obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389833 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Jak se "natahují" čtenáři... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Hra se slovy...
 redaktor Šíma publikováno: 19.01.2008, 21:35  
Tak mě napadlo, při čtení kdejakého dílka, že se mnohdy „vytahuju“ tím, jak druhým dávám rady do života, jak by měli psát své příběhy, dramatizovat je a (případně) posadit své čtenáře na zadek. Přestože si nemyslím, že bych uměl nějak moc dobře psát, rozhodl jsem se napsat takovou "laickou příručku" pro začínající autory, včetně ukázek několika textů a jejích kritiky.

Určitě se najde hodně lidí, kteří dovedou tvořit lépe, než-li já, ale když už tu tak, jako čtenář „machruju“, proč trochu nepřiblížit druhým problematiku onoho „tvůrčího psaní“? Ať také ostatní vidí, že nejsem žádný "literární génius" a také se trápím se svými texty, jak to jen jde. Já vím, že žádný učený z nebe nespadl, ale udělejme na chvíli onoho pomyslného kozla zahradníkem!

Za případné chybky, které jsem nevychytal, se omlouvám...

P.S. Když si odmyslíte nadpisy a kurzívou psaný text, ono to vypadá jako jedna delší povídka, alespoň na první pohled! :-D
 

Tedy začínáme, šímo drž si klobouk a brýle, cesta vede z kopce a bude to trochu drncat! Jednotlivé úryvky (a komentáře) jsem od sebe oddělil písmenky, snad se v tom (jako případní čtenáři) vyznáte:

a) docela obyčejný (popisný) text, jinak děsná nuda (sami uvidíte):

Sam se probudil v osm hodin. Oblékl se a zašel si z hotelu, ve kterém přespal onu poslední noc, do bufetu koupit něco na zub. Sam byl zvláštní člověk. Chodil pořád v tom jednom obleku a vůbec o sebe nepečoval. Posnídal míchaná vajíčka s pečivem a zapil je kávou. Káva byla sice hořká, ale jemu to nevadilo, nikdy nesladil. Pak se vrátil do hotelu a z pod postele vytáhl omšelý a nic neříkající kufřík. Položil jej na postel a otevřel jej. Chvíli se přehraboval v naskládaném oblečení a nějaké té knize, aby z kusu zmuchlaného hadru vytáhl revolver a krabičku nábojů. Oblečení v kufru pečlivě poskládal a kufr zase zavřel. Pak jej vrátil na jeho místo pod postelí. Sedl si ke stolu u okna a začal nabíjet svou zbraň. Už si ani nepamatoval, kde ji vlastně koupil. Když ji konečně nabil, otočil několikrát bubínkem a pohlédl ven z okna. Usmál se. Přiložil hlaveň k hlavě a zastřelil se. Nezanechal ani dopis na rozloučenou...

Že je to děsná nuda? Někdo ráno vstane, zajde si na záchod, umyje se, nasnídá se, usměje se a zastřelí se! Nikde žádné vysvětlení, proč to udělal... Jaký k tomu měl důvod? Nikdo přeci jen tak z plezíru neudělá to, co udělal on! Jeden by si řekl: „No nic, tak jsem si to přečetl a co dál?“ Ono nějaké informace zde přeci jen jsou, trochu nám Sama popisují, avšak jeden netuší, zda-li ta míchaná vajíčka měl rád, či nikoliv! Dohromady je tento text o ničom...

Proč? Chybí mu úvod, popis místa děje, zápletka, další osoby, které hlavnímu hrdinovi pomáhají v jeho strastiplné cestě příběhem, pokud není náš Sam samotný na celičké Zemi. Případná zápletka (pokud tam vůbec je) je docela chabá a nic neříkající, prostě je to hrůza a děs...


b) text ukecaný, čili příliš mnoho dialogů (pokus o komedii):

„Už jsi viděl dneska Sama?“ zeptal se vytáhlého čahouna jeho přítel a komplic v jedné osobě.
„Neviděl!“ odpověděl mu poněkud obtloustlý muž. „Neukázal se už celý týden, proč se ptáš?“
„Šéf se po něm shání... Ptal se, kde ten parchant je!“ řekl dlouhán a zahodil na zem špaček od cigarety, aby si zapálil druhou. „Prý mu dluží nějaké peníze!“
„Prachy, říkáš?“ zděsil se tlustý muž. „Sam dluží šéfovi peníze? Odkdy? Vždyť nebýt Sama, šéf by byl o dobrých několik stovek tisíc dolarů chudší!“
„Jo, Sam, to byl a také je kadet...“
„To zase jo... On vždycky věděl, kde se ty mergle schovávají!“ souhlasil tlusťoch. „Na rozdíl od nás, my nevíme nic!“
„Ty nevíš nic!“ zabodl do něj dlouhán prsty. „Já vím všechno!“
„Jo? Tak proč se ten pitomec Sam vlastně zastřelil?“
„On se zastřelil?“ nechápal jej dlouhán. „A že mi nikdo nic neřekl?“

Tady je zase dialogů spousta, ale takřka žádné popisy děje ani místa. Jeden netuší, kde se onen rozhovor odehrál, zda-li na ulici, či někde v budově a jde-li o veřejné místo, či ne. Další neznámou je identita obou mužů, z jejich rozhovoru sice vyplývá, že by mohli pracovat pro galerku, ale také nemusí! Čtenáři je zde ponechán příliš veliký prostor pro jeho fantazii a nebýt oné zmínky o tom, že se Sam skutečně zastřelil, čtenář by ani nevěděl, v jakém čase se tento rozhovor odehrál. Čili, zde je nutno zakomponovat více popisů, třeba i podrobností o povaze a vzhledu diskutujících i jejich minulosti, aby byla tato část zajímavější a také trochu přehlednější...

c) je libo trochu hororu (nic se nemá přehánět):

Celý den pršelo. Nebe bylo zamračené a kdyby Sam nevěděl, že je den, připadal by si, jako za nějaké noci, kdy Měsíc svítí v úplňku a vše ozařuje svým stříbrným světlem, v němž je i ten obyčejný stín předzvěstí něčeho strašného. Vlastně byl již večer, slunce zapadlo za obzor, ale skrze bachratá a temná mračna jej nebylo vidět. Ulice byly plné vody a městská kanalizace ji jen stěží stačila odvádět z vozovky a chodníků. Pouliční osvětlení bylo zapnuto již od čtvrté hodiny odpoledne a všudypřítomná hra světla a stínů mu naháněla husí kůže. V této čtvrti byl takřka každý stín nebezpečný, protože jeden si nikdy nebyl jistý, co z něj vlastně vyleze. Loupež, vražda i znásilnění zde byly na denním i nočním pořádku. A Sam měl u sebe kufr plný peněz, což mu na klidu zrovna dvakrát nepřidalo. Před několika minutami vybral kasíno svého šéfa, tedy jedno z temných doupat hazardního hraní a nabitá pistole jej stále tlačila v kapse u saka, které si oblékal den co den, jako by neměl na jiné. Kdesi zavřískala toulavá kočka. Přidal do kroku. Strach se mu lepil na paty a on se neustále ohlížel, zda-li jej nikdo nesleduje. Ulice se pomalu vyprázdnily a čím dále byl od hlavních tříd, tím více se mu klepala kolena. Ty prachy byly snad prokleté a on slyšel smích toho ďábla, který mu to všechno nakukal...

Kam se Sam vydal s tolika penězi? Udělal onu loupež jen tak „sólo“, nebo si jej někdo najal! Je pravdou, že příležitost dělá zloděje? Atmosféra je sice trochu „hustá“, ale mohla by být ještě hustější, napínavější a temnější, aby případným čtenářům vyskakoval pot na čele a mrazilo je v zádech. Vřískající kočka nestačí, stejně jako temné stíny, zející z poza hranice světla a tmy. Důvody jeho jednání (Sama) jsou zde znovu mlhavé, stejně jako cíl jeho cesty... Chce to přitvrdit, více dokreslit atmosféru a nechat zapracovat čtenářovu fantazii! „Jen ho nechte, ať se bojí!“

d) co takhle malý doušek humoru (čili zesměšnění?):

„Šéfe!“ ozvalo se za zády docela draze oblečeného muže se širokými rameny, který stál vedle stolu z mahagonu v přepychově zařízené pracovně a díval se na zlaté rybky v akváriu, které si lenivě plavaly pod zářivkovým světlem.
„No, co je?“ zeptal se svého nejmilejšího poskoka a odklepal do popelníku z broušeného skla kus ohořelého doutníku. „Co se stalo?“
„Mám špatné zprávy, šéfe...“ řekl tentýž hlas. „Sam vás... Nás... Prostě vybral jeden náš pajzl na třiadvacáté! Tedy v jednom starém domě... Ve sklepě...“
„Cože?“ otočil se k němu holohlavý muž s doutníkem mezi zuby, aby si promnul své krátké, ale silné prsty s dobře zastřiženými nehty. „Mohl bys mi to zopakovat?“
„Sam nás okradl o dobrých sto tisíc...“ řekl mu poskok. „Šéfe...“
„A to mi říkáš jen tak?“ zamračil se boss a přešel k zrcadlu, kterým bylo vidět do jakési místnosti, kde lidé v bílých pláštích balili do igelitových pytlíků jakousi práškovitou hmotu. „Sto tisíc babek?“
„Přesně...“ souhlasil poskok. „Co budeme dělat?“
„Co poldové?“ zamračil se boss, aniž by mu věnoval jediný pohled.
„O ničem nemají ani páru a pokud něco větří, jsou z toho vedle, jako my, šéfe!“
„Dobře!“ souhlasil holohlavý šéf zdejšího podsvětí. „Necháme je v nevědomosti!“
„A Sam?“
„Už teď je mrtvej!“ řekl ramenatý muž s holou lebkou. „Ve městě nebude místa, kde by se ukryl! Pojde jako krysa! Nikdo mu nepomůže, nebude se mít kam ukrýt! Hajzl jeden, dokud nechcípne...“

Zajíkavý hlas bossova poskoka vypadá dosti „směšně“, možná však ne zase tolik. Narážka na Policii v někom možná vyvolá úsměv na rtech. Dva muži postavení mimo zákon se baví o třetím, který jim vyfoukl pěkný „pytel peněz“ a oni myslí na poldy! V textu jsou také popisy místa, kde spolu ti dva muži hovoří a dotváří tak atmosféru nejistoty, ze strany jeho podřízeného a nadřazenosti holohlavého a statného muže, který tiše kontroluje práci svých otroků, kteří patrně balí do igelitových sáčků nějaké drogy.

Situace je jasná. Samova loupež přešla do povědomí a každý již věděl, že pro něj nikde nebude místo, kam by se ukryl a každý, kdo nosí zbraň a slouží velikému bossovi, bude hledat onu pomyslnou krysu. Nakonec, každá koruna je dobrá a co je doma, to se počítá! Konec tohoto útržku lze však snadno odtušit! Co si zaslouží někdo takový, jakým je Sam? Na tomto fragmentu není tedy nic famózního, či snad nečekaného, přestože není k zahození, jen by si zasloužil větší péči. No nevím, kdyby mi někdo ukradl sto tisíc (třeba i z rodiny), určitě bych nezůstal chladným (alespoň v duchu). Ten doutník by to určitě schytal...


e) tak tedy pokus o detektivku (ale opravdu jen pokus):

„Je to vážně tady?“ zeptal se nevysoký muž v levném obleku a myslel na to, že vypadá docela jako kterýkoliv jiný pobuda ve městě, kdo mohl tušit, že je detektivem v místním policejním sboru?
„Jo, tady je to!“ souhlasil jeho parťák, postarší policista v civilu. Měl na sobě vytahaný svetr a na hlavě kšiltovku. Vypadal spíše jako nějaká postavička z kresleného filmu, než-li seriózní muž zákona.
„Tahle díra se v ničem neliší od jiných děr v tomhle všivým městě!“ souhlasil lépe oblečený muž. „A to jsem myslel, že budu mít dneska padla... O co tu vůbec jde?“
„Sebevražda, alespoň na první pohled!“ pokrčil muž ve svetru rameny. „Našel jej v poledne majitel hotelu. Ten chlap, byl tuhej už několik hodin...“
„Majitel?“ pokusil se kravaťák o vtip.
„Ne, ten chlap, který tam ležel a leží pod stolem s dírou v hlavě...“ zabručel jeho kolega. „A není tu výtah, takže budeme muset vyšlapat všechny schody až do pátého patra!“
„Je to čím dál tím lepší!“ zabručel muž v levném sáčku. „Kurva, dneska jsem si chtěl užívat se svou ženou! Je pátek, počasí na hovno a děti jsou daleko!“
„Jasně, mají svůj život!“ přitakal jeho parťák. „Proslýchá se, že se zdejšímu šéfovi mafie ztratily nějaké prachy... Větší množství peněz a...“
„Už byla zjištěna totožnost toho muže?“ přerušil jej muž v obleku, když se ocitli v půli cesty v jednom z pater zdejšího zatuchlého a šváby prolezlého hotelu s pokoji za pár babek. „Tak co?“
„Jo, říkal si Sam, prostě Sam, nic víc jsme o něm nezjistili...“
„A ty peníze?“
„Nenašly se nikde v místnosti...“ pokrčil muž ve svetru rameny. „Je to dost hustý, tak se připrav, ta krev je po celém pokoji!“
„A kurva!“ zastavil se muž v obleku, když dorazili na místo v pátém patře a pohlédl na své uniformované kolegy. „S ničím jste nehýbali?“

Hm, tak nějak se tato část v ničem neliší od jiných příběhů s detektivy. Nezachrání to ani poněkud tvrdší mluva toho lépe oblečeného policisty! Znovu by se dalo říci, že chybí bližší popis hrdinů. Jsou to přeci také jen lidé a mají své sny, přání a představy o životě a být policistou ve městě zločinu patrně také není ničím, co by dokázalo zaplnit jejich životy. Když někdo přičichne ke zlu, patrně si na něj zvykne a trochu se od něj také „umaže“! Ona ta sprostší mluva nestačí, stejně tak chabý pokus o vtip.

Samozřejmě, že ne každý bude hned psát jako kdejaký uznávaný spisovatel detektivek, na to musí mít člověk dost vypracované logické myšlení a nesmí uvažovat jen v jedné rovině. A podotýkám, že toto je jen velice chabý pokus o nějakou detektivku, kterou tento úryvek viděl snad jen z rychlíku... Kde je ona dedukce? Vyšetřování a zajišťování stop? A kdo že je oním vrahem, pokud to sebevražda skutečně byla? Co když jím onen „zahradník“ opravdu není?


f) další pohled „z temné strany“, že by přeci jen bylo něco mezi Nebem a Zemí? Bílá není bílou a černá černou, ale posuďme sami:

Sam třel celý život nouzi s bídou! Neměl štěstí na pořádnou práci, tedy legální práci. V té druhé kategorii se mu dařilo, hlavně co se týkalo hazardu. Jen kdyby se nenechal tolik využívat. Počítat uměl dobře a mnohdy myslel daleko do budoucna a dokázal si srovnat souvislosti mezi minulostí, současností a budoucností daného problému, ať už šlo o hazardní sázení, děvky, nebo nelegální obchod s čímkoliv. Avšak každá věc má svůj háček a také Sam měl už po krk tohoto života na volné noze. Připadal si jako nějaký cikán, který chodí večer krást slepice nic netušícím farmářům.
„Měl bych pro tebe kšeft!“ řekl mu jednoho dne jeden černoch, který byl ošklivý jako noc. Pomineme-li fakt, že byl černější než černočerná tuž, pasovalo na něj toto přirovnání jako ušité. Jeho pleť na tváři a na rukou byla tak zkrabatělá, že připomínala kůži krokodýla.
„Pro mě?“ zapochyboval Sam. „Proč bych to měl vzít?“
„Jinak budeš do týdne tuhej!“ řekl mu vyzáblý muž tmavé pleti. „Ale tuhej můžeš být i tak, pokud se ti ten úkol povede, ale i tak máš větší šanci na přežití...“
„Ale hovno! Co to má jako být?“ zeptal se jej Sam a opřel se o pilíř mostu, pod kterým stáli. Řeka za nimi monotonně hučela a čas od času kolem nich proplula nějaká ta osobní, nebo nákladní loď.
„Obereš Padreho!“ řekl mu černoch vážně a dál nezúčastněně žvýkal kus párátka.
„Cože?“ nechápal jej Sam. „Pracuju pro něj, když se to dozví, tohle město mi bude malé!“
„Když to neuděláš, bude pro tebe ještě menší a ani on tě neochrání!“ řekl mu černoch tvrdě. Sam se zaposlouchal do večerního ruchu na mostě a chvíli nehnul ani brvou. „Tak co, bereš to? Můj šéf po mně chce tvou odpověď, pokud přikývneš, mám ti předat jeho instrukce! Teď hned...“
„Jde tu o konkurenci?“ zamyslel se Sam nahlas. „Proč já?“
„Protože jsi nejlepší!“ usmál se černoch a vyplivl sežvýkaný kousek dřívka na zem pokrytou dlažebními kostkami. „Ne, že bys byl tak dobrým zlodějem, ale máš u svého šéfa tu největší důvěru a to se cení!“
„Co za to?“
„Počítat umíš!“ řekl mu černoch uznale. „Co takhle smlouvu s ďáblem?“
„S kým?“ rozchechtal se. „Na pohádky nevěřím a čertů je plná televize...“
„Dáme ti čas na rozmyšlenou,“ píchl do něj černoch svým kostnatým prstem. „Abys neřekl, že jsme svině!“
„Okrást svého šéfa?“ zamračil se Sam. „To neudělám, ani kdyby byl tvůj šéf samotným Luciferem!“
„Zítra tou dobou na tomhle místě!“ rozchechtal se černoch a pomalým krokem zamířil k autu, které na něj čekalo. Mělo černou barvu a přestože vypadalo draze, nebudilo až tak velikou pozornost. „Zítra se uvidíme a když ne, my si tě najdeme!“
„Jasně...“ řekl si Sam znechuceně. Věděl, že přišel okamžik, kterého se tak bál. Kostky osudu byly vrženy a on si musel vybrat, ale jak má člověk volit menší zlo ze dvou? To Sam netušil. Jeho život visel na vlásku, tušil, že ať už udělá cokoliv, neunikne...

V této části je více podrobností o obou mužích i místě, kde spolu hovoří. Je zde také nějaký náznak toho, proč to vlastně Sam udělal a proč souhlasil s nabízenou prací, přestože tušil, že pro něj skončí tím nejhorším způsobem. Objednavatele neznal, možná to této části jen více prospívá. Nějaké to tajemství se vždy hodí a možnost, že to nedopadne dobře také! I když samotný rozhovor je plný toho „gangsterského“ klišé. Podobná slova (a věty) může jeden vídat, nebo slýchat na každém rohu televizní obrazovky, nebo stránek knih. A ona zmínka o ďáblu? Ten už také vyšel z módy a straší děti v pohádkách, či ty dospělejší v hororech, ale v příběhu o krádeži většího obnosu peněz se jaksi nehodí. Čili vypadá to tak, že pokud tím myšleným není člověk, který je horší, než-li samotný ďábel, pak je tato část také trochu odbytá a sází na již známé postupy, které nikoho nevytočí a neuvedou do vytržení... Říkáte si: „To je toho?“ To je fakt, je to slabota.

g) známá fakta, co již víme a známe:

Co tedy vedlo Sama k tomu, aby udělal to (tedy čin, kterého se obával více, než-li své vlastní smrti), co udělal? Známe již takřka všechny aktéry tohoto příběhu: Sama, jeho šéfa, nějaké další bossovy poskoky, dvojici policistu a tajemného prostředníka ještě tajemnější osoby, která za tím vším stojí!

Zatím chybí příběhu nějaká pořádná pointa. Ona celá zápletka je také tak nějak postavená na písku a příběh je vařený z vody. Kde nic, tu nic. Pokud v ději nefigurují mimozemšťané, pak je tento příběh opravdu jen slabým odvarem, přestože se tváří, že má na víc! Možná vás také trápí ještě jedna věc, kam se ztratily ty peníze? Pokud jich byl plný kufr, kde jsou? Sam je přeci u sebe v tom omšelém pokoji neměl a určitě by se mu nevešly do kapes! Čili, je zde další neznámá! Kde jsou prachy?

Co asi dělají naši detektivové? Co policisté na ulici? Co dělá onen mafiánský boss? Co dělá jeho konkurence? Sam je již v Nebi, nebo v Pekle a pokud nevstane z mrtvých je jeho role pasé, tedy již v příběhu nefiguruje! Pokud... Pokud se autor nehodlá znovu vrátit v čase a objasnit tak čtenáři další chuťovky z jeho bídného a nevšedního života, který je celý postavený mimo zákon.

Podtrženo a sečteno, další otázky evokují k položení nových otázek a vypadá to, že by musel být text dlouhý tak na celý román, pokud by měl pokračovat tímto tempem... A autor měl přeci v záměru napsat jen (a pouze) krátkou a výstižnou povídku, řekněme jen na pár stran, která by pobavila, donutila k zamyšlení, či jen případného čtenáře odreagovala od jeho všední reality docela všedního dne! A to se mnohdy cení... Jak z toho ven? Nezbývá nic jiného, než-li si znovu sednout a pustit se do díla a doufat, že se to tentokrát přeci jen podaří...


h) poslední pokus, jinak letí text do koše (jak krátkozraké):

Je to již týden, co Sam ukradl svému šéfovi větší obnos peněz a nepřestává litovat, že se vůbec nechal oním černochem tehdy pod mostem ukecat a vzal tuto práci, která pro něj znamenala jen další problémy v jeho již tak problémovém životě, ve kterém se neustále ocital za hranicí legálního zaměstnání. Sam byl totiž pokladníkem mafie a díky své precizní práci a smyslu pro puntičkářství a logické myšlení spojeném s perfektní dedukcí, se stal tím, čím byl. Nikdo se neodvažoval jej dotknout, či snad na něj ukázat prstem, nebo se jen křivě podívat. Sam byl prostě nedotknutelný, ale jen do té doby, dokud nesáhl svému živiteli na to, co pro něj bylo svaté. Na peníze!

Sam se nevědomky dostal mezi dvě mlýnská kola. Na jedné straně jej drtilo pomyšlení, co se s ním stane, až jej dopadnou muži, kteří pracují pro jeho minulého zaměstnavatele. Nový nájemce, pro kterého udělal tento podvraťácký kšeft o něj však dále nejevil sebemenší zájem. Sam se možná stal obětí intrik a konkurenčního boje, který zatím plál jen kdesi pod povrchem a bylo jen otázkou času, kdy dojde i na zabíjení a krádež zboží v hodnotě několika miliónů dolarů. Možná jde opravdu o konkurenci, možná si ze Sama někdo vystřelil, nebo jej jeho šéf chtěl vyzkoušet, jak moc mu může věřit. Ať už to bylo jakkoliv, byl nyní na příliš šikmé ploše, která končila v oné pomyslné díře na hřbitově. A Sam si nebyl jistý ani tím, zda-li bude mít nějaký hrob.

To ráno vstal celý rozlámaný. Umyl se před popraskaným zrcadlem ve špinavém umyvadle do kterého tekla voda, která se však jako pitná jen tvářila. Skrze otevřené okno k němu doléhal hluk probuzené ulice. Tu a tam slyšel hukot aut, nadávky chodců, či štěkot psů. Tato čtvrť nebyla příliš lákavá pro nóbl lidi, ale jemu vyhovovala. Nebylo noci, kdy by Sam nezměnil hotel. Jeho minulost jej stále pronásledovala a on se nemohl nevracet k onomu osudnému večeru, kdy stál pod mostem kdesi na břehu řeky, která protíná toto město zločinu a díval se do tváře muži, který byl snad škaredější než samotná smrt.

„Je to na tobě!“ řekl mu černoch tvrdě. „Buď to uděláš, nebo ne! V každém případě ti hrozí smrt! Buď tě dostanou lidé tvého šéfa, nebo ti, kteří pracují pro toho mého! Vlastně ani nemáš na výběr!“

„Patrně ne!“ zhrozil se Sam a pohlédl mu do tváře. Vypadal, jako by si vypůjčil pleť od samotného krokodýla. Byl tak vylekaný, že ani nevnímal provoz na řece, na mostě, nebo v okolí samotné řeky. Zdálo se, že kolem nich byl prostor nikoho a nikdo, kdo by jej mohl vysvobodit, sem nezavítal.

„Můj šéf se rozhodl, že ti dá den na rozmyšlenou!“ zapíchl do něj černoch svůj kostnatý prst. „Ale pokud něco cekneš poldům, nebo svým lidem, budeš mrtvý! Najdeme si tě třeba i v Pekle, na to nezapomínej!“

„Budu o tom přemýšlet!“ řekl Sam. „Proč zrovna já?“

„Protože jsi u Padreho nejoblíbenější a má v tobě důvěru!“ rozchechtal se černoch a vydal se k nedalekému autu, které na něj čekalo s běžícím motorem. „Zítra zase tady ve stejnou dobu!“

Sam se oblékl a vydal se posnídat do nedalekého bufetu ve staré vyřazené tramvaji. Přešel ulici a zapadl do zaprášeného vozu, kde stárnoucí manželé připravovali pro příležitostné zákazníky několik druhů jídel denně. Většinou šlo o docela banální pokrmy a Sam si dal míchaná vejce se slaninou, dvě housky a šálek kávy. V klidu pojedl a myslel na to, jak to udělat, aby se vypařil před zraky všech, kteří jej ohrožovali na životě. Nedokázal na nic přijít. Kdesi na druhé straně ulice postával takový podivný típek. Sam jej pozoroval skrze nemytá skla bufetu a přemýšlel, že udělal chybu, když nechal svou zbraň odpočívat v kufru, který ležel pod postelí v hotelu.

„Platím!“ mávl na postarší ženu a dal ji papírovou bankovku. Na slova díků jen mávl rukou. Pomalu vyšel na ulici a neustále sledoval onoho muže. Je to polda? Nebo někdo od nich? Ale od koho? Patří Padremu, nebo tomu druhému? Sam se začal potit. Venku byla zima. Zubaté slunce mu svítilo do tváře a vítr mu rozčesával jeho kučeravé vlasy. Mimo to si ještě pohrával s odpadky, které nestačily pojmout přistavené popelnice. Něco tu nebylo v pořádku.

„Už teď si mrtvej!“ houkl na něj jakýsi výrostek a jemu se málem zastavilo srdce. Spratek se mu vysmál do tváře a odjel na kolečkových bruslích zase o kus dál. Sam si nevšiml, že mu chybí v peněžence několik dolarů a ani netušil, jak to ten mladík vůbec dokázal. Přešel ulici a pomalým krokem minul muže, který se nezúčastněně opíral o oprýskanou stěnu hotelu. Zdálo se, že o něj nejeví sebemenší zájem. Zůstal tam stát i v době, kdy se Sam zavřel ve svém pokoji s vědomím, že tyto staré a chatrné dveře nezadrží ani malé dítě, natož odhodlané zabijáky, kteří jsou schopní všeho.

„Kde jsou ty peníze!“ uslyšel odněkud něčí hlas. Znovu sebou trhl. Takřka se pomočil. Ale v pokoji nikdo nebyl. Myslel na svého šéfa, jak stojí, nebo sedí ve své pracovně a opírá se o svůj mahagonový stůl s pohledem upřeným ke zlatým rybkám, líně si plavajícím v akváriu pod světlem zářivky. Jen stroj na bublinky tiše vrněl. „Kde jsou ty prachy, povídám!“

„Nemám je!“ řekl si polohlasně a vůbec jej nenapadlo, že mluví sám se sebou a strůjce toho hlasu je kdesi ve vedlejším pokoji. Snad nějaký pasák mluvil ke svým kurvám, nebo jen s jednou z nich. Možná šlo o zákazníka, kterého podvedla nějaká lehká děva, kdo ví?

„Nemám je...“ řekl znovu tiše.

Sam si klekl vedle postele, ale ne proto, aby se začal modlit. Tušil, že pro něj žádná spása není! Vytáhl z pod ní svůj cestovní kufr a položil jej na pelest. Pak kufr otevřel a chvíli se v něm prohraboval, aby z jednoho zmuchlaného hadru vytáhl naleštěnou zbraň s bubínkem. Patrně šlo o kolt s krátkou hlavní. Sam si vzal také krabičku nábojů a položil ji vedle zbraně. Kufr uzavřel a vrátil jej zpátky pod postel. Zbraň s náboji si vzal ke stolu u okna. Sedl si na židli a krátce se podíval ven. Slunce stále svítilo. Na nebi se táhly všemi směry našedlé mraky. Patrně bude za chvíli pršet. Kdosi prošel po chodbě. Zvuk jeho kroků pomalu utichal, až zmizel docela...

Sam nabil svou zbraň. Pomalu a soustředěně vkládal jednotlivé náboje do prázdných komor bubínku, aby jej zaklapl na místo a natáhl kohoutek. Jedním pohybem protočil zásobníkem a usmál se. Mě nedostanete! Parchanti! Ještě jednou se ohlédl k oknu a zadíval se na sluneční kotouč, který mlčenlivě visel na městem. Pak se střelil do hlavy...

O několik hodin později se dva policisté pomalu sunuli po starých a rozvrzaných schodech do pátého patra, kde na ně čekali jejich uniformovaní kolegové. Nikomu z nich se nechtělo jít za dalším případem. Byl přece pátek a přestože měl být víkend poněkud chladným, šlo o dva dny volna, tak proč je nevyužít? A kdo by se honil za někým, kdo je možná již dávno v prachu, pokud tedy jde vůbec o vraždu!

„Kurva, to je dneska ale den!“ řekl policista v civilu svému kolegovi, který měl na sobě nevýrazný bavlněný svetr a ještě nevýraznější kalhoty neurčité barvy.

„Je pátek!“ usmál se jeho parťák a mrkl na muže v sáčku. „Vypadá to na sebevraždu, takže vlastně ani o nic nejde! A dopis na rozloučenou jsme u něj nenašli...“

„To je život! A to jsem si chtěl dneska večer užít se svou starou! Stejně mám obavy, že se tahá se sousedem, když jsem pořád pryč!“ pokrčil kravaťák rameny a když vešli do onoho pokoje, stačil ze sebe jen vydat jediné: „Kurva, tak to je nářez!“

„Možná půjde o novou válku mafie!“ zakřenil se muž ve svetru. „A to jsem si myslel, že budu mít klidný odchod do důchodu... Není to k vzteku?“

Je mi jasné, že tato „finální“ verze povídky není také nic moc. Určitě by si zasloužila lepší zpracování a trochu větší délku. Otázky, které trýznily předchozí části zde zůstávají, přestože je text značně ořezaný a snaží se vytěžit s atmosféry co to dá! Pointa mohla být také lepší, zde máte názorný příklad toho, jak je těžké napsat dobrý příběh, který zaujme. Nechme tedy toto dílko jako „odstrašující“ příklad toho, jak by správná povídka neměla vypadat.

O co tedy jde? O správné vyvážení délky textu, počtu hlavních hrdinů, o zajímavost a neotřelost zápletky a způsobu jejího rozuzlení a nakonec o pořádnou pointu! Že se mi to píše? No, také jsem si musel vymyslet tento příběh, napsat jej a ukázat jeho nedostatky, tedy poukázat na slabiny tohoto textu a možné varianty zlepšení, ale další verzi ode mě již nečekejte! To opravdu ne...


/Konec/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 10 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 25 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 71 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:14:15 Odpovědět 
   28. 06. 2014

Nechápu, jak tu jeden mohl napsat: „Už jsem četl podobné dílka od uznávaných autorů a málokdo to dovede podat tak přesvědčivě jako ty. Originální.“
Vždyť v díle je klišé vedle druhého, co jsou ve stovkách filmů. Pokročilým spisovatelům tohle dílko nic nedá.
 ze dne 01.08.2014, 14:44:33  
   Šíma: Přesně! Dík za zastavení.
 Tomáš P. 25.02.2008, 23:28:55 Odpovědět 
   To je sranda jak to vidíš úplně jinak než já :D Našels tam úplně jiné věci, než objevila moje maličkost. A abych pravdu, ani zdaleka nesouhlasím se vším, co jsi napsal. Úryvky jsi cupolval zbytečně moc (je mi jasné že to bylo schválně - pro demonstraci), zvláště třeba právě úplně první odstaveček příběhu. Suchost a syrovost toho vyprávění praští do obličeje jak teflonová pánev. A zvoní... A zvoní... Pánev nárazem zvoní tak hlasitě, že ani nezaslechnu křupnuí nosu. Dialog byl zase z jiného soudku, ale taky se mi to líbí. Líbí se mi vlastně každá část toho příběhu (až na pár opravdových maličkostí ve sklatbě textu <když budu skoro hnusný, tak právě těch pár maličkostí, které dělí amatéra od profesionála, ale když si na druhou stranu šplhnu, tak právě těch pár maličkostí, které bys určitě odhalil, kdybys text nechal měsíc odležet ; ) > a smýšlení Sama o narážce na Satana - na takové honbění trika musí být na drsném předměstí <zvlášť ve službách mafiánského bosse> zvyklý jako já na froté ručník). Můj nesouhlas s připomínkami může být zas způsoben faktem, že jsem úryvky bral jako součást většího celku, ne samostatně.
Ale co, jakkoli to vypadá, že jsem ti to ztrhal, jsem nadšen a unesen.
Jedna jak vyšitá!
 ze dne 26.02.2008, 10:21:10  
   Šíma: :-D Díky, Tomáši za obsáhlý komentář!

Ano, úryvky povídky (kterou čtenář může také číst jako celek), mohou na každého působit jinak a co se týče poznámek, jsou docela osobní a nijak moc jsem je nezevšeobecňoval... ;-)

Jsem rád, že se dokážeš opřít do mých prací a najít v nich i to málo, co jsem přehlédl, za to máš můj dík! A také se musím přiznat, že jsem stále ještě amatérem! :-DDD Snad se někdy dohrabu ke stavu, kdy si budu moci říci, že na to mám (možná až budu starý kmet, pokud se toho dožiju). Jeden se učí celý život... ;-)
 sirraell 05.02.2008, 8:24:57 Odpovědět 
   No, tak uz vim, proc uz tak dlouho cekame na pokracovani Rabbitdogs. Ty se nam totiz , Simo, bavis jinak. jelikoz pritom bavis i nas, budiz ti odpusteno. Amen. :o) 1
 ze dne 05.02.2008, 11:21:09  
   Šíma: Kdo si hraje, nezlobí! Alespoň u někoho by to mělo fungovat! ;-)
 Leontius 30.01.2008, 18:31:52 Odpovědět 
   Tákže: Už jsme četl podobné dílka od uznávaných autorů a málokdo to dovede podat tak přesvědčivě jako ty. Originální. Vzít jeden příběh, hodně koření (stylů), protřepat, ale nemíchat! No jedna samozřejmě! (I když ne se všemi názory souhlasím :-D )
 ze dne 30.01.2008, 18:53:45  
   Šíma: Díky za návštěvu a komentář! Zajisté, nemusíš souhlasit se vším! ;-)

P.S. Můžu se také trochu "červenat"? I když jak dobrý jsem, to opravdu nevím... Každopádně díky a jsem rád, pokud se Ti tato "kuchařka-nekuchařka" líbila. Snažil jsem se jen trochu "nahlédnout" pod onu pokličku (tvůrčího) psaní! Jak říkám, také v tom ještě hodně plavu! ;-)
 Nancy Lottinger 23.01.2008, 14:33:27 Odpovědět 
   Ukázka se mi dooost líbila. Vážně :-) Ale ještě jde o něco - o každého styl. A ten si každej musí najít. Je zajímavý, že z tvých děl jde cítit :-)

Jen malinká připomínka - zopakuj si pravidla psaní čárek, je to vážně hrůza. Ale na kvalitě dílka to nic nemění :-) Promiň, jestli jsem tě nějak rozzlobila, už se kaju! O:-)
 ze dne 23.01.2008, 15:09:54  
   Šíma: Jo... Používám děsně dlouhé věty, vsuvky a kdo ví co! Prostě je tam čárka na čárce... :-D Možná tam jsou i některé navíc a tu a tam zase chybí! Šímo, styď se! ;-)
 ze dne 23.01.2008, 15:05:35  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář! ;-)

P.S. Hm, píšu si čárky kam se mi zlíbí? :-DDD No toto? Mrknu se na to, díky za kritiku! Pa! ;-)
 lucinda 22.01.2008, 13:21:43 Odpovědět 
   Já to pochopila... ;-) A tajně si dělala poznámky :-)))
 ze dne 22.01.2008, 13:37:22  
   Šíma: :-DDD
 lucinda 22.01.2008, 12:16:32 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: lucinda ze dne 22.01.2008, 12:11:12

   Ještě něco. Za 1
 ze dne 22.01.2008, 12:55:29  
   Šíma: Dííííky! ;-)
 lucinda 22.01.2008, 12:11:12 Odpovědět 
   Ahoj Šímo.
Jak můj otec říkává: Sto lidí, sto chutí! ;-) Tvůj styl se mi libí, ale protože na něj nemám, ponechávám si ten svůj:-) Mimochodem, kdyby psali všichni stejně, nebylo by to ke čtení. A já se považuji za oroginál, raději nepovedený, než něčí věrná kopie ;-)))
Super napsané, moc líbí :-)
 ze dne 22.01.2008, 12:55:17  
   Šíma: Ne, ne, takhle jsem to nemyslel, aby všichni psali jako já! To by byl horor (tedy děs a hrůza)! :-DDD

Jen jsem tady načrtl některé "chyby", které (snad) někdy všichni děláme. Nejde o to, aby byly všechny povídky stejné! Kdo by to četl? Je to jen příklad, v každém úryvku je něco "nedovařené" a za každým jsou (případné) nápady, jak to zlepšít...

Je mi jasné, že každý píše jinak a zde na SASPI je mnoho autorů, kteří píší lépe, než-li já! A to je dobře! ;-)

Vidíš, jaké to je, když se kozel šíma stane, alespoň na malou chvíli, Zahradníkem! :-DDD
 Hanulka222 21.01.2008, 11:24:23 Odpovědět 
   Teda... můj největší problém byla délka... četla jsem to natřikrát, ale jsem ráda, že jsem to udělala... mnoho poučných rad... :-) Je prostě těžké stanovit nějaké kritérium psaní, protože každý má rád něco jiného... Hlavně to své :-)
 ze dne 21.01.2008, 12:08:07  
   Šíma: "A vo tom to je!" :-DDD

Já jsem rád, žes to vydržela a děkuji Ti za přečtení a komentík! ;-)
 OH 20.01.2008, 9:51:19 Odpovědět 
   OK, Šímo, ale zase nezlkouznout k uniformitě. Když to bude mít všechno a nic tomu nebude chybět, tak se to bude hodit do vitríny, ne do ruky. Nebudeš říkat Hrabalovi, že to má příliš upatlané člověčinou, Bukowskému, že to má furt o chlastu a pipkách. O'Henryho nejlepší povídky jsou ty, kde právě -ideální model povídky- porušil na vrub obyčejnýmu žití. Ale asi máš pravdu, nějaký základ, kostra, rastr...
 ze dne 20.01.2008, 12:00:18  
   Šíma: Samozřejmě! Důležitá je originalita a povídky přeci nejsou stavěné z nějakých těch prefabrikátů! Nechci zde někomu vnucovat, jak má psát! To bych si ani nedovolil! :-DDD

Ne, ne, to je na každém z nás a umění je také o svobodě! ;-)
 kosmoskok 19.01.2008, 21:44:13 Odpovědět 
   supr, jsme potřebovali..:)
 ze dne 19.01.2008, 21:45:11  
   Šíma: Trochu jsem přitom potil inkoust, ale snad se to povedlo! Díky za zastavení a komentík... ;-)
 Maura 19.01.2008, 21:34:03 Odpovědět 
   To je dobře, že jsi to apsal, moho lidí si počte asi ajde inspiraci. Napsal jsi to výborně.
 ze dne 19.01.2008, 21:37:07  
   Šíma: Díky, Mauro! Uvidíme, snad mě "kritika" nesmete ze stolu! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola 2- Osu...
Desdemone
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Brána
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr