obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Má matka je smrt a já jsem její posel - I. ::

 autor Sirnis publikováno: 26.01.2008, 14:12  
Tohle se na jiném lit. serveru celkem dost líbilo, tak jsem zvědav, co tomu řeknou lidi zde; další části přidám, pokud někdo bude chtít
 

Každý mě zná. Jsem krutá, nemilosrdná, bezcitná a nemám s nikým slitování. Přesto jsem ke všem spravedlivá a žádného panovníka, hrdinu nebo zlosyna neušetřím. Svět mě potřebuje a každý to i přes nenávist a odpor ví.
Na každém rohu s vámi držím krok a nikdo přede mnou neuteče, ani se neschová. Kam se hnete, jdu s vámi jako stín. Co komu uděláte, všechno vidím a potom vás za každý čin budu soudit.
Jsem Smrt a s každým tvorem se minimálně jednou za jeho život sejdu. A když se s vámi nesetkám já, tak některý z mých poslů určitě…
***
Nastalo Jaro a pro malé přístavní městečko Tamir, ležící u jezera Kita, nadcházel čas hojnosti, když se z teplých krajů na jezero vracely kachny. Většina obyvatel, přežívajících z rybolovu, si tak mohla zpestřit jídelníček velmi chutným a vydatným masem vodního ptactva.
Město, ležící v mírném pásmu, ze dvou stran obklopené vodou a ze zbytku hustým, listnatým lesem, který pomalu, ale jistě mizel pod sekyrami farmářů, bylo bohy zapomenutým místem s jednou malou školou, několika bohatšími rodinami, neznámým šlechtickým rodem a také klášterem, zasvěceným Velkému patronovi.

Chodbami starého kláštera, jenž se pomalu, ale jistě měnil vlivem času v prach, utíkal patnáctiletý mladík v potrhaných šatech, jehož po ramena dlouhé, zrzavé, vlasy mu v běhu neustále padaly do tváře. Přesto by stejným tryskem utíkal i v naprosté tmě, neboť klášter byl jeho domov už od narození, když se ho hned po porodu zřekla matka, pouliční prostitutka, která projížděla Tamirem do hlavního města království a dala jej do sirotčince, jenž byl součástí kláštera. Tam mu ctihodní mniši poskytli to, co ona nikdy nemohla. Domov, rodinu a lásku.
„Bratře Jane, bratře Jane,“ volal zrzavý mladík na obtloustlého padesátníka, kterého nalezl v zahradě právě ve chvíli, když si dopřával každodenního odpoledního spánku pod starou jabloní.
„Jakube,“ řekl mnich rozmrzele a promnul si oči. „Cožpak jsem ti neříkal, že mě nemáš rušit, když rozjímám!“
Zrzavý hoch se usmál. Dobře si všiml, že mnichovi z kapsy sutany vykukuje láhev vína z loňské sklizně. „Omlouvám se bratře Jane, ale je to důležité.“
„To tě neomlouvá. Jsi v klášteře Velkého patrona, na místě, kam jedinci všech ras a vyznání chodí přemýšlet nad svým životem. Jsi na místě, kde je každému nabídnuta pomoc, tak pro příště měj ohled a nežeň se chodbami jak zběsilý. Kolikrát ti to mám opakovat,“ zazněl obvyklý kárající proslov, jenž si chlapec již tolikrát vyslechl.
Jakub sklopil zrak na zem a snažil se vypadat, co možná nejkajícněji.
„Tak, co si mi to chtěl,“ zeptal se po chvíli bratr Jan.
Mladík k otylému mnichovi pozvedl zrak a v jeho modrých očí se zablesklo. Věděl víc, než moudrý muž, kterého si tolik vážil a to se stávalo jen zřídka, proto vyčkal, dokud se mnich na něho nezamračí a potom odpověděl: „V lese došlo k dalšímu přepadení.“
„A z takové události jsi veselí? Měl by ses nad sebou zamyslet.“
„Omlouvám se, ale stalo se něco podivného.“
„Tak mluv, nenapínej mě hochu.“
„Kromě těl přepadených se našli mrtví i lupiči a jen malý chlapec doopravdy ví, co se přihodilo.“
„Chlapec?“
„Ano. Našli ho nahého, celého potřísněného krví, jak stojí nad tělem bandity s bodnou ranou na krku. V ruce přitom svíral zakrvácený nůž. Ostatní lupiči pak leželi v kruhu kolem chlapce. Žádné zranění na těle přitom banditi neutrpěli. A to je ta záhada, prostě zemřeli.“
„A kde je chlapec teď?“
„Na cestě do kláštera. Nikdo ve městě ho nezná a neví se čí je, proto ho jako každé dítě bez rodiny odvezou sem. Za chvíli by ho měl velitel domobrany přivézt. Proto jsem vás hledal, bratře Jane.“
Obtloustlý mnich vyskočil na nohy. „Tak to musíme jít okamžitě k bráně. Jestli je pravda, co si mi pověděl, bude ten chlapec potřebovat všechnu naši pomoc. Spoléhám na tebe Jakube, že se o něj postaráš a ve všem mu pomůžeš,“ řekl mnich a položil zrzavému mladíkovi ruku na rameno, aby pochopil důležitost jeho slov.
Jakub se zadíval do hnědých očí bratra Jana a kývl. „Udělám vše, co budu moci.“
Potom bratr Jan Jakubovi rozcuchal vlasy, což jak dobře věděl dospívající mladík přímo nesnáší a společně pak vyrazili k vstupním dveřím do kláštera, přivítat nalezence a nového člena kláštera.




Velitel domobrany, Rasmus, byl vysoký, statný, muž, který si ve svých třiceti letech stále ještě zakládal na idejí cti a práva. Kdyby byl šlechtického původu, jistě by získal titul rytíře, ale bohužel pocházel ze sirotčince v klášteře, kde se jeho rodinou stali mniši Velkého patrona.
Přesto mu většina obyvatel Tamiru neřekla jinak, než rytíř Rasmus a na toto titulování byl nesmírně hrdý. Přeci jen erb má každý narozený šlechtic a časem většina z nich ukáže, že ho není ani hodna. On jej získal svými skutky a tím, jaký je a jakého ho vidí ostatní.
Rasmus přidržoval v sedle před sebou malého, sotva sedmiletého chlapce, zabaleného do bavlněné přikrývky, silně nasáklé krví, která byla v hojném množství na těle dítěte, jež po hrůzném zážitku bylo podezřele klidné.
Od chvíle, kdy chlapce Rasmus, spolu se svými muži, nalezl obklopeného mrtvými, nezaslechl z dětských úst jediné slůvko, ani vzlyk. V jeho černých očí přitom nerozpoznal žádný život, jen utrpení, žal a smrt, které v něm neustále bojovali o nadvládu nad chlapcovým životem.
Velitel domobrany jel na krásné, hnědé, klisně po dlážděné cestě z města do kláštera, ležícího kousek od města, kde jeho obyvatelé měli klid a samotu.
Klisna právě dorazila k části cesty, kterou lemovaly jabloně a hrušky a Rasmus si vzpomněl, jak jako malý pomáhal mnichům na podzim s jejich česáním. Vybavili se mu krásné časy, kdy neměl žádné starosti a jeho život postrádal všechnu krutost, s kterou se při své práci denně potýkal. Dokonce ho napadla myšlenka, že by v klášteře na chvíli zůstal, odpočinul si a načerpal nové síly, ale rychle ji pustil z hlavy, neboť věděl, že zločinci jen čekají, až poleví v ostražitosti. Nemohl riskovat, stejně jako by si nikdy neodpustil, kdyby kvůli němu někdo přišel ke zranění, když by se někde jen tak válel.
Konečně byla brána kláštera na dohled. Před ní stáli mnich a vedle něho zrzavý mladík. Rasmus dobře věděl, že kde je bratr Jan, tak tam bude i Jakub, který se obtloustlého mnicha držel jako klíště. Přesto nemohl jinak než závidět oddanost, kterou mladík oplývá, stejně jako bystrý rozum, hbitost, sílu a rychlost. “Doufám, že mi tě bratr Jan jednou svěří,” řekl si v duchu Rasmus, který toužil z Jakuba vycvičit člena domobrany a možná svého budoucího nástupce.
“Zase pozdě, Rasmusi, jako vždy,” promluvil mnich na velitele domobrany.
“Rád tě vidím, bratře Jane. Koukám, že jsi zase něco málo přibral,” odvětil Rasmus a mrkl na Jakuba, který se uchytnul.
“To je ten chlapec,” řekl bratr Jan a přívětivost z něho vyprchala.
“Ano. Chudák kluk. Dost si toho prožil, ale stejně by mě zajímalo, co se v tom lese vůbec stalo?”
“Jestli se nám svěří, slibuji, že se to hned dozvíš.”
“S tím počítám,” řekl Rasmus a podal chlapce v přikrývce Jakubovi. Nemohl si přitom nevšimnout, jak zrzavý mladík od jejich posledního setkání opět zesílil a vyrostl.
“Ať tě to ani nenapadne,” vytrhl bratr Jan Rasmuse ze zamyšlení. “Už jednou jsem ti řekl, že Jakubův úděl byl již určen.”
“Nemohu si pomoci, zvláště když vidím, jaký kus chlapa se z něho stává. Takové bych potřeboval mezi svými muži jako sůl.”
“Odnes chlapce ke krbu a počkej tam s ním na mě,” řekl bratr Jan Jakubovi a když zmizel za dveřmi kláštera, zamračil se na Rasmuse. “Nepřeji si, aby si ho svými řečmi takhle mátl! Jeho osud je spjat s Velkým patronem.”
“Chceš z něho mít mnicha? Aby pomáhal zraněným a zuboženým. Jistě záslužná činnost, ale pomohl by více, kdyby trestal ty, co ubližují, stejně jako mučí. Kdyby byl v domobraně, mohl by...”
“Tak dost!” řekl rázně bratr Jan a umlčel Rasmuse. “Chlapce si nám dovezl a teď si běž po svém. Jistě máš práci ve městě,” potom se mnich otočil, vešel do kláštera a zavřel za sebou bytelné dveře, které jako jediné byli na celé starobylé stavbě udržované.
Velitel domobrany jen zakroutil hlavou a otočil klisnu k městu. “Toliko ke klidu a rozjímání v klášteře. Je na čase se vrátit do Tamiru,” řekl si Rasmus v duchu. Pak kopl klisnu do slabin a tryskem vyrazil za novým úkolem...


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 49 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 07.02.2008, 15:19:15 Odpovědět 
   Souhlas s Mathewem. Naprostý.

Více se vyjádřím k druhému dílu ;-)

(ale známku dám vzpruhovací, příběh začíná opravdu zajímavě...)
 Mathew 26.01.2008, 14:11:32 Odpovědět 
   „...z takové události jsi veselí...“ -> z takové události jsi veselÝ

„...Kromě těl přepadených se našli mrtví i lupiči a jen...“ -> stylisticky poněkud zmatená a kostrbatá věta

„...Velitel domobrany, Rasmus, byl vysoký, statný, muž, který...“ -> Velitel domobrany, Rasmus, byl vysoký statný muž, který

„...V jeho černých očí...“ -> V jeho černých očíCH

„...Velitel domobrany...klid a samotu.“ -> opět stylisticky nevyvedená věta, příliš složitá a překombinovaná

„...Vybavili se mu krásné časy...“ -> VybavilY se mu krásné časy

„...krutost, s kterou se...“ -> krutost, sE kterou se

„...který se uchytnul...“ -> předpokládám, že zde mělo stát „uchIchtnul“

„...To je ten chlapec...“ -> to by měla být otázka, pronesení této věty oznamovacím způsobem nedává smysl, aniž by byl popsán způsob, jakým je taková věta vyslovena, např. „dodal mnich a bylo patrné, že se již dozvěděl, co se stalo“, atp.

„...dveře, které jako jediné byli...“ -> dveře, které jako jediné bylY


Spousta vět je složitě koncipována. Často to není vyloženě špatně, ale jsou příliš nesrozumitelné a špatně se čtou. Jinak to, až na pár chybek a hrubek, vypadá na pěkný příběh. Jsem zvědav, co se z toho vyvrbí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Strnulosť ducha
Kvé
Nebezpečná hra
Anika
Za sklem...
Aliäbella Alisabeth
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr