|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303414 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta 11 ::
 honzoch |
publikováno: 07.02.2008, 22:15
|
| Po dlouhé dobre, zavinené jak nedostatkem casu a absenci hracku a carek na mé klavesnici, tak technickymi problémy, odesilam k publikaci dalsi cast Trnité cesty, verim, ze tim potesim tu hrstku ctenaru, ktera si k mému dilku najde cestu a treba napise své dojmy. |
| |
|
|
11) Václav a baronka
Baronka vkročila do vězení s úporně předstíraným úsměvem a opřela se o veřeje dveří. Její rázný výstup se zdaleka nesetkal s ohlasem, jaký očekávala. Zbojníci byli na podobné pokusy více než dobře připraveni. Některým dokonce cukly koutky pobavením, jak se Její Milost pokouší vzbudit strach a vůbec se jí to nedaří.
Vězni se drze rozesmáli. Baronka odstrčila Brezničana jako pírko stranou. Její hlas se rozlehl chodbou s celami, ale spíš než vztek z něj tak trochu čpělo zoufalství: „Už si na vás smrtka brousí kosu!“
„Tak doufejme, ze nebude tak škaredá jako Katarína Véghová! Ať máme hezkou smrt!“ rozchechtali se opovážlivci. Překročili únosnou mez, ale zároveň Její Milost tak uzemnili, že nebyla schopna slova. Když se konečně nadechla, zaječela: „Vy lotři, budete viset, do jednoho!“
Cervenka se zachoval úplně klidně: „Vaše milosti, bez soudu?!“
„Nač soud se zbojníky!“ vmetla mu do tváře. Pak přikázala Brezničanovi: „Začněte stavět lešení!“
Udělala to záměrně a s naprosto teatrální profesionalitou, která se však minula účinkem. Následovala trapná chvilka ticha. Bez dlouhého trvaní, Brezničan neudržel svůj podlézavý jazyk za zuby: „Vaše milosti, proč šibenice? Stačí stromy!“
„Na hradě žádné stromy nejsou, Vavřinče!“ stroze ho odbyla a hajduk sklapl čelist. Přes mříže se rozlehl ironický potlesk.
Baronka uvolnila mračna svojí zloby a spustila: „Nechám svolat všechny ty nuzáky z polí, do posledního malého dítěte! Budete všichni viset! A všichni to také uvidí! Před očima vašich rodin proběhne exekuce. Žádný pardon pro vás!“
Zbojníci ztichli, s výjimkou Kentoše. Zřetelně, aby to všichni slyšeli, pravil: „A všichni půjdou proti vám a zachrání nás!“
„To sotva, ty ubožáku!“ máchla mu rukou před obličejem a přešla chodbu z jednoho konce na druhý. „Nemají zbraně, já mám pandury a hajduky!“
„Ti jdou s lidem!“ rozesmál se drze Cervenka. Baronka se vztekala pořád více. Pak vytáhla domnělý triumf: „Balaša vás chce! A já vás vydám!“
„To neuděláte, baronko,“ na to Cervenka, znalý vždy odpovědi, „přece nepřijdete o tu radost vidět nás, jak se houpeme!“
„Budu vás jednoho po druhém! A ty největší drzouny si nechám na konec! Každý den bude poprava.“
„Dobře jste si to vymyslela,“ vysmál se jí do očí Pyrka, přistoupivší až těsně k mříži, „jenže to pak ti poslední umřou hlady a nebudete mít žádné potěšení!“
Zbojníci se smáli zrudlé baronce, až se popadali za břicho. V duchu jim příliš do smíchu nebylo, ale nikdo nechtěl ukázat strach, který cítili už i ti nejodvážnější z nich. Smrti se báli. Postupně se jejich úsměv stával jaksi kamenným, což Její Milost záhy postřehla. Pyšně zvedla nos, napřímila se a vykročila dveřmi ven. Vzápětí přišla další salva smíchu, když se praštila hlavou o rám dveří. Brezničan zahuhlal něco ve smyslu, jestli je milostivá v pořádku a vojáci se museli držet, aby se také nepodlehli nakažlivému smíchu podbízivě pronikajícímu mezi mřížemi. Zbojníci se snadno stali pány situace a baronka pochopila, že prohrála, a že je nejchytřejší se stáhnout. Beztak jí už byla ve studeném a temném vězení zima. Brezničan se ještě zastavil před mřížemi: „A nemyslete si, že vám tahle drzost projde jen tak! Vy si soud nezasloužíte! Leda ten boží, co vás ihned pošle do pekla!“
Baronka vykročila přes nádvoří ke stájím. Smrad vězení přímo vybízel k projíždce na čerstvém vzduchu, která by vyhnala z hlavy chmurné myšlenky. Ze stájí uslyšela hlas lokaje Jozefa, který jako by s připraveným koněm čekal jenom na ni. Velice ji to překvapilo, v první chvíli příjemně a vlídně se otázala: „Jak jsi věděl, že se jdu projet?“
Jozef se neklidně zavrtěl, rozhlédl kolem a se zjevnou přetvářkou odvětil: „Vaše Milost má ráda projížďky, myslel jsem...“
„Co to má znamenat? Kdo se chtěl projet na mém koni? Kdo ji přikázal ustrojit, já tedy urcitě ne!“ poznala pravdu a její hlas se tomu okamzitě přizpůsobil ve vší své pisklavosti. Lokaj chvilku mlčel a pak zklesle přiznal: „Pan správce Reichert, každou chvíli se vrátí...zapomněl si bičik!“
„Tak to mu vyřiď mé díky, že byl tak pozorný a dal mi připravit koně,“ odvětila s notnou ironii směrem k zostuzenému Jozefovi a když už byla v sedle, nenávistně sykla, „a ať už se nikdy neopováží na Zlatku sáhnout! Ještě by ji strhal!“
Uz nemínila ztratit s Jozefem ani slovo a popohnala klisnu k bráně. Zlatěnka se rozlétla branou ven a brzy nebylo po překrásném běloušovi ani stopy. Všichni si oddechli. Třeba se baronce trochu provětrá hlava. Jen Jozef a přicházející Reichert si vyměnili nanejvýš trapné a kyselé pohledy.
Jakmile Martin Plešek zjistil, ze děvče z hostince si odvezl pandurský kapitán na hrad, zatočila se mu hlava. A když se dověděl, jakým způsobem se do hostince dostala, nebylo mu lépe. Cítil zodpovědnost a velký pocit viny, že tehdy nechal dcery samotné. Vždyť Zuzce je šestnáct a už si s ní zlý osud takhle pohrává.
Václav hned zaregistroval otcovy rozpaky a začal řešit situaci.
„Musíme se dostat na hrad! Kdybychom alespoň věděli, jestli to děvče byla opravdu ona!“ ozval se Václav Plešek a hned tázavě hledal naději v očích hostinského. Martin Plešek ze sebe tiše vypravil: „Jsem si tím skoro jistý! Byla to ona, určitě...“
Na hostinského už mířili pohledy všech, měl kontakty na hradě. Muž v zástěře zrudl a ani se nemuseli moc namáhat, aby se dovtípili důvody jeho neochoty.
Hostinský měl kontakty, znal panské, a ne jen Reicherta, svého pravidelného hosta. Václav se záhy ušklíbl a dostatečně nahlas, aby to hostinský slyšel, promluvil k Markovi: „Myslíš, že můžeme platit Cervenkovým zlatem?“
„Proč ne...“ odvětil Marek, „když je to pro dobrou věc a tady hostinský by si za svou ochotu dukáty zasloužil.“
Následně se vyzívavě ohlédl po hostinském, zda známý lakota dobře slyšel.
Ujednáno. Jakmile se mluvilo o penězích, byla ruka v rukávě a krčmář přeochotný. Zářil jako sluníčko a vykládal: „Matúš Luškovický, jeden ze Szendreiovych pandurů, se mi svěřil, že není spokojen se službou a je hotov utéci...baronka dala dívku, na kterou si myslel, hajnému! V něm je naše spása, podporuje cokoliv, co se protiví vůli Její Milosti...“
„Dobře, dobře,“ přerušil hostinského švitoření Václav, „to je pěkné! Ale kde se můžeme s tím Luškovnickým, nebo jak se jmenuje, sejít?“
Václav už v té chvíli nemyslel jen na Zuzanu, ale i na vysvobození svých druhů.
„To je maličkost, oslovím ho sám, bude o vás vědět! Ale znám ještě někoho, kdo by vás mohl dostat na hrad...“
Zmlkl a přejížděl z jedné tváře na druhou mlsným pohledem.
„A kdo? Kdo je to?“ hlesl Václav. Následně se dovtípil, ze je potřeba zaplatit, čemuž bylo vzápětí učiněno zadost. Jakmile měl hostinský plné kapsy zlata, které rychle vysypali z kapes, dalši cenné informace už byly na cestě.
„Běžte nahoru, na pastvinu! Žije tam pasák Karol! Nemůžete zabloudit...a mějte se na pozoru! Je zvyklý pomáhat zbojníkům a kdyby nechtěl, řekněte mu, ze vás posílám já!“
„Ale jen kdyby nechtěl!“ ještě zdůraznil a začal je nekompromisně strkat ze dveří ven. Měl proč, chabé zimní slunce už zaujalo své místo na obloze a blížil se čas oběda, čas pro hosty, ne pro čtyři otrhance s bambitkami a valaškami.
Nestihli se ani pořádně rozhlédnout a už uslyšeli hlas přicházejícího pasáka: „Vás mi jistě poslal Jozef z hospody!“
Václav přikývl a byl až příliš překvapen, aby zapíral: „Přesně tak, jsme z bandy Stana Cervenky!“
„Radši bych byl, kdyby jste byli od Pyrky, ale co mi zbývá?!“ s výčitkou se obrátil na kvarteto otrhaných mužů, z nichž dva byli téměř chlapci. Pak se chladně tázal: „Co potřebujete? Počkejte, jdeme radši dovnitř! Je sem vidět i z velké dálky! Mohli by vás někdo vidět a měl bych nepříjemnosti! No, tak honem!“
Zbojníci váhavě vkročili dovnitř a podezíravě se rozhlíželi na všechny strany. V chýši ale nebylo nic, co by si zasloužilo pozornost, pokud zrovna nejste obdivovatelé starých plechových hrnků a špinavých kožešin. Velký ovčácký pes, který se dosud krčil u skrovného lůžka pastýřova, se s hlasitým štěkotem vrhl na příchozí. Pasák jej okřikl: „Ticho, Smíšku! Lehni!“
Psisko se svinulo k nohám pána a plazilo jazyk. Pasák se posadil na postel a vyčítavě pohlédl na své hosty, kteří bloumali očima po holých stěnách: „Nemohu vás nijak obsloužit. Jsem chudý. Ostatně vidíte…“
„Nejsme na přepych zvyklí, přišli jsme tě jen poprosit o radu!“ vyložil mu krátce Václav. Otázka, o jakou radu jde, byla na místě. Hned, jak se dozvěděl, že se chtějí dostat na zámek, zalomil rukama: „Tak to je zlé! Ale, počkejte, zařídit by se to samozřejmě dalo!“
Václav a jeho společníci se ho snažili tlačit k tomu, aby pokračoval, ale Karol se zarazil: „Ale když už jste tu, bylo by rouhání vám nic nenabídnout!“
Zbojníci by ze slušnosti odmítli, ale v žaludku jim ukrutně kručelo a pasák viditelně nečekal na zápornou odpověď. Podotkl: „Beztak máte jistě hlad, ale někdo musí donést vodu, ráno jsem si pohnul zády...stačí sejít dolů z kopce, vedro je hned vedle dveří!“
„Václav to zařídí,“ postrčil otec syna, „má síly za tři! Běž, Vašku!“
Václav vykročil. Co by člověk neudělal pro prázdný žaludek.
Baronka hnala Zlatěnku stranou od Váhu, směrem k Olšici. Připadali si jako když se vznáší, tak moc si Zlatku cenila.
Zpomalila a po blátivém průjezdu úžlabinou se před ní otevřel celý kraj. Homolavité kopečky, vzájemně se překrývající na horizontu si hrály na schovávanou s ostrýma skalama nedalekého Sulova. Bylo ticho a mráz bodal do tváří. Sníh jiskřil.
Uslyšela hlasité kýchnutí a trhla sebou. Úlekem pustila uzdu a měla co dělat, aby udržela rovnováhu. Zlatěnka stála jako přikovaná. Pozornost paní se nyní upřela k místům, odkud zvuk uslyšela. A hle, stál tam urostlý mládenec s vědrem a překvapeně na ni kulil oči. Neznala ho, ale líbil se jí. Chtěl utéci, ale hlas Její Milosti ho zastavil už při prvních krocích: „Počkej, ty tam! Já ti hlavu neutrhnu, pojď sem!“
Mladý muž se otočil, položil vědro do sněhu a přišoural se ke Zlatěnce a její paní.
„Že jsem tě ještě nikdy neviděla! Pověz, jak se jmenuješ...“
„Václav, paní!“ pohotově se uklonil, i když neměl tušení, kdo před ním vlastně stojí, a klaněl se jen bohatým šatům a krásnému koni.
„Jsi z Olšice, z mého panství? Že jsme si tě nějak nevšimli, když jsme vybírali nové myslivce...“
„To bude asi tím, že jsem na vašem panství teprve dva dni! Bydlím u pasáka Karola, s otcem a dvěma bratry, žili jsme západněji, ale chalupa nám shořela nad hlavou!“
„Ubožáci,“ nejprve mladíka politovala, pak už ostřeji dodala, „měl mi to někdo hlásit! Nejste v registrech...pojedeme ke Karolovi spolu a vyřídíme to...“
„Ne...totiž ano, milosti!“ koktal Václav a chopil se vědra.
V hlavě měl zoufale prázdno a tiše se modlil, ať z toho není průšvih. Dosti se divil, když si nevšimla, že má za pasem pistoli, kterou nebylo možné přehlédnout. Ale asi jí zbraně k mladým silným mužům seděly, takže nevěnovala bambitce pozornost. Když se nedívala, nenápadně ji schoval do kapsy.
Smíšek, který podřimoval na kožešině, se znovu postavil na všechny čtyři. Než ho mohl někdo zadržet, vyrazil dveřmi ven a pastevec za ním. Zbojníci na sebe s úlekem pohlédli a už hledali únikové cesty.
Hlasitý štěkot se mísil s ženským voláním.
Pasákova vyděšená tvář nakoukla do chatrče: „To je baronka! Proboha, schovejte se!“
Málem ho trefil šlak. Baronka už tu celé měsíce nebyla. A najednou se objeví, zrovna, když tu má takové hosty. Martin Plešek se bleskurychle prodral ven a zmizel v lese. Marek se dokázal protáhnout za ním, ikdyž si při tom škaredě potrhal košili. Miška strašlivě zpanikařil, zůstal stát jako přikovaný na místě a nereagoval ani na bratrovu ruku, která se ho pokusila protáhnout úzkým oknem.
Pasák se snažil uhasit požár včasným vyběhnutím před svou pastoušku. Pohlédl přímo na baronku, sedící v sedle Zlatěnky a vyzývavě kmitající bičíkem. Černé rukavičky přímo svítily a byla celá obalená kožichy. Tváře měla opálené mrazem, přesto se smála a se zájmem se optala: „Koho tu máš, pasáku? Proč jsi mi neohlásil, ze mám nové poddané?!“
Karol si mohutně oddechl. Pochopil, ze Václav už baronce nějakou historku. Jen neodpovědět něco, co by bylo v rozporu s Václavovými výmysly. Záhy přišlo vysvobození, Václav se ozval: „Omluvte jej, Milosti! Byla to naše chyba...má nemocná záda...do vesnice by nedošel, měli jsme to nahlásit sami!“
„To jste měli, ale to uz je teď jedno,“ mávla rukou a jen chvilku uvažovala, zda Václava napomenout, že odpovídá bez vyzvání. Nakonec usoudila, ze bude lepší si mladíka spíše naklonit.
Pobídla Karla: „Uklidni toho psa, je jako divý! Nevím, proč tak vyvádí…a kde máš ty ostatní?“
„Šli sbírat dříví, milostivá!" pospíšil si s odpovědí pasák a ohlédl se k pastoušce, kde jako by naschvál zahlédl malého Mišku, „ale tenhle chlapec tu zůstal!“
„Miško, bratřícku, pojď sem! To se nedělá, schovávat se před milostivou paní!“ zvolal Václav a vypravil se směrem k pastoušce, aby chlapce přivedl. Pasák se osmělil a dodal: „Je velmi stydlivý..má strach!“
„Chápu,“ blahosklonně pokynula, „alepsoň máš pomocníky! Ale ten Václav, ten mládenec se mi tuze líbí...potřebuji sloužícího a on mi vyhovuje!“
„Jak to mám chápat, milosti?“
„Ráda bych ho vzala k sobě na hrad!“
Vracející se Václav zaslechl poslední slova a dovtípil se, že jde o něj. Pasák už kýval hlavou, věrný původnímu plánu. Nechat si ujít takovou příležitost by bylo trestuhodné! Ale Václav se tvářil rozpačitě a byl z Její Milosti upřímně vyděšený.
Baronka se usmívala stále více. Toho mladíka musí dostat na hrad. Panovačně rozkázala: „Ujednáno, mládenec půjde se mnou!“
„A co otec? Nemůžeme se alespoň rozloučit, Milosti?“ zděšeně na ni poulil oči a hrál chudáka.
„Radši pojďme, začíná mi být zima! A copak se loučíte? Hrad snad není tak daleko.“
Václav naprázdno polkl a pocítil Karolovo poklepání po rameni: „Hodně štěstí!“
Barončin nový sloužící se naposledy ohlédl po Karolovi a vykročil podél Zlatěnky. Po očku se pokusil najít úkryt otce s Markem, ale když se Véghová optala, na co se dívá, upřel zrak na ni a chtě nechtě musel odrážet palbu jejích otázek. Na chvilku se mu dostalo i odvahy sám prevzít iniciativu a nějak se nenápadně vyptat na děvče, které vzal pandurský kapitán z krčmy. Jenže se mu, ani přes mnohé vytáčky, nepodařilo dostat rozhovor, kam chtěl. Hlasitý štěkot nedůvěřivého hlídače Smíška je provázel ještě dlouho. Kdyz baronka neměla co říkat a jeho omrzelo ustavičné zvedání hlavy k jezdkyni, nastal konečně čas na rozmyšlenou co dál.
Kristián seskočil z koně a sundal i Lidku. Zuzka objímala sestru a obě si moc oddechly, že ta druhá je živá a zdravá. Kristián se otázal kapitána na barončino chování po dobu jeho nepřítomnosti. Když dostal odpověď, zamračil se. Tu k němu přiběhla Zuzka: „Vzácný pane, baronka chce Lidku ztrestat! Vším je prý vinna ona, svedla Štefana!“
Toho by se Kristián nenadál. Zuzka mu hned všechno do podrobnosti vypověděla. Slyšela to i Lidka. Kristián navrhl pološeptem sestrám: „Ať Lidka běží do komůrky, já už to s baronkou vyřídím!“
Zuzka mu pošeptala: „Pane, ona to o vás ví!“
V Kristiánovi to hrklo, myslel, že je ztracen. Ale jen na chvilku. Pak se mu vrátila rozvaha. Žofie zatím odvedla Zuzku pryč, potřebovala s něčím pomoci, takže se Kristián nemohl dál vyptávat. Jenže on by na další otázky už stejně neměl čas. Ke své absolutní hrůze zjistil, že baronka právě vjela do nádvoří. A po boku si vedla mladého chasníka, který zvědavě pokukoval po vysokých hradních zdech i celém shromáždění zvědavců. V první chvíli si myslel, ze se všichni čumilové sešli kvůli němu, ale když uviděl Kristiána, pochopil, na koho se upírají všechny ty oči. A to ještě nepoznal pravdu úplně od základů, protože Lidka se právě v momentě, kdy se ocitl na nádvoří, doslova vypařila do své komnaty, aniž by jej zahlédla. Zuzku ovšem Václav spatřil.
Když Véghová zahlédla Kristiána, jakoby do ní hrom uhodil. Nechala Václava Václavem, jen zbojníkovi sdělila, že ho Reichert ubytuje, že má volno a ať si zatím prohlédne hrad. Oznámila mu to s omluvným úsměvem a už spěchala ke Kristiánovi. Chudák Kristián, musel vykládat baronce, co zažil, ač neměl zrovna dvakrát chuť. Nevynechal nic, jen vztah s Lidkou si samozřejmě nechal pro sebe, ikdyž po Zuzčiných slovech už to tak trochu pokládal za zbytečné.
Baronka dychtivě a až s překvapivým klidem naslouchala Kristiánovým slovům. O tom, jak vyrval Lidku z rukou Balaši, protože jí lotr z Bystrice usiloval o čest. Kristián vycítil už dávno, jak se dostat baronce na kobylku. Pochleboval jí, že by ji chtěl také chránit před chlípnými loupežníky a nestydatě zveličoval, jak v čestném souboji skolil toho neřestného lumpa. A hned vzápětí hrozně litoval, že se mu nepodařilo vysvobodit Štefana. Véghová visela na jeho ústech a byla mu tak oddána, že z ní obratným jazykem vyhnal všechny záměry potrestat Lidku.
Kristián pochopil, že láska zmůže víc než nějaké přesvědčování. Dokud ho bude baronka milovat a on se jí nebude protivit, nebude Lidce zkřiven ani vlásek.
Musel se s baronkou i napít. A nemohl si nevšimnout, že ho sváděla. Ano, naprosto rafinovaně ho sváděla. Nedovedla se sice dívat tak jako Lidka nebo Zuzka, jejichž uhrančivé pohledy jiskrných velkých očí by obměkčily i skály, zato dokázala mnohem účiněji otupit jeho případný odpor a odzbrojit ho. A ač mladý Kristián dosáhl v podstatě svého, zaplavil ho jakýsi tíživý pocit.
Zdálo se mu, že se kolem něj stahuje síť. Jeho rodiče, od kterých se právě vrátil, už ho hnali do svazku, baronka se mu snažila být stále blíže a blíže.
Jenže on miluje Lidku.
Celým srdcem a baronka se mu hnusí. Ovšem obává se její pomsty, nemůže utéci s chudou služtičkou. Pak by byl ztracen. Měl by sice Lidčinu lásku, ale zůstali by bez prostředků v zemi, kde řádí hlad, nemoci a časté nepokoje.
Zuzana radostně rozrazila dveře komnaty. Když si všimla Lidky, depresivně se krčící v tmavém koutě rohu postele, její úsměv trochu pohasl. Sestra snad ani nezaregistrovala její příchod. Nereagovala, jen tupě hleděla do prázdna. Zuzka dokráčela k oknu, které mělo suplovat zrcátko a prohlédla si svoji tvář s více než euforickým výrazem. Zkrotila několik pramínků vlasů, kterým našeptal vítr vzpouru, a vyklouzly z jejího účesu. Dosáhla, čeho chtěla, pocítila dotek Lidčina tázavého pohledu. Rozesmátě se sestře svěřila: „Už jsi viděla toho nového služebného? Ty Lidko, ten se na mne tak krásně díval, vsadila bych se, že je do mne blázen! Ale opravdu! Věř mi!“
„Ten co přišel s baronkou?“ nevzrušeně se ujišťovala Lidka, jejíž tvář už nabyla zdravějších barev.
„Přesně ten! Jmenuje se Václav!“
„Tak ty už víš, jak se jmenuje! Tak to jsi zatraceně rychlá!“
„To víš, líbí se mi! A já jemu taky! Jinak by takhle nekoukal!“
Sestry se hlasitě rozhihňaly. Zuzana byla radostí bez sebe, Lidka jen smích jen předstírala, aby sestru nepřiváděla do rozpaků. Dokázala myslet jen na svůj vztah, povrchní Zuzčin vztah nebrala vážně. Zuzka si dál prohlížela v okně svou tvář, jako by hledala příčinu své výjimečnosti a úspěchu. Už se nebude stydět a hloupě koukat na milostné dovádění Lidky s Kristiánem. Ona bude mít Václava! Jak se za ní ohlížel…přísahala by, že už ho někdy viděla. Ale přísahat nemohla, protože to by bylo nesmyslné, ona je z Moravy, on je Uherčík.
Václav rychle poznal, že se otec nemýlil. Byl si téměř jist, že to plavovlasé děvče je jeho mladší sestra. Ovšem trošku pochybností v něm stále bylo. Zuzana se strašně změnila, už ji viděl dávno. Tehdy měla ještě postavu malého děvčátka a vždycky si tak potutelně říkal, jaké je oproti Lidce vyroste ošklivé káčátko a nyní ho docela příjemně překvapila. Jeho osobní vztah k ní, se odvíjel především od vztahu k její nebožce matce a jeho maceše. Václav Zuzinu matku nikdy nepřijal za svoji a Zuzku pokládal za mazánka rodičů. A když se v myšlenkách dostal do citlivých míst mnohdy napjatých rodinných vztahů, vždy mu na mysli vytanula Zuzka ve velmi utlém věku, sotva uměla chodit, hlasitě řvoucí a domáhající se pozornosti. Usurpátorka jedna malá!
Přestože baronku zajímal jen Kristián, neměl Václav rozhodně pocit zhrzenosti. Naopak, nikdo po něm nic nechtěl, takže se mohl v klidu seznamovat s hradem a jeho osazenstvem. Celý hořel touhou po informacích o Lidce, ale ty mu mohla poskytnout pouze a jen Zuzka. Dlouho se jí bez úspěchu snažil odchytnout samotnou. Vždy byla v družném hovoru s někým. Když poslouchal to její hihňání, zamračil se. Tak moc mu připomínalo macechu.
A přeci se na něj nakonec štěstí usmálo! Ovšem jen na chvílku a ne tak docela.
Václav otálel zrovna u vchodu do obytné části a osamocená Zuzka se džbánem mířila přímo ke dveřím, u kterých stál. Odhodlaně k ní vyrazil. Scházely mu dva kroky, ale zůstal zaraženě stát na místě, z ochozu je totiž pozoroval pandurský kapitán. Zuzana ho zmerčila ve stejné chvíli jako Václav a bez ostychu se ozvala: „Jene, na co koukáš?“
„Nekoukám, já tě obdivuji, Zuzanko...“ smál se Szendrei a sestoupil k nim. Zuzka přejela usměvavým pohledem z kapitána na Václava a nemohla popřít, ze jí není nejaký ten špás proti mysli. Když si všimla, že na ní oba mužští upírají své zraky, svůdně se zavlnila a věnovala jim svůj úsměv jako odměnu za jejich zájem. Už nebyl to zdaleka nebyl plachý úsměv jejích prvních dnů na hradě.
„A tady s Václavem opatrně,“ poškleboval se Jan Szendrei, „ten tě ještě nezná a mohl by se tě leknout...“
Zuzka se po něm se smíchem ohnala, ale kapitán hbitě odskocil. Rozmáchla se přirozeně do prázdna, džbán se roztříštil o zem a jeho obsah se rozlil po dlažbě.
Zkameněla úlekem.
Václav se hned vrhl k ní i Ján Szendrei se zmobilizoval a uz oba horečně premýšleli jak z průšvihu. Zuzka se div nerozplakala, nesla džbán Žofii a věděla, že tohle jí neprojde. Střepy obyčejně nosí štěstí, ale jsou i výjimky. A tenhle rozbitý džbán ji nepochybně přijde draho a poskytne Žofii víc než dobrou záminku k trestu.
Ve chvíli kdy se sklonila, snad v bláhové snaze ješte něco zachránit, rozhoupal se jí na krku malý zlatý křížek a ve Václavovi už nebylo pochybností, ze má před sebou svou nevlastní sestru. Tenhle křížek přece nosila macecha i po tom, co je Martin Plešek dotlačil k luteránství a tvrdošíjně na něm trvala jako na rodinné památce.
Václav pohlédl Zuzce zpříma do očí a další důkazy už nepotřeboval.
Divoška Zuzana si hru jeho očí vyložila zcela jinak a nejradši by ho zlíbala, jak se jí líbil. Ale cítila se trapně. Kdyby ji Žofie zahlédla, jak stojí nad rozbitým džbánem a hubičkuje se s mládencem, tak by jistě nezůstala jen u ostrých slov a přišly by i rány. Szendrei zvedl děvče na nohy: „V pořádku, Zuzko?“
Zuzana němě přikývla. Kapitán je ujišťoval: „Nebojte se! Nikdo nic neuvidí! Zuzo, vstaň!“
A jaký div! Václav si klekl zpět, Szendrei také a oba se snažili uzmout co nejvíce střepů z rozbitého džbánu. Jakoby byla džbán dívčina přízeň. Vypadalo to, že se snad o ty bezcenné úštěpky poperou a zrudlou Zuzku to přivádělo do nemalých rozpaků. Hradní kapitán s tím hezkým mládencem ji klečí u nohou! Jen ať se nevynoří baronka, Žofie nebo Reichert. Stejně už ji musel vidět někdo z okna, pomyslila si v panickém strachu. Ale Zuzana si dodala trochu kuráže a přiměla oba, aby vstali. Ruce si pořezali od střepů a oba na ni tázavě pohlíželi. Pak se jako na povel rozesmáli. Zuzka zavrtěla nevěřícně hlavou a s chatrnou výmluvou zamířila k Žofii.
Václav v duchu proklínal dotěrného kapitána. Kdyby se neobjevil, mohl by si se Zuzanou v klidu promluvit a optat se. Kdyby ho poznala, chovala by se jinak. A také si všiml jiné věci, ze které neměl zrovna dobrý pocit, Zuzanina zamilovaného pohledu. A sesterská láska s tím neměla nic společného. Pak ovšem zbývala jediná možnost, sice nepravděpodobná, ale přesto reálná.
Z úvah o tom, jak utéci pred láskou své nesympatické nevlastní sestry, ho necitlivě vytrhl Szendrei: „Ty jsi přišel s baronkou dnes dopoledne?“
Václav neměl chuť ztratit s ním jediné slovo, ale ve snaze vyhnout se nepříjemnostem zdvořile odvětil: „Ano, blahorodí!“
Szendrei se odbýt nenechal a zkoumavě si ho přeměřoval od hlavy k patě: „Jsi Uherčík? Máš divnou řeč...“
Václav pokrčil rameny: „Jsem z Uher jako vy, naše chalupa shořela a tak jsem přešel přes Váh a... “
„Mluvíš jako Zuzana, myslel jsem, ze jsi taky z Moravy! A jak se jmenuješ dál?“
„Dál?“ polkl Vaclav. Kapitánovi otázky vždy ťaly do živého a nepříjemně se ho dotýkaly. Jako by kolem něj kroužil dravý orel.
„Šlahor! Václav Šlahor, pane!“ vychrlil ze sebe najednou. Szendrei chvilku otálel a následně klidně prohlásil: „Nevím, proč lžeš, že jsi z Uher, jsi Moravan...a mimochodem, viděl jsem tě u bočkajského vojska!“
„S bočkajovci šel kdo kdo, musel jste si mně s nekým splést!“
„Ne, nespletl! Mám zavolat stráže? Ne? Tak mi vysvětli, proč jsi Její Milosti lhal...a co děláš tady. Takhle mluví Moravané, ne naši!“ rozlobeně chytil Sznedrei za ruku Václava, který už se chystal vzít do zaječích.
„Lidka a Zuzka mluví přesně jako ty! Tak mi nelži do očí!“
„Jsem jejich bratr.“ tiše promluvil. „Václav Plešek! Zatkněte mne, ubožáka, co hledá své ztracené sestry! A nebudu se už zpovídat nikomu, kdo s nimi zacházel jako s dobytkem. Hrát karty o děvče, fuj!“
Szendrei se překvapením nezmohl na slovo a když Vaclavův nekompromisní výraz nezmizel ani po delší chvíli, pokusil se vysvětlit situaci. Václav cítil, že má navrch a že je nyní tím, kdo může nebo nemusí věřit nevině druhého. Vybral si tu první možnost a hned odsekl: „Jsem osel, že jsem vám to vůbec řekl! Nyní to povíte baronce, že?!“
Kapitánovi se rozjasnil obličej: „Co bych jí měl povědět?! Že hledáš v přestrojení své ztracené sestry?! Za co mne máš?! A jestli to někomu vyzradím, pak jen Lidce a Zuzce, a to hned!“
„Chci jim to říci sám!“ bránil se Václav.
Szendrei ho nerespektoval: „Já také...“
„Kapitáne, vy to nechápete!“ vztekle vykřikl Václav. Ján Szendrei chápal až moc dobře. A moc mu také záleželo, aby to byl on, kdo prozradí sestrám, kdo je Václav. Chtěl být tím, kdo přinese tu radostnou novinu. I on podlehl kouzlu Lidky, jen nebyl zdaleka tak smělý jako Kristián či Štefan. Ján Szendrei se jen díval, nebyl schopen soupeřit s oběma šlechtickými synky.
Václav rozčileně odcházel, ale pandurský kapitán ho dohnal: „Počkej! Proč mi to všechno říkáš?“
„Chvili jsem myslel, že jste čestný člověk, a mohli bychom se dohodnout! Nechápete mne, kapitáne! Ne, opravdu nechápete!“
„Ne, nechápu!“
Václavovo mínění o kapitánovi se trochu zvedlo. S pomocí sester by ho mohl lehce přetáhnout na svou stranu nebo nějak využívat. A to by byla panečku příležitost, mít možnost manipulovat s velitelem pandurů! A dozvěděl se i to, co chtel od rána vypátrat. Lidka je na hradě!
Ale nebyl čas premýšlet, ani pro kapitána ani pro mladého Pleška.
Oba si vzájemně uhádli myšlenky a už se cpali do dveří v umíněné snaze být poslem dobrých zpráv. Když do sebe narazili, vyměnili si pohledy plné neskrývaného hněvu. Václav navrhl: „Půjdeme k nim společně!“
„To se mi líbí! Začínáš vyjednávat,“ plácl ho po zádech kapitán, „však my se dohodneme!“
„Souhlasíte, kapitáne?“
„Je to čestný návrh! V devět tady! Do té doby je snad baronka propustí!“ nečekaně brzy ukončil spor kapitán.
„A žádný podvrh!“
„A více důvěry!“
Rozešli se, natěšení na večer.
Sestry přivítaly Václava s kapitánem Szendreiem naprosto překvapené. Nevycházely z údivu, když viděly svého dávno ztraceného bratra. Václava zaplavily stejné pocity ale měl oči jen pro Lidku. Vždyť byla zosobněním krásy. Za tu dobu, co ji neviděl, neprodělala tak velkou změnu jako Zuzka, přesto se změnila hodně.
Václav jim vyřídil vzkaz od otce a nadělalo mu hodně práce, aby vynechal zmínky o zbojnícich, což ovšem znamenalo, že některé otázky Pleškovic sester nebudou zodpovězeny zcela uspokojivě a otazníky zůstanou. V duchu proklínal toho vlezlého kapitána, že šel s ním a udelal mu jeho úlohu tak tězkou.
A pak všechno prasklo. I přes Václavovu snahu.
Václav se o zbojnících nešetrně zmínil a už bylo co hasit. Či spíše nebylo, protože pozorně poslouchající pandurský kapitán se dovtípil okamzitě.
Ján Szendrei okamžitě poznal kolik uhodilo, ale neměl odvahu zatknout Václava přímo před očima sester a odvléct jej do žaláře. Situace ho uvedla do velkých rozpaků. Nechtěl si sestry znepřátelit.
Od okamžiku, kdy vyšlo najevo celé Václavovo tajemství, seděl Szendrei jako na trní. Nevěděl, co má dělat. Uvažoval, jestli má Václava zatknout ihned nebo počkat. Pak myšlenku na vykonání spravedlnosti úplně vypudil z hlavy a naslouchal, jak Lidka vykládá o svém úniku z Bystrice. Sám nebyl schopen cokoliv říci. Věděl, že tu není zrovna vítán, že je zbytečný. Pokud by někoho museli poslat pryč, byl by to on. Stejně si musela připadat i mladší sestra. Zuzana unaveně hleděla očima na dávno ztraceného bratra. Antipatie, které k ní cítil, ji vždy mrzely a nesdílela je. Měla z jeho nalezení celkem radost, ovšem ta se trochu mísila s pořádnou dávkou zklamání. Ona se zamilovala do vlastního bratra! Samozřejmě, nevěděla o tom, ale přesto se styděla. Jak jen mohla?! Ale když byl tak pěkný a ona ho nepoznala. Už jí dělalo problém i přemýšlet.
Lehla si na lůžko. Strašná únava ji uzmula do svých pařátů a tlačila na ni mračna spánku. V posledních dnech těch nových zážitků bylo opravdu moc. Tohle si říkala každý večer, jenže další den jí vždy připravil novou porci překvapení a divokých zvratů, o které ani příliš nestála. Stýskalo se jí po klidném životě na Moravě a stále žárlila na Lidku i Kristiána. Nejradši by vypila celou láhev toho vína, které jí baronka včera nalila. Pak by zaručeně usnula jako nemluvně.
Václav a Lidka by mluvili dlouho do noci, ale nebylo jim dopřáno. Plamen svíčky se utopil v horkém vosku na dně kahánku a do místnosti vpadla tma. Kapitán už dávno odešel a Zuzanka už delší dobu spokojeně vrněla pod peřinou, asi přišel nějaký hezký sen, hezčí než předchozí dny. Z otevřených úst zašeptala něco, co nebyli ponocující schopni rozluštit a převalila se na druhý bok.
Václav se rozloučil a přivřel dveře tak tiše, jak jen mohl, aby nerušil Zuzčiny sny.
To, co ovšem zůstalo všem bdícím chladné zimní noci ukryto, byla přítomnost Kristiána. Viděl Václava vycházet. Sžírala ho zvědavost, ale hlavně žárlivost. Lidka ho milovala a najednou si pozve úplně cizího chlapa! To není samo sebou! A Kristián předpokládal, že se s Václavem bude muset vypořádat.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
