|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28991 příspěvků, 4550 autorů a 303413 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Kla-stigma, 6. kapitola ::
Část VI. V zajetí Zjizvených
Hlavní hrdina a Trix padli, díky nepřízni osudu, do zajetí. Pokusí se jim Mendax vůbec pomoci? A je to v jeho silách? |
| |
|
|
Část VI. V zajetí Zjizvených
Od smrti zažívám jeden průšvih za druhý, pomyslel si znechuceně mladík. Seděl schoulený v koutě staré chatrče. Očividně vždy sloužila jako vězení. Klaustrofobicky těsný prostor byl tvořen čtyřmi stěnami z narychlo stlučených prken. Světlo pronikalo pouze skrze drobné mezery mezi jednotlivými kusy dřeva. Podlaha zde nebyla žádná a šedivý popek už začínal nepříjemně studit. Člověk tu mohl přežít maximálně pár dní.
Vězeň zavřel oči a snažil si vybavit Trixin výraz tak, jak ji naposledy viděl. V jednu chvíli měla hlavu svěšenou a hned v dalším okamžiku se vrhla proti svalnatému strážci. Chtěla utéct. Zpocené rudé vlasy ji zavlály ve větru a smaragdové oči byly plné strachu. Ale ani zoufalství ji nepomohlo. Strážný ji tvrdě udeřil pažbou své pušky a pak ji bezvládnou hodil do cely.
Mladík se unaveně postavil a vykonal několik bolestivých kroků směrem ke dveřím. Tupě zíral na zčernalé dřevo a přemýšlel. Trixina cela byla hned naproti. Necelé čtyři metry. Konečky prstů krátce přejel po povrchu dveří. Byl by je schopen vyrazit. Zjizvení si nijak nelámali hlavu s bytelností těchto přístřešků. Ale bylo by to k něčemu? Museli by uniknout skrze hlídkami prošpikovaný tábor a ještě si opatřit nějaké zásoby. Jinak by ve Spálených zemích stěží přežili. Poklesl na duchu. Situace byla bezvýchodná.
Mendaxovi nezáleželo na osudu jeho společníků. Ale také nehodlal nechat práci nedokončenou. Jako nekorunovaný král žoldáků si stěží mohl dovolit selhat dvakrát po sobě. Ta ufňukaná holka byla na obtíž, ale on se nenechá vyvést z míry. Generál Zjizvených mu stále ještě dluží za několik práciček. Nechá se snadno oblafnout.
Věděl, že v Antigonee vře nesnesitelná ctižádost. Sama se chce stát novou vůdkyní Zjizvených. Toho by se dalo využít. Znetvořená žena ho dovedla až k hlavnímu stanu a vstoupila těsně za ním.
Generál seděl za stolem a listoval v nějakých papírech. Sotva spatřil žoldáka, rty se mu roztáhli v úsměvu a odhalily bílé zuby.
„Buď zdráv Mendaxi. Jsi tu pracovně? Doslechl jsem se, že tě zastřelili při práci na mé poslední zakázce.“
Žoldák s odpovědi vyčkával. Nechal Antigoneu ať vytýčí hrací plochu, na které bude muset on, se svými podvody manévrovat. Zjizvená žena skutečně napětí nevydržela.
„Ten had má více životů, než se zdá. Teď k nám přivedl jakousi dvojici a tvrdí, že to jsou nováčci. Ohlásil svůj úkol za splněný.“
Generál pokýval hlavou. Vypadal spokojeně.
„V tom případě nevidím problém. Vzorný žoldák si zaslouží odměnu.“
„Je zde jeden problém, pane. Roderick tvrdí, že ženská, kterou přivedl je z Osady. Že už je na tomto světě velmi dlouho. Ten mladej vypadá na nováčka. Ale nevím jestli bude nějak užitečnej. Nevypadá na nějakého tvrďáka.“
Generál se zkoumavě zahleděl na Mendaxe.
„Co k tomu můžeš říct? Špehuješ pro Stádo?“
„Nikoliv. Ten jejich zatracenej průzkumník mě postřelil, ale nebylo to nic vážného. Ta vaše zbabělá spojka ovšem utekla…“
„Nemluv tak o ní!“ zavrčel Generál.
„Promiňte pane. Felis mě nechala pozadu. Myslela si, že jsem mrtvý, ale brzy jsem se zotavil a našel tyhle dva. Oba se chovali jako nováčci, tak jsem je vzal sebou. Víte, že vždy dokončím svou zakázku. Pokud je někdo z nich špeh, není moje chyba. Stejně je máte pod zámkem, tak proč si dělat vrásky?“
Generál se obrátil k Antigonee:
„Ví určitě ten tvůj Roderick, že ta ženská patří ke Stádu?“
„Mluvil sebejistě, pane.“
Generál se pohodlně usadil na své židli. Nebyl to člověk, který by potřeboval každou věc stokrát probírat. Rozhodoval se spontánně a tvrdě.
„Takže to nebudeme příliš natahovat. Tu ženskou zatím necháme hnít v cele a toho nováčka si zítra osobně vyslechnu, třeba z něj něco dostanu. Žoldáku, tvá odměna je támhle.“
Generál mávl rukou směrem ke stěně stanu k podlouhlému předmětu zabalenému do černé pytloviny. Mendax k objektu zamířil a přitom si neodpustil vítězoslavné mrknutí směrem k Antigonee.
Vidíš? Zase mi to prošlo. Jsem příliš vzácný a nenahraditelný.
Žena byla očividně znechucena žoldákovým snadným vítězstvím.
Mendax odmotal pytlovinu a spatřil zlatem zdobený jílec jednoručního meče. Trochu ho povytáhl, aby si prohlédl čepel. Byla už sice na několika místech lehce zrezivělá, ale přesto ve výborném stavu. Nádherná zbraň. Otočil se ke Generálovi:
„Děkuji pane. Vskutku štědrý dar.“
Generál ho jen unaveně propustil mávnutím ruky.
Žoldák se uklonil a s mečem v ruce vycouval ze stanu. Pocítil nebývalý příliv dobré nálady. Možná že se mu tu zajetí v Osadě přece jen vyplatilo. S touhle odměnou už ani nepočítal a teď si ji odnáší i s pochvalou od Generála. Teď zbývá jen splnit úkol pro Stádo. Věrnost nikdy nebyla silnou stránkou jakéhokoliv žoldáka. Natožpak Mendaxe.
Mladík stále ještě postával přede dveřmi. Souvislé myšlenky ho už dávno opustily a zdálo se, že usnul ve stoje. Prázdnýma očima zíral kupředu a už vůbec nevěděl na co se dívá. Byl jako v transu.
V tu chvíli se dveře otevřely a mladík s překvapením hleděl Mendaxovi přímo do obličeje. Žoldák měl na tváři zase ten svůj odporný, nadřazený škleb.
„Nesu dobré zprávy. Plán nám zatím vychází. Zítra si promluvíš s Generálem a teď už záleží jen na tom, jak na něho zapůsobíš. Musíš se chovat takhle…“
Mladík mu najednou skočil do řeči. Potichu a bez emocí položená otázka však na žoldáka zapůsobila jako rána do břicha:
„A co Trix?“
Mendax se zarazil. Nechápavě na mladíka pohlédl a ztlumil hlas.
„Trix? Ta děvka? K čertu s ní! Ta tu teď nehraje žádnou roli! Do tohohle problému se dostala sama!“
Mladík beze změny tónu opakoval:
„Co s ní bude?“
„Sakra, já nevím! Myslí si, že se jedná o špeha ze Stáda! Asi ji zabijou!“
Mladík chvíli zaraženě stál na místě a pak mu ruce prudce vystřelily vzhůru. Ani Mendax se svými reflexy nestihl zareagovat. Mladík ho uchopil pod krkem a promluvil ledovým hlasem:
„Ty ji zachráníš! Je mi jedno jak to uděláš, ale tobě se to podaří. Jestli ne, tak vykecám všechno co o tobě vím a pak tě vlastnoručně zabiju!“
Žoldák nevypadal ani trochu vystrašeně. Ve skutečnosti se jeho ruka už dotýkala rukojeti nože, ale pak si vše rozmyslel. Vždycky problémy radši řešil elegantní cestou.
„Dobře,“ souhlasil. „Udělám co chceš.“
Mladík ho pustil. Ztěžka oddechoval. Mendax se otočil k odchodu.
„A ty zítra uděláš co chci já. Zahraješ na Generála dostatečně dobré divadlo, aby tě přijal ke Zjizveným.“
Dveře se zabouchly a místnost se utopila v temnotě. Mladík se sesunul k zemi. Udělal vše co mohl. Ale v hloubi duše mu cosi říkalo, že důvěřovat tomu žoldákovi byla chyba.
Mendax kráčel potemnělým táborem. Mysl mu pracovala na plné obrátky a co chvíli vyrukovala s nějakým nápadem, který však nakonec musel zamítnout. Situace byla dosti zapeklitá. Tábor Zjizvených byl permanentně v plné pohotovosti a stráže věděly o všem co se v něm pohnulo. A pokud se čirou náhodou pohnulo něco, co by mělo zůstat v klidu, zasáhla to okamžitě sprška kulek.
Žoldák zatočil do uličky nedaleko hlavního stanu, když v tom uslyšel tenký ženský hlas:
„Mendaxi!“
Zavřel oči a pevně stisknul zuby. Ještě ona mu tady chyběla. Když se konečně odhodlal pootevřít jedno oko, spatřil před sebou Felis, onu mladou dívku, která ho doprovázela na jeho nedávné výpravě. Očividně se mu chystala skočit na krk. Malý rozmazlený spratek. Vztekle ji odstrčil.
„Myslela jsem, že tě zastřelili!“
„Ne. Zato ty jsi ukázala, že umíš dobře utíkat,“ odpověděl na půl úst.
Felis sklopila modré oči.
„Promiň…“
Mendax se snažil ji nevnímat. Na Narozené se díval podobně jako Osadníci. Pro něj to byli jen podřadní lidé, kterým chybělo to komfortní sblížení s vlastní smrtí a zkušenosti ze dvou mizerných životů. Ale tady v Táboře Zjizvených na ně pohlíželi s větším respektem. Tuhle holku dokonce poslal Generál s Mendaxem jako doprovod. Prý aby se navíc něčemu přiučila. Pche.
„Teď na tebe nemám čas. Mám důležitější věci na práci…“ začal Mendax potichu a v půli řeči se podíval na Felis. Stála před ním a zahanbeně se dívala do země. Žoldáka stále nepřestávalo vyvádět z míry, že si ho ta malá holka oblíbila. Toho se ovšem dalo využít…
„Poslyš, možná bys mi mohla s něčím pomoci.“
Felis se na něj rychle a s očekáváním zadívala. Žoldák moc dobře věděl, jako všichni tuhle Generálovu oblíbenkyni poslouchají.
„Potřebuji, abys na chvíli zabavila stráže v západní části tábora. Nebo je odvedla pryč, pokud to dokážeš.“
„A když to dokážu, nebudeš se už na mne zlobit?“
„Ne… nebudu,“ odvětil žoldák. Ve skutečnosti nehodlal svůj pohled na tyhle Narozené parchanty nijak radikálně měnit.
„Dobře,“ zaradovala se. „Kdy je mám odlákat?“
„Třeba teď hned,“ pokrčil Mendax rameny. „Tak utíkej.“
Felis kývla a vyrazila. Mendax se za ní krátce ohlédl. Snad to ten spratek zvládne. Pak rychlým krokem vyrazil k Trixině cele.
Stráž přímo u dveří nestála, což očekával. Rozhlédl se a v blízkosti naštěstí žádný Zjizvenec nebyl. Felis svou část zvládne, ujistil se. Přikradl se ke dveřím a pomalu je otevřel. Čekal, že se Trix, okamžitě začne drát na svobodu, ale to se nestalo. Chvíli trvalo než prohlédnul tou zatuchlou temnotou. Trix klidně ležela na ledové zemi a nehýbala se.
Žoldák si nejprve myslel, že spí, ale pak spatřil, že uslzené oči hledí přímo na něho.
„Co tu chceš, ty hnusný zrádče?“
„Važ slova, děvko,“ ohradil se žoldák. „Přišel jsem ti odsud pomoct utéct.“
Ani se nepohnula. Mendax zuřil. Přistoupil k Trix a trhnutím ji postavil na nohy. Odvracela pohled, ale on ji neúprosně otočil k sobě.
„Tak poslouchej. Riskuji toho kvůli tobě hodně. Sama ses sem dostala a já tu za tebou lezu jen kvůli toho zelenáče. Dělej!“
Trix neochotně poslechla. I přes zjevný odpor k žoldákovi byla svoboda lákavá. Opatrně se vytratila za jeho stínem do noci.
Mendax využíval toho, že se mohl po táboře relativně volně pohybovat a kontroloval jednotlivé úseky. Žoldák nevěděl jakou lest si Felis vymyslela, ale většina táborových ohňů byla opuštěná. Kruci, ta holka má přece jenom potenciál.
Trix sama už měla ze svého minulého života osvojené dovednosti, jak se proplížit na hlídaná místa. Neuplynula ani půl hodina, když dorazili k okraji vnějšího perimetru. Do rána zbývalo ještě mnoho času. Trix se schovala za prázdný trakař, kterým Zjizvenci převáželi těžké náklady. Mendax stál po jejím boku. Oba hleděli do temných dálek. Svoboda byla na dosah.
„Teď už ti nemůžu pomoct, holka. Proběhni kolem těch hlídek a utíkej co ti nohy stačí. Nesmíš se zastavit, dokud nedosáhneš hranic pralesa. Při troše štěstí se dokážeš vrátit až do Osady.“
Trix byla smrtelně bledá a třásla se.
„To nemůžu dokázat! Chytí mě, nebo…“ selhal ji hlas.
„Jinou šanci nemáš,“ odpověděl prostoduše Mendax.
Dívka zase pocítila nezkrotnou touhu to monstrum na místě zabít. Nakonec ji zastavila myšlenka na jednu velmi důležitou věc.
„A co bude s ním?“
„O něho se nestarej. Nemají sebemenší důvod ho podezřívat. A kdyby něco, pomůžu mu.“
Trix kývla a opět obrátila zrak k východu. Mendax udělal několik kroků dopředu a rozhlédl se. Levou rukou, skrytou za zády, ji dával znamení, ať se připraví. Trix napjala všechny svaly a zhluboka se nadechla.
Teď! Mendax prudce mávnul rukou. Trix nezaváhala, vyskočila na nohy, přeskočila nabroušené kůly a začala utíkat na východ. Mendax z ní nespouštěl oči a beze spěchu se opřel podpůrný sloup jednoho ze stanů. Sotva pár sekund poté dívku spatřil jeden ze strážných. Zař světel z tábora osvětlovala okolí ve větším rozsahu, než žoldák očekával. Založil si ruce na prsou. Teď už s tím nemohl nic dělat. Nebo spíše nechtěl.
Strážný začal křičet a vytrhl z opasku pistoli. Zamířil na prchající oběť a stiskl spoušť.
Stará, sotva funkční, pistole selhala.
Mendax se nadechl a sledoval jak Trix zmizela v temnotě.
V tu chvíli už dalších pět strážných vypálilo hlasitou salvu ze svých pušek. A hned ji následovala další. Stříleli naslepo, ale do míst, kam Trix utíkala. Plameny, šlehající z hlavní, byly pro Mendaxe úchvatné.
Zavrtěl hlavu. Nedával ji velké šance na přežití. Na tváři mu hrál pobavený úsměv.
Žoldák loudavým krokem vrátil k mladíkově cele. Věděl, že ten zelenáč slyšel ty výstřely a věděl, že ho to velmi pobouřilo.
„Povedlo se ji utéct?!“ vyhrkl vězeň sotva Mendax otevřel dveře. Byl bílý jako stěna a oči zeširoka otevřené. Mendax popravdě odpověděl:
„Dostala se z tábora. Zbytek je v rukou Božích,“ pokrčil rameny. To není má věc, říkalo to gesto.
Ta polovičatá pravda mladíka příliš neuklidnila. Pochyboval o slovech toho zvláštního muže, o němž slyšel tak hrozné zkazky.
„Na co si hraješ, vrahu? Ty na Boha určitě nevěříš!“
„Ne, to ne. A i kdyby, stěží by se staral o naše zatracené duše! Jenže vím moc dobře, že lidé jako ty, k němu utíkají pro pomoc a pro radu.“
Mladíkův úsměv se teď natolik podobal Mendaxovi, až se z toho sám žoldák polekal.
„Já v něho taky nevěřím. Sotva by mohl dovolit existenci něčeho takového jako jsi ty! Kdo ti dal právo nakládat tak lehkomyslně s lidským životem!“
Mendax sebou trhnul jako kousnutý hadem.V temných očích teď zazářilo v plné míře jeho šílenství. Rty se stáhli do hrůzného úšklebku.
„To právo mi dává můj původ! Jsem člověk stejně jako ty! A lidský druh je to nejbezohlednější zvíře ze všech. Měřítko úspěchu je jediné: Na kolik jsi lepší než ostatní? Nepřítelem je každý, kdo může dosáhnout na to, co může patřit tobě!“
Mladík s hrůzou hleděl na žoldáka, který mluvil jako v transu.
„Žádné zvíře ti nikdy nedá samo z vlastní vůle důvod, abys ho zabil. Lovíme je kvůli jídla, kvůli vlastnímu přežití. A kvůli vlastního přežití lovíme i lidi, neboť každý se něčím provinil. Jejich vina je vědomá narozdíl od zvířat. Často udělají už jen tu chybu že mi stojí v cestě! Tak je zabiji. A je to pro mne snadnější než zabít nevědomé zvíře!“
„Jsi šílenec!“ zarazil jeho monolog mladík.
„Ne, jenom vidím víc,“ pronesl tiše Mendax a zvláštní světlo z jeho očí vyprchalo.
Vězeň se neodvažoval pohnout.
„Zítra se setkáš s Generálem. Budeš se chovat jako bys nevěděl vůbec nic o tom, co se tu děje. Jsi jen nováček a nic víc. Nezklam mě.“
Mendax zabouchl dveře. Mladík už neusnul. Zbytek noci strávil v koutě cely a snažil se vyrovnat s děsivými myšlenkami. Jediný člověk, na kterého se mohl spolehnout, je ten vraždící stroj, prostý jediné lidské emoce. A Trix byla mrtvá. Věděl to…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
