obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392454 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Istrie - Domov, sladký domov ::

 autor Trenz publikováno: 22.01.2008, 23:39  
 

Domov, sladký domov

Sean stál na palubě lodi a hleděl na oblohu plnou hvězd. Astronomii se nikdy nijak zvlášť nevěnoval. Když potřeboval něco vědět, zeptal se Ricka. Ten znal snad všechna souhvězdí, co byla zapsána. Sean si nikdy nijak zvlášť nevšímal druhých. Nezáleželo mu na tom, co dělají ostatní nebo jak na tom jsou, pokud se ho to přímo netýkalo. Teď cítil, jak napětí kolem stoupá. Už byli blízko. Jejich cesta se chýlila ke konci, i když nikdo neměl ponětí, jaký ten konec vlastně bude.
Na palubu vyšla Sonya a Sean se na ni podíval. Její oči ztratily zář. Jako by její duše zůstala u Eris. Všiml si, že jí nestihla dát ani ty náušnice od něj.
„Tím, že se budeš trápit se nic nezmění, zlodějko. A jsem si jistý, že by to Eris nechtěla.“
„Já ji miluju, Williamsi. Jak mám bez ní žít?“
Sean se ušklíbl.
„Že se na to budeš ptát zrovna mě.“
„Taky jsi ztratil lásku,“ podotkla.
Sean se zadíval před sebe a skoro neslyšně šeptl:“ Ale to už je dávno.“
„Přestane to?“
„Myslím, že by sis o tom spíš měla pokecat s Wilkinsonem. On je psycholog.“
„Nepotřebuju psychologa. Potřebuju muže.“
Sean se uchechtl.
„Nikdy jsem si nevšiml, že by žebrák nebyl muž, pokud ho tedy…“
„Tak jsem to nemyslela,“ přerušila ho Sonya a přiblížila se k němu. Sean o krok ustoupil.
„Hele. Vím, že jsi teď v depresi, ale tohle není cesta ven.“
„Co kdybys nechal mě, abych to posoudila?“ otázala se Sonya, rty blízko jeho.
„Máš zatemněný rozum smutkem. Ráno bys toho litovala.“
„Ale to až ráno. Seane, prosím. Potřebuju tě.“
To, že prosila, znamenalo, že je na tom hodně špatně.
„Není to dobrý nápad,“ snažil se jí to vymluvit, ale neposlouchala ho. Chtěla zapomenout a on jí to měl umožnit. Přitiskla se k němu a do ucha mu zašeptala: “Vím, že zrovna nejsem žena, po které toužíš a za jiných okolností bys o mě nezavadil ani pohledem, ale už se nějaký ten čas známe a já pochybuju, že jsi takový abstinent jako Andy.“
Rukou mu zajela pod tričko a polaskala ho na hrudi.
„Jak dlouho tu už jsme? Měsíc? Nebo snad dva? Možná dokonce i tři a za tu dobu sis ani jedinkrát neužil. To musí být strašné,“ šeptala svůdně a otřela se o něj. Sean polkl. Zlodějka ho nikdy nepřitahovala, ale způsob, jakým se ho dotýkala, ho vzrušoval a on se musel ovládat, aby si to s ní nerozdal hned teď na palubě.
„Zlodějko! Přestaň!“
„Pro dnešek jsem Sonya, Seane,“ stoupla si na špičky a chtěla ho políbit, ale Sean včas ucukl.
„Tady ne. Radši v kajutě, ať nás nikdo nevidí. Musím si uchovat pověst.“
Sonya se vítězoslavně usmála. Tak přece jen ho dostala.
„A v mé nebo ve tvé kajutě?“
„Radši v té tvojí,“ rozhodl Sean. Sonya ho k ní zavedla, přičemž se na něj neustáloe lepila. Vešli dovnitř a Sean se postavil ke dveřím, zatímco se Sonya začala svlékat.
„Přece se nestydíš nebo se chceš koukat?“ zeptala se ho vyzývavě, když viděla, jak tam jen tak stojí a nic nedělá. Přetahovala si halenu přes hlavu, když Sean ze zámku vytáhl klíč, rychle dveře otevřel, proklouzl ven a dveře zavřel, strčil klíč do zámku a zamkl.Slyšel, jak Sonya lomcuje s klikou a pak na dveře začaly přistávat různé věci, ale Sean neotevřel. Z jedné kajuty vyšel Alan a tázavě se na Seana podíval. Sean mu podal klíč a řekl: “Pusť ji až ráno,“ potom odešel do své kajuty, nechávajíc tam nechápajícího Alana stát.

Ráno Sonya přišla za Seanem, který stál na palubě a hleděl do dáli.
„Vidíš tam něco?“ zeptala se ho tiše.
„Minulost,“ odvětil jí popravdě. Než ho vyrušila, vzpomínal na skutečný svět. Svět, do kterého patřil, a z kterého byl vyvržen, aby zachránil svět, který mu byl naprosto cizí. Pořád nechápal proč to dělá. Vzápětí mu ale došlo, že vlastně neměl na vybranou a ještě pořád nemá.
„Williamsi... chtěla jsem...“ na Sonye bylo vidět, že neví, jak to říct.
„Co mi chceš, zlodějko? Omluvit se? Poděkovat, že jsem ti zabránil udělat možná nejhorší věc ve tvém zpackaném životě? Nemusíš se obtěžovat. Vím, žes chtěla sex jen abys zapomněla na tu svoji Eris. Prostě dělej, že se včera nic nestalo, protože se opravdu nic nestalo a všem nám bude líp.“
Sonya na Seana chvíli hleděla a pak odešla. Sean se ušklíbl. Tím byla celá záležitost vyřízena.

Pluli několik dní. Naštěstí nikdo z nich netrpěl mořskou nemocí a až na jednu bouři bylo moře klidné. Čím blíž ale byli, tím víc byla Isabel nervóznější. Poslední večer stála Isabel na palubě a pozorovala západ slunce. Přistoupil k ní Alan a objal ji kolem pasu. Isabel k němu pootočila hlavu a vděčně se na něj usmála. Alanova opora byla přesně to, co potřebovala.
„Mám strach,“ zašeptala.
„Máš k tomu důvod.“
„Díky. To mě utěšilo.“
Alan se usmál.
„Byla bys blázen, kdyby ses nebála.“
„Změnil ses.“
„To my všichni, Isabel.“
„Co když mě nepřijmou?“
„Jsi královna. Přijmou tě, pokud se tak budeš chovat.“
„A jak se chová královna, Alane? Já to nevím. Bylo mi osm, když mě rodiče poslali do vašeho světa. Co mám dělat?“
Alan ji pohladil po tváři.
„Poslechnout své srdce,“ sklonil se k ní a políbil ji.

Za svítání se vylodili. Vystoupili a loď zase odplula. Nikdy se nedozvěděli, kdo ji řídil, neboť po celou dobu plavby nepotkali jediného člena posádky. Přesto bylo všude čisto a jídlo vždy měli čerstvé.
„Kam teď?“ zeptal se Sean.
„Tudy,“ ukázala Isabel před sebe.
„Jsi si nějaká moc jistá,“ poznamenal Sean.
„Řídím se svým srdcem,“ odpověděla mu a usmála se na Alana. Sean protočil oči.
„Když tě ignoroval, byl jsem radši. Nechte si to cukrování na jindy. Raději pojďme.“
Isabel a Alan šli první, Sean se Cirkisem za nimi a nakonec Andy se Sonyou.
„Něco mi říká, že tu budeš potřeba, Andy,“ promluvila Sonya. Andy neodpověděl, a tak Sonya pokračovala: „Nejsem si jistá, jestli Isabel přijmou za svou královnu. Její rodiče se snažili, to ano, ale bolest někdy může být příliš veliká. Možná bude zapotřebí tvůj řečnický um.“
„Možná,“ pokýval Andy hlavou, ale Sonye připadalo, že je myšlenkami úplně někde jinde.
„Andy. Co je to s tebou? Od doby, co jsme se nalodili, jsi toho moc nenamluvil. Tedy tys nikdy moc nemluvil, ale teď to bylo ještě míň. Nad čím přemýšlíš?“
„Jeden z nás tu zůstane, Sonyo. Vím to. Cítím to. Ostatně i Rada Květinových dětí to řekla.“
„Jen si vymýšleli, aby nás vyděsili.“
„Jestli na to přesto dojde, chci to být já, kdo tu zůstane.“
„Pořád chceš umřít?“
„Ne tolik jako dřív, ale kdyby na to mělo dojít, nijak zvlášť bych se nebránil.“

Procházeli kolem polí, kterých se lidská ruka nedotkla už hodně dlouho, viděli vypálené vesnice a chatrče, které se jen tak tak držely, aby se nezřítily a živou duši nepotkali celé míle.
„Bude se stmívat, Isabel. Proč si neodpočineme?“ začal reptat Sean.
„Už jen kousek. Za chvilku tam budeme.“
„Kde přesně?“
„V mém paláci,“ zastavila se a ukázala na stavbu, která musela být dřív majestátná, ale nyní byla polorozpadlá a její krása už dávno upadla.
„Půjdeme dovnitř?“ zeptala se Sonya.
„Musíme. Třeba mi tam rodiče nechali nějaký vzkaz.“
„Jsi vážně naivní, Isabel,“ ozval se znovu Sean, ale Isabel ho neposlouchala a vstoupila dovnitř.
Alanovi přeběhl mráz po zádech. Měl neblahé tušení, že v bývalém paláci je něco nepřátelského.
„Isabel, počkej,“ chtěl ji zastavit, ale Isabel ho neposlechla. Uvnitř polorozpadlé budovy narazila na tolik emocí, že se zapotácela a Andy, který šel těsně za ní, jí musel zachytit, aby neupadla.
„V pořádku?“ zeptal se jí.
Isabel se na něj vděčně usmála a odvděčila.
„Jen se mi zatočila hlava.“
„Isabel,“ zavolal na ni Alan. Už už se k němu otočila, když uslyšela jiný hlas: “Vida, vida. To jsou k nám hosti.“
Ztuhla a pohlédla před sebe. Spatřila tam stát Argona a vedle něj Šener.

Argon a Šener se objevili v bývalém paláci. V srdci Istrie. Argon se rozhlédl a poznamenal: “Jeden by řekl, že to za těch jednadvacet let opraví a ono nic. Ach. Vlastně to nemá, kdo opravit, když jsou všichni mrtví,“ v hlase mu zaznívalo uspokojení. Šener se taky rozhlížela, ale myslela na něco úplně jiného. Její mysl se odebrala do minulosti. Do doby, kdy byla ještě malá osmiletá holčička. Chůva ji zrovna ukládala ke spánku, když zaslechly několik ran do dveří, které nakonec podlehly tlaku a rozlomily se vejpůl. Slyšely, jak se dole strhla bitva. Chůva jen řekla: „Zůstaň tady, maličká,“ a byla pryč a srdce malé princezny Sandry se sevřelo strachy. Seděla na posteli, deku až k bradě, a hrozivě se klepala. Pak se ve dveřích objevil její starší bratr Christian. Okamžitě se k němu vrhla a on ji objal. Doprovodil ji zpátky do postele se slovy, že za žádnou cenu nesmí opustit tenhle pokoj, ale Sandra se bála. Prosila ho. Kňourala, aby s ní zůstal, ale Christian musel jít. Neposlechla ho. Později se stokrát sama sebe ptala proč to neudělala. Možná její strach o rodinu, byl větší, než strach, co může být s ní. Možná měla jen slabý pud sebezáchovy. Kdyby mohla vrátit čas, udělala by to znovu nebo svého bratra poslechla a možná by byla v bezpečí. Tenkrát ale následovala svého bratra, který o tom neměl ani tucha. Kdyby ano, zamkl by ji v tom pokoji a ona nemusela být svědkem brutální vraždy svých rodičů. Viděla, jak muž v černém oblečení a s chladným výrazem ve tváři udeřil Christiana takovou silou, že chlapec ztratil vědomí. Pak pohlédl jejím směrem a Sandra se roztřásla. Kývl na dva své muže, kteří se k ní okamžitě vydali. Rozeběhla se pryč. Chtěla utéct. Vběhla do pokoje svých rodičů, kteří zrovna zavírali jakousi díru ve zdi. Otec se vyčerpaně sesul k zemi a matka se k ní otočila se slzami v očích.
„Odpusť nám, dceruško,“ zašeptala a pak už tam vtrhli vojáci, které na ni muž s chladnýma očima poslal. Její matka se pokusila o kouzlo, které by ji ochránilo, ale už byla příliš slabá. Jeden ji uchopil a zvedl do výše, a i když křičela a kopala, nepustil ji. Druhý zavolal svého pána, který tam přišel a vítězoslavně se usmál. Sandra byla donucena přihlížet mučení svého otce a znásilňování matky. Nakonec jim poskytl milosrdnou smrt, ale do jejího srdce to vrylo nesmazatelnou stopu.
„Jaké to je být zase doma?“ zeptal se jí Argon cynicky a vytrhl jí tak ze vzpomínek.
„Nikdy to pro mě nebyl pořádný domov. Vždycky tu byla o pár minut starší Isabel, která měla být královnou a kterou rodiče poslali pryč, aby ji zachránili. Je mi zle jen z pomyšlení, že mám jejich krev.“
„Měli jsme na rodiče skutečně štěstí.“
„Už přichází.“
„Miluju tvé spojení se setřičkou.“
„Nenazývej ji mou sestrou!
Argon jí chtěl něco říct, ale to už Isabel vstoupila dovnitř. Zdálo se, že si jich nevšimla, a proto řekl: „Vida, vida. To jsou k nám hosti.“
Alan okamžitě vytáhl zbraň a namířil ji na Argona. Argon se usmál.
„Ale ale. To přece nebude nutné. Jen jsme si sem se Šener zašli zavzpomínat na staré věci, že, lásko?“
Šener neodpověděla. Dívala se na Isabel a oči jí planuly nenávistí. Stejné to bylo i u Isabel. S trouchou uspokojení hleděla na stále nezhojenou ruku Šener.
„Půjdeme, drahá,“ promluvil znovu Argon a všichni se na něj podívali.
„To, že jsi tady, Isabel, neznamená, žes vyhrála. Nakonec zemřeš. Istrie nikdy nepovstane.“
„Nech si ty kecy pro jiného,“ ozval se Sean a Argon povytáhl obočí.
„Drzí lidé nikdy nepřestanou být drzími.“
„A hloupí lidé nikdy nepřestanou být hloupými,“ odvětil mu Sean.
„Ještě se uvidíme,“ řekl a i se Šener zmizel.
„Jak se sem mohl dostat tak rychle?“
„Přenesl se. Než Istrii dobyl, byla chráněna kouzlem, který znemožňovat dostat se sem jinak než po moři, ale po jejich smrti...“ Cirkis se odmlčel, když viděl, jak je Isabel bledá.
„Isabel. Jsi v pořádku?“ otázal se jí Alan starostlivě.
Isabel zavrtěla hlavou a Andy dodal: “Ani nemůže.“
Alan už už měl otázku na jazyku, když Andy ukázal nahoru na stěnu. Vzhlédli a spatřili tam okovy zavěšenými ve zdi připoutaného muže a ženu a oba byli ve hrozném stavu. Nerozpadali se, navzdory tomu, že tam viseli už jednadvacet let. Muž měl tělo plné krvavých šrámů a žena roztrhané oblečení a tvář plnou modřin.
Isabel vzlykla.
„Tví rodiče?“ zeptala se Sonya soucitně. Isabel jen přikývla. Nedokázala od nich odtrhnout oči.
„Musíš na čerstvý vzduch, Isabel,“ promluvil Alan. Isabel zavrtěla hlavou.
„Nemůžeš tady být.“
Nicméně Isabel ho nemínila poslechnout. Alan prosebně pohlédl na Andyho, který si stoupl před Isabel a podíval se jí do očí.
„Isabel. Vím, že je to pro tebe těžký. Vidět takhle své rodiče by bylo těžké pro každého, ale když tu budeš takhle stát, nikomu nepomůžeš. Jsi tady, aby ses stala královnou. Argon chtěl, abys je viděla. Očividně věděl, že se jednou vrátíš a nechal je tu pro tebe. Soucítíme s tebou a tví rodiče by jistě chtěli, abys byla silná. Vzpomeň si na Alanova slova:“Jsi královna. Přijmou tě, pokud se tak budeš chovat.“
„Říkáš, abych byla bezcitná?“
„Říkám, abys bojovala. Když teď ukážeš svoji slabost, Argon zvítězí a celá naše cesta, naše dobrodružství, by přišlo vniveč. Bojuj za to, čemu věříš, Isabel. Bojuj za Istrii.“
Isabel ještě jednou pohlédla na své rodiče a poté vyšla ven.
„Fascinující,“ utrousil Sean.
„Jak to děláš, Wilkonsone, nikdy nepochopím.“
Andy se usmál.
„Není třeba chápat, Seane. Každý jsme nějaký. Každý něco umíme,“ a vyšel za Isabel.
„Sundáme je, co říkáš?“ najednou stál vedle Alana Assassin a díval se na své rodiče s jakousi zvláštní něhou.
„Jak ses sem dostal?“
„Připlul jsem lodí. Jinou, než vy, ale rychlejší.“
„Isabel o tobě neví?“
„Zatím ne.“
„Určitě jí pomůže, že jsi tady.“
Assassin je přikývl a přistoupil ke stěně.
„Napadá tě, jak je sundat?“
„Možná.“
„Koukám, že jsi ještě sdílnější, než Iceman,“ prohodil Sean, ale Assassin se na něj ani nepodíval a dál zkoumal stěnu.
„Vidíš tam něco?“
„Drží je kouzlo,“ řekl po chvíli.
„S tím bych vám mohl pomoct já,“ nabídl se Cirkis.
„Myslíš, že to zvládneš? Je to Argonovo kouzlo,“ zapochyboval Assassin.
„Můžu to zkusit.“
„Neublíží ti to, když to nevyjde?“ měl obavy Alan.
„Já to zvládnu,“ uklidnil ho Cirkis s úsměvem a opatrně se dotkl zdi. Cítil, jak se mu kolem prstů motá kouzlo a potom ho energie odmrštila o tři metry dál.
„V pohodě?“ zeptal se Alan pomáhajíc Cirkisovi vstát.
„Nic zlomeného nemám. Zkusím to znovu.“
„Půjdeš hlavou proto zdi?“ otázal se ho Sean.
„To je spíš tvoje parketa,“ odvětil mu Cirkis.
„Může tě to zabít,“ poznamenal Assassin.
„Tak horké to snad nebude.“
Znovu se dotkl zdi a cítil tu energii, ale když ho znovu chtěla odhodit, ruku rychle vytáhl. Stejný postup zopakoval ještě několikrát. Na popáté tam ruku nechal a zatajil dech. Energie kolem něj jen prošla a kouzlo zmizelo. Isabeliny rodiče se snesli dolů.
„A až je pohřbíme, bude co? Postavíme se Argonovi? Ani nemůžeme připravit žádnou past, když už je tady,“ ozval se znovu Sean.
„Něco vymyslíme, Williamsi,“ promluvila Sonya.
„Jo. Něco vymyslíme. A co to bude, zlodějko? Jestli ti to nedošlo, nemůžene vyhrát.“
„Ale. Snad ses nezalekl jeho přítomnosti. Nebo máš snad strach ze Šener?“
„Jen říkám, co jsem říkal už na začátku. Celá tahle mise je úplný nesmysl. I kdybychom měli celou gardu bojovníků a čarodějů, nemůžeme vyhrát.“
„Má pravdu,“ souhlasil s ním Assassin.
„To nám nepomůže,“ zavrtěl hlavou Alan.
„Došli jsme až sem a nemůžeme to teď vzdát. Něco už vymyslíme. Rozhodně nenecháme Argona dělat, co se mu zlíbí.“
„Ale nemůžeme ho zabít, pamatujete? Pak by nastoupil jeho úžasný bratříček Arsen a to by byla hrůza hrůzoucí,“ připomněl jim Sean.
„Arsen taky přijde. Nenechá si to ujít. Dostanete příležitost. Možná.“

Když Isabel následovaná Andym vyšla z polorozpadlého paláce, spatřila na místě, které dříve muselo být shromaždiště několik desítek lidí s pochodněmi.
„Jděte pryč!“ zakřičel jeden muž a několik se jich přidalo, přičemž výhružně zamávali pochodněmi.
Isabel se podívala na Andyho a ten povzbudivě přikývl. Do křížku s místními se dostat nechtěl, ale možná to bude jediný způsob, aby Isabel přijali.
„Jmenuju se Isabel a jsem...“
„My víme, kdo jsi a nechceme tě tady! Nepřineseš nám nic jiného, než zkázu!“
„Přišla jsem vás zachránit.“
„Zachránit? Je nám tu dobře! Dokud ses nevrátila, nevrátil se ani Argon a teď tu je a všichni zemřeme!“
„To nedovolím. Jsem tu, abych vás zachránila.“
„Nedokázali nás ochránit tví rodiče tak jak bys mohla ty?“
„Mí rodiče dělali, co mohli...“
„...a měli řadu Ochránců, ale stejně jim to nebylo co platné. Stejně umřeli! Všichni umřeli! Zachránila se jen hrstka nás! Nepopřeme, že to byli tví rodiče, kteří nám umožnili schovat se, ale co zmůžeš ty? Kde máš manžela, který by ti stál po boku?“
„Má mě!“ po boku se jí postavil Alan.
„A ty jsi...“ začal muž výsměšně, když si všiml Alanova tetování.
„Ochránce,“ vydechla žena stojící vedle něj a přeneslo se to i na ostatní. Brzy si všichni šeptali Ochránce. Všichni až na jednoho starého muže, který se holí prodral do popředí a vyplivl: “Ochránce! Co zmůže jeden jediný Ochránce?!“
„Možná dost,“ promluvil Andy a všichni se na něj podívali.
„Nemáme hodně mužů. Nemáme ani hodně čarodějů. Vlastně nás je jenom šest možná sedm, když budu počítat i Assassina, kterého jsem viděl projít, když jsme vycházeli ven, ale chceme bojovat. Jsme tu, abychom bojovali! Přišli jsme z jiného světa! Ze světa, kde kouzla a čáry nejsou tak jasná, jako tady. Ze světa, který si nedovede představit ani polovinu toho, co jsme tu viděli a zažili. Některé z nás mučili, jiné zabili. Nemusíme vyhrát. Vlastně je velice málo pravděpodobné, že vyhrajeme, ale budeme bojovat. Nikdo z nás se neprosil, abychom tady byli, ale už tu jsme a neodejdeme, dokud nezvítězíme nebo nezemřeme. Neustoupíme! Budeme bojovat do posledního dechu a vás žádám o to samé! Isabel je vaše královna! Přišla jsem, aby vás vedla k vítězství! Poslechněte ji a staňte se jejím lidem! Staňte se zachránci Istrie! Buďte bojovníci! Zvítězte!“ poslední slova Andy křičel a Alan a ostatní věděli, že jeho proslov zabral, protože lidé začali volat: “Isabel! Isabel! Isabel!“
„Blázni,“ zamumlal stařec.
„Stejně to prohrajete,“ dodal ještě a odšoural se pryč. Isabel tam stála a sledovala, jak skandují její jméno. Pootočila hlavou a usmála se na Andyho. Jeho dar manipulace opět zabral.

O několik stovek metrů dál to na vyvýšeném poli pozoroval Argon se Šener.
„Myslíš, že mají nějakou šanci?“ zeptala se ho Šener.
„Šance je vždycky, zlato, ale nemyslím si, že by byla moc velká,“ ušklíbl se Argon a pokračoval: „Je jich sotva stovka. Jakou šanci můžou mít proti mé tísícové armádě. Rozpráším je a tentokrát definitivně. Už mi neunikne ani živáček a nakonec se naše královnička Isabel bude plazit v prachu, abych ji konečně zabil a možná, Šener, možná to potěšení dopřeju tobě.“

Oblečená jen do županu přistoupila k oknu a vyhlédla na nádvoří. Bylo prázdné a klidné. Snad všichni až na pravidelně měnící se stráž spali, avšak ještě v podvečer bylo nádvoří plné lidí, zbraní, křiku a snaze naučit se bojovat. Viděla Alana, jak učí bojovat muže v souboji muž proti muži beze zbraní, Seana, který jim ukazoval, jak zacházet s lukem a Sonyu, která si k učení vybrala dýky. Cirkis rozmlouval s čaroději, kteří zůstali a Andy uklidňoval ženy a děti. Assassin na to vše dohlížel a ona sama byla na svůj rychle se učící lid pyšná.
Alan jí zezadu objal a ona se k němu natočila a nejistě se na něj usmála.
„Jsou připraveni.“
„Na co? Na Smrt?“
Alan si povzdechl.
„Na tu nikdy nejsme připraveni. Přijde a vezme nám to, co jsme nejvíc milovali.“
„Cos cítil, když ses dozvěděl o smrti Claire?“
„Chceš o tom mluvit zrovna teď?“
„Možná je to naše poslední noc.“
„A možná taky ne.“
„Jsi moc velký optimista, Alane.“
Alan se zasmál, ale pak zvážněl.
„Jsou to asi dva roky. Vrátil jsem se z výcvikového tábora do svého bytu, kde na mě čekala dívka velice podobná Claire. Hned jsem věděl, že je to její dcera a že mi nepřišla říct žádnou radostnou zprávu.Řekla mi, že je mrtvá a přišla, aby mi řekla, že poslední přání její matky bylo mít mě na pohřbu. Chtěla vědět proč. Pozval jsem ji do kavárny a vyprávěl jsem ji o nás. O tom, jak jsme byli manželé, jak jsem nebyl pořád doma, a proto jsme se nakonec rozvedli, a když jsem skončil, prohlásila, že kdybych nebyl voják, byl bych skvělý manžel a možná i otec. Na její pohřeb jsem přišel. Viděl jsem jí v rakvi. Byla tak klidná a možná se i usmívala. Navzdory leukémii žila ještě osm let, aby jwjí děti vyrůstaly alespoň s matkou, když je jejich otec v deseti letech opustil. Možná proto tolik bojovala. Chtěla světu ukázat, že se dá vždycky bojovat, pokud je za co bojovat.“
„A my máme za co bojovat?“
„Za svobodu, přece.“
Alan sklonil hlavu a Isabel ho objala a políbila.

Mezitím na opačné straně řeky stál Argon s Arsenem a hleděli na své vojsko.
„Jsi připravený, bratříčku? Co když se tu ukáže Maky nebo snad tvoje dceruška? Budeš schopen zabíjet i před nimi?“
„Nevím proč bych nebyl?“
„Co třeba, že krev je krev?“
„Tímhle heslem se řídí jen Autumn. Já takový nejsem.“
„Jistě, že ne, ty můj chladný bojovníku.“
„Nemáš co na práci, Arsene?“
„Jistě, že mám. Připravuju tě.“
„Nepotřebuju to.“
„Ale potřebuješ, bratříčku.“
„To nech laskavě na mě!“ odsekl mu Argon a odešel. Arsen se za ním díval a přemýšlel, kdy se dostanou do stavu, ve kterém jeden z nich zemře.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.01.2008, 0:07:48 Odpovědět 
   Kupodivu se po čas plavby nic vážného nestalo! ;-) O to bylo zajímavější přistání a setkání našich hrdinů s Argonem. Vypadá to, že poslední bitva je na spadnutí a nepůjde jen o bitvu mezi vojáky a našimi hrdiny, ale také mezi rodinnými příslušníky! Pokud se do ní zapojí všechny zúčastněné strany (včetně těch zatím neutrálních) může z toho být docela hezká mela... ;-)

Co zvítězí? Touha po moci, nebo rodinné svazky? Čí krev tedy poteče? Budu tedy (takřka) netrpělivě čekat na další část, kdy se možná rozhodne o osudu Istrie. Pokud padne Argon, jeho bratr bude ještě horším vládcem, ale může se stát, že zemřou oba! Dosti spekulací... Za Jedna!
 Pavel D. F. 22.01.2008, 23:38:57 Odpovědět 
   Cíle putování je dosaženo, nyní zbývá vybojovat závěrečnou bitvu. Na rozdíl od běžné fantasy je ale v tomto příběhu mnoho věcí jinak. Hrdinové museli především vybojovat svoje soukromé bitvy sami se sebou, aby vůbec byli schopni koordinované akce. Temná strana je svázaná se stranou neutrální, která ale nepochybně v rozhodné chvíli bude stranit dobru. Isabel a Šener budou stát proti sobě, přestože jsou sestry. Vyvrcholení příběhu se blíží, uvidíme, jak se nakonec všechny kombinace prolnou a co bude rozhodující.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Kristus, ekonom...
Džordž J.S.
Začarovaný blud...
Drowned Girl
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr