|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28991 příspěvků, 4550 autorů a 303411 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Salto ::
 kulkul |
publikováno: 18.01.2008, 7:41
|
| Lido 11. Co dělá Dalibor cestou z vinárny. O pocitu životní krize. Tady se mi (Mušli) stala ostuda, co naplat... |
| |
|
|
Pomalou skladbu vystřídá rychlý, rytmický song, hodící se spíš na diskotéku. Taneční páry opouštějí parket, jen Dalibor a Simona zůstávají nerozhodně stát.
"Life and death or rock and roll? (Život a smrt nebo rockenrol?)" zazubí se Simona s výzvou. Dalibor přikývne. Jestliže je smrt stejné podstaty jako život, proč by se bál složitého tance, který v životě netančil?
Ostatně zvládnutí neznámého tance je pro trénovaného člověka banální záležitostí několika sekund nezbytných k rychlé orientaci. Při prvních Daliborových krůčcích bruneta vyprskne smíchy, ale během úvodních taktů řvavé melodie rychle pochopí, že jí Dalibor bude víc než rovnocenným společníkem.
"Jste skvělý," vykřikne bruneta v pauze mezi vytím saxofónů.
"Učíte dobře," reaguje Dalibor.
"Teď zkuste tohle," předvádí bruneta další náročnou figuru.
"Jak se to jmenuje?" chce vědět Dalibor.
"Speed shark (Rychlý žralok)," vysvětlí Simona.
"A tohle?" improvizuje Dalibor rychlé pohyby rukama za současné práce nohou v pekelném rytmu popu.
"Nevím," přiznává Simona, "tohle neznám. Ale má to sílu. Jak tomu budeme říkat?"
"So, wild fish (Co takhle divoká ryba)," navrhne Dalibor.
"Its fuck well (To je boží)," neovládne se Simona.
Se závěrečným zavířením bicích nástrojů zkusí Dalibor mimořádně atraktivní figuru, přemet, kombinovaný s otočením kolem vlastní osy. Na pohled vypadá efektní cvik jednoduše, hrozí však, že si producent při nedokonalém provedení narazí temeno hlavy. Proto Dalibor obrat nijak nepodceňuje, odráží se ze všech sil, na okamžik zahlédne taneční sál i stolky s unavenými hosty z ptačí perspektivy... - a ve zlomku časového intervalu přistává s posledním úderem bubnu na celá chodidla svých šlachovitých nohou.
"Nějak jste pobledla," řekne Dalibor bez zadýchání.
"Pojďte," bere Dalibora za ruku Simona, která se vzpamatovala a soudí, že bude lépe odvést nezbedného tanečníka z parketu.
"Nač ten spěch?" ptá se Dalibor vrtošivě.
"You know (Ty víš)."
"Katty, we must go (Katko, musíme jít)," zpřísní Simona i ke své společnici.
"So, go on (Nuže, pojďme)," souhlasí Katty.
Zbývá už jen zaplatit večeři, vyzvednout z šatny Simony hedvábný pléd, přijmout od vrátného nočního klubu neupřímný pozdrav, odměnit ho neupřímným zpropitným a malá společnost se octne v časných ranních hodinách na liduprázdné kamenné dlažbě vnitřního historického jádra středověké Prahy.
Zákoutí, schůdky, průjezdy, křivolaké uličky. Náhle zakřiknuté kroky se přidušeně odrážejí od masívních stěn gotických chrámů, nořících se jako kamenné monolity z kompaktní masy komínů, věží, oken a zdiva staré čtvrti. Maličká náměstí vyvolávají náhle nejasnou úzkost, neboť jejich svérázná atmosféra tajuplnosti působí nepopiratelným kouzlem.
Magický šum křídel hejna holubů se nese nad nerozebraným lešením restaurované památky. Zapomenutí turisté, podobni toulavým psům, se bezděčně zachvějí pod hloubkou šedomodrého nebe zpestřeného zalykavým světlem posledních planet. Měsíc zapadl.
Nad Prahou zvolna končí noc.
Bůhví (snad ani on ne), proč si zamyškený Dalibor právě v tu chvíli vzpomene na Nelu. Okamžitě si uvědomí, že jakkoliv se situace s neznámými ženami vyvíjí jako podle předem připraveného scénáře s jediným možným rozuzlením, zůstane Nele věrný. Vždycky, i když doslova plál nad nahým ženským tělem, jí byl věrný. Neboť je věrný v širokém, nejširším slova smyslu. Věrný životu.
Avšak smí vstoupit, tím spíše že pouze jedinkrát, do skrytých komnat krásné Simony, rozdýmat v ní žár spalující vášně a ráno jí dát sbohem? Dokáže se ode mě odpoutat, je to možné, mohu se na Tebe spolehnout - ptá se Dalibor v duchu, nesmiřitelný sám k sobě. Jeho nejupřímnější odpověď zní "NE". Nesmím. Milovat povrchně, jen pro chvilkové uspokojení nedovedu a opustit Tě nesmím. Co se to děje, Bože, vždyť já po ní toužím, ale zároveň toužím po tom se jí VZDÁT. Je možná taková touha? Je mravná? Přijme to, pochopí mě, mohu se spolehnout? Takové otázky se honí hlavou Daliboru Lido, pod zachmuřeným čelem. Silném muž středních let, úspěšný podnikatel, dobyvatel, zdá se, neví jak dál.
Není to strach ani pýcha, proč Dalibor nedokáže Nelu zradit, je to něco nepostižitelného slovy, tiché ohromení zázrakem bytí, úcta k životu jako takovému, tichá pokora před dynamikou osudu, úcta v tichu, které nedokáže porušit ani věčné "co říkala?" Jiřího Mušle.
Před hotelem na nábřeží řeky se společnost váhavě zastaví.
"Go on (Pojďme)," vyzve Simona Dalibora s výmluvným očekáváním v oku, pohrávajíc si se svazkem klíčů, které otvírají brány rozkoše.
Dalibor však pokrčí ramenama: "Je příliš pozdě, je příliš den na to, začínat noc, byť by to měla být noc jediná."
Simona se nervózně kousne do rtu.
"Please (Prosím)," šeptne jediné slovo, jímž se dává poznat víc, než při milostném styku. V jejím hlase zní akordy touhy, naděje, osamění a vášně emancipované ženy.
"Co říkala?" vpadne Jiří Mušle nechápavě s věčnou otázkou, "promiňte, já... musím si odskočit."
Zatímco Jirka vykonává v nedalekém parku svoji přirozenou potřebu s invencí notorického pijáka, snědý obličej mulatky Katty ještě více potemní, vzápětí se chytne za ústa.
"Prrrr..." ulevuje si Jiří Mušle.
"Psst!" obrátí Simona oči v sloup.
Odpovědí je však jen mocné škytnutí.
Namísto dramatičnosti románu situace nabývá spíš formy grotesky a naléhavá nutnost vyprostit se a zůstat aspoň chvíli sám se svými myšlenkami se v Daliboru ozývá znovu s nebývalou silou. Snad Simona jeho rozpoložení chápe a bez žárlivosti se nechá obejmout na rozloučení.
"I love you (Miluji tě)."
Snad pochopila srdcem, co nelze vyjádřit slovy. Dalibor pocítí opravdovou vděčnost.
"Miluji tě."
"Miluji tě a proto nesmíme..." Simona rozpačitě hledá slova. V jejích očích se zalesknou slzy.
Když Dalibor Lido odvádí nad ránem svého přítele domů, Jirka Mušle chce vědět: "Ale šéfe, proč jsme s nimi nešli? To jsem blázen, takové kočky. Ty postavy, prostě supr..." Dalibor neodpoví.
"Já mám hlavu jako škopek, já už bych to nezvládl, ale vy jste si mohl užít radovánek, šéfe, co vy na to?" škytne Jirka. Dalibor však i tentokrát zachová mlčenlivost.
"Nakonec máte pravdu, od těch cizinek člověk snadno něco chytne."
"Prosím tě, Jiří, drž hubu," zakleje Dalibor a Jirka konečně zanechá zbytečného žvanění.
Volnou rukou zastaví Dalibor projíždějící taxi, do něhož se Jirka svalí. Řidič taxíku se poťouchle zachechtá a se sešlápnutím pedálu plynu mizí na Daliborem udanou adresu.
V toužebně očekávané samotě Dalibor Lido opět nalézá sám sebe, takže je schopen analyzovat poslední události objektivně, bez mámivých růžových brýlí.
Zapálí si cigaretu. Opřen o podezdívku obchůdku s potravinami pomalu vychutnává suchou štiplavost tabákového dýmu, nenapodobitelné škrábání dýchacích cest napomáhající obnovit rozvahu a klid. Klid. Klid je chladná aplikace rozumu. Klidný člověk nezůstane nikdy za žádných okolností stát s prázdnýma rukama. Vždy se může
spolehnout na svůj klid.
Bezmála dvoumetrová, urostlá postava Dalibora Lida stojí opřena v unavené strnulosti, věru nepřipomíná hrdou jistotu a nedbalou eleganci svého nositele. Dalibor si pomalu, nenávratně uvědomuje, že je přepracován, nejedná se však o přepracovanost dílčí, kterou je možno překonat soustředěnou výkonností, naopak, ve hře je nenápadný,
plíživý úbytek sil dostavující se po čtyřicátém roce věku u mužů žijících plným životem s trvalým nedostatkem spánku. Je namístě tento stav nazývat nastupujícím stářím, jakkoliv se toho slova mnozí mužové bojí. Dalibor nemá v úmyslu utíkat před nepříjemnou pravdou.
Životní etapa, v níž ovládal, sám, svými dispozicemi, svět byznysu i šoubyznysu jako lehounké loutky, zasazoval se o sponzoring, stal se poradcem večerní školy životního stylu, přednesl bezpočet zahajovacích projevů při rozličných oslavách, výstavách, propagačních turné, zasáhl snad do všech oblastí, vyjma vstupu do politiky... - tato etapa končí.
Pryč jsou doby, kdy spával dvě až tři hodiny s čelem na volantu auta, aby po nocích přepisoval scénáře filmů. Vstával před rozbřeskem, aby stihl provést korektury, hekticky dopíjel kávu s myšlenkami směřujícími k problémům zavedené firmy, jíž hrozila platební neschopnost. Po splacení vysoce úrokovaných úvěrů nastalo období relativního klidu, které bohužel přineslo nebezpečí méně zjevné, zato zhoubnější.
Nebezpečí blahobytu konvergující k úpadku ducha, který si začal uvědomovat kolem pětatřiceti, na vrcholu produktivních sil, k němuž se nyní nepozorovaně druží reálná fyzická únava.
Z široké hrudi Dalibora Lida porostlé hustým černým porostem mužných chlupů se vydral mohutný vzdech. Ne, nemůže dál, dokud nerozřeší otázku ze všech nejpalčivější, napadne Dalibora.
KDO JSEM? Jaký je důvod a poslání mé existence? Bez vyčerpávající odpovědi na tyto
otázky nemá smysl pošetile se vrhat do spletitého víru života, přestože jde o otázky takřka nezodpověditelné. Dokud nebudu vědět, nemohu dál.
Ale život je zde, syrový, nemilosrdný ve svém mlčení, jindy krásný a neopakovatelný, jako dva protipóly Dantovy Božské komedie. Aniž bychom byli tázáni na naše stanovisko, univerzální duch, Bůh či náhoda, hříčka osudu, žert genetické DNA nás uvrhl do nesmírně krásného, avšak i drastického reje bytí, uvězněné v chatrných a smrtelných schránkách těla.
Ne, Dalibor nemůže dál ani o centimetr.
Poprvé v životě registruje úpornou bolest za hrudní kostí, kterou dokáže rozehnat několika rychlými cviky paží, podvědomí konečnosti však zůstává jako hořká pachuť v ústech, jako Damoklův meč napřažený výhrůžně nad civilizací smrtelných, civilizací provinilou...
Srdce Dalibora Lida, ten silný krásný, věrný přítel a společník, průvodce a rádce, ten silný a statečný, avšak neustále přetěžovaný plnokrevník, se poprvé ozval.
"Jsem unavené, příteli, vím co všechno ještě chceš, je to správné, naléhavé, bytostně dobré a žádoucí, jako krásná žena, přeju ti to, jsem za tebe šťastné... ale nevím zda to ještě zvládneme," jako kdyby říkalo srdce Dalibora Lida.
Ukryt ve výklenku obchůdku unikl pozornosti patnáctiletého výrostka a stal se bezděčně svědkem zajímavého divadla. Hoch se odlepil od základů domu, dvěma pohledy (které však byly klamné) se ubezpečil o tom, že vzduch je čistý a se zlomyslným úšklebkem povalil před domem stojící popelnici. Se zálibou přehlédne vzniklý nepořádek a chystá se pokračovat v cestě, když ho náhle zmrazí Daliborův výkřik: "Stát!"
Hoch strne.
"Proč nespíš? Kdo ti dovolil pustošit město?" vyslýchá Dalibor.
Výrostek se bez odpovědi obrátí a snaží se zachránit útěkem. Domníval se asi, že se unavený Dalibor nedá do jeho pronásledování anebo ho nedostihne. To by však Dalibor nesměl kdysi běhat stovku okolo dvanácti sekund. Již po prvních krocích sprintu je zřejmé, jak závod dopadne.
Za necelou minutku se vrací Dalibor, svíraje delikventa za rameno, na místo činu.
"Máš dvě možnosti," prohlásí Dalibor, "uklidit to anebo policii."
"Rukama?" zhrozí se chlapec s ustrašeným přeskočením hlasu.
"Co mám s tebou dělat, přece jsi nečekal pochvalu?"
"Já vím, ale rukama?" chlapcův hlas přejde v brek, spíš vypočítavý než bojácný.
"Takže policie?" vytahuje Dalibor bez slitování mobilní telefon.
Ani jedna možnost není pro usmrkance dvakrát lákavá, ale nakonec si vybere přecejen menší zlo a neochotně se sklání k hromadě odpadků.
"Buď rád, že to dopadlo takhle," řekne Dalibor smířlivě, "víš, co by se stalo, kdyby se o tvém výtržnictví dozvěděl táta?"
"Já nemám tátu," popotáhne kluk.
Z hromady suti vytáhl kus tvrdého papíru, který šikovně zformovaný používá jako lopatku. Dalibor by mu nejradši pomohl, aby neprodlužoval jeho pokoření za vcelku nevinnou lumpárnu, k nezbytným výchovným metodám však patří také trest. Vždyť i Dalibor se v dětství něco nazlobil a schytal nejeden štulec.
"Vidíš, stálo to za to?" řekne Dalibor ve chvíli, kdy je hoch s úklidem skoro u konce, "nebylo statečnější pozvat nějakou slečnu na džus?"
"Bylo."
"Jseš přece chlap, nemusíš to dokazovat takovým hloupým způsobem. Už to nedělej," Dalibor přátelsky plácne chlapce po rameni.
Proti všemu očekávání chlapec zrudne a řekne: "Děkuju."
"Jak se jmenuješ?"
"Alan," zdvihne hlavu.
"A já Dalibor," představí se Dalibor podáním ruky a silným stiskem, "poslouchej, Alane, dávám ti tuhle kartičku, protože chci, abys mi někdy zavolal."
"To je navštívenka," soudí chlapec.
"Správně. Je na ní adresa bydliště, telefon, fax i adresa elektronické pošty. Zavolej mi, až budeš v úzkých. Až budeš mít náladu pod psa, až tě opustí dívka nebo se nedostaneš na školu."
"Zavolám," slíbí Alan slovem, které se blíží slovu muže.
"Je to lepší, než kdybys začal brát drogy. Ostatně ochutnal jsi je už?"
"Jen trávu," pohodí Alan hlavou.
Dalibor s povzdechem kývne. Jak obrovské procento dětí školou povinných je nezákonnými postupy dobře placených distributorů udržováno takřka v závislosti na marihuaně! Obchodníci na ně číhají cestou ze školy, na diskotéce, v podchodech podzemní dráhy, rozdávají jim drogu zprvu zadarmo, poté, co se vyskytne určitý předstupeň závislosti, vyžadují za každou další dávku plnou sazbu. Nezletilé,
nepoučené děti pak přecházejí na tvrdší drogu. Ztrácejí zájem o přirozené radosti, hudbu, sport, literaturu, často odcházejí z domova, žijí po sklepích, bouraništích a skládkách jako bezdomovci s jediným cílem - sehnat trochu peněz na další pochybný únik z reality. Kolik nadějně se rozvíjejících osobností skončilo jako lidské trosky díky stále podceňované marihuaně, díky této "jen trávě"!
Východisko ze složité situace je přitom jednoduché a levné, obrátit pozornost k takzvaným přirozeným drogám jakými jsou sport, tanec, láska, zábava. Nic z toho však nevynáší tolik jako černý obchod s drogou, představující pro zahraniční obchodníky s opiáty jistý zisk.
"Jenom jsem to zkoušel," doplní Alan omluvně.
"Tak upaluj domů," poručí Dalibor dobrácky.
"Nashledanou," vykřikne ještě rozpustile Alan a zmizí v domě.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 45 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
