Já to tu vlastně vedu, ale jen čistě teoreticky! Jsem strojníkem, topičem a mechanikem v jedné osobě! A také jsem tuhle loď sám postavil..."

"Celou?" nevěřil jsem.

"Jo, celou!" ušklíbl se muž a zmizel v díře v palubě. Poklop letěl za ním a uzavřel vstup. Na cedulce stálo: [b]Nepovolaným osobám a sucharům vstup zakázán![/b]

A tak to celé vlastně začalo...
 

/Loď přízraků, čili první dojmy.../

Mé první dny na tomto plavidle byly vskutku zajímavé. Jeden se rozkoukával po rozhoupané palubě této prapodivné lodi, kterou by se nezalekl ani ten nejotrlejší námořník nazvat Bludným Holanďanem! Sice byla vždy jako ze škatulky, ale její cíl cesty nebyl zanesen do žádné mapy a patrně ani ve hvězdách. Prostě si jen tak plula, kam jí nařídil ten podivný bělovlasý muž s fajfkou v puse stojící tu a tam na kapitánském můstku. Někdy tam s ním byl ještě někdo, nejspíš první důstojník, ale při velikosti této lodi byl velín většinou prázdný a mi bylo čistou záhadou, kdo tuhle paroloď vlastně řídí, protože většinou nebyl nikdo u kormidla a loď si na první pohled plula kam se jí zachtělo. Pokud vás to neděsí, mě ano, nehledě na to, že při počtu záchranných člunů a lidí na palubě... Každopádně mi neustálé mrkání chobotnic a žraloků z Literárního moře moc klidu na duši nepřidalo. Ta umělecká monstra se mi jednoduše a prostě posmívala!

Rozhodl jsem se, že si toto plavidlo lépe prohlédnu. Ona to není žádná legrace, když vidíte, kolik palub vás čeká oběma směry, tedy nad i pod hlavní palubou. Vždyť samotné komíny i stěžně sahaly až kamsi do nebes. Na druhý konec dohlédnouti nešlo a šířka paluby byla také obrovská. Začínal jsem se trochu bát, kam že jsem se to vlastně dostal, ono z hladiny vypadala tato loď jako nějaká kocábka. Když vlezete do obyčejného železničního vagónu, také vás uvnitř překvapí svou prostorností...

Bylo mi jasné, že budu potřebovat nějakého průvodce, nebo se zde dočista ztratím. Hledal jsem tedy kolem sebe, ale potkával jsem jen podivně zamyšlené a mumlající osoby, které měly v rukou bloky a tužky a pořád cosi, přímo freneticky, zapisovaly. Copak je tato loď plná bláznů? Napadlo mne. Tu a tam jsem narazil na hlouček diskutujících lidí a mně došlo, že půjde nejspíše o pasažéry, ale kde je posádka? Copak je tento parník plně automatický? Rychle jsem tuto možnost zamítl, přeci i ta sebemenší škatule musí mít svého velitele a někoho k ruce, čili posádku! Ono také Literární moře je občas plné bouří a jiných nebezpečí! Nechal jsem proto svůj strach na palubě a vydal jsem se do nitra lodi.

/Setkání s múzou, aneb portály rozkoše.../

Cestou jsem v různých chodbách a kabinách potkával kdejaké lidi, jejichž tváře mi na první pohled (ani na ty další) nic neříkaly. Připadal jsem si jako v nějakém absurdním světě, kde vládne jen umění a člověk zde neměl žádnou cenu, pokud nebyl pasažérem (tedy autorem a čtenářem všech těch lodních plátků), vše ostatní se nepočítalo a suchozemské krysy zde byly trochu přehlíženy, avšak ne ponižovány. Posádka lodi zásadně netrpěla jakékoliv lynčování nebo podupávání lidské důstojnosti. Kdo neuposlechl, šel bez milosti přes palubu. Alespoň tak se mi to ze začátku zdálo, nakonec tamní chobotnice, žraloci a další havěť také potřebovali občas nažrat...

„Pardon...“ začal jsem. „Můžete mi...“

Nikdo mi však nevěnoval pozornost. Vydal jsem se tedy na vlastní pěst do obrovské nástavby a tu jsem si všiml, že jsou všude jasně a srozumitelně zobrazeny různé obrázky, které usnadňovaly pohyb na lodi. Ale jak se pohybovat na tak prostorném místě a neunavit si nožičky? Copak jsem trpaslíkem? Ale ta neobyčejná velikost mě děsila neustále. Když tu jsem narazil na otevřené dveře s nápisem: „Půjčovna kolečkových bruslí!“... Nikdo uvnitř nebyl a proto jsem si dovolil jedny vypůjčit a připnul jsem si je na boty. Ono jezdit na takové věci i na mírně kolébající se palubě není žádná legrace.

„Pozor na povolenou rychlost!“ zahulákal na mě onen bělovlasý muž. Kde ten se tu vzal? Chodí tu snad po lodi jako duch? „A bacha na směr jízdy, chodby jsou obousměrné! Jezdí se vpravo...“

„Aha!“ vysoukal jsem ze sebe. „Jasně...“

„Nechcete pomoci?“ zeptala se mě černovlasá dáma v nejlepších letech. „Pomůžu vám se zde trochu zorientovat!“

„Co je to vůbec za loď?“ nadhodil jsem nesměle. „A kdo jste vy?“

„Tohle je SASPI, loď plující na moři Amatérského umění... Čas od času zabloudíme i na nějaký ten Literární oceán, záleží na tom...“ řekla mi s úsměvem. „A pokud jde o mě, jsem jedna z literárních múz, které těmhle podivným existencím pomáhají psát jejich dílka! Někdy je to docela fuška!“

„A dál?“ vyzvídal jsem.

„Neprojedeme se?“ usmála se nevinně a strčila do mě tak silně, že jsem div neupadl. Naštěstí jsem svou, již tak chatrnou, rovnováhu udržel a rozjel jsem se chodbou směrem k zádi. Konec chodby byl však v nedohlednu a já si opět připadal jako ve snu.

/Jak básnící přicházejí o iluze.../

„Jak se to zastavuje?“ zařval jsem. „Ty chodby nemají konce?“

„Ne, tahle loď je jaksi nafukovací! Pořád se bude zvětšovat a čím v ní bude více lidí, tím bude větší! Prý je také nepotopitelná, ale na to bych mnoho nesázela!“

„To byl Titanic také!“ namítl jsem.

„Tahle loď není jen tak obyčejná!“ zamračila se. „A brzdíme, mladíku, brzdíme!“

Odněkud se ozval divoký ryk boje, výstřely z děl a kanónů a řinčení ocele. Jsou snad na palubě piráti? Zděsil jsem se a pohlédl na múzu. Její tvář však nepozbyla oné bodrosti. Otevřel jsem široké a vysoké dveře, když tu jsem spatřil divoký boj mezi mnoha loděmi, které se pohupovaly na docela klidné mořské hladině. Nebe bylo modré a bez mráčku. Prostě počasí udělané pro vyjížďku na moře. Zde však nešlo o turistiku, ale o litý boj bez skrupulí. Nějací muži se proháněli na volně visících lanech z jedné lodi na druhou. Všude bylo plno dýmu a prachu. Tu a tam spadl některé z lodi stěžeň či ráhno. Vedle mé hlavy dopadla poměrně těžká dělová koule a odrazila se zpět. Nikdo z přítomných umělců si však ničeho nevšímal a fakt, že je kdosi pozoroval, je ani v nejmenším nevzrušoval. Nechal jsem je tedy napospas jejich hrátkám a zahleděl jsem se s múzou směrem k pomyslnému konci chodby.

„Pro Krista! Co to bylo?“ otočil jsem se k ní vyděšeně. „Hrají si snad na Piráty?“

„To jsou někteří z cestujících!“ usmála se. „Jde o zastánce Poezie, avšak tak nějak se nemohou dohodnout, která dílka jsou lepší a která ne! Proto se dali do vyřizování svých sporů tímto způsobem, čili: Ručně a stručně!

„Za pomoci lodních děl?“ zapochyboval jsem. „To nemají po ruce jiné, řekl bych, lidštější způsoby?“

„Ano,“ přikývla. „Účel světí prostředky! Nepůjdeme dál?“

„To se vždy takhle...“ nedokázal jsem dokončit větu. „To jsou tak zažraní do svého umění?“

„Mlátili?“ rozesmála se. „Ne, kdysi si spořádaně četli svá dílka, ale pak je to přestalo bavit!“

„Dobře tedy, nechme je v jejich bohulibé činnosti, snad jednou dostanou rozum!“ řekl jsem zamračeně a my pokračovali v naší cestě nikam.

/Svět fantazie.../

Raději jsem zavřel dveře a vydal jsem se dál dlouhou chodbou. Připadal jsem si jako v nějakém snu, kde chodby konce nemají a různé dveře v nich vedou do různých světů. Po nějakém čase jsme znovu zastavili před vstupem do další kabiny (dá-li se to tak říci), odkud se také ozýval zvuk boje, ale byl poněkud tišší, avšak ne o moc kultivovanější. Otevřel jsem je a zahleděl se do podivného obrazu hor, nekonečných plání, měst a lesů, kde se na podivných zvířatech proháněli ještě podivnější tvorové.

„A to je co?“

„Země fantazie!“ řekl mi má průvodkyně. „Někdy je tu sice rušno, ale většinou jde o docela krásné a poetické místo! Nemám pravdu?“

„A ti divní tvorové?“ zeptal jsem se nejistě.

„To jsou elfové, skřeti, trpaslíci, lidé a další...“ pokrčila rameny. „Každý svět má přeci svá pravidla!“

„Jako u básníků?“ znejistěl jsem.

„Ale kde že!“ zamračila se. „Poezie je krásnou zemí, na tu ještě narazíme, to co jsi viděl, mladý muži, byl jen jeden neomalený spolek rádoby umělců...“

„Aha...“ souhlasil jsem a vydali jsme se dál. Další dveře vedly do nekonečných černých dálav, skrze které prosvítaly blikající očka hvězd a zářila různobarevná oblaka mlhovin. Takřka se mi zatočila hlava a nechybělo mnoho, přepadl bych někam do neznáma a stal se navždy oběžnicí v tomto podivném a tajuplném světě, v němž tu a tam proletěla kometa, nebo se objevila i nějaká ta neznámá planeta. Pochopil jsem, že půjde nejspíše o zemi SCI-FI, tedy časů budoucích, kde je vše možné a všechny příběhy se zde odehrávají v nějaké té velmi vzdálené galaxii (za neurčité doby).

„Fantastika, chceš-li!“ řekla mi a já jen mlčky zavřel široké dveře, abychom se rozjeli dále. Čím blíže jsme byli k dalšímu portálu, tím více jsem slyšel ony podivné vzdechy, vzlyky a tiché naříkání, které se mísilo s kdejakým vrzáním. Tu a tam se ozval hlasitý smích nebo pláč, který však hned utichl pod náporem další vášně. Zůstal jsem nerozhodně stát a děsil jsem se toho, co naleznu na druhé straně dveří. Má průvodkyně se potutelně usmívala a jen krčila rameny. Na mysl mi kanul velký chumel nahých těl, navzájem se proplétajících, kde nebylo jasné kdo a s kým si činí ono potěšení těla a mysli. Byl to snad jeden velký a nekonečný rauch?

„Co je tam? Snad ne Peklo?“ zeptal jsem se a neodvažoval jsem byť jen pootevřít tyto dveře do brány nikdy nekončící rozkoše. „Mučí se tam snad navzájem?“

„Ale kde!“ rozesmála se. „Tam je přeci království červené lucerny... Tedy Knihovny! Tento svět je plný planoucí vášně, ohnivých citů a nikdy neukojitelných chutí... No, raději tyto dveře neotvírejme! Kdo ví, co by se mohlo skrze ně vyvalit ven...“

„Půjdeme dál!“ souhlasil jsem. Pak jsme narazili na další svět bez hranic, jež byl vyplněn různými obrazy, které se měnily snad v mrknutí oka. Tento svět byl naplněn vším možným, od lásky k nenávisti, od radosti ke smutku a od štěstí ke smůle. Neustále se proměňoval, ale i zármutek v něm byl krásný, jako by nepocházel z tohoto světa. Vše se v něm pohybovalo, snad v jakémsi lehounkém vánku a nic zde nebylo takové, jaké se to na první pohled zdálo.

„Poezie?“ zeptal jsem se nesměle.

„Přesně tak!“ souhlasila.

„Kolik tu je těch dveří?“ zamyslel jsem se. „Myslím všech dohromady!“

„Nepočítaně!“ zamračila se. „Každý svět má ještě své vlastní světy a každý z nich nemá hranic!“

„Ale vždyť jsme na lodi!“ namítl jsem a vydali jsme se raději na palubu. Moře skrápělo tuto loď i nás samotné vodní tříští a kdesi vysoko nad ní létali v kruzích ptáci.

/Tvrdá životní realita.../

„Já se na to...“ ozvalo se za mnou. To ten podivný technik vylezl z jednoho průvlaku, aby vzápětí zase někde zmizel. „Co to bylo? Tedy, kdo to byl?“

„To byl náš muž pro všechno!“ zazubila se. „Stará se o chod lodi a někdy jej to už vážně trošku...“

„Sere?“ zeptal jsem se.

„No, to zase ne, ale skoro jo...“ mávla rukou. „Na jednoho je toho moc!“

„K čemu tahle loď vlastně je?“

„Veze všechny (rádo by) umělce bůhví kam!“ zamyslela se. „Posádku lodi většinou neuvidíš, jen když je potřeba, pak zasáhne. Ono se na první pohled sice zdá, že jsou její cestující ponechání napospas, ale zdání klame...“

„A to moře kolem?“

„To je Oceán Literatury!“ rozhodila má průvodkyně ruce, div mě nepraštila do hlavy.

Nebudu vám vyprávět, co všechno jsem zažil a zažívám na palubě tohoto nevídaného parníku, ale určitě jsem se nenudil a žádný stereotyp (do budoucna) mi snad nehrozí. Za tu dobu jsem se stačil s některými cestujícími alespoň trochu seznámit a poznal jejich vlastní světy, které jsou mnohdy velmi zajímavé. Parník tedy dál brázdí vlny Umění všemi směry (čili křížem a krážem) a snad mu budou všechny okolnosti nakloněny a on se stane opravdu nepotopitelným, ale kdo ví? Nemalujme však čerta na zeď!

Co to? To je zase ten všeuměl s umazanými montérkami. Něco po mně chce... No, rád se podívám tam, kam nemá obyčejný cestující přístup, i když (mezi námi) téhle lodi ani za mák nerozumím! A že jsem se nerozepsal o všech, kteří jsou na palubě? Mějte rozum, to by bylo na dlouho! Na velmi dlouho, ale uvidíme...

/Malé pozastavení nad těmi, kteří tuto loď řídí.../

Při svých cestách na lodi, jsem se setkal s mnoha členy její posádky. Zprvu mě na vědomí mnoho nebrali, ale když jsem se zapojil do života na palubě a věnoval svůj čas všudypřítomné zábavě v podobě různých soutěží, řešení kdejakých problémů a nikdy nekončících diskuzí, přišel jsem do obecného povědomí a někdy jsem nabyl dojmů, že by byli někteří raději, kdybych tehdy na tuto loď nevstupoval! Samozřejmě, že přeháním, ale mít mě na palubě, to je, jako by nastoupilo sto takových, jako jsem já, není to k vzteku? Ale vraťme se k těm, kteří pečují o tento pohupující se parník a starají se, aby bezpečně proplouval i těmi nejužšími místy v rozbouřeném moři Umění a Literatury.

V zažloutlém seznamu členů posádky tedy stojí (včetně mých osobních poznámek):

admin - takřka nikdy nespící a neustále tvořící (hlavní inženýr) strojník a topič v jedné osobě, v oblacích dýmu a rachotu strojů stále zdokonaluje naše pomyslné plavidlo, které se řítí mořem (oceánem) Literatury! Snad SASPI nikdy nenarazí na skály, či na osamocenou kru!

Gandalf - možná je kapitánem, který stojí na velitelském můstku a hrdě hledí vpřed, sem tam se ustaraně podívá do mapy a mrkne na své nejbližší podřízené, aby se ujistil, že plujeme tím správným směrem!

Kev - první důstojník a zástupce velitele, každá loď by měla mít jen jednoho kapitána, aby nedošlo k chybné interpretaci všech rozkazů, ale SASPI je zvláštní plavidlo a tak obě funkce takřka splývají v jednu a nikdo netuší, kdo tuto loď vlastně vede, zda-li Gandalf, nebo Kev!

Pavel D.F. - první člen posádky, který se mě ujal po vstoupení na palubu. Myslím, že se svědomitě ujímá všech nováčků (tedy oněch pomyslných suchozemských krys) a dává jim své upřímné a cenné rady. O to jsem smutnější, když vidím, jak si jich někteří autoři neváží a já pak cítím v jeho slovech onu "pomyslnou" hořkost!

Maura - tak s touto "osůbkou" někdy tvořím svá dílka jako spoluautor a když ne, pak mě občas trkne pěknou inspirací, když mé múzy spí, nebo se vypraví šeptat svá "sladká" slůvka jiným autorům. Tento člen posádky se vůbec nezdá být tím, čím je! Ale ženy takové už bývají!

Mathew - nový člen posádky a veliký filosof, který dokáže nejednomu autoru ukázat všechny jeho přednosti i nedostatky a dané dílko takřka "rozpitvat" do detailů! Jeho hluboké myšlenky jsou mnohdy povzbuzující a podnětné...

duddits - zprvu mi byl tento člen posádky poněkud neznámým a tajemným, ale je také pěkným kvítkem a svou práci ovládá mistrně. Dokáže pobavit, potěšit, ale i pěkně pokárat, když se autor nesnaží a své dílko (třeba i trochu) odflákne.

Redrum - netuším, zdali jeho nick vznikl ze spojení dvou slůvek, tedy: červený rum, tuším, že jsem měl již tu čest, když (možná) také publikoval nějaké mé dílko!

amazonit - zasloužená členka posádky, obětavě pomáhající všem cestujícím v nouzi, možná jim i tu a tam hází onen pomyslný záchranný kruh, když nějaký neopatrný "turista" přepadne přes palubu!

senórita chiquita - další nový člen posádky! Její jméno psát je za trest, ale jako člověk i redaktor je vždy milá a svou práci vykonává obětavě.

Nesmím zapomenout ani na ostatní členy této posádky, které už "znám" méně a nebyl jsem s nimi v onom pomyslném kontaktu: Křik, Adrastea, Albiero, Das, Aildrin, sirrael, Luciena.

Dobře tedy, posádku již znáte, ale co cestující (tedy pasažéři), čili ti, kteří využívají služeb této tajemné a veskrze podivné lodi plující na ještě podivnějším moři? Již zmiňovaný Bludný Holanďan by se mohl schovat a propadnout se studem až na samé dno nejhlubšího moře!

/Tak tedy něco málo k cestujícím.../

Na každé lodi (tato není výjimkou) se jeden může potkat s různými lidskými charaktery. Od těch, kteří jen skromně postávají kdesi v koutě, až po ty, kteří se nacházejí na stole uprostřed místnosti a hlasitě předčítají, ne-li vyřvávají své texty, aby je každý jasně a zřetelně slyšel. Před takovými není pražádného úniku a nepomohou ani špunty do uší.

Další skupinou jsou takzvaní "grafomani". To jsou lidé, kteří neustále píší a nevadí jim ani stále se prodlužující doba, kdy vycházejí všelijaké ty lodní noviny a časopisy. Prostě zuřivě tvoří, třeba i do zásoby s myšlenkou, že všechno se hodí a proč to nenapsat hned, když můžeme zítra napsat zase něco jiného? Otázkou je, zda-li už nejde o nějakou nemoc, nebo snad o úchylku.

Najde se zde i skupina lidí, kteří si myslí, že patří do vyšší třídy, přestože nejsou pasažéři na této lodi nijak kastováni (ne kastrováni, nepleťme si tyto dva pojmy, přestože taková psychická kastrace je mnohdy horší, než-li ta fyzická). Žádné členění do tříd, jako tomu mnohdy je (a bylo) na mnoha lodích, tady v žádném případě není a neplatí. Čili tito lidé, řekněme to na plná ústa (ne-li hubu), jsou schopní vyvyšovat pouze svou vlastní tvorbu a díla ostatních patřičně hanit a špinit! Těm, kterým to nestačilo, si vymysleli ony boje za svobodu své vlastní tvorby, kterou jim (nakonec) nikdo neupírá! Ale pšt, nic jsem neřekl a na nikoho jsem neukázal prstem, jeden nikdy neví, kdy může přepadnout přes palubu! A žraloci stále čekají...

Nesmím zapomenout také na pasažéry, kteří se všemožně snaží pomoci ostatním. Vysvětlují jim, jak si nasadit plovací vestu a jak správně nastupovat do záchranných člunů (to kdyby se tento parník, nedej bože, jednou opravdu potopil). Ale nechme všech černých myšlenek. Jak už bylo řečeno, toto plavidlo je veskrze zvláštní a k jeho potopení by bylo třeba mnoho vody a toliko jí na světě přeci jenom není. Ale neodbíhejme od dříve načaté myšlenky. Tedy ne ke spouštění člunů, ale k obětavé práci jiných, která se pomalu blíží k práci posádky. Otázkou je, jak moc jsou tito námořníci rádi, když jim cestující fušují do řemesla. No posuďte sami, kdo by nechal pasažéry přikládat pod kotle, nebo mazat stroje olejem, neřku-li je i seřizovat? Vařit různé pokrmy a starat se o vybavení kabin? Patrně bychom potom daleko nedopluli, nehledě na kvalitu života na palubě a stravování... I když, každá ruka dobrá!

/A to je vše, přátelé.../

Co říci závěrem? Jeden by se divil, kam až jej osud může zaváti. Tato houpající se Archa všech umělců (různých žánrů) jim snad nedovolí, aby se sami utopili v moři Literatury a Umění. Snad nás nikdy nezaskočí bouře (ať už ty předvídané, či ty ostatní – náhlé). Doufejme, že tento parník vydrží více, než-li kdejaká jiná loď a spolehlivě nás všechny přenese tam, kam máme (i nemáme) namířeno...

Ano, vážení, kurs této kocábky není předem známý. O to je tato plavba zajímavější a romantičtější a exotičtější. Jen kdyby se sem tam ta paluba toliko nehoupala, trpím totiž trochu mořskou nemocí. Jistě chápete, že Literární moře bývá mnohdy hezky bouřlivé, ale o to jsou vrcholy (i vrcholky) jeho vln zajímavější a jeden se dozví věcí, o kterých by se mu (ani ve snu) nesnilo! Že mluvím v hádankách? Ano, zajisté, ale otevřel jsem zase jednou nějaké ty dveře a takřka jsem se ztratil ve světě, který vládl za nimi. Není to k posrání? Možná by bylo lepší, kdybych znovu skočil do moře mezi ty žraloky a chobotnice, ale zase (na druhé straně) bych o mnohé přišel...

Tak tedy, které dveře si mám vybrat tentokrát? Třeba tyhle! Nejdříve opatrně nakouknu... Sakra, tady je ale tma! Slyším nějaké šustění v korunách stromů... Ne, to jen vítr pohybuje listím! To je ale přirovnání... Že by šlo o les? Kdesi zahoukala sova! Hele, tamhle hoří oheň a někdo kolem něj sedí. Co teď, jestli udělám jen jeden krok, zase zapomenu, kudy jsem sem vstoupil do tohoto začarovaného lesa! Ale co, nějak bylo a nějak bude... Kurva, tady je ale zima! Co to bylo? Že by divoké prase? Ale ne! Skřet! Fuj, ten je pěkně odporný a smrdí na sto honů... Hele, já jsem tu jen na návštěvě, tak aby bylo jasno! Pomoc! Je tu někde lékař?

/Poznámka autora:/

Berte toto dílo, prosím, s nadhledem a (pokud možno) s humorem, jde přeci o parodii! Tato poznámka je napsána pro ty, kteří mají dlouhé vedení! Ti, kteří jej nemají, ji číst nemusí! Toť vše a pokud jsem někoho tímto textem doslova nudil, pak se omlouvám...

/Konec/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 10 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 26 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 48 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:13:22 Odpovědět 
   28. 06. 2014

Ve tvých pomenších dílech jsem si zvykl na humor, ale ten se v posledních čtyřech dílech ztratil. Tohle bylo zase rozsáhlé a nenacházel jsem pomalu nic, u čeho bych se alespoň pousmál, u něčeho nad čím bych se pozastavil a zamyslel se. Snad se mi už po sedmdesátém pátém přečteném příspěvku přejídáš!
 ze dne 01.08.2014, 15:06:26  
   Šíma: Asi to bude tím... I šímu je nutno užívat po kapkách!!! ;-)

Dík za zastavení a komentík.
 Kondrakar 28.02.2008, 18:05:07 Odpovědět 
   Bohové hor!!! To je zase dílko! (myšleno samozřejmě velmi kladně). dost jsem se pobavil a u mnohého souhlasně kývl. moc se líbilo.

opravdu literární moře bývá někdy dosti bouřlivé, kdy múzy zuřivě vyjí a prohánějí se jako bouře a někdy bývá klidné jako olej, když jsou líné. nebo snad je bouřlivé, kdy se autoři hádají o to, čí dílko je lepší nebo o to co je špatně a klidné, když jsou všici spokojení? inu kdo ví jak to ,,šílený,, šíma myslel
 ze dne 28.02.2008, 18:51:09  
   Šíma: Díky za hezký a věcný komentík! ;-) Ano, ano: Kdo ví, jak to šíma vlastně myslel? Toť otázka! :-DDD
 Tomáš P. 25.02.2008, 23:30:16 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Tomáš P. ze dne 25.02.2008, 21:26:20

   Ty mě nenamíchneš nikdy :D
 Tomáš P. 25.02.2008, 21:26:20 Odpovědět 
   Po měsíci na saspi a začínám rovnou tímhle uváděcím dílkem! Pevedené, jen co je pravda. Ale musím přiznat, že narozdíl od sirraell bych to do zlaté knihovničky s nadpisem *Best of Shiima* nezařadil....
 ze dne 25.02.2008, 23:18:01  
   Šíma: Snad jsem Tě, jako svého osobního kritika, moc nenamíchl...;-)
 ze dne 25.02.2008, 21:43:38  
   Šíma: Hm, takže je to jen "zlato kočičí"? :-DDD Nevadí!

Díky za zastavení a komentík. Jsem rád, že ses u mně zase jednou zastavil... No, trochu jsem to přehnal... OPRAVA! Jsem rád, že jsi tu znovu! :-D

Díííky, Tomáši! ;-)
 sirraell 05.02.2008, 8:13:39 Odpovědět 
   No, mne si urcite nenudil. myslim, ze je to jedno z tvych lepsich del, ne-li to nejlepsi. Ani ten sotek moc neradil (priznej se, co jsi s nim provedl?! Poslu na tebe ochranare sotku!). Ale mam jednu pripominku (rikas si, uz zase..) Kdyby se na tebe Simo Simovatej dalo zlobit, tak bych se na tebe zlobila, ale jelikoz to nejde, tak se je urazim. Ty jsi zde napsal, ze se pry moc nezname, to si tedy vyprosuji, takhle mne zapirat... Cetla a komentovala (i znamkovala - vetsinou kladne) jsem snad vsechna tva dilka (a ze jich neni malo) a i del jinych autoru jsme se potkali a ze pry se moc nezname, ts. Tak a ted jsem urazena a ty Simo se snaz - 'smajlik se zalozenyma rukama a urazenym ksichtikem'

Jo a davam ti 1
 ze dne 05.02.2008, 11:25:46  
   Šíma: :-DDD Hm... No... Tedy...

Možná jsem na Tebe vážně zapomněl... Pardon! *stydící se smajl* ;-)

Co když si na Tebe něco chystám? I když, možná ano, možná ne! Díky za zastavení a za Jednicku! :-D

P.S. sirraell... Není Tvůj nick také jménem jisté (velmi hezké) dívčiny z jednoho českého dvoudílného filmu? Hrála tam takové médium a dělala si se svým komplicem z císaře legraci! Ale byla to kočka! :-DDD
 lucinda 21.01.2008, 21:37:05 Odpovědět 
   Ahoj Šímo, tak jsem opět tady! No, navrhuji tykání, když už jsem ženská ;-)
K dílku samotnému nemám co podotknout, snad jen to, že je napsáno lidsky a tak nějak "čitelně" a to já můžu. Skvělé a to si zaslouží jedničku.
P.S. Děkuji za provedení na plavidle Saspi, alespoň jsem v obraze :-))
 ze dne 21.01.2008, 21:42:22  
   Šíma: Nejsem proti (tykání)! :-DDD

Díky za zastavení a komentář, jsem rád, že se Ti dílko líbilo! Ono je zde stejně mnoho palub a místností, kam šíma nezavítal! ;-) Stačí se však držet směrových tabulí a "jeden" snad nezabloudí... Myslím, že je na co se dívat! :-D Hezký večer!
 Jeňýk 21.01.2008, 16:11:07 Odpovědět 
   Když si člověk zvykne na to kolébání, tak to tady celkem jde. :-D
 ze dne 21.01.2008, 16:19:59  
   Šíma: Jo, jo, nejhorší je ta "mořská nemoc"! Fuj tajbl! To se jeden potom nablinká... :-D

Díky za zastavení a komentík! ;-)
 Leontius 19.01.2008, 20:27:20 Odpovědět 
   Krásna alegorie (snad se tomu tak říká). Vždycky se mi líbily díla, která byla psána tak nějak z "lásky k literatuře". Tohle je myslím vydařený příklad. I když támatem byla literatura nebo SASPi? A nebo obojí je jedno :-D ? Prostě povedené a působivé. Co jeného než jedna
 ze dne 19.01.2008, 20:35:50  
   Šíma: Díky za zastavení a milý komentík! ;-)
 Imperial Angel 19.01.2008, 12:24:01 Odpovědět 
   Rozhodně nenudil...tedy nejdříve jsem se chtěla omluvit, protože mi připadá, že jsem tvou tvorbu v poslední době trochu zanedbávala ;)
Jinak povedené dílko a docela výstižné, místy jsem se i nahlas zasmála, takže stačí už jen přidat 1 :)...
 ze dne 19.01.2008, 14:40:49  
   Šíma: Díky za zastavení a jsem rád, že se dílko líbilo! ;-)
 OH 19.01.2008, 9:26:02 Odpovědět 
   Zdar, Šímo! Móc pěkné...
 ze dne 19.01.2008, 10:41:13  
   Šíma: Ahooj! A díky! ;-)
 Šíma 18.01.2008, 19:48:03 Odpovědět 
   Dívám se, že v "Perexu" tágy nefungují... :-D
 Dina 18.01.2008, 19:39:08 Odpovědět 
   Oj, pro někoho tady opravdu není Saspi jenom internetem...
Z toho vyvozuji, že by se měla doplnit další skupina cestujících, a to Šímovití... Protože takový originál tady ještě nebyl!
 ze dne 18.01.2008, 19:47:20  
   Šíma: "Šíma je prostě Šíma!" tolik slov klasika... ;-) Díky za zastavení a komentář!
 Maura 18.01.2008, 19:21:01 Odpovědět 
   Šímo, já jsem si to přečetla se zájmem a také jsem sledovala tvé myšlenky. Líbí se mi to, jsi opravdu dobrý autor, kterému nechybí humor, fantazie a radost z tvorby. A samozřejmě i srdce. Děkuji Ti za pěkný zážitek. 1
 ze dne 18.01.2008, 21:28:30  
   Maura: A já jsem ráda, že jsem členem té posádky, která se paví po moři fatazie, lásky a radosti
 ze dne 18.01.2008, 19:46:00  
   Šíma: Díky, milá Mauro! Jsem rád, že se vezu touto lodí! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Soutěž
Nikis
03 Objevení neč...
Eliota
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr