|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303417 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: JAK JE DŮLEŽITÉ NEZEŠÍLET V. Jodidovská verze ::
| Jenom pro zaryté fanoušky jodidismu. |
| |
|
|
„Pane, máte zpoždění,“ informovalo mne to.
Ale já to věděl. Byl jsem si jistý, že ještě včera bych nad tím jenom mávnul rukou, ale dnes… Dnes jsem si to minutu rozmýšlel, než jsem celou věc pustil z hlavy. Měl jsem přeci důležitější věci na práci.
Ještě teď se vidím, jak pokládám telefon a nadšeně si zapisuji do diáře ta dvě slova. Nikdy bych nevěřil, že se mi to povede. Málem jsem kvůli tomu spáchal sebevraždu – nebo jsem si aspoň myslel, že jsem ji málem spáchal – a teď…
„Vaše zpoždění dosáhne za tři minuty kritického bodu. Můžete být-“
Vypnul jsem to. Cítil jsem, že čas pro mne momentálně nemá žádný smysl.
A zároveň jsem si tím nebyl zase tak úplně jistý.
Pohrával jsem si s myšlenkou, že svou bdělost utopím v nějaké staré počítačové hře, ale než jsem zapnul počítač, přišla mi sms zpráva.
Okamžitě jsem ji vymazal. Je zvláštní, že v dnešní době ještě stále existuje někdo, kdo je ochotný psát smsky.
Slunce se chystalo zapadnout. Sledoval jsem ho z okna. Vypadalo divně. Ostatně jako každý den.
A co když vypadá líp, když se na něj nedívám?
Chtěl jsem něco dělat, cokoliv, jenom abych si přestal pokládat nesmyslné otázky. A abych uspal sám sebe.
Možná jsem neměl pít to kafe.
Začal jsem si prohlížet diář. Bylo v něm spousta místa. A přesto jsem měl pocit, že jsem velmi zaměstnaný. Zaměstnaný nezaměstnaný člověk…
To zní hodně šíleně.
Možná jsem šílený.
A možná jsem jenom letadlo.
Což bylo divné, protože já raději vzducholodě.
Za to může jistě kapela Led Zeppelin.
Podal jsem si blok a sepsal si pár věcí, které bych mohl dělat.
Ale nakonec neudělám ani jednu z nich.
Když jsem byl hotov, pročetl jsem si je, abych mohl proškrtat ty, které nepřichází v úvahu.
Špagety jsem měl včera, ven se mi nechce, vodní dýmku tady nemám, všechny filmy jsem už viděl, seriály taky, žádná úžasně zajímavá hra teda není, fotbal nehraju, kreslit neumím, nemám, komu bych zavolal, šesté kafe nepřipadá v úvahu, unavený nejsem.
Rozhodl jsem se jít za záchod.
Koneckonců jsem to už potřeboval. Kroutil jsem se na židli jako…
A tak, neboť mne nenapadlo vhodné přirovnání, vyrazil vykonat potřebu.
Vysrat se.
Bohužel, bylo obsazeno.
„Jak dlouho vám to bude trvat?“ zeptal jsem se a vyklepával na dveře otázku morseovkou.
„Jak dlouho budeš chtít,“ přišla mi ze záchodu odpověď.
„Ale já bych vážně potřeboval to… Si ulevit,“ poskakoval jsem.
Ozvalo se spláchnutí.
Přílivová vlna spláchla trosečníky.
A muž bez klobouku vyšel ven. Pozdravil mne kývnutím hlavy. Odpověděl jsem na pozdrav a hnal se na toaletu. Jenomže ta byla plná.
„Promiňte, jsem na řadě,“ řekl jsem pánovi v modrém pyžamu.
„Bude to chvilička,“ usmál se na mne a zavřel za sebou dveře.
Chvilička to nebyla. Málem jsem se posral, než mne ten chlap pustil dovnitř.
Když jsem zase vylezl ven, byl můj byt plný lidí. Naprosto jsem nechápal, co tady dělají.
Ale taky jsem se mohl mýlit.
„Kdo sakra jste?“ zeptal jsem se prvního, kterého jsem zdvořile kopnul do holeně.
„Ježíš,“ odpověděl a zašil mi oči.
Chvíli jsem nic neviděl. Pak mi došlo, jak absurdní tohle celé je. A nechal jsem si narůst nové oči, kousek od těch starých.
Všechno bylo tak divně rozmlžené, protože si mé oči zvykaly na to být očima. Posadil jsem se na zemi a čekal, až to přejde.
Trvalo to dlouho. Skoro vteřinu.
„Kdo sakra jste?“ zeptal jsem se druhého, kterého jsem zdvořile vykoupal v nafukovacím bazénku.
„Nevím, ale jistě někdo velmi důležitý, když jsem tady,“ řekl a já od něj poodešel, aby mi nezašil oči, jako ten předchozí.
Vytáhnul jsem z kapsy blok a začal si kreslit všechny ty lidi, které jsem neznal jménem.
Brzy mi došel papír.
„Promiňte,“ oslovil mne muž, který neměl na hlavě bílého čápa. „Kde máte toaletu?“
Ukázal jsem rukou na dveře od hajzlu.
„Děkuji,“ řekl a podal mi čápa, co ho neměl na hlavě.
„Co já s ním?“
Jenom pokrčil rameny a odešel.
„Ehm… Ahoj?“ pozdravil jsem čápa.
Byl umělý.
Hodil jsem s ním o zeď a on se rozpadl.
A s ním všichni ti zmrdi, co jsem si je nakreslil do bločku.
Zůstal jsem sám. A bylo mi smutno. Zase jsem nevěděl, co bych měl dělat.
Vrátil jsem se do pokoje a pokusil se usnout.
Nešlo to.
Tak jsem si lehnul do postele a byl vzhůru celou noc.
Ráno jsem vstal a prohlédl si zeď.
Zdála se mi trošku lepší než ty ostatní.
Přisunul jsem si k ní židli a černou fixou na ni nakreslil dveře.
Jenže jsem nedosáhnul na kliku a židle mezitím někam odklusala.
Děvka.
Bylo mi smutno a připadal jsem si šílený.
No a zhruba v té době jsem dostal spásný nápad.
Nakreslil jsem do těch dveří ještě jedny menší a vzal za kliku.
Bohužel, ty dveře nevedly nikam. Takže jsem je zase zavřel a smazal proudem vody z hadice, kterou jsem si přikreslil. Pak jsem si sedl na zem a čekal na nějaké rozumné vysvětlení toho všeho, co jsem zažil.
A usnul jsem navěky.
Štíplo to jenom trošku, jak mi slíbil.
Přirovnání se včelkou jsem tedy rázně odmítl.
Pak mi svět zešedl a já přestal vyprávět divné příběhy.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 25 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 48 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
