|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303416 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Kla-stigma, 8. kapitola ::
Část VIII. Nájezd
Tak jsme tu měli takové menší rodinné setkání. Generál - mladíkův omládlý prastrýc a ten, jenž mu předal amulet Kla-Stigma. Kromě toho má i téměř dospělou dceru - Felis, dívku, kterou náš hrdina spatřil při příchodu do tohoto Pekelného světa. Přesto vše nebylo shledání šťastné...
Navíc se mladík pohádal s cholerickým Rustym a slíbil mu, že se s ním vydá na jakousi loupežnou výpravu na východ. Budou muset čelit doposud nejnebezpečnějším stvořením - Obětem. |
| |
|
|
Část VIII. Nájezd
Zbytek dne v Táboře strávil posedáváním u ohniště a klábosením s ostatníma. Většinu času ovšem Zjizvenci vtipkovali na účet nováčka a mladík se nedozvěděl jedinou významnou informaci. Poznal aspoň pár nových tváří včetně Felis. Té holky mu bylo trochu líto. Byla to vlastně prvním Narozeným, kterého poznal. Dosud vedoucí osazenstvo tohohle pekelného místa mělo už veškerý vývoj osobnosti za sebou. Tenhle svět pro ně byl jen další novou neznámou, v každém z nich byly částečně zakotveny morální hodnoty jeho světa a času, z něhož přišel.
Felis se zde ovšem narodila a vyrůstala mezi lidmi, jejichž chování bylo poznamenáno zkušenostmi a událostmi, jaké ona nikdy nemohla zažít. Dveřník přirovnal většinu zdejších obyvatel k trestancům. Ale i mezi zločinci funguje kolektivismus a v Táboře byl ještě podpořen polo-vojenským režimem, který udržoval Generál. I přes první zdání byla většina „Zjizvených“ poměrně přátelští lidé. Choleričtí jedinci, jako Rusty, nebyli příliš oblíbeni, ale byli tolerováni.
Skoro každý musel naučit potlačovat své pocity, neboť zdejší prostředí vyžadovalo zcela odlišný přístup. A právě v duchu té morálky byla Felis vychovávána. Ačkoliv o výchově mladík pochyboval. Po táboře už zahlédl pobíhat několik dětí a u žádného neviděl jakýkoliv dozor. Vyrůstaly v tomhle tvrdém prostředí zkrátka samy. Felis byla ukázkovým výsledkem takové výchovy. Navenek přátelská a družná, nikdo pro ni nebyl cizí, jenže uvnitř byla jakoby prázdná. Neexistovaly pro ní žádné duchovní hodnoty, žádná morálka. Příchozí si jakousi duševní rovnováhu přinášeli z minulého světa, ale skrývali ji uvnitř. Nikdo je nepředával dál. Z Narozených vyrůstali lidé zcela bez morálních zásad a bez sebeuvědomění. Neměli žádný cíl a žádný nepotřebovali. Stačilo jim, aby se pouze dožili dalšího dne. Mladík nevěřil, že je to tak správně.
Poslouchání cizích hovorů ho zanedlouho omrzelo a šel brzy spát. Několik Zjizvených se s ním dokonce upřímně rozloučilo, jenže mladíkovi neunikla ironie v některých hlasech a zejména ošklivý pohled, kterým ho počastoval Rusty.
„Uvidíme se zítra.“
Vrátil se do stanu a narychlo se v něm zabydlel. Z batohu vytáhl hrubý šedivý plášť a zabalil se do něj. Musel se dobře vyspat. Pomalu v něm začaly hlodat pochybnosti, zda se zachoval správně a zda zítřejší cesta nebude to nejnebezpečnější, co zatím zažil.
„Probuď se! Honem!“
Někdo mladíkem třásl. Překvapeně se otočil na záda a spatřil Felis.
„Co se děje?“ zamumlal rozespale.
„Už je ráno! Rusty už otevřel zbrojnici a sbírá lidi na tu výpravu.“
Mladík se posadil a zívnul. Měl pocit, že vůbec nespal. Bolelo ho celé tělo a vůbec neměl chuť vydat se po dvou dnech relativního odpočinku zase na cestu. Naneštěstí však vsadil svou čest.
„Zkoušela jsem sehnat Mendaxe, aby se k vám přidal, ale úplně se vypařil.“
Mladík postřehl ten zastřený výraz v jejich očích. Ona snad měla tu zrůdu ráda, přestože musela vědět, o jak chladnokrevného vraha se jedná. Vždyť s ním cestovala.
To se ho ovšem netýkalo. Zabalil se do pláště, jak mu to nedávno ukazovala Trix, a u krku jej sepnul sponu z hrubého drátu. Primitivní, ale pohodlné a účelné.
Felis ho ochotně doprovodila k jedné z několik dřevěných chatrčí. Mohlo se sice zdát riskantní skladovat zbraně a munici v takovém prostředí, jenže mladík si později uvědomil, že v tomhle světě zřejmě nehrozí, že by si nezodpovědná hlídka zapálila cigaretu nebo si nepovšimla nepřátelského sabotéra. Takhle aspoň byla veškerá výzbroj pod zámkem. Rusty se opíral o stěnu a hrál si se svou zbraní. Mladík v ní poznal starou dvojhlavňovou brokovnici. Žádný výstavní kousek, ale střílet snad ještě dokázala.
Sotva Rusty spatřil přicházející dvojici, rty se mu roztáhly do nepříjemného šklebu. V kombinaci s jeho supí vizáží a holou hlavou mladíkovi připomněl středověké obrazy dovádějících ďáblů.
„Tak ses přece jenom ukázals. Z kterýho seš?“
Mladík jen nechápavě hleděl.
„Z jaký doby seš sakra! Mám ti dát do ruky bouchačku a pak se kochat jak s ní vyrážíš do útoku jako s kyjem?“
„Jsem z 21.století…“
„Hmm, hlavně si nehraj ne nějakýho zatracenýho chytráka jen proto, že ses narodil vo dvě století později,“ odsekl Rusty a hodil mladíkovi pistoli. Ten zbraň tak tak chytil a prohlédnul si ji.
„Víš jak se z toho střílí?“
„Jo,“ odvětil mladík sebevědomě.
Co jiného by mohl tvrdit člověk, od dětství vychovávaný nekonečnou řadou laciných akčních filmů? Vůbec nevadilo, že to je první pistole, kterou kdy držel v ruce. Aspoň si tedy zatím neuvědomoval, že by to mělo vadit.
Najednou se kolem dvojice prosmekla Felis a vběhla do skladiště. Za chvíli se objevila venku a v rukou držela lehkou, ale nebezpečně vyhlížející šavli.
„Jdu s vámi,“ prohlásila sebevědomě. Rusty se na ni trošku zděšeně podíval.
„Hele, malá… Vím, že se s tou hračkou dovedeš sakra dobře ohánět, ale nemyslím si, že by Generál zrovna rád viděl…“
Felis se překvapivě drsným hlasem ohradila:
„Mému otci je jedno co dělám! Navíc on sám mě poslal na výpravu s Mendaxem, což bylo podstatně nebezpečnější než pár pomalých Obětí! Nehledě na to, že ty bestie Narozené ignorují!“
„To nevíme jistě…“
„Tak je čas to zjistit!“
Tímhle pro Felis diskuze končila a aby to zdůraznila, cvičně šavlí několikrát proťala vzduch. Byly to smrtelně přesné a dokonale ladné pohyby. Ta malá holka si zřejmě dovedla poradit s nebezpečím. Rusty se s náznakem pobavení podíval na mladíka a povzdechl si.
„Tak jo no… Seženeme ještě někoho?“
„Kýros včera říkal, že má chuť na nějakou akci.“
„Ten starý blázen s lukem a šípy? Pokud je někdo v Táboře skutečný magor, tak je to on. Ty jeho kecy nemůžu vystát.“
„Dokud mu nezačneš vyvracovat ty jeho teorie, tak je v pohodě…“
„Sakra! No dobře. Skočíme pro něj. Ale oba mi slibte, že nezačnete žádné filosofické debaty s tím šílencem. Čert to vem.“
Kýros byl jeden z mála lidí, jenž se odmítali poddat pravidlům nového světa. Rovněž byl jedním z nejstarších, jak věkem, tak dobou z níž přicházel a v níž se nadále snažil setrvat. Jménem i vzhledem odkazoval na jednu ze starověkých východních kultur - Peršany.
Na první pohled působil spíše směšně. Vyhublý stařec s mnoha vráskami a oděný do jakési neuměle vyrobené destičkové zbroje. Mladík ho podezíral, že jednotlivé plíšky nařezal z všelijakých krámů, které se mu dostaly pod ruku.
Odmítl si ze skladu vzít jakoukoliv střelnou zbraň. Opíral se pouze o vrhací oštěp a přes záda měl zavěšený krátký luk. Skutečný výstavní kousek, pečlivě vyřezaný z černěného dřeva. Toulec, plný improvizovaných šípů, mu visel u boku.
Každý jeho pohyb prozrazoval železnou sebekázeň. Podřizoval se pouze sám sobě a svému vlastnímu světu. Tábor a Zjizvení pro něj byli jen prázdným pojmem.
Felis na mlčenlivého válečníka hleděla s neskrývaným obdivem, ačkoliv Rusty byl jiného názoru.
„Ten starej to má v hlavě šíleně pomatený. Jakoby vůbec nevěděl, za co musí hnít v týhle díře. Myslí si, že tohle jakási zkouška od jeho pohanskýho boha. Na moderní zbraně se ani nepodívá, jsou pro něj ‚zlé‘. Stejně se občas se hodí. Je to neuvěřitelně odvážnej válečník a dobrej lovec, to jo. Ale moc si s ním nepokecáš. Asi tě bude považovat za zlýho ducha.“
Rusty se chraplavě rozesmál a poplácal mladíka po zádech. Pak zavelel a družina opustila Tábor.
Cesta hlouběji na východ trvala celé dva dny vyplněné únavným pochodováním a bezcenným klábosením. Mladík se už ani ráno nebudíval s myšlenkami na budoucnost, ale spíše s upřímným překvapením, že stále žije a může jít dál.
Jednotliví členové téhle družinky přestali brzy být pro mladíka zajímaví. Rusty trpěl typickou averzí vůči vzpomínkám na minulý život a na jakékoliv otázky ohledně Tábora odpovídal jen velmi nevrle. V podstatě byl ještě více nespokojený než mladík. Oproti němu Felis nebyla složitou osobností. Stále veselá a hovorná za jakýchkoliv okolností. Pohled na ni mu ovšem příliš často přiváděl na mysl Trix. Začal se tedy té malé holce vyhýbat.
Kýros, poslední člen jejich výpravy, byl vlk samotář. V noci odhodlaný za každou cenu držet hlídku a to, pokud možno, co nejdál od ostatních. Zcela mlčenlivý, vyjma krajních případů, kdy musel promluvit svým ledovým hlasem.
Jeden z takových okamžiků nastal na sklonku druhého dne. Družina zastavila a chystala se utábořit. Mladík se unaveně posadil a vzal si něco na zub ze svých zásob. Byl k smrti unavený a myšlenkami bloudil daleko. Felis se tiše bavila s Rustym a Kýros postával opodál s neproniknutelným výrazem. Nehybnýma očima hleděl do dáli.
„Někdo tam je.“
Nevýrazný hlas jejich obyčejně mlčenlivého společníka na všechny zapůsobil jako šlehnutí bičem. Mladík se pomalu vyškrábal na nohy a nejistě došel ke Kýrovi, již obklopenému zbytkem družiny.
„Zatraceně, vůbec nic nevidím. Co tě zas poplašilo, indiáne?“ zavrčel Rusty.
Kýros míso odpovědi jen natáhl paži. Mladík zamhouřil oči a snažil se spatřit to, co Kýra poplašilo.
Blížil se večer a Slunce už přestávalo prosvítat skrze tlustou vrstvu prachu připomínající šedivá mračna. Přesto na temně modravém pozadí spatřil jakousi černou siluetu. Člověk. A kráčel na východ.
Hlavu mu okamžitě zaplnily myšlenky na Trix. Uvědomoval si, že je to hloupost. Proč by Trix prchala tímto směrem? Neměla žádné zásoby a určitě by tak dlouho nepřežila, ale chuť naděje byla tak opojná…
„Musíme zjistit, kdo to je,“ zamumlal.
Kýros jen zavrtěl hlavou, zatímco Rusty okamžitě vybuchl.
„O čem to mluvíš, ty idiote? Si myslíš, že teď večer budeš někoho pronásledovat? Za chvíli neuvidíš na krok a padneš vyčerpáním! Kdo ví, co je to za blázna. Nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku, by se sám nevydal na východ! Běž si lehnout a neštvi mě!“
Mladík dál zíral na východ. V očích ho pálily slzy. Rusty měl pravdu. Sám sobě v duchu vynadal za takové naivní myšlenky. Chování zamilovaného hlupáka. Ještě se nedokázal smířit s krutou realitou. Svěsil hlavu a pomalu se vrátil k ohništi. Felis zrovna přiložila trochu dříví a vesele se na mladíka mrkla. Ten jen odvrátil pohled. Proč ho tento svět tak mučí?
„Tak a jsme tady,“ pronesl vážně Rusty a obratně vložil náboje do obou komor své brokovnice. Zacvakl a zkušebně se podíval skrze mířidla.
Mladík dosud nebyl schopen odtrhnout oči od té neuvěřitelné podívané před sebou. Dosud dokonale plochá rovina se najednou radikálně změnila. Pláň před nimi byla rozryta stovkami kráterů a něčeho, co připomínalo vyschlá koryta řek, nebo zákopy. V kontrastu proti nim stály různě vysoké kopce a náspy.
„Až vlezeme na jejich území, budeme si muset dávat sakra pozor. V tom terénu se špatně orientuje a ty bestie se skrývají všude. Nejsou ani extrémně rychlí, ani chytří, ale ničeho se nebojí. Vrhnou se na tebe a roztrhají tě během okamžiku.“
Mladík si vzpomněl, jak je Generál přirovnal k zombiím. To ho přivedlo na otázku:
„A jdou vůbec zabít?“
„Ledaže bys je rozsekal úplně na kousky. Jenže Oběti stále vnímají prostřednictvím lidských smyslů. Zbav je důležitých orgánů a většinou se svalí na zem. Hlavně je pak nech na pokoji, nebo se po tobě okamžitě oženou. To je vše, co ti můžu říct.“
Mladík pohlédl na pistoli a nabil ji. Nebyl schopen tu zbraň přesně zařadit, ale ráže snad byla dostatečně vysoká na to, aby proměnila mozek Oběti na kaši. Kýros si posunul toulec trochu dopředu a cvičně natáhl tětivu luku. Felis sevřela rukojeť šavle, až ji zbělaly klouby. Rusty je všechny zkontroloval pohledem.
„Dobře bando. Teď tam vtrhneme a pokosíme pár těch bestií. Berte všechno co můžete. Zbraně a munici především. Někdy se do těchle míst propadnou i předměty, jaké byste tu vůbec nečekali, tak se nenechte překvapit. Budeme se držet pohromadě a Oběti si hezky přerozdělíme. Každý jde po té, která je nejblíž! Kupředu!“
Mladík se fascinovaně rozhlížel kolem sebe. Připadal si jako v nějakém šíleném snu. Všude kolem se povalovala nesourodá směsice předmětů, z nichž některé ani nedovedl pojmenovat. Viděl tu kusy nábytku, oblečení, elektroniku…. Vše, prosto jakéhokoliv systému, leželo v šedivém popelu a čekalo jen na to, až si je někdo z nich odnese. Ale oni přišli jen pro jedno. Pro zbraně.
Jak se tu vůbec ty věci dostaly? Sahal vliv pekelného amuletu tak daleko, aby stáhl do podsvětí i neživé předměty? Ano, tohle byl důkaz. Mladíkovi přeběhl mráz po zádech a zatřásl se. Na čele mu vystoupily krůpěje potu. Celá průzkumná skupinka kráčela v naprostém a děsivém tichu. Zatím.
Hledali cestu skrze rozrytý terén a obraceli každý kus harampádím na který narazili. Většinou nenašli vůbec nic, ale sem tam z prachu vytáhli nějaký užitečný předmět. Nožík, trochu munice nebo nějakou mechanickou součástku či část oděvu.
Rusty najednou pozdvihl ruku a všechny zarazil. Pak kývnul ke kráteru po levé straně. Mladík se naklonil, aby lépe viděl. Na dně asi metr a půl hlubokého kráteru spatřil otlučený stůl a na něm olivově zelený batoh. Určitě vojenský. Rusty se usmál a oči mu zazářili jako dítěti.
„Vypadá to na dobrý úlovek,“ zašeptal se znatelnou stopou vzrušení v hlase.
Mladík ještě nedokázal pochopit, jak může jeden ruksak znamenat takový poklad, ale raději mlčel. Rusty rychle zhodnotil situaci. Cesta zpátky byla čistá a před nimi se tyčily dva mohutné kopce, tvořící dohromady jakousi soutěsku. Rusty do ní několika gesty poslal Kýra, aby včas upozornil, kdyby se tam objevili Oběti. Pak tiše přikázal Felis, ať kryje únikovou cestu. Pro jistotu. Dívka ho neochotně poslechla. Poslední přišel na řadu mladík:
„Budeš mě krejt. Slezu tam dolů a nechci skončit jako žrádlo pro ty pitomý mrtvoly. Tak se snaž.“
Mladík přikývl a sebejistě odjistil zbraň. Naštěstí si na tento detail vzpomněl a v duchu sám sebe pochválil. Rusty po něm hodil opovržlivý pohled a seskočil do kráteru. Chodidlo se mu však zabořilo do hlubokého nánosu prachu a on ztratil rovnováhu. Bradou narazil do desky stolu. Bolestně zaúpěl a trošku omámeně se snažil postavit.
V tu chvíli proťalo ticho nelidské kvílení. Vysoké, nesnesitelně hlasité, připomínalo to nějaké zdivočelé zvíře. Zpoza stolu se vynořil nemrtvý majitel batohu. Tehdy poprvé mladík na vlastní oči spatřil něco, co se zcela příčilo zdravému rozumu.
Příšerně zohyzdněná Oběť měla na sobě jakousi uniformu, kterou nebyl schopen určit. Žádná pokrývka hlavy nezakrývala krví slepené šedivé vlasy. V první chvíli se mladíkovi zdálo, že obličej Oběti je příliš malý, jenže pak si uvědomil, že tomu stvoření chybí téměř celá spodní čelist. Ale největší hrůzu naháněly oči. Popraskané žilky zaplavily celé bělmo krví a hrozivě černé zorničky byly abnormálně rozšířené. Prázdný, nemrkající pohled smrti.
„Střílej sakra!“
Zoufalý výkřik ho probral z šoku. Pokusil se rychle zamířit třesoucíma se rukama, zatímco Oběť natahovala po dezorientovaném Rustym své pařáty. Ukvapeně stiskl spoušť. Pistole zahřímala a ruce mu vyletěly prudce vzhůru. Takovou sílu od zbraně nečekal. Zasáhl oblast klíční kosti a téměř oddělil Oběti ruku od těla. Nemrtvý však masivní zranění úplně ignoroval, ale mladík naštěstí zmařil jeho pokus o útok. Rusty uskočil dozadu a vypálil z brokovnice. Zbytek obličeje Oběti rázem zmizel. Bezhlavé tělo chvíli stálo na místě, zmateně hrabalo končetinami ve vzduchu a pak se pomalu složilo na zem.
Ovšem chvíle oddechu ještě nenastala. Mladík se ohlédl a spatřil, jak Felis ustupuje před dvěma dalšími zrůdami. Odporné, znetvořené bytosti, jenž nikdy neměly vstávat z hrobu. Felisina šavle zasvištěla po vodorovné dráze vzduchem. Chyběl ji naneštěstí dosah a rána, která by mohla useknout hlavu, jen proťala krční tepnu. Nenásledovala žádná záplava krve a Oběť si toho snad ani nevšimla. Natáhla zmrzačené končetiny k Felisině krku.
Pistole práskla podruhé a tentokrát nechybila. Vrchní půlka hlavy explodovala a bytost ztratila veškerou orientační schopnost. Hned na to přišla o hlavu druhá Oběť. Ostrá šavle vykonala svou práci.
Mladík uslyšel zadunění brokovnice. Opět se otočil ke kráteru a ztuhnul hrůzou. Soutěskou se blížil celý tucet dalších bestií. Temné oči byly upřené přímo na Kýra. Ten s ledovým klidem vložil šíp na tětivu a zamířil. Teprve teď si mladík povšiml, jak jsou hroty železné hroty podivně rozšířené.
Kýros vystřelil z luku a šíp neomylně zasáhl vedoucí Oběť přímo mezi oči. Lebka praskla a nemrtvý se zastavil. Jeho společníci ho bezohledně porazili k zemi a přešli přes jeho tělo. Jelikož Rusty už vyprázdnil obě nábojové komory, uchopil brokovnici za hlaveň a mohutně se jí napřáhl. Hlava Oběti pukla jako ořech a další protivník se odporoučel k zemi. Mladík s Felis se okamžitě rozběhli na pomoc. Kýros vypustil druhý šíp a luk zahodil. V jeho rukou se objevilo kopí. Rusty se znovu napřáhl, ale tentokrát Oběť vykryla jeho úder rukou. Suše to prasklo, jenže nemrtvý na sobě nedal nic znát. Druhá ruka, sevřená v pěst, zasáhla Rustyho do hrudníku a odhodila ho o dva metry dozadu. Mladík zoufale vypálil do chumlu, ale bez jakéhokoliv efektu. Kýros ještě stihl vrazit kopí skrze bradu jednomu stvoření až do mozku, když v tom ho ostatní obklopili. Felis se mu rozběhla na pomoc, avšak Rusty, lapající po dechu, ji zachytil.
„Ne, mu už nepomůžeme.“
Felis zařvala a pokusila se mu vytrhnout. Mladík znovu vypálil z pistole a jedna z Obětí se zřítila do prachu. Odkryla tím výhled na zmítajícího se Kýra. Nemrtví se sápali na starého bojovníka ze všech stran. Někteří ho škrtili, jiní doslova trhali na kusy. Jedna bestie, které cosi utrhlo horní končetiny, mu zatínala zkažené zuby do masa. Kýros se nepřirozeně zkroutil a naposledy se podíval na své společníky. Oči měl zeširoka otevřené a obličej zkřivený bolestí. Neprosil o pomoc, věděl, že ho už nemůžou zachránit.
„Tady už nemáme co dělat. Rychle pryč,“ šeptal Rusty, zatímco ládoval náboje do brokovnice. Zaklapl zbraň a vypálil oba náboje do chumlu. Sprška olova složila na zem dvě Oběti a spolu s nimi i umírajícího Kýra. Mladík okamžitě pocítil vražednou nenávist k Rustymu. S Mendaxem by si mohli podat ruce. Přesto nehodlal skončit jako ubohý Kýros. Všichni tři začali utíkat od blížících se monster, kličkovali mezi harampádím a snažili se nezakopnout. K jejich hrůze se z hromad odpadků vynořovali další a další Oběti. Asi po deseti minutách vyběhli na rovinu, kde se Rusty udýchaně zastavil.
„Tady už nás nebudou pronásledovat,“ prohlásil sebejistě a zhroutil se na zem. Chvíli lapal po dechu a pak se zasmál:
„Dobrá výměna! Starý blázen za tohle!“
Pustil popruh batohu, který celou dobu křečovitě svíral. Mladík zrudl vzteky.
„Tomu ty říkáš ‚dobrá výměna‘?! K čertu, vždyť jsi tam nechal zemřít člověka a dostal jsi za to pitomý batoh s trochou starého odpadu!“
Rusty se na něj nechápavě podíval. Hned na to se zatvářil dotčeně.
„Hele mladej, ty ses taky zrovna nepředvedl! Kvůli tobě mě ta bestie málem dostala! A přestaň laskavě kecat do věcí, kterým nerozumíš! I pouhý bágl je zatraceně dobrej úlovek! Odkud si sakra myslíš, že pochází ten, co máš na zádech!“
Zatímco mluvil, s trhnutím otevřel batoh a prohmatal kapsy. Vytáhl pár tmavých oválů a nechápavě se na ně zadíval. Mladík je ovšem poznal okamžitě. Ruční granáty. Kdyby byli tímhle vyzbrojeni předem, mohli celé to stádo nemrtvých rozprášit jediným z nich. V batohu dále nalezli několik zásobníků a nějaké vybavení pro přežití v terénu. Podle mladíka nic významného. Podle Rustyho vydařená operace. Felis se tvářila zasmušile a nijak nekomunikovala. To bylo poprvé, co ji tak mladík viděl. Došel k ní a opatrně se zeptal:
„Kýros pro tebe hodně znamenal?“
Plaše se na něj podívala.
„On… byl na mě.. na nás Narozené strašně hodný. Pomáhal a důvěřoval nám. Vyhýbal se všem těm zlým lidem a říkal, že jenom mi, kteří nejsme prokletí, si zasloužíme přežít. A taky vyprávěl zajímavé příběhy ze svého života, nebyl tak tajnůstkářský.“
„Zajímavé příběhy?“
„Třeba o kouzelném amuletu a nějakém strašném člověku, který ho ovládal.“
Kýros pružně kráčel komnatami královského paláce. Ruka mu spočívala na jílci pečlivě nabroušené šavle. Konečně odhalil, kdo stojí za tou hroznou katastrofou v hluboké Egyptské poušti, v níž zemřel jeho král Kambýses. Znal původce toho všeho. Ukrutného kněze, médského mága a ďáblova pomocníka. Ten prošedivělý stařec vzbuzoval hrůz snad v každém. Vypadal tak starý a zároveň tak mocný.
Prudce rozrazil dveře a vstoupil do komnaty. Do nosu ho udeřil prapodivný pach všech těch exotických bylinek, skrytých za modravými závěsy. Okamžitě se k němu zvedl pár bezvěkých uslzených oči. Vrásčitý obličej nesl neproniknutelný výraz. Mág upustil amulet, který u sebe neustále nosil. Temně zaduněl o podlahu. Pak zaklonil krk a vyčkával. Kýros tohle rezignované gesto nečekal. Usmál se. Mág byl bezbranný. S výkřikem se napřáhl a setnul ďáblovu zplozenci hlavu. Ta se s duněním odkutálela pod jeden ze závěsů.
Kýros vítězoslavně schoval šavli a oddechl si. Šlo to nečekaně snadno. Pohled mu sklouzl na pohozený amulet. Ne, nevezme si ho. Je to předmět stvořený čistým zlem. Avšak nesmrtelnost je tak lákavá. Ta neodolatelná možnost žít téměř nekonečný život, jako tenhle stovky let starý parchant.
Možná by mohl využít tu nekonečnou sílu ke konání dobra? Snad by mu i jeho moudrý Bůh odpustil. Dokáže změnit prostředek ke konání všemožných špatností na zbraň spravedlnosti?
Veškeré morální hodnoty jsou podřízené lidské pýše. Nenávist, láska, hněv, vyrovnanost. Vše existuje proto, aby nás naplnilo slastným pocitem. Aby ukojilo ctižádost a pýchu, tu nejhrozivější vadu na charakteru.
Kýros se sehnul. Oči mu planuly a na tváři měl děsivý úšklebek. Dokážu to. Nezaváhám a nepadnu do osidel temnot. Ten amulet je můj!
Mladík mlčel. Kýros – byl on skutečně prvním, který kdy padl za oběť v téhle vražedné hře? Ano, asi byl. A teď je mrtvý. Podruhé a naposledy. Jediný pořádný zdroj informací a ztracen. Zatracený nájezd! Zatracené Oběti a bezcenný batoh!
Felis mlčela a dívala se do země. Nevěděla proč, ale správně pochopila, že v mladíkovi to nyní vře. Najednou se ozval Rusty.
„Tak jo. Už jste si poplakali. Jdeme.“
Trix otevřela oči, ale obklopovala ji temnota… ne tam v rohu matný odlesk jakéhosi světla. Rána na boku podivně svědila. Necítila bolest. Pohnula rukou a posunula ji po podlaze. Kamenné podlaze. Neobvyklý luxus v tomhle pekle. Chtěla se dotknout svého zranění, ale nahmatala cosi hemživého a chlupatého. Neklidně se to zavrtělo. Jakési stvoření bylo přisáté k jejím boku. Vykřikla a překulila se.
Ozářila ji bledá záře a ona spatřila stvořené, které ze všeho nejvíce připomínalo pavouka. Tělo se však nebylo článkované. Bylo kruhové, asi patnáct centimetrů v průměru. Po obvodu mělo šest kraťoučkých ale masitě tlustých nohou. Těmi se pevně drželo a zakrývalo ošklivé zranění po kulce.
Hlasitě zapištěla a zaťala pěsti. Mysl se ji naplnila hrůzou, ale přesto se štítila té zvrácenosti dotknout. Ztěžka oddechovala a snažila si uvědomit, kde vlastně je.
Ležela v potemnělé, chladné kobce. Trhlinami, mezi mohutnými, hrubě otesanými kameny, pronikalo pár slunečních paprsků. Stěny byly porostle zeleno-tyrkysovým mechem. Nebo to byla hnilobná plíseň?
Náhle zaslechla hlas. Jakoby přicházel ze všech stran. Za to zřejmě mohla pokroucená akustika starobylé stavby.
„Vítej, mé dítě…“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
