|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303416 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Opus Pictus XVI ::
| Tak hele: |
| |
|
|
Jakou barvu mělo přátelství mezi Naším a Prokletým?
Tmavě hnědou a zlatou, protože to mohou být barvy alkoholu. Onehdy v nádražní špeluňce stvrdili nejprve své přátelství pivem a kořalou, propletli si lokty dohromady a do dna. Tu noc, ráno, jak se to vezme, se potáceli k domovům, Prokletý zpívající kdovíproč legionářské písně, Náš mlčky těkající z pavlače na pavlač. Najednou se jako na příkaz zastavili. Hrdina vytáhl z kapsy zavírací otevírací nůž a posunky, neboť v malátném světle lamp není dobře vidět na napsaná slova, naznačil prosbu, aby si druh vyhrnul rukáv. To, co následovalo, známe z pohádek: oba se řízli nožem do zápěstí a rány k sobě přiložili. Krev naředěná lihem, dvě krevní skupiny se spojily v jednu. Alkoholické bratrství: v jedné minutě se narodil bratr Našeho - oba přestali být jedináčky. A: po pravdě, na barvách od té chvíle přestalo záležet, už žádný bílý bratr rudý bratr, ani hnědá zlatá - zkrátka bratři, víc než přátelé.
Vládní krize: tiše prázdné manželství Našeho a Naší v té době slavilo kulaté jubileum. Pět let bezdětné lásky zkvavělé potraty ze smutku, protože - něco viselo ve vzduchu, něco se hlásilo o pozornost. Věděl, že se něco blíží - nedokázal rozřešit co přesně, jisté Mu bylo jen, že něco strašného. Své pijavčí pocity nevědomky přeléval do Její hlavy přes trychtýř ticha, popsaných jízdenek, bezrukých panáčků nakreslených na tabulkách - nakazila se podruhé (předtím láskou, teď melancholií těžkou jako pozvolna tající sníh), ale opomíjím podstatu tohoto odstavce, inu, oslava začala pečení a vínem, pokračovala televizí - a tady to máme! Celé večerní zprávy věnované takovéto aféře: celý parlament odhalen odvážnými investigativními reportéry, sex, drogy a rokenrol za zavřenými dveřmi sněmovny, přátelské úplatky natočené na skrytou kameru, obchod s kokainem, zbraně pro drogové krále, velezrada, prezident na stránkách tabloidů v dámských šatech, rozmazaných líčidlech, chycen a zatčen pro opilost při řízení, nikdo nepoznal, že na flám si vyrazila hlava státu, veřejné přiznání k sexuální úchylce, odstoupení z úřadu, nespokojenost, rozladěnost, hněv lidu a kde se vzala, tu se vzala - charismatická postava jako vystřižená ze stránek komiksu, opírající se o podivuhodnou hůl, veřejně hlásající nový řád, bohatý repertoár gest, výrazů tváře, slovní zásoby - mimikou si získával srdéčka dělníků, slovními obraty si pokořoval inteligenci, bylo to světlo, a jak lidé tleskali na náměstích, ve společenských sálech, školních tělocvičnách, na prknech, která znamenají slávu, vrtulka na konci hole se roztáčela energií emocí pulsujících kolem. Z hlubin chaosu se vynořilo hned několik kandidátů na prezidentské křeslo, koberec, parkety, kancelář, ale nikdo z nich nemohl konkurovat záhadnému muži, o kterém jsem už kdesi kdysi psal jako o Fyzikovi.
Popiš vztah Hrdina - Fyzik.
Bez mučení: Když se poprvé objevila tvář ocejchovaná ctižádostí a léty strávenými v ghetu, na televizní obrazovce, stala se magickou nejen pro masy, ale také pro němou tvář Našeho. (Také se přiznám, neb jsem zhřešil: jsem unešen myšlenkou na to, že Hrdina má hned několik možných i nemožných otců - motiv ukradený z Rushdieho Dětí půlnoci. Očistí mě fakt, že látku pojímám jinak, takže veškeré myšlenky na plagiátorství nebo epigonství nechť hodí sečtělý čtenář za hlavu...) Fyzik se v mladistvých očích proměňoval v duševního otce, ve Vůdce, protože zvolení prezidentem bylo jako prásknutí bičem, jenom ten cukříček koníkovi nebyl nabídnut - náhle se zbrojilo jako o život, prý je politická situace zpřátelených sousedů nestabilní, je třeba být připraven, vždy připraven, praví skautské přísloví, vznáší se v hlavě Hrdiny a Ten, zřítelnicemi přisátý k obrazovce, sympatizuje s potlačováním rozlícených shromáždění pacifistů (transparenty kašlající v sychravu rána: "Odložte zbraně - je mír" nebo drze "Stop paranoidnímu prezidentu" anebo servilně-smířlivé "Pane prezidente, klid"), jakýsi odnikud vykvetlý pocit uspokojení, když gumové projektily, helmy, štíty, obušky, oblaka slzného plynu, zkrátka obdiv k hrubé síle. (Nechtě mě teď počítat: Podle dosud napsaného má Náš jednoho domněle biologického, jednoho duchovního, jednoho ideologického, jednoho despoticky-vypravěčského-nedomněle-biologického otce, to dělá... hnedle čtveřici otců, a mám kousavý pocit, že jich ještě přibude)
Jaké okolnosti vedly k přemýšlení o podstatě reality a jiných, takřka magických věcech?
Má zkušenost s náboženskou extází, s měkkou náručí drog. Viděl jsem tam jiné plochy, na první vjem, dovolím-li si užít to slovo, skutečnější než ty hmatatelné v časech střízlivého pachtění za úspěchem, za stále vyššími výkony, za chimérou lásky. Neuzřel jsem jenom svět, který se zdál být jediným, pro který je hodno žít, proplouval jsem také vesmírem myšlenek, jejich sítí z hedvábných strun, ano, byl a bývám kosmickou lodí v sobě samém, zmenšeným plavidlem vpraveným jehlou do hlubin Vnitřního vesmíru. Ouha, teď jsem zavrávoral na hraně, na hranici mezi uměním a kýčem, ale nebojte se, nespadnu, a kdyby mi přeci jenom štěstěna nepřála, mohu rozevřít v tom letu padák, podvést gravitaci. Rovnováha udržena - mohu se vrátit ke skutečnosti, nebo, nebudu se zdráhat, k ideální skutečnosti - pokud jsem v těchto stavech požehnaných vzkříšenými božstvy viděl předměty, krajiny, tváře, nedíval jsem se na povrch, kůru stromů, vrásky, ale na něco, co těmto atributům vládlo, prosvítal jsem ve vidinách do esencí věcí a to mi činilo nadsmyslnou radost, protože v těch chvílích jsem konečně věděl. Dotýkal jsem se myšlenek svých, i jiných lidí, které jsem tam venku potkal, nebo naopak teprve potkám, prudce jsem se s nimi miloval (některé, které se nechtěly podřídit, jsem znásilňoval), a ty pak rodily v nekonečných vteřinách slzy dalších, děti rozumu, logiky, nonsensu, a já byl tehdy otcem všech. Proudil jsem všemi směry, dlouhými paprsky do všech vnitřních stran, potkával jsem bubliny, jakési křišťálové koule, z jejichž středů se do šířek rozprostíraly perletí políbené obrazy, takové, jejichž středobodem byl vždy Hrdina, uzamčený v perlorodce zvané Já. V nádheře mystického zážitku jsem poznal, že to, čemu říkáme realita, všechny úspěchy neúspěchy ztráty zisky, nepřátelé přátelé, milovaní nemilovaní, kupení koupených věcí, akcie, domácí mazlíčci, pospolité rituály Vánoc Velikonoc státních svátků Dnů svatých Valentýnů, všechno je jen přelud, protože naše dotýkání materie čidly produkuje velice silný halucinogen, takzvanou počitkovou drogu, na kterou nikdy žádná věda nemůže přijít, neboť tu máme tu čest s těžkým metafyzičnem. Objevil jsem to, když jsem se vznášel nad veškerenstvem prožitých životů, i těch, které mají brzy přijít, šeptal mi to Centrální mozek, kolosální mícha a neobjevené centrum uhnízděné v koruně závitů. Vyjevil se mi opravdový obraz lidského života, nepokřivený ošidným vnímáním. Když jsem se znovu ponořil do spánku otevřených oken, supermarketů, billboardů se slogany syntaktických chyb, dětských kočárků, do kterých padá leptavý déšť, barevného úsvitu, ptačího skřehotání, pohybu myši, odlišil jsem iluzi percepce od reality snu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
