» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 2140523

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Sharome 9. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sharome

Amemmaita	publikováno: 19.02.2008, 6:56

Pokračování


	„Vstávejte.“ Zatřesou s námi bez ohledu na to, že jsme dámy. Hodí nám kus chleba a k tomu kus pečeného masa, zřejmě zaječího a čerstvě upečeného. Já momentálně nemám hlad, tak nechám maso vychladnout. A než vyrazíme, je již vlažné. Všimnu si, že i Sabina počítá s horšími časy. Dnes jsme na tom lépe. Nechají nás na koních sedět. Máme tak lepší pohled na svět. Dokonce nám dopřejí se o své věznitele opřít, vlastně to i vyžadují. Zřejmě tak mají větší jistotu, že jim zdrhneme Jedeme mlčky. Na několik delších minut mi to připadá jako výlet s bratrem a šlechtici. Zakoukám se do okolní krajiny. Nezačnu se obávat, ani nepocítím strach, dokud mě z myšlenek nevytrhne vůdce skupiny a můj věznitel. „Tamhle je. Tam mezi těmi skalisky.“ Ukáže před sebe na nerovnoměrně položená skaliska. Na ten okamžik se zastavíme na kopci. Zpočátku nerozeznám rysy pevnosti. Je dobře udělaná, takže kdo by šel kolem, snadno by si ji spletl se skálou. Dostanu strach. Vzpomenu i na život před mým novým na statku. Vzpomenu si na všechny, co mi kdy vstoupili do života a přijali mě mezi sebe. Samozřejmě v tom dobrém. Znovu mě vyruší z myšlenek. S trhnutím se rozjedou k pevnosti a přes padací most přes vodní příkop do pevnosti. Hodí nás dalším černým jezdcům, co nám přiběhnou naproti, a ti nás okamžitě odvedou do podzemí. Nebo to tak alespoň vypadá, že nás vedou do podzemí, jelikož jdeme po schodech, osvětlených loučemi stále dolů. Ani nedostanu možnost zahlédnout, jakým směrem odvedou koně. Když se na ně zeptám, nedostanu odpověď. Dají nám společný pokoj. Vlastně se mu ani nedá říkat pokoj, ale spíše vězení. Trochu lepší vězení. Malinko. Místnost není moc velká. Avšak natolik velká, aby se sem vešly dvě postele s tenkými, proleženými matracemi, stůl a dvě židle a ještě se tu dalo jakžtakž pohybovat. Dveře s malinkým zamřížovaným okýnkem jsou dost vyschlý, ale asi pořád dobře slouží. Na protější zdi od dveří je u stropu větší okénko, než je ve dveřích a také je zamřížované. Nedopadá jím ale tolik světla aby zahnala šero. „Tahle místnost na mě působí dost skličujícím dojmem.“ Přesunu se pod okýnko a zamyslím se. „Copak. Chtěla by jsi tím oknem zdrhnout?“ Všimne si mě Sabina. „Špatný by to nebylo, ale je moc malé.“ Podotknu. „Pro tebe určitě.“ Rýpne si. „Hele! Nech si to.“ Popadnu polštář a hodím ho po ní. Ta mi jej s radostí vrátí. Začneme blbnout. Alespoň se nám povede se trochu uvolnit a nesmyslet na to, co se děje. Zpočátku našeho dohadování nic neslyšíme, ale později něco zaslechneme asi smích. Ale nakonec je tak silný a bublavý, že přeslechnout ho je nemožné. Ztichneme a zakoukáme se na dveře, co bude dál. Jestli otevře a koukne se, co tu vyvádíme. Nic, neotevřel je. Zřejmě nevěří, že bychom mohly utéct. K polštářové válce se nevrátíme. „Pojď mi pomoct dát ten stůl pod to okénko.“ Zašeptám jí. Pomůže mi. Opatrně a pomalu posouváme stůl ke zdi. Je to docela náročný, jelikož při každém prudším nebo jiným neopatrným pohybem stůl zavrže. V takovém případě raději rychle stůl položíme a přisuneme k němu židle. Stále nic. Asi si myslí, že blbneme, jako tomu většinou bývá. Nakonec se nám povede dostat stůl tam, kam chceme bez toho, aby nás někdo načapal. Na stůl postavím židli, která je poměrně stabilní. A nakonec vylezu nahoru. Tak akorát, abych si stoupla ještě na špičky a mohla se tak kouknout ven. „Co vidíš?“ Zajímá se Sabina šeptem. „Pusť mě taky kouknout.“ „Skoro nic. Jen šedou ulici slabě ozářenou paprsky skoro poledního slunce, co sem náhodou proniknout. Ale je udržovaná nikde nevidím žádné trsy trávy, které by vyrůstaly mezi dlažebními kostkami. Nevidím ani mech, co by na kostkách a stěnách rostl.“ Zakývám hlavou. Rychle se skloním a pokynu, aby se Sabina na nic neptala. Pak se znovu opatrně kouknu ven. Nikde nikdo. Zřejmě ten černý jezdec (tedy alespoň myslím, že to byl jezdec) přešel. „Co se stalo?“ Optá se již Sabi. „Někdo tam přešel. Zřejmě černý jezdec.“ Slezu se židle a pustím tam kamarádku, aby se taky koukla. Pak začnu přecházet po místnosti a přemýšlet, zda a co můžeme udělat. Asi toho nebude moc, pokud tedy něco. Sabina se ke mně později přidá, když se nabaží pohledu ven. Všimnu si toho, protože si začne pro sebe něco mumlat. Přemýšlíme tedy obě, ale na nic nepřijdeme. Necháme beznadějného přemýšlení tehdy, když nám přinesou pozdní prazvláštní oběd. „Určitě nás tu nenechají.“ Pronese Sabi s úšklebkem na tváři. „To jídlo chutná stejně jak vypadá. Prapodivně.“ „Ani mně moc nechutná.“ Připustím. „Zajímalo by mě, co je to za podivnou kaši.“ Podotkne Sabina. „A z čeho je dělaná.“ Doplním ji. „To raději ani nechci vědět. Nebo budu mít předčasně potíže se zažíváním.“ Rozesmějeme se. Pomalu dojíme všechno a pak se znovu jdeme kouknout ven.


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	19.02.2008, 6:55:57

co napsat k dalšímu dílu?příběh plyne dál, zatím dle očekávání, žádné radikální výkyvy, žádné velké zlomy, uvidíme, co bude následovat jinak, těžko se hodnotí díl po dílu, když si ony drží stejný styl a tvoří celek:o)