obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39051 příspěvků, 5696 autorů a 387929 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Yár Fenumë - 14 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 08.02.2008, 6:09  
V minulém díle se naši milenci rozloučili a Dorien odjel za svými vladařskými povinostmi na Vysočinu.
Jak pak to s nimi bude dál?
Trápí Doriena zlomené srdce a nebo se s Annerisiným odmítnutím smířil?
Jaké pak rodiné tajemství nám tento díl odhalí?
Bude to dobrá a nebo špatné zpráva?
I nu čtěte a sami uviíte.
 

XIV. Rodinné tajemství.


Za okny zámku Gloss byl krásný, skoro letní den, který se před pár hodinami přehoupl do teplého odpoledne. Každý, kdo jen trochu mohl, trávil čas venku a užíval si slunečního svitu. I když našli se i tací, co při tomto krásném počasí zůstali skrytí uvnitř domů. Jedním z nich byl i princ Vysočiny Dorien, který se právě nacházel ve své pracovně a věnoval se vyřizování úředních listin. Místnost to byla velká a prostorná s velkou knihovnou, která zabírala skoro celé dvě stěny. Jedna část knihovny byla rozdělená na dvě, protože uprostřed ní se nalézal zabudovaný krb na přitápění v chladných dnech. Ve stěně za princovými zády se skvěla tři vysoká okna, jejichž horní části byly zdobené barevnými vitrážemi s rodovými erby. Na zbylých volných místech na stěnách visely obrazy.
Dorien namočil pero do kalamáře, lehce otřel, aby s ním neudělal skvrnu do důležitých listin a zapsal několik číslic. Chtěl si znovu namočit brk, když se ozvalo zaťukání na dveře pracovny. Dorien vzhlédl od lejster a papírů, které měl rozložené před sebou na stole. Bože, jak tohle papírování nesnášel a teď ho už po čtvrté za den někdo vyrušuje. Čert, aby to spral, s takovouhle to nikdy nedodělá. Neodpovídal. Třeba, když bude mlčet, ten jistý odejde a dá mu na chvíli pokoj. Jenže se tak nestalo. Zaťukání se ozvalo opět. Povzdechl si a zavolal.
"Dále."
Dveře se pomalu otevřely a do pracovny, s grácií sobě vlastní, vplula královna Isabela. Zlatá korunka usazená v platinových vlasech se zaleskla, když na ni dopadly sluneční paprsky procházející skrz okenní tabulky.
"Matko, to jsi ty?" podivil se, protože matka za ním do pracovny nikdy nechodila.
Většinou si ho zavolala do svého pokoje nebo do zimní zahrady.
"Ano, jsem to já. Co se tak divíš, chlapče?"
"No, asi to bude tím, že mě v pracovně navštěvuješ jen málokdy. Co tu děláš?"
"Mám o tebe starost, synku. U snídaně jsem tě již několik dní nezahlédla a na oběd si se dnes též nedostavil."
"Neměl jsem v poledne hlad. Ale nemusíš mít strach, nechal jsem si pak jídlo přinést sem." A poukázal na špinavý prázdný talíř.
Královna obešla stolek, na němž stálo nádobí, a přistoupila k synovi sedícímu v křesle za pracovním stolem. Polaskala ho po lesklých černých vlasech a starostlivě pravila.
"Pozoruji tě od té doby, co si se vrátil od elfů. Ten čas tak moc letí, už je to skoro pět let. Blíží se tvé sté narozeniny a korunovace. Jenže já vidím, že se trápíš. I když se to snažíš přede mnou skrývat."
"Jen je toho na mě trochu moc, matko. Vždyť od návratu z Ilcatirionu, neustále ležím v papírech, řeším spory, vyřizuji korespondenci, přijímám vyslance z okolních zemí, pořádám hostiny, slavnosti a tak dále, a tak dále. Na lovu jsem byl…, och no…, už si ani nevzpomíná, kdy to bylo naposled."
"To jsem na mysli neměla, i když tolik práce a povinností najednou ti též nesvědčí."
Nechápavě upřel své šedavé oči na matčinu starostlivou tvář.
"Tak o čem to mluvíš?"
"Ach," povzdechla si. "Nemysli si, že jsem to nepoznala. Trápí tě nešťastná láska." Pohladila synovu líci. "Zamiloval ses do ní, viď?"
"Do koho? Myslíš snad kontesu z Bludných kopců?" zděsil se Dorien.
Pousmála se nad jeho vyděšeným výrazem.
"Ne, kontesu Filoménu z Bludných kopců, tak tu jsem vážně na mysli neměla, i když se na posledním plese o tvou přízeň ucházela, až hanba mluvit." Dorien si viditelně oddechl. "Spíš jsem tím myslela Anneris."
"Aha, ty mluvíš o Rínonově sestře."
"Přesně tak. Mám pravdu, že se ti dostala pod kůži?"
Přikývl. "Ano, máš, matko."
"Toho jsem se v skrytu duše obávala."
"Nemusíš mít strach, matko, už to mezi námi skončilo. Dala mi to jasně najevo. Poslal jsem jí pozvánku na oslavu mých narozenin a na korunovaci. Doufal jsem, že přijede a že si s ní bude moci ještě jednou promluvit. Odmítla mě s tím, že nemá na cestování čas a že mi srdečně gratuluje."
"To mě mrzí."
"Nelituj mě, matko. Prosím. Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že bych… Já se z toho dostanu. Najdu si nějakou slušnou partii a ožením se."
"Doriene, já tě přece nenutím, aby sis vzal ženu, kterou nemiluješ. Vím, jaké to je být nešťastně zamilován. Sama jsem to zažila."
"Ty matko?" podivil se princ.
"Ano i já. Víš co, pojď se mnou. Chvíli si odpočineš od té úřednické práce a já ti budu něco vyprávět. Musím ti říci něco, co je pro tebe dost důležité a určitě tím budeš velmi překvapen, ale možná, že ti to i pomůže najít cestu ke tvé milované Anneris."

*

Vzala ho za ruku. Dorien se tedy zvedl z křesla a nechal se matkou vést skrz pokoje a chodby zámku, až vyšli ven do zahrad, kde se posadili na dřevěnou lavičku pod rozložitým kaštanem.
"Tak, co mi chceš vyprávět?" zeptal se nedočkavě.
"Víš, můj drahý chlapče, nepřekvapilo mě, když si se přiznal, že miluješ Anneris. Tušila jsem to. Hlas srdce a krve se ozval a táhne tě tam, kam i ty částečně patříš. K elfům."
"Tomu teď vůbec nerozumím."
"Neboj, hochu, za chvíli porozumíš." Řekla tajemně královna a hleděla na syna očima plnýma lásky a vřelého citu. "Je to tak dávno," povzdechla si. „Ale pokaždé, když se na tebe podívám, vidím tvého otce."
"Král Danech chybí i mně, měl jsem otce velmi rád."
"Jenže já nemluvím o Danechovi," odmlčela se a dodala. "Ale o tvém pravém pokrevním otci."
"Cože? Král Danech… nebyl můj… otec?"
"Je mi líto, synku, ale on byl pouze tvůj otčím."
"Když ne on, tak kdo tedy? Kdo byl mým otcem?"
"Jeden muž z rodu Hvězdných elfů. Elmir Vanya - Elmir Sličný - učenec, výtečný bojovník a bratranec krále Elgalena."
"Elf?" vypadlo z něj udiveně. "To nemyslíš vážně?" Dorien vyskočil na nohy a začal pochodovat po cestičce u lavice sem a tam. Snažil se tu zprávu rozdýchat. Byl z toho oznámení v šoku.
"Uklidni se, chlapče."
"Jak se mám uklidnit? Když se teprve po sto letech dovím, že jsem…“ Zarazil se uprostřed věty. "Co vlastně jsem? Člověk? Elf? Něco mezi tím?" Chytil se za kořen nosu a zhluboka si povzdechl. "Jak je to možné?"
"No, myslím, že vysvětlovat ti v tvém věku, jak se stane to, že žena přijde do jiného stavu, už je dost pozdě."
"Tak jsem to nemyslel. Jak si s ním mohla… spát, když si chodila s otcem?" otázal se rozhořčeně.
"Tehdy jsem Danecha znala jen od vidění a nikdy mě nenapadlo, že jednoho dne bude mým manželem."
Dorien začal znovu pochodovat z místa na místo.
„Nemýlíš se, matko?“
„Ne.“
"Takže já jsem půlelf? Tomu nemůžu uvěřit.“ Rozhazoval rukama do všech stran. "Jen se na mě podívej, matko." Zastavil se před královnou a poukázal sám na sebe. "Co pak vypadám jako elf? Vždyť ani uši nemám špičaté."
Popadla ho za ruku a stáhla ho zpět na lavičku.
"Posaď se!" přikázala mu.
Dorien se svezl na lavičku a stále nevěřícně kroutil hlavou.
"To, že nemáš špičaté uši, nemění nic na tom, kým si. Vypadáš jako člověk, protože stavbu těla si zdědil po mně. Ale jsi stejně spanilý jako Elmir, máš jeho oči, vlasy, úsměv, srdce a duši. Copak ti nikdy nebylo divné, že ostatní muži ve tvém věku se holí, neboť jim rostou fousy, ale tobě ne? Uvědomil sis někdy, že máš s elfy hodně společného? Miluješ přírodu stejně jako elfové. Jsi vynikající stopař, lovec, jezdec a šermíř. Copak ti nikdy nepřišlo zvláštní, že se pro tebe stala elfština tvým druhým mateřským jazykem? Proč myslíš, že jsem tě poslala na několik let na studium do Ilcatirionu a do Timpinallë. Chtěla jsem, abys poznal zvyky i lid, z něhož částečně pocházíš. Ano, ještě bych zapomněla. Díky Elmirovi si obdařen velmi dlouhým životem."
"Počkej, matko, pokud vím, patříme mezi dlouhověké." Najednou, když ho na to matka upozornila, tak nad tím začal přemýšlet, ale přesto se mu to zdálo neuvěřitelné.
"Ano, to je pravda, jenže my se dožijeme, jen několika set let, kdežto ty budeš žít ještě déle. Nejspíš i nějakých těch pár tisíců let. Máš před sebou neuvěřitelně dlouhý život. Tak si ho nezkaz jedním hloupým rozhodnutím."
"Proč si mi to neřekla dřív?"
"Dala jsem slib Danechovi, že ti to řeknu jen v krajním případě, anebo až těsně před svou smrtí."
"Takže, kdybych se nezamiloval do Anneris, ty by si mi to neřekla."
"Nezlob se na mě, synku, ale dala jsem slib, a dokud žil tvůj nevlastní otec, nesměla jsem ho porušit. A dřív jsem nenašla tu správnou chvíli, kdy ti to oznámit."
Dorien seděl a hlavu měl složenou v dlaních, protože byl zmatený a myslí mu letělo neuvěřitelné množství otázek, na které by rád znal odpověď.
"Odpusť mi, synku." Položila mu ruku na rameno a konejšivě ho pohladila.
Dorien pozvednul hlavu a zahleděl se jí do očí.
"Není, co bych ti odpouštěl, matko. Nezlobím se. Jen jsem zaskočený tvým odhalením. Tohle bych opravdu nečekal." Na chvíli se odmlčel, nadechl se a pak se zeptal.
"Jak si se s tím elfem vlastně seznámila?"
"Byl to můj soukromý učitel."
"Cože?" podivil se opět Dorien.
"Mlč a nech mě mluvit, nebo ti nic neřeknu." Napomenula ho královna a pokračovala ve vyprávění.

*

"Chtěla jsem studovat elfskou kulturu a řeč. Tvůj děd tehdy pozval několik elfských učenců, aby u nás na akademii přednášeli a učili elfské vědomosti. Jenže mě bylo zakázáno na akademii docházet, a tak jsem svého otce přemluvila, aby požádal nejvyššího elfského staršinu, zda by mi nemohl dávat soukromé hodiny. Nejdřív se k tomu tvůj dědeček moc neměl, ale nakonec to pro mě udělal. Sám nejvyšší elf přislíbil, že si mé vzdělání vezme na starost a já se těšila, že se konečně setkám s elfem osobně. Do té doby jsem je viděla vždy jen z dálky, nebo jsem o nich slyšela vyprávět. Nastal den, kdy jsem měla mít první hodinu elfštiny. Byla jsem v knihovně a netrpělivě čekala na svého učitele. Pak se dveře otevřely a dovnitř vstoupil vysoký spanilý elf v tmavě modrém rouchu s antracitově černými lesklými vlasy a jiskřivýma šedýma očima. Nikdy předtím jsem neviděla bytost tak vznešenou a krásnou. Když ke mně přistoupil, promluvil tím nejzvučnějším, melodickým hlasem a omluvil se, že přišel místo mistra Dermínia, neboť ten byl, odvolám zpět do Elvénie. Představil se mi jako Elmir Vanya - tedy sličný. Já se do něj na první pohled zamilovala." Povzdechla si při vzpomínce na ten dávno minulí a ztracený čas.
"Kolik ti bylo?"
"Teprve patnáct. Byla jsem ještě pouhé dítě a on mě bral jako svou žačku. Přesto jsem ho milovala a zbožňovala. Učil mě elfsky číst, psát, počítat, mluvit. Předčítali jsme spolu z knih elfské poezie a legend. Vyprávěl mi o zvycích, jež mají, no zkrátka o všem. Takhle to trvalo do mých dvaceti let. Pak se z profesora stal můj přítel. Už mě neměl co učit, přesto dopoledne trávil v akademii a odpoledne či na večer za mnou chodil a hodiny jsme si povídali, nebo mi čítal básně. Pak se přiblížily mé pětadvacáté narozeniny a já pozvala všechny elfské mistry včetně Elmira na oslavu, která se při té příležitosti konala v zámku. Celý večer jsem z něho nemohla spustit oči. Dokonce jsem se přistihla, že žárlím na několik žen, které se kolem něho motaly a snažily se mu všemožně nadbíhat, ale on je elegantně ignoroval. Při této oslavě mi byl představen i Danech, ale já ho nevnímala a všechno jsem jen nepřítomně odkývala. Tančila jsem za ten večer snad se všemi muži v sále, jen ten jediný, se kterým jsem chtěla tančit nejvíc, mě o tanec stále nepožádal. Byla jsem zklamaná ,a tak jsem to lehce přebrala s vínem. Blížila se půlnoc, já měla trochu v hlavě a on si konečně vzpomněl, že by mi mohl věnovat jeden tanec. Byla jsem naštvaná, že na mě zapomněl, protože jiné ženy v kole vytáčel. Chtěla jsem odmítnout, jenže pak jsem se zahleděla do těch dvou třpytících se hvězd, co měl místo očí, a byla jsem ztracená. Zloba mě rázem přešla a já se s ním vznášela po parketu jako motýl. Zdálo se mi, že mi vidí až do duše a já v jeho zraku spatřila něco, co jsem tam do té doby neviděla. Najednou se mi zatočila hlava a šly na mě mdloby. Možná to bylo vínem, možná těžkým vzduchem, co byl v sále, nebo tím jeho pohledem, sama nevím. Když si všimnul, že se mi udělalo nevolno, vyvedl mě ven na terasu a odtud do zahrady a tam jsme se posadili na lavičku. Zrovna na tu, na níž teď sedíme. Čerstvý vzduch mě osvěžil a přestala se mi motat hlava. Když jsem se podívala vedle sebe, seděl tam a pozoroval mě. Pak zvedl ruku a pohladil mě po tváři.

*

'Celý večer na tě hledím a při pomyšlení na tebe se mé srdce rozbuší, jako zvony na zámecké věži. Jsi tak krásná, Isabelo.'
Tím mi vyrazil dech a pak ze mě vypadlo.
'Cože jsi to řekl?'
Najednou, jakoby se vzpamatoval.
'Promiňte mi tu drzost, výsosti. Byla to opovážlivost oslovit vás jménem.'
'Ne, klidně mi tak říkej. Z tvých úst to zní tak nádherně, Elmire.'


*

Bylo to jako výzva či blesk z čistého nebe. Pak už nemluvil, jen se zmocnil mých úst a líbal mě. Od toho večera jsme byli tajní milenci. Stále za mnou chodil a mívali jsme dostaveníčka v zahradě, skryti před zraky ostatních. Otci by se můj vztah s elfem moc nelíbil, ale já byla šťastná, že mě Elmir miluje. Líbávali jsme se, držívali za ruce a šeptali si něžná slůvka plná lásky, ale nikdy jsme nezašli tak daleko, abychom… se milovali."
"Tak jak jsem potom přišel na svět já. Z neposkvrněného početí?"
"Doriene! Mlč!" okřikla ho jemně matka. "Však se k tomu dostanu."
"Dobře."
"Bylo to asi tak čtyři roky po mých pětadvacátých narozeninách. Elmir dostal zprávu od svého bratrance Elgalena, aby se neprodleně vrátil, protože jižní část Elestélie ohrožovali Dreolové. Byl povolám do boje jako velitel královy družiny.“
Královna se odmlčela, a myšlenkách se přenesla o několik desítek let zpět do minulosti. Zavzpomínala si na poslední chvíle strávené se svou životní láskou.

*

Tichá zahrada, šum vody ve fontáně, zpět ptáků na stromech a dvě objímající se postavy zahalené šerem ranního rozbřesku. Žena plavých rozcuchaných vlasů v temně rudých šatech a vysoký, štíhlý muž s dlouhými černými vlasy, oděný do šedých nohavic a zelené tuniky. Hleděli si do očí a v jejich pohledu se zrcadlily ty nejčistší city. Žena, skoro ještě dívka, natáhla útlou ručku, pohladila světlou tvář a pak vzala pramen černých vlasů spletený na spánku do tenkého copánku a zastrčila ho muži za špičaté ucho.
„Lásko, svítá.“ Pronesla smutkem zastřeným hlasem.
„Vím.“ Přikývl elf. „Už půjdu - je nejvyšší čas.“
Mezi stromy probleskly bledé paprsky vycházejícího slunce.
„Tolik bych si přála, aby tato noc nikdy neskončila.“
„Ano i já bych si to velmi přál.“
„Tak zůstaň a neodcházej.“ Požádala ho, i když předem znala odpověď.
Miloval ji, ale stejně tak miloval i svou zem, svého krále, jehož byl oddaným a věrným služebníkem a lid, z něhož pocházel.
„Rád bych, ale sama víš, že nemohu. Jsem povinován uposlechnout příkaz svého krále. Musím odejít, ač mě to vůbec netěší.“
„Takže ta noc byla jen součást jednoho nádherného hříchu?“
„Ne. Byl to závazek, slib věrnosti a lásky. Miluji tě, Isabelo.“ Její jméno z jeho úst znělo tak něžně a sladce.
„Ach, Elmire.“ Povzdechla si smutně, když upírala zrak do jeho stříbrošedých očí. „Kam se poděly hvězdy, jež plály ve tvých očích? Proč pohasla tvá vnitřní zář?“
„Hvězdy skomírají s přicházejícím jitrem, však večer zas budou pro tebe na nebi svítit jasným světlem. A má zář? Ta je teď v tobě, ve tvém srdci. Jsme navždy spojeni tím nejkrásnějším svazkem.“
Přitiskla se k němu a on ji objal kolem pasu.
„Bojím se.“ Špitla mu do špičatého ucha.
„Neměj strach, lásko. Musím už jít, ale vrátím se zas zpět k tobě, ať se děje, co se děje. I kdybych měl jinou tvář, hlas, jenž nepoznáš, i kdybych byl jen motýl či ptáček, který bude vysedávat na tvém okně. Vrátím se a budu s tebou v jakékoliv podobě.“ Ujišťoval ji elf.
Isabela vzlykla a přitiskla se ještě těsněji ke svému milenci.
„Tohle neříkej. Chci, aby se ke mně vrátil můj elf, chci tě opět obejmout v náruči a být s tebou, až do konce svého života.“
„Já vím a chci totéž. Neboj se, má drahá, já tě tisíckrát přežiji, vždyť jsem elf.“
„Slib mi, že na sebe dáš pozor,“ naléhala.
„Ano, dám, to ti slibuji.“
„Budeš mi nesmírně chybět.“
„Ty mně také.“ Odvětil Elmir, naklonil hlavu a zmocnil se jejích úst v dlouhém srdce rvoucím polibku. Pak se odtáhnul a pravil. „Sbohem, má lásko. Družina už na mě netrpělivě čeká. Slibuji, že se vrátím.“
„Budu čekat na tvůj návrat, Elmire.“
„Miluji tě, hvězdo mého srdce.“
„Též tě miluji.“
Ještě jednou, naposledy ji políbil a potom zmizel ve stínu stromů. Zůstala sama s prázdnou náručí, slzami v očích, smutkem na duši a malým dárečkem pod srdcem, o kterém v té chvíli ještě neměla tušení.


*

Dorien do ní lehce šťouchnul, aby ji probral ze zamyšlení.
„Matko, mluv!“ Nabádal ji Dorien.
Královna Isabela procitla z toulek ve vzpomínkách na dobu dávno minulou a pohlédla na syna.
„Kdeže jsem to skončila?“
„Co bylo dál, potom když dostal ten dopis, že se musí vrátit?“
„No, tak tu noc před jeho odjezdem se to stalo. Milovali jsme se a byla to ta nejnádhernější noc v mém životě. Byl tak něžný a pozorný, říkal mi, jak moc mě miluje a že mě nikdy neopustí. Ale zároveň to bylo, jako bychom se měli vidět na posledy. Ráno jsme se rozloučili a on i s družinou odjel domů. Dva měsíce na to jsem zjistila, že jedna noc lásky stvořila nový život a já pod srdce nosím Elmirovo dítě."
"To se asi tvému otci moc nelíbilo?"
"Tím si buď jistý. Zuřil jako divoká letní bouře. Nechal mi sbalit věci a poslal mě do Iterianu k matčiným vzdáleným příbuzným, kde jsem měla dítě donosit, porodit a pak se s ním, nebo ještě lépe bez něj vrátit. Jenže já tě opustit nedokázala, milovala jsem tě stejně jako tvého otce."
"Dala si mu vědět, že s ním čekáš dítě?"
"Samozřejmě, že dala a žádala jsem ho ve jménu naší lásky, aby si pro mě přijel a odvezl mě s sebou pryč. Jenže můj dopis se po měsíci vrátil zpět neotevřený. Místo toho se v Iterianu objevil Danech. S tím, že požádal mého otce o ruku a on souhlasil. Řekla jsem mu, že čekám nemanželské dítě a on mi odvětil, že mu je to jedno. Když si ho vezmu za muže, tak že klidně to dítě přijme za své. I přes můj protest byla svatba a já musela dát slib, že dokud bude Danech na živu, tak ti nikdy neřeknu, kdo je tvůj pravý otec. Ale na druhou stranu jsem si vymohla, abych ti směla, alespoň jako druhé jméno dát elfské. Takže si byl pokřtěn, jako Dorien Elmir Danever. A také jsem si vymohla, aby se s tebou mohl tvůj pravý otec setkat a popřípadě se stát tvým učitelem."
"A kde je ten zpropadený elf teď?"
"Nebuď tak zlý na člověka, tedy na elfa, který tě stvořil, když si ještě nevyslechl celý příběh." Napomenula syna královna Isabela. "Po tvých křtinách jsem Elmirovi napsala další dopis, abych mu oznámila, že má syna. Čekala jsem na odpověď a za měsíc se dopis vrátil zpět."
"Opět neotevřený?"
"Ne, tentokrát byl otevřený a byla k němu přiložena i odpověď. Dopis se dostal do rukou Elmirova bratrance a ten mi ve své odpovědi, s velice těžkým srdcem a lítostí, oznámil, že Elmir je již několik měsíců po smrti."
"Co se mu stalo?" zeptal se Dorien.
"Byl zabit v boji s Dreoli, když chránil jižní hranici Elestélie. Nikdy se nedověděl, že čekám dítě a že se z něho stal otec. Zřejmě to v tu osudnou noc tušil, když mi sliboval, že se vrátí a nikdy mě neopustí. Dal mi sebe, svůj život a svou duši v tobě."
Pohladila milovaného syna po tváři, která se tolik podobala milovanému elfovi.
"Takže ty si žila v manželství bez lásky." Zkonstatoval Dorien.
"Ne tak úplně. Ze začátku jsem všechnu svou lásku dávala jen tobě, ale Danech byl milující a trpělivý muž. Jiný by si lásku a přízeň vynutil, ale on čekal. Naučila jsem se ho mít ráda a určitým způsobem jsem ho i milovala, díky tomu přišel na svět i Calen. Ale byla to jiná láska než ta, kterou jsem cítila k Elmirovi. Jen s ním jsem zažila, jaké to bylo dotknout se hvězd."
"Jsem rád, že jsi mi to řekla. Teď začínám určité věci chápat. Ale jen nevím, jak mi to může pomoci získat Anneris."
"Nesmíš se nechat odbýt a řekni jí pravdu o svém původu. Pak už se nebude moci vymluvit, že si pouhý člověk."
"Dobře udělám to, ale nejdřív musí být korunovace a pak se to pokusím vyřešit."
"Doriene, korunovace nic nevyřeší. Ačkoliv jsi prvorozený, netoužíš být králem. Ty nejsi vladař, ale lovec a bojovník. Nebyl by si šťastný. Zem a lid je šťastný jen tehdy, je-li šťastný i král, ale pokud se král trápí, trpí s ním i jeho poddaní."
"Co tím chceš říct?"
"Předej vládu Calenovi a sám zůstaň obyčejným princem."
"Ale to nejde. Je to zákon."
"Všechno jde, když se chce. Stačí, aby se Calen oženil dřív, než se ty staneš králem, pak může přejít koruna i na druhorozeného syna."
"Jak by si to udělala? Korunovace je už za tři měsíce."
Královna se vědoucně usmála.
"To je jednoduché, tak se uspořádá svatba ve stejný den těsně před korunovací. Oslavíme tvé narozeniny, Calen si vezme Iris a ty mu předáš korunu. Tvůj bratr bude dobrým a šťastným králem a ty budeš zproštěn královských povinností."
"Maminko, ty jsi báječná." Rozzářil se Dorien, jak měsíc v úplňku.
"Maminko? Takhle si mě naposledy oslovil, když ti bylo sedm let." Posteskla si se slzou na krajíčku.
"Od teď tě takto budu oslovovat pokaždé, když to bude jen trochu možné."
"No, ještě se moc neraduj, chlapče můj milý, nejdřív si dojdi promluvit s bratrem a s Iris. Řekni jim, proč ses tak rozhodnul a požádej je, zda by s tímto plánem souhlasili. Věřím, že ti Calen vyhoví, on vladaření miluje."
"Děkuji ti, maminko." Dorien se zvedl a dal jí na obě tváře mlaskavé políbení. "Za vše ti moc děkuji."
"Nemáš zač, synku."
"Omluv mě, jdu hned za Calenem a Iris."
Vesele se zasmál, otočil se na podpatku a rozběhl se po cestičce vedoucí zahradou k zámku.
Královna se též usmála a pozvedla oči k modré obloze nad sebou.
"Je stejný jako ty, Elmire. Tolik se ti podobá. Škoda, že ti nebylo dopřáno ho nikdy poznat. Díky němu vím, že si mi neustále na blízku." Pronesla do tichého šelestu listů.
Po tváři ji pohladil něžný vánek, jako by to byla ruka dávno ztraceného milence. Větve stromu zaševelily a ten, kdo by hodně dobře naslouchal tomu tichému šepotu, by možná uslyšel jemný melodický hlas, který opakuje ženské jméno.
"Isabelo, Isabelo, má lásko."


* * * * * *

Vysvětlivky a překlad:
Ilcatirion – Třpytné město – sídlo elfího krále Darnela v Elvedérii
Timpinallë – Mlžné údolí – překrásné údolí v zemi Hvězdných elfů – Elestélie - a sídlo krále Elgalena.

Dreol - nadpřirozené stvoření pocházející z Vanionského světa. Dreolové jsou zákeřní a nebezpeční dravci obývající nepřístupná místa v horách a nehostinné kraje, kde nežijí téměř žádní lidé či jiné lidské bytosti. Tato stvoření by se dala popsat asi takto.
Mají skoro lidské tělo, tedy dvě nohy a dvě ruce s pěti drápy místo prstů. Jejích kůži tvoří drobné hnědošedé šupinky. Na toto tělo navazuje dračí hlava s ostny na zátylku. Vlastní kulaté žluté oči s vodorovně zúženými černými zorničkami. Jejich tlama obsahuje mnoho špičatých ostrých zubů a rozeklaný hadí jazyk. A na konec ze zad v úrovni lopatek jim vyrůstají opeřená křídla podobná orlím.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 ZITULE 09.02.2008, 3:06:20 Odpovědět 
   Pekne pocteni, ach ta laska , jak ale pise Sima , je to krasne , i me se vloudil na chvili usmev do tvare , elfce bych moc prala stesti a lasku, ale ten svet je nekdy hnusny , sotva lasku mame , tak hned o ni zase prichazime... krasne jsi vse napsala... mas to za 1**** Zitule.
 ze dne 09.02.2008, 12:14:22  
   Annún: Děkuji Zitule.
Jak říkáš svět je někdy krutej, ale já se snažím, aby mé příběhy, přecejen měly nějaký ten happy end a trochu rozjasnily a zahřály romantikou naše duše.
 Imperial Angel 08.02.2008, 13:11:47 Odpovědět 
   Povzdechla si při vzpomínce na ten dávno minulí a ztracený čas. - ...minulÝ a ztracený čas... ;)

Něco podobného, o Dorienově minulosti, jsem čekala a teď jsi to potvrdila :) Jen mě trochu překvapilo, že Dorien se trápí už pět let, celou dobu nic a až najednou teď si toho jeho matka všimne, řekne mu pravdu a vše se vyřeší...
No, ale to jen tak rýpu...Bylo to hezké a teď už snad zbývá jen ten happy end :)...
 ze dne 08.02.2008, 17:21:46  
   Annún: Díky za upozornění, Imperial Angel.
No jo, je to podivné, že si toho jeho matka všimnula až teď, možná to celou dobu před všemi dobře skrýval, ale ani přetvářka nevydrží věčně a matka to nakonec prokoukne. Ano vyzradila mu tajemství, které nosila celé roky ve svém srdci, ale to ještě všechno neřeší a ke štasnému konci zbývají ještě čtyři kapitoly.
 Šíma 08.02.2008, 13:05:31 Odpovědět 
   Zdá se, že zamilovanost mezi Elfy a lidmi (leč dlouhověkými) není nic nového a matka našeho prince se také (až po uši) zamilovala do svého vyvoleného Elfa, který bohužel zemřel!

Pasáž o připomínce, jak přicházejí děti na svět mě pobavila! Ano, v jeho věku je již poněkud pozdě! :-DDD Dělám si trochu legraci, protože jsi mi vyloudila úsměv na rtech a to se cení! ;-)

Za Jedna!

P.S. Ono to patrně nebude zase tak jednoduché, jak se na první pohled zdá!
 ze dne 08.02.2008, 17:15:06  
   Annún: Děkuji Šimo,
i ty si mi svým komentářem udělal radost :-)).
 amazonit 08.02.2008, 6:09:40 Odpovědět 
   tak se nám konečně osvětlilo, co už věděl i Annerisin bratr
zdá se, že nyní milencům nic nestojí v cestě, ale je tomu doopravdy tak?
 ze dne 08.02.2008, 17:13:37  
   Annún: Děkuji Amazonit.
Ano našim milencům už snad nic v cestě nestojí, snad je Annerisina tvrdohlavost, ale i to se dá překonat, však sami časem uvidíte.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
SarahT.Tarkins
(9.3.2019, 15:37)
obr
obr obr obr
obr
Holubovo el
Ondra Vokál
Rádio vám poví,...
Centurio
Orel 2- druhá k...
Sirnis
obr
obr obr obr
obr

Leknínová koupel
Marie Bernadeta
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr