|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28991 příspěvků, 4550 autorů a 303413 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Chvění ::
 Mathew |
publikováno: 22.01.2008, 0:30
|
| Malá konspirační povídka, částečně založená na skutečných událostech z roku 1993. |
| |
|
|
Chvění
USA, budova vládní organizace pro rozvoj vědy a techniky, 17. června 1987
[ta]Karl Wellings seděl u oválného stolu. Ze stropu na něj pomrkávala jasná zářivka a nutila jej poněkud mhouřit oči, neboť vytvářela nepříjemný kontrast s temnými stěnami místnosti. Karl Wellings si smetl drobné smítko ze saka a podíval se na hodinky. Má zpoždění, pomyslel si. V tu chvíli se ozvalo zaklepání a do místnosti vstoupil muž střední postavy, měl tmavé ulízané vlasy, kolem čtyřiceti let a vyrovnanou chůzí přešel k Wellingsovi, aby mu podal ruku.
„Carter,“ řekl jen.
„Karl Wellings, těší mě. Tak co pro nás máte, pane Cartere?“
„Hmm, kde začít. Dlouhá léta pracuji pro NOAA's. Před několika měsíci mne oslovil kolega z pyrotechnologického ústavu, že dostali nějakou menší zakázku. Jednalo se o navrtáni a rozstřelení podmořských skalisek v hloubce řádově desítek metrů, kvůli nějakých nalezišť.“
Wellings byl opřený lokty o stůl a s dlaněmi sepjatými před ústy soustředněně poslouchal, k čemu návštěvník míří.
„...chtěl se mě přeptat na nějaké potenciální následky, ze seismologického hlediska,“ pokračoval Carter, „zadal mi parametry a já to hodil do počítače. Vycházely průměrné hodnoty, které neměly ohrozit ani nejbližší osídlené oblasti. Když jsem výsledek kontroloval, přepsal jsem se v desetinné čárce při množství položené munice. Výsledek byl překvapivý. Model výbuchu se patrně změnil a nápadně připomínal podmořské zemětřesení.“ Carter se poškrábal na tváři a nejistě poposedl.
„Pokračujte, prosím,“ vyzval ho Wellings.
„No, upřímně řečeno, začalo mě to dost zajímat. Experimentoval jsem s nastavením vstupních parametrů, měnil jsem hloubku a úhel vrtu, oblast, množství i druh munice a sledoval jsem modely výbuchu a především jeho následky. Stal se z toho takový můj koníček, dá se říci,“ nejistě pohlédl na muže naproti sobě a pokračoval. „U jednoho použitého modelu mě zarazilo, že se výsledek, nikoli podobá zemětřesení, ale že JE zemětřesením...“
„Co tím chcete říci?“ Zeptal se Wellings a nervózně si zamnul ruce.
„Čistě teoreticky...“ začal Carter opatrně, „čistě teoreticky bychom dokázali vytvořit umělé zemětřesení!“
„Aha,“ řekl Wellings prostě. „Máte jistě na mysli, že bychom mohli experimentálně provádět malé otřesy půdy pod vodou, čímž bychom mohli studovat vznik a následky zemětřesení přímo v terénu a při tom nikoho neohrozit...“
„No..ano,“ kývnul Carter hlavou na souhlas.
Wellings se zasmál, „to je přece ale skvělé. Možná dostanete dokonce Nobelovu cenu,“ mrkl na něj přes skla svých brýlí. „Řekl jste o tom někomu?“
Carter na něj nechápavě pohlédl.
„Neradi bychom, aby se informace dostala pryč ze Států, takový objev si nemůžeme nechat ujít, chápete. A propo, nechcete přece přijít o zásluhy?!“ řekl Wellings a zavtářil se spiklenecky.
„Jo..to ne,“ poznamenal Carter rozpačitě a celý ožil. „Neví o tom zatím nikdo, jen Leo, teda ten kolega z pyrotechnolgického, trochu mi s tím pomáhal, ale zjevně z toho nebyl tak nadšený jako já. Víte, tsunami mě fascinuje. Nemyslíte si snad, že by ten objev mohli připsat jemu, že?“
„Kdepak,“ odvětil Wellings zamyšleně a dodal „...tsunami?“
„No, je to průvodní projev. Velikost vlny je přímo úměrná hloubce vrtu a jeho sklonu k zemskému povrchu, samozřejmě hraje roli také množství munice, povaha materiálu, podmořská hloubka a další množství faktorů...“
„Aha,“ zastavil ho Wellings. A to jste všechno zpracoval v laboratoři? Během práce?“
Carter se začervenal a povolil si uzel na kravatě - nebyl si zdaleka jist, kam tím Wellings míří. „No... ne - říkám, je to takový můj koníček, mám doma několik počítačů. Dělal jsem na tom ve svém volném čase, jsem...jsem na to docela pyšný, víte ono je důležité, jakým způsobem počítače propojíte. Třeba paměť se dá...“
„Ušetřete mě podrobností, prosím,“ řekl Wellings stroze, téměř znechuceně a když spatřil Carterův zaražený výraz, vykouzlil na tváři úsměv a dodal „mám ještě pracovní schůzku.“ Podíval se na hodinky. „Už jsem tam měl být.“ Na to se postavil a podal Carterovi ruku. „Velmi mne to zaujalo, určitě se tomu budeme náležitě věnovat. Brzy se Vám někdo od nás ozve. Hlavně o tom s nikým nemluvte, ale to Vám nemusím připomínat, že?“, řekl a poplácal Cartera familiárně po rameni, přičemý ho také nenápadně vyprovodil z kanceláře. Když už se Carter vzdaloval po koridoru chodby, zavolal na něj ještě: „A jakže se vlastně jmenuje ten váš kolega?“
„Leonard Hausdorf, proč?“
„Ale, jen tak. Zajímalo mě to. Nashledanou.“
Wellings zavřel dveře a přešel k telefonu, jenž stál na poličce v rohu místnosti. Než zvedl sluchátko, sundal si brýle a promnul si oči rozbolavělé z věčného posedávání pod zářivkami. Pak vytočil trojmístné číslo a počkal, až se nakonci linky ozve prezidentův poradce.
12. července 1993, ostrov Okuširitó, Japonsko; podprefektura Hijama
Hakato Yoshitu seděl ve svém novém Mitshubishi a přemýšlel, jestli si vzal opravdu všechny podklady. Dnes měl schůzku s představitelem firmy Takoshi a chtěl udělat dojem. Takoshi byla velká prosperující firma se sídlem v Sapporu, na ostrově Hokkaidó. Pro Yoshitu to byl vskutku významný den, dnes měli zpečetit rozhodnutí o fůzi obou firem, přičemž by mohl dostat snad až 20% akcií, nebo alespoň tak si to Yoshitu představoval. Pohlédl do zpětného zrcátka a zavrčel na svůj odraz v bojovném výrazu. Pak se s chutí zasmál a zesílil rádio.
Silnice byla ucpaná, jako ostatně vždycky, ale na to byl již zvyklý a tak vyjel hezky zčerstva. Tak jako tak, měl ještě v plánu stavit se na pobřeží dát si čerstvé suši u pana Tokonagwy. Pan Tokonagwa měl sice suši, ale i ostatní rybinu, dražší než všude jinde na severozápadním pobřeží ostrova, ale zato byly jeho lahůdky vyhlášeny, dokonce měl i jakés takés jméno mimo Okuširi. Yoshitu jeho výrobky zbožňoval a pravidelně, minimálně jednou týdně, si takto dělal radost, vždy po cestě do práce. Dnes byl výjimečný den a Yoshitu tak měl pádný důvod se u pana Tokonagwy zastavit.
Zaparkoval na malém plácku, který vybíhal přímo ze silnice, napravo rovnou k moři. Byla tam spousta aut a krom stánku pana Tokonagwy zde byl i mnohé jiné, se suvenýry pro turisty v podobě vypreparovaných mořských ježků, krásných mnohobarevných mušlí a všeličehos jiného, včetně přívěsu, kde smažili bramborové hranolky.
Yoshitu se podíval letmo na hodinky a zjistil, že má ještě trochu času. Zamyslel se, že by snad mohl koupit ženě nějaký pěkný dárek. Už si ani nemohl vzpomenout na to, kdy ji takto udělal radost jenom tak, protože se naskytla příležitost. Zastavil se tedy u stánku s cetkami a prohlížel si girlandy zvonivých mušliček, navlečených do podoby zvonkohry, obrovské mořské ježky i veliké mušle a lastury. Někteří lidé přikládali uši k otvorům v mušlích, něco si vykládali a smáli se tomu, že je v nich slyšet hukot moře. Byli to nějací turisté, nejspíš z Británie, nakolik mohl Yoshitu odhadnout se svou skromnou znalostí angličtiny. Přiložil si tedy také lasturu k uchu a poslouchal šumění uvězněného živlu, jak bouří a šumí, zapomenut ve schránce mrtvého tvora. Jak tak poslouchal, zazdálo se mu, že hukot je jaksi nepřirozeně silný, oddálil si mušli od ucha, aby řekl prodavači něco vtipného, ale v tom spatřil vyděšené pohledy lidí kolem sebe a jejich náhlé a vzrušené výkřiky byly podkresleny hlubokým hutným hučením čehosi hrozivého a vzdáleného. Cítil, jak se chvěje země, jak se všechny ty krásné zvonkohry rozezněly mnohými hlasy. V tom jako by země zahřměla a zatřásla se tak silně, že se stánky posouvaly o několik metrů sem a tam, lidé padali k zemi a zase se snažili vstát, zděšení a mnozí i poranění, obraceli zraky k moři. Yoshitu se otočil k severozápadu a spatřil důvod tohoto davového rozrušení - k pobřeží se valila obrovská vlna.
Netušil ani jak, ale všichni kolem něj se začli rozbíhat na všechny strany. Sám se v tom zmatku nebyl schopen dobře zorientovat, ale nakonec dorazil ke svému autu. Odemkl, rychle nastartoval a zamířil k dálnici. Výjezd na dálnici byl ale ucpaný, jako vždy v tuto denní dobu. Netrpělivě zatroubil a když se ohlédl do zpětného zrcátka a spatřil nekompromisně se blížíci vodní stěnu, jak halí pobřeží stínem smrti, zbrkle otevřel dveře a vyskočil z auta. Ostatní mezitím udělali totéž, všichni se pokoušeli zmizet co nejdál od pobřeží, i když jejich snaha byla evidentně zbytečná. Utíkali úzkými uličkami, které vytvářely zaparkované vozy, žduchali se, mačkali, šlapali po sobě a křičeli v křečovité snaze unikout smrti ještě alespoň na pár kratičkých vteřin.
Brzy na to se přehnala přes ostrov Okuširitó masivní vodní stěna, smetla vše, co jí stálo v cestě a zahalila město na moment temným mokrým rubášem, který postupně opadával. Vzdálený pozorovatel mohl vidět, jak vlna narazila na severozápadní cíp ostrova, a ten kompletně zalila, přičemž na severu se rozbíjela o skalnatější terén. Na vodě se utvořil přízrak v podobě motýlích křídel a potupně se pak rozplynul v tíživém tichu smrti. Obrovská mušle, kterou měl Yoshitu ještě před několika minutami přiloženou k uchu nyní pomalu klesala, vstříc temné hlubině.
USA, budova vládní organizace pro rozvoj vědy a techniky, 13. července 1993
„Ano? Tady Wellings. … Jistě, hned budu u Vás, pane poradče.“ Wellings zavěsil, vzal si pod paži potřebné podklady a vydal se přes chodbu směrem k výtahu.
Potkali se v malé příjemné pracovně z kaštanového dřeva, podali si ruce a vyměnili pár zdvořilostních frází, než se pustili do práce. Dolridge byl celý natěšený a nedokázal svůj entuziasmus skrýt, i Wellingse, jako by svrběly ruce. Pořád rovnal propisku na stole a potahoval si manžety.
„Takže...?“ začal Dolridge bez jakéhokoli úvodu.
„Operace Kormorán proběhla podle plánu, až na nějaké odchylky ve vstupních a výstupních parametrech, ale to není nic, co by nás mělo znepokojovat. Navíc, podle výpočetního střediska, jsou tyto odchylky zcela v normě.“
„To zní velmi uspokojivě. Řekněte mi ale, není možné, že byly některé postupy... odtajněny?“
„Upřímně řečeno, nezdá se, že by existovala reálná možnost, že by postup operace někdo odhalil, nebo se jen dozvěděl o existenci projektu.“
„Dobrá, dobrá,“ řekl pak Dolridge, promnul si nos a usadil se pohodlněji v křesle, zjevně mnohem klidnější. „A jak se to má s tím chlápkem, no...s tím vědcem?“
„Ah, myslíte Cartera? Má hezké místo u nás v institutu, odkud pomáhá celý projekt koordinovat. Zařídili jsme mu pěkný byteček na státní náklady, myslím že je spokojen. Bohužel jeho kolegu Leonarda Hausdorfa potkalo neštěstí, vjel pod smýknuvší se nákladní automobil a nehodu nepřežil.“
Wellings se zatvářil, jako by to bylo to nejsmutnější, co jej v životě potkalo, nebo jako by to byla jeho vina, kterou nemůže odčinit. Dolridge pokýval hlavou a nic neřekl. Poté se na malou chvíli zahleděl z okna a ještě pár okamžiků poklepával prsty na kožené opěradlo křesla a zdálo se, že přemýšlí.
„Podejte mi ty podklady!“ řekl pak a Wellings mu předal tmavou složku v pevných deskách. Dolridge v ní několik dlouhých minut listoval a Wellings se začínal evidentně nudit, náhle Dolridge přerušil ticho pevným hlasem:
„Dobrá, test proběhl víc než úspěšně. Myslím, že můžete svolat radu, vše je připraveno...“
11. listopadu 1993, neznámé místo
Místnost byla přepychově vybavena, sedm mužů a dvě ženy seděli u kulatého stolu, každý měl před sebou složku s příslušnými informacemi a opodál nějaké občerstvení a vodu. Uprostřed stály připraveny skleničky na šampaňské, naplněné po okraj perlivým mokem slámové barvy. Když již byli všichni usazeni, vyzval je ten, co seděl přímo naproti velikému oknu s výhledem na moře, starší poloplešatý pán:
„Začněme tedy!“ řekl a zmáčknul tlačítko na panelu, který měl před sebou pod stolem. Okno se počalo zatahovat tmavou záclonou a po mužově levé straně se na oplátku otevřela stěna, za kterou se vynořila veliká obrazovka, na níž se za okamžik objevila Wellingsova tvář.
„Ehm, zdravím Vás všechny. Nebudu to dlouze protahovat a naznačím ve zkratce naše možnosti a podám zprávu o projektu Kormorán. Takže. Letos v červenci, přesněji 12. brzo ráno, postihlo malý ostrov Okuširitó - na západ od Hokkaidó, zemětřesení o síle 7,8 stupně Richterovy škály. Toto zemětřesení vyvolalo také takzvanou vlnu Tsunami, která zdevastovala obrovský kus ostrova. Při neštěstí zahynulo 202 lidí.
Toto zemětřesení bylo prvním pokusem o umělé vyvoláni vlny Tsunami v historii lidstva! A já mám tu čest Vám oznámit, že toto zařízení i jeho využití spadá jedině a celé pod Vaši kompetenci, pánové a dámy, ale to Vám jistě nemusím připomínat, takže dále...“
Členové rady na sebe výnamně hleděli a na tvářích se jim zračila spokojenost.
Vypracovali jsme pro Vás nový projekt, na základě Vašich požadavků, směřovaný na možnost výrazného ekonomického proniknutí do průmyslové a politické sféry oceánie, jihovýchodní Asie a Indonésie. Projekt v krátkosti představuje navrtání ložisek podmořských skalních útvarů, které způsobí otřesy půdy a následně vyvolají vlny tsunami. Exploze, jejichž přesný propočet dovoluje manipulovat se sílou zemětřesení, směrem i velikostí tsunami, nám dovoluje zaměřit se na specifické požadované cíle. V současném plánu projektu Kosatka, který do určité míry vypracovalo samo NOAA's, je zaplavení části Indie, Srí Lanky, Malediv, Bangladéše, Tahjska, Malajsie a Indonésie, v druhotném aspektu bude mít pak „neštěstí“ vliv i na ostrovy jako Mauricius, Seychely, Madagaskar a dokonce pobřeží Afriky. Škody, jež dané země utrpí, zbůsobí poměrnou ekonomickou, kulturní, politickou a především morální destabilizaci příslušných národů, se zvláštním zaměřením na Thajsko. Úspěšnost projektu je zajištěna několika menšími testy a především spouštěcím testem - projektem Kormorán.
Podrobné plány a rozvržení ekonomicko-politické aktivity rady v projektu Kosatka bude vypracováno do roku 2002, spuštění samotného projektu Kosatka pak plánujeme mezi rokem 2004 – 2005. Přesnější zahájení akce nelze určit, neboť jsme závislí na množství faktorů, které nejsme schopni ovlivnit. To je z mé strany v podstatě vše...“
„Děkujeme Vám za Váš plnohodnotný report, pane Wellingsi, jste mužem na svém místě.“ řekl muž, jenž prve zapnul zařízení a také, že jej nyní opět vypnul, záclona odkryla půvabný výhled na moře a televizní obrazovka zmizela za zvláštním symbolem.
Devět lidí v místnosti povstalo a chopilo se naleštěných sklenic, naplněných výborným šampaňským.
„Tak na první skutečně významný krok k unifikaci světa v historii lidstva, dámy a pánové!" zaznělo sálem, "Dodnes naši předchůdci jen chystali půdu, hnojili a kypřili a zalévali, seli a starali se... A nám je dnes ctí, nechat na této půdě vyrůst květ jednoty, květ, jenž konečně přinese plody našemu úsilí! Kdysi, přátelé, jeden moudrý muž řekl: 'Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí!', my jsme to dokázali! Již v dohledné době pohneme Světem! Nechť máme moc a nechť nám chutná moc!“, pronesl na závěr a od srdce se zasmál.
Tak promluvil onen starší pán, sklenice zacinkaly a rozproudil se nadšený tlumený hovor.
Toto cinkání předznamenávalo, kdo by to byl řekl, smrt tisíců lidí.
Ovšem, nebylo to poprvé, ani naposled...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 16 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 54 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
