|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 23519 příspěvků, 3669 autorů a 249830 komentářů :: on-line: 20 ::
|
 |
|
:: Opus Pictus XV ::
| Jenom kousíček... |
| |
|
|
Svatební obřad konaný v katolickém kostele, kdo nevěří, ať si nechá promítnout mozaikovité vitráže, rozety, klenbu, oltář, dřevomorkou prolezlé varhany. A co bylo dál, to v následujících řádcích pohotově popíšu: Hrdinova rodina, Matka zbožně žebroví křížové klenby pozorujíc, ve smutečně svátečním, že ztrácí Syna a získává snachu, Otec provrtávaje kamennou podlahu, jako kdyby chtěl pod, podobojí a nahoru, Babička navoněná extraktem z lesního ovoce tak pronikavým, že svatebčané dva metry od ní upadali do mdlob a stočení do klubíček jako koťata spali pod obrázky svatých, takže napasovaná do šatů, ve kterých se před padesáti lety vdávala, procházela a seděla za neviditelnou bariérou malin, ostružin, borůvek, vraního oka, Dědeček neživý, ale přesto přítomen v šumu křídel holubů rokujících na fiálách vysoko nad hlavami hostů, Strýček rovněž nepřítomen, ale živ a nezdráv pod kostelem ve společenství Dětí a kryt kaskádami barevných nevodopádů, Hrdinovi přátelé, totiž známí, skrytí nepřátelé, špioni, rozdovádění alkoholem, pilulkami, jiskřivým práškem z měsíčního svitu, ztraceni v modlitbách, zhrouceni na ledové zemi pod sochami svatořečených, spasených nebo zlořečených, nejlepší přítel se zkravenými dlaněmi, pokud by proběhlo vyšetřování podle předpisů, těžkými vraty by do chrámu vtrhli muži ženy zákona a v poutech zabavených perverzním policejním šéfům ombudsmanům soudcům by ho odvedli směrem k popravišti, ani stonožka zmítající se mu v kalhotách před vidinou oprátky by je neobměkčila. Kdyby kdyby. Ale mou povinností je se vrátit k posvátné události. Nuže: K takovým šťastným chvílím našeho života patří také kněz. Tentýž, který Našeho poprvé křtil, s ulepenými prsty od spermatu, s bezkrevnými rty umrlce, s krkavčím nosem, pokušitelsky hadíma očima, se budoucích novomanželů ptal ropuším hlasem a Oni: "Ano, beru." + "..." (Zdvihnutý papír popsaný a ukázaný duchovnímu, hostím, a skrz je všechny i nějakému tomu bohu) = líbající se pár. Ne, zde ještě nemohu uzavřít odstavec, zapomenul jsem jednu důležitou, i když, pravda, poněkud trapnou věc: na výzvu, aby ten (nebo ta, opatrně doplňuji), kdo má jisté výhrady, nechť se vyjádří teď nebo ať navěky mlčí, vstala z lavice Babička a zvolala: "Nikdy! To je můj choť! Celý můj život!" Zvedla se, a jak jí dovolovaly zrádné kosti a neposlušné klouby, blížila se k oltáři, kde zářila trojice OnOnaOno, a když šla uprostřed řad lavic, hlavy narážely do dřevěných desek, pozvaní se pohrouželi do kraje divů, kde létaly zpěvníky jako pestrobarevní motýli s vnitřnostmi žalmů obrácenými ven. V tom se portál rozezvučel nemazanými panty a na svatou půdu se vyřítil oddíl policistů (tušil jsem, že se něco semele) a ten, jako jeden muž nebo, vzhledem k jisté dravosti, jako přílivová vlna skřehotavou hysterku obestoupil nebo obestoupila chytilchytila ji za ruce nohy hlavu, roubík do úst, a se slovy pardon, že narušujeme svátost obřadu, ale podle paragrafu (etc.) je tento postup nutný, aby (atakdál), ji odvlekli ven. Nikdo se neozval. Všichni věděli, že tam musí a musela, každý tam musí. Když zvenku zazněl zvuk odjíždějícího transportu, všem se vybavil hrůzný obraz Tábora, místa očistné konečnosti, a ti, kterým už vlasy začaly šedivět, se neovladatelně roztřásli. Nikdo z přítomných netrval na zopakování ceremoniálu, všichni navěky mlčeli, stejně jako Hrdina s cárem papíru v ruce, okroužkovaný prstenem. A Ona, zajisté, také - oba prohlášeni obojživelníkem žehnajícím křížem kresleným do vzduchu lepkavými konečky prstů za Muže a Ženu.
Budu-li teď melancholický, ba dokonce nostalgický, neubráním se vzpomínce na časy, kdy letní skautské tábory byly pro Našeho ještě jedním velkým dobrodružstvím, kdy maskováni větévkami a pomazáni jílem sledovali zvěř u napajedel, kdy se kočkovali na povalených kmenech stromů a sázeli se, kdo spadne první, kdy se učili od Manitůa jak správně zvěř uloviti a chutný pokrm z ní zhotoviti a on se zraky zvířat zírajících z totemu díval, jak se srocují jak hnědí mravenci, aby postavili strážnou věž opičí lávku hráz. Idyla dětství, píšu s klidem a prohrávám souboj s představami, zkrátka se valí ven, třeba v podobě Hrdiny sedícího v kruhu kolem slavnostního ohně. Zpívají - nezpívá. Že by náznaky pozdější nemluvnosti? Nejsem si tak jist, ale vím, že dlouze němým pohledem do tančícího drahokamu plamene vchází do dveří. Otevírají se samy, jako kdyby byl někým pozván dál, nezouval se, prostě vstoupil. A co tam uviděl? Tajemná zákoutí? Protinožce? Uviděl tam snad ráj? Peklo? To těžko. S odvahou mohu nyní tvrdit, že to, co zakusil za dveřmi byl střípek, co bych střílel od boku, střep. Zaražený do centra vnímání jiných světů - pokud by měl štěstí, snad by zahlédl skrz zkrvavělé sklo tělo skloněné nad záznamovým sešitem, nad trofejemi, před vše stravující obrazovkou, píšící o Něm, ale to On neví, věděl by to, kdyby rozbil překážku jediným ohlušujícím výkřikem nebo správně odměřeným úderem, ale mlčí a ruce stávkují, protože mysl je ochromená krásou prudké oxidace, je slepená smůlou lepící se na rty na lokty. Střepina dalších událostí, předzvěst. Je prokázáno, že člověk v tranzu vidí snad až do světa idejí, že tam, v rajských krajinách, kde diamanty jaspisy topazy rubíny září jako ovoce skutečnými barvami svých jsoucen žhnoucími jedinou možnou pravdou nebo tisíci desetitisíci milióny miliardami možných cest kudy se vydat, že uvidí sám sebe koupajícího se v jezerech v řekách, kde jiskří voda zlatým světlem, že bude pohlcen světlem své vlastní duše, barva světlo zvuk, praznaky věcí a bytostí Mu vnikají do očí uší, vnímá celým bytím, zakouší slast, tam někde za zdí, promočený stříbrným deštěm Edenu a já Ho hltám, celou svou pisálkovskou duší, polykám ruce dlaně prsty provoňené smolou, trup, boty od jehličí mozolnatá chodidla nehty s částečky potu za. "Proč s námi nezpíváš?" zní přerušitelova otázka. Skoro se lekl, nerad opouštěl údolí zabydlená zlatými stříbrnými platinovými koruny stromů duší, ale musel se vrátit. Poslouchat odlesky. Být se skutečnými lidmi, sedět u skutečného ohně, poslouchat skutečné rozhovory, nasávat skutečný dým z borového smrkového dřeva, pozorovat, jak se skutečná pagoda hranice pyramida hroutí do sebe, do vykradených hrobek kněží králů. Už nezpíval. Jen zúčastněně pozoroval.
Kostřina zkušenost: Do paže jí vpíchli čip, pro jistotu a aby věděli, kde se právě teď na toaletě, teď ve společenské místnosti, teď uspaná krmením na posteli, i když, musím podotknout, že v konečné fázi léčby se ani nevešla do dveří - natož aby se vůbec hýbala, ale zase prozrazuji. Od chvíle, kdy byla ubytována v jednolůžkovém pokoji, kde jí dělaly společnost záclona, okno do prázdného dvora, obrazy na stěnách vyvolávající plíživé pocity sterilního klidu, lustr, potkávala na chodbách blouznivce, radostně hulákající blázny, nepohodlné apoštoly. Rozmlouvala s nimi a oni jí naslouchali a odpovídali s posvátnou úctou, protože byla jako duch - téměř oprávněně se domnívali, že mluví s přízrakem jejich nadobro ztracených já. Ale o tom později a podrobněji. Teď mi bude činit radost zmínit se o léčebných praktikách na ni aplikovaných: zpočátku se nic zvláštního nedělo - samé rozhovory o tom proč a jak dlouho, při desátém sezení už byla po uši v močálu nudy, ale myslím, že to byl záměr. Pak přišla na řadu zkouška jídlem: přestala chodit nekonečně dlouhou spojovací chodbou do jídelny plné stařenek houpajících se v křeslech, jednookých maniodepresivních mladíků s oprátkami kolem krku, falešných šašků, neúnavných hráčů domina utečených z kubánských káznic, a jiných, začala se probouzet s deskou na posteli, na jejíž ploše se odehrával koncert barev švédského stolu, stačilo zatahat za zvonek a přišourala se krásná pokojská a vlídným hlasem úsměvem jí podávala talířky s desítkami druhů sýra, šunčičky, jednohubky, rozkošné koláčky, šálky s kávou, kakaem, čajem, sklenice dužinou přesyceného džusu, a předkrmy, zákusky, moučníky mizely v Kostřiných útrobách jako námořníci v maelstromu. Ptáte se: Jak je možné, že tak rychle začala znovu zdravě jíst? Nedivím se tomu, že se divíte. Odpověď je prostá: ze zdí zněla rajská hudba, okno bylo nasvíceno umělým světlem, služtička naslouchala a všelijak se vyptávala, na zasklených reprodukcích ticha se odráželo prosluněné jitro, a do toho všeho cvrlikali zpěvní ptáci propuštění z klecí reprobeden ukrytých pod postelí za skříněmi. Procházky po betonově pustém nádvoří se stávaly každodenní kratochvílí - jak courala od jedné strany prostranství ke druhé, kroužili kolem ní bujaří jódlující nádražáci ve svěracích kazajkách, jako kdyby byla jakousi průsvitnou modlou, uhýbaly z ní pohledy schizofrenních trafikantek topičů vědátorů, nedávno podstoupených šokové terapii, stáli jí v cestě dříve nebezpeční psychopaté s čerstvě vyrabovanými mozky. Bylo to uzavřené místo. Jakási betonová klec zřízená pro volný pohyb chovanců. Abych byl upřímný, Kostra tam chodila jen když toho byla schopna - když začala tloustnout, potřebovala asistenci jednoho dvou tří čtyř zřízenců, aby si mohla byť jen odskočit na mísu, tedy, pak už ven nechodila, sledovala ze svého okna ty venku a židle trpěla pod váhou slonice (ani nemusím popisovat, jak chutná žluklý pot v malé místnůstce, jak je slyšet funění korpulentní ženy, jak se pasou mouchy na nedojedeném jídle).
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jary
|
|
| (30.7.2010, 18:55) |
|
|
Magdalena
|
|
| (29.7.2010, 20:15) |
|
|
Nelee
|
|
| (29.7.2010, 11:24) |
|
|
martine
|
|
| (29.7.2010, 10:25) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
