» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."

Elbert Hubbard

počet přístupů: 2140472

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28991 příspěvků, 4550 autorů a 303413 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Opus Pictus XIII ::

kilgoretraut	publikováno: 21.01.2008, 12:22

Zkrátka a zle


	Zůstala ve Strýčkovi nějaká lidskost? Nepochybně. Mohl bys to víc rozvést? Mohl a pokud tak jest, tak i musím: Po těch časech, kdy děti národa dlely v krysích doupatech a jejich nářky se vznášely vzhůru šachtami jak puch tlejících těl, kdy Náš konečně dospěl, byl požehnán, potřetí pokřtěn a jako jediný z dětí se vrátil na povrch, a rodiče mohli procitnout do dnů umučených žaludků a střev a hrdel jak troud, protože spavá nemoc trvala sedm dní, kdy se kapoty osobních automobilů probouzely do skřípotu odtahovaných karosérií, oddělovaných od protržených stěn zdí plotů, a navždy uspaní řidiči a pasažéři ve změti mouchami červy obtěžkaných cárů kůží, flákot masa, vybělené kostlivé tříště putovali do márnic, piteven, obřadních sálů, spaloven, rodinných hrobek, se Strýček procházel bludištěm stok, s kytarou přes rameno, horečnatýma očima nemrkavě prořezával temnotu před sebou, bezcílně putoval do hloubek, kam nikdy nevkročila ani krysí tlapka, jen bosé nohy vyhnance, krále podsvětí, začal pociťovat stesk. Nevěděl, odkud se bere. Třeštil očima do klikaté tmy před ním, měl vidění: duchopád ohlodaných dětských tělíček, barevný spektrem duhy, se hrnul z chřtánů potrubí nad jeho hlavou a tříštil se o lenivou řeku nezdařených genetických experimentů, odkud tu a tam probublával vražedný, z tělové vystýlky na dně utvořený plyn. Procházel pod barvami a ptal se každé červené, zelené, modré, žluté a ty mu dychtivě dávaly odpovědi: Potřebuješ následníka trůnu, chceš syna, chceš přítele, udělej si jej k odrazu svému; a tak podobně, a tady si dovolím zásah zhůry: Ano, čtenáři div se, Strýc se cítil být překvapen, nikdy předtím si nepřipouštěl možnost, že by mu někdy někdo nějak mohl chybět, ale po setkání třetího druhu (vzhledem k věci křtu se to dá tak nazvat) si vnitřně uvědomil, že potřebuje zrcadlo, že nemůže žít bez vrby, jíž by svěřoval své úvahy, dojmy, pocity, tajemství, všechno, a tak, zahalen pestrým hávem ztracených duší, promluvil k budoucí bytosti. Vidím a slyším ho jej teď jako tehdy: zahajuje zaříkávání ničeho. Povídá si sám se sebou ignoruje šeptání štěbetání žvatlání pestrých světel. Povolává. Odpovídá si sám, aby, za doprovodu vazalských strun, oddělil něco ze sebe sama: Moc slova tvoří, rozděluje, zabíjí část nás, a zdechliny pocitů, myšlenek, názorů přetavuje v ocel čehosi nového, čistějšího či špinavějšího než zabitý střípek, to je různé, a tato síla svázaná exoskeletem tónů a melodie stvořila Rádce, pomocníka a přítele Strýcova, bytost, která našeptává, uklidňuje i rozveseluje. Ráno dnešního dne jsem se probral. Nebylo by to, nevěřícný čtenáři, tak zvláštní, kdybych nebyl z krajin snění vyhnán samotným snem. Někdy se stává, že se sen zachová ke svému tvůrci jako zlý syn ke svému otci. To potom bolí, a i když se po probuzení slzy nekutálejí, zůstává pomyšlení a otázka: "Proč? Proč mě můj syn zavrhl? Proč mě vyděsil a se smíchem se díval na má vystrašeně se vzdalující záda?" Možná bych byl konečně jasnější méně záhadný průzračnější, kdybych příhodu popsal větami predikáty subjekty adverbialy objekty atributy atributy verbálními zhruba takto: Šel jsem, bez zjevného důvodu, po cestě klikatící se podél pobřeží. Ano, bylo to moře. Zpěněné, na jeho vlnách se pohupovaly klobouky medůz, ale i usměvavé výskavé hlavy lidí, ale podivnost byla ta, že neměly obličeje. Věděl jsem, že se usmívají, že výskají, ale tváře jako takové vidět nebylo navzdory tomu, že jsem si byl jist, že se dívají směrem ke mně, kráčejícímu po kamenité cestě. Slunce zářilo a najednou jsem si, lapen v paprscích, uvědomil, že po mé levici voda klobouky hlavy to už víme a po mé pravici svah nahoru se zvedající, stromy, titánské sekvoje, staleté duby, vůně borovic. A také cesta: vedla odněkud shora a nepopisoval bych ji teď, kdyby po ní někdo dolů nepřicházel ke mně. Byl to stařec o holi, v bílé tóze, nevím, jak se tam vzal, ne že bych byl gerontofobní, ale měl jsem pocit jakéhosi napětí. Když se došoural ke mně, ukázalo se, že je to můj mentor. Skřípavě mi vyložil, že půjde se mnou na mé pouti za poznáním. Souhlasil jsem s jeho společností a tak jsme šli už dva. Pěšina se nijak neměnila - stále žádné stoupání ni klesání, jen se pořád klikatila při pobřeží, a já tak mohl sledovat změnu jinde: Písčitá pláž byla pozvolna překrývána kameny, skalkami, balvany, skálami, útesy, lidé už neplavali ve vodě nebo se nehřáli na slunci natažení na písku, lezli po ostrých výčnělcích, shazovali se navzájem do vody a občas se ozývalo nepřátelské zamručení nebo opatrná nadávka. Pozoruje proměnu pohlédl jsem na svého učitele, ale ten mlčel, i když jsem se ho optal, co to všechno znamená. Nezadrželo nás to, pokračovali jsme: už žádné moře, nejdříve stojaté vody jezírek, rybníků, pak zatuchlost močálů a lidé? V bahnitých loužích si rvali vlasy z lebek, řičeli jak bestie propuštěné z klecí, kousali se do slabin, a pak se smáli svému a cizímu neštěstí, ranám, zraněním, stenům, v krvi a slinách svých těl se cachtali jak děti v nafukovacích bazénech. Co bylo horší hned následovalo. Nejdřív to byl jen jemný závan teplého vzduchu, sílilo to, aby to udeřilo do mých nosních dírek silou rovníkového deště, zápach rozkládajících se mršin, rybiny. První zvláštní věc, kterou jsme zahlédli, byla ryba pověšená na větvi mrtvého stromu - nebyly to bažinaté výpary, co jsme cítili, byla to chuť smrti, ale co bylo nejhorší: platýzi, sépie, barakudy, mřenky, líni, chobotnice, delfíni, žraloci, běluhy, medůzy, krabi, koráli, amoniti, karety, mračna krevet, planktonu, ty všechny plody moře na rozkládajících se hromadách, přesto pleskající ploutvemi, hýbající žábrami, stříhající klepety, mávající chapadly, světélkující navzdory smrti. Když si mě všimly všechny tlamy, zobáky hlavonožců i želv, kusadla opancéřovaných členovců, začaly na mě volat: táhlý dlouhý výkřik ne nepodobný tomu v Mazací hlavě, ale to vše bylo tehdy v mé spící hlavě - a nebyla mazací, ale vymazávána oním sborovým zvukem, probuzená hrůzou nejen z vize a křiku, ale i ze strachu z prostoru, neboť se pode mnou země proměňovala, vlnila se, vrásnila. Rovinka jako by byla najednou srolovaný koberec pod mýma nohama, a já padal padal, a křičel křičel... Procitnul jsem do dne, který byl, protože jsem sen prožil tak opravdově, malátný jak ploužení ducha. Po této zkušenosti jsem se zamyslel nad tím, že i Syn má právo vystoupit proti svému Otci, a to prosím nemluvím o své chabé životní zkušenosti, ale o svém psaní, aneb: Jaký to mocný nástroj jsou naše sny!


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 7		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	21.01.2008, 12:35:34

Líbilo se mi to, přestože je toto dílko plné takřka nechutných obrazů. Spavá nemoc? Zajímavé, představoval jsem si rozsekané automobily a v nich těla, která se v horku pomalu rozkládají a lezou po nich mouchy a červi! A také krysy, tkeré hledají něco na zub a puch vnitřností je láká... :-D No, nic, nechal jsem se unést. Druhá část je také zajímavá. Ne, že by tento díl měl přímo "hlavu a patu", ale svým způsobem je kouzelný a každý si z něj může vzít, co se mu líbí! Sny mohou být krásné, ale také dokážou vyděsit... Brrr! Dám Jedničku! ;-)

amazonit	21.01.2008, 12:22:16

už minule jsem zmiňovala, že mi docházejí slova, kterými bych mohla komentovat, je to opravdu velmi specifické a opravdu ne pro každého, mnoho výjevů, spíše asociačních proudů... někdy se to dá těžko sledovat, zvlášť, když se zapleteš do rozvitých vět a zapomeneš na interpunkci, která by orientaci usnadnila... pak bych možná také byla pro, abys při přirovnání psal jako místo jak, ve spisovně psaném dílku to nevypadá moc dobře... a co napsat k obsahu? jakému? někdy se zamýšlím, zda to obsah má, ale vím, že má, jen ho najít:o)


ze dne 21.01.2008, 13:20:27
kilgoretraut: I´ll take it into consideration... Víc bacha na jak - jako. A taky, dodávám, bacha na opakování těchto slov v malých úsecích textu. Je to nebezpečné, vím... Obsah: je tam a není tam. Proto chci mít u výsledného textu podtitul "druhá kniha o všem a o ničem".