|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28991 příspěvků, 4550 autorů a 303411 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., Kapitola 11. ::
We are the greatest II., Kapitola 11. Radši uteč!
V minulém díle jsme lehce nakoukli do poctivě střežené mysli Retgera (Tomáš). Pokud vám až doteď nebyly jasné ty přechody v čase, možná se leccos osvětlí teď.
Enjoy :-))) |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 11. Radši uteč!
Tomáš seděl se svěšenou hlavou v pohodlném křesle. Oči měl zavřené, ale nespal. Vytěsňoval myšlenky, které se mu honily hlavou. Hlava, kterou měl vždycky prázdnou a čistou, ho najednou šíleně bolela, a on zalitoval všech, kteří s tím museli dennodenně žít.
Pokoj byl skromně zařízený. Tapety byly vybledlé, nábytek opotřebovaný. Žaluzie na oknech byly zatažené, aby dovnitř nebylo vidět. Už se setmělo a Tomáš chtěl, aby byl pokoj osvětlený, až se Jana probudí.
Tok jeho myšlenek vyrušilo vibrování mobilu. Tomáš překvapeně pozvedl hlavu a vzápětí levé obočí. Sám tu mobil neměl, pro tuto chvíli to měl jasně zakázané, a Jana byla jen v košilce.
Vyskočil na nohy a znovu se zaposlouchal. Nemohl si pomoct, ale zvuk vycházel od dívky ležící na gauči vedle něj. Možná si tu bratr mobil zapomněl, napadlo ho, když se ale sklonil nad Janu, všiml se, že se látka v okolí jejího pasu mírně chvěje.
Rychle jí sáhl na stehno pod košilku. Smířeně zavřel oči, když pochopil. Pod noční košilí měla místo spodních kalhotek spací šortky. Z jedné z kapes opatrně vytáhl vibrující mobil. Na displeji se ukázalo jméno volajícího.
Matka
Snažil se nezmatkovat. Myslel si, že už spolu téměř nekomunikují. Když to nezvedne, mohl by paní Deákovou rozzlobit. Už takhle byl nahraný. Podle signálu je mohl kdokoliv vystopovat.
A proti nim bylo rozhodně lepší se držet stranou, než bojovat.
„Do prdele!“ vyjel zostra. „Kurva!“ zopakoval nadávku a zmáčkl červené tlačítko. Okamžitě telefon vypnul. „Musíme odsud,“ mluvil sám pro sebe. Měl jasně nařízeno dívku do příštího dne ohlídat a potom ji bez jakýchkoliv komplikací převést.
Chodil v kruhu a držel se za čelo. Kam se poděla jeho profesionalita? Nadával si, ale nedokázal nic vymyslet. S tímhle totiž nepočítal.
Měl ji tu hlídat třicet hodin. Pouhých třicet hodin, ze kterých už šest uplynulo. Bouchl pěstí do stolku před gaučem, aby eliminoval svůj vztek. Nemohl se zlobit na Janu; ještě z výcviku si pamatovala, že má mít mobil stále u sebe. Mohli ji tak najít, kdyby přišla o své schopnosti a tudíž o přirozenou možnost ji zachytit na radarech.
Teď ale chtěli docílit přesného opaku. Odstranit možnost jejího nalezení. Svoji energii držel stěží na uzdě, ale stále ji mohl téměř bez rizika používat.
Bude ji muset odklidit hned, rozhodl se ve chvíli, kdy se do pokoje přenesli dva lidé. Jeden z mužů byl vyzáblý a vysoký, měl protáhlý obličej s ostrým nosem a na čele měl ulíznutou patku.
Druhý byl poněkud pohlednější. Měřil nejméně o deset čísel míň, měl vypracovanou atletickou postavu, modré uhrančivé oči a hnědé, krátce střižené vlasy.
Zaregistroval je ve stejném okamžiku, v jakém zaútočili. Sám použil neutrální ochranný štít. Příval energie neudržel a propustil část dovnitř. Zbylou štít odklonil.
Tomáš narazil do křesla, převrhl ho a skutálel se na záda. Byl jím teď částečně kryt, což mu bylo stejně naprosto k ničemu.
Stihl se přenést za ně, když křeslo vzplálo nafialovělým plamenem, který křeslo okamžitě přeměnil v prach, a po ohni nezbyla ani památka. Jak se objevil, tak zmizel.
Teď se mohl už jen bránit. Pokud chtěl uskutečnit svůj původní plán, nesměl ztrácet příliš energie. Znovu aktivoval štít, tentokrát mnohem silnější, a vyslal tlakovou vlnu.
Jakoby je pohladila. O pár kroků ustoupili, ale vůbec to nevypadalo, že by je síla odhodila. Pohrdavě si odfrkli a tentokrát zapálili stůl, vedle kterého stál.
Tomáš se začal obávat nejhoršího. Vyslal další vlnu, aby je zdržel. Se stále aktivním štítem se sklonil k Janě, zasunul jí ruce pod krk a pas a zvedl ji ze země.
„Chlapče, pro něco jsme si přišli,“ promluvil ten vyšší z nich, když se zase o něco málo přiblížil. Druhý jen souhlasně přikývl připravený čelit dalším útokům.
„Ještě to může jít po dobrém. Vezmeme si ji a já potom tě zabiju – přísahám, že to nebude bolet a půjde to rychle.“
Tentokrát se zasmál Tomáš. Už potřetí se je snažil zastavit vlnou, ačkoliv do ní nevynaložil takové úsilí. Spoléhal na to, že Janě nechtějí ublížit.
„Podívej,“ pokračoval muž. „Můžeš se přenést kamkoliv, můžeš se přenést třeba na druhý konec Evropy, stejně si tě najdeme. Půjdeme v tvých stopách a tvojí jedinou výhodou bude desetivteřinový náskok. Důvod, proč jsme na řád ještě nezaútočili, je ten, že vás nechceme zabít. Teď ale potřebujeme tu dívku. Tak nám ji vydej a všechno může proběhnout hladce.“
Teď!
Vyslal poslední vlnu a přenesl se do Pekla. Část lesa, kde se ztráceli lidé, místo dokonalé pro souboje.
Jakmile se nohama dotkl pevné půdy, začal jednat. Shodil Janu na zem. Její pád utlumila rozměklá hlína. V ruce se mu vzápětí objevila dýka. Oboustranná čepel mohla měřit přes třicet centimetrů. Ostří se mocně zalesklo a ve tmě se rozzářilo.
Rukojeť byla perfektně propracovaná do nejmenších detailů. Vypadalo jako drak a záštita jako jeho rozpjatá křídla.
Artefakt potřebný k aktivaci portálu.
Čekal, až se za ním přenesou ti dva. Měli je na dosah ruky, věděl, že za nimi půjdou. Nemohli vědět, co se chystá udělat – svou hlavu měl chráněnou velice dobře i proti nejmocnějším. Trvalo by dlouho, než by prolomili jeho zabezpečení.
Vteřiny utíkaly a s každou další se Tomáš připravoval na útok. Bezvládné tělo Jany mu leželo u nohou.
Deset, napočítal.
Ze tmy se vynořily dva zlaté paprsky. Tomášova ruka vystřelila. V prstech svíral dýku, která je oba pohltila. Ostří se znovu rozzářilo.
Nastala vteřina ticha. Vyčkával jako lovec. Jakmile pocítil dvojnásobný příval energie, která se proti němu řítila, vyslal zpětně paprsky zachycené v dýce, aby mohl zachytit další. Tentokrát byly čtyři a na konci své cesty se spojily, než je čepel opět vtáhla dovnitř.
Oba muži se pokusili bránit vlastní energii. Hned se nevzpamatovali, tohle nečekali. Aktivovali vlastní štít, který stejně část energie propustil a srazil je na zem.
Měl několik vteřin. Dýku sevřel pevně do obou dlaní a soustředil se. Bylo těžké spojit dohromady jejich a vlastní sílu a aktivovat portál.
Tentokrát ho záblesk málem oslepil. Do vzduchu vystřelila zlatá nit. Ve výšce několika metrů se zatočila a jako šipka se vracela k zemi.
Zamířila k Janě a jakmile se dotkla jejího těla, rozzářila se ještě mocněji, vybuchla jako ohňostroj a pohltila ji do sebe.
Najednou se ochladilo. Naskočila jí husí kůže, chtěla se zvednout, ale bolelo jí ji celé tělo. Třásla se.
Jana otevřela oči a zamžourala do tmy. Korunami stromů prosvítalo matné světlo měsíce a zlehka osvětlovalo okolí.
Zapřela se o lokty a posadila se. Zjistila, že je oblečená jen v košilce a šortkách. Tak šla ale spát, proč je teď v lese?
Pomalu otáčela hlavou a snažila se poznat, kde je. Chvíli jí to trvalo, když si ale všimla malého rybníčku mezi stromy, poznala v místě Peklo. Dřív sem často chodila trénovat s lidmi z výcviku. Tiché, nenápadné místo, kde se všechny hlasité zvuky ztrácely.
Postavila se na nohy a zašátrala v kapse po mobilu. Musel jí někde vypadnout, zkonstatovala, když ho v kapse nenašla.
Hlasitě se nadechla a roztáhla panenky, aby se porozhlédla po zemi. Teď viděla jako za dne, ale po mobilu, jako by se slehla zem.
Zima jí prostupovala do morku kostí. Uvažovala, zda-li by se raději nepřenesla domů. Pomalu jí docházelo, k čemu došlo.
Zívnula. Před očima jí běhaly poslední události, na které si pamatovala. Nejdřív, jak jí Nickolas společně s dalšími členy řádu Ivorym a Melisou donutili vypít lektvar, který jí zablokoval nadměrnou tvorbu energie a tudíž možnost využívat své schopnosti.
Potom si vybavila tvář Daniela, který jí za jediný den několikrát pomohl se dostat z problémů. Zahřálo jí u srdce.
Posléze ji ale napadl Retger a vnutil jí další dávku.
„Hajzl,“ uniklo jí. „Rovnou mě mohl přenést někam, odkud bych se nedostala domů!“ syčela do tmy jako had. Zima ji donutila se vrátit domů.
Poklusem se vydala k silnici. Dávala si dobrý pozor, aby nešlápla na něco ostrého a nerozřízla si nohu. Na kamenité cestě před silnicí zpomalila a příkop přeskočila jako kočka.
Cítila, jak se jí pomalu vrací energie.
Přeběhla na druhou stranu silnice a vyrazila nejkratší cestou vedoucí k bytovkám. Až teď, když šla bosa a polonahá a byla jí zima, si uvědomila, že Kout není zas tak malá víska. Nedošla ještě ani do půl cesty a chlad deroucí se chodidly do celého těla ji zmohl.
Zrychlila tempo, aby se trochu zahřála. Tajně doufala, že vchod do bytovky bude otevřený.
Vyšla zpoza hasičského domu, za kterým se nacházelo menší sídliště, a vyplašeně se stáhla za keř. Na zastávku vjel večerní autobus. Nemohlo být víc než osm hodin, touhle dobou se totiž vracel poslední autobus z Domažlic.
Vystoupili z něj jediní dva cestující. Stařík, kterého znala od vidění, a...
„Kurva!“ uniklo jí. Byla to žena ve středních letech, na tváři jí pohrával úsměv a k její nelibosti se vydala k bytovce. V ruce nesla nákupní tašku.
Jakmile autobus odjel, nenápadně se proplížila přes silnici a šla potichu za svou matkou. Dala jí chvíli, aby vyšla k bytu, a potom sama zašla do vchodu.
Na lavičce uvnitř domu seděli tři lidé. Jana se jich nesmírně polekala a chtěla vycouvat, když si uvědomila, že je to Petr se svými kamarády.
„Nazdar,“ řekl neutrálně, ale Jana nereagovala. Nešťastně kolem nich proběhla a vyběhla dvě patra ke dveřím svého bytu.
Neměla klíče, nezbývalo jí nic jiného, než zaklepat.
Roztřesenou ruku položila na chladné dřevo a klouby prstů dvakrát zaklepala.
Během pár vteřin jí otevřela máma. Usmívala se, ale když spatřila, že je Jana v košilce, úsměv se vytratil.
„Co to má znamenat?“ hubovala ji, jako by spolu žily. „Kdes byla? U Andrejky, že jo? Prosím tě, co tě to napadlo? Vždyť se nastydneš,“ nepustila ji ke slovu a ustoupila, aby mohla vejít.
„A… Ahoj,“ zašeptala. „Co tu děláš?“ vyhrkla, aniž by domyslela následky.
„Přijela jsem autobusem. Tvůj otec dneska neměl čas,“ vysvětlila a vrátila se do kuchyně. Jana ji zmateně následovala a šokovaně ji pozorovala, jak připravuje večeři.
„Není to můj otec,“ řekla nezadržitelně. „Co tu děláš? Jak jako, že neměl čas? Přece-“
Paní Deáková ji nenechala domluvit. „Promiň, jestli jsem ti překazila nějaký rande. Chlapecký návštěvy máš dovolený, jsi už plnoletá, ale dneska Karel musel do práce, tak se nezlob. Ale stejně jdeš zítra do školy!“
Janě trvalo pár minut, než se vzpamatovala. Vyrušilo ji bouchnutí dveří, které slyšela jen ona. Byla si jistá, že na okamžik spatřila červené vlasy svázané do culíku. Co se to sakra dělo?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 26 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 39 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
