» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2140469

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28991 příspěvků, 4550 autorů a 303411 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Staré tradice III. - Cena přátelství ::

Ekyelka	publikováno: 18.01.2008, 20:09

Oproti prvním dvěma částem, které pocházely z mého archivu, je tento díl zcela nový. Nabízí stejně mnoho odpovědí jako nových otázek - a jednou z nich je, zda bude vám, čtenářům, jako závěr celého příběhu stačit.


	Paní Elyasiris pospíchala Třídou jasmínových hvězd bez ohledu na své vlající šaty nebo na udivené pohledy obyvatel Starého města. Někdo jim nakonec všechno vysvětlí, dokonce i to, proč se teď jedna ze Starších žene ulicemi v čele bojového oddílu. Paní Elyasiris jenom v duchu doufala, že tím člověkem nebude ona – dobře si pamatovala na vlastní zděšení a odpor, když jí Lieneset a pan Cchou prozradili pravdu o nové obyvatelce Krvavého domu. Možná však už nebude co vysvětlovat. Pokud mluvil plukovník Simmisan pravdu a učitelku tradic skutečně zranil iítský obřadní nůž, nejspíš se celé Staré město brzy zahalí do smutku. Paní Elyasiris si nedokázala představit tvora, který by byl schopen přežít otravu tak silným neurotoxinem. Jen co odbočili do jedné z úzkých vedlejších uliček, bojovníci z jejího doprovodu zmizeli v okolních stínech, aby zastavili každého, kdo by chtěl narušit klid Krvavého domu. Velitel oddílu ji však doprovodil až na konec slepé odbočky; sice byli uprostřed Starého města, jenže události staré sotva pár minut byly jasným důkazem, že ani tady není zcela bezpečno. Paní Elyasiris s trochou obav vzhlédla od paty širokého schodiště nahoru k vysokým dvoukřídlým dveřím, jejichž černý lak nepoškodil čas, počasí ani znečištění vzduchu. Krvavý dům nenosil své jméno z pouhé lidské pověrčivosti; ukrytý v samém nitru Starého města měl své vlastní temné tajemství. Vlastně jich měl spousty, ale paní Elyasiris momentálně zajímalo jen jedno z nich: Alžběta. Oproti očekávání se dveře otevřely zcela lehce a neslyšně. V jasně osvětlené hale leželo na podlaze zalité stříbrnou krví šest těl, sedmé však paní Elyasiris hledala marně. Že by měla nebožka Lieneset skutečně pravdu, kterou si ona dokonce i teď napůl odmítala přiznat? Vědec na okamžik převládl nad Starší a paní Elyasiris se prudce rozbušilo srdce. Několik rychlých kroků přes halu ji však přesvědčilo, že ať věřila Lieneset v cokoliv, věřila až příliš. U dřevěného schodiště, zvedajícího se v elegantní křivce do patra, ležela smutná hromádka černého hedvábí. Kdysi tančící volavky nehybně spočívaly na zemi, polámaná křídla široce roztažená jako vějíře, a jejich peří bylo stejně bělostné jako Alžbětina nehybná tvář. Starší rychle poklekla vedle umírající a opatrně si ji zvedla v náruči do sedu. „Elyasiris.“ Zašeptání nebylo silnější než pouhý dech. Černočerné řasy se zachvěly jako křídla vyplašených motýlů, pak se dokonce objevil záblesk dvou nehasnoucích hvězd. „To je v pořádku, už jste v bezpečí,“ hlesla paní Elyasiris a napůl nevědomky pohladila tu téměř bílou tvář konečky prstů. Byla tak studená! „Zima... zahřát,“ stačila ještě Alžběta zašeptat, než opět upadla někam mezi bezvědomí a smrt. O dvě hodiny později se Krvavým domem rozlehlo hlasité cinkání domovního zvonku. Paní Elyasiris netrpělivým gestem odehnala zpátky do stínů bojovníka, který se objevil v hale ve stejný okamžik jako ona. Pokud hlídka venku pustila návštěvníka až k domovním dveřím, nepředstavoval pro dům a hlavně pro jeho obyvatele nebezpeční. „Radní Ortego.“ Očividně byl překvapený její přítomností v domě stejně, jako ona jeho návštěvou. „Starší Elyasiris,“ vzpamatoval se vzápětí a obřadně se uklonil. „Je mi potěšením setkat se s vámi v tento neobyčejný večer.“ Paní Elyasiris okamžitě sklouzla pohledem na jeho ruce. Radní Ortega nejen, že patřil k potomkům Starého města, kteří se starali o jeho zájmy ve vnějším světě. Byl poslem pana Cchou, nenápadný titanový kroužek na levém malíku toho byl důkazem. „Starší, dovolte mi představit Kara Gilla, velvyslance Nahionnského císařství,“ ukročil radní Ortega stranou, ještě předtím však poskládal prsty do známého znamení: prověřený člověk, přítel, spojenec. Paní Elyasiris zamyšleně pozvedla jedno obočí. Tenhle dvoumetrový válečník s čírem hrubých sněhobílých vlasů na hlavě a potetovanou tváří je přítel Starého města? Zástupce hvězdného císařství, jehož sídelní planeta je téměř na opačném konci galaxie? „Buďte vítán, Kara Gille. Co vás přivádí do Krvavého domu?“ rozhodla se však věřit úsudku pana Cchou a svým bojovníkům, ukrytým vně i uvnitř Alžbětina sídla. Ustoupila stranou, aby oba muži mohli vstoupit. „Tady s mým přítelem Ortegou vedeme teoretický spor. Na radu Staršího Cchou bychom chtěli požádat o rozsouzení paní Alžbětu, protože ona je nejvyšší autoritou v záležitostech starých zvyklostí a tradic nejen ve Starém městě.“ „Nevím, zda vás přijme, pánové,“ teď už uniklo paní Elyasiris krátké zamračení. „Je... Necítí se zcela zdráva.“ Ortegovy štíhlé prsty se poskládaly do dalšího znamení: spěch, nutnost, nevyhnutelnost. Vysvětlení! Dluh. Vysvětlení! Nepřípustné! Nebezpečí! „Je nemocná?“ užasl Kara Gill a přerušil tak gestikulační hádku mezi paní Elyasiris a radním Ortegou. „Lidé občas bývají nemocní,“ donutila se paní Elyasiris usmát, přestože se jí v hlavě rozezněly všechny poplašné sirény naráz. Velvyslancův údiv byl totiž jasným důkazem toho, že znal aspoň část pravdy o Alžbětě z Krvavého domu – a to bylo velmi nebezpečné pro ni i pro Staré město. Jenže radní Ortega byl neústupný: dluh, nevyhnutelnost, spěch! „Miauuuu?“ Uprostřed nejnižšího schodu seděla Alžbětina černá kočka, ocas způsobně obtočený kolem předních pacek, a střídavě pozorovala paní Elyasiris, radního Ortegu i Kara Gilla. Každému z nich nahlédla do duše, posoudila ho a uznala – po několika okamžicích se totiž zvedla a s důstojností vlastní svému rodu vystoupala do patra. Nahoře na schodišti se otočila, v zeleném pohledu se zableskl tyrkys, a znovu mňoukla. „Pojďte,“ rezignovala paní Elyasiris. „Alžběta vás přijme, Kara Gille.“ Ložnice tonula v jantarovém šeru; na borových polenech v krbu neklidně tančily plameny a jejich záře se odrážela v leštěných plochách dřevěného obložení na stropě. Žlutý damašek přikrývek se leskl vetkanými zlatými nitěmi – o to bledší se však zdála sama Alžběta, odpočívající v jeho náruči. Nekonečné vlny černých vlasů jí volně stékaly kolem tváře na polštáře a z nich na pelest i dolů na zem, štíhlé dlaně bezvládně ležely na přikrývce, už od pohledu působící příliš křehce pro živou bytost. „Radní Ortega,“ otevřela Alžběta oči až několik kroků po tom, co vstoupili. „A?“ „Kara Gill, velvyslanec Nahionnského císařství. Vedou s radním Ortegou učený spor týkající se tradic,“ zaujala paní Elyasiris místo v křesle vedle lůžka, odkud dobře viděla na návštěvníky a zároveň mohla být k ruce i Alžbětě. Alžběta znovu zavřela oči, ale gestem radního Ortegu vyzvala, aby promluvil. „Kara Gill ke mně přišel před několika dny s velmi těžkou otázkou: má přítel právo zradit přítele a prozradit jeho tajemství, když tím může jinému svému příteli zachránit život? Nedokázali jsme najít odpověď, proto jsme požádali o radu Staršího Cchou. Ani on nám však nebyl schopen pomoci, ale doporučil nám obrátit se na vás.“ Alžběta znovu otevřela oči: „Jsou-li to přátelé, které spojuje víc než jen náklonnost, jak cenný by musel být život, v jehož jménu se má toto přátelství riskovat?“ Radní Ortega váhal. Nikdy se nesetkal s Alžbětou tváří v tvář a její žhnoucí pohled ho dokonale konsternoval. Místo něj však odpověděl Kara Gill: „Život milionů.“ Oheň hlasitě zapraskal, Alžbětina kočka se ladně vyhoupla paní Elyasiris na klín a začala pod jejíma hladícíma rukama příst. „Strašlivé tajemství musí ten přítel hlídat a mnohem horší budou jeho výčitky svědomí, pokud zradí,“ položila Alžběta hlavu zpět na polštáře. Očividně byla velmi unavená, přesto ještě naposledy otevřela oči: „Pouze ten, komu tajemství náleží, o něm může rozhodovat.“ Oba hosté byli dávno na druhém břehu řeky, která oddělovala Staré město od zbytku světa, a noc se už nachylovala ke svítání, když se Alžběta probrala. Otevřela oči – jejich třpyt byl v noční tmě skoro strašidelný a paní Elyasiris navzdory výcviku zamrazilo v zádech dávným strachem z mýtických démonů. „Nahionnské císařství. Před pěti lety se bránilo útoku... Karanská obchodní gilda to byla? Karanci mají ve zvyku používat biologické zbraně.“ Paní Elyasiris se zamračila: „To území je v karanténě kvůli Chalkiho syndromu.“ „Chalkiho syndrom?“ „Patogenní virus způsobí extrémně rychlé řídnutí kostí. Imunitní systém se oslabí marným bojem s infekcí a virus mezitím zmutuje do sekundární podoby, ve které napadá přímo buněčné stěny. Nemocný se... rozpadne na prach.“ „Sežeňte všechny existující lékařské materiály a studie. Taky budu potřebovat izolační komoru. Kmen viru, který je rezistentní na všechny dosud vyzkoušené léky.“ „Co chcete dělat?“ Paní Elyasiris se musela zeptat, přestože předem tušila strašlivou odpověď. „Očividně existují i lidé mimo Staré město, kteří znají moje tajemství. Vaše přítomnost je důkazem, že pro mne přestal být Krvavý dům bezpečný. Přesto bych tady ráda zůstala – tohle místo má v sobě klid, který jsem si zamilovala.“ Alžběta náhle vypadala mnohem unavenější, než předtím. „Nechci už utíkat, na to jsem příliš... stará. Výměnou za lék na Chalkiho syndrom snad získám dalšího mocného spojence, který mé tajemství ochrání. Nebo se o to aspoň pokusí.“ „To je přeci šílené!“ „Paní Elyasiris, neunavujte mne ani sebe. Dobře víte, že já tu schopnost mám. Byla jsem stvořena, abych se přizpůsobila jakémukoliv prostředí, abych přežila jakýkoliv útok včetně biologického. Proto tu byla Norgiwa – touží mne vlastnit od chvíle, kdy si poprvé naplno uvědomila můj potenciál. Hradby a tradice Starého města mne možná ochrání před publicitou, ale jen mocný spojenec, jakým je třeba Nahionnské císařství, udrží v bezpečné vzdálenosti od Země dokonce i Norgiwu a jí podobné supy.“ Paní Elyasiris se už neodvážila dál dohadovat, snad kvůli nelidsky žhnoucímu pohledu, který na ni Alžběta upírala. Pokorně přikývla a to drobné gesto stačilo, aby obě neutrinové hvězdy pohasly. V hale už čekal velitel oddílu, aby ji doprovodil domů. Paní Elyasiris jen unaveně mávla rukou; čekalo ji příliš mnoho práce a nemohla si dovolit teď odpočívat. Cítila, že pokud té podivné bytosti nevyhoví, Alžběta si najde jiný způsob, jak svůj úmysl uskutečnit. Radši ať se tak tedy stane v bezpečí Starého města – protože bez Alžběty by bylo jen umírajícím pomníkem zapomenutých a vyčpělých tradic. To ona jim dávala smysl a život. Přestože se v něm nenarodila, Alžběta byla duší Starého města.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 10		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 32		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 32		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

chris ONNE	24.04.2010, 9:16:33

Každý ví, že život přináší plno nezodpovězených otázek. Tento fakt se snažím přenést i do svých povídek, ale většinou končím jen u snahy. Nějak se mi tam ta odpověď propašuje, i když většinou si na ní čtenář musí počkat, nebo se nachází mezi řádky. I v tomto, dříve závěrečném, díle je spousta otázek, na které nejsou odpovědi. I já se musím přidat k tomu stoprocentnímu (je to zvláštní, když se všichni shodují) názoru, že tento díl nestačí k poklidnému ukončení Starých tradic. Přidáváme ti tímto práci, ale myslím si, že tato série za to stojí. Nemyslíš? ;-) K dílu samotnému. Poklidný úvod je postupně nahrazován sílící atmosférou, jak jsou některé věci poodhalovány. Otázky jako Co se stane s její sestrou? Jak se vůbec dostala do Starého města? Její původ? a podobně jsou hnacím motorem, který by čtenáře dráždil k přečtení dalšího dílu. Proto opravdu nechápu, proč jsi to takhle ukončila. Teď mě napadlo takové, možná divné, přirovnání. Jsi jako Alžběta, jen místo katany používáš český jazyk… ;-) no nic, raději se vrhneme na, zatím!, poslední díl.


ze dne 24.04.2010, 20:23:05
Ekyelka: Zdravím a děkuji. Za přečtení, pochvalu i touhu po dalším díle - bez téhle touhy čtenářů by asi nový kousek nevznikl.

Arvinej	16.07.2008, 13:31:03

jiné, lepší, stejně dobré, jinak řečeno - starší ekyelka a stejný příběh :-) a zase jsem měl pocit dějového skoku na začátku. já si prostě nemůžu pomoct :-) a to pokračování... buď žádné nebo román * zubící se smajlík *


ze dne 16.07.2008, 14:54:54
Ekyelka: Abstrakce a filmový střih - aneb jak jinak se vyhnout právě východisku vytvořit celý román.

Nethar	22.01.2008, 20:57:51

V podstatě všechno bylo řečeno. Jenom jednu věc jsi nám ještě sama za sebe náležitě neosvětlila: Má přítel právo zradit přítele a prozradit jeho tajemství, když tím může jinému svému příteli zachránit život? ;-)


ze dne 23.01.2008, 14:34:45
Ekyelka: Přítel se sám musí rozhodnout, zda zradit přítele, nicméně pouze ten, jemuž tajemství náleží, o něm může rozhodovat. :)

duddits	22.01.2008, 1:45:26

Channu bych prosil poslat i sem. Channu, nebo další pokračování :)


ze dne 22.01.2008, 9:17:16
Ekyelka: Radši to pokračování. Skvrny od krve se špatně perou.

Kaunaz Isa	21.01.2008, 21:13:27

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaunaz Isa* ze dne 20.01.2008, 21:40:59* Mám ti dát adresu?


ze dne 21.01.2008, 21:21:21
Ekyelka: Tuším, že ji ve svém rudém notýsku už mám... ;)

Fuxik(5)	21.01.2008, 14:35:22

Nechej na pokoji králíky, příliš se podobají kočkám, a že nemáš klobouk je buď otázka času, že si jej koupíš nebo si necháš upravit vhodný kus plechu na kbelcovou přilbu :) Právo o tom rozhodnout ti nevezmu, suď mne podle sebe. --tncbhfx

kosmoskok	21.01.2008, 8:59:16

Odpověď na příspěvek od uživatele: kosmoskok* ze dne 20.01.2008, 21:43:13* vyhravas :)

Fuxik(5)	21.01.2008, 8:33:23

Odpověď na příspěvek od uživatele: Fuxik(5)* ze dne 20.01.2008, 21:13:56* V podstatě jsem nic neřekl, kdo to ví, tak tak to už věděl a kdo neví, tak ani vědět nebude. A mmch rád půjdu a až to budu umět, vezmu tě naoplátku taky ke mně. :)


ze dne 21.01.2008, 8:44:52
Ekyelka: Sakra, klobouky nevedu a poslední bílý králík mi zaplatil nájem kožichem... Vadí to moc? ;)

kosmoskok	20.01.2008, 21:43:13

ctu prvni a moc se mi libi


ze dne 20.01.2008, 21:48:40
Ekyelka: Teď jsme trochu mimo: čteš si náš první text (jak se domnívá Akleyké), nebo si čteš první díl Starých tradic (což napadlo Channu), nebo si čteš tenhle díl jako první (z toho tě podezírám zase já)?

Kaunaz Isa	20.01.2008, 21:40:59

Vím o čtenáři, kterému přijdou tři díly dost málo...


ze dne 20.01.2008, 21:46:37
Ekyelka: Ano? A kdo to je? (abych věděla, kam poslat Channu...)

Fuxik(5)	20.01.2008, 21:13:56

Už asi vím, proč se ty povídky tak dobře čtou, ona tam Eky prostě žije (jedna z nich) a pak "jen" popisuje, co kdo udělal. Koho by to napadlo? Ale věru, není to lehké popsat i to, co je :)


ze dne 20.01.2008, 21:21:49
Ekyelka: Pst! To se neříká! :D Ale někdy tě vezmu na prohlídku Šeré zahrady ;)

Leontius	19.01.2008, 20:03:53

Stejně jako byl jádrem předchozí části boj, tady to je dobře napsaný dialog. Názorně odhaluje vnitřní struktůu tvého světa a připravuje živnou půdu pro zajímavý příběh. Pokračování? Zajisté. Mimochodem Šíma zmiňuje možnou inspiraci Dunou. Mám pocit, že jsem u jednoho tvého staršího dílka postřehl lehkou podobnost a zmínil jsem ji v komentáři. Souhlasím s Šímou, připomíná to bitevní řeč Atreidů a to se mi líbí.


ze dne 19.01.2008, 20:31:18
Ekyelka: Nejspíš záleží na knihách, které jako malí přečteme. Dnešní děti znají především HP a Eragona, já vyrůstala na Duně, Troskových příbězích o Nemovi a strašlivé spoustě dalších příběhů od velikánů nejen scifi žánru. A to se na jedné podepíše hodně velkým písmem. :) Onen starší text byl Zvěstovatel a na rozdíl od Starých tradic tam byla inspirace skutečná. Jak jsem už psala Šímovi, zde jsem pouze využila faktu existence znakové řeči. :)

synthetic darkness	19.01.2008, 15:22:36

A mě by docela zajímalo, jak by se to eventuélně mohlo vyvíjet dál. :-))


ze dne 19.01.2008, 20:27:10
Ekyelka: To nás sedm taky - nejspíš si dáme malou přestávku a zkusíme se na to podívat. :)

Imperial Angel	19.01.2008, 11:16:24

Hmm nestačí...klidně po mně hoď kamenem, ale já bych si ráda přečetla i pokračování ;) Protože člověk má málokdy možnost přečíst si příběh zasazený do tak perfektní "vymazlené" atmosféry - jestli se to tedy dá tak napsat :)


ze dne 19.01.2008, 20:25:39
Ekyelka: Kameny házet nebudu, nechávám si je na jaro ;) Položila jsem otázku s tím, že očekávám odpovědi - a za tu tvou děkuji (byť to znamená další práci).

OH	19.01.2008, 10:36:17

Ahojky, E. Mně to připomělo soudce Ti, má to takovou fajn atmosféru! Pěkné


ze dne 19.01.2008, 20:25:01
Ekyelka: O soudci Ti jsem četla jeden jediný román - a to ještě kdysi dávno, tak ve dvanácti. Přesto děkuji - za přečtení, koment i poklonu takového přirovnání. :)

Šíma	18.01.2008, 21:25:22

Jak již bylo řečeno (v úvodu) na některé otázky jeden odpověď dostal, ale jiné zase přibyly (tedy jsou zde otázky nové)... ;-) Osobně bych byl pro pokračování, pokud by Ti to, milá Eky, potíže nedělalo, rád bych si přečetl další díl. Tak nějak mi trochu "kacířsky" blesklo hlavou, že by příběh stál za další (třeba i) delší pokračování (mohla by z něj být docela dobrá kniha), ale jak se říká: "Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!" a já netuším, jaké máš plány... Za jedna! P.S. Bylo to dobré, barvité, plné obrazů, tajemství a skryté hrozby, včetně intrik, které se staly a možná ještě stanou! Ehm, ta kočka, ta není jen tak obyčejná, že? :-DDD Mám na mysli tu neobyčejnou čtyřnohou potvůrku, která dokáže tak hezký "příst"... A to překládání prstů mi také něco připomnělo, jistý film od jistého režiséra (poněkud extravagantního) a jmenoval se "Duna"... ;-) Jinak se Ti omlouvám, za tento maxi komentář, ale patrně to už jiné nebude! stydící se smajl


ze dne 18.01.2008, 22:38:21
Ekyelka: Děkuji, Šímo, za ten maxi komentář i za přečtení a trpělivost! :) Je možné, že z hlubin mého podvědomí a paměti se prostě vynořila informace prstové abecedy, byť tentokrát jsem se inspirovala prostou znakovou řečí hluchoněmých a faktem, že mnoho uzavřených komunit si rychle vytvořilo vlastní systém dorozumívání, kterému nerozuměli lidé z "vnějšku". A pokračování? To se právě ještě uvidí, zda by bylo vhodné - nějakou ideu už v paměti mám... ;)

Adrastea	18.01.2008, 20:09:39

Stačí i nestačí. :) Povídka sice působí celistvě, nic jí nechybí, nic nepřebývá, ale kdyby ten příběh pokračoval dál, mně osobně by to vůbec nevadilo. Číst jej, to byl totiž opravdu zážitek! :)


ze dne 18.01.2008, 22:40:09
Ekyelka: Páni! Tak tohle byla přímo ultrarychlá publikace!!! Počítala jsem aspoň s dalším dnem klidu a míru... :D Ne, dělám si legraci. Jsem opravdu ráda, že je tahle práce za mnou, a byť v hlavě už zraje jistá myšlenka (aneb jak by se také dalo vysvětlit pár dalších otázek), zatím s pokračováním počkáme. Ovšem tobě patří velké díky za publikaci a komentář!