|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303417 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Společenstvo elementálů: Devět sil (10-14) ::
| Pokračování Společenstva elementálů: Devět sil(3-9) |
| |
|
|
X
„Tak, a teď co?“ zeptal se Jakub.
„Nyní se dejte dohromady a dávejte pozor.“ zahřměl hlas. Kluci všeho nechali a poslouchali.
„Elementalisté! Váš boj bude složitý, avšak nejprve poslyšte něco o vašem elementu a jeho užití. Váš element byl vepsán do vaší DNA; od teď se ho je možné zbavit jedinou cestou. A to je vaše smrt.
Dále, element z vás možná udělal nebezpečné i pro sebe samy, ale pokud budete obezřetní a vždy dobře naložíte s vašimi silami tak, jak máte, nemůžete se navzájem ohrozit. Například, Aleši, tvé brnění má extrémní teplotu, ale můžeš si jí pomocí elementu snížit, pokud bys například zvedal poraněného spolubojovníka ze země.
Jakube, ty věz, že jediná část, která je nasáklá elementem, jsou tvé vlasy, kterých se nikdo nesmí dotýkat-“
„Hehe, cože? Vlasy?“ zasmál se Jakub.
„Ano, vlasy; jinak by nevypadaly zelektrizovaně.“ vyjasnila situaci bytost, když mě napadla zajímavá otázka.
„Vy jste nám daroval element, pomáháte nám... ale jak vypadáte? Jak se jmenujete?“
Hlas se na chvíli odmlčel. „Bohužel, momentálně se vám zjevit nemohu; moc Hyperionu je v tuto chvíli velice silná. Možná, pokud porazíte Terora nebo alespoň část jeho elementalistické družiny, bude to možné.“
„Pořád ale nevím, jak vám máme říkat.“
„Jak chcete vy; já svoji opravdovou identitu neodhalím... jsem pro vás jen někdo. Cosi. Kdosi.“
A Tomáš neváhal. „Mistr Kdosi!!!“ vykřikl.
„No to je taky jméno...“ na to Jirka. „Takový typický od Tomáše.“
„Když není lepší...“ pokrčil jsem rameny.
„Ježiši K-“ Lukáš bědoval, ale přerušil ho... Mr. Kdosi. Divné jméno, ale říkat takhle mocné bytosti školácky učitel nebo latinsky mentor se mi zdá divné. Nevíme, kdo to je, tak kdosi, a je to vlasně náš mistr, hlas má jako nějaký pán (Mr.), tak jo, myslím, že mu tak budu říkat.
„Dohodnete se pak...!!“ zahřměl. Pod jeho hlasem ztichl lomoz mezi kluky ve vteřině. „Nyní, ohledně vašeho elementu...
Vězte například, že pokud vám nepřítel způsobí otevřené zranění, můžete ho dočasně zacelit vaším elementem.“
„Cože? A jak to mám udělat třeba já?? Neumím hmatatelnou magii...!!“ namítl Martin.
„To ty jsi se rozhodl pro magii bez elementu, Martine. Nedá se nic dělat.“
„Ale to samý je i u mě... „ zakňoural Tomáš.
„Ty, Tomáši? Ale to je docela lehké; představ si, jak vítr odvane tvou bolest, tvá zranění.“
„Cože?“ zděsil se Tomáš. „No ale... eh... dobře.“
„Tak mne napadlo, když mám magii světla, svátosti a podobně, mohu fungovat také jako léčitel?“ zeptal se Pepa.
„Ano, už jsem čekal kdy se zeptáš! To dozajista můžeš, a myslím, že to bude jedna z tvých hlavních úloh v této skupině.“
Poté, co nikdo nic neříkal, jal se Mr. Kdosi vysvětlovat dál.
„Také, nezapomeňte, že jste element obdrželi teprve nedávno a že nemůžete provádět příliš silná kouzla, například že Aleš nemůže okamžitě vyvolat sopečný proud, nebo ty, Michale, nemůžeš manipulovat s živou zemí, jak se ti bude chtít. Dvojnásob to platí pro Lukáše – ty máš element omezen jen na jednoduchá útočná a obranná kouzla.“
„No, spolehnu se hlavně na zbraň.“ řekl Lukáš.
„Také vězte, že každý element má svůj účinný protiklad a přirozenou obranu – ohnivého elementalistu může lehce přemoci elementalista vodní, elementalistu přírodního zase ohnivý, zatímco dva temní se v boji proti sobě mohou spolehnout pouze na zbraně, a to jen pokud nejsou příliš sloučené s jejich elementem.“
S Michalem a Alešem jsme si vyměnili pohledy – to, co nám vysvětloval, bylo docela pochopitelné.
„Má někdo nějaké otázky?“
Nikdo se na nic neptal, kupodivu, čímž jsem byl docela překvapený.
„Tedy, pokračujme dál! Vaši nepřátelé.“
„Jak už jsem zmínil, váš hlavní nepřítel je elementalista Teror.“
Před řadou elementalistů se vyjevil obraz toho muže, kterého jsem potkal na cestě z Exilu, muže, který na mě zaůtočil. Bylo mi hned jasné, že je to on.
„Jeho elementem je temnota; jeho zbraní je tento meč.“
Před námi se zobrazil meč, ale ne ledajaký: jílec měl ve tvaru písmene L, šedou čepel ve tvaru dlouhého pravoúhlého trojúhelníku.
„Dbejte na neustálou ostražitost v jeho blízkosti. Je to nejhorší nepřítel a prioritní cíl.“
Zase jsem ho poznal. Ne, on to nemůže být, jak by mohl?
„Další dva nejnebezpečnější nepřátelé jsou tito dva bratři - Firen a Magmaros.“
Jejich element byl už podle jejich jmen více než jasný, oheň.
Před námi se objevily obrazy dvou postav – jedna měla černý oblek s rudým lemem, na hlavě červené číro, obličej s voskově žlutou kůží posetý náušnicemi, piercingem, a dalšími ozdobami. Tělem se podobala Jirkovi, v pravé ruce držela také velmi podobnou zbraň, podivnou žhnoucí šavli.
„Ten hubený je Firen; rychlý, univerzální bojovník, jeho hlavní zbraň je ohnivá magie; v boji zblízka používá svůj meč.“
Druhá postava byla rozložitá, spíše široká nežli dlouhá, ale na slabocha nevypadala. Podobný soše, elementalista byl celý z černého kamene, kterým prosvěcoval oheň; tělem mu vedly žilky s magmatickým obsahem. Neměl žádný krk, místo očí měl pouze škvíry se svítící lávou. Tlusté paže, nohy, tělo, o něm se nedalo říct, že by kdy byl člověkem. Původem připomínal spíš jícen sopky. Tento hrozivý protivník měl v pahýlech, připomínajících ruce, dva zářící srpy.
„A to druhé je Magmaros, stejně nebezpečný jako Firen - nehledě na jeho těžkopádné pohyby dokáže obratně zacházet se svými srpy, stejně tak jako se svou magií.“
Magmaros je na rozdíl od Firena elementál ohně – bytost tvořená pouze ohnivým elementem. To proto vypadá tak, jak vypadá.
Tito dva bratři jsou hlavní bojovou silou Terora a nejnebezpečnější hned po něm; perfektně se doplňují a jak jste jistě pochopili, každý využívá jinou doménu svých sil.“
Jirka s Pepou se na sebe potměšile podívali a hned bylo jasné, co si v tu chvíli mysleli.
„A jsou naprosto odolní veškerému ohni – Aleši. Michale, ty si dej také pozor – oheň má devastující účinek na tvůj element.“
Kluci jen přikývli, když mi došlo, že zde bych zase mohl zaexcelovat já jako vodní elementalista; na druhou stranu, oheň roztaví led. Oba ohniví protivníci vypadali hrozivě; Magmarosova pukající kůže nebo Firenova rozedřená tvář ve mně okamžitě vyvolaly strach.
„To je k nim vše. Nyní, elementalista ledu, Sharg.“
Sharg byl vysoký a pohublý; celé tělo měl odhalené, kromě slabin, helmy, a loktů, které měl kryté stříbřitým kovem. Na helmě měl rohy a malé otvory pro oči a ústa. Nedalo se poznat, co to bylo, jestli muž, žena, nebo něco jiného.
Držel dlouhou, šedou hůl s drahokamem v hlavě; na ní bylo poznat, že nesloužila ke kouzlení, ale k boji – byla okovaná a z vrchu ji trčely bodce.
„Sharg používá ledový element i svoji hůl jako bojový nástroj; stále u něj však převládá silná magie před uměním bojovat.
Další je obrovský golem beze jména.“
Uviděl jsem neskutečnou stvůru, dosahující šesti metrů, obrněnou tlustým černým kovem, která vypadala, že se snad nedá ani zabít; když se ale natočila zády k nám, mezi lopatkami bylo vidět masité, rudé místo. To musela být nějaká nedokonalost.
Mělo to tlusté, dlouhé paže a rozsochaté nohy, ale chyběla tomu hlava. A přestože to nějaké lidské znaky mělo, člověk to rozhodně nebyl.
V pažích to třímalo děsivé ostnaté zbraně, které jsem dosud neviděl. Tento strašlivý protivník vypadal jako naše konečná stanice.
„Tohle je on... nevládne žádným elementem, ale má značnou sílu; také je téměř nezničitelný – nedá se nikde poranit.“
Ve skupině zavládl hlahol; tohle byla velmi špatná zpráva.
„Kromě...!! odhaleného prostoru mezi lopatkami – který je jeho jedinou slabinou a několik dostatečně silných kouzel nebo ran zbraní do tohoto místa ho může lehce zabít.
Na druhou stranu, k jeho zdolání je pochopitelně třeba více elementalistů – pečlivě si rozmyslete, kdo se mu jak dokáže postavit.“
Kluci se zděsili při pohledu na toto monstrum, stejně jako já; pokud je třeba k jeho porážce více elementalistů, může se střet s ním velice rychle zvrtnout v marný boj o vlastní život.
„To jsou prozatím všichni – ale Teror neustále používá moci Hyperionu k získání nových následovníků; můžou se mezitím objevit další nepřátelé, nebo můžete potkat čisté elementály stvořené jeho mocí.“
„Technický dotaz: Co je to elementál?“ zeptal se Tomáš.
„Bytost tvořená pouze elementem.“
„Tak dobře - snad je porazíme, co, kluci.“ zamrkal Michal. „Jsou ještě nějaké tipy, které nám můžete dát?“
„Neznám o nich nic bližšího; snad jen, vaše odvaha je zásadní. A nyní poslouchejte, platí to pro všechny.
I když jste se doteď cítili jako, a teď snad nikoho neurazím, jako adolescenti, jejichž největším problémem byla výuka, děvčata, nebo třídní kolektiv, s tímhle jste se dosud nemohli sejít.
Budete na bojišti; opravdovém. Život a smrt, sláva a stud, vítězství a prohra... to všechno jde s tím; musíte se začít chovat tak, jak jste se dosud nechovali; musíte provádět rozhodnutí, se kterými jste se nepotkali... a především. Přestože se někteří neznáte, musíte se spřátelit; musíte dát dohromady toto společenství, Společenstvo Elementálů!“
Objevil jsem se na cestě z Exilu... všechno bylo tak, jako předtím. Také mne napadlo, že by to mohl být jen sen. Rozhodl jsem se zjistit pravdu přeměnou.
Transformace.
A byl jsem tu ve své ledové podobě, okamžitě jsem se změnil zpět a přidržel se plotu.
Hlavou se mi honily nesčetné otázky. Proč, popravdě, já? Co nás čeká? Jak vypadá boj na život a na smrt s elementy? Přežijí moji přátelé? Přežiji já? Společenstvo elementálů?
A především, jak to všechno dopadne?
Nemá smysl se snažit na tohle všechno odpovědět, už byla noc, tak bych už nic nevyřešil; sebral jsem se a vydal se po cestě domů.
Ale byl jsem šťastný. Byl jsem šťastný, že mám po boku své přátele.
XI
Typické ráno...
Podíval jsem se na hodiny; bylo 7:25, čas jít na snídani a do školy. Pozdravil jsem se s rodiči, kteří díkybohu nic nezaznamenali, umyl se a šel snídat; na mém mobilu se nacházelo několik nových zpráv – vzal jsem si ho a četl:
Odesílatel: Kuba
Text: Cau, dik za element a za vsechno, ale hele, doufam ze kvuli tomu nechcipnu a vis az kam chodim do skoly. Snad umi Mr Kdosi naky teleporty
Aha... doufá, že může Mr. Kdosi přemisťovat, koneckonců pokud ne, zabije nás Teror jednoho po druhém. Ale protože byla klidná noc, z nejhoršího jsem se dostal. Snad bude fér i zbytek.
Odesílatel: Michal
Text: Diky moc za element a zes me pribral. Doufam, ze se to nak nezkazi. Nepiseme zitra neco z dejaku?
Tak tuhle zprávu jsem si zřejmě vyzvedl pozdě.
Odesílatel: Jirka
Text: Nechapu sice moc, proc sis nas dva vybral - ale pokud něco bude, budem s tebou bojovat radi :)
No co. Aspoň, že nikdo zatím neprotestuje.
Dojedl jsem a vydal se do školy.
Školu jsem měl ke svému štěstí asi padesát metrů od domova. Chodil jsem zatím jenom na zš, ale byl jsem s ní docela spokojený. Devátý ročník už byl odpočinkový, ale trochu té snahy jsem musel vynaložit, to abych měl šanci se vůbec dostat na střední jen s dobrým prospěchem, zkoušky bych nejspíš neudělal.
Naše škola byla poměrně velká, obepínaly jí oranžové zdi, měla tři patra a tři pásy oken jí lemovaly po celém jejím obvodu; za ní byl stadion, kam jsme většinou chodili na tělocvik. Měli jsme tam také čajovnu.
Prošel jsem hlavními dveřmi přes vrátnici do šaten; pozdravil jsem pár známých a vzadu už jsem viděl přezouvajícího se Michala.
Naše třída, 9.A., nebyla dobrá parta. Byl to mizerný kolektiv, kde, kdybych přeháněl, panovaly zákony džungle. Někdo, kdo se dokázal začlenit do jedné ze skupinek měl vystaráno; kdo ne, nemohl se zde cítit dobře. Už dvě žákyně byly vyhnané z tohohle uskupení a nebylo nepravděpodobné, že by se k nim dřív nebo později někdo přidal.
Pozdravil jsem Michala, vyměnil bundu a boty, a šli jsme do třídy.
„Tak co, co včerejšek? Nezměnilo se něco, vědí to vaši?“ začal jsem.
„Ne! Jen to ne, to by to dopadlo. Ale, napadlo mě jedno moc dobrý kouzlo, o přestávce nebo po škole ti ho někde ukážu.“
„Jo, tak jo...’’ kývl jsem, „Napadlo mě: neslyšel jsi něco ve zprávách o elementu, že by se třeba ukazoval?“
„Nic moc, jen je u nás první ptačí chřipka.“
„Hm...doufám, že si dá Teror a zbytek načas, necítím se na to ho potkat.“
„To jsme dva. Ale trochu mě štve Martin.“
„Co je zas s ním?“
„Nevypadá, že by to bral vážně. Navíc ty jeho zvyky, pokud nepřestanou, tak nevím.“
„Ještě uvidíme.“
Vešli jsme do třídy... nic nového. Holky se bavily o svých nových partnerech, kluci vzadu hráli fotbal; přátelský introvert Marek bavil naši Andreu, nejchytřejší a nejhezčí dívku ze třídy, Lukáš s Martinem se dnes výjímečně neprali. Asi jim včerejšek pročistil hlavu od blbostí.
Usedl jsem do své lavice v druhé řadě; přede mnou seděli Michal, Lukáš a Martin, připravující si sešity na první hodinu, český jazyk.
Měli jsme naši paní učitelku třídní, která chudákovi Martinovi dala za tři z referátu a dozvěděli jsme se něco o umělcích národního obrození. Druhá hodina to samé, jen o něco méně referátů a o něco více obrozenců.
Zazvonil zvonek na velkou přestávku.
„Hej, tak pojď, ukážu ti to príma kouzlo!“ řekl Michal.
„Tak jo, jdem. Lukáši, poď taky.“
„A proč zas?“
„Nedělej pitomce, chci vidět, co umíš, nebo tě něco naučit, pokud sis to doma nezkoušel.“
„A PRO- „
„Ježiši!’’ Michal mne táhl za rukáv, „Radši jdeme bez něj!“
Lukáš byl obklopen svým fanklubem, tak jsme ho radši nechali být, jinak by se to zase zvrtlo.
Přišli jsme na záchody; opřel jsem se o rám dveří vedoucích do místnosti, abych hlídal, jestli někdo nejde.
Michal se transformoval a já s napětím sledoval, co mi předvede; při pohledu na Michalovu přeměnu mi po zádech přeběhla husí kůže; nikdy už to nebude takové, jaké to bývalo.
„Koukni!“
Elementalista napřáhl ruku a z dlaně mu vyjel ven tlustý ostnatý kořen, který nešťastně zasáhl protější zeď. Ze zdi se sesypaly dlaždice a Michal zatáhl osten zpět.
„Sakra, to jsem nechtěl.“
„Dobrý, radši už běž, bude hodina, já tu ještě pobudu.“
„Jo, jasně.“
Michal odešel do třídy a já si zašel do kabinky. Z legrace jsem se transformoval a prohlédl si v odrazu plechového splachovadla svou novou podobu.
V koutku oka jsem zahlédl figury, prorážející sklo třídy.
XII
Okamžitě jsem vyběhl ze záchodů. Na chodbě už nikdo nebyl - začala hodina. Ihned jsem zabočil do třídy a uviděl situaci.
Do třídy vrazili okny čtyři elementalisté.
Všichni byli oděni do černých kombinéz a masek, s proudy ohně pulzujícími pod jejich oblečením, v rukou drželi meče.
U katedry stál transformovaný Michal s uvědomělým výrazem ve tváři a zpoceným obličejem, Lukáš stál vedle něj, třesoucí se strachy, a Martin okamžitě vyskočil na lavici, měnící se ve svoji ozbrojenou podobu, stavící se čelem smrti, která po něm natahuje ruce.
Zbytek třídy zachvátil chaos, všichni se kolem mě hrnuli ze třídy; učitel nikde.
Téměř jsem zpanikařil; tohle byl už skutečný test schopností. V té rychlosti jsem si ani nevzpomněl na nějaké kouzlo, které bych použil. Stál jsem tam jak smyslů zbavený, nevěděl jsem, co udělat, abych nic nezkazil a i sám přežil. Ale nebál jsem se – byl jsem tu se svými přáteli. Musím bojovat, pokud ne za sebe, tak alespoň za ně.
Vyrazil jsem z davu s mečem a zaútočil jsem na elementalistu nejblíže u mě.
Rozmáchl jsem se a ťal po něm vší silou. Vykryl to svým mečem a druhou rukou po mě vypálil nějaký ohnivý projektil. Náraz mne srazil na zem; cítil jsem, jako bych hořel. Naštval jsem se – copak mě jediným úderem přemohl, v jediném momentu jsem zklamal?
A ten pocit byl náhle pryč - přišla zpět i moje vůle bojovat. Elementalista se hrnul ke mně a já si vzpomněl na jedno nejspíš ledové kouzlo z filmu, co jsem kdysi viděl. Neváhal jsem, a tak když byl nepřítel u mě, napřáhl jsem ruku a soustředil se na zašpičatělý kus ledu; když se v mé mysli zrodilo kouzlo, z dlaně mi vyjel dlouhý ledový bodec. Fungovalo to.
Elementalista se, probodnutý, octl na zdi, kam ho přimrazil osten.
Bylo to nemožné. Kouzlil jsem jen jednou, a ten pocit byl neskutečný, jako by uvnitř mě sněžilo. Ale není čas na spekulace, musím jít dál. Rozhlédl jsem se, a jako jediný ze žáků ve třídě zůstal můj známý, Marek.
„Co tu chceš pořád...!!“ křikl jsem na něj, ale ten jako by mne neslyšel.
Marek rychle uchopil meč mrtvého elementalisty a šel pomoct Lukášovi, který jen bezmocně utíkal nepříteli, zatímco Michal bravurně odrážel svou holí útoky dalšího bojovníka. Martin s očima plnýma nenávisti vystřílel do mrtvého elementalisty zbytek pomyslného zásobníku.
Vyběhl jsem na stupínek za katedrou pomoci Michalovi, avšak jakmile jsem ho minul, ten svým kouzlem, které mi ukazoval na záchodě, protrhl svému nepříteli hruď. Na to, co z elementalisty zbylo, jen zíral s prázdným výrazem ve tváři, zhrozený svým činem. Neudržel to a vyzvracel se.
Rozhlédl jsem se, kde je náš vyučující - učitel se skrýval za katedrou a volal z mobilu - tak tady je. Vyměnili jsme si pohledy... bylo jasné, že jak mě, tak i kluky poznal.
Mezitím Lukáš s Markem zneškodnili dalšího elementalistu; rozhlíželi se, kdo přijde dál, Michal se na mě díval, co řeknu.
„Hej...!! Musíme přece pomoct zbytku Společenstva!’’ vykřikl jsem. „Michale, Lukáši, běžte do deváté dé pro Jirku a Tomáše, Martine, běž před školu, ohlídej to tam a počkej na zbytek!
Já jdu za Alešem !“
Kluci kývli, ale působili nejistě.
„Kamile, co se to tady děje...?!“ zeptal se učitel.
„Vy jste mě poznal...je to doopravdy na dlouho. Ale není to žádná hra; doporučuji vám se někde schovat. Dobře, kluci, jdeme!“
„No a co já, hm?“ ozval se Marek.
„Ty se na to vykašli. Promiň, ale nemáš ele... ech... prostě na to zapomeň!“
Markovu odpověď jsem neslyšel; už jsem totiž uháněl ze třídy pomoci našim ohroženým přátelům.
„Kluci, všichni v pořádku ?“
„Jo, jde to.“
„Dobrý.“
„Tak jo, hodně štěstí vám přeju... a až se setkáte s klukama, sraz před školou!“
Rozdělili jsme se; běžel jsem do druhého patra, kluci po schodech dolů a do vedlejšího pavilonu. Hlavou se mi honily různé myšlenky. Zabil jsem svého protivníka, musel jsem mít velké štěstí.
Nebo mi to prostě jde... vždyť i ostatní zvítězili bez šrámů.
Moment. Zabil jsem člověka? Ano... zřejmě ano. Ale kdybych nezasáhl, bylo by po mně a neměl bych sebemenší šanci uspět. Musel jsem to udělat a jestli se budu tímhle zaobírat u každé oběti, která přejde Společenstvu přes cestu a zemře, z vůdce party se stane ufňukánek. Tohle můžu nechat někomu jinému z týmu, vadit mi to nebude, ale já si to nepřipustím.
Na chodbě nikdo nebyl, všichni seděli ve svých učebnách. Právě jsem před sebou viděl vyvrácené dveře s cedulí 9.B., ještě doutnající na zemi. Ze samotné třídy se nesly zvuky boje.
Vběhl jsem do třídy; všechno bylo ohořelé, viděl jsem na zemi spoustu spálených těl.
Uprostřed byl Aleš ve svém brnění a s kosou; proti němu se rozmachoval poslední z elementalistů, kteří v této místnosti zaútočili.
„GRÁÁ!!“ ozval se řev. Zlaté „Ultima“ zasvitlo a kosa zasáhla elementalistu - Aleš ho rozsekl vedví.
Bylo to děsivé - z mrtvého protivníka tryskala černá krev.
Naskytl se mi hrozný pohled na moc ohnivého elementu. Jak už jsem řekl, celá místnost byla spálená a na zemi ležely nedentifikovatelné zbytky lidí, těžko říci, zda žáků, nebo útočících elementalistů. Bylo to všechno příšerné, až na omdlení. Jedno bylo prozatím jasné... podcenili nás, nevěděli, že ovládáme element.
Středem místnosti ke mně kráčel Aleš. Prošel kolem mě beze slova a mířil pryč ze třídy.
„Hej, Aleši...? Seš to vůbec ty?“
Srovnal jsem s ním krok... choval se podivně.
„...Jo.“
„Co se stalo?“
„...Co asi. Viděls’ třídu, ne?“
„Počkej na mě, ne?“
Aleš se rozběhl ke schodům. „...Jdu si je všechny podat...!!“
„Sraz před školou!“
Zastavil se, kývl, a zmizel pryč.
A teď jsem tu byl sám, ochromený pohledem na zničenou třídu. Nevěřil jsem tomu.
Staré koleje mírumilovného života, i když s nějakými menšími obtížemi, byly nadobro vyvrácené a teď jsem jak já, tak i moji přátelé, jednou z hlavních rolí v tomto konfliktu.
Viděl jsem místo, kam jsem tři roky chodil, spálené, díval jsem se smrti do očí a bojoval s ní...
A zvítězil.
Zvítězil jsem, abych vítězil dál...
...A vedl Společenstvo. Možná. Možná taky ne,to ukáže čas.
Naposledy jsem se podíval na zpustošenou třídu... otočil jsem se, a běžel. Běžel za svými přáteli, kteří teď jistě před školou čelí dalšímu útoku.
V podlaží pode mnou zavládl chaos; učitelé se pokoušeli ovládnout masu studentů, vystrašenou útokem elementalistů. Ale útočníci jako by nikoho jiného nevnímali; když se jim někdo dostal do cesty, zaplatil za to.
Rozeběhl jsem se po schodech; přeskočil jsem zábradlí, abych se dostal přes masu žáků, a potom už jen běžel vstříc východu ze školy.
V nastalém chaosu jsem viděl i policisty, bojující proti elementalistům; marně. Někde úspěch měli, ale jen pomálu. Z davu po mně vyskočil další elementalista; jeho drtivému útoku jsem se vyhnul a sekl mu po zádech, načež zavrávoral a padl k zemi.
Rozběhl jsem se davem; nejmladší žáci na mě zírali s úžasem, jiní se jen prostě snažili z toho chumle dostat...učitelé měli na dav pramalý vliv. Otočil jsem se; viděl jsem několik elementalistů, jak mi jsou v patách... Jen jsem běžel dál, a přede mnou už se v dlouhé hale rýsoval východ.
Zrychlil jsem. V pravém pavilonu jsem viděl Jirku, Tomáše a zbytek Společenstva, jak utíkají souběžně se mnou k druhým vratům; skočil jsem ze schodů, a teď už jen dlouhá, šedá hala před vchodem. Jak jsem se blížil k cíli své snahy, zjistil jsem, že vrata jsou zavřená a zamčená, jako vždy.
Otočil jsem se; ze schodů se řítila šestice elementalistů, s jasným cílem.
Mnou.
Natáhl jsem před sebe ruku a znovu se pokusil kouzlit; z ruky vyletěl míč o velikosti melounu, který rozbil prosklený východ ven.
Nahrbil jsem se, jako bych nesl ragbyový míč, a prorazil si cestu ven zbytkem dveří.
Zamířil jsem si to k obelisku před školou, kde se už míhalo několik barevných postav –Společenstvo.
V patách jsem měl stále temné elementalisty; jak jsem se blížil ke skupině, poznal jsem Michala, Lukáše, a Jirku s Tomášem. Z druhého vchodu najednou vyběhl Aleš, prorážející vrata spolu s částí zdi a mířící teď už společně se mnou ke Společenstvu.
Doběhl jsem, letmo jsem se podíval, kde jsou všude útočníci, a promluvil ke klukům:
„Jakej je stav?“
„Samý drobný šrámy, jen Tomáš to schytal do ruky.“ odpověděl Michal.
Podíval jsem se na Tomáše; ruku měl v lokti rozříznutou, ale bolest bravurně zvládal – zůstal mu jen starostlivý výraz v obličeji.
Poplácal jsem ho po rameni. „Drž se, Tome!“
Vrátil jsem se zpět do seřazeného Společenstva, a vytasil meč.
Podíval jsem se na místo, odkud jsem přiběhl – útočníci už byli skoro u nás. Parta smrtonošů si pro nás přišla, přišla si nás otestovat a zabít. Něco musím udělat – nedám naše kůže na trh zadarmo.
Jirka znejistil. „Tak jo, hele, co teď?“ Tomáš zase pevně uchopil kopí, nehledě na naříznutou paží.
„Taste zbraně, A NA NĚ!“
Uposlechli mě. Společenstvo se rozběhlo a ve tvaru ‘’V’’ vrazilo do skupiny nepřátel – Aleš v popředí projel útočícím davem jako nůž máslem.
Jeden z nich se po mně ohnal mečem, ale já jeho úder šťastně vykryl svým bastardem. Nepřítel znovu ťal – tentokrát provedl prudký výpad. Já provedl úkrok do strany a pravou rukou jsem ho chytil po krkem a strhl na zem, kde jsem ho probodl. Byl jsem svými bojovými schopnostmi značně překvapený.
Těsně vedle mě prolétla vzduchem hvězdice – podíval jsem se na její cíl – na elementalistu, který ji vcucnul do zvláštního ohnivého víru, který zformoval roztočením dlaní u sebe. Podíval jsem se na útočníka, na Jirku, co on na to, přičemž bleskurychle semkl ruce a vystřelil z nich fialovou lebku.
Ta zmateným protivníkem prolétla, zanechávající v něm díru - sám se skácel k zemi jak podťatý a lebka zmizela ve vzduchu. Příšerné, ale efektivní.
Rozhlédl jsem se, zda na mě neútočí ještě někdo – ale nikdo tu už nebyl.
„ODHOĎTE ZBRANĚ!!“
Ohlédl jsem se; na silnici kolem školy stálo několik policejních aut, blokující cestu ze školy. Za nimi byl kordon policistů se zbraněmi, mířícími na nás.
Přiletěl ke mě Tomáš. „Jestli chceš, udělám tornádko.“ zažertoval.
„Ne, jen proboha to ne!“ vyděsil jsem se.
„...No tak, jen si to zkuste...!!“ zahlaholil na ně Aleš, dávající ruce v bok ve svém tlustém brnění.
„Dobrá, smíte tu být dál.’’ ozvalo se z megafonu.“Jdeme zkontrolovat školu.“
„Seš dobrej diplomat.“ komentoval to Jirka.
Lukáš nevěřícně pokrčil rameny. „Jakto, že...?“
Jakmile vyběhli policisté ze svých krytů, kolem kordonu aut prošel Pepa.
„Mám sice síly jen chvíli, ‘’ pokrčil rameny, „ale prosvětlit mysl jsem jim dokázal.“
„No nazdar!!’’ přivítal bratra Jirka. „Tys měl dneska ale práci, ne?“
„Ten, jak mu říkáte, Mr. Kdosi, mě sem teleportoval.“
„Hele. Asi všichni víte, co se stalo, a Jirko, řekni to prosím bratrovi. Takže, kdo tu je...?“
Přepočítal jsem si Společenstvo – chyběli dva.
„Michale, kde je Martin? A neviděli jste někdo Jakuba?“
Jak jsem to dořekl, po schodech z centra Lužin přiběhl Jakub neskutečnou rychlostí; v jeho šlépějích sršely jiskry.
„Jseš nějakej naspeedovanej, ne?“ řekl Jirka.
„Nazdar, no, zjistil jsem, že si můžu elementem pomoct ke zrychlení, a Mr. Kdosi mi to před chvíli všechno řekl. Ještě, že jsme měli až od jedenácti.“
Jak se zdá, tak se ‘’Mr.Kdosi“ docela uchytil, to se mi líbí. Nakonec je z zpočátku hloupého nápadu nejoblíbenější záležitost, jak už to tak bývá.
„Tak to máš dobrý, já se asi s lezením pod zemí moc neuplatním... no.“ řekl Michal.
Pepa pokýval hlavou. „Ale je dobře, že mu to řekl včas.“
„No, Mr. Kdosi mi to jakoby řekl v hlavě... divnej pocit.“
„Jo, to by mě taky zajímalo, jaký to je. Tak, a co ten Martin?“ otočil jsem se na Michala s Lukášem.
„Taky bych rád věděl, proč tu není, vždyť byl s náma, žejo, Lukáši!“ obořil se Michal.
„To jo, ale jak jsme se u atria zapletli s těma třema, někde musel zůstat... jo a hlavně - byl tam Teror!“ doplnil Michala Lukáš.
Při vyslovení toho jména mě zamrazilo. Vůdce opozice, ten, co mě napadl. Setkám se s ním podruhé?
„To by vysvětlovalo, proč se zatím nikdo z těch vycvičenějších neobjevil, když tam byl sám - nebo ne?“ řekl nejistě Pepa.
„To je fakt.’’ Michal se rozhlédl po Společenstvu, „Půjdeme teda hledat Martina? Nebo ne?“
Pokrčil jsem rameny, ale náhle mě vyrušil Jakub. „Koukněte, to je on!“
Ze seskupení u školy vyšla známá postava. Martin k nám šel nezvykle pomalým krokem, výrazem byl úplně mimo. Motorika jeho těla byla podivná, skoro jako by ho k pohybu nutila nějaká umělá síla. Nikdo se neodvážil pohnout – až na Michala a potom i Lukáše. Je jsem ale zbrzdil rukou, něco se mi pořád zdálo divného.
„Já jsem tady...“ vykoktal Martin.
„Martine, není ti nic?“ zeptal jsem se.
Měl jsem strach z toho, co by mohlo přijít společně s ním.“Já...jsem...v pořádku...“ Přibližoval se k nám pomalým, šouravým krokem.
A vtom spadl na zem. Ze zad mu vytryskla proudem krev.
„Martine!!“
„Ne!!Pergl!!“
Společně s Michalem jsem přiběhl k Martinovu bezvládnému tělu a se zděšením jsem viděl, že se mu ze zad řine krev; byl probodaný na několika místech hlubokými ranami.
To není možné.
„Pepo, dělej!!“ zakřičel Michal.
Pepa ale už u Martina dávno byl a prohlížel si jeho proděravělé tělo. Převrátil ho naznak a prohlédl si, kde byl přesně zasažen.
Potom vstal. Pohlédl na nás, a řekl:
„Terorova hniloba zasáhla srdce. Už mu nemůžeme nijak pomoct.“
Pepa vytáhl hůl, udeřil s ní s zahřměním před Martina, poklekl k ní, a modlil se. Shora na ně svítil paprsek světla. Ta chvíle byla zázračná, ale příšerná zároveň. Martin opustil Společenstvo jako první... nemůžu tomu uvěřit. Co se stalo tak hrozného?
A zatímco se před vchodem do školy rojili davy lidí, boží světlo protrhlo oblohu a ozářilo mrtvého kamaráda.
Díval jsem se smutně na Martinovu mrtvolu; ležel tam, viditelná zranění se mu zacelovala. To jistě dělá Pepa, aby Martinovo rozsekané tělo nevyděsilo ostatní. Opřel jsem si hlavu o koleno a zavřel oči.
Michal s Lukášem stáli poblíž a neměli daleko k slzám; zbytek Společenstva se zdálky smutně díval na tuto scenérii smrti. Za tohle mě musí Michal a Lukáš nenávidět.
Já Martina sice nikdy rád neměl, ale tohle jsem mu nepřál. Zvolil jsem si ho svobodně, protože jsem v něm i přes jeho otravné jednání viděl, že to byl i kus přítele a nebojácného bojovníka.
Vstal jsem ze země a nevěděl jsem, co mám udělat.
XIII
Martinovo tělo se začalo hýbat. Nejdřív ho podivná síla postavila do polohy, jako by stál, poté se vznesl nad zem.
„Ustupte, rychle!“
Kluci jen s námahou odmanévrovali vzad, za mne, zpátky ke Společenstvu. Je možné, že se stal zázrak?
Náhle Martinovo tělo vydalo podivný, černý prstenec, který nás všechny od něj jakousi zvláštní silou odmrštil. Martin otevřel oči a pohlédl na nás. Otevřel pusu a usmíval se, jako by měl z něčeho radost. Vtom vytáhl dvě pistole, které nevím, kde sebral, a seskočil zpátky na zem.
V ten moment bylo všechno jasné. „Honem! Zpátky do skupiny!“ křikl Pepa.
Společenstvo sledovalo Martina, který šel k nám. Okolí se podivně začalo vlnit; vzduch se třásl. Temní elementalisté přicházejí...
Travnaté kolo, které zaujímalo prostor před školou, vzplanulo a vyšli z něj Firen a Magmaros.
Proud vody z fontánky u laviček po mé levici zmrzl...fontánka spadla a na jejím místě se v záblesku světla objevil Sharg.
Uslyšel jsem další kroky; otočil jsem se a stála tam trojice dívek z mé třídy, Tereza, Kristýna, a Markéta; všechny tři měly element a nebylo pochybu o jejich straně v tomto boji, stejně jako u Martina. Tak i je do toho zasvětili. Vždyť není logické, že by do toho šly, ty by se spíš někde zašily a na všechno se vykašlaly, ale jak se zdá, cosi je změnilo. Stejně jako Martina.
„Utvořte kruh, honem... !“ zavelel jsem.
Vtom byl chodník přede mnou zasažen černými blesky, které kroužily na tom místě ještě pár vteřin, spojující se v jednu záři, ze které vystoupil Teror. Poprvé ho od Hůrky vidím znova.
Z panelového domu, směrem odkud přišly elementalistky, se ozval strašlivý zvuk. Zatím jsem ho neuměl k ničemu připodobnit.
Obrovský černý stín seskočil ze střechy domu a dopadl s ohlušujícím úderem na zem.
Byl to ten Terorův golem, o kterém nám říkal Mr. Kdosi. Sálal z něj strach, stejně jako když nám ho Mr. Kdosi ukazoval.
„Nezapomeňte. Slabé místo na zádech.“ poradil tiše Jakub.
Golem roztáhl své dlouhé okované hnáty a vydal ten strašlivý zvuk, jako před chvílí. Bylo to něco mezi rykem velblouda a zabučením krávy. Bylo to nepřipodobnitelné.
Nikdo ani nedutal.
„Jak vidím, máte už element. Vidíte; s tím jsem nepočítal.“ řekl Teror.
„No jo, no... debile.“ zasmál se Jirka.
„Blbečku. Moji ohniví bratři si s tebou poraděj.“
Firen s Magmarosem se na sebe zatvářili jako dva breakdanceři, když jdou na podium. To jsou blázni, pomyslel jsem si.
„Tak, Kamile, kohopak sis zvolil do své partičky.“
„To je magor.“ špitl Pepa Jirkovi. Bylo to poprvé, co jsem od něj poslední dobou slyšel sprosté slovo.
Teror si společenstvo začal měřit arogantním pohledem.
Schyluje se k hroznému boji, nevím, jak dopadne. Viděl jsem všechny zástupce opozice a měl jsem z každého z nich strach. I když jsem měl element ledu, dlaně mi zchladly, smysly zbystřily a někde vzadu v hlavě mě motivovala radost, že bojuji po boku svých přátel.
Letmo jsem se ohlédl; Tomáš a Lukáš vypadali, že každou chvíli utečou – viděl jsem jim v očích strach, oni se s ničím takovým nikdy nesetkali a zřejmě boj tak brzo ani nečekali. Aleš tam stál s kosou připravenou, jako socha, bez sebemenšího pohybu. Pepa stál nejblíže ke mně s rukama v bok, v jeho závěsu stál Jirka, který se tiše smál Terorovým řečem.
Jakub si zaujatě prohlížel nepřátele, jako by se na nich snažil najít nějakou slabost; Michal to ani nevnímal. Stále smutně hleděl do země, musel vzpomínat na časy s Martinem, který teď stál poblíž, připravený ho zabít.
Stejně jako mě, Lukáše... kohokoli. Je mi Martina líto.
„Tak...Aleš!! No vida, bejvalej spolužák. Tebe bude sranda si podat, viď, špekáči.
A potom flegmatik Podlesný a jeho ekzém.“
Jakub by se po Terorovi už vrhnul, ale Tomáš ho v pudu sebezáchovy zadržel.
„Proč ho držíš ...? To je prostě Jakl...a hele, Jirka, s „temným elementem“. A ten velkej, to je bratr, předpokládám?.“
„Proč už nebojujeme, když pořád jen plácáš blbosti?“ na to Michal.
„Tebe neznám, ale taky jseš jasnej. Stejně jako ten... se zbraněma.“ Martin vystřelil párkrát do vzduchu.
Tohle není Teror, kterého jsem teď už najisto poznal...není to David Roter, bývalý spolužák. Možná má jeho tělo, ale duši ne. Hyperion ho ovládl, stejně jako Martina. Řeči, co zde vedl, jsem ještě od nikoho neslyšel. Teror se choval jako typický šablonovitý záporák.
„Ale jsem tu proto, abych zničil jedinou opozici, která stojí Hyperionu v cestě.
Zabte je. Jednoho po druhém.“
„Jdeme do nich!!“ zakřičel jsem.
Boj začal; začali se kolem nás rojit, jako když se uzavírá kruh. Uchopil jsem meč a čekal na to, co se stane. Firen natáhl ruku a uprostřed nás vybuchla dlažba, jako při nějaké sopečné erupci.
Těsně jsem uskočil k fontánce, kde na mě už čekal Sharg. Rozmáchl se na mě svou holí, ale já těsně zabránil srážce svým mečem. Sharg mě kopl, přičemž jsem napadl dozadu.
Tohle nejsou takoví amatéři, jako elementalisti ve škole.
Po Shargovi jsem vypálil ostrý ledový úlomek, jako jsem použil ve třídě; ten do Sharga jenom narazil a skutálel se k zemi.
Sharg se svým huhlavým hlasem zpod helmy zasmál.
Jen se směj. I když mu elementem nemůžu ublížit, pořád ho můžu použít k obraně!
Soustředil jsem se na nějaký štít. Představil jsem si hranatý, kovový, a pak znovu ten stejný, ale z ledu. Doufal jsem, že to bude fungovat; štít se mi v hlavě míhal a mizel, protože jsem se nemohl dost rychle soustředit. Nastavil jsem před sebe ruku a podíval se na ní. Štít se na ní bez problému zformoval, jako by ze vzduchu. Výborně...
Okamžitě jsem jím vykryl tvrdou ránu od Sharga, přičemž jsem uválel sud stranou a hbitě jsem se zvedl.
V koutku oka jsem zahlédl Michala, jak jakousi fialovou bariérou z hole odráží Martinovy střely s vypjatým šklebem, jak se koncentroval, a Aleše, drtivě napadajícího svojí kosou Terora.
To ale už byl znovu Sharg připravený na útok. Roztočil se a se svojí sekyroholí se ke mně pomalu, ale jistě přibližoval. Co teď?
Přišel jsem na zajímavý nápad. Zahnul jsem kolem sloupu elektrického vedení, který byl asi metr ode mne. Jak jsem čekal, Sharg si mého manévru v bojové zuřivosti nevšiml a protrhl holí ochranný kryt a zasáhl holí do rozvodu, což zapříčinilo zkrat.
Elektřina s ním trhala a já se ho radši nedotýkal, aby mě také nezachytila. Ale věděl jsem, koho by nezachytila určitě.
„Jakube!’’ křikl jsem, „Pojď sem!!“
Jakub se oprostil od svého boje s Terezou, honem přiběhl – situace mu byla jasná. Lehce se pousmál a dodal: „Díky, Kamile, ...Na!“
Jakubova sekera se zakousla do Shargova boku a ledový mág spadl bezvládně na zem.
Vtom mezi nás skočila Tereza; ve skoku Jakubovi nařízla krk jedním ze svých drápů a druhým jen těsně minula moje rameno. Kuba zavrávoral a padl na zem. Nyní proti mně stála Tereza.
„Pepo! Honem! Máme tu zraněnýho!“
Udělal jsem pár úkroků, abych viděl, kde je Pepa a případně dostatečně pozdržel protivnici.
Stáli jsme proti sobě jako dva nepřátelé – faktem „muž versus žena“ jsem se nezabýval. Nebyl čas ani prostor.
Zapomněl jsem popsat naše ženské protivnice.
Všechny tři byli ze třídy, kam po čtyři roky chodíme já, Michal a Lukáš, a všechny tři byly výborné kamarádky; Tereza byla charakterově spíš takový diblík, pokaždé plná energie. Líbila se Michalovi, ale to už je dlouhá doba. Jediná z jich tří nekouřila, takže nepatřila ani k ‘’undergroundové’’ partě ze školy.
Od šesté třídy mě neměla ráda, nikdo neví proč; pořád mě pozorovala, co udělám za hloupost; nejspíš jsem ji doopravdy bavil.
Abych řekl pravdu, chápal jsem Michala, že se mu líbila – i mně byla sympatická, ale charakterově mě pokaždé dostávala. Nerad jsem proti ní bojoval, ale určité odvetné myšlenky tady byly.
Tereza zaujala bojový postoj se svými drápy na rukou, a já jsem na jejich špicích viděl krev.
Už to někdo od ní schytal? Nebo hůř, byl zabit? To doufám, že ne...ale nebudu první - přičemž Jakub se s Pepovou pomocí taky určitě postaví na nohy.
Se svým mečem a provizorním štítem jsem se připravil na boj... pevně jsem uchopil části zbroje a byl připravený na všechno. Rusovlasá dívka na sobě měla rudé kimono; ovládá nejspíš ohnivý element, musím si na ní dát pozor.
Tereza ze svých drápů vypustila sprchu jisker, na obranu jsem nastavil štít – a když tlak ustal, odklonil jsem štít, abych viděl, kde je; v tom momentu štít prorazily dva tlusté bodce.
V úleku jsem ho upustil a spíš ustupoval dozadu. V dáli jsem viděl, jak Pepa stojí nad Jakubem s holí nad hlavou a na Jakuba svítí světlo. Jeho rána na krku se hojila a pomalu, ale jistě, jako by byl zvedaný, vstává. Takhle Pepa léčí? Žádné složité zákroky, jen nechá zapůsobit element? To je fantastické.
Uchopil jsem meč do obou rukou a rozmáchl jsem se po Tereze; ta mému drtivému útoku těsně uhnula, a když už jsem do svého chvatu dal tolik síly, jistě bych se pomalu vracel do vyrovnané pozice. Provedl jsem otočku a představil si, jak vyvolám ledovou vlnu nárazem meče na zem. Bylo to zvlášní, jak by asi z asfaltu mohl vytrysknout led?
Udeřil jsem do země, ze které směrem k Tereze vyrostly tři ledové zuby. S potížemi jim uhnula, až ztratila rovnováhu, a já se usmál a dal ruku v bok. Co to, proboha, dělám za hlouposti? Asi už mi to moc leze do hlavy; nevadí. Kouzlo se koneckonců zdařilo, tak jsem měl důvod mít radost.
Moje sebedůvěra ale zmizela v momentu, kdy mě velká síla kopnula oběma nohama do prsou. Byla to Kristýna, která se ode mě odrazila na zem.
Kristýna patřila ke špičce školních „kuřáků“. Pokaždé působila jako frajerka; hezká sice byla, avšak mně se nijak nelíbila; neměl jsem ji rád pro její sebejisté až arogantní vystupování, které mi místy lezlo na nervy. Dobře sice vycházela s celou třídou, ale bylo to nejspíš kvůli ní, že z naší třídy odešla jedna spolužačka pro problémy v kolektivu.
Téměř nikdy jsem neměl tu „čest“ mít s ní problémy, ale když už, nesnažil jsem se nijak odporovat; prostě jsem jí udal autoritě. Zbabělé, ale účinné.
Nyní jsem ležel na zemi a cítil jsem se, jako by do mě vrazilo beranidlo.
Kristýna stála přede mnou, ve svém tyrkysovém topu a džínách, s blonďatými vlasy na ramena. Na zápěstí měla připevněné ostré drápy, stejně tak jako Tereza.
Ohnivá elementalistka k ní za okamžik přiběhla, zatímco jsem jsem se vzpamatovával a horko těžko hledal meč. Dech jsem sbíral po kouskách. Copak mě teď porazí? Holky?
Obě dvě se na mě vrhnuly s tasenými zbraněmi a bylo jasné, že se s vyraženým dechem tak rychle na nohy nedostanu. Ťaly ve stejný moment; natáhl jsem před sebe ruce a snažil se z posledních sil vytvořit nějakou ledovou zábranu, která by zabránila zásahu.
Nebylo to těžké; mezi dlaněmi se mi zformovala nezvykle silná namodralá membrána.
Bodce jí sice prorazily, ale Terezu něco zasáhlo do zad a přepadla přes mě. Koutkem oka jsem zahlédl dlouhý, žlutý šíp, kterému jiskřil konec.
Díky, Jakube.
Popadl jsem dech, štít hodil stranou a rychle se postavil na nohy, svírající meč.
„Tu máš!“ zaslechl jsem Jakuba, sekajícího Kristýně po boku. Ta to ale na poslední chvíli zadržela, odrazila se ze země a provedla salto nazad.
„Zvládneš to?“ křikl jsem.
„Jo, to bude v klidu.’’ přikývl Jakub, „Pomož spíš Alešovi, jde po Terorovi!“
„A co Tereza, odrazíš jí taky?“
Podíval jsem se, kde je, ale už tu nebyla, jako by se vypařila. Jakub pokrčil rameny a šel změřit své síly s Kristýnou.
Běžel jsem zpátky k Společenstvu; nalevo se bili Jirka a Pepa s Firenem a Magmarosem – jejich boj byl zatím více než vyrovnaný.
Michal nejspíš nějak zahnal Martina, protože se společně s Tomášem a Lukášem snažili dostat Terorova golema na lopatky. Jak to tak vypadá, daří se jim, to jsem snad ani nečekal.
Napadlo mě, kde by mohla být Markéta, poslední z tria dívek.
Otočil jsem se a jako na zavolanou, dotyčná stála na střeše školy, se stejně nepřirozeným chováním jako její kamarádky. Markéta roztáhla křídla a letěla směrem na mě.
Srazila mne k zemi; ocitli jsme se v podivném chumli rukou a nohou. Zůstal jsem ležet, Markéta si s pomocí elementu přetvořila pravou ruku na obrovský osten a ťala mi po hlavě. Jediný způsob, jak ji odrazit v tu chvíli, kdy mě vlastně zalehla, bylo nějak zapojit celé tělo. Napadl mě nějaký ledový záchvěv sebe sama.
Představil jsem si, jak se ze mě po větru šíří led, a dílo bylo dokonáno. Ledová esence, kterou jsem vystřelil z těla odrazila Markétu do vzduchu.
A konečně, když jsem se postavil, viděl jsem na svou protivnici ze stejné bojové pozice, jako ona.
Markéta byla ze všech tří...naprosto odlišná.
Byla s Kristýnou nejlepší kamarádka - převzala některé její zvyky a záliby, ale já věděl, že je uvnitř jiná.
Byla doba, kdy jsem ji měl rád z celého srdce, kdy jsem udělal cokoli, jen abych ji měl. Jen abych ji měl pro sebe. Ne pro Marka.
…
A teď jsem viděl, co z ní udělal Hyperion.
Celá oděná v černém, zahalená ještě dlouhým pláštěm; měla dlouhé, černé, havraní vlasy; to vše, ještě s jejími křídly tvořilo dojem temného anděla. Přibližovala se, odhodlaná mě zabít.
Ne jako já, já nemohl; tady ale nezáleželo na mně. Boj začal.
V letu se na mě vyřítila s rukama zdeformovanýma do ostrých zbraní; natáhl jsem před sebe ruku, představující si před sebou ledový balvan, do kterého by narazila. Nic se ale nestalo! Jakto?
Markéta si ale nejspíš myslela, že na ni připravuji lest, a stočila svůj let předčasně nahoru, přes násep, udržující školu na vyvýšené plošině ve volném prostoru. I když mi kouzlo z neznámých důvodů nevyšlo, dobře to dopadlo.
Změnila směr a já se dal na úprk po straně travnatého kola, ze kterého na začátku boje vystoupili Firen a Magmaros, po té straně, kde jsem nikoho ze Společenstva neviděl, ani nevím proč.
A najednou jsem zahlédl Terora s Alešem. Aleš držel v podřepu kosu, trhající s ní paprsek, který po něm Teror vystřelil. To byla chvíle pro mě.
Skočil jsem po Terorovi; oba jsme spadli na zem. Jak Aleš, tak Teror museli být v tomto momentu naprosto překvapeni.
Markéta, vědoma si toho, že by mohla zasáhnout i svého nynějšího spojence, změnila dráhu letu a neškodně proletěla kolem školy.
„Aleši, na ní!!“
Vzápětí jsem uválel od Terora několik sudů stranou, zatímco ze svého těla vytrčil dlouhé bodce, které by mne, kdybych na něm setrval, roztrhaly.
Postavil jsem se na nohy a před sebou jsem viděl pouze jeho...
Bylo to já a on.
Oba dva jsme si hleděli do očí, oba připraveni na chybu toho druhého.
Letmo jsem se ohlédl, jestli na mě Markéta stále neútočí – a ne, viděl jsem, jak i když létala, nemohla přistát kvůli Alešovi. Proč, proboha, Aleš nekouzlí?!? Vždyť by jí mohl lehce sestřelit!
Ale to byla ta chvíle, na kterou Teror čekal.
Máchl mi mečem po hlavě, ale já v mžiku nastavil bastarda na obranu – meče se s třesknutím zaklesly do sebe, jeden oponent tlačil na toho druhého... ale ani já, ani Teror neměl prozatím navrch.
Teror ale po mém sevření z očí vypálil dva tenké fialové paprsky, které mi projely ramenem... sice jen lehce, ale zůstaly mi tam dva ďolíčky. Bolestí jsem zvolnil tlak a ustupoval.
Teror po mně vystřelil z dlaně dva tmavé výboje, kterým jsem, díky bohu, uhnul.
Co teď? Rameno mě pálí a ztratil jsem cit v pravé ruce. Z toho se musím alespoň na chvíli dostat – a teď mě to došlo. Ukazováček a prostředníček levé ruky jsem přiložil k dvou dírkám na rameni a představil si, jak je zamrazuji. A k mému překvapení to i zafungovalo. Bolest přestala a já byl připraven na další sérii Terorových útoků. Teror se pouze usmál – a náhle přišla rána do zad, silná jako úder perlíkem. Přesměroval ty dvě koule zpátky na mě!
Teď jsem ležel na zemi ve vnitřním podchodu školy, odkud se s pomocí policie dostávali žáci a personál ze školy.
„Stůj nebo střelím!“ ozval se hlas.
„To jsem potřeboval. Táhni.“
Vykoukl jsem z lehu a viděl jsem, jak nějaký policista pálil po Terorovi z pistole; ten to ale vykryl černou, kulatou bariérou a po strážci pořádku vymrštil černou dýku.
Okamžitě jsem vstal na nohy a pevně sevřel meč; tohle se mi hodí. Přesně jsem se soustředil, a dýku jsem ledovým paprskem sestřelil stranou. Začínám se do toho dostávat; kouzlení už není tak těžké, jako předtím.
Nevím, co udělal onen policista, ale já jsem se rozběhl a s pevně uchopeným mečem ťal po Terorovi. Vykryl to poprvé, podruhé, a potřetí mně stačil seknout do boku. V puse jsem ucítil horkou krev a levou rukou jsem se zkratově chytil za břicho.
Raněný jsem kulhal pryč s Terorem v patách, snažící se ránu zaplnit ledem vypoušťeným z ruky.
Cítil jsem hněv; sny o pomstě Exilu, mne, Markéty, všech, co jsem sem zatáhl, věděl jsem, že to teď nejspíš zakončím. Otočil jsem se zpátky na Terora, který zvolnil pohyb, nevěděl, co se stane, ale ani já. Ucítil jsem nenávist, jako bych byl stvořený pro boj, cítil jsem krev pulzující ve spáncích, záchvat zuřivosti...
„BEZHLAVÝ ŘEZ!“
Zaplálo mi v očích; rozeběhl jsem se na nepřítele s fosforeskujícím mečem, ze kterého vysvitly modré paprsky. Cíl byl jediný, Teror. Nežil jsem pro nic jiného, než to tady a teď skoncovat.
Teror vystřelil z dlaně černou kouli; ta se o mě jen neškodně roztříštila a protivník se v tu chvíli skoro až polekal.
S řevem jsem zasáhl svůj cíl a vyletěl do výšky společně s mým mečem v jeho těle. Cítil jsem, jak měním polohu zbraně, uchopil jsem meč jako hůl, stále sekající do Terora, který, jakmile dopadl na zem, v záblesku zmizel.
Stál jsem na zemi s černě zabarveným mečem, rozzuřený bojem; okolím se ozval hluboký, táhlý řev, jako by křičel predátor...byl jsem to ale já.
XIV
Nevěděl jsem, co mě to popadlo, ale já ho porazil.
Ohlédl jsem se, jak se komu daří – viděl jsem, jak obrovský Terorův golem skáče na střechu školy a běží pryč po dalších budovách.
Doběhl jsem na stranu spáleného travnatého kola, tam, kde bojovala většina Společenstva, a přede mnou se otevřela scenérie po boji.
Aleš tam stál skrčený, těžce dýchající, jednou rukou se opíral o kosu; na brnění měl díry, které se černě blýskaly. V tuto chvíli byl vyčerpaný; pomstil své padlé spolužáky, jak si to nejspíš přál.
Jirka a Pepa nějakým zvláštním způsobem spoutali Markétu; Pepa na její čelo svítil nějakým paprskem z hole; nevím, jestli ji nechce zabít... ale Pepa byl na nějaké „vychutnávání“ dost starý a pro Jirku by tohle nebyl fér styl boje.
Jakub, pomlácený, stál před školou, pozorující místo, kudy utekl golem, stále držící svoji sekyru, posetý šrámy od hlavy až k patě, dokonce mu chyběl trs jeho zelektrizovaných vlasů. Jeho skelný, prázdný pohled prozrazoval dost.
Tomáš zrovna přistál; na břiše měl velikou díru, ta byla ale vyplněna jakousi bílou látkou, která ho nejspíš zachránila od vykrvácení i smrti samotné. Muselo to být nějaké Pepovo léčivé kouzlo.
Michal a Lukáš se navzájem podpírali, mířící od laviček sem k nám. Bylo jasné, že odražení tohohle útoku byl prozatím vrchol náš sil.
Do jednoho jsme měli beznadějné výrazy; co na tom, přežili jsme v plném počtu, až na chudáka Martina...
Široké okolí bylo poznamenané bojem elementů; nesčetné krátery, černé, spálené plochy, liány, čouhající ze země... Michalovy, nejspíš. Na několika místech byly zasekané hvězdice, strom vedle fontánky byl zase zkroucený do tvaru písmena U.
Ale jedno bylo jasné. Vyhráli jsme náš první boj.
Přišel jsem k Pepovi s Jirkou, nejistý si s tím, co dělají.
„Kluci, co to provádíte?“
„Tak...už to bude...NO!“ vykřikl Pepa.
„Cože?“
Markéta otevřela oči; Jirka zvolnil sevření, aby mohla vstát.
Rozhlédla se; viděla nás všechny a s každým, po kom přejela pohledem, měla větší strach, bylo to dost jasně vidět. Vzepjala svá křídla a beze slova letěla směrem přes most severně od školy, na Velkou ohradu, kde bydlela.
„Co to mělo za smysl?“ zeptal jsem se.
„Vyčistil jsem jí hlavu od Hyperionovy moci na podobném principu, jako jsem přesvědčil policii před průchodem. Zdá se, že úspěšně.“
„Pepo, to se ti povedlo. Myslíš, že bys takhle mohl osvobodit více lidí?“
„Jen ty, u kterých je posedlost Hyperionem minimální, navíc jen jednou za delší dobu... teď mi pomohl i sám Mr. Kdosi.
Přeci jenom si ještě s elementem nejsem tak jistý. Je to veliký úspěch.“
„Děkuju ti, že jsi pomohl zrovna jí.“
„Není zač, Mr. Kdosi mi řekl, že byla posedlá Hyperionem nejméně... a že - „ Pepa skončil uprostřed věty; „Ne, to je hloupost.“
Byl jsem zaskočený jeho chováním. Snaží se mi snad něco zatajit ohledně Markéty? Než jsem ale stačil cokoli namítat, už se okolo nashromáždilo celé Společenstvo. Teď nebyl pravý čas to rozebírat.
„Děkuju, že jste bojovali. A děkuju i za to, že jsme vyhráli - „
„Proč jsi nechal umřít Martina?“ přerušil mě Lukáš.
„Viděli jste ho snad, nebylo mu už jak pomoct!“
„Ale mohl jsi zůstat s ním, proč jsi ho poslal před školu hlídat to tady?“
To sám nevím, asi jsem se mu bál dát větší roli.
„Věřil jsem mu, protože by to tady uhlídal, a navíc, vy dva s Michalem jste si snad stačili, ne?“
„Jak, stačili? Nikdo nevěděl, co potkáme!!“.
„Ježiši. Kdyby se stalo to samý, co Martinovi nám, jsme mrkev, ještě že to odskákal jen on...“ řekl Michal.
„Právě proto!! Nevím, proč bys měl vést Společenstvo ty!“
Jirka se zasmál a poplácal Lukáše po rameni. „A kdo ho povede, asi ty, co, ty vědátore.“
Rozzlobený Lukáš reflexivně vypálil po Jirkovi ohnivou kouli, které sotva uhnul.
'Teď ale dostaneš sodu, kamaráde !!“ Jirka vytasil scimitar.
Včas ale mezi ně skočil Michal. „Kluci, dost!! Zamyslete se nad tím, co teď chceme udělat, takhle se jen navzájem pozabíjíme!“
„Musíme dostat Terora, ale nehodlám se bavit o tom, kdo povede Společenstvo. Nesu vinu za vás za všechny. Martina jsem zklamal, ale vás už nesmím-“
„Kancelářský kecy. Jak chceš dokázat, že nikdo už neumře?“ stále namítal Lukáš.
„Možná, když všichni budeme držet pospolu jako jeden tým, můžeme přemoct Terora, stejně jako teď, když jsme ho vlastně překvapili!“ řekl Michal.
„Nojono, jenže já za Kejmlem nepůjdu. A řekl bych, že nebudu sám.“
„Pcha!! Jestli někdo se mnou nechce jít, ať to řekne rovnou, byla to vaše svobodná volba !!“
„No právě, že ne.“ řekl Jakub.
Připojil se i Pepa: „Když jsi nás seznámil s elementem, neměli jsme na vybranou.“
„Mohli jste uhnout; do ničeho jsem vás nenutil. Pokud někdo chce vystoupit ze Společenstva, ať to řekne hned!“
„Já!! A kdo vůbec vymyslel ten debilní název, Společenstvo Elementálů?“ řekl Lukáš.
Cítil jsem určitou spojitost s Mr. Kdosi, že bych ho měl bránit...znovu jsem cítil, že to je někdo, koho znám, ale kdo?
Ohnal jsem se po Lukášovi mečem.“Mr. Kdosi!“
Ten ustoupil, a zdálky po mně hodil ohnivou kouli. Tu jsem rozsekl, ale jiskry mi vlétly do obličeje, tak jsem se snažil protřít si oči, abych něco viděl.
Vtom mě něco srazilo k zemi, a nemohl jsem dál bojovat. Byl jsem naprosto vyřízený.
Vstal jsem, a hlaholu okolo jsem si vůbec nevšimal. Zase už jsem, díkybohu, viděl dobře.
„Kdo se ke mně chce připojit, ať to udělá. Já jdu každopádně za Terorem; buď ho porazím, nebo ne.“ Otočil jsem se a šel směrem na Velkou ohradu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 18 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 37 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
