obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392454 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Srdce Istrie a Epilog ::

 autor Trenz publikováno: 12.02.2008, 21:51  
Dva roky jsem psala tento příběh. Dnes je tu konec...
 

Srdce Istrie

Toho rána slunce vycházelo jen velice pomalu a neslo si s sebou příslib krvi. Nebe bylo pokryté červenými mraky a vítr přinášel pach smrti z údolí, ve kterém se Argon a jeho vojsko připravovalo na konečný střet. Alan se oblékal, když do místnosti vstoupila Isabel s nějakým oblečením. Rozložila ho na posteli před Alanem a Alan spatřil hnědé kožené kalhoty a hnědou halenu s vyšitým znakem hada stočeného ve spirále a s vyplazeným jazykem zachyceným v pohybu přesně jako jeho tetování.
„Tohle oblečení měl otec na svatbě s matkou. Taky býval Ochránce. Pochopím, jestli si to nebudeš chtít obléknout, ale byla bych ráda a i mužům by to určitě zvedlo sebevědomí, kdyby ses mezi nimi objevil v oblečení Ochránce.
„Obléknu si to.“
„Děkuju,“ usmála se na něj a otočila se k odchodu, když si Alan všiml jejích šatů.
Šatů vskutku hodné královny. Měly hluboký výstřih a byly složené z několika vrstev. Úplně spodní vrstva byla oranžová, v prostřed přepásána přezkou do špičky se složitým vzorkem. Z pásku volně spadala druhá, zelená vrstva, která plně nezahalovala oranžovou. Poslední vrstva byla modrá, splývala i přes pásek a tvořila i ramínka, která se od ramen zvedala ve vysoký límec, po stranách do špičky. Celé šaty doplňoval zelený plášť, který halil záda a nijak nezakrýval nahé paže a náhrdelník s diadémem, ladící s páskem.
„Jsi krásná,“ složil ji poklonu a Isabel se na něj vděčně usmála.
„Miluju tě,“ políbila ho a vyšla ven. Alan se chvíli díval na oblečení, které mu přinesla a potom se převlékl.

Sean se doholil a opláchl si tvář. Možná to byl jeho poslední den, a tak chtěl vypadat tak dobře, jak jen to bylo možné. Nějaká dívka mu donesla nové oblečení. Nepoděkoval jí, ale jeho pohled říkal, že je za to vděčný. Oblečení, co doteď měl, bylo nasáklé vůní moře a tu zrovna nemiloval. Vždycky si při tom vzpomněl na smrt své matky. Někdo zaklepal na jeho dveře.
„Vstupte,“ vyzval příchozího, ať jím byl kdokoliv. Dveře se otevřely a Sean spatřil Andyho. I ten měl na sobě nové oblečení.
„Připraven?“ zeptal se ho Andy tiše.
„A na co přesně?“ opáčil mu Sean.
„Na shromáždění.“
„Nějaké se koná?“
„Ano. Je to poslední shromáždění před tím, než vyrazíme do bitvy.“
„Bude zase nějaká dojemná řeč?“
„Jestli si Isabel něco přichystala...“
„Ty už nic?“
„Já už jsem svoji měsíční dávku vyčerpal,“ usmál se Andy.
„Ty to máš jako kredit?“
„Nejsem nevyčerpatelná studnice mluvnosti, Seane.“
„Tak tos mě zklamal, Wilkinsone.“
„Věřím, že s tím dokážeš žít.“
„Těch pár hodin, co mi zbývá určitě,“ uchechtl se Sean. Andy neodpověděl, a proto Sean řekl: „Pojďme tedy na to shromáždění, ať nám neunikne řeč naší královny.“

Sonya stála před zrcadlem a několikrát se zatočila, aby viděla všechno. Moc jí to slušelo, ale věděla, že v tomhle bojovat nemůže. S lítostí svlékla blankytně modré šaty a oblékla si tuniku a kalhoty, na které musela použít pásek, aby ji nepadaly. V srdci Istrie zřejmě ženy kalhoty nenosily. Zastesklo se jí po Eris. Chtěla by, aby s ní v tuhle chvíli byla, ale už se jakž takž za pomoci Andyho terapie vzpamatovala natolik, aby byla schopná bojovat, aniž by každá její myšlenky utíkala k ní. Do boty si vsunula dýku a do pouzdra za pas druhou. Nikdy nebojovala ničím jiným než dýkou a nehodlala s tím ani začínat. Věděla, že první linie jsou meče, pak dýky a muži beze zbraně a za nimi jako poslední lukostřelci. Ti by měli zničit první nepřátelskou linii a získat tak čas na lepší formaci, kdyby zaútočili nečekaně, ale Sonya si byla takřka jistá, že to Argon vezme se vší pompézností. Vlasy si stočila do drdolu a sepnula několika jehlicemi. Když už byla konečně spokojená, vyšla ze svého pokoje a zamířila na shromáždění.

„Už jsou tam všichni,“ oznámil Isabel Cirkis a vzápětí jí složil poklonu: “Jsi opravdu krásná, Isabel. Pravá královna, řekl bych.“
„Zrovna teď se mi zvýšení sebevědomí hodí,“ usmála se na Cirkise Isabel nervózně.
„Jsi připravená, má paní?“ ve dveřích stál Assassin a s lehkou úklonou jí pozdravil.
„Teď nebo nikdy,“ vzdychla Isabel a přešla k němu. Vzal ji za ruku a vedl na balkón, z něhož měla promluvit. S knedlíkem v krku předstoupila před svůj lid. Assassin ustoupil do pozadí. Otočil hlavou doprava a spatřil Alana, který už tam čekal.
„Ochránce po boku královny. Tak to má být,“ pomyslel si Assassin.
„Chcípni Universe!“ rozlehlo se. Přítomní se kolem sebe rozhlíželi, ale nikoho neviděli.
„Ať zemře ta, která zničí říši!“ ozvalo se znovu a Assassin si všiml mezi lidem starce, který je nazval blázny. Naklonil se k Isabel a pošeptal jí to. Stařec si toho všiml a chtěl se vytratit, neboť mu bylo jasné, že ho nájemný vrah může kdykoliv zabít.
„Počkej, starče!“ zavolala na něj Isabel a zraky všech se upnuly na starce.
„Ano, má paní?“ zeptal se jí chraplavě.
„Proč přeješ Universe smrt a kdo jsi?“
„Jsem jen ubohý věštec, má paní, a ona je zhouba Istrie.“
„Viděl jsi snad něco? Něco, co ti dává právo o ní takhle mluvit?“
„Viděl jsem mnoho věcí, má paní.“
„Buď konkrétní, starče,“ ozval se Assassin.
„Věštba mluví za vše, můj pane.“
„A jaká je ta věštba?“ zeptala se Isabel.
„V konečný den přijde dítě, jež dvojí krev vlastní. Na kterou stranu přidá se již záhadou není. Matkou je milována, však otce si zvolí a nebesa zapláčou nad ztrátou ženy, jež království přinést mír měla.“
Mezi lidmi to zašumělo a chvíli nebylo slyšet nic jiného, než jen nevěřícné výkřiky a reptání.
„Klid! Uklidněte se!“ ztišil je Alan svým zvučným hlasem a Isabel promluvila: “Neznám tuto věštbu. Ani nevím, kdy byla vyřknuta, ale jestli je pravdivá, je možné, že můžu zemřít. Jste můj lid. Lid, kvůli kterému jsem se vrátila. Jestli padnu, vy budete žít dál. Přesto se ale nehodlám vzdát, dokud tu je alespoň malá jiskřička naděje. Mnoho z nás tu dneska zemře. Mnoho nás bude zraněno. Uvidíme umírat ty, jež milujeme, ale nesmíme zapomenout, že to všechno děláme pro záchranu naší svobody. Pro Istrii.“

Než se všichni shromáždili na bitevním poli, které bylo stejné jako před jednadvaceti lety, slunce už vystoupalo vysoko na oblohu. Všichni věděli, že až tenhle den skončí a slunce bude zapadat, bude stejně krvavé jako zem plná lidských těl. V Isabelině armádě byli mladí, dospělí i staří. Isabel se to nelíbilo, ale věděla, že tady je každý muž důležitý. Našly se i ženy, které chtěly bojovat bok po boku svých manželů, ale to bylo něco, s čím Isabel nesouhlasila. Jak by pak mohl Istrianský lid přežít, když by zemřely i nositelky potomků? Mnoho žen totiž tu noc před bitvou otěhotnělo. Assassin a Alan stáli v čele vojska, i když to bylo nebezpečné, ale Assassin byl vůdce lidu a Alan Ochránce. Byla to jeho povinnost tam být a všichni to věděli a svým způsobem jim to dodávalo i jakýsi pocit odvahy.Argonovo obrovské vojsko bylo vidět už z dáli. Sonya stála s připravenými dýkami, Sean byl s lučištníky a Andy mezi nimi procházel a naposledy je uklidňoval. Cirkis stál po boku Isabel připraven vyčarovat štít, který udatné bojovníky alespoň na chvíli ochrání. Nevěřil, že někdo z nich přežije, ale nejvíc mu bylo líto jeho přátel. Věděl, že jestli zemřou, zemře i on. Nechtěl už bez nich žít. Isabel byla oblečená do svých šatů a modlila se k Istrianským bohům, aby byli k jejímu lidu milosrdní.
Isabel pohlédla před sebe a spatřila Argonovo se přibližující vojsko. Bylo jich tisíc, zatímco oni sčítali sotva stovku. Měli černé brnění a široké meče, zatímco oni jen kroužkované košile a meče, které nemohly dlouho vydržet. Isabel zavřela oči. Jak se mohla dívat na jistou smrt? Kdosi jí stiskl zápěstí. Otočila hlavu a spatřila Cirkise. Pousmál se na ni. Chtěl jí tím dodat odvahu.
„Stejně si myslím, že bys měl být dole,“ řekla, i když ve skutečnosti byla ráda, že ho tu má.
„Potřebuješ mě tu.“
„Oni tě potřebují víc,“ namítla tiše a kousla se za tu lež do rtu. Ona ho teď potřebovala mnohem víc, než kdokoliv jiný tam dole. Chystala se udělat věc, která měla změnit celou Istrii a nelíbilo se jí to. Nicméně neměla na výběr. Věděla, že její přátelé budou proti, ale nedalo se to změnit. Musí se stát, co plánovala a ačkoliv Cirkisovi nic neřekla, měla podezření, že to ví, nebo má přinejmenším hodně silné tušení, že chce Isabel něco udělat.
„Nebudou souhlasit,“ promluvil a tím dal jasně najevo, že ví, co chce udělat.
„Jak to víš?“ zeptala se ho.
„Tví rodiče mi to řekli, než jsme odešli z Podsvětí.“
„Pořád na to sbírám odvahu.“
„Je to těžké, že?“
„Neznám nikoho, kdo by to považoval za lehké. Argon je můj nepřítel a já proti němu mám bojovat a ne...“ Isabel větu nedokončila. Nemusela. Cirkis přesně věděl, co má na mysli.
V tu chvíli Alan zavelel k útoku a Cirkis obrátil svou pozornost k planině, aby vytvořil ochranné kouzlo. Ve vzduchu však narazil.
„Argon,“ zašeptal.
„Pomůžu ti.“
„Nemůžeš. Oslabíš se a nebudeš schopná...“
„Pomůžu ti!“ byla pevně rozhodnutá Isabel a zapředla své kouzlo do Cirkisova a společně se jim podařilo vytvořit štít.
„Nevydrží moc dlouho.“
„Ale dá nám čas.“
„Možná bys měla něco vědět, Isabel.“
„Nic co řekneš mě nepřesvědčí, Cirkisi,“ varovala ho Isabel a dívala se, jak se dvě strany střetly. První vlna byla úspěšná. Nejen, že byli díky štítu takřka nezranitelní, ale taky proto, že Assassin a Alan věděli přesně kam bodnout, aby útočníka zlikvidovali jednou ranou a nemuseli s ním ztrácet čas a navíc se jim podařilo naučit to většinu bojovníků. Isabel byla ohromená, co všechno se dokázali naučit za jeden jediný den.
„Kdo si myslíš, že se stane královnou, až se to stane, hm?“
„Já nevím.“
„Ale já ano. Šener.“
Isabel odtrhla oči od bojiště, kde zrovna přeletěl mrak šípů a podívala se na Cirkise.
„Proč by to měla být Šener? Ona není...“
„Ale je, Isabel. Nikdy ti to neřekli, protože věděli, jak jsi citlivá duše a trápila by ses, jak je tvoje sestra opomíjená jen proto, že se nenarodila první.“
Isabel o krok ustoupila.
„Ne. Tomu nevěřím. Ona nemůže být má sestra!“
„Mrzí mě to Isabel, ale musel jsem ti to říct.“
Isabel odmítavě zavrtěla hlavou.
„Ne! To je lež! Mí rodiče by nezplodili takovou zrůdu!“
„Zrůdou se stala, až poté, co jí dostal Argon.“
„Budeš ji snad bránit?!“ rozkřikla se Isabel a krátkým pohledem na bojiště viděla, že štít se už prolomil a padají první bojovníci.
„Nemusí se ti to líbit, ale je to pravda. Když umřeš, Šener se stane královnou Istrie. To chceš?!“
„Ale nemůžu ani utéct. Osud Istrie není v mých rukou!“
„Ty ji odsoudíš k záhubě! Jakmile bude Šener korunována, vše, co zbylo, zničí! Je šílená, pamatuješ?“
„Má Atlantise.“
„A ten co?! Myslíš, že má na ni až takový vliv? Divím se, že ho Argon dosud nedal zabít.“
„Musím to udělat. Zachránit svůj lid.“
„Myslíš, že je takhle zachráníš?“
„Vždy je lepší vybrat si menší zlo,“ zašeptala Isabel a oči se jí zatřpytily slzami.
„Už není cesta zpět,“ šeptla, když viděla, jak její bojovníci padají jako hrušky. Alan a Assassin se ještě drželi, ale věděla, že je to jen otázka času, kdy i oni padnou. Musela jednat a to hned.
Zavřela oči a soustředila se. Představila si jeskyni. Ponurou tmavou jeskyni, kterou ozařovala jen jedna jediná lucerna. Osoby v jeskyni díky jedinému světlu vrhaly roztodivné stíny. Viděla tam Alana, Seana, Sonyu, Andyho, Cirkise, Assassina a nakonec sebe. Když pak oči otevřela, cítila se slabá, ale věděla, že její představa se zhmotnila do skutečnosti, neboť slyšela Sonyu, která se zmateně ptala: “Co se stalo? Jak jsme se sem dostali?“
„Já vás sem přemístila,“ ozvala se Isabel zesláble. Věděla, že bude muset udělat ještě jedno kouzlo a nebyla si jistá, jestli má na něj ještě dost sil.
„Proč? Bojovali jsme,“ ozval se Sean rozmrzele. Bitva vlila do jeho žil pořádnou dávku adrenalinu.
„Protože se musíte vrátit domů.“
„Cože?“ měli dojem, že se přeslechli nebo že je to vtip, ale Isabel nevypadala, že by si dělala legraci.
„O čem to mluvíš, Isabel?“ zeptal se jí Alan a udělal krok směrem k ní, ale Isabel ustoupila o dva kroky dozadu.
„Ne. Musíte si mě vyslechnout. Možná mě potom budete nenávidět nebo si přinejmenším myslet, že jsem šílená, ale musím to udělat.“
„Co udělat?“ zeptal se Assassin tiše, leč důrazně, jako by věděl, že se jeho sestra chystá udělat něco, co by nikdy v životě neschválil.
„Poslat Alana, Seana, Sonya a Andyho domů.“
„A to můžeš?“ podivil se Andy.
„Celou dobu.“
„A to nám říkáš teprve teď?!“ vyjel na ni Sean.
„Uklidni se, Williamsi!“ snažil ho krotit Alan, ale Sean byl rozzlobený a hodně.
„Ne! Neuklidním! Celou dobu jsme se odsud mohli dostat a přesto jsme tu hnili!“
„Máš plné právo se zlobit, Seane, ale byli jste tu pro záchranu Istrie.“
„A co jsi myslíš, že jsme dělali?! Bojovali jen proto, abychom viděli umírat?! Nebo se rovnou nechali zabít?!“
„Myslím, že tady Williams chce říct, že nám dlužíš vysvětlení,“ ozvala se Sonya.
„Od začátku naší cesty jsem si myslela, že právě vy můžete spasit Istrii...“
„Ještě není konec. Ještě Argon nevyhrál.“
„Ne. Andy. Argon vyhrál nebo vyhraje. Na tom nezáleží. Je to jen otázka několika hodin.“
„Isabel. Já tě nepoznávám...“
„Já sebe taky ne, ale musíte vědět...“
Isabel se nadechla a s výdechem řekla: “V podsvětí jsem se setkala se svými rodiči. Ptala jsem se jich, co se stane s Istrií, když zemřu. Odpověděli, že důležité je, abyste přežili vy.“
„Proč my?“ nechápala Sonya.
„Protože vy jste Istrie.“
„Jak to myslíš?“
„Dokud budete žít, bude žít i Istrie. Pokud zemřete v boji s Argonem, zemře Istrie s vámi a Argon zvítězí.“
„A když nás pošleš pryč, zvítězí taky, ne? Všechen tvůj lid rozpráší jako prach.“
„Dohodnu se s ním.“
„Dohodneš se s Argonem?! Kdy ti přeskočilo?“ tázal se Sean.
„Když jsem pochopila, že pro Istrii jste důležití vy.“
„A jak se s ním chceš dohodnout?“ zeptal se Alan tiše.
„Nabídnu mu sebe za svůj lid.“
„Zabije tě a své slovo stejně nedodrží!“ ozvala se nesouhlasně Sonya.
„Bude nucen dodržet své slovo.“
„A jak ho k tomu donutíš, když budeš mrtvá?! Budeš ho strašit ve snech?!“ ani v ten nejkritičtější okamžik si Sean neodpustil svůj sarkasmus.
„Zákony Istrie na to dohlédnout.“
„Zas ty tvoje zákony. Zákony se dají měnit, kdybys o tom náhodou nevěděla.“
„Starobylé zákony ne.“
„Dospěj už, Isabel! Každý zákon se dá změnit nebo obejít!“
„Obzvlášť, když na trůn dosedne Šener,“ promluvil tiše Cirkis a veškerá pozornost se obrátila k němu. Isabel na něj pohlédla vyčítavě, ale Cirkis jen omluvně pokrčil rameny.
„Promiň. Musel jsem jim to říct. Měli právo to vědět.“
„A proč zrovna Šener?“ zajímalo Sonyu.
„Řekneš jim to sama, Isabel?“
„Co nám má říct?“ zeptal se Sean pomalu a důrazně.
Isabel si povzdechla.
„Šener je má sestra.“
„Odkdy to víš?“ zeptal se Assassin.
„Chvíli.“
„Přesto chceš umřít,“ podotkl Alan.
Isabel se k němu otočila a láskyplně ho pohladila po tváři.
„Na mě nezáleží, Alane. Já jsem jen zprostředkovatel.“
„Záleží. Mám tě rád.“
„A já tě miluju, ale jen svou smrtí zachráním Istrii. Pojďte. Je na čase vrátit se domů.“
„Nemůžu uvěřit, že to všechno bylo na nic,“ reptal Sean.
„Ale nebylo,“ nesouhlasila Isabel.
„A co nám to přineslo. Istrii jsme nezachránili a padouši přežili. Tomu říkáš happy Ind?“
„Něco jsme se naučili, Williamsi,“ ozvala se Sonya.
„Jo? A copak, zlodějko?“
„Že nic není ztraceno. Naděje přece umírá poslední a třeba se sem jednou vrátíme a dokončíme svůj úkol.“
„Ačkoliv nejsem věřící, budu se modlit, aby se to nestalo,“ odvětil jí Sean a Isabel se musela usmát.
„Pomůžeš mi Cirkisi?“ obrátila se Isabel na stranou stojícího Cirkise.
„Mám na výběr?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. Přistoupil k ní a vzal ji za ruku. Isabel cítila, jak jí dodává sílu a starobylým jazykem Istrie začala vyvolávat kouzlo a Alan překládal: “Brány času a prostoru otevřete se. Brány dvou světů spojte se. Ukažte nám cestu domů. Bráno života a smrti zjev se!“
Zavlnil se vzduch a stěna se rozevřela. Viděli kancelář generála Molotova.
„Co to...“ začal Alan, ale vzduch se znovu zavlnil a tentokrát byli v nějaké nemocnici.
„Isabel...“
Obraz se změnil a hleděli na letiště. Poslední zastávkou byl Seanův dům.
„Proč koukáme na můj dům?“ otázal se Sean kapánek zmaten.
„To je tvůj dům, Williamsi? Že bych zašla na návštěvu?“
„Zapomeň, zlodějko!“
Alan si vzal Isabel kousek stranou.
„Opravdu to tak chceš?“ zeptal se jí tiše a přitom jí hleděl do očí, aby měl stoprocentní jistotu, že mu Isabel odpoví popravdě. Isabel s odpovědí chvíli váhala, ale pak řekla: “Ne. Nejsem si jistá. Ani trochu, nicméně myslím, že nemáme na výběr. Já ani můj lid a vlastně ani vy.“
„Zůstanu tady. Jsem přece tvůj Ochránce. Co budu za Ochránce, když nechám zabít svou královnu?“
„Teď se ti to hodí, co, Alane?“
„Isabel...“ Alan ji vzal za ruku.
„Miluju tě Alane a ty to víš. Moc dobře to víš. Už když jsem ti poprvé pohlédla do očí, věděla jsem, že pro mě budeš znamenat něco víc než ostatní a nemyslím tím ten fakt, že jsi Ochránce. Přála bych si, abys tu zůstal se mnou a zemřel po mém boku, ale tvoje úloha Ochránce ještě neskončila. Možná nebudeš zrovna chránit královnu Istrie, ale budeš chránit něco nebo spíš někoho, kdo to bude potřebovat mnohem víc.“
„Koho máš na mysli?“
Isabel se tajuplně usmála.
„Však brzy uvidíš.“
„Isabel. Musíme si pospíšit,“ připomněl jí Cirkis a Isabel přikývla.
„Půjdeš první Sonyo.“
Nyní hleděli na Hyde Park.
„Vaše cesta skončí tam, kde začala.“
„Bylo mi ctí,“ kývla Sonya a Isabel objala.
„Mně mnohem víc.“
„Někdy příště Williamsi.“
„Já doufám, že už nikdy.“
Sonya se usmála a prošla.
„Teď ty, Seane,“ vyzvala ho Isabel.
„Nejsem nadšen, že to takhle končí. Měli jsme Argonovi nakopat prdel a jeho bratra Arsena zakopat aspoň dvacet metrů pod zem, ale ne všechno může být, jak si plánujeme.“
„Pochopils to správně,“ ozval se Alan.
„Jistě, pane plukovníku. Můžu ti dát radu, Icemane?“
„Poslouchám.“
„Odejdi z armády, než tě zničí. Jdi dělat překladatele nebo něco. Nezahazuj svůj dar někomu, kdo o něj vůbec nestojí.“
„Popřemýšlím o tom, Williamsi. Díky.“
„Sbohem, Cirkisi. Předpokládám, že se do našeho světa nevrátíš tak doufám, že tu neumřeš. Byla by tě škoda. Jako jednoho z mála, co tu jsou.“
„To byla pochvala, Seane?“ Cirkis vypadal překvapeně.
Sean neodpověděl, ale jeho oči těsně před průchodem hovořily jasně.
„Andy. Jsi na řadě.“
„Děkuju,“ řekl jen a prošel skrz.
„Výřečné, že?“ prohodil Cirkis.
„Někdy je méně více,“ pokrčil Alan rameny.
„Opravdu se se mnou nevrátíš?“ zeptal se pak. Cirkis zavrtěl hlavou.
„Jak jsem už řekl, můj domov je tady.“
Alan přikývl, naposledy pohlédl na Isabel a odešel. Brána se zavřela a stěna se opět stala stěnou.
„Mohls odejít.“
„Abych žil ve strachu? Ne díky.“
„A myslíš, že tady to po mé smrti bude lepší?“
„Uvidíme.“
„Mohli jsme bojovat, Isabel,“ promluvil poprvé po delší době Assassin.
„Prohráli bychom a zemřeli všichni. Takhle zemře jen část.“
„To je útěcha.“
„Nemusíš zastávat Seanovu funkci, Cirkisi. Běž za Maky a zůstaň s ní.“
„Hodněs mi pomohla, Isabel. Když už musíš umřít, umři rychle.“ Cirkis zmizel a Isabel se obrátila k Assassinovi.
„Tak už jsme zůstali jen my dva, Christiane. Co budeš dělat?“
„Plánovat vzpouru. Někdo se musí pomstít za smrt skutečné královny Istrie.“
„Šener měla stejné právo stát se královnou jako já. Jen se narodila o pár minut později.“
„Tak rozhodl Osud, Isabel.“
„Co ty víš. Třeba bude dobrá královna.“
„Už přestaň být naivní.“
Isabel pokrčila rameny.
„Naivní jsem se narodila, naivní umřu.“
Assassin ji objal a potom beze slova rozloučení odešel, ale Isabel věděla, že jeho rozloučení bylo objetí. Tolik vzácné u někoho tak chladnokrevného.

Argon pozoroval své vojsko systematicky rozprašující Isabelinu směšnou armádku, když se vedle něj Isabel objevila. Argon byl překvapený. Obzvlášť, když zjistil, že se ho Isabel nechystá zabít, ale naopak mu nabízí svoji hlavu za přežití jejího lidu.
„Jsi stejná hlupačka jako tvojí rodiče, víš to?“
„Můj lid je důležitější, než můj život.“
„A kde jsou tví přátelé? Schovávají se snad někde v záloze a až se budu zabývat tvou vraždou, vyhrnou se na mě a zkusí mě zabít?“
„Vrátili se domů,“ odpověděla mu popravdě Isabel. Jestli chtěla, aby dodržel zákony, nesměla mu lhát. Argon byl překvapený ještě víc a tentokrát se to ani nesnažil zakrýt.
„Podcenil jsem tě Isabel.“
„Zabil mě rychle,“ požádala ho. Kdyby ho o to požádal někdo jiný, nejspíš by se zasmál a zabil ho tou nejpomalejší možnou smrtí, ale Isabel ho svým způsobem dojala a rozhodně u něj vzbudila úctu. Byla odhodlaná vzdát se všeho jen proto, aby zachránila svůj lid. Byla opravdová královna. Vytáhl meč. Meč se stříbrnou rukojetí, která vprostřed měla zasazený temně rudý diamant. Čepel byla hladká, lesklá a ostrá. Modrá barva ostře kontrastovala s rudým diamantem.
„Je lehký. Dobře vyvážený. Ideální pro rychlou takřka bezbolestnou smrt. Pro tebe jen to nejlepší, Isabel.“
Isabel polkla, ale svoji hlavu držela hrdě zdviženou. Argon zvedl zbraň a chystal se Isabel proklát srdce, když se ozvalo: “Tati, ne!“
Argon se pomalu otočil a spatřil Universe.
„Teď se to nehodí, dítě.“
„Nesmíš ji zabít. Nemusíš ji zabít.“
„Do tohohle se nepleť, Universe. To je jen mezi mnou a Isabel a Isabel se sama rozhodla umřít.
„Nemusíš to dělat. Opravdu to nemusíš dělat.“
„Ale já chci.“
„Ne. Nechceš,“ domlouvala mu tiše Universe.
„Jak můžeš vědět, co chci a nechci?!“ rozčílil se Argon a pokračoval: “Myslíš jsi, že mě znáš?! Myslíš jsi, že řekneš nech ji žít a já to udělám?! Promiň, dceruško, ale zas tak rád tě nemám!“
„Tati...“
„A kdybych se přece jen rozhodl ušetřit Isabel, víš, co by následovalo? Umíš si to vůbec představit?! Isabel by mě zabila!“
„Ne. To by neudělala. Že bys to neudělala?“ obrátila se na ni Universe s prosbou v očích a Isabel věděla, že se ještě může zachránit. Byla si téměř jistá, že by ji Argon ušetřil, ale nechtěla další mocenské boje. Argon měl pravdu. Zkusila by ho zabít.
„Udělala bych to, Universe. Jeden z nás musí zemřít. Když mě teď tvůj otec nechá, dřív nebo později ho zkusím zabít a potom už možná nebude mít takové štěstí.“
Universe v duchu sváděla těžký boj. Otec nebo spravedlnost? Spravedlnost nebo otec? Dívala na Argona a potom na Isabel. Na Isabel a potom na Argona. Pro koho se měla rozhodnout. Nakonec zmizela a dala tak jasně najevo, že stojí na straně svého otce.
„Miluj ji, Argone,“ řekla mu tiše Isabel a Argon ji zabil. Proklál jí srdce svým mečem. Isabel jen hlesla, a když meč vytáhl, mrtvá klesla k zemi. Nad hlavou Šener, která zaujatě pozorovala bitvu, a tak si ani nevšimla, že Argon zabil Isabel, zajiskřil vzduch. Šener vzhlédla a viděla, jak se nad ní formuluje z jisker královská koruna. Překvapeně pohlédla směrem k Argonovi a spatřila u jeho nohou ležet mrtvou Isabel a uvědomila si, že žádný pocit uspokojení necítí. Dokonce cítila lítost. Jako by si najednou uvědomila, že to byla její sestra. Hleděla na tělo a srdce jí krvácelo. Někdo jí vzal za ruku. Pootočila hlavou na druhou stranu a spatřila Atlantise. Neusmíval se, ale pohled jeho očí jí hřál a pomáhal se s tím vyrovnat. Věděla, že je to jen slabá chvilka, ale bylo velice pravděpodobné, že nebude až tak krutou královnou, jak se na začátku mohlo zdát. A tu změnu cítili všichni. Dokonce i přestali všichni bojovat a hleděli, jak se ze Šener stává královna.

Universe seděla u krbu a po tvářích jí stékaly slzy. Nechala zabít nevinného člověka jen proto, aby uchránila svého otce.
„Udělalas dobrou věc, neteřinko.“
Universe vylekaně vstala a otočila se.
„Co tady děláš?! Jak jsi tohle místo našel?!“
„Vím o něm už dávno. Jen jsem neměl příležitost se sem dostat a zabít tebe i tvou matku.“
„Nezískáš naši moc, strýčku.“
Hleděla Arsenovi do tváře. Tvář mokrou od slz, ale oči už suché s vyrovnaným pohledem.
„Klidně si hraj na hrdinku, ale až budeš umírat, nesejde na tom.“
„Proč nás chceš zabít?“
„Obě máte na Argona velice neblahý vliv. Musíte zemřít, aby se z něj nakonec nestala měkota. Musím tomu zabránit!“
„Možná bys měl spíš umřít, bratříčku!“ před Arsenem se objevil Argon a vrazil mu dýku do břicha. Několikrát tam s ním otočil, aby měl jistotu a zároveň, aby mu co nejvíc ublížil. Universe se na to dívala a nemohla uvěřit vlastním očím. Její otec přímo před ní zabil vlastního bratra. Nůž tam nechal a otočil se k Universe ruce od krve.
„Už byl moc na obtíž,“ řekl lhostejně a byl pryč. Nechal tam ležet Arsenovo tělo a špinit podlahu jeho krví.

„Dospěla,“ zašeptala Maky do ticha. Cirkis se na ni podíval.
„Dost krutý dospívání, nemyslíš?“
„Svět je krutý. Musí si zvykat.“
„Ona to ale ví. Nemusela být svědkem bratrovraždy!“
„Arsen přišel za ní sám. Já mu jen řekla, kde ho najít. Tedy spíš jeden jeho sluha, ale detaily nikdy nejsou důležité.“
„Co kdyby Argon nepřišel?! Pomyslelas na to?! Universe mohla umřít!“
„To se nemohlo stát. Věděla jsem, že přijde!“
„A co bude s Istrií teď?“
„To se uvidí. Smrt Isabel v Šener probudila dávno zapomenuté city. Kdo ví. Třeba na tom nebudeme až tak špatně.“


Epilog

Alan po vyzvání vstoupil do kanceláře generála Molotova.
„Vítejte zpět, plukovníku Icemane. Jak proběhla mise?“
„Ne přesně podle mých představ.“
„Nic neprobíhá přesně podle našich představ, plukovníku. Přesto jste byl úspěšný, že?“
„Dalo by se to tak říct.“
„Ještě něco, plukovníku?“ zeptal se generál, když viděl, že se Alan nemá k odchodu.
„Ano, pane.“
„Poslouchám.“
„Chtěl bych odejít z armády.“
„Proč plukovníku? Jste jeden z nejlepších lidí, které tu máme.“
„Jenže vůbec nevyužíváte. Díky této misi jsem pochopil, že jsem užitečnější v terénu než na výcvik kadetů, a když to armáda není schopna uznat, bude lepší, když odejdu.“
„Chápu vaše rozhodnutí, plukovníku. Projednám to s nadřízenými a oznámím vám jejich rozhodnutí.“
„Děkuju, pane.“
Alan zasalutoval a odešel.
Cestou domů se stavil v obchodě a nakoupil nějaké jídlo. Když odjížděl na misi, měl prázdnou ledničku. Člověk nikdy neví, jak mise může dlouho trvat, a tak je lepší mít prázdnou ledničku než plnou zkaženého jídla. Hned si všiml, že jsou dveře pootevřené. Vytáhl zbraň a lehce do nich strčil, aby nevyplašil případného zloděje. Jaké bylo ale jeho překvapení, když nenašel žádného zloděje, ale novorozeně ležícího na jeho posteli. Vedle něj ležel vzkaz: Tančilo se mi s tebou krásně, ale nemůžu si ho nechat. Je to tvůj chlapec, Alane, tvá víla.
Alan se podíval do očí novorozeně a věděl, že je definitivně ztracen. Už nic nebude jako dřív.

Andy seděl v obleku z půjčovny naproti řediteli nemocnice a tiše vyčkával na jeho rozhodnutí.
„Zde uvádíte, pane Wilkinsone, že jste nedávno vyšel ze životní krize. Jste si jistý, že už je to za vámi?“
„Ano, pane.“
„A co vás tak změnilo?“
„Mí přátelé. Ukázali mi, že život má ještě smysl.“
„Máte dobré reference, i když několik let staré, ale vezmu vás na zkušenou a pak se uvidí. Co říkáte?“
„Velice rád, pane.“
„Pak tedy vítejte v psychiatrické léčebně pro mladistvé, pane Wilkinsone.“

Sonya podala letištní kontrole svůj pas a pohrávala si s prstem na prostředníčku levé ruky. Muž v uniformě si ji chvíli prohlížel a pak řekl: “Vše je v pořádku, paní Williamsová. Šťastný let.“
„Děkuju,“ usmála se Sonya a vydala se k letadlu.

Sean vstoupil do svého domu, zavřel za sebou dveře a zůstal stát takřka s otevřenou pusou. V jeho domě nebylo nic kromě křesla a stolku s telefonem. Přistoupil ke stolku a všiml si, že u telefonu je položený lístek. Vzal ho do ruky.
Máš dvě možnosti, Williamsi. Buď zavoláš na policii, nebo Rickovi. Kam to bude?
„Ta mrcha!“ ulevil si Sean a vytočil číslo na policii. Bubnoval prsty o křeslo a pořád dokola četl Sonyin krátký vzkaz. Nakonec sluchátko položil. Posadil se do křesla a pak zase vstal. Znovu se posadil a zase vstal. Několikrát přešel po hale a nakonec se posadil do křesla a vytočil nějaké číslo. Chvíli poslouchal vyzvánění, a když to dotyčný zvedl, řekl:
„Ahoj, Ricku. To jsem já, Sean. Máš teď čas?“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.02.2008, 22:14:43 Odpovědět 
   Musím přiznat, že jsem čekal kde co, ale tento konec mě mile překvapil! Možná se zdá cesta našich hrdinů (na první pohled) zbytečná a stejně tak jejich prožité útrapy! Ale co když měla Isabel pravdu?

Snad je tento konec na mě trochu rychlý, ale to nevadí, rád jsem se spolu s hrdiny příběhu toulal po zemi fantasy, která snad byla nakonec zachráněna, přestože bylo prolito mnoho krve (včetně té nevinné)...

Dal jsem za Jedna, ale to vůbec není důležité, důležité je, že tento příběh vůbec vznikl a něco svým čtenářům snad i zanechal, nebo věnoval? ;-)

P.S. Je mi opravdu tak trochu líto, že vše skončilo, i když mi to (možná) nebudeš věřit... Jdu, abych nerušil další čtenáře, někdy je mlčeti zlato!
 Pavel D. F. 12.02.2008, 21:50:51 Odpovědět 
   Tak jako celý příběh byl i konec originální. Nakonec se naši přátelé vrátili domů, aniž by něco v závěrečné bitvě vyřešili. Nezměnili Istrii, Istrie změnila je samé. Mohl bych zde sázet všelijaká moudra vycucaná z prstu, ale proč? Myslím, že bude nejlepší, když si každý čtenář udělá obrázek sám. Istrie byla příběhem k zamyšlení nad lidmi, jejich pohnutkami a jednáním. To je asi to nejcennější, co jsi mohla čtenářům dát.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Souboj v přísta...
Ellien
Just a walk to ...
Fuxik(5)
Klec a svět
Rasťa Šíša
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr