|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Přežít a stvořit osud (15.kap.) ::
 Kaileen |
publikováno: 12.06.2008, 6:10
|
| Přežít a stvořit osud (15.kap.) |
| |
|
|
Za odměnu zrada
Cestou jsme se zastavily ve Skari, kde jsme seznámily Coritu s kněžkou Soy i s bohyní Narat. Měly jsme podporu boha Madd, jenž měl pomáhat léčit případná zranění, pak se přidal také bůh přírodních živlů Bo, který přislíbil příznivé podmínky pro cestování. Tird slíbil, že zabíjení nebude bránit, pokud ale necháme žít alespoň jednoho dospělého draka a jedno byť nevylíhnuté mládě, aby byla zachována přírodní rovnováha. Dohodli jsme se, že tak učiníme, pokud to bude trochu možné.
Bo nám cestu opravdu zjednodušil. Slunce příliš nepálilo a nevysilovalo ani nás, ani koně. Deště jsme také zažily jen poskrovnu a bouře se nestrhla ani jedna. Dokonce pak na úpatí hory zařídil jemnou mlhu, v níž jsme se mohly snáz ztratit. Jediným problémem bylo jídlo. Nezůstala tu téměř žádná zvěř, takže jsme se živily jen rostlinami, kterých tu ale také nebylo mnoho. Velkou část území spálili draci svým ohněm při hledání potravy.
Koně jsme už dříve nechaly na území Pealu, aby nás zbytečně nezdržovali. Hraniční horu jsme stejně musely překonat po svých. Navíc nehrozilo prozrazení. Jenže jsme teď byly obtěžkány zbraněmi, což nás trochu zpomalovalo. Pokud jsme náhodou narazily na podzemní díru, zdaleka jsme se jí vyhnuly. Nejdříve jsme chtěly zmapovat loviště draků. Původní plán předpokládal, že létají stále na stejná místa. Ovšem brzy jsme zjistily, že tihle vytrvalí letci loví pokaždé jinde a ani jsme nevěděly, ze kterého směru se vrátí, ale věděly jsme, že na stejné místo. Bylo to nebezpečné rozhodnutí, ale nic jiného nám nezbývalo. Musely jsme se přesunout až na jejich horu, a to dost vysoko. Hroty šípů jsme namočily do šťávy jedovatých bylin, našly si své úkryty ve skalní stěně a čekaly, až padne večer.
První noc se nám nedařilo. Draci si nás sice nevšimli, ale právě proto létali daleko od nás, kam naše šípy už nedolétly. Potřebovaly jsme návnadu. Ale kde ji vzít? Tak Kaileen vydávala zvířecí zvuky a tím lákala draky blíže k hoře. Já a Corita jsme se je snažily zasáhnout. Taktika sice vyšla a trefit se také nebyl problém, ale jejich kůže byla moc silná a naše šípy ji jednoduše neprorazily, ani když jsme střílely dvěmi najednou. Ráno jsme se musely pokusit alespoň některé z nich najít, protože už nám jich zbývalo málo. Znova jsme je napustily jedem. Copak tihle obři nemají žádné slabé místo? Vzpomněla jsem si, jak Kaileen náhodou bodla zorda do oka. Proč to nezkusit?
Znova jsme se skryly do svých úkrytů a vyčkávaly. Když draci vylétli, začali se rovnou poohlížet v blízkosti hory. Zřejmě si pamatovali, že zde včera byla možná potrava. Jeden z nich náhodou přeletěl přímo kolem mě, udělal velký okruh a vracel se zpět. Že by něco ucítil? Když prolétal podruhé, otočil hlavu a vychrlil plamen ohně. Naštěstí jsem měla štít připevněný k ruce, takže jsem se mohla hned chránit. Přesto byl žár ohně nesnesitelný. Začala jsem se dusit, ale to už se znova vracel. Nebyl čas. Věděl, že tu jsem. Vzala jsem dva šípy a namířila rovnou do žhnoucího oka. Ano! Těsně přede mnou se drak vzepjal a strašlivě zařval. Chvíli se ve vzduchu zmítal, pak jsem zahlédla jak padá. Ostatní draci se slétli na jeho místo a kroužili okolo. Schovala jsem se pod štít a čekala. Snad odletí.
Myslela jsem, že je to zázrak, ale to Corita a Kaileen způsobily hluk, aby je odlákaly. Teď se vrhli po nich. Podle našich odhadů zbývali čtyři draci a my jsme byly jen tři. Coritě se podařilo také jednoho zabít, ale s Kaileen to vypadalo špatně. Dvě monstra se nad ni slétla a chrlila oheň. To nemůže přežít. Kdyby snad unikla ohni, ten žár ji udusí. Všimla jsem si, že můj drak se nabodl na hrot nižší skály, takže jsem vyběhla z úkrytu a snažila se pozornost těch dvou otočit na sebe. Běžela jsem ze všech sil k tomu mrtvému drakovi. Doufala jsem, že se s ním skála neutrhne a nezavalí mě. Utrhla se se mnou. Už jsem neběžela, ale řítila se dolů. Naštěstí jsem nabrala správný směr, a jak se později ukázalo také správnou rychlost, a zachytila jsem se jeho ocasu. Jen díky tomu sesuvu mě ti dva nedostihli. Drak ještě pořád dýchal, ale visel břichem vzhůru, takže na mě nemohl útočit. Když nás draci napadli, schovala jsem se pod něj a plameny místo mě dorazily jeho. Ještě párkrát zakroužili okolo a pak mě nechali být. Vraceli se ke Kaileen a Coritě. Copak mě necítí?
Napadlo mě, že jsem načichla sírou a zkusila to. Pomalu jsem se plížila po skále nahoru na své původní místo. Už jsem myslela, že mě našli, ale když jsem se přitiskla ke skále a oni neviděli pohyb, ani mě necítili, zase mě nechali být. Dokázala jsem to. S Coritou to také začínalo vypadat zle. Pořád tady byli tři velká zvířata oproti třem (doufala jsem v to) malým ženám. Podařilo se mi dostat se na dostřel a vpálila jsem jednomu z nich další dva šípy. Sice se právě otáčel a já ho místo do oka trefila do spodní části tlamy, ale důležité bylo, že šípy prošly kůží a teď už moji práci dokoná jed. Zbývající dva začali zuřit. Chrlili oheň naslepo do všech stran. Tady už bylo potřeba štěstí. To jsme měly. Aniž by mě zpozorovali, dostala jsem se až ke Kaileen. Nebyla na tom dobře, ale žila. Corita mezitím zasáhla dalšího draka. Toho posledního jsme musely nechat žít. Teď jen přežít do svítání. Asi bychom moc šancí neměly, protože jsme vyplýtvaly téměř všechno střelivo, ale poslední drak najednou sám od sebe odletěl. Chvíli bylo ticho, pak jsme uslyšely kvílivé zvuky. Bylo nám to jedno. Hlavně, že už je po všem.
Corita se přesunula k nám.
„To vypadá dost špatně.“
„Musíme ji rychle ošetřit. Jak ji dostaneme dolů?“
„To nevím. Měly bychom ji tu nechat. Myslím, že nepřežije. Je to zbytečné riziko. Co když se vrátí?“
„To nemyslíš vážně?!“
Chtěla jsem ji zachránit za každou cenu. To Kaileen jsem za všechno vděčila a Corita také. Bez nás by dlouho své království neměla. Nebo možná ano, ale vládla by drakům někde z podzemí stejně jako Paulus. To jsem jí také řekla.
„Věděla do čeho jde a jaká jsou rizika. Přijala je. To je život bojovníka a hrdiny. Tak to prostě chodí.“
„To jsou slova zrádce!“ zakřičela jsem na ni.
Bodla.
„To jsou slova těch, co chtějí přežít,“ odpověděla mi a odešla.
Šplhala dolů sama. Nechala nás tady. Co mám asi tak dělat? Vždyť tady nahoře ani neroste nic, co bych mohla na zranění alespoň přiložit, natož léčit. A navíc teď sama cítím palčivou bolest v břiše, a to určitě není dobré. Nemohu tomu uvěřit. Copak by to opravdu udělala? Copak by mi po tom všem vrazila nůž do břicha? Podívala jsem se dolů a uviděla krvácející ránu.
„Nechci umřít. Já ještě nechci umřít,“ znělo mi v hlavě.
Co mám, k sakru, dělat?
„Narat! Madd! Tirde! Zachovaly jsme tvoji rovnováhu, pomoz zachovat tu naši. Prosím.“
Na nic si nevzpomínám. Na žádná zázračná světla, nebeskou manu ani nic podobného. Jednoduše jsem upadla do stejného bezvědomí, v jakém už dávno byla Kaileen. Probudila jsem se se stejnou bolestí, s jakou jsem omdlela. Kaileen už byla také při sobě a čekala, až se proberu. Byla zle popálená, ale spíš jsem měla strach, že se udusila. To se naštěstí nestalo a vypadalo to, že dýchá docela dobře. Předtím jsem si v panice nevšimla, že měla u sebe léčivé byliny. Procitla jsem právě když mě jimi ošetřovala.
„Vítej mezi živými. Kde je Corita?“
„Chtěla tě tady nechat.“
„To máš za to, že jsi neposlechla?“ ukázala na moji ránu.
„Ne, za to, že jsem jí řekla, že je zrádce.“
Překvapilo ji to.
„Dobře jsem tě vychovala. Odvaha ani drzost ti nechybí.“
To nejhorší jsem měla za sebou. Rozptýlila mě a já si toho ani moc nevšímala. Pak ošetřovala sebe a vyptávala se na poslední události.
„Teď uvidíme, kolik máš síly a štěstí. Musíme dolů, než nás tady ten poslední drak najde.“
Trvalo nám to několik hodin. Doufala jsem, že na nikoho nenarazíme, protože jsem sotva šla, natož abych mohla bojovat. Bohové nám pomáhali, to bylo znát. Dostaly jsme se na pobřeží. Tam se daly alespoň chytat ryby a na těch jsme přežily dokud jsme se dost nezotavily, abychom mohly pomalu pokračovat v cestě. Nechtěly jsme tady setrvávat déle než bylo nutné, takže jsme se za pár dní vydaly do Pealu.
Když jsme se konečně dostaly přes hraniční horu, zjistily jsme, že musíme i dále pokračovat po svých. Coritě se opravdu podařilo přežít samotné a sebrala i naše koně.
„Tu musí bohové milovat,“ zavrčela Kaileen zlostí.
„Tak nás tam skoro nechali umřít a jí dali ještě dva koně navíc,“ přisvědčila jsem jí.
„Přesto bychom jim měly být vděčné. Také nás tam mohli nechat,“ snažila se mě Kaileen uklidnit.
Ale dobře jsem viděla, že jí to vadí stejně jako mně. Nicméně dostaly jsme se do Pealu, a to je hlavní. Zbraně máme taky a bez koní jsme vlastně začínaly. Takže jsme na tom v podstatě stejně, jako když jsme se poznaly, jen jsme o nějaký ten šrám bohatší. Musely jsme jít dlouho, než jsme narazily na vesnici. Zastavily jsme se v krčmě. Hostinský si nás pamatoval. Zde jsme se poprvé setkaly s barbarskými cizinci. Uctivě nás zdravil a nabízel pohár piva.
„Přines niyté!“ rozkázala Kaileen.
„Dnes slavíme a vy můžete také. Vojáci už nebudou plenit vaše vesnice. Hleďte všichni! Zde stojí ta, která sama skolila dva černé draky,“ ukázala na mě.
Nevím, zda nám to uvěřili nebo to byl jen důvod k pití, ale všichni se radovali a pili na naše zdraví. Hospodský už nás znal, takže platit jsme nemusely. Také jsme neměly čím.
Časem jsme ukradly koně a jak jsme projížděly krajem, viděly jsme stále ještě rozbořené boží chrámy. Hned nám bylo jasné, že na to budeme muset dohlédnout, když už jsme to slíbily. Ale připadalo nám, že bychom měly nejdříve pozdravit Soy a uklidnit ji, že jsme v pořádku. Viděly jsme u ní upřímnou radost, tak jsme pár dní pobyly, navzájem si povyprávěly zážitky a ona pomohla doléčit stále ještě živé rány. Mohly jsme poděkovat Narat i ostatním bohům a dokonce nám odpustili stavění chrámů. Prohlásili, že my jsme vykonaly více, než od nás očekávali a máme před sebou ještě dlouhou cestu. Stavění chrámů je povinností věřících, ne hrdinů.
Udělaly jsme dobře, že jsme se tu zastavily. Dostaly jsme zajímavé zprávy, které jsme si později v Isharu ověřily. Ubožák Kirth prý padl potupně rukou královského kata za to, že nechal královnu bojovat a sám zatím seděl na jejím trůně. Teď visí na náměstí, straší děti a čeká, až jeho tělo rozeberou ptáci.
Když jsme vyjížděly z kláštera, Kaileen zvolala: „Corito, jsi osudem tisíců lidí. Je čas, aby se někteří z nich stali osudem tvým!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
