obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915785 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39720 příspěvků, 5825 autorů a 392944 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Poťouchlý Tom Chytrolín a Svět Nejistoty ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Svět Toma Chytrolína
 autor Michael Samuels publikováno: 27.01.2008, 3:43  
Krátké fantasy o chlapci, jeho podivínském dědečkovi, svazku kouzelných klíčů, Královi a hejnu vran.
 

1. kapitolka Seznamte se s Tomem

Toma Chytrolína neměla zvířata vůbec v lásce. I když mu bylo už devět a posledního psa zatahal za ocas před celými dvěma lety. Přezdívka Poťouchlý Tom Chytrolín mu už zůstala, ba, kudy chodil, neodbytně se naň lepila.
Jeho učitel, než z rodiny spěšně odešel , mu jeho pocity objasnil prostými slovy: „Něčemu takovému se říká Kletba nebo také Osud.“ (Nutno podotknout, že odešel jen v ponožkách, čili „po svých“. Asi to bylo tím, že boty měl plné žluklého másla, se kterým přece Tom neměl téměř nic společného. Žluklé bylo už předtím, než je učiteli do bot strčil.)
Tom si nebyl tak jistý, že tato slova to vystihují. Musela by přece znamenat to samé a v pohádkové knížce své babičky se nepsalo nic o Kletba = Osud. Každopádně slova Kletba = Prokletí využíval před kamarády. Bylo tak nějak poutavější a budilo respekt. Až moc velký, protože ať se snažil sebevíc, o žádného kamaráda už celičký rok ani nezakopl.
Ale teď něco o Tomově domově. Rodiče byli oba už po smrti. Matku viděl naposledy těsně po narození, ale je známo, že čerstvě narozená mláďata většinou nespatří zhola nic, takže se dá říct, že ji neviděl nikdy. Ale měla pěkný náhrobek ve tvaru růže na místním hřbitově.
K tomu se vztahuje vzpomínka, jak se květ z kamene uvolnil a spadl ze stonku na zem, kde zůstal ležet. Právě tehdy si Tom usmyslel, že přestane provádět lumpárny na zvířatech, aby se maminka už nezlobila.
Na otce si pamatoval lépe, ale dědeček o něm mluvil s opovržením jako o „chlapovi, co zkazil jeho dceru a teď neumí nic lepšího, než být věčně v lihu“. Tom si význam těch slov zjistil bohužel až po tom, co otce během obyčejné hospodské rvačky někdo probodl nožem. Děda se pak postaral o to, aby byl pohřben od matky co nejdál, takže když se Tomovi zastesklo, musel z jednoho konce hřbitova, kde byly vysazeny staré zanedbané růžové keře, na druhý. Tam byl nad otcovým jednoduchým, šedým a velmi pokáleným náhrobkem pahýl stromu, na němž téměř pořád sedávaly vrány s hrubými inteligentními pohledy a zle si ho měřily. A on už dva roky nesměl hodit po nich kamenem, jako to dělával předtím.
Babička prý jednoho krásného dne dědečkovi, který nesnášel pohádky, maje rád ponurou realitu Světa Jistoty, frnkla.
„Uletěla v podobě sněhobílé labutě do teplejších krajů a už ji nikdo více nespatřil,“ vyprávěla Tomovi postarší hospodyně jednoho zimního rána. (Nikdo ve Světě Jistoty nevyprávěl nikdy dětem pohádky a příběhy večer. Říkalo se, že to by otevřelo brány do zlého a krutého Světa Nejistoty. Děda tomu říkal „babské povídačky“, ale nikdy to nepopřel ani neověřil.)
A o dědečkovi, majiteli slušného domku se zahradou a dvěma ložnicemi, se vyprávělo, že je starý čaroděj, což se snažil vyvracet v každém volném okamžiku. Nesnášel slovo čaroděj, a když se Tom pokoušel na to téma zavést řeč, dostal výprask. Tom Chytrolín byl v jeho péči, pod jeho poručnictvím, a vzhledem k pověstem o dědovi ho všichni považovali také za tajemného. Tak se mu dařilo být v klukovských pranicích poslední, co stojí pevně na nohou – nikdo se neodvážil mu pořádně napráskat ze strachu z Kletby = Prokletí, které by na dotyčného jistě uvalil.
Svět Jistoty Tomovi připadal okoukaný a špinavý. Byl to svět jako každý jiný a pro některé dobrodružnější povahy zase ani ne tak dvakrát jistý. Někdo mu prostě říkal Země, učitelé zase Svět (A to Tom věděl, protože se mu podařilo zbavit se patnácti učitelů, kteří jej tak nazývali. Jen ten poslední, co odešel po svých, vydržel celý měsíc), Svět Jistoty měli v oblibě obyčejní lidé, protože věděli, že ráno musí vstát a pracovat, než večer zase ulehnou, a tak pořád dokola.
„Největší jistota Světa Jistoty je smrt. Každého porazí a ve všech knihách pro poddané se píše, že potom se obloha zbarví do ruda a oni budou pány a pánové zase poddanými, aby se zachovala rovnováha,“ říkávala hospodyně.
„Nesmysl. Babské povídačky! Král, že bude po smrti nádeníkem?! Jen se podívej na kterýkoliv královský pohřeb. Vždycky si s sebou do hrobu berou zlato a stříbro. Dost na to, aby jim to stačilo na deset životů a v deseti životech je velká šance, že se zase narodíš jako bohatý pán. Kdepak, chlapče. Peníze hýbou Světem Jistoty,“ řekl mu dědeček právě včera. Ale Tomovi na tom něco nesedělo. Něco, co považoval za nezjištěný a velmi podstatný detail.
Kde jsou všechna ta zvířata? Vlastně lidé tvoří jen menšinu tvorů Světa Jistoty, i když jich bylo víc, než by spočítal. Zvířata přeci také umírají, nemohou se po smrti smíchat s lidmi? Vždyť vrány na hřbitově jsou inteligentní, i kočky a koně a prasata a krávy a ovce. Každé má svoji inteligenci a podle učitelů jsou lidé jen dalšími zvířaty, to si jen myslí, že jsou něco víc.
Co kdyby se zvíře po smrti narodilo jako člověk a naopak? Ale dobře věděl, že na tohle mu sotva někdo odpoví.
A byla tu ještě jedna věc, která mu lámala hlavu daleko delší dobu. Co je Svět Nejistoty? Kde je, a co v něm žije a roste? Má své zákony? Mají lidé tady důvod se ho bát? Nejsou to také jen „babské povídačky“?

2. kapitolka Malý incident

Vstup do pohádky se hledá těžko. Nemůžete ho najít sami, on si najde vás. Tak se stalo, že se k Tomovi připojil Osud.
Nebylo to hezké ani milé. Ani veselé, ani šťastné. Přesto se to chudáku Tomovi přihodilo a přimotal se tak k těm věcem, které děda nenáviděl, aniž by se o to vůbec byl snažil.
Ráda bych napsala: Ten den byl velmi významný, protože záhadné věci se dějí pouze ve významné dny, jako na kulaté nebo magické narozeniny, při úplňku, v pátek třináctého, na Dušičky nebo za větrné bouře.
Avšak TEN den byl jako každý jiný. Bezvýznamný, jen jeden den vašeho dlouhého života, při němž by nikdo nečekal, že se může cokoliv stát. A přece!
Tom měl vždycky rád koně. Bylo to jediné zvíře, z něhož měl respekt. Kůň vypadal jako král (Tom bydlel v Severní polovině Světa Jistoty, takže nikdy neviděl lva. ZOO tam za jeho časů nebyla ani jediná a jen králové by si mohli dovolit chovat taková zvířata), chodil jako král. Kdyby králové uměli nebo chtěli běhat, v tomto si Tom Chytrolín nebyl jist, ale zřejmě by běžel ladněji kůň. Co bylo však důležité, nejsilnější a nejrychlejší kůň ve stádě byl král.
Krom toho měli koně spoustu odporných lidských zlozvyků, i když je pravdou, že okusování prstů či šťourání se v nose byste mezi ně s nejlepší vůlí nemohli zařadit.
Chlapec je odpozoroval na starém koni svého dědy. Lehce prošedivělý vraník byl (cituji z Tomových zápisků): vysoce nevrlý, rád si kopnul nebo dupnul, upřednostňoval pamlsky před pořádným jídlem, nečekaně štípal a rád občas i utekl.
Po Tomovi vrhal nepřátelské pohledy, jako by říkal: „Tohle je moje místo a moje postavení a takový uličnický nafoukaný spratek mi ho nevezme!“
Proto za ním Poťouchlý Tom Chytrolín chodil vždy, když měl volnou chvíli (To v překladu do poťouchlovštiny znamená nemít na práci vykrádání dobrot ze špajzky, tahání psů za ocásky, mazání učitelových bot žluklým máslem nebo potulování se kdekoliv, kde to není dovoleno). Líbilo se mu, že kůň se k němu chová jako přísný rodič. Peskoval jej a vrhal po něm rozzlobené pohledy, jako by věděl, kdy něco zrovna provedl.
Dědeček všechny Tomovy kousky odbyl křivým úsměvem a pronesením: „To, co si zase vymyslel, je přeci normální. Jako chlapec jsem byl také zvědavý, jestli kočka umí plavat. Z toho vyroste.“
A od sedmi let se to opravdu trošičku zlepšilo. Ale vraťme se k ONOMU dni.
Tom šel jako obvykle k Černému Králi (jak si koně sám pojmenoval, protože Starý Brach se mu nelíbilo). Tentokrát byl v obzvláště nevrlé náladě, takže měl chlapec co zapisovat. Ale po chvíli bylo zase všechno okoukané, tak se znuděně zasnil.
Přemýšlel o tom, jaký je asi Svět Nejistoty. Jak je asi od toho našeho daleko? Ale sám se neodvážil nikdy vyprávět večer příběh.
Z uvažování jej úlekem vytrhl holub spící na trámu, jež nejspíš v holubích snech uklouzl a spadl. A vzhledem k tomu, že se chlapec na vysokém hrazení stáje nedržel, spadl také. Velmi nešťastným způsobem se uhodil do hlavy o fošnu před sebou a propadl mezi prkny přímo do koryta s vodou pod nohy patřící Černému Králi, což samozřejmě už nevěděl, protože šplouch se ozvalo až nějakou chvíli po buch.
Zdálo se mu, no popravdě se mu nezdálo vůbec nic. Žádné světlo v tunelu, život před očima nebo Poslední soud. Ani andělé ani hvězdy kolem hlavy. Nic.
Po té tmě ucítil bolest na hlavě. Otevřel oči na malé škvírky, aby zjistil, co se stalo, a nastražil uši i mysl. Chtěl si dát dohromady, o čem to stájník s dědou mluví. Král měl vystrčenou hlavu ze svého stání a zvědavě je pozoroval.
„J-já myslím, že už za chvíli přijde doktor, pane. Nemám moc zkušeností s utopenci, a-ale u-určitě to nebude tak zlé, jak to vypadá. Do-doktor u-už to spraví.“
„Ty hlupáku! Tady doktor nepomůže, copak jsem úplně slepý?! Je mrtev, můj jediný chlapec, všechno, co mi zbylo. Měl bys volat pohřebáky, a ne doktora!“ zaštkal dědeček, jak ho ještě Tom nikdy neslyšel.
Chtěl mu něco říct, že se spletl, ale vyšlo z něj jen tlumené zabublání, jak se mu voda z úst nalila do krku a chtělo se mu moc spát na to, aby se přinutil pohnout nebo cokoliv udělat.
Najednou se mu nad hlavou ozvalo: „Hej, ty stará bačkoro!“ A za ním (teda za temenem hlavy, neboť celou dobu samozřejmě ležel) zadupání.
Oba muži se otočili a spatřili ke svému úžasu, že pohřeb se bude muset odložit.
Tom Chytrolín si z té události nepamatoval o moc víc. Všechno se mu to slilo dohromady a on se znovu poddal bezvědomí. Ale v jeho hlavě mu pořád ještě zněla ta slova: „Hej, ty stará bačkoro!“

3. kapitolka Tom a Tajemství

Po probuzení zažil skutečný šok. Byl ve své ložnici i nebyl zároveň. Jako by se na svět díval jinýma očima nebo přes barevné sklíčko. Když se podíval na svůj hrudník, kde ho to tlačilo, spatřil lidský obličej z vodního melounu (Tom už vodní melou jedl. Prodávali je kupci z Jižní poloviny a dědeček, když ještě vycházel z domu, mu ho koupil k narozeninám) vratce stojící na dvou nohách, pomáhaje si rukama v rukavicích, který spokojeně vrtěl chlupatým psím ocáskem. Nebo to byl vodní meloun z lidského obličeje?
Otevřel pusu v úleku. Chtěl začít křičet, jenže než tak stačil učinit, proplul mu skrz ústa kapr, on ucítil rybinu a rychle je zavřel, aby se nepozvracel.
Kapr se na něj obrátil a vypadal velmi rozzuřeně, jako by Tom udělal něco navýsost zlého, ale meloun-obličej ho chytil předními a strčil si ho celého do pusy.
Poťouchlý Tom zkusil několikrát otevřít a zavřít oči a pokaždé viděl něco jiného.
Meloun zmizel a nahradila jej kočka s ploutvemi, potom zmizela kočka a objevil se člověk s dvěma hlavami a nebezpečně se lesknoucí šavlí. Rychle je znovu zavřel, ale bylo to ještě horší. Celý pokoj vyplňovalo černé křídlo a skrz stěnu nepochybně pokračovalo.
„Dědečku!“ podařilo se mu konečně vyjeknout. Postava v pozadí, sotva viditelná, se stala jedinou postavou. Alespoň si to myslel, než se ze stínu pod oknem vynořil obličej-meloun a vyplivl mu na postel k nohám rybí kost. S vrtícím ocáskem na něj civěl a očividně chtěl odměnu.
„No-hm, děkuju,“ řekl chlapec a vzal do prstů kost, o které se přes její zjevné vlastnosti neustále přesvědčoval, že se mu s melounem i tou havětí jen zdá.
Mezitím se u postele zastavil děda. Díky Jistotě, alespoň on byl on.
„Co jsi to říkal?“ zeptala se důvěrně známá osoba v sepraném černém úboru, jaký obvykle nosila. Hoch se zamračil na novou černou hůl, tu přeci předtím neměl. Ale dědeček čekal na odpověď.
„Děkuju-děkuju za záchranu,“ dodal později vnuk. Uvědomoval si, že pohledem těká z, teď už vcelku legračního, melounu na dědečka.
„Nechceš mi ještě něco říct?“ zeptal se on tím suchým tónem, jako kdyby věděl všechno. Na okamžik Tom chtěl, opravdu chtěl, načež začal rychle mrkat přes děsivá schémata k melounu a dědovi. Musel vypadat jako blázen, mysleli by si, že JE blázen a celá jeho pověst, jeho hrdé tajemno, by byla pryč jako mávnutím kouzelného proutku.
„N-nae,“ vykoktal nejistě.
Starý muž přikývl. „Dám ti čas si odpočinout, třeba mi pak něco povíš. Ráno,“ doplnil a odešel.
Tom okamžitě tvrdě usnul meloun nemeloun. Zdálo se mu o jediném tvoru na světě, který mohl mít tu drzost nazvat Tomova netypického dědečka Starou bačkorou.
Z toho se k ránu probudil někde ve vzduchu, přestože ve svém světě ležel nepochybně v posteli (cítil totiž peřiny). Vyděsilo jej to. Jak tam v nočním úboru visel jen tak, pochopitelně to bylo tak reálné, že tomu uvěřil a tudíž, vlivem slůvka gravitace, spadl dolů. Přímo někam do jezera.
Nestačil se moc rozhlížet, mrknul, a byl zpět – jen s tím rozdílem, že pod postelí a celý naprosto skutečně promočený.
Co nejrychleji se za neustálého mrkání převlékl a vyrazil k někomu, s kým si o tom snad bude moci popovídat.
Než vyšel z pokoje, sešel schody, vylezl ze dveří a obešel celý dům, myslel si už, že se zblázní.
Hned u pokoje narazil do tlustého opeřeného těla a vyrušil z pranice dva velmi, velmi tlusté svazky o zvířatech, které si vzájemně škubaly s vrčením stránky.
Přes cestu mu předupala myš o rozměrech dospělého bernardýna. Svíčky osvětlovaly temnou halu zeleným světlem místo nažloutlého a meloun „očichával“ něco, co Tomovi podezřele připomínalo dědův šálek na kávu, který shodou okolností skutečným lidským uchem poslouchal piáno, na něž nikdo nehrál.
Dveře mlely na Toma Chytrolína něco cizí řečí. Ani za mák jim nerozuměl. Chvíli to trvalo, než je přesvědčil, aby se otevřely, protože on chce jít ven.
Ovocné stromy v zahradě se nějakým záhadným způsobem tvářily jako duby. To by nebylo nejhorší, kdyby se některé nekořenily v povětří vysoko nad hochovou hlavou (Koruny se u větších kousků jen zlehýnka dotýkaly země, ty menší visely jako na neviditelných hácích i několik desítek metrů nad naším hrdinou), kde svítilo bledým světlem červené slunce.
Socha sloužící jako uvaziště pro koně za silného kamenného drhnutí smekla svůj klobouk, když kolem procházel.
Ovšem čím víc se soustředil, tím víc viděl ze svého Světa Jistoty, ze svého skutečného neměnného domova, až nakonec zmizely i včely tančící divoce ve vzduchu s rezavými mravenci na neslyšný valčík.
Zůstal jen jeho zvláštní a zřejmě přihlouplý kamarád meloun.
Nutno podotknout, že zkusil párkrát mrknout a místo domu uviděl obří vránu, ale ostatní světy byly už pryč.
Ve dveřích stodoly se zastavil. Zauvažoval o tom, jak asi mluvit s mluvícím koněm, když zjistil, že může naslouchat to, o čem se kdesi právě u stání Krále hovoří teď.
„Jsi si jistý, že tě Thomas včera slyšel?! Nemyslím, že každý, kdo se kdy topil, do toho vidí. Nejspíš ho jen bolela hlava.“
„To sotva,“ odfrkl dědovu hlasu ten, který podle Tomových domněnek patřil vraníkovi. „Poznám mrtvého, mám ještě všechny smysly, starý. Ten tvůj klučina mrtvý byl dost dlouho na to, aby vychladl. Opustil tento svět a hledal cestu. Musel jsem použít všechny své schopnosti, aby ji nenašel a nutilo jej to vrátit se. Jsem rád, že to zvládl, ale nemyslím si, že by byl po probuzení nadšením bez sebe.
A vůbec, kdy mu řekneš o jeho rodičích? A o sestře, klíčích, dědictví a světech a takových věcech? Teď ne? No dobrá. Změňme téma.
Co tvoji průvodci? Slyšel jsem, že Královna Písku dala jednoho z nich popravit. Nikoho z nás, pravda, nemá moc v lásce.“
„Hmmm,“ vydal ze sebe protáhle jeho společník. „To je pravda. Právě včera jsem o něj přišel, takže do Písku se už nemůžu vydat,“ řekl hlas Tomova poručníka s náznakem lítosti a stesku. Tom sám tomu ani trochu nerozuměl.
„To je mi líto, starý. Nestačil jsi najít svůj klíč a teď za to začínáš platit. Už potřebuješ hůl. Kolik ti jich ještě zbývá?“
Vzduch se zavlnil, jak si tázaný povzdychl. „No, není pochyb o tom, že dny mé slávy už minuly. Zbývají mi jen tři: Ohnivá zebra v Zemi Tepla, jednonohý pirát ve Středomorsku (ale ten je zuřivě stíhán, takže mu zřejmě mnoho času nezbývá) a tady ve Světě Nejistoty to je žlutočerný netopýr. Nic víc už nemám.“
Tom se zamračil. Co tím myslel? Co znamená „tady ve Světě Nejistoty“? Co jsou zač ti „průvodci“?
„To je mi opravdu líto, starče. A mám pro tebe k tomu všemu ještě dvě zprávy. Tu první znáš: Brzy už zemřeš nadobro. Jestli vydržíš víc jak pět let, bude to skutečný úspěch jen se třemi.
Ta druhá je, že jsem ti díky své zapomnětlivosti opomenul zmínit, že tvůj vnuk už nás od vrat celkem dlouho poslouchá.“
Tom zrudl až po kořínky vlasů. Teď se cítil trapně – přistižen při činu. Na druhou stranu se mu dařilo pochopit, že ať se děje cokoliv, není v tom tak sám, jak si dosud myslel.

4. kapitolka Nejistá Nejistota

Dny ubíhaly. Tom se nudil, stýskalo se mu po někom, s kým by si směl promluvit. Dědova reakce tehdy ve stáji nebyla tak zajímavá, jakou by chlapec čekal.
„Ty kluku jeden zvědavá! To mám za to, že jsem se tě ujal?! Posloucháš za dveřmi. Teď už toho mám tak akorát. Máš domácí vězení, ať už tě nevidím!“ zaburácel.
Tom se při vzpomínce na ni zatvářil stejně ublíženě, jako přede dvěma týdny. Předevčírem měl desáté narozeniny. Čekal, že mu dědeček přijde popřát jako vždycky, ale nestalo se tak. Nikdo si ani nevzpomněl.
Chtěl pochopit všechno, co Král říkal. Chtěl rozumět tomu, co vidí, ale sám to nikdy nezvládne!
Černý kůň by mu mohl pomoci, ale když se před několika dny v noci pokusil zmizet do stodoly, všiml si na stropu haly žlutého a černého stvoření s korálkovýma očima, jež jej pozorovaly (Dědečkův průvodce Světem Nejistoty – žlutočerný netopýr). Okamžitě se vrátil do své ložnice a zavřel se tam na závoru.
Dnes je další ráno. Postupem den se nejspíš nestane zhola nic, ale přesto bude chlapec stále zmatenější. Ledaže by si utřídil všechno, co viděl a slyšel. Člověku obvykle lépe docházejí souvislosti, když něco vidí černé na bílém. Vzal svůj zápisník Králových zvyků, který mu nyní připadal jako bezcenná záležitost, a začal:

Svět Nejistoty = Svět Jistoty (jak ho vidí ti, co přežili svou smrt)
o neživé věci jsou živé, stromy visí hlavou korunami dolů, slunce je opravdu
rudé, Král umí mluvit
o průvodcem je lidský vodní meloun, dědovým žlutočerný netopýr
o klíč…

Po chvilce přemýšlení slovo „klíč“ přeškrtl. Došlo mu, že se o nich něco povídalo, ale mnoho toho o nich nevěděl. Nejspíš byly ke každému světu a člověk je prostě musel najít. Ale otvíraly cestu tam, nebo zpátky? Proč byly tak důležité? Když vypadá všechno jinak, jak lze nalézt takový klíč?
K průvodcům toho také moc nevěděl, ale bál se, že čas po přežití vlastní smrti je jen půjčený.
Meloun tupě zíral na zápisy. Očividně nechápal. Neuměl číst ani psát, viděl však, že to Tomovi připadá důležité, tak se neodvážil na sešit ani sáhnout.

Úkol číslo 1: b1: Promluvit si s Králem
b2: Pochopit všechny souvislosti
b3: Křížový výslech dědy

Odložil pero a zavřel lahvičku inkoustu. Otočil se ke svému průvodci. „Teď vyběhneme z domu do stodoly. Než přijde děda, zjistíme všechno, co stihneme,“ rozhodl nahlas.
Meloun v úsměvu vycenil křivé zuby a zralé červené útroby. Poťouchlého Toma Chytrolína to nepřekvapilo, věděl totiž, že správný vodní meloun je uvnitř růžovočervený a má tmavé pecky.
Zápisník vrazil do brašny přes rameno a odsunul závoru. „Tři, dva, jedna…teď!“ odpočítal nahlas, rozrazil dveře a vyběhl.
Po cestě ke schodům se rozhlížel po stropě. Nic tam však nebylo. Zarazilo jej to. Zůstal stát u zábradlí a marně se díval nahoru, dolů, po celé hale. Pro jistotu mrkl po všech světech – v jednom musel plavat po jezeře, takže se znovu promočil. Ale žlutočerný netopýr prostě zmizel.
„Měl by přece hlídat!“ křikl zoufale po melounu. Bleskově změnil plán, jen neměl čas si ho poznamenat. Bod číslo jedna – kouknout se do dědovy pracovny a zjistit, co se děje.
Roztřeseně se pustil správným směrem. Na klepání se nikdo neozval, tak otevřel dveře. Průvan vnikl do chodby.
Závěsy vlály ve větru, jak okno zelo dokořán. Místnost byla prázdná. Něco však nebylo v pořádku.
Touhle dobou tu děda býval, podle tácu u gauče tu jedl, takže i spal, a největší důkazy: hůl byla pohozená na podlaze u stěny a malý polštářek divoce potrhaný. Deka ležela o pěkný kus dál na zemi taky děravá. Všude se válely obsahy zásuvek stolu a police rozhodně nevypadaly uklizeně. Vlastně všechno bylo v nepořádku.
„Unesli mi dědu,“ vydal ze sebe v šoku Tom.

5. kapitolka Kdo unesl dědečka

Rozhlédl se ztuhle po krajině pod sebou, a pak okno zavřel. Ale proč by někdo unášel zrovna jeho dědu? Peníze určitě nikomu nedluží, za ženskými už běhat ani nemůže a výkupné za něj nikdo nezaplatí. Není ani žádným důležitým úředníkem – vždyť už je v důchodu!
Jistě, byl to starý morous a podivín, ale proto se lidé nekradou.
Hospodyně na přítomnost něčeho divného přišla zřejmě dřív než chlapec. Ozvaly se kroky a do dveří vtrhli dva detektivové-policisté (Vlastně se jednalo o městské úředníky, kteří vyšetřovali, ale nic jiného nedělali. Své závěry přednesli soudci, který zhodnotil, jestli se tím někdo bude víc zabývat – většinou to nechali plavat). Přehlédli pohledem chlapce i místnost a zuřivě zapisovali do svých bločků malými tužtičkami. Potom oba souhlasně přikývli, jeden pokývl druhému a ten položil Tomovi otázku: „Kdy jsi viděl svého dědečka naposledy?“
Služebná se na oba dva zamračila a „vyhodila“ se slzami v očích Toma na chodbu. Hoch ale bez sebemenšího zaváhání přiložil ucho na zavřené dveře.
„…od vás není vůbec slušné, ale já jsem pána viděla naposledy včera v poledne, kdy jsem mu nesla oběd. Ne, nemám ponětí, kdo by mu chtěl ublížit.“
„Byl to bohatý muž, madam. Takový má mnoho nepřátel, i když to tak nemusí vypadat. Nevydíral ho někdo?“ ozval se hlas detektiva suše.
„Ó Bože, to ne! Ale poslední dobou jakoby pán zestárl. Už víc jak dva týdny chodil o holi a včera vypadal velmi nemocný, a tak – nepřítomný je to správné slovo. Něco mumlal o nějakém mrtvém námořníkovi. Byl hrozivě bledý a říkal: „Teď už mi zbývají jen dva. Jen dva a je konec.“ Ne, samozřejmě nevím, co tím myslel. Ale vyžádal si svého právníka a spolu se zavřeli. Ten pán odešel asi hodinku nato.“
Tom Chytrolín pochopil, že hospodyně je netrpělivá a detektivové brzy odejdou, tak vyklidil pole a využil zaměstnání ženy, aby se dostal nerušeně ke Králi (ne, že by zrovna měla pomyšlení na to, aby chlapec dodržel povinné domácí vězení, ale jistota je jistota).
„Nemusíš se tak plížit, nikdo tu není,“ ozvalo se ze stání. Tom už se Krále nebál. Teď měli něco společného. Oba viděli a mohli spolu o tom mluvit. Vlezl přímo k němu do stání a sedl si na kupku suché slámy.
„Jsi pěkný drzoun! Já ti taky nelezu do pokoje, víš to?!“ protestoval mluvící kůň.
Tom se mu musel svěřit: „Já – myslím, že děda přišel o jednonohého piráta, takže nemůže chodit už vůbec. Stalo se to včera. A zavolal právníka, a pak ho unesli. Já ho CHCI zachránit, ale…“
„Ale ničemu nerozumíš,“ dodal vraník. Chlapec sklopil pohled k zemi a pohrával si se stéblem slámy.
„No, podle mě tomu rozumíš víc, než by kdo čekal od takového škvrněte, ale dobrá. V každém případě, dřív než dnes večer nebudeš mít tu možnost starce zachránit. A do večera je času na vysvětlování dost. Tak nevěš hlavu. Raději si přečti vzkaz od Vran, dones mi kýbl čerstvé vody a kupku sena a poslouchej. Zažili jsme s tvým dědečkem mnohem horší věci. Žádné otázky!“ dodal, když spatřil chlapcova otevírající se ústa.
Pohodil hlavou. Meloun-obličej svižně vyskočil, strhl ze stěny „vzkaz“, vzal dýku, kterou byl připevněn a oboje donesl dovnitř stání Tomovi s oddaným úsměvem.

Zejtra v nocy na hrzbitovje, esli toho páprdu ceš.
V.

Chlapec přeletěl list pohledem. „Pche!“ odfrkl si. „Je tam tolik chyb, že se to skoro nedá číst,“ poznamenal opovržlivě.
Vraník jej nevybíravě štípl do ruky. „Nikdy nepodceňuj nepřítele! Vranám možná psaní dvakrát dobře nejde, ale to neznamená, že nejsou chytré. Jsou to jedny z nejhorších, s kterými se může člověk poprat. A tohle je očividně past. Ukážou ti dědečka, ale průvodce budou držet jinde jako pojistku a až si budeš myslet, že máš vyhráno, zabijí ho. To je liga chlapče, ne první, ale už liga. Nejde o potrhlé zločince, jdou dost na úrovni, tak bych ti nad nimi neradil ohrnovat nos.“
„A co budem dělat?“ zeptal se plačtivě Tom. Dědeček byl jediný, kdo mu zbýval. Kam se poděje, jestli umře?
„Vrány jsou lidé i ptáci. Lidé pracují pro ptáky a naopak. To je třeba o nich vědět a učinit to samé, co od tebe čekají. Podle jiných pravidel se s nimi nedá hrát.
Ony chtějí, abych tě poučil o nich a světech. Tak to udělám. Počítají s tím, že tvůj průvodce tu zůstane chráněn a ty půjdeš na hřbitov, aby ses vyhnul velkému riziku pro sebe. Jistě. A předpokládají, že já půjdu s tebou, což hodlám udělat. Myslí si, že si přivedeme posily, a proto víc tvorů rychleji roznese, že zabily jednoho z Dobrých. Nic jiného nám tedy nezbývá, pravda? A určitě si stihly zjistit, že tvým průvodcem je meloun.“
Chlapcova otázka zůstávala stejná. Cítil víc než kdy jindy, jak utíká čas a on stále nic neví. Kůň mu s tím dvakrát nepomáhal.

6. kapitolka Zákony a tajemství klíčů

Vraník očividně jeho zmatek postřehl. Netrpělivě si dupl.
„No tak dobře! Budu ti to objasňovat postupně jako v pohádce pro děti, ale pak si nestěžuj! Je to dost zamotané i tak.
Ehm… Žila byla stará babizna jménem Smrt. Nevypadala ale stará a ošklivá, protože každé mrně ví, že Smrt je sama nesmrtelná. Se třemi svými stejně nesmrtelnými sourozenci tvoří základy pro vznik všeho. Se Životem, Osudem a nejmocnějším Časem.
Velmi brzy po tom, co se z kolébek vyklubaly světy, však vznikl i obrovský problém. Světy živých zabíraly tolik místa, že jediný poněkud těsný obzor pro mrtvé se mezi ně jen tak tak vešel a brzy nebylo zemřelé duše kam ubytovat. Všichni sourozenci tedy zavedli několik nových zákonitostí.
Duchové, kteří ještě nedosáhli odpuštění nebo klidu mohou zůstat. Jenže někteří z nich nedosáhli klidu pro násilnou smrt – chtěli se pomstít.
Byli to tvrdé časy, hodně živého bez pořádného důvodu předčasně umíralo a nepřešlo nikam – prostě přestali existovat. Bylo třeba ustanovit kontrolory, aby se to neopakovalo.
Ti měli moc zjistit, jestli je ve Světě mrtvých zrovna plno a některé mrtvé prostě nepustit ke smrti. Samozřejmě také dohlížet na duchy, co zůstali, a v případě, že by dělali velký vyrvál, okamžitě je poslat na ONEN svět.
Jenže nepuštění mrtvých do Světa mrtvých s sebou nese potíž, co s nimi. Žít jako předtím nemohou, nikdy by je nerozeznal od živých. A zůstat tu duchem ne každý chce. Považ navíc, že druhá šance se nedává jen tak.
Proto dostali různé výstřední schopnosti, možnost vidět a kontrolovat, ale ne měnit život a smrt. Dostali však přiděleno více světů, ve kterých jim pomáhají bytosti bez duše – nástroje života nemrtvých (Nemrtví se v tomto příběhu rozhodně nepovažují za upíry – nesají krev a nezabíjí lidi. Mají jiné povinnosti – viz text). Když někdo zničí jejich nástroj, zničí i kus druhé šance nemrtvého. Ten ztrácí výsadu navštívit dotyčný svět a zkontrolovat jej a dostává se znovu o krok blíž ke smrti. Třetí šance se nedává. Jsou-li zničeny všechny nástroje, nemrtvý okamžitě přechází na Onen svět.“
Toma Chytrolína zase tolik věcí nepřekvapilo. Většinu už si myslel, ačkoliv nikdy neslyšel příběh o tom, že by světu vládli Smrt, Život, Čas a Osud. Také si domyslel po dlouhém uvažování, že to, co nemůže vidět a co pohybuje v domě nábytkem a hraje na piáno neslyšné melodie, je asi duch. Dokonce mu jedné noci vypral ponožky, protože ráno je našel výjimečně čisté a dokonce i voňavé a suché u své postele, a to měl prosím celou noc dveře na závoru a zavřené okno!
Nyní znal všechny souvislosti, tedy skoro všechny.
„A co znamenají klíče?“ zeptal se.
Vraník vypadal navýsost potěšeně. Z chlapcovy reakce poznal, že má bystrou mysl a dovede si srovnat věci rychle v hlavě.
„Klíče jsou Tajemství ukrytá ve světech. Říká se jim klíče, protože když je najdeš a přijmeš, změní se ze své podoby na klasický klíč, ale jen do té doby, dokud visí na železném svazku, jinak by ti unikly. Také se nazývají klíči, protože jsou klíči k nesmrtelnosti pro obyčejné lidi. Shromáždit všechny se podařilo za celou věčnost ani ne pěti lidem. Když je život omrzel, pustili klíče ze svazku, ty se vrátily na svoje místo a oni prostě umřeli.
Když máš klíče, jsi nezávislý na svých průvodcích a žiješ v dotyčných světech, ke kterým klíče patří, dle své libosti, dokud je neodkážeš nebo nepustíš. Klíč může pro tebe zaniknout jen tvou rukou a nikdo ti jej nesmí odebrat, nebo hrdlem propadne a stane se stínem.
Nic víc o nich není známo, pokud vím.
Tvůj dědeček má ve svém svazku pár klíčů, mezi nimi klíče od Světa Nejistoty. Ale není takový blázen, aby je nosil u sebe, takže je nemůže odkázat Vranám ani tobě, až budete na hřbitově. Vrány klíče chtějí, jsem si jistý, že to je jediný důvod, proč by tvého dědečka jen unesly, vidí totiž jen do Světa Nejistoty a získaly by tím ohromnou moc procházet i jinam. A nic pro tvého dědečka neznamená tolik, co ty, tomu věř. Spoléhají na to, že tě zajmou a on bude chtít uchránit tvůj život.“
Chlapec otevřel ústa v úžasu. Tak děda měl klíče! Ale to znamená, že ho ani nemohly zabít. Třeba se o to v pracovně pokusily, ale nepodařilo se to, tak by to udělal na jejich místě on, kdyby hledal nositele klíčů. Ale mohly ho zajmout, a proto pořád potřeboval zachránit, takže se na věci nic moc nezměnilo.
Bylo toho na něj příliš. To, že do celé věci vidí přesně tak, jak chtěl, mu nepomáhalo v jeho úkolu, jen jej to děsilo. Ta pohádka nemohla mít šťastný konec, tak proč Král není znepokojený?
„To proto, chlapče, že jsi mi pověděl něco velmi uklidňujícího, co naši situaci zachránilo předem a Vrány o tom nemohou mít zatím ani ponětí. Takže uděláme to, že pojedeme, jak chtějí, na hřbitov a necháme průvodce tady. Zachráníme dědečka, aby tě mohl učit to, co ví, což mě nenáleží. Už jsi někdy sedlal koně?“
Poťouchlý Tom Chytrolín neměl tušení, co král vymyslel, ale určitě to bude něco mnohem chytřejšího, než by zvládl on sám. Raději se ani neptal, kde v tom zmatku se nachází vlastně on, zřejmě bylo lepší o vraníkovi nic nevědět.
Za oknem už se šeřilo, když koně za přesných pokynů vyčistil a nasedlal. Nikdy předtím to nedělal, přesto mu to šlo a podkoní nebo hospodyně by teď nejspíš tuhli úžasem.
„A nezapomeň se pořádně obléct. Léto se definitivně mění v podzim, bude zima. Vezmi tu dýku a koukej otevřít dveře, než nasedneš, ať máme kam jet.“
Tom se rychle sbalil. Nic jiného mu nezbývalo. Přikázal melounu. Poté se však zarazil. „Neměli by přijít tví přátelé ho hlídat?“ optal se.
Vraník pobaveně zařehtal. „Už jsou dávno tady. To, že nikoho nevidíš, neznamená, že tu nikdo není.“
S třesoucími koleny se desetiletý klučina vyškrábal na vysoký koňský hřbet. Tma se teprve snášela na ještě aktivní městečko a vysoký vznešený kůň probouzel pozornost.
Šli velmi pomalu a mlčky, aby si lidé nemysleli, že se Tom pomátl. Hoch měl chvíli pocit, že je pozorně sledován. Bylo to logické. Schylovalo se k něčemu, co snad skončí rychle a bez obětí, v horším případě pozvolna s obětmi na životech. Otřásl jím vztek.
Kdyby si to tam nahoře, nebo kde ti čtyři sídlí, dokázali lépe zařídit, nebyl by dnes v téhle rejži.

7. kapitolka Dobrovolně do pasti

I v téměř úplné tmě mohl na odlehlé pláni s místním hřbitovem rozeznat zavřenou bránu. Chytil se za hlavu. No jistě! Muselo mu být přeci jasné, že hřbitov zamykají.
Na veřejích vstupu seděly tři uštěpačné vrány. Proč uštěpačné? Možná si to chlapec myslel, protože zpívaly jemu nepříliš milou písničku:

„Sedí vrány na bráně,
pod nimi kluk na ráně.
Pročpak chodíš, malý hochu
v noc temnou svému otci k hrobu?

Uličník drzý kamenem hází,
však na tebe taky dojde.
Každého z lidí jednou srazí,
pak oči vrána vyklovne.

Kráááá, kra krá krá krááák,
dobře vám všem tak.“

Tom už to nevydržel. Tohle nebyla dobrá cháska, tak snad neporuší docela svůj slib, když ji umlčí. Sesedl z koně, musel se přeci postarat o zavřenou bránu, která dle hlasitého skřípavého chrápání očividně spala uprostřed železných snů.
Rychleji, než by kdo mohl čekat, se shýbl a hodil po trojici nad sebou kamenem. Za pohoršeného krákání se vrány vznesly a usadily o kus dál na zídce. Mlčet se jim ale ještě nechtělo.

„Pro průvodce – netopýra,
šedivého páprdu.
Chlapec drzý sotva vydá
na vychytralou Vránu.

Kráááá, kra krá krá krááák,
dobře drzounovi tak.“

Tom Chytrolín zvedl další kámen, nečekaně jím však místo směrem k ptákům vrhl do brány.
Vrány se natolik vylekaly, že uletěly.
Brána otevřela neviditelné oči, což Toma celkem úspěšně vyděsilo, a promluvila stejně nehmotnými ústy .
„Zatraceně! To mě pořád musí někdo budit tímhle způsobem?! Co takhle zdvořile zaklepat?“ vybuchl hlas hněvem.
Malý hrdina pohotově zareagoval. „Já se velmi omlouvám. Víte, zaklepal bych, ale bohužel nejste dveře. Moc místa na ťukání na vás není.“
Téměř cítil, jak se mříž zamračila. Po chvíli však ustoupila. „No dobrá tedy.“
Vzduchem se neslo šustění, když znovu promluvila suchým naučeným hlasem, jako by předčítala:
„Vítejte v příbytku mrtvých! Já jsem železná vstupní brána a odpovím vám na případné dotazy.
A nyní, prosím, dobře poslouchejte.
Na hřbitově je třeba dávat pozor na četné hrobní jámy.
Dále se každý návštěvník musí chovat tiše a s úctou, aby nerušil mrtvé z odpočinku, jinak bude vyveden.
Je zakázáno zde cokoliv trhat, krást, ničit a všemožně poškozovat majetek mrtvých nebo města.
Děkujeme za pochopení a přejeme příjemnou návštěvu. Máte dotazy?“
Tom se ohlédl po vraníkovi. Očividně byl stejně v šoku.
„No – totiž, rádi bychom už vešli,“ ozval se nervózně hoch. Kdo by nebyl trochu mimo s rozhovoru se vstupní branou na hřbitov, kde má pochované rodiče? Poťouchlý Tom Chytrolín tudy chodil často, ale nikdy si odsud podobný zážitek neodnesl.
V mříži cvakl železný zámek a brána se se skřípáním otevřela dokořán.
Tom se bezděky přitiskl ke koni. Král do něj však netrpělivě strčil. „Měli bychom jít. Pokusit se z toho starocha dostat.“
„Co-co mám dělat?“ Chlapec se cítil zmatený. Hřbitov v noci vypadal tak strašidelně. Nejhorší bylo, že ve Světě Nejistoty i v těch ostatních zůstával pořád stejný. Čekal, že mu Král poradí, zřejmě se však přepočítal.
„Musíš dělat, co umíš, to je snadné. Kolem tebe se začaly dít podivné věci. Ber to, co se už stalo, jako výcvik.“
Tom zahnul z hlavní cesty, museli na druhou stranu.
„Neříkal jsi mi, že tu budou tvoji přátelé?“ špitl po chvíli chůze a rozhlížení nejistě. Zatím si všímal pouze hejn havranů, dvou koček a starého prašivého psa. Vůbec jej to neuklidňovalo. „Začínám mít pocit, že jsi žádné přátele nikdy neměl,“ svěřil se vraníkovi s úvahou posledních několika sekund. Vždyť u stáje nikdo nikoho neviděl, tedy kromě hospodyně nebo stájníka, ale ti na mocné čarodějníky nebo bojovníky nevypadali.
Král na to nahlížel jinak. Pochopil to jako urážku a nehodlal si ji nechat líbit. „Měli jsme s tvým dědečkem stovky přátel!“ ohradil se, načež dodal „tedy, předtím.“

8. kapitolka Vrány

Tom Chytrolín by se byl velmi zajímal, před čím. A hlavně, kolik z těch stovek přátel je bojovníků, co jim zůstalo. Kdyby ovšem nerozeznal postavy ve světle loučí, které se nedaly s návštěvníky ani hrobníkem zaměnit.
Byli na místě. Tom obezřetně prošel mezi nimi, Krále v patách. Ony jim zastoupily cestu zpět k bráně. Na tomto místě, poměrně rozlehlé mýtince, rostly jen mrtvé pokroucené keře a stál zde, přímo za hrobem Tomova otce, jediný pahýl stromu. Pak už jen hřbitovní zeď.
Na špinavém šedivém náhrobním kameni ležel poslední chlapcův příbuzný.
„Dědo!“ ignoroval hoch asi desítku černě oděných postav s plášti zdobenými vraním peřím, všechny ptáky, kterými se „strom“ hrůzostrašně hemžil jako živá obluda, i chudáka starého vraníka Krále.
Než však stačil doběhnout k třesoucí se nemohoucí bledé osobě, přiskočili k němu dva z únosců a pevně jej sevřeli mezi sebou. Třetí mu přiložil dýku na krk a čekal.
Dítěti se sevřel žaludek. Měl takové tušení, že tohle nemůže dopadnout dobře.
Jeho pozornost si však vysloužilo i něco jiného. Opravdu jedna z vran-ptáků se před jeho očima proměnila ve vránu-člověka?
„Klidně ho pusťte, vždyť co by nám mohlo od něj hrozit? Je jen dítě,“ promluvila dotyčná klidně, možná krapet výsměšně.
„Slyšela jsem, že tvé jméno je Tom. Já jsem První Vrána, tak mi říkají. Tihle lidé jsou mí příbuzní a ptáci mí učitelé. Moc v lásce tě nemají, Poťouchlý Tome.
Ale to nesouvisí s naším obchodem, správně? Zdá se, že jsi dodržel pravidla. Nevidím důvod, proč ti toho starce nevydat, i když nevím, k čemu by ti ten morous byl. Mám na něj teď trochu zlost, protože mu nezbývá moc času a není nepřítelem, který by mne byl hoden porazit.“
Tom Chytrolín se urazil. Tak o něm si myslí, že je malé děcko? Strachy bez sebe? A dědeček že jich není hoden? Páni, kolik lidí ten už porazil! Tom to přeci viděl. Viděl, jak dal holí výprask zloději, co je chtěl okrást, i když ten měl ostrý nůž. A určitě toho bylo víc, kdyby si zrovna vzpomínal. Vztek jej donutil jednat.
„Správně! Dohodu jsem splnil, víc jste nepožadovali. Chci svého dědečka zpět tak, jak jste ho unesli, i s jeho průvodcem. Teď hned!“ křikl na ženu.
Zpod kapuce První Vrány se ozval chladný smích. „Zdá se, že svou krev nezapřeš. Ale vzpomínám-li si, o průvodci v dohodě nepadlo ani slovíčko. Ale dejme tomu, že bychom ti vydali oba. Zaplať nám!“ zasyšela popuzeně.
Toma ten příkaz zarazil. Zamyšleně strčil ruce do kapes, ale nepovalovala se mu tam zrovna ani jediná mince, jen kus provázku a špendlík, o který se úspěšně píchl. Doma sice nějaké kapesné měl, ale děda má přeci mnohem víc peněz a dokonce ty tajemné klíče, které podle Krále chtějí, tak proč to nechce po něm?
„Já ale nemám, čím bych vám zaplatil! Jsem ještě kluk, neživím se sám, abych měl na útratu.“
Vrána sebou vztekle trhla, skokem byla u něj, chytila hocha za loket a hrubě stiskla. „Nech si své úspory ty skrčku! Já chci to, oč tu celou tu dobu jde. Ten staroch to nemá, takže to musíš mít ty. Dej mi to! Nebo vás hodím do nejhlubší propasti, abyste měli čas popřemýšlet nad svým životem, než dopadnete na dno.“
Spatřila v Tomových očích opravdový zmatek. Netušil, o čem to mluví, myslel, že nic nevlastní. Nic, co by mohla chtít. Slzy mu beznadějí vlétly do očí a on několikrát zamrkal.
Údiveně se rozhlédl. Byl tu, a přece nebyl. Mýtinka vypadala stejně, až na to, že tu nebyla ani jedna vrána. K jeho zděšení ani Král či děda. Když si to plně uvědomil, najednou pochopil, proč to.
Přesně, jak vraník říkal. Vrány mají možnost jít jen do Světa Nejistoty, do jiného ne, proto chtějí klíče. Takže když zamrkal, věřil, že je stále na hřbitově. Tím, že uvěřil jinému světu, ocitl se přímo v něm, takže na něho nemohou.
Očekávaná úleva však nepřicházela. On byl sice v bezpečí, ale starý muž ne. Mohou mu ublížit, když jim zmizel. Poslední rodina, která mu zbyla. Hned začal zběsile zavírat oči, aby našel ten správný.
Ani netušil, že se může ocitnout na tolika hřbitovech. Počítal si k tomu a zjistil, že od světa bez jediného černého ptáka došel na číslo třicet sedm, než byl zpět. Zpět sice ano, ale mezitím o pár kroků ustoupil. Objevil se na jiném místě. Okamžik trvalo, než jej spatřily, to už byl však znovu pryč.
Bylo to obtížné, objevoval se s časovou ztrátou větší, než by chtěl. Když se ocitl u náhrobku a chtěl pomoct i dědovi, zmizet i s ním a odejít odsud nebo se schovat, už tam nebyl.
„Řekla jsem si, že budeš hledat jeho,“ poznamenala za ním krutě žena. Odsunuli starce o kus dál a tři lidé stáli nad nim připraveni jej okamžitě zabít, kdyby se zase něco stalo.
Král, který dosud mlčel, se prvně ozval: „Ten chlapec o ničem neví.“ Znělo to dost sklesle, unaveně, ale odporovalo to tomu, jak se celý napřímil jako struna.
Vrána byla tak vzteky bez sebe, že si toho snad ani nevšimla. „Neví?! Jak může nevědět, že je vlastníkem celého toho svazku! Vždyť mu ho musel dát!“
V tu chvíli Tomem projelo mrazení. Nyní už chápal všechno. Právník v domě, únos, požadavek. Ale dědeček by jim to nikdy neřekl, nepověděl to ani jemu, tak jak to ví?
Přimhouřil oči. „Kde je žlutočerný netopýr?!“
Ptáci na stromě mu zírali upřeně na záda. „Kde je?!“ zahromoval.
„Toho už neuvidíš chlapče. Museli ho zabít, aby přišli na to, že ten únos jim byl k ničemu,“ pověděl kůň. Obrátil svou hlavu na První Vránu. „Je mi jedno, jak moc se zlobíš, ale máš smůlu. Chlapce si neudržíš a když jej zabiješ, klíče nikdy nebudou tvoje. On nemá důvod riskovat kvůli někomu, kdo je už prakticky téměř mrtvý. Takže dodrž slovo, které jsi dala v listě, a nech nás odejít.“
„Ne bez těch klíčů, ať mi je odkáže!“ mířila mu Vrána stále dýkou na hrudník.
„Dala jsi slovo! Jestli je porušíš, postarám se o to, abys měla pořádně nepříjemný zbytek života Vráno. A bude velmi krátký, pohleď!“
Tom se překvapeně rozhlížel. Neviděl nic, zato ptáci na stromě se choulili k sobě a zděšeně krákali na poplach. Přátelé nejspíš dorazili a to, že nic nevidí, skutečně neznamená, že tu nejsou.
Žena pod kapucí se rozhodla až pozoruhodně rychle. „Nechte toho starce. Jdeme pryč,“ přikázala. K Tomovi ale ještě nepřátelsky dodala: „Já neprohrávám Tome. Tvůj průvodce je zničený, takže nemůžeš klíč Světa Nejistoty vrátit. Až tě nebudou chránit, uvidíme se a bude to tvůj konec.“
Pak se změnila v ptáka a odletěla s hejnem. Lidé vylezli na pahýl stromu a přeskočili zeď. Zavládlo doslova hrobové ticho.

9. kapitolka Smutný návrat

Chlapec se konečně sklonil nad dědečkem, ale sám poznal, že je už pozdě. Ačkoliv vlastně vyhráli, připadalo mu, že on sám prohrál na celé čáře.
„Co teď se mnou bude?“ otočil se se slzami v očích k vraníkovi.
„Kdo ví? Ale sirotčince se bát nemusíš, na to máš moc velký majetek. Nejspíš ti pošlou někoho, kdo ho bude spravovat a starat se o tebe. Když máš peníze, vždycky se objeví někdo z „rodiny“, koho jsi v životě neviděl a chce se najednou zajímat. Ale teď nasedni, musíme pro hrobníka. Připrav si nějakou historku. Později si to vysvětlíme, ano?“
Tom sice netušil, jestli nějaké později ještě pro něj bude, poslechl však. Už se přesvědčil, že je kůň chytřejší než většina lidí, které kdy poznal.
Jeli černou tmou jistěji jak za dne. Hrobníkův domek se tísnil na tom hezčím konci celého pohřebiště. Dokonce měla ta barabizna předzahrádku se zeleninou.
Bál se, že nemá šanci hrobníka vzbudit, když se trhnutím otevřely dveře a v nich člověk s dvěma lopatami.
„Tak kdo je ten nebožtík?“ zeptal se chlapce dost nevrle. Na druhou stranu, kdo by byl rád probuzen tak pozdě?
Hrobník sám vypadal podobně jako nějaký chudý umrlec. Zacuchané šedinami prokvetlé mastné vlasy původně černé barvy ostře kontrastovaly s bledou tváří, ne tak s rukama plnýma mozolů a puchýřů se zčernalým nehtem na pravém palci. Jen pomalu se rozkoukával, zjevně si před spaním trochu přihnul, neboť z dechu mu byla cítit pálenka a místní pivo.
„Hej, ty kluku! Jestli ten kůň nepřitáhl mrtvolu, nemá na hřbitově co dělat, rozumíš?! Uvaž ho tady a ať se to příště neopakuje!“ přikázal mu chlapík pobouřeně, načež hodil Tomovi lopaty a kus nějakého prkna a pustil se k něčemu, co se mohlo honosně nazvat stodola, jakmile porotce zavřel obě oči.
Vešel dovnitř a rozsvítil jednoduchou olejovou lampu. Ve světle vypadal ještě hůř. Tom Chytrolín musel spolknout obrovský knedlík v krku, aby mohl muži odpovědět na otázku. Kolem se to jen hemžilo prkny, bednami i celkem slušnými rakvemi.
„To-totiž můj dědeček,“ vykoktal nejistě.
Přetrpěl dlouhý zkoumavý pohled i zaklení. „Takže už se ten staroch našel, ták? A mrtvej. No, to se dalo čekat, že půjde o nějakej mord. Ty mu zařizuješ pohřeb?“
Chlapec rozpačitě přikývl.
„A proč ho sem vozíš v noci, to mi tedy řekni! Copak nemůže zůstat do rána v baráku?!“
Očividně se jednalo o otázku typu: „Tos mě musel budit kvůli někomu, kdo mohl klidně počkat, až vstanu zejtra sám?!“
„O-on totiž nemůže, protože umřel někde jinde. Doma mi prostě někdo nechal vzkaz, ať si pro něj přijdu večer na hřbitov a on tam tak leží. Myslím, že by bylo nejlepší to vyřídit hned, než se lidi začnou ptát a chodit jej okukovat, nevypadá moc dobře, po tom únosu.“
Hrobník se okamžik rozmýšlel. Zřejmě tu takový rychlý pohřeb ještě neměl. Nemluvě o tom, že jestli mu ten stařec umřel tady, sotva to posoudil nějaký doktor. Na druhou stranu pro toho chlapce bude jen nejlepší, když se to rychle sfoukne. Dost, že mrtvolu objevil.
„Tak dobře. Takže, napřed mu vyber nějakou bednu, ten tvůj kůň se nám nakonec bude ještě hodit. Já zatím vystavím úmrtní list, na štěstí pro tebe to můžu udělat stejně tak dobře, jako obyčejnej doktor, a ty mi budeš odpovídat na otázky.“
Už bylo dlouho po svítání, když se znavený chlapec na koni pustil konečně domů. K dobru nutno připsat, že jeho dědeček teď spí tak, jak by si přál ve slušné rakvi vedle hrobu své dcery.
Po vyčerpávajících otázkách následovalo stěhování nářadí a samotného těla na místo. Bylo to vyčerpávající, ale nic proti tomu nekonečnému kopání. Hrobní kámen bude hotový za dva týdny a do té doby musí za služby Tom Chytrolín zaplatit. Hoch neměl tušení, čím asi. Jen se doma s botama na nohou ve špinavém oblečení celý od hlíny uložil do postele a usnul.
Toho dne se dělo mnoho věcí téměř současně. První si toho všimla hospodyně. Samozřejmě zjistila, že chlapec není doma a šla to nahlásit. Ráno se vrátila ze svého domečku ve městě i s těmi dvěma detektivy, ale zřejmě se nic nestalo, neboť hoch spal klidně v posteli. To, že je umazaný, je přeci u dětí jeho věku normální.
Stájník našel ve stání nasedlaného koně v ještě horší náladě jako obvykle a trvalo mu pěknou dobu, než ho dal do pořádku.
Zrovna, když si na to stěžoval hospodyni, oba detektivové chystající se k odchodu se zarazili, protože se objevil poslíček se vzkazem od právníka a druhý s dalším od hrobníka. Chlapci se potkali pod kopcem a šli dál spolu, protože zjistili, že míří do stejného domu.
Právník vzkazoval, že se u něj ráno zastavil hrobník a potvrdil mu smrt jeho klienta. V tom případě se může příštího týdne otevřít poslední vůle před zbytkem rodiny nebožtíka, už všechny sezval. A Tom se nemusí bát, o poručníka bude postaráno.
Druhý chlapec vyřizoval, že Tomův dědeček je v pořádku pohřben, s penězi to vyřídil už právník, náhrobek bude už tuto sobotu na místě. Také, že s tím obeznámil rodinného lékaře.
Detektivové se otočili jako na obrtlíku.
„Jakže, tedy, jak přesně to bylo? Tomův příbuzný byl přeci unesen!“
„Ano pane, ale teď už je v klidu pod zemí na hřbitově. Prý se tam večer našel a vnuk mu rovnou zařídil pohřeb, aby se nemusela mrtvola vozit sem a tam.“
Druhý policista jen nevěřícně hleděl. „V tom případě tedy není na nás už vyšetřování únosu. A jestli se někdo z rodiny nebude dožadovat vysvětlení smrti, pak ani vraždy.“
„Případ uzavřen kolego,“ rozhodl první, společně vzkázali Tomovi upřímnou soustrast po hospodyni a byli pryč jako pára nad hrncem.

10. kapitolka Jak to všechno skončilo?

Tak v první řadě, Tom zdědil veškerý majetek a jeho poručníkem se stal strýček, kterého v životě neviděl.
Vranám se podařilo dostat se k melounu-obličeji a zničit ho, takže Toma skutečně zachránil svazek klíčů, jež mu podle poručníka nepochybně nepřinese v životě nic kloudnějšího než otázky, k čemu asi patří.
Ačkoliv chlapci vraník slíbil vysvětlení, nehodlal slib dodržet. Nikdy mu nepověděl, proč nenechal hlídat meloun-obličej. Dokonce ani to, kdo vystrašil vrány natolik, že tak rychle zmizely.
V celém městě se okolnosti tajemného únosu, úmrtí a pohřbu staly vděčným tématem k zamyšlení stovkám všetečných lidí na několik let a i poté, co se na to všechno zapomnělo, tvrdilo se, že Poťouchlý Tom Chytrolín je zkrátka pořádně divný pán.
Tom se podle řečí ujal rodinného řemesla, čarodějnictví, proto měl neustále dost peněz, i když ho nikdo neviděl nic dělat. Vlastně ho téměř vůbec neviděli. Jeden pekařův syn si získal chvilkovou pozornost tím, že zaujatě tvrdil, že mu „ten chlápek zmizel za bílého dne uprostřed ulice před očima. Jako by tam jednou byl a mrknutím oka zase nebyl.“
Hrobníkův mladší pomocník rád vykládal na potkání historku, jak asi rok poté, co Tom dospěl pohřbíval jeho poručníka. „To vám byla mrtvola, jakou jsem jaktěživ neviděl. V očích takovej lačnej pohled a na paži vypálený cejch ve tvaru klíče, docela jistě jednoho z těch, které pan Tom nosí na opasku.“
Detektivové nad všemi těmi záhadami jen mávli rukou. Znali zdejší klepny natolik, že odmítali uvěřit čemukoliv, co by se povídalo. Navíc, proč řešit další případy, když si na ně nikdo nestěžuje? Své práce měli už tak dost. Možná k tomu přispělo i to, že Tom Chytrolín se ze dne na den stal jako mávnutím kouzelného proutkou jedním z nejlepších přátel vrchního inspektora v tomto městě.
„Prý mu chtěla utéct žena a on ji přemluvil, aby se k panu inšpektórovi vrátila.“
„Já zase slyšel, že vytáhl jeho syna z řeky.“
„Ale ne! Bylo to úplně jinak, to dá rozum. Očaroval celou jeho rodinu.“

Z ukázek toho, co se o Poťouchlém Tomovi za jeho života povídalo se jen těžko sbírá skutečný příběh, proto je třeba trpělivosti, než se prostý zapisovatel dostane k pravdivým informacím, o to víc, oč jsou přísněji tajeny.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 59 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 duddits 27.01.2008, 3:43:03 Odpovědět 
   Zpočátku dosti příjemné čtení – možná trochu tlačené, ale v podstatě vtipné a obohacené několika povedenými nápady (a k tomu má člověk chvílemi pocit, že by mohlo jít o něco víc než jen vtipnou fantasy pohádku).
Jenže pak jako by autorku příběh přestával bavit: samotný námět je sice kouzelný, zpracování ale čím dál víc postrádá svěžest, vtip se vytrácí a příběh se stává unylým a nezáživným…
Redaktorská 2.5, za sebe dvojku čistou, protože přes všechny chyby myslím, že mi tenhle příběh uvízne v paměti ;)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Budoucnost - Te...
Anne Rowan
Příroda a fyzik...
Javorka
Mrchožrouti
tynuska37
obr
obr obr obr
obr

Ave!
Anne Rowan
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr