|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28991 příspěvků, 4550 autorů a 303413 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Opus Pictus XIV ::
| Hele, hele: |
| |
|
|
Lidé se mění. Měli by. Třeba teď já, tančící střevíci prstů po klávesách, vydávajících odporně čvachtavý zvuk: Nálada se mění. Jako srpky měsíce. Kruhy. Půlkruhy. A zase ty zobáky ptačích božstev. Jak se naplňují, zakulacují, mění se můj pohled na tento text. Měňavka rozpínající se do stran. Možná, že bych vám teď pověděl o tom všem to a ono, ale za mnoho novů bych pokrčil rameny a řekl: "Tak ať! Co bylo, bylo, teď jsem jinde." Vidíte? Nikdy mě nechytíte. A taky si nemohu odpustit myšlenku na popínavou pupeční šňůru, která nepřestala být napínána. Tu, která pojí mou mysl s Mým. Hrdinou. Ano, i On se mění, některé rysy máme společné: Má také jistá období. Vzpomeňme si na druhý křest, kdy přestal mluvit a začal psát: od jisté doby začal neznámým lidem v obchodních domech, papírnictví, smíšeném zboží, v letištních halách, opuštěných skladech místo napsaných slov ukazovat obrázky, řádně zhotovované tlustým černým fixem. Od těch dob ho nikdy nikdo neviděl bez bloku formátu A4 pod paží a s prsty od černé. Cit pro rychlý a přesný náčrt myšlenek si vypěstoval velmi rychle a ostatní Ho už neměli za neškodného blázna, ale za portrétistu myšlenek. Mistra výstižné zkratky. Kdybych si to mohl dovolit, inu, nevím, snad, třeba... Dobrá, osmělil jsem se, dovoluji si zde na tomto svatém místě prohlásit Hrdinu za nový druh básníka! (A vy za nesouhlasného bručení dočítáte tento odstavec a začínáte pochybovat nad dalším návratem ke čtení)
"Litratůůra jsou květy, kterými dlždíme svééhéé okovy..." vyhrkl na mě Krtek po pátém šestém sedmém osmém devátém pivu. Kvůli autenticitě bych to rád zapsal ve fonetickém přepisu, ale zapomněl jsem to (/litratu:ra sou kvjeti kteri:mi dlždi:me sve: okovi/ bych napsal, kdybych si náhodou vzpomněl). Byl jsem v té osvícené chvilce zaskočen řkouc: "Kcáš! Tos někde ukrad´ i ty jeden kzisvěte!" (/kca:š tos ňegde ukrat i ti jeden kzisvjete/, budu-li otravný) "Ine, toť má prááávda!" (Ne, bojím se pár facek) Ještě pivo pro nás dva, řekl bych, kdyby nestačilo zvednout prst a podívat se správným směrem - a tak jsem to udělal, řekl jsem jen, už otočený k pravdu rozsévajícímu toto: "Si jí nech, stejně mam pocit, že sem (škyt!) to už někde slyšel... Ty poslyš, proč tu sedíme? Co tu dělááme?" Desáté pivo se nese na obláčku z alkoholových výparů, do pralesa nosního ochlupení nám vniká násilnický kouř z cigaret (hepčí!), skrz mazem lesklá ustí uší se dobývá několik tlumených hlasů a zpěv interpreta zaživa pohřbeného pod sklem a plastem jukeboxu, větráky nad námi se točí ve víru tanga, rozmnožují se dělením, aby bylo jasno, ale není, mlha je, tak ať ji tam hraje taky, haha, u vedlejšího stolu, to ti říkám, sedí čtyři u mariáše, flek, betl, barva dobrá, s vámi nehraju, pánové, pleskání karet o stůl zvhlý od půllitrů, tácky došly, myslím, že tohle bude poslední. Pivo. Tady máš ty alpský ledovce, celej svět sem přijde, obestoupí tě vousáči se samopaly, diktátoři s bičíky, matky siamských dvojčat, partyzáni z hor, africké těhotné matky s keramickými nádobami na hlavách, utopení lovci krokodýlů, usměvaví kuchaři - specialisté na suši, voskoví úředníčci s hemeroidy a bolavými zády, rámové v horečkách tyfu - s třesoucími dlaněmi odhnánějící nesvaté duchy, čestní členové Jakuzy s pohledy šurikenů, křováčtí lovci navlečení do kšiltovek, a to jsem teprve v polovině. "Co tu dělááme? Pijeme přece... už si nevzpomínáš? Chtěls mi povědět o tý svý knížce co teď píšeš. Prej to jde dobře. Žádný problémy?" (hrmmm) Skoro jsem usnul, zvedám hlavu opatřenou těžkými víčky a průzory hledím na Krtka, odpovídám, sbíraje všechny zbývající síly: "Jsou tu jistý potíže. Třeba se netěšim na to... až to budu dávat do kupy, totiž (chrm) až ty odstavce budu (škyt!) do... dosazovat do tý... (hhhh) rovnice, kompozice, kostry, tak si taky můžu zlámat vaz..." Kumpán začal kývat, až jsem si pomyslel, jestli náhodou revma. Je známo, že když sedí pohromadě lidské bytosti, přejímají od sebe pohyby, gesta, i způsoby mluvy - nakazil mě kýváním, tak jsme si oba přitakávali, až to přerušil slovy "To pude, to viš že to pude, všechno de, dyž se chce, vůle. Vůůůle!" Vím to, a, skoro bych to od sebe nečekal, dopil jsem na jeden zátah druhou polovinu sklenice a odkloživši prázdné sklo na stůl, řekl jsem jen: "Snad." (/snat/ drze ukončuji tento žánrový obrázek a dostávám pěstí od rozlícených čtenářů)
Čím se vlastně Náš živil, když nemohl být po osmi letech strávených na gymnáziu přijat na vysokou školu kvůli verbální nezpůsobilosti?
Dříve než začali používat mechanické rotační třídiče, recyklátory, kompostárny, drtiče, řezače, překopávače kompostu, homogenizátory, bubnové separátory s patentovým systémem výměny sít, samojízdné mostové překopávače, malé mobilní kladivové drtiče biomasy pro kompostování, třídiče zemin, hygienizační jednotky, míchače, byl jeden z mnoha, kteří stáli u běžících pásů a rukama chráněnýma gumovými rukavicemi oddělovali komunální zemědělský stavební průmyslový nukleární odpad. Dlouho si zvykal na respirátor utažený podle předpisů tak, že se Mu tvář uvnitř rosila párou dechu, nikdy si nezvykl na mnohomluvné spolupracovníky, protože nestíhal v záplavě vydlabaných dýní, odhozených bot, uražených hrdel lahví, panenek, pásů pro kutily bez šroubováků, kleští, kladívek, pochroumaných švýcarských hodinek, zvrácených deštníků, tabatěrek, ušmudlaných náhrdelníků, pornočasopisů, nebezpečných chemikálií, parfémů, dosud inkoustem čpavých poštovních razítek, vypálených silvestrovských rachejtlí, nikdy neposlaných pohlednic, zrcátek a podobných a nepodobných věcí obtiskávat na papír své myšlenky. Když si konečně zvykl na sražený dech stékající po krku, lidé u pásů byli nahrazeni stroji. Všechno se změnilo - zaměstnanci byli rekvalifikováni, oblékli si jinak barevné uniformy, získali řidičské průkazy, pokud neměli a jako jedenjedna mužžena nastupovali a vystupovali na a z mobilních drtičů, řezačů, kompostáren, třídičů, homogenizátorů, separátorů, míchačů, pořádali nájezdy na nic netušící osady kočovných kmenů skládek. Hrdina byl s nimi - rád, že v ulitě kokpitu nemusí poslouchat dlouhé dialogy monology ostatních, když si tak zamiloval monolog myšlenek uvězněných ve svém nitru - byl řidičem, překopával kompost. Byl to pro Něho další trénink boje s nepřítelem - hnal svého oře proti nehybným dunám odpadků, skalpoval temena děravých hrnců, oprýskaná velrybí těla van, plynové kotle. Vítězil, nenaučil se prohrávat.
Co se dělo, když se rodiče nerodiče probudili po Spavé nemoci?
Po ulicích pobíhali smradlaví ufologové a hulákali na mžourající dělníky, instruktory lyžování, bohorodičky, majitele heren, pijáky, zbídačelé zemědělce, hudební kritiky, myče nádobí, politiky, že ti tam nahoře nám ukradli děti, pro své experimenty, aby ovládli svět dosazením tvorů vzniklých pářením s vetřelci. (A tady si neodpustím poznámku: Fantasté nebyli daleko od pravdy, neboť pod vrstvami asfaltu betonu hornin se mísila duha duší s puchem srsti krys a bahenních plynů, aby později, hned se k tomu dostanu, vydržte, se stalo něco podobného, jak poukazují z hrobů povstalí následníci Ericha von vřeštěním o cizích světech.) Z pláče matek a otců se záhy zrodila organizace nazvána Orbus (později přejmenována na Desperatio - navíc byla pozměněna její funkce, blbost, co to zakrývám, stala se z ní prachbídná sekta!): celostátní útvar složený z uplakaných trosek, hledajících pod větvemi všech druhů stromů, v korytech řek, v opuštěných čtvrtích, v naději, že najdou alespoň mrtvá tělíčka těla části těl stopy v blátě. Marno. Manželské nemanželské páry si usušily slzičky, musely znovu zasít, registrovaní gayové lesbičky, neplodní rodičové byli nuceni v zástupech proudit do spermabank, čekat na to, až se narodí nová generace. Nevím, jak se tomu říká, po válkách to je podobné, že zdecimovaný národ má tendenci k větší natalitě, nevím ani, proč tomu tak je, možná jakási životní síla, zachování rodu, vůle k žití atakovépodobnézáležitosti, ale na každý pád se země po dlouhé době rozhýbala nožičkama ručičkama prstíky rtíky úsměvy batolat, na každého obyvatele tři kočárky a dvě auta s mnoha dětskými sedačkami uvnitř, tak už se nezlobte! Ale počkat! Něco tu nehraje tak, jak má... Ano, už vím: oním sedm dnů trvajícím spánkem se spermie ve varlatech snících a ze sna probuzených mužů nadobro zbláznily - odmítaly poslouchat zákony zrození, při každé ejakulaci do lůna se obracely a neškodně se uchytávaly na stěnách dělohy, kde usínaly, dá-li se to o pohlavních buňkách říci, a ve spánku umíraly, pokud měly příliš energie nazbyt, požíraly se navzájem a klesaly na dno jako nepotřebné schránky larev komárů. Proudy lidí u spermabank zhoustly nevědíc, že v mrazu uchované ocasaté krasavice (nebo krasavci?) byly všechny geneticky pozměněné. Palimpsestová generace narozená po Velkém spánku (jak epizodu později historici pojmenovali) byla snůška Nových lidí (pokud si vzpomínám, už jsem se o nich zmínil) - náš Hrdina se tedy ocitl sám uprostřed po čtyřech lezoucích Artificiálů...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 5 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
