|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303417 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta 12 ::
 honzoch |
publikováno: 13.02.2008, 16:43
|
| Je tu poslední díl 1.casti Trnité cesty, ale pout jejich hrdinu jeste zdaleka nekonci, snad by se chtelo dodat, ze teprve zacala. 17.stoleti jiste nebyla lehka doba a taktéz nebyli tehdejsi lidé chovanim nijak odlisni od tech dnesnich... |
| |
|
|
12)Kat se šlechetným úmyslem
Už časně ráno, hned po rozednění, obletovala baronka popraviště jako sup a slídila po každé nedokonalosti.
Hajduci staveli lešení a jejich hlasité klení jasně oznamovalo, co si o své nové práci myslí . Zkřehlýma rukama se snažili sbít prkna dohromady a nejednou si kladívko našlo něčí prst. Tahle práce jim neseděla, ale neodvážili se hlasitě protestovat.
Dnes je sice nikdo nenutí hnát dobytek, jak říkají lidem, na robotu, ale musejí sami ronit pot. Baronka by práci mile ráda svěřila vesničanům, ale obávala se sabotáže. A tak všechno museli dělat hajduci. Postupně na nádvoří vyrostlo pět šibenic a černaly se proti obloze jako hrozivé vykřičníky. Ve vzduchu se vznášela smrt a jen čekala až jí přivedou ženichy. Snad neviditelná přešlapovala kolem a ani necítila mráz, který by každého vyhnal z nadvoří. Každého, jen baronku a zubatou ne.
Jen obloha byla proti pochmurné atmosféře. Ani jediný mráček nenašel odvahu se ukázat a modř zůstala neporušena. Nejmrazivější den, jaký si dosud zima přichystala, ale teprve začínal.
Baronka schválně neprozradila, koho ze zbojníků pošle na smrt. Všichni tak v zatuchlém vězení s obavami čekali, jak si smrt zvolí. Véghová se jen smála své vypočitavosti a moc dobře věděla, že právě nejistota dokáže potrápit lidskou duši jako nic jiného, dokonce i víc než jistota záhuby. Ještě si vlastně nerozmyslila, kdo bude dnes oběsen. Dokráčela k bedně, kde byly složeny provazy. Vlastníma rukama, samozřejmě v rukavičkách, se lehce dotkla složených lan. A zanedlouho už bude každé na krku zbojníka. Jak miluje ty bytelné provazy!
Mrkla po okénku od vězení. Měla pocit, že se ti lotři dívají. A kéž by se dívali, jak je ten pocit příjemný, zvítězit a porazit nepřítele nahlavu! A vítězit pomalu, ale s jistotou! Něco jí ve skrytu duše napovídalo, ať zbojníky radši popraví najednou a bez publika. Ale pak se přeci nenaplní džbán, určený hlubokému zadostiučinění! A ona přeci chce, aby ti nuzáci z vesnice popravu viděli. Aby plakali, prosili a zacpávali svým dětem oči. Ať to vidí každé malé dítě, ze kterého roste potenciální robotník a ať si všichni zapamatují, že toulat se po lese s valaškou a nepracovat, vede jen ke ztrátě hrdla.
Kristián vyšel dveřmi ven. Protřel si oči plné ospalků. Bolela ho hlava a měl kocovinu. Hned, jak si vše v hlavě trochu srovnal a dal volnost svému zraku, trhl s ním úlek. Zapotácel se a musel se dotekem ruky přesvědčit, ze ho poslouchají oči. Ty zlověstné šibenice tu včera jistě nestály! A nikdo mu samozřejmě nic neřekl. Rychle se dovtípil a hned si všiml barončiny přítomnosti. Stála v koutě nádvoří a mazlila se s provazy ze šibenice. Odvrátil zrak.
V jeho nitru se ta bídná zenština propadla ještě hlouběji. Jakoby měla každá duše nebe a peklo. A baronka byla v pekle až po krk. A její černé svědomí ji sráželo ještě níž. Možná byla nešťastná, ale to ji neopravňovalo k tomuto hrůznému činu. Má samozřejmě právo oběsit je, jenže sehrát před vesničany tak odstrašující scénu? Je ponořená ve svých zlých skutcích a surovostech! Dříve přeci taková nebývala. Znal ji i z lepší stránky. Nikoliv ze stránky osoby propadlé zlu, ale ze stránky ryze lidské. Byl si jist, že její proměna má co do činění i s dospíváním jejího nepodařeného potomstva.
Dosud Kristián mlčel v nutnosti udržovat si s Véghovou dobrý vztah, podmiňující Lidčino bezpečí.
Ale jestli se poprava uskuteční, řekne Její Milosti do očí, co si o ní myslí.
Udělalo se mu špatně, když spatřil, jak baronka políbila šibeniční provaz.
„Ta čarodějnice!“ zachvělo se jeho srdce odporem. Byla by tam stála donekonečna, kdyby jí nevyrušil posel od Žigmunda Balaši, kulhavý Gejza Somornai.
Pan Kristián se schoval tak, aby ho náhodou nezahlédli a se zatajeným dechem pozoroval, jak si baronka bere psaní. S pohrdáním odehnala posla, který list přinesl. Mladý rytíř sledoval, jak se barončina tvář mění k nepoznání řádek od řádku. Ke svému nevelkému potěšení si uvědomil, že Balaša může klidně psát i o něm! Ledový pot mu vyvstal po celém těle. Pozoroval, jak baronka trhá list na tisíc kousíčků, jak po nich ve vzteku šlape a plive na ně. Normálně by mu její počinání přišlo legrační a s chutí by se zasmál tomu podivnému tanečku, který předváděla. Jenže nyní tuhla krev v žilách. Jistě se píše i o něm! Ani se neodvážil pomyslet, jaké pro něj může mít tohle psaní následky. A jestli se bystrický ničemník nějak necitlivě zmíní o jeho vztahu k Lidce, pak přijdou vniveč všechny jeho výmysly a přesvědčování, že je vše v pořádku.
Na chvilku pustil baronku z očí a v hrůzném pocitu bezmoci se ani nepohnul, očekávající barončin přímý útok. Když procitl, kráčela přímo k němu.
Zmýlil se, žádný útok nepřišel.
Zamilovaně mu oznámila: „Pane Kristiáne! To, že jste unesl Lidunu od Balaši, nebylo moc chytré. Ale již jsme o tom hovořili!“
„Došlo vám psaní?“ otázal se Kristián. Nečekal na odpověď, vždyť ji sám znal. Pokračoval: „Žigmund vám píše, nemám pravdu?!“
Baronka se mu rozrušeně pověsila kolem krku, nedbajíce pohledů vojáků. „Drahý Kristiáne, ten grázl z Bystrice mne vydírá!“
„Vydírá vás?“ zvolal s předstíranym zhnusením a zděšením.
„Píše mi, že zabije Štefana, když mu nepřivedu ty zbojníky osobně na hrad! A taky chce, abyste přišel i vy! V okovech se zbojníky, aby z vás řemeny sedřel kůži!“
Kristián čekal vetší pohromu, takže s ním takové výhružky ani nepohnuly. Zato baronka se rozplakala, jemu na hrudi. Koho má obětovat? Nastávajícího nebo syna? Kristiánovou prioritou byly samozřemě Lidčiny city, nikoliv barončiny, a byl připraven vytěžit maximum z každé situace: „Milosti, pošleme stížnost župě! A když si s tím v Trenčíně nebudou vědět rady, vznešený palatin se jistě nezastane toho loupežníka!“
Ano, napíšou na vyšší místa. Spásná myšlenka!
A i když už nebude její provedení úspěšné, alespoň baronku na nějaký čas umlčí. Župa jistě nebude spěchat s oznámením záporné odpovědi, pokud vůbec nějakou pošle. Balaša má príliš vysoké postavení. A nakonec, bystrický pán jistě Štefana nepopraví. Ale když je schopný držet ve vězení vlastního bratra...
S baronkou dopis viditelně otřásl a Kristiána napadlo, že nastala vhodná chvíle jí navrhnout odložení popravy. Jenže se nestačil divit, jak se spletl. Baronka jeho úvahy rázně utnula už v zárodku: „Pane Kristiáne, s těmi lotry musíme naložit spravedlivě a to ihned! Zbojníci jsou ti nejhorší! Balašu odstraníme, ale nejprve nám půjdou z cesty domácí rebelanti!“
Kristián zůstal stát jako solný sloup. Před minutou plakala a nyní je jako z ocele.
Pochopil, že zabraňovat jí v popravě by znamenalo hnát se do nezdravého rizika. Ale protože neměl nejmenší chuť divadlo sledovat, vymluvil se, že je nachlazený a opustil nadvoří. Již by déle nevydržel blízkosti té lítice.
U brány se shromažďovali poddaní. Zbylí hajduci je přivlekli přímo z vesnice. Vyhnuli se tak pracem na lešení. S klidným srdcem vtipkovali a nebrali si servítky ani vůči svým zuboženým kolegům, postávajícím u popraviště, ani vůči robotníkům. Prý, že jim mají být vděční, že jdou místo do práce do divadla.
Vesničané se snažili sprostotu a hrubost své eskorty ignorovat a zprvu se jim to dařilo. Museli se seskupit po obvodu nádvoří. Promíchali se s hradní čeládkou, která byla také nucena dělat publikum.
Vznikl pořádný zmatek.
Lidé po sobě šlapali a každý chtěl být paradoxně co nejdál od šibenic a skvělá místa v první řadě s excelentním výhledem zela prázdnotou. Všem se kouřilo od úst, sem tam z davu zazněla směrem k panským nějaká výhružka, ale hajduci si dokázali pohlídat pořádek.
Reháková se ochotně chopila úkolu prohledat všechny komnaty, aby snad někdo neunikl před pohledem na popravu. Zhostila se toho skutečně s vervou a nemenším úspěchem, což ovšem nedokázala ocenit Zuzka, kterou babizna přivlekla za ucho. A s ní přivedla i pár dalších děvčat, která se za žádnou cenu nechtěla dívat. Mladší Plešková okamžitě padla na kolena a jen si s obavami vyslechla, jak Reháková zlomyslně navrhuje baronce: „Co dát katovi malý předkrm před hlavním jídlem?!“
Baronka hněvivě odsekla: „Nech ji na pokoji! V cestě mi nestojí a ztrestat ji ostatně můžeme kdykoliv! A že tě přistihla, když šmíruješ, kde nemáš, a potrestala tě za to ranou do té tvé zvědavé palice, je jen správné! Hned ji pusť!“
„A ty,“ obrátila se na Zuzanu, nedůvěřivě se kryjící postižené ucho, „ty běž tady s děvčaty pěkně do první řady, je tam volno! Budeš mít dobrý výhled! A děkuj mi, že tebe ani ty ostatní rozmazlené princezničky nenechám ztrestat!“
Vystrašená děvčata se raději poddala, než by dělala nějaké scény a připomínala se baronce. Rezignovaně a se slzami v očích si stoupla dopředu, ale součastně co nejdál od Rehákové.
Baronka obsadila místo na schůdcích k lešení, čímž dala všem jasně najevo, kdo bude podívanou režírovat. Její oči se blýskaly zlobou a touhou po krvi.
Vystrašila všechny přítomné tak, že se i mohutní chlapi třásli pod jejím pohledem jako padavky. A matky se snažily za každou cenu umlčet své malé děti, aby na sebe hlasitým křikem zbytečně neupozorňovaly a nepřivolali tak nějakou kletbu té zlé čarodějnice, prskající kolem sebe jedovaté sliny nenávisti.
Véghová došla k Brezničanovi, který měl velet: „Vavřinče, už jsou tu všichni! Začneme!“
Brezničanovi se do zahájení popravy vůbec nechtělo, vzdyť už ze začátku kritizoval zdlouhavý průběh popravy a nejradši by hned viděl konopný provaz na každém zbojnickém krku. Jeho hajduci obsadili vsechny východy a hlídali, aby nikdo neutekl.
Baronku překvapil i nečekaný návrat Kristiána. Stál mezi Kamenským a pandurským kapitánem. Ulehčeně zjistila, že Lidka klopí zrak na úplně opačném konci nádvoří a tudíž se není čeho bát. Netušila, že se pan Kristián vrátil právě a jen v touze povzbudit Lidku.
Jako tři ohyzdné mátohy odkudsi přikráčeli kat s pomocníky, na hlavách černé kukly. Kvapně se prodrali mezi hajduky a zůstali stát vedle lešení. Každý od nich odvracel zrak, ohyzdné kukly odpuzovaly samy o sobě, ale ne víc, než jejich budoucí úkol.
Rozhostilo se ticho. Slyšet by byl snad i dopad špendlíku, náhodně upuštěného na dlažbu.
Baronka pokynula a skupina hajduků zmizela ve dveřích do sklepení, aby se za chvilku zase objevila, ale s první várkou odsouzenců.
Mezi lidem to už poněkolikáté zašumělo, vězni sotva klopýtali a strážci s nimi smýkali hlava nehalava. Tíživá atmosféra zvolna přecházela v agresivní.
Kapitán Szendrei si nevěděl rady. Nakonec vytasil z opasku pistoli a varovně vypálil do vzduchu.
Lidé se polekali, ztichli a děti se neutišitelně rozeřvaly. Výstřel dost zacloumal i s hajduky a ti pandurskému kapitanovi poděkovali způsobem sobě vlastním, tudíž palbou nadávek. Ale jen šepotem, aby unikli případnému trestu.
Baronka přikázala zajatcům: „Do řady!“
Těch pět se bez námitek seřadilo. A kdyby se jim snad nechtělo, pušky a šavle vojáků jim byly dostatečnou motivací.
Ticho mezi lidmi nevydrželo dlouho, celá řada diváku poznala v jedné z těch zbědovaných osob někoho známého a slzami se nešetřilo. Jeden z odsouzenců se rozvzlykal, ostatní lhostejně hleděli do prázdna.
Peter Bellák a čtyři zbojníci z Pyrkovi bandy čekali na svou posledni cestu.
Bellákovu stařičkou matku drželi dva panduři, aby se snad nepokusila syna vysvobodit.
Baronka si zpupně prohlížela tváře lidí. V duchu ji svíral velmi zvláštní pocit, jako by si sama uvědomila, že tohle vůbec nemuselo být a že si, i přes tohle všechno, nechce své poddané zcela znepřatelit. Ale nepříjemný pocit byl ten tam, hned jak si vzpomněla na škody napáchané Pyrkovou bandou.
Jedna z hradních služek nevydržela napětí a omdlela. Další k tomu neměly daleko.
Přisel čas odsouzenců.
Baronka neomylně ukázala na Belláka. Nebyl mezi zbojníky nikým významným, ale Véghová věděla, že má v publiku matku a že takový krok vzbudí u lidí minimálně strach, když ne úctu a respekt.
Pri výkřiku jeho matky tuhla obecenstvu krev v žilách, baronce nikoliv. Katovi pomocníci se zbojníka chopili a jen tak tak, že omylem nesrazili Její Milost ze schodů.
Bellák se hrdě obrátil na baronku. V jeho očích byly nepochybně i slzy, ale stál napřímen. Snažil se udržet pevný hlas, však třesoucí se bradu zamaskovat nedovedl: „Dovolte, Vaše Milosti! A poslední přání mít nebudu?“
Baronka se rozesmála, což zapůsobilo mnohem hůř, než kdyby jakkoliv klela a křičela.
„Milý Belláku,“ ironicky ho oslovila, „budiž ti posledním přáním, že tě ještě před popravou nenechám zmrskat jako psa a nebudeš vpleten do kola!“
Otočila se čelem přímo ke katovi: „Konej svou povinnost! Učiň za dost spravedlnosti, na kterou čekala naše země tak dlouho!“
„Učiním, Vaše milosti,“ odvětil kat, „opravdu učiním! Víte, spravedlnost není slepá!“
Baronka sebou trhla, nebyla zvyklá mudrcovat s katem.
A obzvlášť ne, když na ni namířil pistoli!
Vykulila nevěřícně oči a strhla mu bleskurychle z hlavy černou kápy. Vykřikla nemilým překvapením.
Před ní stál Václav. A stál neobyčejně elegantně, ale také přísně.
„Paní baronko, jestli na mne někdo z vašich hajduků vztáhne ty své špinavé pracky, tak se za vás budu zodpovídat Bohu! Ta pistole je nabitá!“
Véghová zesinala zlostí, ale marně hledala zastánce. Vesničané, služebnictvo a dokonce i vojáci jen němě stáli a zírali na opovážlivce. Václav popohnal baronku, zatímco se dva katovi pacholci, jeho otec Martin a Marek, pustili do osvobozování vězňů. Nikdo z drábů ani jejich velitelů se neodvážil nic podniknout. Václav držel baronku pod krkem a pistolí jí nutil k poslušnosti. Zkrotla, i když s ní lomcoval strašný hněv. Nebyla zvyklá poslouchat někoho jiného, tím méně tak ohavného zrádce. Zachroptěla: „Budeš litovat, nevděčníku!“
„Vy budete litovat,“ drze odsekl, „jste hnusná bestie, která má místo srdce kámen! Poručte svým hajdukům, ať rozvážou všechny zbojníky! A honem...“
Dělo se, jak Václav řekl. Naštvaná baronka ve chvílích svého největšího ponížení vypadala jako beránek. Všichni věděli, že tahle proměna je jen dočasná. Báli se budoucnosti.
Zbojníci sice už měli pouta dole, ale nikdo nejásal. Václav se nechápavě rozhlédl po jejich tvářích. Všichni čekali, co bude. Baronce zase narostly růžky: „Tak, vy hrdinové! Snad si nemyslíte, že jste vyhráli?!“
Jejím pohrdlivý hlas se nesl nádvořím. Nepustila nikoho ke slovu a dokončila, co načala: „Ne, nikdy nemůžete vyhrát! Nikdy! Dnes mne možná zabijete a utečete! Ale stejně vás jednou chytí! A mějte na paměti, že mé vrahy budou soudit ještě přísněji!“
„Nikdo vás nezabije!“ chladně ji odbyl Václav. „Necháte nás odejít a sama přežijete!“
Zbojníci zatím obrali bezmocné hajduky o zbraně i o koně. Pak se Cervenka, dosud mlčící, otázal davu: „Chce snad jít někdo s námi? Přijmeme ho mezi nás, mezi zbojníky!“
Baronka omdlela a sesula se vedle lešení. Václav ji nechal ležet a svou pozornost raději věnoval čtyřem nebo pěti mužů, kteří vyslyšeli Cervenkovu nabídku. Byl mezi nimi i pandur Matúš Luškovický! V tom shonu si Luškovického přeběhnutí všiml z ostatních pouze Szendrei, držící se v pozadí a nezasahující do dění na nádvoří.
Václav seskočil z lešení. Lidé ho neznali a dosud na něj hleděli tázavě a až s nepochopitelnou nedůvěrou. Rozhodl se zatím nepředstavovat a vydal se k Cervenkovi. Zbojnický kapitán mu krátce vyložil: „Měli bychom jít, kdoví, co se tu ještě stane!“
Václav přikývl a vrátil se pohledem zpět k ležící baronce. Žofie ji křísila. Nikdo jiný jim nevěnoval pozornost. Přemýšlel, zda nemají ty dvě vzít sebou, nakonec v něm ale zvítězilo milosrdenství a nechal je být. Cervenka na sebe výstřelem do vzdychu strhl veškerou pozornost. Až když zavládlo absolutní ticho, promluvil k davu: „Mužete jít domů, baronka si na vás už nic netroufne! V pokoji se vraťte a poslouchejte Její Milost!“
Ozvaly se i projevy nesouhlasu, snad toužící po nějakém prohlášení ve stylu „vybojujeme vám svobodu“, ale Cervenka nechtěl lhát a svoboda robotníků nepatřila mezi priority jeho bandy. Viděl ji jen jako mlhavou ideu, která nikdy nedojde naplnení. Ignoroval emoce davu a popohnal své druhy: „Na koně a rychle pryč!“
Počkali až prostí lidé odejdou a na závěr posměšně smekli bezbranným vojákům i jejich pánům. Panským jako by přimrzly nohy k zemi.
Václav a Martin Pleškovi ještě nenápadně vzali stranou Lidku a Zuzku, jen tak v rychlosti, takže na nějaké citové projevy nezbyl čas. „Chcete jít s námi a žít v lese? S otcem a se mnou? Nebude vám špatně! Budete svobodné!“
Pohledy všech členů znovushledané rodinky se na sebe vzájemně upřely. Lidka chtěla být nablízku Kristiána, jenže to nemohla prozradit. Bála se, že by vztah se šlechtickým synkem nemusil otci zrovna vonět. Zavrtěla hlavou: „Ne, omlouvám se, Václave, i vám, otče! Já nemohu jít, cítím se slabá, žít v lese a stále se schovávat by mi neprospělo. Je mi to moc líto!“
Otec se rozmrzel, ale Lidčiny argumenty pochopil. Bylo tak těžké nic nenamítat a nepřemlouvat, však Martin Plešek se udržel. Zuzka by s otcem odešla ráda, ale na druhou stranu, služba jí skýtala jisté pohodlí, na které se snadno zvykalo a težce odvykalo. Po vyslechnutí Lidčina rozhodnutí nezaváhala.
Otec pohlédl na studem červenající se Zuzanu a její odpověd mu byla hned jasná. „Prosím o odpuštění, otče, já také nemohu! Nechci žít mezi zbojníky! A bez Lidky by mi bylo smutno.“
Lidka ji objala kolem ramene a přitáhla k sobě. Jejich výrazy hovořily výmluvně, sestry si bez větších problémů vzájemně přečetly myšlenky. Zuzka vědela, co drží na hradě Lidku a ta by zase vsadila hlavu, že ví, proč zůstává Zuzana.
„Chápu, děti moje,“ uznal zkormouceně, „ale nebojíte se baronky?“
Sestry se skutečně bály, jenže touha Lidky po Kristiánovi překonala strach a Zuzka se bez sestry nikdy nehnula ani na krok. Václav uklidnil otce: „Vždyť baronka ani neví, že jsem jejich bratr! Jsou celkem v bezpečí a mají dobrou službu...snad!“
Sestry se rozloučily a zamířily zpět na nádvoří, kde se stále soustředil zbytek diváků či samotných aktérů neúspěšné exekuce. Lidka a Zuzka se snadno vmísily mezi ostatní. Ti byli tak zamestnáni kříšením baronky nebo horečnou debatou, že mohli sotva zahlédnout, jak sestry mluví se zbojníky. Véghová stále nepřicházela k sobě a kdyby Kamenský nevyloučil smrt, asi by už smekali čepice. Když se nikdo neměl dlouho k akci, překvapil dosud netečný Ján Szendrei. Kapitán vzal vědro s vodou a vychrstl ho baronce na hlavu. Bylo to tak rázné, nemyslitelné a necitlivě pobuřující, až všichni zalapali po dechu a hleděli nevěřícně na odvážlivce.
A metoda zabrala!
Baronka se okamžitě probrala a musela jí být pořádná zima. Rozhlédla se vyjukaně kolem sebe. Ani nestihla nic říci a už jí kapitán zvedal na nohy. Kristián chtěl také pomoci, ale přišel pozdě.
„Děkuji, kapitáne,“ vrhla na něj krátký, rozpačitý pohled a pak se obořila na ostatní, „co koukáte? Nechali byste mne tu ležet?“
Szendrei ustoupil, aby ho náhodou nezašlápla, když si to kvapně rázovala dovnitř. Byla k smrti uražená a naštvaná. Přísahala tomu lotrovi, kterého si včera sama přivedla na hrad, hroznou smrt. Vítězství zbojníků ji naprosto zničilo. A nejvíc jí štvalo, že jim byla vydána na milost a nemilost. A milost, kterou jí udělil Václav, byla horší než nejpalčivější rána.
Zbojníci se tou dobou už dávno hnali na panských koních z hradu. A Václavovi se lehce vyprávělo, jak nastražil léčku na baronku.
Nejprve se domluvil s Luškovickým. Mladý pandur měl s baronkou nevyřízené účty. Její Milost provdala jeho milou za panského hajného. A od té chvíle viděl mladík rudě a zaslepen pomstou se vzdal myšlenek na slibnou kariéru a čekal jen na příležitost, která přišla záhy. I proto Luškovický okamžitě uposlechl Václava a byl svolný k provedení riskantního plánu. Ráno, ještě pod rouškou šera, zneškodnili na cestě pravého kata i s jeho pomocníky.
Nebylo to ostatne nic těžkého, ti tři byli po noci v hostinci úplně namol a skončili připoutaní u stromu. Martin Plešek a Marek se převlékli za katovi pacholky a pospíchali na hrad. Luškovický jim otevřel všechny dveře a postaral se o to, aby na falešné katy nepadlo ani smítko podezření. Pak už to bylo jednoduché. V některých okamžicích se skoro divili, jak jde vše hladce.
Martin Plešek mlčel. Byl rád, že nalezl dcery. Z jejich další služby u baronky měl nemalé obavy. Ale rozkazujte jim! Jsou mladé a vůbec se nehodi do zbojnického ležení.
Stano Cervenka a Jakub Pyrka už se nehádali, ale spřádali další plány. Sice se byli schopní dohodnout, ale vládla mezi nimi taková rivalita a řevnivost, že se spřátelit nemohli.
Zbojníci uháněli po cestě a nezastavili se dříve než za Váhem. Tlupu ještě čeká tvrdá zima. Je teprve leden a oni se musí protlouci. Snad to zvládnou, s Boží pomocí.
Baronku ani nenapadlo je dát pronásledovat. Usedla za psací stůl a dala se do psaní. Napsala stížnost na Žigmunda Balašu. Dalším dopisem, který toho dne opustil její kancelář byl prosebný list pro toho samého Balašu, aby ušetřil Štefana a propustil jej!
Zbytek dne se krčila na lůžku, zabalená v teplých pokrývkách. Ráno pořádně prochladla, moc jí nepomohla ani ledová sprcha od Jána Szendreie. Tvářila se zádumčivě a dívala se do praskajícího okně v krbu. Pozvala k sobě Kristiána a chtěla něco vyprávět.
Kristián si oddechl, že vše dopadlo, jak dopadlo. Bez kapky krve, jen s nachlazenou baronkou, pár vystrašenými děvčaty a ještě vystrašenějšími dětmi. Už se na baronku ani moc nezlobil, jen se mu hnusila. Nesedal si k ní rád. Pokaždé s hrůzou čekal, kdy ho donutí, aby si ji vzal, nebo mu kvůli Lidce něco rozbije o hlavu.
Nebyl šťastný.
Vlastně se těšil jen na večer. Ještě netušil, jak to udělá, ale s jistotou věděl, že neodolá a pokusí se namluvit si Lidku na dnešní večer. A jedním dechem se svými milostnými plány vymýslel, jak odlákat Rehákovou se Zuzkou, aby schůzka proběhla v naprosté diskrétnosti. Když na to myslil, zavřel oči. Ani si neuvědomoval, že drží baronku za ruku, jak si přála. Svatba s baronkou či útěk s Lidkou?
Oboje by znamenalo zkázu. Oddalovat rozhodnutí a věčně se vytáčet je sice dobré řesení, až na malý detail, že to v podstatě žádné řešení není.
Usmíval se na baronku, ale myslel jen na Lidku. Čas se nekonečně vlekl a večer byl stále v nedohlednu.
Snad mu blížící se jaro otevře slepou uličku, do které s Lidkou na útěku vběhli.
Kdo ví?
Konec 1.dílu
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
