obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915375 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39513 příspěvků, 5744 autorů a 390426 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Přežít a stvořit osud (15.kap.) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Přežít a stvořit osud
 autor Kaileen publikováno: 12.06.2008, 6:10  
Přežít a stvořit osud (15.kap.)
 

Za odměnu zrada


Cestou jsme se zastavily ve Skari, kde jsme seznámily Coritu s kněžkou Soy i s bohyní Narat. Měly jsme podporu boha Madd, jenž měl pomáhat léčit případná zranění, pak se přidal také bůh přírodních živlů Bo, který přislíbil příznivé podmínky pro cestování. Tird slíbil, že zabíjení nebude bránit, pokud ale necháme žít alespoň jednoho dospělého draka a jedno byť nevylíhnuté mládě, aby byla zachována přírodní rovnováha. Dohodli jsme se, že tak učiníme, pokud to bude trochu možné.


Bo nám cestu opravdu zjednodušil. Slunce příliš nepálilo a nevysilovalo ani nás, ani koně. Deště jsme také zažily jen poskrovnu a bouře se nestrhla ani jedna. Dokonce pak na úpatí hory zařídil jemnou mlhu, v níž jsme se mohly snáz ztratit. Jediným problémem bylo jídlo. Nezůstala tu téměř žádná zvěř, takže jsme se živily jen rostlinami, kterých tu ale také nebylo mnoho. Velkou část území spálili draci svým ohněm při hledání potravy.


Koně jsme už dříve nechaly na území Pealu, aby nás zbytečně nezdržovali. Hraniční horu jsme stejně musely překonat po svých. Navíc nehrozilo prozrazení. Jenže jsme teď byly obtěžkány zbraněmi, což nás trochu zpomalovalo. Pokud jsme náhodou narazily na podzemní díru, zdaleka jsme se jí vyhnuly. Nejdříve jsme chtěly zmapovat loviště draků. Původní plán předpokládal, že létají stále na stejná místa. Ovšem brzy jsme zjistily, že tihle vytrvalí letci loví pokaždé jinde a ani jsme nevěděly, ze kterého směru se vrátí, ale věděly jsme, že na stejné místo. Bylo to nebezpečné rozhodnutí, ale nic jiného nám nezbývalo. Musely jsme se přesunout až na jejich horu, a to dost vysoko. Hroty šípů jsme namočily do šťávy jedovatých bylin, našly si své úkryty ve skalní stěně a čekaly, až padne večer.


První noc se nám nedařilo. Draci si nás sice nevšimli, ale právě proto létali daleko od nás, kam naše šípy už nedolétly. Potřebovaly jsme návnadu. Ale kde ji vzít? Tak Kaileen vydávala zvířecí zvuky a tím lákala draky blíže k hoře. Já a Corita jsme se je snažily zasáhnout. Taktika sice vyšla a trefit se také nebyl problém, ale jejich kůže byla moc silná a naše šípy ji jednoduše neprorazily, ani když jsme střílely dvěmi najednou. Ráno jsme se musely pokusit alespoň některé z nich najít, protože už nám jich zbývalo málo. Znova jsme je napustily jedem. Copak tihle obři nemají žádné slabé místo? Vzpomněla jsem si, jak Kaileen náhodou bodla zorda do oka. Proč to nezkusit?

Znova jsme se skryly do svých úkrytů a vyčkávaly. Když draci vylétli, začali se rovnou poohlížet v blízkosti hory. Zřejmě si pamatovali, že zde včera byla možná potrava. Jeden z nich náhodou přeletěl přímo kolem mě, udělal velký okruh a vracel se zpět. Že by něco ucítil? Když prolétal podruhé, otočil hlavu a vychrlil plamen ohně. Naštěstí jsem měla štít připevněný k ruce, takže jsem se mohla hned chránit. Přesto byl žár ohně nesnesitelný. Začala jsem se dusit, ale to už se znova vracel. Nebyl čas. Věděl, že tu jsem. Vzala jsem dva šípy a namířila rovnou do žhnoucího oka. Ano! Těsně přede mnou se drak vzepjal a strašlivě zařval. Chvíli se ve vzduchu zmítal, pak jsem zahlédla jak padá. Ostatní draci se slétli na jeho místo a kroužili okolo. Schovala jsem se pod štít a čekala. Snad odletí.


Myslela jsem, že je to zázrak, ale to Corita a Kaileen způsobily hluk, aby je odlákaly. Teď se vrhli po nich. Podle našich odhadů zbývali čtyři draci a my jsme byly jen tři. Coritě se podařilo také jednoho zabít, ale s Kaileen to vypadalo špatně. Dvě monstra se nad ni slétla a chrlila oheň. To nemůže přežít. Kdyby snad unikla ohni, ten žár ji udusí. Všimla jsem si, že můj drak se nabodl na hrot nižší skály, takže jsem vyběhla z úkrytu a snažila se pozornost těch dvou otočit na sebe. Běžela jsem ze všech sil k tomu mrtvému drakovi. Doufala jsem, že se s ním skála neutrhne a nezavalí mě. Utrhla se se mnou. Už jsem neběžela, ale řítila se dolů. Naštěstí jsem nabrala správný směr, a jak se později ukázalo také správnou rychlost, a zachytila jsem se jeho ocasu. Jen díky tomu sesuvu mě ti dva nedostihli. Drak ještě pořád dýchal, ale visel břichem vzhůru, takže na mě nemohl útočit. Když nás draci napadli, schovala jsem se pod něj a plameny místo mě dorazily jeho. Ještě párkrát zakroužili okolo a pak mě nechali být. Vraceli se ke Kaileen a Coritě. Copak mě necítí?


Napadlo mě, že jsem načichla sírou a zkusila to. Pomalu jsem se plížila po skále nahoru na své původní místo. Už jsem myslela, že mě našli, ale když jsem se přitiskla ke skále a oni neviděli pohyb, ani mě necítili, zase mě nechali být. Dokázala jsem to. S Coritou to také začínalo vypadat zle. Pořád tady byli tři velká zvířata oproti třem (doufala jsem v to) malým ženám. Podařilo se mi dostat se na dostřel a vpálila jsem jednomu z nich další dva šípy. Sice se právě otáčel a já ho místo do oka trefila do spodní části tlamy, ale důležité bylo, že šípy prošly kůží a teď už moji práci dokoná jed. Zbývající dva začali zuřit. Chrlili oheň naslepo do všech stran. Tady už bylo potřeba štěstí. To jsme měly. Aniž by mě zpozorovali, dostala jsem se až ke Kaileen. Nebyla na tom dobře, ale žila. Corita mezitím zasáhla dalšího draka. Toho posledního jsme musely nechat žít. Teď jen přežít do svítání. Asi bychom moc šancí neměly, protože jsme vyplýtvaly téměř všechno střelivo, ale poslední drak najednou sám od sebe odletěl. Chvíli bylo ticho, pak jsme uslyšely kvílivé zvuky. Bylo nám to jedno. Hlavně, že už je po všem.

Corita se přesunula k nám.
„To vypadá dost špatně.“
„Musíme ji rychle ošetřit. Jak ji dostaneme dolů?“
„To nevím. Měly bychom ji tu nechat. Myslím, že nepřežije. Je to zbytečné riziko. Co když se vrátí?“
„To nemyslíš vážně?!“
Chtěla jsem ji zachránit za každou cenu. To Kaileen jsem za všechno vděčila a Corita také. Bez nás by dlouho své království neměla. Nebo možná ano, ale vládla by drakům někde z podzemí stejně jako Paulus. To jsem jí také řekla.
„Věděla do čeho jde a jaká jsou rizika. Přijala je. To je život bojovníka a hrdiny. Tak to prostě chodí.“
„To jsou slova zrádce!“ zakřičela jsem na ni.
Bodla.
„To jsou slova těch, co chtějí přežít,“ odpověděla mi a odešla.
Šplhala dolů sama. Nechala nás tady. Co mám asi tak dělat? Vždyť tady nahoře ani neroste nic, co bych mohla na zranění alespoň přiložit, natož léčit. A navíc teď sama cítím palčivou bolest v břiše, a to určitě není dobré. Nemohu tomu uvěřit. Copak by to opravdu udělala? Copak by mi po tom všem vrazila nůž do břicha? Podívala jsem se dolů a uviděla krvácející ránu.
„Nechci umřít. Já ještě nechci umřít,“ znělo mi v hlavě.
Co mám, k sakru, dělat?
„Narat! Madd! Tirde! Zachovaly jsme tvoji rovnováhu, pomoz zachovat tu naši. Prosím.“
Na nic si nevzpomínám. Na žádná zázračná světla, nebeskou manu ani nic podobného. Jednoduše jsem upadla do stejného bezvědomí, v jakém už dávno byla Kaileen. Probudila jsem se se stejnou bolestí, s jakou jsem omdlela. Kaileen už byla také při sobě a čekala, až se proberu. Byla zle popálená, ale spíš jsem měla strach, že se udusila. To se naštěstí nestalo a vypadalo to, že dýchá docela dobře. Předtím jsem si v panice nevšimla, že měla u sebe léčivé byliny. Procitla jsem právě když mě jimi ošetřovala.
„Vítej mezi živými. Kde je Corita?“
„Chtěla tě tady nechat.“
„To máš za to, že jsi neposlechla?“ ukázala na moji ránu.
„Ne, za to, že jsem jí řekla, že je zrádce.“
Překvapilo ji to.
„Dobře jsem tě vychovala. Odvaha ani drzost ti nechybí.“
To nejhorší jsem měla za sebou. Rozptýlila mě a já si toho ani moc nevšímala. Pak ošetřovala sebe a vyptávala se na poslední události.
„Teď uvidíme, kolik máš síly a štěstí. Musíme dolů, než nás tady ten poslední drak najde.“
Trvalo nám to několik hodin. Doufala jsem, že na nikoho nenarazíme, protože jsem sotva šla, natož abych mohla bojovat. Bohové nám pomáhali, to bylo znát. Dostaly jsme se na pobřeží. Tam se daly alespoň chytat ryby a na těch jsme přežily dokud jsme se dost nezotavily, abychom mohly pomalu pokračovat v cestě. Nechtěly jsme tady setrvávat déle než bylo nutné, takže jsme se za pár dní vydaly do Pealu.

Když jsme se konečně dostaly přes hraniční horu, zjistily jsme, že musíme i dále pokračovat po svých. Coritě se opravdu podařilo přežít samotné a sebrala i naše koně.
„Tu musí bohové milovat,“ zavrčela Kaileen zlostí.
„Tak nás tam skoro nechali umřít a jí dali ještě dva koně navíc,“ přisvědčila jsem jí.
„Přesto bychom jim měly být vděčné. Také nás tam mohli nechat,“ snažila se mě Kaileen uklidnit.
Ale dobře jsem viděla, že jí to vadí stejně jako mně. Nicméně dostaly jsme se do Pealu, a to je hlavní. Zbraně máme taky a bez koní jsme vlastně začínaly. Takže jsme na tom v podstatě stejně, jako když jsme se poznaly, jen jsme o nějaký ten šrám bohatší. Musely jsme jít dlouho, než jsme narazily na vesnici. Zastavily jsme se v krčmě. Hostinský si nás pamatoval. Zde jsme se poprvé setkaly s barbarskými cizinci. Uctivě nás zdravil a nabízel pohár piva.
„Přines niyté!“ rozkázala Kaileen.
„Dnes slavíme a vy můžete také. Vojáci už nebudou plenit vaše vesnice. Hleďte všichni! Zde stojí ta, která sama skolila dva černé draky,“ ukázala na mě.
Nevím, zda nám to uvěřili nebo to byl jen důvod k pití, ale všichni se radovali a pili na naše zdraví. Hospodský už nás znal, takže platit jsme nemusely. Také jsme neměly čím.


Časem jsme ukradly koně a jak jsme projížděly krajem, viděly jsme stále ještě rozbořené boží chrámy. Hned nám bylo jasné, že na to budeme muset dohlédnout, když už jsme to slíbily. Ale připadalo nám, že bychom měly nejdříve pozdravit Soy a uklidnit ji, že jsme v pořádku. Viděly jsme u ní upřímnou radost, tak jsme pár dní pobyly, navzájem si povyprávěly zážitky a ona pomohla doléčit stále ještě živé rány. Mohly jsme poděkovat Narat i ostatním bohům a dokonce nám odpustili stavění chrámů. Prohlásili, že my jsme vykonaly více, než od nás očekávali a máme před sebou ještě dlouhou cestu. Stavění chrámů je povinností věřících, ne hrdinů.


Udělaly jsme dobře, že jsme se tu zastavily. Dostaly jsme zajímavé zprávy, které jsme si později v Isharu ověřily. Ubožák Kirth prý padl potupně rukou královského kata za to, že nechal královnu bojovat a sám zatím seděl na jejím trůně. Teď visí na náměstí, straší děti a čeká, až jeho tělo rozeberou ptáci.
Když jsme vyjížděly z kláštera, Kaileen zvolala: „Corito, jsi osudem tisíců lidí. Je čas, aby se někteří z nich stali osudem tvým!“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zahradník81 01.06.2015, 9:06:34 Odpovědět 
   wau, tak to bylo velkolepé finále série. když se rozepíšeš podrobněji a vymazlíš se s tím, hned to má jiné grády. dobře ti jde podrobně popisovat boj a akci, škoda proto, že v celém příběhu nebylo těch bojů, šarvátek, dobrodružství a drobných epizod mnohem víc. tahle kapitola se četla opravdu krásně a navnadila na pokračování.
určitě by taky šla zpomalit a rozepsat podrobněji na víc kapitol - třeba ten jejich návrat, putování spálenou krajinou, rybolov a přežívání na pobřeží mohl být pomalejší a detailnější, tam mohla vyniknout proměna jejich vztahu (v kontrastu s úvodem série), že jsou na sobě závislejší, mají k sobě blíž, ledy roztály, nějaké pouto mezi nimi bylo ukuto ve společném boji a ony si to uvědomily, prostě dodat víc emocí a niterné psychologie, nějaké záblesky citů atd. - formou detailnějších scén společného táboření u moře, dialogy, které už by byly laskavější a vřelejší, než když na začátku série tábořily u té řeky, byla by to paralela k tomu začátku a uzavření dramatického oblouku týkajícího se jejich vztahu, nějaká výsledná katarze, k níž to celé směřovalo. třeba, když spolu snídaly v tom chrámu u Soy poprvé, tam jejich dialog už byl vřelejší, už z něj bylo cítit, že k sobě mají blíž, pokračovat v podobném duchu a prohloubit tu psychologii.

série je u konce, vše, co mě napadalo, jsem zmínil u jednotlivých kapitol. celkově se mi to určitě líbilo, příběh poutavý, napínavý, baví číst, má náboj, je to hrdinské, dospělé, zralé, ostré jako meč, postavy jsou silné, skutečné hrdinky a bojovnice. jen to určitě potřebuje rozepsat a naducat tou omáčkou, na hodně místech to vypadá jen jako osnova.
aby to byl kompletní literární oběd, ne jen maso (byť velmi chutné) bez přílohy a omáčky.
držet se v každé kapitole toho třetinového pravidla, aby byl text vyrovnaný (třetina děj, třetina popisy, třetina dialogy).

budu se těšit na upravenou, rozepsanější, dochucenou verzi, nejlépe v knižní podobě :)
taky teď předělávám svoji první knihu, piluji, vmezeřuji nové kapitoly, obohacuji to a naducávám... a je to docela zábavné, autora to naplní radostí, když vidí, jak mu ta kniha nabobtnává a nafukuje se pod rukama, jak se ten jeho svět stává živější, barevnější, plastičtější, konkrétnější... každý kamínek navíc udělá tu výslednou mozaiku pestřejší a krásnější. a není s tím zas tolik práce jako vymýšlet něco nového, základní kostra je hotová, teď už se na ni jen nabaluje a rozšiřuje.

u tebe bych jako čtenář potřeboval celý ten svět víc cítit všemi smysly, ohmatat si ho, slyšet šumění větru, cítit chlad, horko, být promoklý deštěm, slyšet burácet bouřku, cítit chutě jídla, cítit únavu, bolest po boji, cítit chladný stín lesa, slyšet zurčení vody v řece, řinčení zbraní, cítit teplou krev nepřátel na rukou, slyšet křik umírajících nepřátel atd atd. omáčku :)
čtenář si ten příběh chce prožít na vlastní kůži, užít a vychutnat, ne proletět rychlíkem

jedna jediná věc se mi tam osobně nelíbila - nedával bych, že Lee je z moderního světa, to je už docela obehrané klišé, že se někdo dostane z reality do fantasy světa a je to zbytečné míchání žánrů, nemá to žádný účel, jen takové pozlátko. nechal bych to čistě v rovině toho fantasy světa, neposkvrňoval bych to moderní dobou, hlavně bych tam nedával ty dialogy, že Lee vysvětluje Kaileen, jak to v jejím světě chodí - je to pro příběh zcela bez užitku, čtenář ví, jak to v moderní době chodí. navíc bys musela rozepsat ten úvod a vysvětlit, odkud přesně Lee je, chvíli ji nechat v té naší realitě žít, nějakou dobu by se tam příběh musel odvíjet, začít tam - ale takhle začíná plno neoriginálních a klišovitých fantasy, je to jen zdržování od hlavního příběhu a čtenáři to nesou nelibě, netrpělivě - jsou to čtenáři fantasy, kteří to čtou kvůli fantasy, nezajímá je vysvětlování, jak to chodí v reálném světě, od toho přece k fantasy utíkají. nechtějí číst o realitě, to by nesáhli po fantasy ale po knize z reality. o to víc je zajímá, jak to chodí ve tvém fantasy světě, raději ten propracuj podrobněji a jemu věnuj víc prostoru a péče.
Lee by mohla být z toho samého světa, jen třeba z jiné (změkčilé) země/kontinentu, kde mají jiné zvyky a jinou víru, zapomněli na staré silné bohy a odklonili se od nich apod, nebo by to třeba mohla být zhýčkaná urozená princezna, hned by to dostalo jiný náboj...
je otcem králem přinucena zasnoubit se se starým hrabětem, kvůli utužení politické moci, ona uteče, skrývá se v královském lese v nějakých ruinách prastarého chrámu, tam najde zaprášenou starou knihu s popisem starých bohů, začne se k nim modlit o pomoc a vysvobození ze svého světa a života, aby se nemusela provdat za toho hraběte, najde si v té knize nějakou silnou bohyni-bojovnici (Kaileen), čte si o jejím životě a historii, vybere si ji za patronku a začne ji "obtěžovat" svými modlitbami...
 ze dne 01.06.2015, 19:40:52  
   Kaileen: Ahoj zahradníku,

teď poprvé si dovolím nesouhlasit. Jsem prostě tvrdohlavá a trvám si na svém. Je fakt, že se mi zatím v této verzi příběhu nepodařilo popsat to, o co mi šlo. Nicméně...

1) Máš pravdu, že je klišé vstup člověka z moderní doby do jiného období (v tomto případě historie nebo jak jinak to říct). Na druhou stranu, zamyslel ses nad tím proč? Mně to přijde právě proto, co se ani mně v této sérii nepodařilo - protože nikdo nevtáhl čtenáře do toho, co by vlastně opravdu, v té ryze syrové pravdě dostal, přestože nemálo z nás nad tím občas přemýšlí a často si říká: "Narodil jsem se ve špatné době." Ono na tom není totiž nic romantického, jak se např. dávnověk či středověk v televizi líčí. Je to nechutné, páchne to, je to drsné a většina těch, co by do té doby chtěla, by nakonec couvla, kdyby si uvědomili, co to obnáší. O to mi šlo a vzhledem k tomu, že jsem byla nevypsaná, se mi to samozřejmě nemohlo podařit. A právě toto se snažím do nové (dá-li Raam knižní) verze dostat. Mělo by to čtenářům ukázat to, co dosud asi příliš nedostávali - realitu. Sice historickou a trochu fantazy (draci, bohové atd.), ale přesto realitu, která kdysi opravdu existovala.

2) Nemyslím si, že bych měla hrdinku nechat v moderní době žít a něco prožívat - už jen z toho důvodu, že chci, aby se s ní čtenáři ztotožnili. Když ji budu popisovat a nechám ji prožívat konkrétní situace, pak se s ní půlka lidí neztotožní a bude její příběh pouze prožívat. Její příběh, ne svůj příběh.

Vím, že jsou to cíle hodně smělé na začátečníka, ale dokud se mi toto nepodaří, do té doby toto "dílo" nebude dokončené. Snad jsi pochopil, co tím chci říct.

Jinak ti chci upřímně poděkovat, že jsi u toho vydržel a že jsi mi většinu kapitol komentoval a podal mi své postřehy a názory. Přinejmenším mě to utvrzuje v tom, čeho jsem si všimla také a navíc každý názor má další rozměr a přinutí pisálka přemýšlet směrem, který ho možná před tím nenapadl.

Doufám, že budeš ve čtení pokračovat - lépe řečeno, že tě další série neodradí a jsem celkem zvědavá, pakliže se prokoušeš až k té třetí, jak bude můj literární vývoj komentovat. Upřímně, občas mám pocit, že je tam té vaty ve třetí sérii až moc, což je také věc, které se chci zbavit. Ale najít rovnováhu není jednoduché, to asi znáš ze života :)

Hezký den,
Kaileen
 El Kostlivec 07.09.2011, 16:32:51 Odpovědět 
   Ahoj,
tak jsem dočetl tuto sérii. Protože je to tři roky staré, mám pocit jakoby se i tehdy ještě tvůj styl psaní vyvíjel. Alespoň na mě to působí tak, že mezi jednotlivými díly dochází ke kolísání stylů, délek a také způsobu psaní.
Vývoj vztahu mezi hlanvími hrdinkami se celkem zajímavě vyvíjel a rozhodně se zdá, že bude pokračovat v dalších částech.
Reálie světa mě také zaujaly, některé věci jsou zajímavě vysvětleny a zdá se, že sis s tím vymýšlením pohrála.
Příběh samotný běžel jako o překot, osobně dávám přednost pomalejšímu tempu, ale to je spíš o nastavení čtenáře.
Co mi přišlo ale opravdu trošku uspěchané, to je rychlost procesu, kdy se Lee změnila z obyčejné holky v bojovnici kosící během střetu několik mužů(a pak draků). Nemám nic proti silným ženským hrdinkám(sám ve svých příbězích jednu takovou mám), ale ten přerod mi prostě nepřišel příliš uvěřitelný. Také to, že se pouhé tři ženy, mezi nimiž byla navíc královna mající k dispozici vojsko, vydaly samy proti drakům...to se mi zdá trošku samoúčelné.
Když už jsme u toho, jak tady padlo v komentáři níže, také se mi zdá, že muži toho světa jsou v podřadných rolích. To ale nemyslím jako výtku, protože každý fantazijní svět má jiné zákonitosti, spíš takový postřeh. Možná je to ale pouze zdání vyvolané ze zaměření na dnaé postavy.
Z toho ale vyplývá i to, že Corita se mi zdá dobrou zápornou postavou do příštích dílů a docela jsem zvědavý, jak a jestli tomu očekávání dostojí;-)
Když to shrnu, tento příběh se hemží zajímavými nápady, které se mi ale místy zdály trošku slepené dohromady tím, že jsi ještě neměla vybroušený styl(který ale začínal nabývat tvarů).
Těším se ale na další příběhy a jsem zvědavý, kam tvá fnatazie dvě hrdinky zanese v dalšíí sérii.
 ze dne 08.09.2011, 2:13:49  
   Kaileen: Ahoj,
tak ses prokousal první sérií, to jsem ráda. Máš pravdu, že můj styl se v tomto období vyvíjel - lépe řečeno byl teprve v plenkách. Rozhodně jsem tehdy netušila, kolik pozornosti text vyžaduje, ale na druhou stranu kolik možností taky skýtá.

Co se děje týká, souhlasím, že vývoj Lee je hooodně uspěchaný, stejně jako důvod stanovení strategie jet pouze ve třech a vrcholem pak asi je stanovení samotného způsobu boje. Mnohé souvislosti mi dochází až teď, tudíž se vynořují nové dějové linie, které ovšem vedou ke stejnému cíli - který je pro příběh důležitý. Stručně řečeno - prvotní záměr je stejný, akorát cesty k němu vedoucí jsou mnohem bohatější, což by se v upravené verzi mělo hodně projevit.

Prozatím děkuju za přečtení a snad se potkáme i u dalších dílů.
 honzoch 11.10.2009, 12:03:17 Odpovědět 
   Tak jsem přelouskal první díl a nakonec jsem spokojen. To, co napíšu, ber s rezervou, co jsem viděl, tak jsi udělala velký skok dopředu a jak jsi sama psala, tak už jsi úvod přepracovala.
Musím přiznat, že první kapitoly byly dost chaotické a takové rozhárané, bylo těžké se orientovat a kdybych nevěděl, že mě nečeká dobré čtení, asi bych nevydržel.
Ale tak čtvrtou-pátou kapitolou jsem se skutečně dostal do děje a do tempa a zdálo se mi to čímdál lepší a vybroušenější. Ne, že by byl text ze začátku úplně neohrabaný, ale postupem se hodně zlepšil a zmizely neobratné větné konstrukce...
Stvořila jsi zajímavý svět, nevím jestli mi to tak jen připadalo, ale místní mužští byli jen takovýma hračkami v ženských rukách, viz. ten chudák Kirth :) no nevadí. Docela mě překvapilo, že se královna osobně zapojila do boje draky.
Co se opravdu povedlo, je vývoj Lee (resp.Kaileen. Na začátku přijde čtenáři trochu jako stroj na zabíjení, po sblížení s Lee ten pocit zmizí), nějak jsem nepostřehl, spíš mou nepozorností, jak rychle ta změna proběhla.
Na pokračování jsem zvědav, snad si na něj brzy najdu čas, je to příjemně akční a dynamické
 ze dne 11.10.2009, 12:08:49  
   Kaileen: Tvůj komentář nemusím brát s rezervou, nic špatného v něm není. V těch prvních kapitolách jsem vlastně ještě sama nevěděla, co přesně chci "stvořit" nebo spíš jak na to. Spoustu věcí člověk vidí lépe s odstupem času, tady je o to bohužel čtenář ochuzen.

Jsem ráda, že jsi vydržel a doufám, že odměnou ti budou díly, které tě nezklamou.
 Guardianes 16.11.2008, 4:21:01 Odpovědět 
   Tak trochu jsem čekal, že se z Cority a Kaileen stanou přítelkyně, což se "naštěstí" nestalo. A jsem docela rád, že nežiji ve světě fantay. Tu bitvu s draky bych si vyzkoušet tedy nechtěl...:)
 ze dne 16.11.2008, 9:47:25  
   Kaileen: Já docela ano, ale raději v kůži Cority :-)
 amazonit 12.06.2008, 6:09:39 Odpovědět 
   díl má výstižný podtitul, je to tak - za dobrotu na žebrotu, i když tentokrát rozhodně nešlo o statky hmotné, ale přímo o život
velmi akční a napínavý děj, korunovaný právě onou zradou...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Kočky
Tess.n
Přítomnost
Zklamaná
Orel: Prví sezn...
Sirnis
obr
obr obr obr
obr

15 Své karmínové oči jednou pr...
Eliota
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr