obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915051 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39001 příspěvků, 5685 autorů a 387146 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Yár Fenumë - 15 ::

 autor Annún publikováno: 14.02.2008, 14:42  
V minulém díle se Dorien dozvěděl rodinné tajemství, které se týkalo toho, že je původem půlelf, neboť jeho matka byla kdysi zamilována do Hvězdného elfa Elmira a díky jejich vztahu přivedla na svět svého prvorozeného syna. Dorien byl touto zprávou velmi překvapen, ale velmi rychle si uvědomil, že díky tomu má mnohem větší šanci opět získat svou milovanou Anneris. Nejdřív však musí ještě vyřešit několik drobností.
Stane se Dorien králem?
Nebo jím bude Calen?
Proč se díl jmenuje hledání Aneris?
Ztratila se snad?
Kde je vlastně naší elfky konec?
Setká se konečně po pěti letech Dorien se svou láskou?
Jaké ude jejich setkání?
Čtěte a sami uvidíte.
 

XV. - Hledání Anneris.


Dorien po rozhovoru s matkou byl v takovém zvláštním rozpoložení. Na jednu stranu stále nemohl uvěřit tomu, co mu královna řekla, a na druhou stranu byl štěstím bez sebe. Hned vyhledal Calena a jeho snoubenku Iris, aby si s nimi promluvil. Skoro půl hodiny mu trvalo, než objevil místo, kde se ti dva skrývali a užívali si společně strávených chvil. Když je našel, mile je požádal, zda by si s nimi mohl pohovořit o něčem velmi důležitém. Oba s jeho prosbou souhlasili. Zašli společně do ametystového salónku, který byl celý laděný v různých odstínech fialové barvy, posadili se do pohodlných ušáků a nechali si přinést víno, aby se jim lépe mluvilo. Poté, co jim sluha naplnil číše a odešel, Dorien se svému bratrovi a Iris svěřil s tím, co mu prozradila matka. Tato novina Calena i jeho snoubenku velmi překvapila, ale zděšeni z toho nebyli, spíš je to potěšilo. Pak jim Dorien vylíčil své potíže s láskou k Anneris a vysvětlil jim svůj plán ohledně korunovace. Diskuse probíhala v příjemném přátelském duchu a vypili u ní dvě lahve dobrého bílého vína. Nakonec se Calen s Iris shodli na tom, že Dorienovi rádi pomohou a že uskuteční svou svatbu ve stejný den, kdy bude mít Dorien narozeniny, aby poté mohl předat korunu budoucímu králi a sám zůstal pouhým princem. Calen ho ubezpečil, že mu to vůbec nevadí a že post krále bude vykonávat s pečlivostí a s láskou. Tom Dorien věřil, protože svého mladšího bratra znal a věděl, že těžko by se na Vysočině našel lepší adept na toto důležité postavení. No a Iris rozhodla, že požádá o pomoc královnu Isabelu a hned druhý den společně začnou připravovat vše potřebné pro oslavu Dorienových narozenin, na svatební obřad a korunovační hostinu. Přece jen tři měsíce na přípravu oslavy, velkolepé královské veselky a korunovace zároveň, není mnoho času.

* * * * * *

Ačkoliv panovaly obavy, že tři měsíce na uspořádání, takové obrovské slavnosti, nebudou stačit, vše popadlo přímo dokonale. Všechno bylo na svém místě. Zámek se leskl od sklepů až po půdu a na všech věžích vlály slavnostní rudé standarty se stříbrným znakem orla. Z oken visely barevné fábory a girlandy. Celý zámek Gloss i podzámčí hučelo, všude panoval čilý ruch. Na okolních loukách vyrostly malé stanové tábory, kde byly ubytovány doprovodné skupiny šlechty. Po silnicích k zámku směřovaly kolony různobarevných šlechtických kočárů, družiny slavnostně oděných jezdců a další vznešení hosté, kteří byli pozváni na oslavu. Slavnostní den byl zahájen narozeninovým obědem, při kterém se oslavily sté narozeniny korunního prince Doriena Elmira Danevera, hned poté následoval velkolepý svatební obřad prince Calena Danecha Danevera a baronesy Iris deap Dengar. Celý odřad trval něco málo přes hodinu a posléze následovala svatební hostina o pěti chodech. Slavilo se skoro do svítání a po krátkém, pár hodinovém odpočinku se konala slavnostní korunovace nového krále Vysočiny.
Dorien společně se svým bratrem Calenem, oba oblečeni ve slavnostním hávu, vystoupali po schodech chrámu matky Země, kde poklekli před nejvyšším veleknězem. Všichni pozvaní hosté v tichosti tomuto rituálu přihlíželi. Velekněz požehnal korunu a chtěl ji posadit Dorienovi na hlavu. On však vstal, převzal korunu od překvapeného velekněze a i s ní se otočil k obřadním hostům a ke svému lidu, který stál v pozadí a pronesl.
„Drazí, vzácní hosté i vy mí milovaní poddaní, kteří jste mi dnes přišli vzdát hold v tento jedinečný den, kdy se mám stát králem. Ano, dnes bych měl převzít korunu, kterou na své hlavě nosil již můj prapraděd. Však vím, že já bych nebyl tím nejlepším králem, kterého může naše zem mít, a proto s úctou předávám korunu a vládu nad Vysočinou svému drahému, mladšímu bratru Calenovi.“
Otočil se a posadil krásně drahokamy zdobenou korunu na hlavu mladšího prince. Mezi hosty i v davu poddaných to překvapeně zašumělo, neboť nikdo něco takového neočekával.
„Milovaný bratře, buď dobrým a spravedlivým králem, ať tě lid miluje stejně jako našeho otce i děda, a zem pod tým vedením ať vzkvétá ku prospěchu všech, co ti budou věrně sloužit a stát po tvém boku. Budiž ti požehnáno.“
„Budiž ti požehnáno.“ Ozvalo se sborově z davu přihlížejících.
Pak nový král povstal a řekl.
„Děkuji ti, bratře. Doufám, že důvěru, jíž si ve mě vložil, nezklamu a budu stejně tak dobrým a moudrým králem, jako byli naši předci. Tímto slibuji, že se ujímám spravedlivé vlády nad Vysočinou a budu pro svou zem činit jen vše nejlepší, aby se jednoho dne i jméno krále Calena objevovalo v oslavných písních a bylo o mně mluveno pouze v dobrém a můj národ i mé budoucí děti na mě mohli být hrdí.“
Těmito slovy uzavřel svůj proslov nový panovník.
„Ať žije nový král. Hurá, hip, hip hurá.“
„Ať žije král Calen.“
„Sláva, sláva, ať žije král.“
Ozývalo se odevšad a vzduchem začaly poletovat konfety a květiny.
Po korunovačním ceremoniálu byla opět velká hostina s mnoha chody a s dobrým vínem na zapití. Celý zámek, podzámčí a vlastně celá zem slavila dosazení nového krále na trůn. Oslavy trvaly bezmála týden, teprve pak se začalo všechno uklidňovat a hosté se konečně postupně rozjížděli domů i se svými družinami.

* * * * * *

Hned, jakmile to bylo jen trochu možné, si Dorien sbalil věci, připravil si cestovní, sedlové brašny, došel se rozloučit s matkou a samozřejmě s Calenem a jeho ženou. Pak už se zbytečně nezdržoval, nasedl na svého hnědáka a vyrazil na dlouhou cestu do Ilcatirionu v Elvedérii.

* * * * * *

Hnědý kůň prudce zastavil na dlážděném nádvoří bělostí se skvoucího, elfího paláce v městě Ilcatirionu. Dorien z něho hbitě seskočil a poplácal svého oře po šíji. Těšil se, až uvidí Anneris a bude ji moc opět sevřít v náruči. Během okamžiku k němu přistoupil dlouhovlasý elf v palácovém stejnokroji.
„Vítej, pane. Tvůj příjezd nám již ohlásily hlídky na zelených vrších. Jdi po schodech nahoru a poté podél budovy na západní vyhlídku. Princ tě již očekává.“
„Děkuji za milé přivítání.“
Odpověděl elfovi v jeho jazyce a předal mu uzdu svého koně.
Vystoupal po umě vytesaných schodech na terasu bílého paláce. Mozaiková dlažba vytvářela na podlaze terasy složité ornamenty. V kašně z bílého mramoru ve tvaru lotosového květu kvapně zurčela voda. Obešel ji a vydal se kolem zdobného průčelí paláce na vysutý balkón, odkud byla krásná vyhlídka na město, okolní louky a háje a blyštící se hladinu jezera, na jehož břehu město Ilcatirion stálo. Jen, co vyšel zpoza rohu, spatřil svého elfského přítele. Princ Rínon tu stál v celé své kráse. Lesklé kaštanově hnědé vlasy se mu lehce vlnily ve slabém vánku. Za ušima mu visely pramínky spletené do dlouhých copánků a na čele měl usazenou stříbrnou čelenku. Zlaté oči mu zazářily, když zahlédnul přicházet muže v cestovním oděvu.
„Áya. Vítej, drahý příteli. Mé srdce jásá nad naším shledáním.“
„Áya. Rád tě opět vidím, princi Rínone.“
Pronesl Dorien elfskou řečí, u níž pak zůstal i po zbytek rozhovoru.
„Jistě si po té dlouhé cestě unaven a máš vyprahlo v ústech. Posaď se u nás a osvěž své hrdlo chladivým nápojem.“ Nabídnul mu místo u stolku a číši osvěživě chladného bezového vína.
„Ai. Tvé pohostinství rád přijmu.“ Odvětil Dorien a posadil se do proutěného křesla a upil z číše.
I Rínon se posadil naproti svému příteli.
„Mrzí mě, že jsem nemohl být přítomen u tvé korunovace, králi Doriene. A též jsem zmeškal i svatbu tvého bratra Calena, jak se mi záhy doneslo. Ale musel jsem se zúčastnit rodinné oslavy, neboť strýci Elgalenovi se narodil syn Eron a byli jsme na jeho křtinách. Tím chci omluvit i nepřítomnost krále, královny a též i mého mladšího bratra Diriela, protože ti ještě zůstali v Elestélii.“
„I mě zarmoutilo, že nikdo z tvé rodiny nepřijel, protože kdybyste tam byli, věděl by si nyní, že mě nemusíš oslovovat králi.“
„Jak to, příteli?“
„Inu, zřekl jsem se koruny v prospěch bratra a Calen se hned po svatbě stal králem.“
„Ai. To je mi překvapující novina.“
„To není vše, mám ještě jednu novinu, kterou bych rád řekl i tvé sestře.“
„A čeho se týká ta důležitá informace?“
„Mě. Mé osoby a toho kým jsem.“
„Ai. Takže Isabela ti to konečně řekla, že jsi poloviční elf?“
„Tys to celou dobu věděl?“
Rínon přikývnul. „Proč si mi nic neřekl?“
„Dal jsem tvé matce slovo, že budu mlčet a nikomu neřeknu to, s čím se mi svěřila, když mě žádala, abych se stal tvým učitelem a zároveň i přítelem.“
„Takže všichni to věděli, jen já byl v naprosté nevědomosti.“
„Ne, mýlíš se, všichni to nevěděli. Kromě mě to tajemství znali pouze čtyři lidi. Tvá matka, starý král Gydeon, tvůj nevlastní otec Danech a Elmirův bratranec král Elgalen .“
„Anneris to neví?“
„Ne.“
„Tak to je dobrá zpráva, alespoň jí to mohu oznámit sám. Kde je Anneris? Já vlastně přijel hlavně kvůli ní. Chtěl jsem ji vidět. Stýskalo se mi po ní.“
„Zklamu tě, Doriene. Anneris tady není.“
„Zůstala v Elestélii s rodinou?“
„Ne, ona se sem z křtin nevrátila.“
„Stalo se jí snad něco?“
otázal se s obavou v hlase Dorien.
„Ne, nic se jí nestalo. Jen… Zkrátka má sestra už tady nežije.“
„O čem to mluvíš, Rínone?“
„Odešla odtud se skupinou dvaceti elfů asi za dva měsíce a pár dní po tvém odjezdu. Hnedle rok jsme nevěděli, kde je a co dělá. Pak přišla zpráva, že je v pořádku a že chce, abychom za ní vyslali družinu padesáti mužů, mezi nimiž byli tesaři, kameníci a další, co ovládají umění budovat domy. Viděl jsem ji až teď na křtinách a musím říci, že od našeho posledního setkání opět nabyla své elfské krásy. Odloučení jí prospívá a daří se jí dobře.“
„Takže mé tušení, že už o mě nestojí, bylo správné.“
Zklamaně si povzdechl.
„Ai. Nepropadej beznaději, Doriene. Nic není, tak hrozné, jak to vypadá. Anneris tu sice není, ale neznamená to, že už o tebe nejeví zájem. Jen si prostě vzala do hlavy, a ty víš, že umí být velice paličatá, že se k sobě nehodíte a nemáte společnou budoucnost. Možná bys jí to měl vyvrátit.“
„Ale jak, když ani nevím, kde je.“
Pak mu blesklo hlavou. „Ale ty to jistě víš, Rínone. Řekni mi to, prosím. Musím jí vidět a mluvit s ní.“
„Slíbil jsem, že to nikomu neřeknu a obzvlášť tobě ne. Chceš, abych porušil daný slib?“
„Ano. Já jí to neřeknu, že to vím od tebe, a kdyby, tak povím, že jsem tě krutě mučil, než si mi prozradil, kde se teď nachází.“

Elf se jeho poznámce o krutém mučení zasmál. „No. Nevím, zda zmínka o mučení by u ní měla úspěch. Stejně, jakmile se tam objevíš, bude jí jasné, že ten spiklenec, co vyzradil její nový domov, ačkoliv to bylo s velmi dobrými úmysly, jsem byl já.“
„No tak, Rínone. Mám tě prosit na kolenou? Řekni mi, kde ji najdu?“

Elfský princi si teatrálně povzdechnul.
„Nu, dobrá. Víš, kde leží Rinda orone?“
Dorien souhlasně přikývnul. „Ano, Klenuté hory znám. Jsou na severu skoro až u hranic se Svobodnou zemí.“
„Přesně. U nich se nachází Smaragdové jezero a Fenumë felya.“
„Dračí jeskyně.“
„Tam ji najdeš, příteli.“
„Děkuji ti za pomoc, příteli. Hned vyrazím na cestu.“
„Neblázni, Doriene. Sotva si dorazil sem, už zase chceš ujíždět jinam? Den, dva si odpočiň, nech vydechnout svého koně a pak teprve vyjeď. Nezapomínej, že k Rinda orone je to z Ilcatirionu hnedle devět dní jízdy .“
„Neměl bych se zdržovat.“
Namítnul Dorien.
„Hloupost. Těch pár hodin tě nevytrhne a my dva si spolu můžeme zajít třeba na ryby. Uděláš si tu kratičkou zastávku a potom můžeš jet za svou milovanou. Vydržela bez tebe pět let, tak to vydrží ještě těch několik dnů.“
„Když mě tak hezky přemlouváš, tak já tedy dva dny zůstanu a vydám se na cestu, až den před novem.“
Rozhodnul se Dorien.
„Výtečně, tomu říkám správné rozhodnutí. Na to si připijeme.“ Pozvedl svou číši a cinknul s ní o Dorienovu. „Na šťastné shledání a na tvé zdraví , příteli.“
„Na zdraví .“
Přitakal princ Vysočiny a oba se napili bezového vína, které mělo lehce nasládlou chuť.

* * * * * *

O dva dny později vyjel Dorien se svým koněm z Ilcatirionu směrem na sever. Přejel rozlehlé Zelené pláně, překročil divokou řeku Yarissu a zamířil, ke vzdáleným vrcholkům Klenutých hor, u nichž leželo Smaragdové jezero. Dny i noci mu utekly rychle, protože se těšil, až opět uvidí Anneris. Pomalu se blížil ke svému cíli. Vyjel s hnědákem na nízký výběžek a v dáli před sebou spatřil lesknout se nazelenalou hladinu jezer, táhnoucího se podél Klenutých hor s mnoha zátokami, do kterých z tohoto místa, kde se nyní nacházel, neviděl. Pobídl koně do slabin a sjel k jižnímu okraji Smaragdového jezera. Jel po louce, která lemovala břeh. Zatím nezaznamenal, že by v okolí vodní plochy někdo přebýval. Hnědák klusal volným krokem a Dorien se rozhlížel vůkol sebe a pak zahlédl na lučině nedaleko břehu pást se krásného grošovaného koně. Blížil se k němu a pak kousek od něho spatřil na trávě ležet ženu v zlatě rudém rouchu.

*

Anneris se po delší projížďce zastavila u břehu jezera, aby se osvěžila. Sesedla z koně, pustila uzdu, aby se grošák mohl volně pást. Poklekla na trávu kryjící v těch místech břeh jezera, ponořila ruce do příjemně chladné vody a opláchla si obličej. Hned jí bylo líp. Den byl krásně slunný a ona si připadala volná jako pták. Zvedla se z pokleku, roztáhla do široka ruce, zhluboka se nadýchla čerstvého vánku vanoucího od hor přes jezero směrem k ní a pomalu šla trávou plnou zvonků, kopretin, máků a dalších lučních kvítků. Byla šťastná. Noční můry se jí už dva roky nevracely a nechávaly ji v klidu spát. Ano, opravdu byla svobodná, stín temnoty, který po špičkách neustále odcházel kolem její mysli a zatěžoval ji podezřívavými myšlenkami, zmizel a už se nevrátil. Ruce pozvedla k nebi, začala se točit na místě a bláznivě se smát. Točila se tak dlouho, až se jí zamotala hlava a ona s chichotáním upadla do trávy plné voňavých květů. Zavřela oči, nadýchla se vzduchu a zasnila se. Za okamžik usnula. Zdálo se jí o Údolí pramenů, o vysokých Javronech, o sametově měkké trávě, pokrývající vrchy nad údolím a o muži. O vysokém princi, s havraními vlasy a hvězdným pohledem.
„Copak na něho nikdy nezapomenu?“ Ptala se sama sebe ve snu.
„Ne,“ odpověděla si na otázku, protože dobře věděla, že to nedokáže.
Nebyl tady, ale ve snech se jí zjevoval neustále. I teď, když ležela zde na louce u jezera, tak daleko od něho, její myšlenky byly s ním. Jen ve snovém světě mohli být spolu, jen tam byli pouze muž a žena.
„Snít mi nikdo zakázat nemůže.“ Pomyslela si a pohroužila se do krásného, romantického snu, jenž ji přenesl do chvil, kdy byla šťastná v jeho milující náruči.

*

Dorien s koněm přijel blíž, zdálo se mu, že tam leží, jakoby spadla z koně. Nehýbala se. Seskočil ze svého oře a šel se podívat. Byla mu tak povědomá, ta tvář, smyslně vykrojená ústa a teď už skoro neviditelná jizvička na spánku, jen vlasy měla dlouhé a rozhozené po trávě kolem hlavy, ale byla to ona.
„Anneris,“ špitnul v údivu, když ji uzřel.
Rychle přikleknul a sklonil se nad ležící elfkou, aby zjistil, co se jí stalo.
„Anneris,“ vyslovil znovu její jméno.

*

Slyšela, jak ji oslovil, ten melodický hlas ji volal. Sen, tak krásný sen. Lehounce pootevřela ospalé oči do uzounkých štěrbinek. Ještě ne. Nechce se probrat, teď když je s ním. Zahlédla jeho rozmazanou tvář. Musí ho u sebe chvilku, jen malou chvilku udržet. Jako v mrákotách zvedla ruce a přitáhla si jeho tvář ke své.
„Doriene, Doriene.“ Zašeptala tiše zastřeným hlasem a pak přiložila svá hebká ústa na jeho v dlouhém polibku.
Byl tak sladký, tak teplý, něžný a zároveň vášnivý a byl tak neuvěřitelně skutečný, až jí začalo být podezřelé. Takhle živé sny se jí ještě nezdály, aby cítila jeho dech, jeho vůni, měkkost jeho vlasů. Tady něco nehrálo, uvědomila si najednou. Prudce otevřela zavřená víčka a do očí jí hleděly dvě zářící hvězdy. Byla v šoku. Ruce, které dosud táhly Doriena k sobě ho s neuvěřitelnou silou odstrčily. Tohle opravdu nečekal. Vkleče zavrávoral, překlopil se a dopadnul na zadek do trávy kousek od Anneris, která se ve stejný moment posadila a překvapeně si ho prohlížela.
„Ty nejsi sen!?“
„Škoda, kdybych byl, tak by naše setkání zřejmě dopadlo úplně jinak.“ Poznamenal se škádlivým úsměvem.
„Co tu děláš?“ Vyprskla na něho.
„To přivítání předtím se mi líbilo víc než tohle.“
„CO… TU… DĚLÁŠ?!!“ Zopakovala důrazně.
„Koukám, zda si v pořádku, myslel jsem si totiž, že se ti něco stalo.“
„Co by se mi mohlo asi tak stát?“
„Měl jsem obavy, že si spadla z koně.“
„Já nespadla, jen jsem odpočívala a usla jsem. Je to snad proti zákonné si na chvíli zdřímnout?“
„Ne, pokud vím, tak není, ale neznám všechny vaše elfské zákony.“
„Fajn, tak řekneš mi, co tu děláš?“
Už mu začínala připomínat zaseknutý flašinet. Takhle si jejich setkání opravdu nepředstavoval.
„Hledám tě.“
„Aha. Jak ses sem dostal?“
„Určitě jsem přiletěl vzduchem, jako orel.“ Uštěpačně pronesl na její poněkud hloupou otázku. „Přijel jsem na koni, pokud sis nevšimla.“
„Kdo ti řekl, kde mě najdeš?“
Dorien se už nadechoval k odpovědi, když ho zarazila gestem ruky.
„Nic neříkej. Byl to Rínon, že?“
Princ Vysočiny přikývnul.
„To jsem si mohla myslet, že to byl on.“ Bouchla naštvaně sevřenou rukou v pěst do země. „Kdo jiný taky. Jen co se s ním uvidím, zakroutím mu krkem jako ukdákané slepici.“ Čertila se Anneris.
Vstala ze země a začala rázovat kolem sedícího Doriena.
„Výslovně jsem ho žádala. Ne. Prosila jsem ho, aby ti to neříkal a on slíbil, že to neudělá. Zradil mě, mizera jeden.“ Láteřila dál.
„Nezlob se na něho, Anneris.“ Řekl smířlivě.
Začal vstávat a oprašovat se od stébel trav, jež mu ulpěla na kabátci.
„Porušil slib a já se na něj nemám zlobit?“
„Neudělal to dobrovolně, přinutil jsem ho.“ Orodoval za přítele.
„Vážně? Jak si to udělal?Opil jsi ho snad? “kysele se pousmála.
„Pohrozil jsem mu smrtí,“ řekl s velmi vážným výrazem ve tváři.
„Cože si udělal?“ Nevěřícně se zeptala Anneris.
„Vyhrožoval jsem mu smrtí. Pak jsem se na něho vrhnul a lechtal jsem ho a lechtal, až se zajikal smíchy a prosil mě, abych přestal. Když jsem to neudělal a pokračoval dál, tak mi nakonec řekl přibližné místo, kde tě nám hledat.“
„Ty i Rínon, oba jste stejní.“
‚Ani nevíš, jak blízko si pravdě.‘ Pomyslel si při její výtce.
„Proč mě nenecháte na pokoji? Jak můžu věřit vlastnímu bratrovi, když nedokáže splnit slib, jenž mi dal.“
„A ty si dodržela to, co jsi mi řekla, když jsem odcházel?“
Pozvedla roku v odraném gestu.
„Vím, nač narážíš, ale já řekla, že zůstanu v elfské zemi a to je pravda a v ní si mě i našel. Nebo snad ne?“
„No dobrá, nemá cenu se s tebou přít, jak se zdá máš pádné argumenty, kterými bys mě ve slovní šarvátce nejspíš přebila. Ale kvůli hádání jsem sem nepřijel.“
„Tak proč si za mnou přijel, králi?“ otázala se a schválně přidala na konec vznešené oslovení.
„Chci si s tebou promluvit o nás.“
„Žádné MY není, veličenstvo.“
„Dej s tím pokoj, Anneris.“
„S čím, vaše jasnosti, králi Doriene Danevere z Vysočiny?“ zeptala se s hranou nechápavostí.
„Přestaň mě titulovat. Pro tebe jsem byl a vždycky budu jen Dorien.“
„Dřív možná, ale teď si král a já na to nesmím zapomínat. Ani ty by si neměl.“
Rozhlédla se kolem sebe a pak si uvědomila jednu zvláštnost. Dorien tu byl úplně sám. Nikde v blízkém ani vzdáleném okolí neviděla nikoho, kdo by krále Vysočiny doprovázel.
„Kde vlastně máš svou družinu? Kdy se objeví někdo z tvého doprovodu?“
„Přijel jsem jenom já sám, nepotřebuji stráže ani dozor, umím se o sebe postarat.“
„Divím se, že vojáci nechali svého krále odjet bez eskorty.“
„To není nic divného, protože král zůstal doma, tak proč by mě měli doprovázet?“
„Protože si král, jejich vládce a pán.“ Vedla si dál svou a vůbec neposlouchala to, co řekl.
„Mrzí mě, že si se nezúčastnila oslavy mých narozenin, svatby a korunovace.“
„Svatba?! “ vyrazila ze sebe překvapeně a zalapala po dechu. „Ty ses oženil?“ doslova se na posledním slovu zajíkla.
Tohle od něho byla rána pod pás. Při slově svatba jí bolestivě píchlo u srdce. Přece jen se nemýlila, když říkala, že na ni rychle zapomene, ale i tak ji to vzalo. Byla na něj naštvaná. Přistoupil k ní a položil jí ruku na rameno, ale ona ji s odporem setřásla.
„Dej tu ruku pryč!“ zasyčela.
„Anneris, děláš ukvapené závěry.“ Oslovil ji chlácholivě a chtěl jí znovu dát ruku na rameno.
„Nesahej na mě. Už si nemáme co říct. Vrať se ke svému lidu a ke své královně.“
„Ne, nevrátím, protože já žádnou královnu nemám, Anneris.“
„Jak to, vždyť si teď mluvil o svatbě.“
„To nebyla má svatba, ale Calenova.“ Když to dořekl, bylo to, jako by jí spadl ze srdce obrovský kámen. „To on se stal králem Vysočiny, ne já.“ Dodal na vysvětlenou.
„Takže ty….“ nedořekla, protože nevěděla, co na to má říct.
„Nejsem ženatý a bohudík nejsem ani král, ale stále jen prachobyčejný princ.“
„Proč jsi to udělal?“ otázala se nechápavě.
„Kvůli sobě, kvůli tobě, kvůli nám. Byl jsem bez tebe jako tělo bez duše, dokonce i má matka si všimla, že se mnou není něco v pořádku. Nic mě nebavilo, vše jsem dělal jen z povinnosti a stesk by mě možná za nějakou dobu utrápil, kdyby matka nepřišla s tím nápadem předat vládu Calenovi. Mé srdce zůstalo u tebe a smutný princ bez srdce by nebyl dobrým vládce svému lidu. A i kdyby, Calen má vládnutí v krvi, kdež to já jsem spíš lovec a bojovník, ne panovník. Vím, že jsem měl přijet dřív, ale nešlo to. Musel jsem vyřešit vše, co se dalo, abych předal vládu i s čistým stolem bez restů. Teprve po korunovaci jsem se mohl vydat za tebou. Tolik jsi mi scházela.“
Elfka stála a mlčela. To, co řekl ji na jednu stranu potěšilo, ale na druhou ji to trápilo.
„Tak proč nic neříkáš? Copak jsem ti vůbec nechyběl? Nestýskalo se ti po mně?“
Anneris na něho dál upírala svůj zlatý pohled, ale nic zatím neřekla.
‚U mocných bohů, stýskalo se mi, až to bolelo. Myslela jsem si, že zešílím, když si nebyl u mě. Toužila jsem po tobě, po tvé náruči, každý den i noc.‘ Křičelo její srdce, ale on ho slyšet nemohl.
Po krátkém tichu pronesla ztišeným hlasem přiznání.
„Chyběl si mi, hvězdooký a bylo mi po tobě smutno, ale to na našem vztahu nic nemění.“
„Mění. Konečně jsi přiznala, že ti záleží na citech, jež k sobě chováme.“
„Doriene, je milé a velmi mi lichotí, že si se kvůli mně vzdal trůnu v prospěch svého bratra, ale pořád pocházíme z rozdílných světů. Copak to nechápeš? Nemáme společnou budoucnost.“
„Mýlíš se. Dej nám ještě šanci. Zkusme to znovu a žijme stejně, jako když jsme byli v Údolí pramenů.“
„Byli jsme šťastní a spokojení, nic nám nechybělo.“ Zavzpomínala Anneris na čas, jenž společně strávili v Unquë Ehtelin, když se v městečku elfských léčitelů zotavovala z posledních zranění. „Ano, bylo to nádherné,“ přitakala zasněně a hned nato si povzdechla. „Jenže už nejsme v Unquë Ehtelin. Tam jsme byli jen muž a žena, ale tady jsi člověk a já elfka.“

*

Byla tak zatvrzelá a stále si vedla svou. Měl by jí říci kým doopravdy je a možná by pak změnila svůj názor. ‚Ne,‘ zavrhnul to razantně ve své mysli. Ještě nenastala vhodná chvíle. Nejdřív jí musí přesvědčit, aby ho nechala žít po své boku tam, kde teď má svůj nový domov a potom jí v příhodném okamžiku oznámí, že ačkoliv na to nevypadá, je původem poloviční elf.

*

Mezitím Anneris pokračovala ve svém monologu.
„Chceš snad zahodit svůj lidský život kvůli poznamenané a zjizvené elfce? Chceš promarnit zbylé roky s někým, kdo bude žít věčně, kdo ti bude neustále připomínat, jak velkou chybu si udělal, když si se k té bytosti citově připoutal? Chceš stárnout po boku někoho takového, jako jsem já?“
Dorien se usmál zářivě jako slunce za jasného letního dne.
„Ano, chci, chci a zase chci,“ odvětil na každou její otázku. „Spíš je otázka, zda by sis to přála i ty? Jestli by si dokázala žít s někým tak lidským jako je princ z Vysočiny.“ Pozvedl Dorien tázavě obočí.
„To má být výzva?“
„Řekl bych, že ano, Fëo.“
„Proč si mě tak oslovil? Vždyť víš, jak se doopravdy jmenuji. Fëa byla zmatená elfka, která nevěděla kým je, ale já už to vím. To oslovení se ke mně nehodí, tak proč se k němu vracet?“
„Protože jsi má fëa, má čistá duše. Moje součást. Jak bych mohl žít bez svého druhého já. Hmm?“
„Tohle mi děláš schválně, viď?“
Zeptala se a zdálo se, že se jí oči zarosily a že snad začne i plakat.
„Ne, myslím to smrtelně vážně.“
„Doriene,“ povzdechla si
Přistoupil k ní a pohladil ji po světlé tváři.
„Mohu s tebou zůstat? Neodeženeš mě od sebe jako posledně?“
Nečekaně mu padla kolem krku a přitiskla se k němu.
„Ne, neodeženu. Další rozloučení s tebou bych už nezvládla,“ přiznala rezignovaně.
Tak jednu bitvu vyhrál, ale stále ještě trval váleční stav, teď nastalo příměří, ale věděl, že ještě nejednou se spolu budou přít na toto téma. Teď ji držel v náruči a těšil se z její blízkosti. Najednou si uvědomil, co řekla. Odtáhl se od ní a podíval se jí do zlatých hloubek.
„Proto si odešla z Ilcatirionu? Nechtěla si mě vidět, protože si se bála, že kdybych se vrátil, musela by ses se mnou znovu loučit?“
„Ano, ale byl to jen jeden důvod z mnoha.“
„Jaké další důvody jsi měla?“
Poodstoupila od Doriena, obrátila se a zahleděla se na smaragdově zelenou hladinu jezera.
„Já… Nevěřila jsem, že se vrátíš. Nechtěla jsem jako hlupačka sedět a marně čekat na tvůj příjezd. Volal mě hlas Yár Fenumë. Bylo přede mnou poslání a já se rozhodla ho přijmout. Musela jsem se vyrovnat sama se sebou a najít vnitřní klid. Něco dokázat, abych si nepřipadala jako vyvrhel. Ty si to neviděl, ale já ano. Všichni kolem mě chodili po špičkách a dívali se na mě takovými zvláštními úkosými pohledy. Čekali na to, kdy je zradím a předhodím temnému pánu. Nevěděli, zda mi mohou věřit či ne. Vždyť jsem strávila rok zavřená v pevnosti Krul. Ačkoliv je Ilcatirion můj rodný domov, necítila jsem se tam v poslední době dobře. Přestože se má rodina snažila, seč mohla, nebylo to nic platné. Musela jsem odejít a začít nový život. Úplně od základu.“
„A podařilo se ti to?“
Otočila hlavu k Dorienovi a přímo vítězoslavně se rozzářila.
„Ano, Myslím, že ano. Vždyť uvidíš sám.“ Nechápavě se na ni zahleděl. „Chceš-li být se mnou, pak musíš žít tam, kde já.“
„Tak na to se již velmi těším. A kde to je?“
„Tady odtud to místo neuvidíš. Je skryté za ohybem jezera ve velké západní zátoce asi tak hodinu, možná hodinu a půl odtud, podle toho, jak rychle na koni jedeš.“
Došla ke svému grošákovi a s neuvěřitelnou lehkostí na něj nasedla. Hlavou mu naznačila, aby šel ke svému oři, ale Dorien se k tomu neměl.
„Tak co? Hodláš mě následovat do místa, které jsem založila a jehož jsem paní? Nebo tu chceš zůstat?“
Dorien se chopil uzdy svého koně, chytil se sedla a hbitě se vyšvihl na hřbet hnědáka.
„Tím si buď jistá. Půjdu s tebou třeba až na kraj světa.“
„Tak daleko nepojedeme. Do Ladérionu to bude úplně stačit.“
„Kamže?“
„Nech se překvapit,“ odpověděla na jeho udivenou otázku.
Pobídla patami koně do slabin. Princ Vysočiny udělal totéž a vyrazil vpřed.

* * * * * *


Vysvětlivky a překlad:
Unquë Ehtelin – Údolí pramenů
Ilcatirion – Třpytné město
Yár Fenumë – dračí krev
Ai – jo , ach takové neurčité citoslovce.
Áya – pozdrav něco jako ahoj
Elvedérie – země Dračích elfů
Elestélie – země Hvězdných elfů.
Rinda orone - Klenuté hory
Fenumë felya. - Dračí jeskyně.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Imperial Angel 16.02.2008, 12:42:53 Odpovědět 
   Ačkoliv panovaly obavy, že tři měsíce na uspořádání, takové obrovské slavnosti, nebudou stačit, vše popadlo přímo dokonale. - asi tam mělo být, vše Dopadlo přímo dokonale :))

Tak jednu bitvu vyhrál, ale stále ještě trval váleční stav, - válečný stav ;)

Tak konečně jsou Anneris a Dorien zase spolu :) Vypadá to, že teď už jim snad nic nehrozí, i když kdoví jestli jim ještě něco nepřichystáš ;)
Pěkné to bylo, už se těším na další díl. Jedna...
 ze dne 17.02.2008, 17:59:46  
   Annún: Děkuji Imperial Angel, za komentář a za upozornění na chyby a překlepy, už jsem si to u sebe opravila.

Ano jsou za se spolu naše dvě hrdličky, ale ještě jim to opravdu jen nepatrně ztížím, aby si té své lásky doopravdy hodně vážili, no a pak už bude následovat happy end.
 ZITULE 15.02.2008, 16:51:32 Odpovědět 
   Opet moc krasne dilko ma mila , laska to je sama nastraha ale ja verim ze prave Ty busdes ridit ten osud spravnym smerem a Ti dva se dockaji nekonecneho stesti. Zitule
 ze dne 15.02.2008, 18:04:10  
   Annún: Díky Zitule, ano láska musí čelit mnoha nástrahám, ale šťastný konec se nám pomalu blíží.
 honzoch 15.02.2008, 16:21:28 Odpovědět 
   Jak vidno, Anneris nezahali a vsechno speje ke kladnému konci. Libilo se mi to, tezko hledam komentare abych neopisoval. Jsem zvedav, jestli zivot pripravi tem dvema jeste nejakou klicku, za jedna
 ze dne 15.02.2008, 18:03:09  
   Annún: Děkuji Honzochu, za přívětivý komentář a jsem ráda, že se příběh líbí. Díky. :-))
 Dina 14.02.2008, 17:55:36 Odpovědět 
   Stále mám pro tebe jenom slova chvály - i když nebyla by to Dina aby si nerejpla - možná bych tehdy, kdy jásají při korunovaci nového krále, dala za jednotlivé výkřiky vykřičníky, ne tečky.... Ale jednička to je, samozřejmě!
 ze dne 14.02.2008, 18:23:51  
   Annún: Děkuji ti Dino, opravdu moc děkuji.
 Šíma 14.02.2008, 15:01:01 Odpovědět 
   Hmm... Takže se náš princ vzdal trůnu z lásky ke své elfce! Nakonec je také polovičním elfem, proto by to nemělo vadit... No, snad můžu říci, že jim oběma fandím! ;-) Za Jedna!

P.S. Ono: "Hurá, hip, hip hurá." mi nepřipadá moc "dustojné"! No, já vlastně ani netuším, co by tam namísto toho mělo být... Takže nic! Těším se na další díl! ;-)
 ze dne 14.02.2008, 18:22:32  
   Annún: Děkuji Šímo,
jsem velmi potěšena tvým komentářem. :-))
 amazonit 14.02.2008, 14:42:24 Odpovědět 
   zatím se příběh vyvíjí víceméně pozitivně, i přes různé nástrahy osudu se zdá, že závěr bude šťastný, city mezi hlavními hrdiny jsou velmi hluboké, snad jim bude dopřáno sdílet život bok po boku...
 ze dne 14.02.2008, 18:21:05  
   Annún: Děkuji Amazonit.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
Bábovka
(17.12.2018, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
NEBE
Danny Jé
TILDA a její př...
Tilda
Plyšová inkvizi...
zlataela
obr
obr obr obr
obr

Střídání
faust
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr