obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915294 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: 12. Návrat ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Zhulený svět
 autor Šimon publikováno: 03.02.2008, 21:51  
Zhulený svět vrcholí a přeživší vojáci se z války vrací zpátky domů. Červen už je zase takový, jak ho známe a jak ho máme rádi. Mimochodem, podívejte se na divadelní hru Zhulený svět, která zachycuje děj tohoto románu ve dvanácti scénkách. Je to pařba. http://www.youtube.com/watch?v=g7Ufh8HTb8c
 

Pak šel Martin Kapesník chvíli dál, ale po chvíli u něj zastavil vojenský tank. Vystoupil z něj voják v české vojenské uniformě a Martinu Kapesníkovi sdělil, že válka oficiálně končí. Že někteří vojáci sice ještě zůstanou v jeskynním systému Tora-Bora, ale už zde budou jen dohlížet, aby zde zůstal nastolený pořádek. Afghánistán byl jinak demokratickým státem, takže spojenci zde rozhodně nemuseli nastolovat novou vládu. Během Velké protiteroristické války ale byla nastolena nová vláda na Kubě, v Súdánu, v Lybii, v Bělorusku, v Íránu a v mnoha dalších totalitních státech, které zatím aktivně spolupracovaly s teroristy. Bylo plánováno také to, že Korejská lidově demokratická republika, nejtvrdší stalinistická diktatura na světě, které dosud vládl komunistický diktátor Kim-Čong Čul, se brzy sloučí s demokratickou Korejskou republikou, která se rozkládala jižněji na Korejském poloostrově.
Martin Kapesník odjel tankem pryč z místa války a cestou se mohl také občerstvit. Udělal dobře, že této příležitosti využil co nejrychleji, protože tank se postupně zaplňoval dalšími přeživšími vojáky odváženými z války. Někteří čeští vojáci v Afghanistánu ještě zůstali, aby zde zajišťovali bezpečí a pořádek, ale Martin Kapesník už se v tanku po necelém měsíci vracel do afghánského města Dželálábád. Tam všichni vracející se vojáci, kterých bylo v této várce asi čtyřicet, dostali hodinu volna, aby se mohli najíst, napít a vysprchovat. Pak, krátce po šestnácté hodině, vojáci nastoupili do dvou připravených vojenských vrtulníků a odletěli do Prahy. S krátkým mezipřistáním v Ankaře, během kterého vrtulníky načerpaly palivo na další cestu, letěli vojáci do Prahy pět hodin. Vzhledem k časovému posunu byli v Praze asi ve tři čtvrtě na šest.
Televize mezitím pochopitelně mobilizovala spoluobčany, stejně jako už dva dny předtím, kdy se z války vracely dvě předcházející skupinky vojáků. Proto se přímo na pražské Kampě, kde Martin Kapesník také do války předtím narukoval, shromáždilo asi deset tisíc Pražanů, mezi kterými samozřejmě nechyběla Tereza Kapesníková s dětmi.
Když se dva vojenské vrtulníky zjevily na modré obloze nad Kampou, dav lidí zaaplaudoval. Pražané nechali pro přistání vrtulníků samozřejmě volné místo uprostřed ostrova, na travnaté ploše, kde měly obě helikoptéry přistát. Jinak mnoho českých občanů včetně premiéra a mnoha ministrů, poslanců a dalších ústavních činitelů, zaplnilo na Kampě celé náměstí, takzvanou „malou Kampu“ a přilehlé uličky až ke Karmelitské ulici, kde jezdily tramvaje. Diváci samozřejmě využili každé volné místo, takže někteří seděli také na větvích v korunách stromů. Pravá megashow by samozřejmě nebyla úplná bez transparentů. Proto mnozí diváci drželi nad hlavami různé transparenty a například Tereza Kapesníková mávala papírovou českou vlajkou doplněnou nápisem „MARTIN KAPESNÍK FOREVER“, což v Češtině znamená „MARTIN KAPESNÍK NA VĚČNÉ ČASY“.
V přímém televizním přenosu z vrtulníků vystoupili vojáci, hrdinové Velké protiteroristické války a mezi nimi pochopitelně i Martin Kapesník. Hned po přistání obou helikoptér se k nim z publika přiřítil Šimon Hlinovský, který měl na sobě sako a žlutomodrou kravatu. V jedné ruce držel průhledné desky s nějakými papíry a v té druhé držel žlutomodrý mikrofon, který přenášel jeho hlas do reproduktorů, které byly strategicky rozmístěny po celé Kampě, i když rozumět bylo docela špatně.
„Dobrý den, vážení spoluobčané! Vítám zde přítomné publikum včetně rodinných příslušníků vojáků i diváky u televizních obrazovek. Jak vidíte, z Afghánistánu, z jeskynního systému Tora-Bora, který je kolébkou terorismu, se právě vrátila další skupina českých vojáků. To ale není všechno. Já mohu nyní konečně slavnostně oznámit, že Velká protiteroristická válka dnes skončila. Poslední boje probíhaly do poslední chvíle paradoxně právě v demokratickém státě Afghánistánu, kde se v jeskynním komplexu Tora-Bora již po mnoho desetiletí ukrývají ti nejnebezpečnější teroristé. Někteří vojáci v tomto jeskynním komplexu zůstanou ještě nějakou dobu, aby zde zajišťovali veřejnou bezpečnost, protože naše vojska samozřejmě nemůžeme stáhnout ze dne na den.“
„Tito vojáci si zaslouží velký obdiv, protože dokázali v kruté válce zvítězit a podíleli se na našem vítězství ve válce. Proto jim teď stejně jako dvěma předchozím várkám vojáků udělím Řád bílé kočinky.“
Poté premiér přečetl jméno každého vojáka a poté mu předal diplom a pověsil mu na krk originální žlutomodrou medaili. Martina Kapesníka záměrně nechal na konec a řekl:
„Martin Kapesník. Je unikátním občanem tím, že se mu jako prvnímu od roku 2019, kdy se toto ocenění uděluje, podařilo získat Řád bílé kočinky podruhé, a to jen tři měsíce po tom prvním. Jestli si vzpomínáte, přesně před třemi měsíci byl zastřelen v Karmelitské ulici a pak byl ve Fakultní nemocnici Motol hibernován. Dostal za to následně Řád bílé kočinky. Takže Martinu Kapesníkovi uděluji tento řád již podruhé.“
Pak se premiér rozloučil se všemi diváky a odkráčel směrem ke Kramářově vile.
Martin Kapesník byl tak konečně zpět v Praze a za velkého potlesku přihlížejících zamířil ke svojí rodině, se kterou po chvíli zamířil domů, i když napřed se musel samozřejmě rozejít velký dav přihlížejících. Aby doprava nezkolabovala, Dopravní podnik Hlavního města Prahy v Karmelitské ulici dočasně posílil tramvajovou dopravu, stejně jako před návratem vojáků, kdy se občané shromažďovali na Kampě. Když rodina Kapesníkových konečně došla do Karmelitské ulice a vydala se domů, na rozdíl od ostatních pěšky, protože to bylo blízko, v ulici spatřila nejen supermoderní nízkopodlažní tramvaje nebo trochu starší vysokopodlažní tramvaje, které v pražských ulicích běžně jezdily, ale také několik nerozprodaných starších tramvají typu T3, které byly bez elektronického informačního systému, a dokonce nějakou tu asi 100 let starou historickou soupravu z dob první republiky. Na některých tramvajích vlály improvizované prapory s nápisem „VÍTĚZNÝ KVĚTEN“.

Když rodina Kapesníkových konečně dorazila domů, Martin Kapesník si šel odpočinout po válce a Tereza Kapesníková osobně uvařila špagety s tradiční červenou omáčkou. Večeře trvala dvacet minut.
Matěji Kapesníkovi a Elišce Kapesníkové udělala radost také pozvánka na Víkend pod stany, která k nim konečně dorazila e-mailem. Víkend pod stany se měl konat tentokrátod pátku čtvrtého června do neděle šestého června 2032, přičemž účast na něm byla na rozdíl od všech jiných akcí přístupná až od devíti let. Proto tam Eliška Kapesníková ještě nikdy nebyla a Matěj Kapesník teprve jednou.

Matěj Kapesník, Eliška Kapesníková a Michal Kapesník šli následující den, v úterý 25. května 2032 jako obvykle do školy. Tam se mohli po dlouhé době v klidu učit, bez válek a bez terorismu. Matěj Kapesník četl svůj dlouho očekávaný referát na barbarské státy a Matěj Kapesník se dozvěděl termín školního výletu: od pátku 28. května do středy 2. června 2032. To mu udělalo opravdovou radost, protože se tím pádem skutečně mohl již podruhé zúčastnit Víkendu pod stany, který byl naplánován na termín pátek 4. června-neděle 6. června 2032. K obědu ve školní jídelně byly knedlíky s omáčkou kuře na paprice.

Po tři následující dny byl odpolední program celé rodiny Kapesníkových jasný. Chodili na Kampu, aby podpořili další várky přeživších vojáků vracejících se z války. Vrtulníky už ale nepřilétaly dva, ale po všechny tři dny jich přilétalo hned šest najednou. Ze všech vystupovali nadšení, ale unavení vojáci a Šimon Hlinovský uděloval všem Řád bílé kočinky, i když nikdo z vojáků nepřekonal rekord Martina Kapesníka, který dostal Řád bílé kočinky po svém pondělním příletu již podruhé. Tramvajový provoz linek číslo dvanáct, dvacet, dvacet dva a dvacet tři byl samozřejmě po dobu těchto megashow posílen a na všech tramvajích vlála česká i evropská vlajka a navíc zde byly nápisy „VÍTĚZNÝ KVĚTEN“.
Na čtvrteční večer ovšem připravil premiér Šimon Hlinovský opravdu velkolepou megashow. Z jeskynního komplexu Tora-Bora se konečně v šesti vojenských vrtulnících vrátila poslední várka českých vojáků. Na Kampě se tedy již pošesté a naposledy konala velká megashow, na které předal premiér vojákům Řády bílé kočinky. Přihlíželi všichni členové vlády, prezidentka a většina poslanců a senátorů. Když pak megashow skončila, ústavní činitelé si proklestili cestu do Karmelitské ulice a postavili se zde do čela velkému průvodu, ve kterém se asi deset tisíc přihlížejících i s transparenty a vlajkami vydalo k národnímu fotbalovému stadionu ve Stodůlkách. Ten vznikl před Mistrovstvím Evropy v roce 2028, když českému národu již nedostačoval stadion na Letné. Národní stadion ve Stodůlkách měl sto tisíc míst k sezení.
Šimon Hlinovský se totiž rozhodl na oslavu konce války na tomto stadionu uspořádat velký koncert, vůbec největší od doby, kdy se stal premiérem. Nyní příležitostně zpíval jen před Úřadem Vlády České republiky, kam se ale mohlo vejít maximálně pět set lidí.
Průvod deseti tisíc občanů se samozřejmě neobešel bez dopravních omezení. Od půl sedmé do devatenácti hodin nejezdily tramvaje mezi Újezdem a Malostranskou, pak asi hodinu nejezdily mezi Újezdem a Andělem a mezi Andělem a Smíchovským nádražím.
Průvod si mezitím proklestil cestu přes Radlice, Jinonice a Nové Bučovice až do Stodůlek, k národnímu stadionu. K deseti tisícům diváků, kteří přišli, se připojilo asi dalších padesát tisíc diváků. Stadion sice nezaplnili tak, jak byl zaplněn před čtyřmi lety při finále Mistrovství Evropy nebo při nedávném finále Ligy Mistrů, ovšem stejně to byl megakoncert.
Ve dvacet jedna hodin a třicet minut koncert začal. Začal hodinový proud hitovek, které Šimon Hlinovský složil v průběhu věků. V půl jedenácté koncert skončil a Kapesníkovi se podobně jako drtivá většina diváků vydali k nedaleké stanici metra, aby odjeli domů. U Anděla přestupovali na tramvaj. Provoz metra trasy „B“ musel být posílen.

Další den Matěj Kapesník vstával o něco později než obvykle. Vydal se tramvají a metrem opět na jeho oblíbené nádraží, které svůj název získalo díky bezdomovcům.
V 8:30 se byl oficiální čas srazu u památné pokladny číslo jedna. Na školní výlet jely již podruhé všechny děti ve třídě. Poté, co učitelky nakoupily lístky, se všichni přesunuli na nástupiště.
V 8 hodin, 59 minut přijelo 20 úžasných žlutomodrých vagonů spojených harmonikovým způsobem, takže i člověk, který by spadl z Marsu, by si na první pohled uvědomil, že se celým vlakem dá procházet. Střecha byla na okrajích posázena umělými kočkami. Za předním sklem seděl strojvedoucí a nad ním žlutě svítil nápis Jindřichův Hradec. Vlak zastavil a jedna z učitelek nastoupila dovnitř. Za ní se do vlaku nahrnuly všechny děti a nakonec druhá učitelka.
V 9 hodin, v čas pravidelného odjezdu, vyšel strojvedoucí ven ze své kabiny, pozdravil nástupiště tradičním posunkem, vykřikl „Čest Šedé eminenci !!!!“ a zašel zpátky do své kabiny. V zápětí se ozvalo varovné zapípání, dveře se zavřely, vlak zatroubil a dal se do pohybu.
Uvnitř vlaku se všem naskytly rozmanité možnosti. Například ve dvou vagonech si mohli zasunout do uší sluchátka trčící ze zdi a poslouchat šedoeminentálskou hudbu. Ve dvou vagonech se mohli dívat na televizi, ve dvou vagonech mohli nakupovat, protože zde byla obchodní centra, ve dvou vagonech se mohli koupat v bazénu a ve dvou vagonech se v neposlední řadě mohli dívat na video nebo na DVD. Této možnosti však účastníci školního výletu nevyužili, protože si uměli spočítat, že za necelé dvě hodiny jízdy by nestihli shlédnout žádný z filmů harrypotterovské heptalogie ani žádný jiný film, který byl zde k dispozici.
Vlak pak zastavil v Benešově, v Olbramovicích, v Táboře a v Českých Budějovicích. V každé stanici se z vlakových reproduktorů před zastavením vlaku ozval název stanice. Zatímco vlak stál ve stanici, z tlampačů na střeše vlaku se ozývaly aktuality z české i evropské politiky. Poté, co se dveře zavřely a vlak se rozjel, se z vlakových reproduktorů ozval název příští stanice.
Ve chvíli, kdy se z reproduktorů ozvalo „Jindřichův Hradec, konečná stanice, prosíme, vystupte“, si všechny děti jako o závod začaly nasazovat na záda i na břicho všechna svá četná zavazadla a hrnout se ke dveřím. Na kterou stranu se vystupuje, to viděly a viděly to i obě učitelky, takže s tím problém nebyl.
Děti i učitelky se ocitli na nástupišti jindřichohradeckého nádraží. Pod vedením obou učitelek se celá třída přesunula na vedlejší nástupiště, odkud za pět minut odjížděl úzkokolejný vlak do Nové Bystřice. Za pět minut tento vlak skutečně přijel. Měl jen tři vagony, ale tak jako Ohnivá kočinka byl žlutomodrý. Tak jako u Ohnivé kočinky seděl za předním sklem strojvedoucí a nad ním tentokrát žlutě svítil nápis Nová Bystřice.
Děti a učitelky do něj nastoupily a vlak se rozjel. Tento vlak samozřejmě nebyl tak luxusní jako Ohnivá kočinka. Uvnitř bylo méně sedadel v jedné řadě, protože vlak byl mnohem užší.
Po necelé půlhodině jízdy se z vlakových reproduktorů ozvalo „Nová Bystřice, konečná stanice, prosíme, vystupte“. Učitelky i děti uposlechly a vystoupily z vlaku. Pak po necelých třech minutách ostré chůze se zavazadly na zádech i na břiše spatřily kemp, který tvořilo šestnáct chatek, každá pro čtyři osoby a jedna velká správní budova, ve které bydleli správci kempu. V této budově byla také jídelna, veřejná kuchyňka, záchody a koupelny. Součástí kempu bylo i fotbalové hřiště, které se nacházelo mezi příjezdovou cestou a chatkami a bazén, který se nacházel uprostřed mezi všemi chatkami.
Důležité bylo i rozdělení dětí do chatek. Ve třídě bylo deset kluků a osm holek, takže dvě chatky zabraly dvě čtveřice holek a tři chatky dvě čtveřice a jedna dvojice kluků. V chatce číslo jedna bydlely učitelky. Ostatní chatky byly prázdné. Největší praskání ve švech zažíval tento kemp až o letních prázdninách.
Matěj s dalšími třemi spolužáky bydlel v chatce číslo tři. Odpoledne si všichni vybalili svá zavazadla. Pak se celá třída vydala na krátký večerní výlet k nedaleké řece. Po návratu z tohoto krátkého výletu všechny děti vzaly útokem jídelnu, protože se podávala večeře, kterou pro celou třídu uvařily učitelky. Na noc děti dostaly od správců kempu bažanta, aby nemusely chodit na vzdálený záchod, pokud se jim na něj v noci bude chtít.

Hned v sobotu se všechny děti vydaly spolu s oběma učitelkami na velký celodenní výlet. V obci jménem Nový Vojířov byla pauza, takže všichni dostali šanci zdřímnout si.


 celkové hodnocení autora: 71.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 44 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Pavel D. F. 03.02.2008, 21:50:24 Odpovědět 
   Takže konec? Takový trošku do ztracena, ale možná by mír měl právě tak vypadat – bez nějakých dramat a povyků, poklidný každodenní život.
Prošli jsme dlouhým příběhem, který nebyl nezajímavý, ale určitě by se dal zpracovat lépe. To ale přijde, pokud budeš dál zkoušet psát, můžeš se vypracovat. Pokud se místo toho dáš na politiku, přeji mnoho štěstí, protože prostředí dnešních politických kruhů není vůbec nic přívětivého, jenom stroj na peníze a ovládání druhých. Bez ohledu na to, jestli to ty druhé nějak potěší. Hlavně, když budou hlasy ve volbách, když občané jako ovce přijdou a dají jim mandát k provádění všelijakých pitomostí. Pokud to Šedá eminence změní, jedině dobře.
Dnešní známka je opět dvojka, hodnotí jak můj názor na tuto poslední část, tak celkový pohled na román Zhulený svět. Zkus vzít vážně rady, které jsem Ti spolu se čtenáři dával, a možná se příště sejdeme u dalšího Tvého solidního literárního počinu.
 ze dne 03.02.2008, 22:51:46  
   Šimon: Děkuji za rady, jak zlepšit literární tvorbu, zkusím na ně brát ohled, až budu psát další literární díla. Mám několik nápadů na romány v takovém rozsahu, jen nevím jestli na ně někdy budu mít čas. Ale v dohledné době chystám několik povídek podle skutečných událostí ze svých cest po Evropě. Bude to pařba.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Vše pro Jarčino...
Markolsen
Nekropotence15
kilgoretraut
Vítězství jméne...
ApIN
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr