obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Má matka je smrt a já jsem její posel - III. ::

 autor Sirnis publikováno: 11.02.2008, 0:50  
Tak další část
 

Jakub pracoval se starým, dost opotřebovaným, rýčem a právě kypřil, po zimě odpočatou, půdu, aby na ni mohli mniši pěstovat zeleninu. Byla to namáhavá činnost, ale jemu to nevadilo. Naopak byl rád, že mu dřina pomůže z hlavy zahnat myšlenky na podivného chlapce, který ho málem připravil o život.
Měl už polovinu zahrádky zrytou, když si na chvilku dal pauzu a zadíval se na své dílo. Nemohl jinak, než se hrdě usmát nad svým výkonem. Před dvěma roky by mu to trvalo dvakrát tak dlouho a čím byl starší, tím byl silnější a výkonnější. Zabodl rýč do země a vydal se ke studni.
Celá zahrada byla obehnaná již silně poničenou zdí, která chránila parcelu o rozloze jednoho sta metrů čtverečných, kde mniši měli necelou desítku jabloní, pět hrušní a čtvery třešně, které v tuto chvíli byli obalené poupaty a každým dnem se měli rozkvést a zaplní zahradu svou líbeznou vůní.
Víno, které si mniši lisovali na občasné rozveselení, rostlo z východní strany kláštera, kde se pnulo po kamenné zdi staré stavby. Jeho chuť byla výborná a když byl dobrý rok, mniši pár lahví přivezli do Tamiru, kde se mu dostalo veliké přízně a tučné ceny. Proto občas několik zlodějíčků se po sklizni vína pokoušelo dostat do vinného sklepa kláštera. Všichni však ostrouhali, neboť sklepení, stejně jako zámky na dveřích, byli mnichy hodně opečovávány, aby nepřišli ani o jednu ze svých největších radostí, lahví.
Jakub se vrátil k rýči a pustil se znovu do práce, která díky jeho den ode dne silnějším pažím mu trvala stále kratší dobu. Když už mu zbývala sotva desetina zahrádky, přišel k němu bratr Jakub. Na tváři se mu objevili vrásky a bylo vidět, že se mu něco špatného přihodilo.
„Jakube, pojď se mnou,“ řekl mnich a odvedl zrzavého mladíka ke své oblíbené jabloni, kde měli soukromí od ostatních, pracujících na zahradě.
„Co se stalo?“ zeptal se hned Jakub.
„Mám problém. Zapomněl jsem, že dnes musím odvézt do Tamiru zboží na prodej. Někdo musí pohlídat chlapce.“
Když mnich domluvil, Jakub zbledl, jako kdyby se mu hoch opět zahleděl do očí. Usilovně přemýšlel, koho by na takový úkol doporučil místo sebe, ale ať mezi sirotky, mnichy, vybíral v paměti sebevhodnějšího, nikoho nechtěl ohrozit chlapcovými schopnostmi.
„Vím, že potom, co se stalo včera je to, o co tě chci požádat pro tebe těžké, ale jsi jediný na koho se mohu spolehnout. Jediný, kdo se střetl s chlapcem a poznal, co od něho může očekávat,“ promluvil bratr Jan, když se Jakub neměl k odpovědi.
Mladík pohlédl na tvář mnicha před sebou, ve které bylo mnoho obav, přesto důvěra v jeho očích mu dodala tolik potřebnou sílu. „Dobře. Dohlédnu na něho.“
„Věděl jsem, že se na tebe mohu kdykoliv spolehnout,“ řekl bratr Jan a pak s Jakubem odešli k němu do pokoje, kde čekal chlapec.

Malý, černovlasý, hoch stál opět u okna, ze kterého byl výhled na jezero Kita, třpytící se v záři slunečních paprsků. Jeho černé oči do sebe ten lesk, stejně jako krásu, přímo vtahovaly a tvář bez emocí najednou vykouzlila úsměv. Tak líbezný a rozkošný, jaký mají jen děti v jeho věku. Proto když bratr Jan a Jakub vstoupili do pokoje a uviděli ho, znejistěli.
Jakubovi na těle opět vyrašila husí kůže a na čele se mu objevil pot. Z jeho posledního zážitku si chlapce spojoval se silami zla, ale svým úsměvem by nyní probudil city i u nejhorších mordířů z celého království.
Bratr Jan byl z chlapce stejně nejistý, jako mladík vedle něho, a zvažoval, jestli je přeci jen dobrý nápad, nechat hocha s Jakubem.
Avšak mnicha překvapila odvaha a kuráž zrzavého mladíka, když navzdory všemu přistoupil k chlapci a řekl: „Klidně jeďte, bratře Jane. Určitě tu chvíli bez vás klášter přečká,“ a přitiskl si hocha k boku, čímž překvapil i sám sebe.
„Jsi si jistý Jakube?“
„Ano, ale nevím, zda je dobrý nápad, abychom zůstali v klášteře. Co když za námi přijde někdo z ostatních dětí a bude si chtít s chlapcem hrát?“
Mnich se zamyslel. Musel uznat, že má mladík před ním naprostou pravdu. On sám by děti nebo mnichy mohl poslat pryč, ale Jakuba by všichni ignorovali a nedali na jeho varování. Zvědavost by pak každého přišla draho.
„Mohl bych ho vzít sebou do lesa,“ navrhl Jakub během mnichova přemýšlení. „Na zahrádce už moc práce nemám, takže bych to dodělal až večer a chlapce by les zabavil lépe, než já. Potom by třeba z nudy nezkoušel své schopnosti na mě.“
„Nevím Jakube. Jestli by se ti tam s ním něco přihodilo, nebyl by tam nikdo, kdo by ti pomohl,“ namítl bratr Jan, ale věděl, že je to jediná možnost.
„Nebudeme daleko.“
„Hmm … Tak dobrá, ale buď opatrný,“ řekl nakonec mnich a vydal se z pokoje do stájí, kde už měl připraveného osla, ověšeného marmeládami, svíčkami, medem a dalšími věcmi, které by mohl v Tamiru někdo koupit.
Jakub s malým chlapcem nejprve zamířil do chlapecké ložnice. Místnost měla podél stěn rozestavěné postele. V místnosti naproti pak byli ubytované dívky.
Mladík zamířil ke své posteli a pod madrací nahmatal nůž, který mu v sedmi letech daroval bratr Jan. I když měl čepel hodně opotřebenou, s žádným jiným nožem se Jakub na procházce lesem necítil tak jistě, jako s tím, jenž dostal za odvahu, když se ztratil v lese a trvalo dva dny, než ho našli.
Strčil si zbraň za kalhoty a potom vyrazil s chlapcem ven z kláštera. Většina jeho obyvatel pilně pracovala na zahradě, takže cestou naštěstí nikoho nepotkali.
Když došli na okraj lesa, zadíval se Jakub na chlapce, který si nyní prohlížel pampelišky a v duchu si řekl: „Snad dělám dobře.“
Malý hoch se přestal zajímat o květiny a podíval se na Jakuba, jako by vyčetl jeho myšlenky a čekal, co udělá.
„Zdá se mi to nebo mi čteš myšlenky,“ řekl zrzavý mladík a hned si vybavil knihy, ve kterých četl o různých tvorech, jenž myšlenkami ovládali jiné, stejně jako je dokázali svou vůlí i zabít.
Chvíli zůstali oba stát, až potom Jakub vzal chlapce za ruku a vedl ho lesem. Cestou míjeli duby, kaštany a jehličnany, které se v lese u kláštera mísily.
Malý chlapec, jako by poprvé v životě viděl stromy na denním světle, neustále kroutil hlavou a přelétával pohledem ze stromu na strom. Jakub mu do toho dával podrobný výklad o všech, které znal, i když sám nevěděl, jestli mu hoch vůbec rozumí. Ale tím, že mluvil, se uvolnil a připadal si najednou dospěle. Zodpovědně.
Kráčeli spolu lesem a Jakub si ani neuvědomil, jak moc se vzdálili od kláštera. Byl tak zaujat svým vypravováním, že si ani neuvědomil, že se dostali do míst, kde se proháněla divoká zvířata, kde lovci začínali svůj hon na kořist.
Najednou vstoupili na místo, kde u velkého dubu byla past a v ní vlčí noha. Byla uhryzaná od těla a ještě čerstvá krev prozrazovala, že se zvíře zbavilo své končetiny před několika málo minutami.
Jakub instinktivně sáhl po rukojeti nože, který by mu sice proti zraněnému, vzteklému, vlkovi nepomohl, ale jemu i tak dodal pocit jistoty.
Krvavá stopa vedla od pasti do keře, deset metrů od nich. Ozvalo se vrčení a Jakub vytáhl nůž z pouzdra. Sedm centimetrů opotřebované čepele s několika zuby vypadala v jeho ruce směšně, ale i tak se postavil před malého chlapce a byl připraven ho bránit vlastním životem. Pomalu začal ustupovat a chlapce, vykukujícího zpoza něho, nutil svým tělem couvat.
Pak najednou vyrazil Vlk ze křoví za Jakubovými zády a i přes chybějící, přední, končetinu dokázal skočit mladíkovi na záda a srazit ho na zem.
Jakub ležel na zemi a vlk vedle něho zuřivě cenil zuby a vrčel. Sliny mu vytékali z pusy a dopadaly na krk mladíka, který cítil bolest zvířete, jenž mu zranění působilo. Bylo mu jasné, že vlk ztratil mnoho krve a jistě brzy zemře, ale touha po odplatě na člověku, jenž sice nepoložil past, přesto patřil ke stejnému druhu, mu dávala sílu.
Malý chlapec se podíval na vlka. Všiml si zranění a bolesti v jeho očí. Udělal k němu krok a zvíře k němu otočilo hlavu a hrozivě zavrčelo. Hocha to však nevyděsilo a pomalu kráčel ke zvířeti.
Když byl sotva půl metru od něj, vlk začal nemotorně couvat. Snažil se před podivným chlapcem dostat do bezpečí, ale nedokázal odtrhnout zrak z jeho černých očí a ustupoval jen pudem sebezáchovy. Když potom narazil o kmen stromu, byl v pasti. Hoch k němu přistoupil a položil mu ruku na hlavu. Pohladil ho a zvíře pocítilo silné mravenčení. Pak vlka přemohla bolest se ztrátou krve a spadl na zem. Dech se mu zrychloval a bylo vidět, jak trpí.
Chlapec poklekl u umírajícího zvířete. Zcela instinktivně mu pravou rukou nadzvedl hlavu a levou jej pomalu hladil po břiše. Podíval se do vlkových očí a ten se uklidnil. Již necítil bolest, strach ani smrt, která mu právě otevřela svou náruč, do níž jej vzala a odnesla do své říše, kde se připojil ke svým rodičům, stejně jako ostatním zesnulým vlkům a společně s nimi se proháněl po nekonečných lesích a pastvinách, na kterých nebyli žádné pasti, lidé nebo jiná nebezpečí života.




Bratr Jan se vracel na oslu do kláštera. Podařilo se mu prodat všechno zboží, a tak kromě nového oblečení mohl koupit i trochu marcipánu pro děti ze sirotčince.
Jeho návrat všichni obyvatelé kláštera vyčkávali, a když dorazil ke stájím, armáda dětí jej obklopila. Každý se dožadoval sladkého pamlsku a nezáleželo na tom, kolik komu bylo. Každý také dostal stejně velký kousek marcipánu.
Jak tak bratr Jan rozdával sladkost, rozhlížel se po dětských tváří, ale nikde neuviděl zvláštního chlapce ani Jakuba. Do hlavy se mu vloudila úzkost, kterou zmírňovala myšlenka, že oba chlapci na něho zřejmě čekají v jeho pokoji.
Jakub se vynořil z lesa. Za ruku držel malého hocha a v levém podpaží nesl vlčí kožešinu, již stáhl ze zesnulého zvířete, neboť si dobře pamatoval slova mnichů: „Nikdy a s ničím neplýtvejte. Vše se dá zužitkovat.“
Bratr Jan ustájil osla a dal ostatním mnichům nakoupené oblečení. Potom rychle pospíchal do svého pokoje, ale když otevřel dveře a vstoupil, malá místnost byla prázdná. Přistoupil k oknu a úzkost, obavy a strach v něm rychle rostly.
„Vyhlížíte nás,“ ozvalo se najednou. Mnich se okamžitě otočil a děkoval v duchu Velkému patronovi.
„Vy jste mi ale dali,“ řekl bratr Jan a hlasitě si oddechl.
Zrzavý mladík se usmál a mnich přejel pohledem z něho na černovlasého chlapce a pak zpátky na Jakuba, u kterého pohled upřel na kožešinu v jeho podpaží.
„Kde jsi k tomu přišel, Jakube,“ řekl otylý mnich a ukázal na vlčí kůži.
Jakub celou cestu zpátky do kláštera přemýšlel na tím, co řekne bratru Janovi, až se ho na kožešinu zeptá. Napadlo jej, že by bylo lepší si něco vymyslet, ale nechtěl lhát, tak podrobně vylíčil, co se během jejich procházky lesa přihodilo.
„Takže ten vlk se ho bál,“ řekl bratr Jan nahlas svou myšlenku.
Mladík kývl na souhlas a potom se s bratrem Janem zahleděl na chlapce, který už zase stál u okna a pozoroval hladinu jezera.
„Viděl jsem, jak ten vlk trpěl. Byl připravený mě zakousnout, ale on,“ ukázal Jakub na chlapce. „K němu přistoupil a nějak zmírnil jeho bolest. Potom vlk zavřel oči a v klidu zemřel.“
Bratr Jan se poškrábal na vyholené hlavě. „Je čím dál větší záhadou. A na tobě nic nezkoušel?“
„Ne. Myslím si, že to, co mi udělal včera ani nechtěl.“
„To mi vysvětli?“
Jakub pokrčil rameny: „Nevím, jak to vysvětlit, ale napadlo mě, že se své schopnosti teprve učí ovládat.“
„Hmm … to by dávalo smysl,“ řekl mnich, a pak poklekl před chlapcem a podal mu kousek marcipánu. Druhý dal Jakubovi, který se na sladkost podíval, a když si všiml, že malý hoch svůj kousek snědl, dal mu i ten svůj.
„Takže, co o něm už víme,“ promluvil po chvíli bratr Jan. „Dokáže způsobit bolest …“
„Také ji zmírnit,“ přidal se Jakub.
„Nedokáže sníst maso, chlad mu nevadí a zvířata vědí na rozdíl od nás, co je zač.“
Najednou se ozvalo zaklepání. Bratr Jan šel otevřít dveře a pozdravil bratra Ignáce, který se v klášteře staral o poštovní holuby.
„Mám pro tebe zprávu,“ řekl malý, vyzáblý, mnich a podal bratrovi Janovi malé, válcovité, zapečetěné pouzdro, jež obsahovalo zprávu.
„Děkuji,“ odvětil bratr Jan a rozloučil se s Ignácem. Potom přistoupil k oknu, rozdělal pouzdro a vyndal na světlo malý pergamen, obsahující všelijaké klikyháky, které však otylý mnich snadno přečetl. Pak zprávu okamžitě nechal shořet nad zapálenou svíčkou.
Jakub se už několikrát v minulosti stal svědkem podobného jednání mnicha, a tak nedoufal, že ani dnes se dozví, co bylo ve zprávě.
„Zítra budu muset jet do Tamiru,“ řekl najednou bratr Jan a zrzavý mladík se na něho podezřele zadíval. „Snad ti nebude vadit, když znovu pohlídáš chlapce?“
Jakub se podíval na černovlasého hocha, který jako by vytušil, že se o něm mluví a pohled oplatil, potom mladík odpověděl: „Ne, vůbec ne.“
„To jsem rád. Mimochodem, už jsi dodělal svou práci na zahradě?“ Jakub jen zakroutil hlavou. „Tak upaluj, ať si bratr Felix nestěžuje. Víš přeci, jak touží, co nejdříve sklízet zeleninu k vaření.“
Když zrzavý mladík vyběhl z pokoje, posadil se otylý mnich na postel, podíval se na černovlasého chlapce a potom vytáhl na světlo zlatý přívěsek, jež nosil na krku, ukrytý před zraky všech pod sutanou.
Slunce se pomalu chystalo zmizet za obzorem a přenechat vládu nad zemí měsíci. I obyvatelé kláštera se chystali k spánku, jen malý černovlasý chlapec se díval z okna pokoje bratra Jana na západ slunce a vycházející měsíc. Otylý mnich už dávno spal, když se do noci nesl tichý vzlyk hocha, kterému tvář zdobily slzy, lesknoucí se v měsíčním svitu.

Na čerstvě osetém záhonu, v zahradě kláštera, rejdily dva tucty slepic. Rozhrabávaly zem a sezobávaly semínka ředkviček, mrkví, hrachu a dalších plodin, které bratr Felix zasyl včerejší den.
Pestře zdobený kohout stál na kompostu, kde ze svého vyvýšeného trůnu dohlížel na svůj harém. Potom se napřímil a hlasitě zakokrhal.
Po deseti minutách vyšel bratr Felix z kuchyně. Nesl přitom kbelík s odpadky, a když uviděl nadělení na zeleninové zahrádce, které za sebou nechaly slepice, jež včera večer zapomněl některý z chlapců zavřít. Upustil kbelík. Voda plná nepoživatelných kousků jídel se rozlila na zem a mnich zaběhl zpátky do kláštera, kde zburcoval starší chlapce, stejně jako mnichy, aby společně pochytali drůbež, než zdevastuje ještě zbytek jeho zeleniny.
Chlapci si i přes vážnost situace nemohli odpustit udělat z odchytu slepic hru, a tak soupeřili, kdo jich chytí víc.
Vítězem se stal jednoznačně Jakub, kterému se podařilo chytit čtyři slepice a kohouta.
Bratr Jan, během pozdvižení na zahradě, přinesl malému chlapci ve svém pokoji snídani. Bratr Felix nalezenci znovu podstrojil a dal mu i tentokrát chleba potřený silnou vrstvou marmelády.
Mnich a chlapec se společně mlčky nasnídali, a když dojedli, vyčkali příchodu Jakuba.
„Ty vypadáš,“ počastoval namísto pozdravu zrzavého mladíka bratr Jan, když ho uviděl od hlavy až k patě špinavého.
„Omlouvám se, ale Radek včera zapomněl zavřít slepice a ty pak …,“ vypověděl Jakub celou událost.
Mnicha odpověď moc nepřekvapila, neboť Radkovi mělo být za měsíc osmnáct a nějaké povinnosti ho v tuto chvíli moc nezajímali. Navíc už se viděl, jak z kláštera odejde do Tamiru, kde si myslel, že se bude mít lépe. „Ta pošetilost mládí,“ řekl si v duchu bratr Jan.
„Za jak dlouho vyrazíte do Tamiru,“ zeptal se Jakub a vytrhl mnicha ze vzpomínek na své mladí.
„Co? … Ach promiň, nějak jsem se zapředl do vzpomínek.“ Pak se mnich podíval na sluneční hodiny, jež měl na parapetu okna. „Právě teď. Možná už mám i zpoždění,“ řekl bratr Jan. Potom si ze zásuvky u nočního stolku vzal svůj zlatý amulet a vyrazil z pokoje bez rozloučení.
„Tak jsme zase spolu. Máš radost,“ zeptal se Jakub chlapce, který mu však znovu neodpověděl. Potom se zamyslel nad bratrem Janem a zvědavost v něm rostla. „Když se zapomene rozloučit, musí to být hodně důležité,“ řekl si v duchu mladík pro sebe. Pak vzal černovlasého hocha za ruku a vydal se s ním k jezeru Kita.
Břehy jezera zdobila vysoká pole rákosu, ve kterém si mladíci z kláštera s oblibou hráli. Teď však bylo ještě na nějaké to koupání ve vodě ještě chladno, a tak Jakub malému chlapci, kráčejícím za ním, říkal jen, co kde je na břehu zajímavého k vidění.
„A támhle to, je moje loď,“ řekl hrdě Jakub, když odvedl černovlasého hocha na své tajné místo. „Tobě to asi říct můžu, když to nikomu nepovíš. S touhle lodí,“ ukázal na něco mezi vorem a vydlabanou kánoí. „Dopluji na támhleten ostrůvek,“ zamířil prsten na malý kus země, vzdálený od břehu necelé dva kilometry.
Chlapec se na zrzavého mladíka nechápavě podíval a Jakubovi došlo, že by rád věděl, proč to chce udělat. „Chtěl bych dokázat něco velkého. Vím, že tohle je taková dětská hloupost, ale něčím začít musím ne.“ Chvíli čekal na nějakou reakci, ale pohled, ani výraz, v chlapcově tváři se nezměnil. „Dobře, dělám to pro slávu. Stačí ti to?“ Po těchto slovech hoch udělal několik kroků k ostrůvku, až se ocitl nohama ve vodě. Potom se na Jakuba opět podíval a ukázal ke kousku země, pak na sebe a na zrzavého mladíka.
„Ty chceš plout na ostrov se mnou,“ zeptal se Jakub a stručné kývnutí mu bylo odpovědí. Pak pocítil něco zvláštního. Už od dob, kdy byl dost velký, aby chápal dění okolo sebe se všech stranil a jediný, kdo si nalezl cestu do jeho srdce byl bratr Jan. Teď před ním stál chlapec s podivnými schopnostmi, který by ochotně riskoval plavbu na lodi, jež se může kdykoliv potopit. Poznal i beze slov, co mu černovlasý hoch nabídl a co s radostí přijal. Přátelství.

Velitel domobrany se procházel s několika svými muži po přístavu, jež se stále zvětšoval, stejně jako město. Dnešního dne dorazila do Tamiru šalupa, pocházející přímo z hlavního města království. To byla nejen velká událost, protože k nim do města připlula jen několikrát do roka, ale také to byla hrozba, neboť na její palubě se dost často nacházeli i podvratné živly, jež museli na chvíli zmizet před spravedlností královských stráží.
Rasmus si pečlivě prohlížel každého jedince, jež vystoupil ze šalupy. Krom několika námořníků, vykládajících a nakládající zboží ho zatím nikdo nezaujal. Pak si všiml míšence. Napůl elfa, napůl člověka. Štíhlá postava, zahalená v tmavém oblečení, co napomáhalo skrýt majitele ve stínech. K tomu krátká dýka u pasu mohla značit několik věcí. Buď se jednalo o lupiče nebo nájemného vraha. Už se Rasmus chystal pověřit někoho ze svých mužů sledováním tohoto muže, když po lávce z lodi kráčela další postava. Vysoký muž v dlouhém, hnědém, rouchu, pod kterým se rýsoval meč byla ještě podezřelejší. Postoj měl muž přímý, hrdý, ale bylo z něho poznat, že i elegentaní, jaký dokáže mít jen dobrý šermíř.
Najednou se objevil na molu bratr Jan a přistoupil rovnou k vysokému muži. Jeden druhému se pak zdvořile uklonil a společně vyrazili do nedaleké přístavní hospody.Těsně za sebou přitom měli v patách i Rasmuse.
Mnich a tajemný muž se očividně znali. Honilo se veliteli domobrany hlavou, když přemýšlel nad nesourodou dvojící. Chvíli počkal před hospodou, aby si ho muži nevšimli, a pak vstoupil do lokálu.
Mnich a tajemný muž s kápí na hlavě si sedli ke stolku v rohu, kousek od výčepu, u kterého se pak pokusil velitel domobrany nenápadně vyslechnout jejich rozhovor. Bohužel čekal Rasmus před hospodou moc dlouho, a tak zachytil jen konec rozhovoru dvou mužů.
„Opravdu si myslíš, že ho máme vzít mezi sebe?“ promluvil tajemný muž.
„Jistější si tím být ani nemohu. Jeho schopnosti, to se nedá ani popsat. Určitě bude velikým přínosem,“ odpověděl bratr Jan.
„U kohokoliv jiného bych váhal, ale tobě věřím. Vždyť ty sám jsi ...“
„Nezačínej zas,“ přerušil muže mnich. „Co bylo, bylo. Každý máme nějakou minulost.“
„Dobrá, ať je po tvém. Kdy tedy nám dáš toho chlapce?“
„Za tři roky.“
„Dobrá, to je rozumné, počkat, až bude starší,“ souhlasil tajemný muž.
„Teď se s tebou rozloučím. Nechci, aby mě někdo s tebou viděl. Mohou tě sledovat a já netoužím po setkání s někým z minulosti. Kvůli tomu jsem také tady,“ řekl otylý mnich a chystal se zvednout.
„Budu se modlit, aby nad tebou Velký patron držel ochranou ruku,“ loučil se tajemný muž a sundal si kápi z hlavy. „Doufám však, že se s vámi ještě někdy shledám, velmistře.“
Bratr Jan při vyřčení titulu zkoprněl. „Už jím nejsem. Ty by si to měl vědět nejlépe, Davide.“ Potom mnich, plný vzteku, opustil hospodu a ani si nevšiml Rasmuse, stojícího u výčepu, do kterého cestou nechtěně strčil.
David vstal a jeho pečlivě, hladce, oholená tvář, zdobená bradkou, byla osvětlena svíčkami. Volným krokem se chystal opustit hospodu. Během chůze se mu pak na krku houpal zlatý amulet, který Rasmusovi něco připomněl. Při pohledu na kousek umně opracovaného zlata však, i když se snažil sebevíc, nedokázal přijít na to, co.





Mniši z kláštera Velkého patrona, kromě výchovy a péče o opuštěné děti, poskytovali i bezplatnou lékařskou pomoc komukoliv, kdo o ní požádal. A to bez rozdílu, zda se jednalo o šlechtice, kupce, rybáře nebo zloděje, násilníka a jiného podvratného živla. Všem, kteří dodrželi pravidlo tolerance pod střechou kláštera byla poskytnuta pomoc.
Bratr Jan patřil mezi mnichy, kteří měli zdravotnické dovednosti a dokonce byl v klášteře u Tamiru ten nejlepší. Jeho Chirurgické, medicínské, znalosti převyšovali většinu mnichů o velký kus. Proto, když byl někdo vážně zraněn, dostalo se mu péče od toho nejlepšího.
Chudý rybář se svou malou, sedmiletou, dcerou přišel do kláštera, neboť dívku ošklivě pokousal, ve městě, pes. Muž neměl mnoho peněz na zbyt, ale přesto by za své dítě položil i život. Proto nyní žadonil u nohou otylého mnicha, aby mu dceru zachránil.
Bratr Jan nejprve sundal dívce z ran na těle obvazy, vyrobené z košile jejího otce, a prohlížel si ošklivě vypadající kousnutí na levé paži, noze, ale bohužel i krku, které holčičku ohrožovali na životě.
Jakub a černovlasý chlapec stály stranou a přihlíželi, jak otylý mnich zručně zašívá rány a přitom se snaží utěšovat dívku, která byla ve tváři úplně bledá a na jejímž čele se lesknula silná vrstva potu.
Malý hoch cítil bolest, jež paralyzovala a sužovala bledou holčičku. Vstal a potom vykročil k bratru Janovi. Jakub na něho nechápavě hleděl, ale tušil, že ví, co dělá.
Otylý mnich si všiml chlapce, až když by u holčičky, která i přes velkou bolest na něho upřela své smaragdové oči, do kterých se zahleděly černé oči chlapce. Dívce najednou klesla horečka, začala volněji dýchat a získala sílu bojovat o přežití.
Jak mnich, tak i otec holčičky, zírali na chlapce. Jako první se vzpamatoval bratr Jan a došlo mu, co hoch dělá. Sice malá část v jeho hlavě se modlila, aby holčička nedopadla jako vlk z lesa, ale byl si jistý tím, že se to nestane.
Když bylo po všem a dívka po sešití ran usnula, přistoupil Jakub k zjevně vysílenému chlapci a odvedl ho k volné posteli, kde ho posadil. Společně s ním, pak koukal na otce holčičky, jak u ní starostlivě sedí, drží jí za ruku a mluví na ni.
„Asi vím, jak ti je. Sice jsem své rodiče nepoznal, ale pokaždé, když vidím nějakou rodinu, zabolí mě to u srdce,“ řekl zrzavý mladík po chvíli. „Nemám, ale tušení, jak je tobě, když tvé rodiče nedávno zabili.“
„Moji rodiče nejsou mrtví,“ promluvil najednou malý chlapec hlasem bez jakékoliv emoce a Jakub na něho vytřeštil oči, jako kdyby se stal zázrak.
„Ale v tom lese přece …“
„Zemřeli lidé. Nikoho z nich jsem neznal,“ pokračoval hoch a přes jeho mladý věk měl v hlase mnohaletou zkušenost, která neustále bojovala s dětskou myslí o nadvládu. „Když zlí muži přepadli kupce, byl jsem schovaný v keři, kousek od jejich vozu. Viděl jsem, jak se na ně vrhli. Netoužili po zlatu, chtěli je zabít a vyžívali se v tom. Když jsem pak viděl, jak zabili malou holčičku, vyběhl jsem z křoví a skočil na jejího vraha. Holýma rukama jsem však mnoho nezmohl. Až když mě muž chytil a zvedal ze země, z opasku se mi podařilo mu sebrat nůž a zabodl mu ho do krku. Jeho kumpáni se kolem mě rozestoupili a potom už nevím, co se stalo. Jen, že když jsem přišel k sobě, stál přede mnou čestný muž a vrahové byli všichni mrtví.“
Jakub nemohl věřit svým uším. Nejenom, že příběh chlapce byl podivný, stejně jako on sám, ale už si zvykal, že hoch bude navždy mlčet.
„Děkuji,“ řekl otec děvčátka, který se zničehonic objevil před černovlasým chlapcem. „Navždy budu tvým dlužníkem. Kdyby ses chtěl projet na mé loďce nebo cokoliv jiného, co ti mohu splnit, kdykoliv mě o to požádej.“
Malý chlapec jen kývl na souhlas. Potom jej přepadla slabost a propadl se do říše snů.
„Nic mu není. Jen celý den běhal po klášteře. Odnesu ho do postele,“ řekl Jakub, aby u otce holčičky nevyvolal nějaké obavy. Potom vzal hocha do náruče a vydal se s ním do pokoje bratra Jana.
Otylý mnich si omýval ruce, ušpiněné krví, a všiml si dvou chlapců, jak spolu hovoří. Potom, co viděl černovlasého hocha, jak zachránil holčičku měl najednou dvojnásobnou radost. Proto se vydal do kuchyně za bratrem Felixem, u kterého vyprosil dva chleby, oba namazané meruňkovou marmeládou s velkými kousky ovoce.
Když pak bratr Jan kráčel s podnosem ke svému pokoji a těšil se, až uslyší chlapcův hlas, bylo pro něho smutné překvapení, když viděl malého hocha, jak úplně bledý leží na posteli.
„Co se stalo?“ zeptal se mnich.
„Nevím. Myslel jsem si, že usnul vyčerpáním, ale když jsem ho donesl do pokoje, byl bílý, jako křída,“ odpověděl Jakub a v očích se mu třpytily slzy.
Malého hocha obklopila temnota v níž se vznášel. Připadal si lehčí než vzduch a zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Krom nicoty však neuviděl. Náhle k němu dolehl z dálky hlas. Připadal mu ženský, ale byl tak slabý, že to nemohl říci s jistotou. Potom hlas zazněl znovu, silněji a zlostně: „Kamire!“
Chlapec se vyděsil. Jméno mu v mysli něco vybavilo, něco důležitého, ale stále se k tomu nemohl dostat.
„Jak si jen mohl. Jak ses opovážil!“ promluvil hlas podruhé a naposledy. Pak temnota zmizela. Co však v chlapci zanechala, byl pocit provinění a strach. Ne však o sebe, ale o malou dívku, které měl otevřít dveře do posmrtného života a místo toho jí zachránil.
„Probouzí se,“ zvolal radostně Jakub a objal chlapce, až ho málem začal dusit.
„Jak se cítíš, chlapče. A můžeš mi už odpovědět,“ řekl svým klidným hlasem bratr Jan.
„Je mi fajn,“ lhal černovlasý hoch a rozhodl se, že dvoum lidem, kteří mu sice věří a mají rádi, nemůže povědět vše, co o sobě prozatím zjistil.
„Jakub mi řekl o tom, co se stalo v tom lese. Opravdu se to tak stalo?“ zeptal se mnich, ale předem znal odpověď.
„Ano.“
„A pamatuješ si, co jsi dělal předtím?“
Chlapec zakroutil hlavou. „Ne. Pamatuji si jen, jak se schovávám v křoví. Co bylo předtím nevím.“
„Zvláštní,“ řekl mnich a poškrábal se na hlavě. „No, pro dnešek jsme toho všichni zažili až moc. Je na čase jít spát,“ ukončil den bratr Jan a potom vyprovodil Jakuba z pokoje. Poté ustlal malému chlapci postel a sám se svalil do své, kde během několika minut usnul. Místo klidného spánku jej však ve snech sužovali vzpomínky na minulost.
Černovlasý chlapec nemohl usnout, a tak se vyplížil z pokoje bratra Jana a bloudil chodbami kláštera, ve kterém už skoro všichni spali. Jen několik jedinců, stejně jako on, nemohli naleznout klid ve spánku.
Hoch prošel před dveřmi knihovny a zaslechl známý hlas. Opatrně, nenápadně, ukrytý ve tmě, která ho jako plášť chránila, nakoukl dveřmi do místnosti přeplněné knihami a uviděl Jakuba, jak vedle dohořívající svíčky listuje starou knihou. Chvíli se na něho díval a pak v tichosti vycouval na chodbu. Nechal se vést instinktem, jež ho neomylně zavedl k cíli.
Dívku se rozhodl bratr Jan nechat přes noc v klášteře, a tak její zachránce si k ní na postel v klidu přisedl. Zadíval se na tvář dívky a věděl, že jednoho dne z ní vyroste překrásná žena, která na první pohled bude zcela normální, ale hluboko v nitru sebou vždy ponese dar. Dar od posla smrti.
Chlapec na si dívku prohlížel několik desítek minut. Potom se vrátil do pokoje a usnul.



Největší ranní ptáče z celého kláštera byl bratr Felix. Ten každý den vstával okolo páté hodiny a začínal v kuchyni připravovat svá vyhlášená jídla. Pokud chtěl vařit nějaké maso, nůž v jeho ruce dokonale řezal a krájel na nudličky, plátky, zkrátka jakkoliv. Kdokoliv ho přitom pozoroval, nemohl jinak, než vyvalit oči nad bleskurychlou a bezchybnou práci rukou, jež se navzájem míhaly přes sebe, ale nikdy se nestřetly.
Ovšem někdy se stalo, že se bratr Felix probudil i v jednu ráno. To byl pozůstatek z minulosti, kdy se toulal nocí, ukrytý ve stínech, za kořistí a bezchybně plnil hrůzné úkoly. A když už byl jednou vzhůru, nedokázal opět usnout. Proto se občas vydal z kláštera do Tamiru, kde bloudil ulicemi a vzpomínal na zašlou slávu někdejšího, temného, života.
Tentokrát mu to toulání však připomnělo ještě něco jiného. Důvod, proč zanechal řemesla a odešel do malého města za klidným životem, kde se pokoušel splatit své zločiny službou v klášteře.
Míšenec se kráčel ulicemi Tamiru. Na jeho vkus to byla malá, zapadlá, díra, ale nemohl se vrátit do hlavního města království dřív, než velmistr cechu vrahů zapomene na neschopnost, již se dopustil při posledním úkolu, když ho při vraždě zahlédla žena oběti a on jí nedokázal dostihnout a zabít.
Prošel několikrát městem, přičemž si vyhlédl nejlepší místa, kde by mohl získat nějaké to zlato, pro dostatečné zajištění pohodlí, a pak zapadl do, pro něho nejútulnějšího hostince ve městě.
Bratr Felix šel najisto. Již několikrát navštívil výčep U krvavé sekyry. Díru plnou podvratných živlů, kde se její majitel údajně živil za mlada jako žoldák a účastnil se několika krvavých střetů, jež otřásly samotným královstvím. Vyzáblý mnich dobře věděl, že muž, který při trochu větší veselosti štamgastů v lokále posílá pro domobranu, nemohl být nikdy žoldákem. Nebo aspoň ne takovým, jež by přežil první bitvu, ale věděl, že znějící jméno může nalákat nejednoho návštěvníka.
Míšenec seděl v rohu hospody, skrytý ve stínu, ale neušel pohledu bratra Felixe. Ten zároveň věděl, že ani on neunikl zraku zabijáka, proto v klidu přistoupil k jeho stolu a sedl si na židli, tváří k míšenci.
„Xilefe,“ řekl vrah a dotkl se prsty čela ve zjevném pozdravu.
„Odpusť mi, ale neznám jména všech zlodějíčků,“ odpověděl mnich lhostejně.
Vrah se zamračil. Nečekal urážku od muže, jenž mu byl v začátcích profese předhazován za dokonalý vraždící stroj bez emocí. „Ani v nejhorších nočních můrách by mě nenapadlo, že v takové díře naleznu vyhaslou legendu.“
Bratr Felix se podíval na stůl, kde měl míšenec položenou pravou ruku, na níž byli vytetované tři dýky, určující dovednosti vraha. Tento měl tři, což bylo skoro maximum, a tak na stůl položil svou ruku a ukázal dýky čtyři.
„Dovol mi, abych se ti tedy představil. Kern Stínosmrt,“ řekl míšenec a znovu zopakoval pozdrav. Na bratra Felixe však dojem vůbec neudělal.
„Stínosmrt, jak patetické,“ promluvil po chvíli mnich. „Kde si nechal kamarády Nočního děse a Měsíční smrt.“
„Ti jsou v …,“ vrah se najednou zastavil, když mu došlo, že se mu nejlepší ze všech zabijáků vysmíval. „Neměl by si mě urážet! Co kdybych poslal zprávu Kalimovi. Jistě by tě rád znovu viděl.“
„To neuděláš.“
„A proč ne? Kdo mi v tom zabrání.“
Bratr Felix se usmál a odpověděl: „Ty sám. Toužíš mi zabodnout nůž do srdce a stát se tak legendou. Vrah, který zabil Xilefa. Nejobávanějšího zabijáka ze všech.“
Míšenec se krutě zasmál. „To dokážeš číst myšlenky?“
„Ne, ale nejsi první a nebudeš poslední, kdo mě tady poznal,“ řekl mnich smrtelně chladně, až Kerna zamrazilo v zádech. Přesto touha stát se legendou v něm ani trochu nezchladla.
„Tak jak to uděláme?“ zeptal se zpříma míšenec.
„Dám ti šanci se na mě připravit. Vypiju tady jedno pivo a pak deset minut počkám.“
„Jelikož za chvíli s tebou promluví už jen má dýka, chci se s tebou rozloučit. S legendou, mužem, jež mi byl vzorem,“ řekl Kern, když vstal od stolu. Pak vyšel z hostince.
Bratr Felix si objednal pivo a potom se hořce zasmál nad ironií života. Tolik toužil zahodit minulost, ale ta se mu neustále připomínala, čím dál častěji. Sáhl proto po noži, ukrytém v botě a položil zbraň na stůl. „Tak ses znovu dočkala. Opět okusíš krev,“ promluvil hořce k noži, ozdobeného drahými kameny a zlatem. Pak vypil pivo a místo počítání minut vyšel za míšencem z lokálu. Teď byl opět vrahem, stvůrou, která nezná čest ani slitování. Tak to mezi zabijáky chodilo od nepaměti, a proto také se takového života zřekl.
Míšenec hned potom, co vyšel z hospody, vyšplhal na střechu protějšího domu. Zpod svého oblečení pak vytáhl malou skládací kuši. Pomůcku, kterou v dobách bratra Felixe vrahové nepoužívali. Nabil jí ocelovou šipkou, potřenou jedním z nejúčinnějších jedů, jež si šetřil pro zvláštní vraždu, která teď měla přijít.
Vyhublý mnich se přiblížil ke dveřím z lokálu, ale jeho instinkt mu zabránil vyjít ven. Na rozdíl od Kerna znal tuto hospodu a věděl o druhém východu, kterým hostinský pouštěl hledané muže v případě razie domobrany. Vyšel jím tedy a plížením ve stínech opatrně prozkoumával okolí hospody.
Míšenec byl už nedočkavý. Minuty běžely a jeho idol stále neopustil hospodu. Sice neodpočítával deset minut, ale nepředpokládal, že by zkušený vrah dodržel slovo. Proto se postavil, aby si protáhl již ztuhlé údy a rozhlédl se po okolí. To byla také osudová chyba, neboť se mnich právě v tu chvíli chystal přeběhnout přes cestu, kde by ho osvětlily zapálené pochodně.
Bratr Felix zpozoroval na střeše míšence a přemýšlel nad nejlepším způsobem, jak se k němu dostat. Přeci jen byl už starší, a tak se mu nechtělo šplhat po střechách. Proto se rozhodl Kerna nalákat dolů. Všiml si i jeho zbraně a i když nesledoval dění v kruzích vrahů, tak tuto malou a skladnou zbraň již proti němu před rokem použil jiný zabiják. Tehdy měl štěstí a muž, co ho chtěl zabít byl pouhým začátečníkem s jednou vytetovanou dýkou na ruce. Předpokládal však, že míšenec by ho jediným výstřelem zabil. A když ne, tak mu bylo jasné, že hrot šipky ponese smrtelný jed.
Kernovi již pracovaly nervy. Napadlo ho, že legenda mezi vrahy ho schválně nechává čekat. Rozhodl se proto vydržet za každou cenu. Když pak uviděl siluetu, vystupující z temné uličky u hostince, zamířil kuší a vypálil. Takovou euforii za celý život snad ani nezažil, když se postava sesunula na zem. Odhodil drahou zbraň a spěchal k tělu.
Sklonil se nad mrtvou legendou všech zabijáků, ale včas zpozoroval zradu a ohnal se svým nožem za sebe právě ve chvíli, kdy se ho chystal bratr Felix podříznout...


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 78 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 jiřička 09.09.2010, 16:53:15 Odpovědět 
   nevím: poeticky hororový název: Jdu ho zkusit převést do jiné podoby: Šoda...
 Apinby 12.10.2009, 15:40:22 Odpovědět 
   Promiň, moc mě to nebavilo. Asi jsem fakt už zhýčkaný televizí, že čekám akci od samého začátku až po absolutní konec. Jináč píšeš hezky a máš talent, směle pokračuj. :) Posílám pozdravy z Ivančic.
 m2m 11.02.2008, 0:50:31 Odpovědět 
   Tak zdravím. Vezmu to rychle, neboť díl byl dlouhý a spolu s délkou úměrně vyrostl počet chyb. Vytáhnu jich asi jen pár:

(čárky! Pokud chceš čárky, napiš mi do vzkazníku, protože těch je opravdu požehnaně a bylo by to spoustu místa tady ;-))

čtvery třešně = čtyři třešně případně čtvero třešní

často opakuješ stylistický drobek typu: "Malý, černovlasý, hoch..." --> Malý černovlasý hoch
(pokud se nejedná o vsuvku nebo postupně rozvíjející přívlastek, čárky nikoliv)

oslovení oddělit pokaždé čárkami...

chybná íčka - vypíšu jen pár, zbytek případně ve vzkazníku:
"V místnosti naproti pak byli ubytované dívky." ---> byly ubytováné(y) dívky
"Sliny mu vytékali z pusy..." ---> vytékaly (btw, vlci mívají tlamu ;-))
...atd

madrace = matrace

na rozdíl = narozdíl

za mlada = zamlada

zasyl = zasel

A pak takový drobek: "...máš radost," zeptal se. ---> "...máš radost?" zeptal se.

pozor na jenž/jež - často je pleteš

dvoum = dvěma

Chybek je opravdu dost, text je také dost dlouhý.
Ale je čtivý a příběh nikde nezaškobrtá, což je ohromné plus.
Příběh pokračuje svižným tempem, nabízí čtenáři dost postav na to, aby si některou oblíbil (u mě asi vede bratr Felix a Rasmus), včetně dvou sbližujících se hlavních postav (tipuji), totiž Jakuba a černovlasého chlapce.

S Jakubem mi to připomnělo, že zpočátku máš menší přebrebt a na scéně se bratr Jan jmenuje bratr Jakub, takže v tu chvíli mluví Jakub s Jakubem :-))

Kromě množství chybek nemám vůči příběhu výtek, vypadá to na svižné fantasy, které pobaví ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Příhoda v lunap...
Oskar Herzschlag
TaPati 1 - 3. a...
semeda
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr