|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Ztracená magie (15) - Matka černých dětí ::
 Gandalf |
publikováno: 19.02.2008, 14:13
|
| Patnáctý díl |
| |
|
|
Kapitola patnáctá – Matka černých dětí
Chladná deska, zřejmě z hladkého kamene či leštěného mramoru, mě nepříjemně šimrala ledovým jazykem po celém těle. Pomalu se mi vracel cit.
"Ještě to bude nějakou dobu trvat, zatím se moc nenamáhej a raději lež." Ten hlas jsem znal.
"Co se stalo?" Napadlo mě se zeptat rovnou na jméno, ale tušil jsem, že stejně neodpoví.
"Nechceš vědět, kdo jsem?" Čte mi snad myšlenky?!
"Raději ne," zaskuhral jsem a pokusil zvednout levou ruku. Marně.
"Chlapče," pocítil jsem úsměv v jeho slovech, "máme tolik společného."
"My? To tedy nevím." Podařilo se mi pohnout palcem u nohy.
"Já a ty. Patříme k sobě, hochu. Ale někomu se podařilo nás od sebe odtrhnout," hlas zvážněl a začal přecházet po místnosti. Všudypřítomnou temnotu tak vyplňovaly jen kroky neznámého a občasné kapání vody ze stropu (doufal jsem, že to byla voda).
"Co jste mi to udělal?" Nezajímaly mě jeho řeči o minulosti, ani to, jakou budoucnost mi naplánoval. Chtěl jsem jen vědět, co a proč mi provedli. A pak - co bude pak?
"To nejlepší, co jsem pro tebe mohl udělat," nahnul se nad mé tělo a já pocítil odporný puch vycházející zřejmě z jeho úst. "Samueli, můj chlapče."
"Je mi z vás zle!" zvedl se mi žaludek, ale kupodivu se dál nic nedělo. Mé nové tělo bylo asi už zvyklé na podobné odpornosti.
"A mně bylo z tebe!" křiknul do tmy. "Musel jsem sledovat, jak slepě důvěřuješ tomu zbabělci, co raději prchnul i s mou dcerou, než aby se postavil mému hněvu."
"Mojmír?"
"Mojmír Čárymar, přesně tak. To on mi vzal vše, co jsem měl. Mou jedinou dceru a pak i její ještě nenarozené dítě - Samuela, tak jsem jej pojmenoval ještě před tím, než se narodil," hlas se zalknul a na moment jako bych zaslechl něčí tichý pláč. "Byl jsi pro mě vším, Samueli."
Cizí srdce v mém novém těle se mi úlekem zastavilo. Šílenou rychlostí jsem se snažil pobrat to, co mi právě neznámý muž řekl. Byl mým dědečkem? Proboha! Co se mu to stalo? Proč tak lpěl na mé duši a už ne tolik na mém těle? A Čárymar - jestli mluví pravdu, pak je mým... otcem? Tohle už bylo na mě moc.
"Já vám nevěřím!" vykřiknul jsem z plných plic a začal s sebou škubat.
"Stráž!" zaburácel hlas do tmy a bylo znát jeho podráždění.
"Lhář, jste odporný a shnilý lhář!" pokračoval jsem v křiku až do okamžiku, kdy mi ústa nepřirozeně zapadla dovnitř.
"Vezměte ho do lazaretu, musí mu ještě spravit tu tvář," a chladná ruka mi trhla čelistí až to zakřupalo.
Černočernou tmu protnul úzký pruh světla a rozpáral ji na dvě části. Já byl bohužel v té světlé, takže oslněn ostrou září, neviděl jsem nic než tři siluety blízko sebe.
"Říkal jsem, že s ním budou problémy."
"Mlč, Šaro! A postarej se o něj."
"Spolehněte se, pane."
Chladné ruce mě uchopily za ramena a silným stiskem naznačily, že bych neměl dělat zbytečně problémy. To jsem ani neměl v úmyslu.
"Tak jdeme, mladej. Nohy už by ti měly zase sloužit," pobídl mě Šaro, jehož hlas jsem si pamatoval z prvního setkání v temnotě.
"Je mi špatně," vysoukal jsem ze sebe a měl pocit, že se se mnou točí celý svět.
"To je jen dočasnej pocit. Musí se ti to tam všechno pěkně usadit. Den dva a bude to dobrý, jasný?" Sevření mírně povolilo (že by to bylo jenom na oko před jeho pánem?).
"Dobře."
"Ty jseš mladej Em, viď?" Vůbec jsem nepochopil, nač se mě ta obluda ptá.
"Nechci se bavit, je mi zle." To by mu mělo stačit. Už na pohled bylo jasné, že zlobr, kterého jsem přemohl u Ogramu, byl jen slabým odvarem oproti Šarovi. Jeho černé tělo, pokryté zlatavými symboly, by hravě zvládlo deset takových, jako jsem já. Navíc měl na zádech připevněnou koženou pochvu z níž koukala mistrně opracovaná rukojeť. Jaká smrtelná zbraň se tam mohla ukrývat, to jsem raději nedomýšlel.
"Jak myslíš, ale v lazaretu se s tebou párat nebudou. To ti povídám," prsknul uražen, jakoby očekával, že se s ním po tom všem ještě budu vybavovat.
Vedl mě z jedné kamenné chodby do druhé a ani mu nevadilo, že jdu celou dobu bos. Hlavně že on má nohy v teple!
Cestou jsem věnoval více času svému novému tělu. Bylo lidské - díky bohu. Jen už prošlo nějakým tím bojem, jelikož mělo na nohou a rukách četné jizvy. Kůže byla mrtvolně bílá a potažená slabou vrstvičkou nějakého slizu. Dělalo se mi z toho zle, ale na druhou stranu jsem byl rád, že ještě vůbec žiji (nebo snad přežívám?).
"Tady počkej," trhnul se mnou nazpět. Šaro zdvořile zaklepal na kovové dveře a vyčkal výzvy. Pak vši silou dveře otevřel a vstoupil. Z toho mála, co se mi podařilo zahlédnout, jsem spatřil mně podobné, jak v ukrutných křečích visí na hácích vysoko u stropu. Pak se dveře se skřípěním zavřely.
"To je konec!" vyhrknul jsem zděšením a okamžitě začal plánovat útěk kamkoliv, hlavně co nejdále od tohoto lazaretu.
"Seš tu novej?" zasípal kdosi za mými zády.
"Co?" otočil jsem se a rozloučil se s myšlenkou útěku.
"Seš hluchej?" strčil do mě jakýsi skřet, sotva poloviční výšky co já. "Se tě ptám, esli tu seš novej!" Nevěděl jsem v tu chvíli, co mu mám říct.
"Ne," prohodil jsem a otočil se nazpět.
"Tak co tu očumuješ! Uhni mi," zaláteřil a nasoukal se ke dveřím. "Dneska věšej živáčky." Skřet se chichotal. Mlaskal a dlouhým jazykem si olizoval úzké rozpraskané rty.
"Asi půjdu," pokusil jsem se o ukončení rozhovoru a ještě okamžik setrval kvůli jeho reakci.
"Si běž, tohle není podívaná pro tebe, mrtváku!" Skřet se ani neotočil a ještě více se nalepil na masivní dveře, respektive na malý otvor, kterým se snažil nahlédnout dovnitř.
"To teda ne," souhlasil jsem a vykročil vpřed.
"Krucinál!" zařval Šaro, když dveřmi jemně přizdil špehujícího skřeta, "Kolikrát jim mám opakovat, že k celám mají vstup zakázanej!" Skřet jen zaskřehotal a svezl se mrtev na podlahu. "Úklid!"
"Já -" chtěl jsem říci cokoliv, ale nenapadlo mě vůbec nic (což se mi v těchto situacích stávalo velmi často).
"Co je, mladej? K lazaretu se jde tudy," a ukázal na chodbu, která se od ostatních lišila zašpiněným kobercem.
"Já si to myslel." Dál už jsem nemluvil. Stačila chvilka a pokusil bych se o útěk. Stačil okamžik a ta zbraň, jež se ladně pohupovala válečníkovi na zádech, mohla skončit v mém břiše. Zatracené chvilky!
"A trochu přidej, už nás čekaj. Nemaj rádi, když se chodí pozdě, jasný?"
"Hm," zabručel jsem a zrychlil krok.
Trochu mi vadilo, že jsem stále v mysli upnutý na své původní tělo, takže se mi dost pletly nohy, ruce občas dělaly něco jiného, než jsem chtěl a vůbec jsem si nemohl dost dobře na nové tělo zvyknout.
Konečně jsem věděl, jaký má pocit šnek, kterého někdo vytáhne ven z ulity. Snad jen mohu děkovat, že mi dali alespoň provizorní oblečení, jestli se tomu tak dá říkat. Spíše hadry na podlahu.
"Tak, zase mi tu počkej. Musim tě nahlásit." Šaro tentokrát bez klepání vešel do dřevěných dveří, které však za sebou zcela nezavřel.
"Počkám," volal jsem ještě za ním a už předem zamítl jakékoliv pokusy o útěk. Tak jako tak bych se tu ztratil a mám-li mít nějakou šanci se dostat domů, budu muset spolupracovat. Alespoň prozatím.
Z lazaretu se linula celkem příjemná vůně, která byla balzámem na nervy a už tak rozdrážděný čich. Poznával jsem vůně léčivých olejů, které mamka používala, když se mi něco stalo. Rozeznával jsem jednotlivé květiny, přičemž se mi vybavily vzpomínky na mládí - tedy ne že bych byl nějaký stařec, ale přeci jen už je to několik let nazpět. Ani se mi nechtělo věřit, že zde může být něco tak vonícího a příjemného, jako se zdál být tento lazaret.
Pokud budu trávit většinu času zde, nebudu protestovat. Myslím, že nic lepšího mě tu už nepotká.
"Tak jdeme, mladej," vystrčil ze dveří Šaro hlavu a vzal mě za ruku jako malé děcko.
"To snad zvládnu sám," snažil jsem se mu vytrhnout.
"Nemel," zabručel a div že mi nezlomil předloktí. "Tady máš toho mladýho. Potřebuje poupravit čelisti. Zbytek ti už řekne sám," a strčil do mě, abych něco řekl.
"Je mi špatně," zapotácel jsem se a málem padnul tváří přímo na zem.
"No tak!" podepřel mě Šaro. "Zas tak zlý to nebude," a položil mě do měkkého křesla, kam jsem zapadl jak do peřin.
"Je celkem roztomilej, ten tvůj chlapec, Šaro," pousmála se na něj postarší dáma, kteroužto jsem identifikoval jako člověka (prozatím) s koženým páskem přes oči.
"Není můj, matko," ohradil se. "Je to mladej Em a měli byste tu na něj dávat dobrej pozor." Šaro se otočil a odkráčel ven.
"Vy," zakoktal jsem, když se nade mě nahnula madam a z hlubokého výstřihu se vyvalily rovnou tři prsy! "Vy jste jeho matka?" Madam se zhluboka zasmála.
"Jsem a nejen jeho," narovnala se a roztáhla samou radostí a snad i pýchou ruce, jakoby chtěla obejmout celý svět, "jsem matkou všech. Všech černých dětí, které jsem tu vychovala."
"Je mi zle," vrátil jsem se ke své oblíbené frázi a opravdu pocítil, jak se mi zvedá žaludek.
"Něco ti přinesu, maličký. Matka černých dětí se o tebe postará... jako o své." Její smích se mi zahryzl až do morku kostí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
