|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303416 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Ranní scény ::
 kulkul |
publikováno: 05.02.2008, 6:24
|
| Lido 12. |
| |
|
|
Otevřeným oknem proudil do jídelny svěží ranní vzduch.
Nela umývala hory mastného nádobí, které předchozího dne nestihla pro přílišnou zaneprázdněnost umýt.
Nakloněná mírně z okna nadšeně vdechovala občerstvující vzduch. Nela si hladově přivoněla k trsům růžových kvítků jednoletých petúnií pnoucích se nad vroubkovanými lístky zakulaceného tvaru připomínajících zmenšeniny plážových slunečníků.
Už zase by chtěly pít, blesklo Nele hlavou, zaražené vyprahlostí suché půdy plné pórovitých hrud. Po včerejší vydatné průtrži mračen nebylo ani stopy. Naopak. Červený sloupek rtuti teploměru šplhal vzhůru a zapomínal, že alespoň v ranních hodinách by se slušelo poněkud zpomalit. Ptactvo neúnavně radostně zpívalo. Pro opeřence začátek školních prázdnin prostě neplatil.
Nela kladla nádobí otřené kostkovanou lněnou utěrkou opatrně do zásuvek pod kuchyňskou linkou, aby řinčením talířů napřipravila o spánek Dalibora a Jolu a koneckonců sama sebe o příjemnou černou hodinku nerušené samoty. Když uklidila poslední lžičku, přehlédla pozorným okem návrhářky stav dokonale uklizené kuchyně, kterému se nedalo nic upřít. Celokovová kuchyňská linka i smaltovaný sporák se leskly přirozeným leskem a šířily po setření mycím přípravkem svěží vůni citronu. Na omyvatelném povrchu zdí nebylo možné nalézt jedinou skvrnku. Prázdný prostor nad mycím dřezem zkrášlovala sada staročeských nožů se zdobenými rukojetěmi z mořeného dřeva.
Poslední, co snad vykonané práci chybělo, vykonalo pracovité sluníčko svými nezkrotnými paprsky.
Nela založila ruce na prsou a vystavila v okně svá pružná, esovitě prohnutá záda a štíhlou šíji, o níž Milan Líbal neváhal tvrdit, že připomíná ladností labuť, červnovému slunci. Na matný povrch korkové podlahy padl stín Nely siluety.
Milan... vzpomněla si Nela na včerejší telefonát.
Nebudu už mu volat, je to pořád stejné. Snad by mě chtěl, ale odpovědnost je mu cizí. Obtěžuje mě, hazarduje s mým klidem.
Promiň, Milane, mám už jiného, nejsem volná - uzavřela Nela v duchu, ke starému
příteli ne zrovna spravedlivě, ale co mohla jiného dělat.
Vtom zaznělo známé dupání a mručení z haly, kam vešel rozespalý Dalibor.
Ne, nejsem volná - opakovala v duchu Nela s trochou černého humoru, ale byla rozhodnutá se manželem usmířit a na Milana už nemyslet.
Proč kazit začínající dovolenou?
Pokud se mi za včerejší sobectví omluví, pokud mě na uvítání políbí... odpustím mu všechno, přísahala Nela v duchu.
Avšak Dalibor tak tak že zamumlal mdlý pozdrav a s poznámkou "já mám ale žízeň" se dal do průzkumu ledničky. Při pohledu na jeho nedbale ošetřené temeno hlavy, s obvazem prosakujícím tmavou, místy sraženou krví Nela vykřikla.
"Vždyť je to jen škrábnutí, které nestojí za řeč," řekl Dalibor přezíravě, třímající v ruce láhev vychlazené perlivé minerálky, "tak nepanikař. Radši mi poraď, kde je otvírák."
"To je všechno, co mi řekneš?" ozvala se Nela smutně, "celou noc mě necháš samotnou, málem se zabiješ, a ráno se zeptáš, kde je otvírák."
"Ty toho naděláš," vrčel Dalibor, "no dobrá, promiň, že jsem před tvou maličkostí nepadl na kolena."
"To nemusíš, ale trocha pozornosti by neškodila. A také slušnosti," dodala Nela.
"Co jsem řekl sprostého?" vybuchl Dalibor okamžitě.
Nela neodpověděla.
"Jen řekni, co jsem řekl sprostého," dožadoval se Dalibor odpovědi, "já aspoň si na nic takového nevzpomínám."
Už je to tu, hádka, povzdechla si Nela v duchu a odvrátila se k oknu.
Nekonečný proud aut se ubíral dvěma širokými jízdními pruhy lemovanými asfaltovými chodníky dolů do středu stověžaté Prahy. Prodavači suvenýrů vytahovali s lomozem kovová víka výkladů za pomoci dlouhých tyčí, student, jemuž byla každá ušetřená koruna dobrá, si přivydělával ranním prodejem novin vykřikující ve snaze podnítit v chodcích zájem o tiskoviny titulky strhujících zpráv. Vrchní denního baru v červeně vyšívané kazajce zametal olivově zalený kobereček vybíhající na plochu chodníku, který byl pošlapaný chodidly hostů. Mourovaté kotě, jež se mu neopatrně připletlo do cesty, zděšeně uskočilo a zmizelo pod vraty domu, čímž vyvolalo v tvářích kolemjdoucích bezděčný úsměv.
"Měl by ses radši umýt," navrhla Nela po chvíli mlčení, "nebo tě uvidí Jola a k smrti se vyděsí."
"Nemá proč. Upadl jsem a poranil si hlavu, na tom není nic neobvyklého, tak mi, prosím tě, nezačni dělat kázání o morálce. Tak kde je ten otvírák, k čertu!"
"Neřvi na mě!" zvýšila patřičně hlas Nela.
"Promiň, to mi ujelo," omluvil se Dalibor.
Jeho ústupnost však byla způsobená spíše uspokojením, s nímž konečně třesoucíma rukama otevřel orosenou láhev minerálky, než pocitem odpovědnosti a výčitkami svědomí.
"Na druhé straně by tě stručná odpověď snad nestála mnoho úsilí," dodal Dalibor, zatímco plnil sklenku minerální vodou s příchutí grapefruitu.
"Otvírák leží vždy na kuchyňské lince, tam, co právě rozléváš minerálku," odpověděla Nela suše.
"Já nešika," sykl Dalibor a chvatně loužičku rozetřel dlaní.
Nela, které při pohledu na mužovu neobratnost naskočila husí kůže, zaúpěla přemáháním: "Nech to být, prosím tě, já to utřu."
"Už je to," dokončil Dalibor lepkavou záležitost, zhluboka se vstoje napil a svůj pohled chtivě zavěsil na Nely do hněda opálené nohy.
Nela se za mužovo bezostyšné chování vskrytu často styděla, ale snažit o jeho nápravu bylo totéž jeko házení hrachu na stěnu, neboť Dalibor považoval okukování manželky (v lepším případě okukování!) za součást svých manželských práv, a vůbec se nestaral o to, v jakém rozpoložení se ona nachází. Někdy byl zkrátka neurvalým buranem. Ale dnes to Nele tolik nevadilo.
"Konec televize," řekla Nela rázně a s humorem, "musím se jít líčit."
"Ještě..." zaslechla ještě v hale Daliborovo škemrání.
Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, pomyslela si Nela neúprosně a dala se do líčení. Cítila se jako po každém nedorozumění s Daliborem nervozní a nesvá, nejradši by ještě na chvilku vklouzla do postele k napínavé knize, ale na zanedbání kosmetiky se - expresívně řečeno - necítila dost stará. A což teprve Milan, ten by se podivil, kdyby Nelu zastihl ve Valdštejnské jízdárně mezi skvosty evropského malířství s povadlým výrazem a nápadnými kruhy pod očima. Představila si Milana Líbala, kterak v perfektně střiženém černém obleku se zlatými knoflíčky manžet, napomádovanými vlasy a ostrými puky kalhot doprovází svoji první lásku mezi barokními výjevy, snažící se výmluvným pokašláváním zahrát do autu malé společenské fau paux dámy, která se na schůzku dostavila bezmála stejně neupravená jako na jejich první rande před sedmnácti lety na břehu Lužnice v břehovém mlází. Nela se dala do smíchu.
Ale nesmím, nebudu na Milana myslet, mám Dalibora - pokárala se v duchu.
Líčila se nahá. Jednak s ohledem na hloubku dekoltu bývalo nezbytné nanést make-up také na obliny ňader, druhým důvodem byl inspirující kontrast obličeje oproti přirozenému opálení ostatní pokožky. Třetím důvodem byla kontrola růstu chloupků. Pokud Nelina pokožka připomínala hrubé struhadlo, vyhlásila Nela celoplošnou akci depilace. Procedura sice bolela, ale chloupky se dnes zkrátka nenosí.
Po dokonalém opláchnutí pleti, vklepala Nela do čisté pokožky podkladový krém, na který jemně rozetřela světlejší odstín make-upu. Dbala přitom na plynulost, aby nedocházelo k vytváření ohraničených map svědčících o neodborném nalíčení. Lícní kosti zaprášila pudrovou červení a rozetřela do ztracena, nakonec ještě přepudrovala transparentním pudrem. Líčení očí, začla Nela světlejším stínem pod obočí, tmavší stín však nanesla na horní víčka a lehkými dotyky štětečku také těsně pod řasy spodního víčka. Po horním okraji víčka nakreslila tekutou oční linkou ostrou tmavší linku ladící s antracitovou maskárou řas. Řasy kartáčkem vyčesala nahoru. Obočí, zdůrazněné krátkými čárkami ve směru chloupků, učesala také kartáčkem. Nakonec obkreslila plné rty konturovací tužkou a obrys vybarvila tahy rtěnky. Vlasy, které ošetřila již včera zábalem z břízy a řepíku a regeneračním olejem, nyní jen důkladně rozčesala pro zvýraznění jejich vzdušnosti a přirozené zvlněnosti.
Byla s obrazem v zrcadle spokojená. Hlavou Nele bleskla citace doktora Šapka, mezinárodně uznávané veličiny v oblasti kosmetiky: "Originál se těžko shání, ale snadno ho poznáte".
A také poslední lichotka Daliborova důvěrného přítele Jirky Mušle, který řekl (s pro něj
typickou přímočarostí) "Nelo, jsi kočka".
"Ivánku náš, copak děláš," zazpívala Nela rozpustile, když vstoupila do jídelny.
"Co tím chceš říct?" vyjel Dalibor, "že jsem lenoch?"
"Jsi i nejsi, jak v čem," prohodila Nela neurčitě a štíhlým ukazovákem projela květinkový vzor ubrusu.
"Jestli narážíš na neopravenou myčku nádobí, tak ti mohu slíbit jenom jedno: že opravu zařídím."
"Já ale tvé holedbání dobře znám a nevěřím mu," vzdychla Nela.
"Proč?"
Zase to tvé proč, pomyslela si Nela unaveně.
"Proč?" opakoval Dalibor netečně, "pokud vím, vydělávám dost."
"Snad se nedomníváš, že je možné mě získat penězi?" zvolala Nela rozhořčeně, "a stran té myčky buď bez starosti, dokážu mýt nádobí stejně dobře rukama. A nestěžuji si."
"Ne, nestěžuješ," zaklonil Dalibor hlavu, "jenom mi neustále předhazuješ jednou tohle, jindy zase ono."
"Mohl bys být poněkud konkrétnější?" řekla Nela klidně a pohodlně se opřela o lenoch židle.
Dalibor se místo odpovědi zvedl a šouravě prošel kuchyní. Sedl si a znovu se z plna hrdla napil.
"Neodpověděl jsi mi," poznamenala Nela.
"Na co?"
"Na otázku, zda bys mohl být konkrétnější."
"Ano," vzpomněl si Dalibor po krátkém namáhání paměti s dotčeně sevřenými rty, "předhazuješ mi, že se nestarám o Jolu a že málo vydělávám. Když si chci jednou za uherský rok vyrazit s Jirkou za zábavou, tváříš se hned jako bohyně pomsty... a předhazuješ mi neustále, že po mně musíš uklízet, sakra!"
Poslední zaklení patřilo povalené láhvi se zbytkem kyselky, kterou Dalibor rozkládající při řeči rukama (měl zlozvyk dokreslovat slova rukama, zvláště po probdělé noci) nechtěně převrhnul, čímž mimoděk potvrdil výhrady, proti kterým vlastně protestoval.
"Teda já jsem čuně," pozoroval Dalibor bezradně šumivý rybníček, který hrozil přetéct ze stolu na podlahu, kdyby Nela včas nezakročila pohotově hadrem.
"Že sem tam něco rozliješ, to je poslední, na co bych si stěžovala. Horší je, když kouříš v přijímacím pokoji, pliveš do umyvadel nebo v pracovně zabrušuješ tužky o stůl. Tuhle jsi pečlivě vysbíral drobky na stole, které jsi pak bezstarostně hodil na koberec. Ani jsi o tom nevěděl..." řekla Nela.
"Já za to nemohu, že se láhev snadno překotí," bránil se Dalibor, ale spíše ze setrvačnosti, "mám už takový zvyk používat gestikulaci."
"A zvyk je železná košile, já vím," souhlasila Nela s ironií, "kdybys tedy aspoň při psaní neopíral břicho o stůl a nešpinil si košili."
"A ty si myslíš, že nosím v hlavě jen samé košile? Kdybych se zabýval takovými drobnostmi, v životě bych nenapsal ani jednu povídku."
"Nevím, proč se rozčiluješ, když jsi mě sám žádal o konkrétnost," připomněla Nela.
"Co mám tedy dělat?" vypálil Dalibor podrážděně.
"Proč nepíšeš mikrotužkou? Já sama používám v práci mikrotužku. Jsem s ní docela spokojená. Zejména proto, že se nemusí brousit."
"Musíme stanovit jasná pravidla hry," zabručel Dalibor, "podle mě je celý tenhle feminismus kontraproduktivní nesmysl."
"To říkáš ty, věrný ochránce všech žen?" podivila se Nela.
"Jestli narážíš na Rybenu, tak to je uzavřená kapitola."
"Jen jestli k uzavřené kapitole neexistují nějaká další vydání," pochybovala Nela, která dobře věděla, o čem mluví.
"Mohu se tě na něco zeptat?" kousl se Dalibor do rtu.
"Prosím," odpověděla Nela.
"Prosím tě, umíš počítat?"
"Počítat?" divila se Nela.
"Tak za prvé," začal Dalibor profesorsky s palcem namířeným vzhůru, "s Rybenou jsem se rozešel. Za druhé, abys měla dokonalý klid, jsem odešel z LIDA, za třetí jsem Rybenu od té doby neviděl ani jednou. Za čtvrté ani Rybena už nepracuje v LIDU a za páté mezi námi nikdy nic nebylo, proto se ptám, jestli dovedeš počítat. Já už opravdu nevím, co dělat. Mám snad kvůli tvé žárlivosti prodat svých 20% v LIDU Jirkovi
Mušle?"
A co kdybych začala počítat já, napadlo Nelu, uvědomila si však, že probíhající hádka připomíná bezvýchodný rituálu, v jehož kolejích se s Daliborem pohybovali už dlouhá léta. Východisko ne a nemohli najít.
"Pojď se radši umýt," vzala Nela Dalibora za ruku.
"To není třeba," protestoval Dalibor, nicméně následoval Nelu do koupelny vonící kosmetikou.
Vzápětí však shodil masku neprůstřelného hrdiny a sykal bolestí pod studenou sprchou, jíž mu Nela vymývala tržnou ránu na temeni hlavy.
Nevyptávala se na nic, řekla jen: "Jako malý kluk."
"Máš pravdu," přiznal Dalibor provinile.
Doslovná muka však nastala při ošetření desinfekčním roztokem peroxydu vodíku.
"Pálí to jako oheň!" skučel Dalibor.
Nela však neměla na vybranou, nechtěla-li, aby po úrazu zůstala trvalá památka v podobě ošklivé jizvy.
"Co tady děláte?" vpadla s bezstarostnou otázkou do koupelny Jola.
Dalibor sebou trhnul, ale Nela zvala rozšafně dceru blíž.
"Jen se dobře dívej, Jolo, co tě může v manželství také někdy potkat."
"Co to je? Tati!" zděsila se Jola.
"To nic, jen mě kousl komár," nutil se Dalibor do vtipkování.
"Kde je? Já ho chytim a uvidí!" vykřikla Jola pomstychtivě.
"Jolo stát!" vykřikl Dalibor.
Jola stála nehnutě ve dveřích koupelny s vytřeštěným výrazem v poplašené tvářičce.
"On si vymýšlí," uklidnila Jolu Nela a pohladila po bledé tvářičce, "běž zatím do kuchyně."
"Komár za to nemůže, Jolo, nesmíš trápit zvířata, i kdyby to byl hmyz," volal za Jolou Dalibor.
Nele přetekly nervy.
"Staráš se o celý svět, jen na mně ti vůbec nezáleží!" sekla hadicí sprchy se spravedlivým hněvem. Nechtěně však trefila do hlavy Dalibora, který se v následujícím náporu bolesti zhroutil do kouta sprchy.
"Promiň," strnula Nela, "nechtěla jsem."
"Nic se nestalo," sténal Dalibor.
"Zlobím se na tebe ale nechtěla jsem ti ublížit" omlouvala se Nela objímající zraněného muže.
"Vždyť já tě mám pořád rád, Nelo," řekl Dalibor, "a moc ti to sluší."
"Děkuju, já... Chceš mě?" zeptala se Nela a náhle se opravdově tiskla se k muži.
"Chci, chci tě, určitě," šeptal Dalibor.
"Milý," šeptala Nela a úderem nohy přirazila dveře koupelny.
"Milu...u... mhm," vrněl Dalibor, "miluji tě pořád, ženo milovaná."
Chce mě, chce mě určitě, i když je zraněný, ach, jak je něžný a ohleduplný, jak dávno jsme nemilovali ráno... - blesklo Nele hlavou s nadějí.
Shodila šaty a přimkla se k muži.
Pevně ji sevřel, rukou přejel po zádech od šíje až k pasu. Nadzvedl se trochu a naklonil na bok, aby udělal Nele místo, jak jen to malý prostor sprchového koutu umožňoval.
Místa měli maloučko, ale v obavě, aby jim nenadálé sblížení neuniklo, aby je nepokazili, nevyplašili nějakou praktickou úvahou, manželé Lido se líbali a dotýkali v té nejnepohodlnější poloze. Šeptali. Nela zavřela oči, prohnula se a vzrušeně dýchala...
Pak ho ucítila, cítila Dalibora Lida, svého muže, ach svého Dalibora! Konečně byl zase s ní...
Jola prošla halou, nevšímali si jí, jen Nela pro všechny případy křikla: "Jolo, teď sem nesmíš."
"Já stejně vím, co tam děláte, to je v pohodě," řekla Jola bezprostředně, jak byla zvyklá, a rozjíveně zanotovala, "milujte séé a mnóóžte séé..."
Jola odešla do svého pokojíku a pustila hlasitě hudbu.
Já bych tě nejradši kopla, dívenko - ulevila si Nela v duchu cítíc, že mužův úd ochabuje.
Snažila se, ale byla na to už sama. Jako vždycky. Ta chvíle tělesného porozumění a přitažlivosti byla pryč.
"Nejde to," přiznal Dalibor šeptem, "před Jolou... nemohu."
Dalibor přejel dlaní Nelino pohlaví, něžně a mírně, jak on to dovedl. Vlastně ji v poslední době uspokojoval rukou častěji, Nela až nemohla uvěřit, kolik radosti jí tímto způsobem poskytuje, ale byla šťastná a vděčná i za to. Nepovažovala to za nějaký jiný, ošizený styk, vždyť... vždyť od čeho vlastně by měla být ošizená. Měla to, měla lásku a něžnost silného muže, měla všechno.
Ale dnes ráno jí projelo ošklivé podezření, lítost a vztek.
"Ne," vykřikla, "nedělej to takhle. Já nejsem žádná chudinka!"
"Nejsi, rozhodně ne."
"Já chci, abys byl šťastný se mnou, chci, abys byl šťastný se mnou."
"Ale vždyť já jsem!"
"Nejsi, Dalibore, tys to už někomu dal. Komu jsi to dal? Komu jsi to zase dal?!"
Dalibor mlčel a to ho usvědčovalo.
"Komu jsi to dal? Já chci taky, já chci TAKY!" křičela Nela a vzlykla v návalu sebelítosti, s důrazem na ponižujícím slově TAKY.
"Já nejsem žádná chudinka, abys mi to musel dělat rukama..."
"Nelo, prosím tě, netrap sebe ani mě. Nikomu jsem to nedal. Přísahám, že ne... jsem jen... trochu unavený, víš... odpust," šeptal Dalibor. Ale Nela mu nevěřila. Nemohla mu věřit.
"Odpust," opakoval Dalibor.
"Jdi pryč."
"Promiň." Ještě před půl hodinou by Nela byla za to slůvko šťastná, nyní ale nemohla.
"Jdi pryč..."
Zatímco Nela plakala v koutku koupelny na plastové židličce, Dalibor se utřel a oblékl.
"Neboj, večer přijdu," slíbil, ale jeho hlas zněl nějak jinak, zlomeně, jako kdyby sám cítil, že něco zásadního prohrál, způsobil, ztratil.
"Nechoď," odpověděla Nela automaticky.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 37 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
