obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Má matka je smrt a já jsem její posel - IV. ::

 autor Sirnis publikováno: 18.02.2008, 21:57  
Tak je tu další část
 

Jakub by celou noc strávil v knihovně nad starým svazkem legend a pověstí, kdyby jej únava nepřemohla kolem půlnoci a on svou hlavu složil na následující stránku, aniž by si stačil přečíst kousek z jejího obsahu. Jaká byla o to větší radost a překvapení, když po probuzení zaostřily jeho odpočaté oči na titulek stránky pojednávající o smrti a jejích poslech. Nemohl vůbec uvěřit, ale jak si dával informace o tajemném chlapci s textem dohromady. Zdálo se mu to nemožné, přesto si byl stále víc jistý, že už ví, kdo a co je onen hoch. Okamžitě vyběhl na chodbu, ke schodišti a potom do druhého patra kláštera, kde měli mniši své pokoje. Vtrhl do pokoje bez zaklepání a začal ještě se spícím bratrem Janem lomcovat. „Bratře Jane. Bratře Jane! Vzbuďte se.“
„Jakube,“ mumlal ještě v polospánku otylý mnich a potom otevřel oči a spatřil zrzavého mladíka. „Co … co potřebuješ,“ řekl bratr Jan a zívl.
„Vím, co je zač.“
„Víš co? A o kom.“
„O chlapci. Našel jsem ho,“ odpověděl Jakub plný nadšení a všiml si, jak se na něho sedmiletý hoch zahleděl se zájmem z postele.
„Uklidni se a řekni mi to znovu, ale pomalu.“
„Nemohl jsem usnout, a tak jsem byl v knihovně,“ řekl Jakub a rukou umlčel mnicha, jenž se chystal mu vynadat. „Nalezl jsem starou knihu o mýtech a legendách. Jak jsem v ní listoval, usnul jsem a ráno se vzbudil na stránce, celé o něm,“ a ukázal na chlapce.
Bratr Jan byl už dostatečně při smyslech, aby mohl myslet. „Kde máš tu knihu?“
„Nechal jsem jí v knihovně.“
Otylý mnich vyskočil z postele. Přitom nechtěně vrazil do mladíka a ten spadl na postel malého chlapce, odkud společně s ním pozoroval, jak jindy klidný a vyrovnaný muž teď na sebe navěšuje mnišskou sutanu, aniž by přemýšlel nad tím, zda ji nemá naruby.
Podivná trojice vedená mnichem a zakončená malým chlapcem vyrazila chodbami starého kláštera do knihovny.
„Tady je,“ řekl Jakub a ukázal na dubový stůl, na němž ležela stará, obrovská a tlustá kniha v pořádně zdobené vazbě.
Bratr Jan vyndal novou svíčku ze zásuvky stolu, zapálil ji a vložil do svícnu, aby v místnosti s jedním malinkým oknem měl dostatek světla. Potom začal číst nahlas: „O smrti se toho ví jen velmi málo. Existuje od počátku věků a když nastane náš čas, přijde si pro naši duši a odvede jí sebou do říše mrtvých. Tam nás bude soudit a podle našich skutků duši pustí do nádherné zahrady nebo nechá trpět na hrůzostrašných mučidlech. Ale to, co o ní nevíme by nám mohli říci pouze její služebníci, poslové smrti, kteří chodí světem a pouští umírající na onen svět. Tito muži a ženy se obvykle poznají podle černých očí a vlasů, chování zbaveného všech emocí a mateřského znaménka na dlani ve tvaru kříže.“
Malý chlapec napřáhl ruku ke svíčce a otevřel dlaň směrem ke stropu. Mladík a mnich se pomalu předkláněli, netrpělivý z toho, co uvidí. Hoch už však odpověď znal. Skoro cítil, jak mu znaménko o velikosti knoflíku od košile propaluje ruku.
„Čtěte dál,“ vyzval Jakub mnicha.
„Takoví jedinci jsou pak obdařeni vládou nad smrtí. Dokáží vzít život bez bolesti nebo vyvolat hrůzostrašná muka. Neznají chlad, žízeň ani hlad a zemřou až když to sami budou chtít. Jejich vůle se řídí povinností ke své paní, smrti, proto nikoho neušetří a ke všem se zachovají spravedlivě.“
„Teď to přeskočte. Jsou to jen zprávy lidí, kteří se setkali s nějakým poslem smrti. Poslední odstavec,“ přerušil mnicha zrzavý mladík a ukázal prstem na konec stránky.
„Mezi jediné slabosti poslů smrti se počítá odpor k masu. Mohou jíst jako obyčejní lidé, ale maso nikdy nepozřou.“
„Vše souhlasí.“
Bratr Jan se dlouze zamyslel, prohrábl strniště, které by chtělo už oholit a podíval se na chlapce. „Co si o tom myslíš ty?“
Malý hoch svým hlasem bez emocí odpověděl: „Nevím. Všechno souhlasí, ale …,“ pokrčil chlapec rameny. „Co se mnou teď bude,“ zeptal se nakonec a černé oči upřel na otylého mnicha. „Musím odsud odejít,“ a do hlasu se mu vkradl strach obyčejného dítěte.
„Nemusíš. Tady se o tebe postaráme,“ řekl bratr Jan vlídně a objal chvějícího se chlapce.
Jakub zavřel starou knihu a vložil ji zpátky do regálu na své místo. Potom se společně s mnichem a malým chlapcem vydal nasnídat.
Když dorazili do kuchyně, zjistili, že bratr Felix nezačal na dnešní den vůbec vařit a on sám v místnosti nebyl. Jen hrnce, kotle, nože a ostatní kuchařské nářadí leželo na svém místě, kam si ho vyzáblý mnich včerejšího dne uložil.
Bratr Jan vykoukl oknem na zahradu, ale ani tam bratra Felixe nespatřil.
Najednou do kuchyně přiběhl desetiletý chlapec. „Bratře Jane, musíte rychle se mnou. Přivezli k nám těžce raněného.“
Otylý mnich okamžitě vyrazil za chlapcem, který ho zavedl do místnosti, kam v klášteře ubytovávali raněné.
Míšenec ležel na posteli a silně krvácel z ran na boku, rukou a krku. Na tváři měl přitom blažený výraz a ani si neuvědomil, když mu bratr Jan jehlou zašíval řezné a bodné rány.
„Kde k tomu přišel?“ zeptal se otylý mnich.
Vedle lůžka raněného pak stál Rasmus. „Našli jsme ho před hospodou U krvavé sekyry. Doufám, že to přežije. Ty rány mu způsobil profesionál. Nechci, aby se jen tak ulicemi mého města toulal nějaký zabiják.“
„Přežije to. To mohu říci s jistotou,“ odpověděl bratr Jan a dodělal poslední steh. Potom dal míšenci vypít odvar z máku a nechal ho odpočívat. „Pár dní si tu poleží.“
„Dobrá, ale hned jak bude schopen mluvit, chci, aby si mě dal zavolat. Mohu se na to spolehnout?“
„Samozřejmě.“
Potom velitel domobrany odjel z kláštera zpět do Tamiru.
Jakub připravil pro sebe, chlapce a bratra Jana jednoduchou snídani. Hoch mu přitom pomáhal, jak jen mohl. Najednou se mu v hlavě, když si všiml nože na vykosťování, objevila otázka. „Proč nemůžeš jíst maso?“ zeptal se chlapce.
„Já nevím, jak to nejlépe popsat, ale když jsem ochutnal maso, jako kdyby všechen dosavadní život zvířete do mě vstoupil. Veškeré vzpomínky, pocity se mi vryly do duše a už navždy budu vědět, co to zvíře za své existence udělalo.“
„Páni,“ řekl Jakub. „A co ostatní schopnosti, jak byli napsané v knize. Jak je používáš?“
„To je to samé. Je to mou součástí, a tak to používám sám od sebe.“
„Hmm to máš dobré,“ promluvil po chvíli Jakub a pustil se do snídaně.
Bratr Jan se vrátil zpět do kuchyně. „Tak co ještě víš chlapče. Máš vůbec nějaké jméno nebo ti máme říkat posel smrti?“
Hoch se zamyslel a v hlavě se mu na chvíli rozezněl poplašný zvon. Chytil se za hlavu, ale bolest byla stejně rychle pryč, jako se objevila.
„Co je ti?“ zeptal se Jakub.
„Nic. Už je to dobré. Mé jméno … myslím, že se jmenuji Kamir.“
„A podle čeho tak usuzuješ,“ řekl bratr Jan a vytušil, že chlapec něco skrývá.
Černovlasý chlapec se chvíli odmlčel. Přemýšlel, zda to má říci, ale nakonec se rozhodl jim povědět o své podivné vidině během svého omdlení.
„Takže s tebou mluvila smrt?“ vydechl úžasem Jakub a hoch mu kývl na souhlas.
„Takže Kamire, co budeš ve svém životě dělat?“
Chlapec vyvalil oči a jeho tvář bez výrazu byla v rozpacích. Nad takovou otázkou doposud nepřemýšlel, a tak nevěděl, jak odpovědět. „Nevím. Nad tím jsem ještě nepřemýšlel.“
„No rozhodně můžeš v klášteře zůstat minimálně do osmnácti. A potom se třeba přidáš mezi nás mnichy,“ navrhl bratr Jan, ale věděl, že někdo, jako je posel smrti těžko dovede ignorovat své schopnosti, stejně jako poslání, jež mu bylo vloženo na bedra při zrození.
Nastalo ticho, při kterém si trojice vyměňovala navzájem pohledy.
Nakonec promluvil mnich: „No já se půjdu do pokoje trochu umýt a vy dva běžte zase k jezeru,“ potom bratr Jan vstal od stolu a odešel.
„Tak pojď. Musíme pracovat ještě na lodi. Ty sice neumřeš, ale já tvé schopnosti nemám,“ řekl Jakub a zavelel na odchod. Cestou se ještě stavili na ošetřovně a podívali se na zraněného míšence. Kamir sice nevěděl proč, ale měl z muže špatný pocit a cítil k němu stále se zvětšující odpor.

Hodiny rychle ubíhaly a blížilo se poledne. Bratr Jan se právě chystal podívat na ošetřovnu a zkontrolovat pacienty. Postupně je obcházel a míšence si nechal na konec.
Kern už byl plně při vědomí a otupělost pouze předstíral. V případě potřeby chtěl mít alespoň nějaké překvapení v záloze. Pozoroval otylého mnicha, jak mu kontroloval obvazy a když se naklonil nad jeho obličej, aby si dobře prohlédl jeho ránu na krku, zlatý amulet mu vyklouzl z úkrytu pod sutanou a roztočil se přímo jemu před obličejem.
Bratr Jan chtěl okamžitě po amuletu a symbolu jeho někdejšího života ihned sáhnout, ale zabiják byl rychlejší.
Kern svým cvičeným okem okamžitě rozeznal znak vyrytý na medailonu. Dva překřížené meče a na nich štít se symbolem bílé růže. V tu ránu věděl, kdo mnich ve skutečnosti je nebo teď už býval. Bleskově sáhl po noži ukrytém ve své botě a byl jen rád, že ho domobrana neprohledávala.
Otylý mnich, člen tajného řádu, zpozoroval jiskru ve vrahově oku a bylo mu jasné, že ví kdo je. Chtěl se odtáhnout do bezpečí, ale Kernova pohotová ruka s dýkou už zasáhla jeho břicho.
Míšenec nechal zbraň bratru Janovi v ráně a jen se naklonil nad umírajícího muže a řekl: „Tvá smrt má jméno Kern Stínosmrt. Pamatuj si to, až se setkáš se smrtí,“ potom uchopil zlatý medailon, strhl ho mnichovi z krku a rychle vyrazil z kláštera.
Bratr Jan se naposledy loučil se životem. Cítil jak mu krev vytéká z těla na podlahu a je čím dál slabší. A když se mu zakalil zrak, ocitl se najednou v temnotě, na něho čekal studený hlas smrti.
„Vítej. Čekala jsem na tebe,“ rozeznělo se prostorem.
„Ty jsi smrt?“
„Ano.“
„Tak mě pošli na svá mučidla. Nechej mou duši navěky bičovat, ať všechny mé hříchy splatím bolestí,“ řekl bratr Jan, ale odpovědí mu byl jen krutý smích.
„Já tě nechci poslat na mučidla.“
„Co? Tak máš pro mě strašlivější trest.“
„Chci tě vpustit do ráje.“
„Cože? Mě? Za co?“
„Za to, že jsi se staral o mého prvorozeného syna,“ odpověděla smrt naposledy a potom vpustila otylého mnicha na místo, kde neexistuje pláč, smutek, bolest ani žádná utrpení běžného života.




Bratr Felix měl po střetu s míšencem bodnou ránu na břiše. Nebyla to jeho první podobné zranění. Sice věděl, že největší šanci na přežití by měl v klášteře pod zkušenýma rukama otylého mnicha, ale nenapadla jej žádná dobrá historka, za kterou by zranění schoval. Proto vyhledal v Tamiru ranhojiče, jehož služby poprvé využil, když se dostal do tohoto malého města. Nebyl sice nijak dobrý, navíc jeho alkoholový dech byl dezinfekcí sám o sobě, ale měl u něho alespoň jistotu, že si druhý den už na nic ani nevzpomene.
Ranhojiče nalezl bratr Felix v jeho rozbořené chatrči s velkou dírou ve střeše. Dům sám o sobě byl spíše jeden velký hnojník, než sterilní místo pro zraněné. Samotného ranhojiče nalezl na pozvracené posteli, od níž bylo o kousek dál na zemi i několik výkalů. Začal s léčitelem cloumat, i když při pohledu na jeho obydlí, stejně jako jeho samotného začal přemýšlet, zda by nebyla lepší smrt, než se mu svěřit do rukou. Přemohl se a profackoval ho. Odpovědí mu bylo jen zakňourání. Prošel se tedy po domě, kam na podlahu přidal i pár krvavých stop z otevřené rány. Nenašel však vodu jen nedopitou láhev kořalky. Napil se z ní, potom trochu vlil na ránu, až stiskl zuby bolestí a vrátil se k ranhojiči. Podržel mu hrdlo flašky pod nosem a ožrala se konečně trochu probral. Začal se sápat po pití, ale tvrdý hlas bratra Felixe ho zarazil: „Nejdřív práce, potom odměna.“
Léčitel, i když s třesoucíma se rukama se dal do práce. Jeho stehy byli hrozné, stejně tak nepříjemné, když je jehlou prováděl. Navíc ještě bratr Felix musel sám sterilizovat jehlu a nit nebo by jistě za několik dní po zákroku zemřel na tetanus, či kdovíjakou nemoc, která se uhnízdila v domě opileckého ranhojiče.
Když bylo po všem, hodil bratr Felix láhev léčiteli a sám se posadil na židli u stolu. Jediného nábytku, kromě postele, v domě. Zavřel oči a konečně usnul léčebným spánkem.
Vzbudil se až něco před polednem. Rána ho pálila a modlil se, aby v ní neměl infekci. Napadlo jej, že by si ze zásob bylin a léčivých nápojů v klášteře, vzal něco, co by mu pomohlo. A tak vyrazil na cestu.
Léčitel se s ním ani nerozloučil, neboť byl již znovu v hospodě, kde trávil většinu dní, kromě doby, kdy někdo potřeboval ošetřit bez zbytečných otázek.

Černovlasý chlapec sbíral na kus kůry smůlu z nedalekých jehličnanů, jak mu přikázal Jakub, aby měli čím utěsnit v lodi díry. Zrzavý mladík pak nožem, od bratra Jana, opracovával trup podivného člunu, vyrobeného z kmene trouchnivějícího stromu, k němuž byli přivázány dva kmínky, které pomáhaly plavidlo nadnášet.
Práce šla chlapcům rychle od ruky a nebezpečně vypadající člun se měnil v docela přijatelné plavidlo.
„Kamire, jsi tady. KAMIRE!“ zakřičel Jakub. Když se mu malý chlapec neozýval, vydal se ho hledat. Hoch ležet kousek od smrčku, z něhož dostával smůlu. Poklekl u něho a znovu spatřil jeho bledou tvář. „No tak, řekni něco,“ dožadoval se zrzavý mladík na chlapci slov.
„V klášteře …, bratr Jan,“ soukal ze sebe s obtížemi Kamir a pomalu se mu vracela zdravá barva do tváře.
„Pro dnešek jsme toho udělali dost. Pojď, vrátíme se,“ řekl Jakub a pomohl chlapci na nohy. Pro jistotu po celou cestu byl u jeho boku, aby ho včas mohl podepřít.
Bylo pomalu již poledne a oba chlapci měli klášter již na dohled, když si všimli vyzáblé postavy, jak přelézá zeď do zahrady. Přidali do kroku a ještě, než muž vstoupil do kláštera, zjistili, kdo se to vrátil domů.
Bratr Felix se opatrně proplížil zahradou do kuchyně a potom do svého pokoje, kde si oblékl novou sutanu. Nešikovně zašitou ránu si začal trochu omývat, když křik a děs ovládly klášter.
Bratr Ignác se o zákeřné vraždě bratra Jana dozvěděl, jako jeden z prvních. Okamžitě vyběhl do podkroví, kde se staral o vzdušné posly a svému nejmilejšímu holubovi přivázal na nohu zprávu pro velitele domobrany o mordu jednoho z mnichů. Druhému pak dal vzkaz pro současného velmistra tajného řádu a vyslal jej na cestu do hlavního města království, kde byla hlavní základna Mstitelů bílé růže.
Jakuba s Kamirem zastihla zpráva o vraždě nečekaně, jako lavina. Utíkali seč jim síly stačili na ošetřovnu, kde na jedné z postelí spatřili bílím prostěradlem přikryté, mohutné, tělo otylého mnicha. Zrzavý mladík se slzami v očích padl na kolena a tvář ukryl do dlaní, kam uvolnil všechen svůj žal v slzách.
Malý chlapec položil Jakubovi ruku na rameno a rozhlédl se po místnosti. Na Jedné z postelí uviděl dívku, jež zachránil a přistoupil k ní. Celá se třásla z hrůzného činu, jehož byla svědkem. A dar smrti v jejím nitru hrůzu a smutek nad mnichem ještě znásobily.
„Neboj se,“ promluvil k ní Kemir a když k němu pozvedla své zelené oči, zahleděl se do nich a okamžitě zjistil, co se tu stalo. V duchu pak přísahal, že vraha sám potrestá.

Rasmus dostal zprávu od bratra Ignáce, několik desítek minut po smrti bratra Jana. Věděl koho hledá a okamžitě se i se svými muži vydal do přístavu, odkud měla odplouvat šalupa do hlavního města. Dobře tušil, že pokud loď odpluje, vrah mu proklouzne přímo mezi prsty.
Míšenec kráčel po molu. Několik desítek metrů od něho byla lávka na loď, cesta na svobodu. V kapse přitom nervózně svíral v dlani amulet bratra Jana, jeho dar pro velmistra cechu vrahů. Navíc zabil i legendu mezi zabijáky, alespoň si to myslel, a i kdyby ne, tak jen pouhá zmínka o něm mu zajistí odpuštění a slušnou odměnu.
Blížila se druhá hodina a šalupa se chystala k plavbě. Všechno zboží již měla na palubě a posádka se připravovala odrazit od mola. Jen pár posledních cestujících přicházelo na poslední chvíli, ale jelikož kapitánovi dobře zaplatili, vydržel by na ně čekat i hodinu nebo dvě, než by zvedl kotvy.
Rasmus počítal minuty. Své muže rozmístil podle svého nejlepšího uvážení a ti jen čekali na jeho signál. Pak past sklapla a míšenec se v klidu vydal hrdou chůzí po molu k šalupě. Tvářil se přitom tak klidně, nenápadně, že by ho v davu nikdo nemohl podezírat.
Kerna dělilo od můstku pouhých patnáct kroků, když uviděl statného muže, jak k němu kráčí. Na opasku měl meč a na něm položenou ruku. V tu ránu se rozhlédl po okolí cvičeným zrakem a napočítal deset mužů v uniformě a barvách zdejšího knížete. Chtěl sáhnout po dýce v botě, ale vzpomněl si na svou osudovou chybu, když zbraň nechal v těle otylého mnicha. Teď byl neozbrojen, jen pár kroků ke svobodě a cestě k lepšímu postavení v cechu zabijáků. Možná dokonce ke čtvrté dýce.
Past sklapla a Rasmus dal povel svým mužům. Potom tasil meč a promluvil k míšenci: „Dělej! Dej mi důvod tě zabít. Udělej mi tu radost.“
Kern doufal v poslední záchranu: „Promiňte? Asi jste si mě s někým spletl,“ hrál překvapeného a v očích a chováním se snažil předstírat vystrašeného kupce. „Byl jsem tu obchodně a teď se chci vrátit do hlavního města. Prosím nezdržujte mě. Má loď právě odplouvá.“ Míšence už obklopili členové domobrany.
„Prohledejte ho,“ přikázal Rasmus a jeho muži začali Kernovi obracet kapsy naruby. Když pak rozevřeli zabijákovi násilně dlaň, zlatý medailon dopadl na zem a vrah přestal hrát divadlo a pokoušel se bojovat. Zranění způsobené bratrem Felixem ho však okamžitě odsoudila k prohře, když ho tři členové domobrany strhly na zem a začali mu svazovat ruce.



Jakub druhý den, po vraždě bratra Jana, byl skleslý. Neustále mlčel a jeho tvář budila v každém lítost. Kamir mu dělal společnost, ale jelikož nepromluvil nikdy bez vyzvání, tvořili spolu mlčenlivé duo.
Poprava míšence byla stanovena za dva dny a do té doby se zrzavý mladík rozhodl truchlit. Toužil jen po jediném, vidět vraha, jak se houpe na šibenici. I když jej v duchu napadaly myšlenky, že by zabijáka zabil sám. Těšila ho ta představa, ten pocit zadostiučinění. V ruce přitom svíral medailon bratra Jana, jež mu dal Rasmus během zpopelnění otylého mnicha se slovy: „Určitě by si přál, abys ho měl ty.“
Najednou Kamir přerušil ticho: „Pojď.“
„Kam?“ řekl Jakub a ani na hocha nepohlédl.
„Pochovat bratra Jana,“ odpověděl chlapec a vyrazil. V krátkém odstupu za ním šel Jakub, který si řekl, že mu rozptýlení jen prospěje.
Vyšli z kláštera bez povšimnutí. Alespoň si to mysleli. V dostatečné vzdálenosti od nich je sledovala vyzáblá postava muže.
Kamir zavedl Jakuba k jezeru, na místo, kde měl zakotvenou loď.
„Co tady chceš dělat?“ zeptal se mladík a místo odpovědi mu chlapec ukázal na malý ostrůvek, vykukující z vodní hladiny.
„Proč?“
„Chtěl jsi tam plout kvůli slávě. Tak to teď udělej na památku bratra Jana. Věř mi.“
Kamir nasedl do člunu a Jakub ho dotlačil na vodu. Potom vylezl na loď a jen jejich pozorovatel se stal svědkem, jak jejich podivné plavidlo směřuje ke třem malým ostrůvkům.
Plavba byla až překvapivě snadná. Dokonce i jezero pomáhalo oboum chlapcům v jejich poslání, a tak po proudu dosáhli cíle brzo.
Přistáli a vytáhli loď na mělčinu. Potom se rozhlédli po kousku země o rozloze několika desítek metrů čtverečních, od něhož byli jen kousek vzdálené, podobně velké, ostrůvky, na kterých kromě několika balvanů a keřů nebylo zhola nic.
„Co teď?“ zeptal se Jakub.
„Postavíme pomník. Mohylu, jež bude do skonání světa pozůstatkem o životě skvělého muže,“ odvětil Kamir a začal sbírat kameny.
Zrzavý mladík nosil do středu ostrůvku větší balvany, které dával do základu, zatím co chlapec do skulin dával kamínky. Když byli hotovy, vytvořili rakev s malým úložným prostorem.
Jakub do rakve vložil nůž od bratra Jana se slovy: „Je čas vám ho vrátit. Strach už díky vám z ničeho nemám.“
Kamir potom vzal nůž a odřízl si pramen černých vlasů a oboje vložil do hrobky.
Když se oba chlapci v duchu rozloučili s otylým mnichem, zakryl schránku Jakub velkým, placatým kamenem. Potom nastoupili do člunu a vydali se na cestu zpátky. Bohužel proud, který jim tak usnadnil plavbu se teď rozhodl jim znemožnit návrat. Zrzavý mladík usilovně pádloval vlastnoručně vyřezaným veslem, až se z něho lil pot. Chlapec na přídi pomáhal holýma rukama. Když jim však zbývalo od dosažení břehu tři sta metrů, smůla, vyplňující škvíry v trupu člunu se ve vodě začala rozpouštět a plavidlo nabíralo stále rychleji vodu. A ztrouchnivělé dřevo pak do sebe tekutinu ještě nasálo, jako houba.
Dvě stě metrů od cíle se loď rozlomila a oba chlapci se ocitli ve vodě. Jakub se pokoušel usilovně doplavat k malému chlapci, jež neuměl plavat a teď se topil, ale proud hocha zanesl daleko od něho.
„Kamire!“ křičel Jakub a několikrát si loknul vody z jezera. Síly ho přitom rychle opouštěli. Pak uviděl, jak chlapec zmizel pod hladinou. Jen pud sebezáchovy a touha žít ho donutil otočit se a plavat ke břehu. Avšak sto metrů od něho mu došli síly a začal klesat do hlubin jezera.
Bratr Felix si vyčítal smrt bratra Jana hned, jak se o vraždě dozvěděl. Upnul se pak na jedinou myšlenku, postarat se o oba chlapce, jež si otylý mnich tak oblíbil. Když je viděl, jak opouští klášter, rozhodl se je sledovat a byl jediným svědkem, když odplouvali na lodi k ostrůvkům. Vyčkával potom jejich návratu a dobře udělal, když uviděl, jak se jim rozlomil člun. Navzdory zranění se vrhl do vody a na poslední chvíli zachránil Jakuba. Když mladíka vytáhl na pevninu, rozhlédl se po hladině a hledal černovlasého chlapce, jehož si jezero rozhodlo ponechat. Opět zklamal, kladl si smrt hocha v duchu za vinnu, ale než se stačil proklínat, uviděl z vody vystupovat slizkou bytost. Rybáře, jemuž se loďka převrhla daleko od břehu a on nalezl smrt v jezeře. Napuchlá postava muže pak v náruči nesla malého chlapce. Něžně ho položila vedle Jakuba a potom se podívala na bratra Felixe. Ten uviděl v ohyzdných očí utopeného radost, úlevu a osvobození z útrap nemrtvého života. Potom nemrtvý zřítil do písku na břehu, když mu smrt konečně otevřela svou náruč.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Bilkis 19.02.2008, 9:46:10 Odpovědět 
   Mně se to líbí... Celkově. Omlouvám se, že nenapíšu koment i ke zbylým kapitolám, ale zdá se mi to poněkud nesmyslné, radši všechno shrnu v tomhle jednom. Chyb je tam stále ještě dost, občas ruší při čtení, ale není to nic, co by povídce výrazněji ubližovalo. Samotný příběh mě nadchl, chvílemi jsem se v něm sice mírně ztrácela, ale jinak je to vážně skvělé! Možná by nebylo od věci poprosit někoho, aby se podíval na gramatiku, protože z vlastní zkušenosti vím, že je to občas k nezaplacení a beta člověku může opravdu dost pomoci, zvlášť když si vezmu, že vlastní chyby člověk často přehlíží... No, dám jedničku a budu se těšit na další díly. :)
 m2m 18.02.2008, 21:56:53 Odpovědět 
   Další pokračování slibně se rozvíjejícího se příběhu přineslo pár otázek, celkem slušný zvrat a koneckonců i velkou dávku čtivosti.

„A co ostatní schopnosti, jak byli napsané v knize..." --> byly napsané

stehy byli = stehy byly

síly stačily = stačily
síly opouštěli = opouštěly
došli síly = došly

členové...strhly = strhli

oboum = oběma (!!!!)

Když byli hotovy = hotovi

Pozor na jež/jenž (chlapi v jednotném jsou jenž, ženské jež)

Je vidět, že chybek oproti předchozím opravdu ubylo, což je pro mě známkou toho, že své dílko nenecháváš ležet.
Jen pozor na občas chybějící čárku u oslovení. Občas uletí i čárka v souvětí ("Pozoroval otylého mnicha, jak mu kontroloval obvazy a když se..." --> ...kontroloval obvazy, a když se...).

Celkem nepříjemně působí i souvětí, jehož věty jsou oddělené "áčkem" - takové souvětí pak má třeba dvě "a", ale to je jen stylistický drobek.

Občas ujela koncovka (nebyla to jeho první podobné zranění), ale de facto se chybky ztrácí v množství čtivého textu.

Pozor i na přímou řeč, v jednom případě jsem si všiml, žes použil uvozovací větu před přímou řečí, za níž jsi umístil další uvozovací větu.


Jinak k této části nemám co dodat, příběh se začíná rozjíždět celkem solidně a pár chybek jeho čtivost nepřekazí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Okno fantazie d...
Lišák
MATIČKA
JOFF
Tajemný úsměv
KroowSagira
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr