obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39478 příspěvků, 5737 autorů a 390266 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Yár Fenumë - 16 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 19.02.2008, 19:56  
I nu, k tomu to dílu není co říci. Nic zvláštního se v něm nesemele, ale přesto je důležitý a do příběhu patří. Takže přeji pěkné počtení a vítám vás v městě snů.
 

XVI. - Ladérion – město snů.


Hnali své oře podél rákosím zarostlého břehu, pak stočili koně do vysokého borového lesa, který lemoval jižní břeh Smaragdového jezera. Jeli a kopírovali tvar vodní plochy, až se dostali na travnatý výběžek, odkud už bylo vidět do rozlehlé Západní zátoky. Celou zátoku, kromě zelených a zlatavě zbarvených polností, obklopovaly vysoké kopce a skály Klenutých hor. Od nich se k břehu jezera táhly pole, louky s roztroušenými listnatými stromy a travnaté plochy, na nichž se budovaly domy. Zastavili koně na zeleném pahorku.
„Tak tohle je město Ladérion,“ pronesla s pýchou v hlase Anneris a ukázala před sebe.
Dorien se zahleděl dopředu a jen tiše v údivu poulil oči.

*

Nové elfské město se táhlo od pobřeží až do kopců a skal Klenutých hor. Už z dáli viděl, jak čilý ruch v něm panuje. Bylo slyšet sekání, štípaní, řezání, tesání a hlahol lidí. Najednou se nad nejvyšším kopcem vznesli dva draci. Jeden rudý a druhý modrý. Oba nesli v drápech pevné sítě naložené malými i velkými kamennými kvádry. Vzduchem se nesl šum jejich mohutných blanitých křídel, když opatrně přistávali na volném prostranství nedaleko jedné rozestavěné budovy. Pod náporem zvířeného vzduchu od dračích křídel se po hladině jezera rozběhly drobné vlnky. Smaragdově zelená hladina v sobě zrcadlila obrysy hor a vzkvétajícího města, kterému vévodily na nejvýše položených místech, dvě budovy umístěné na širokých skalních římsách. První budovou byl zatím ještě částečně rozestavěný, vzdušně vyhlížející palác a naproti němu do dáli zářil svou bělostí chrám bohyně Ladérian, vytvořený z leštěného bílého mramoru. Kolem města se táhly ovocné sady, obdělávaná pole, lučiny a svahy porostlé vinou révou. No učiněný ráj.

*

„Tohle si zvládla za pět let?“ podivil se s úctou Dorien.
„Nejen já, ale především mí elfové, lidé a draci.“
„Elfové, lidé a draci? To je dost zvláštní směsice.“
„Máš pravdu, ale dveře mého města jsou otevřeny pro všechny, jež přicházejí s dobrými úmysly a vřelým srdcem. Ladérion je místo víry, naděje, porozumění, moudrosti a hlavně snů. Zde najdou útočiště ti, kterým bylo ublíženo a ti, kteří hledají nový domov z jakéhokoliv dobrého důvodu.“
„To je krásná idea.“
„Není to jen idea, ale skutečnost. Pojeďme, zavedu tě do svého skromného provizorního příbytku. Moje sídlo bude hotové až za tři měsíce.“
Pobídla koně a Dorien ji následoval. Sjeli z návrší a zamířili podél břehu k městu. Dorien se svým hnědákem se držel po Annerisině boku.
„Jak si k tomuhle krásnému místu přišla?“ zeptal se pojednou.
Anneris se podívala na svého společníka jedoucího vedle ní.
„To je stará historie.“
„Mně to nevadí. Rád si ji poslechnu.“
S úsměvem si povzdechla a pustila se do vyprávění krátkého příběhu.
„Je to můj zásnubní dar.“
„Cože?“
„Nech mě domluvit a dovíš se to,“ napomenula ho jemně. „Vždycky jsem tenhle kraj milovala. Už jako malé děvče jsem tu trávila hodně času a jezdívala jsem sem společně s Rínonem na výlety a tábořívali jsme tu. Jezero, kopce, nížiny i lesy. Něco mě sem neustále táhlo. Pokaždé, když mi bylo těžko na duši a na srdci, jsem se sem vydávala a rozjímala zde. Především na jednom tajném, skrytém místě. O něm neví ani Rínon, jen já.“ Usmála se nad starou vzpomínkou a poznamenala. „ Možná ti ho jednou ukážu.“ A pak vyprávěla dál. „Otec věděl, že mám k tomu to kraji zvláštní pouto. Možná proto, že je to území, které kdysi dávno obývali draci a já mám v žilách i jejich krev. No, a když mě Mirimon tenkrát před mnoha lety požádal, abych si ho vzala za muže, otec mi toto území věnoval, jako zásnubní dar. A já toho nyní využila. To je vše.“
„Přesto tě musím obdivovat.“ Dorien natáhnul ruku, vzal její dlaň držící otěže a políbil její hřbet.
„ Jsi vážně úžasná. Víš o tom?“
Anneris na to nic neodpověděla, ta chvála ji uvedla do rozpaků, až její světlá tvář zčervenala ruměncem. Dál jeli v naprosté tichosti a poslouchali zvuky přírody.

*

Najeli na udusanou cestu, jež je vedla mezi poli s vlnícím se zrajícím obilím. Proklusali kolem tří roubených domků s doškovými střechami. Z jednoho obydlí zrovna vyšel muž ve středních letech, a když viděl projíždějící jezdce, zvedl ruku a zamával na pozdrav, Anneris si ho všimla a zamávání mu opětovala. Minuli skromná stavení, zahnuli doprava a vzdálili se z dohledu jezera. Po půl míli překročili kamenný most přes řeku Renu, která pramenila vysoko v Klenutých horách. Od Reny to bylo do Ladérionu už jen co by kamenem dohodil. Prašná cesta se změnila v dlážděnou silnici. Kolem ní stály domy ze dřeva, kamenů či z kombinace obou těchto stavebních materiálů. Některé měly střechy dřevěné, jiné z pálených tašek. Pár se jich už skvělo v plné kráse a jiné se teprve dokončovaly, anebo začínaly stavět. Míjeli povozy plně naložené zbožím, jezdce na koních, kteří je zdravili pokývnutím hlavy a pěší lidi, kteří se procházeli po chodnících, jež lemovaly kraj silnice. Anneris se s každým srdečně zdravila a oplácela zdravícím vřelé úsměvy.
"Krásný den, vzácná paní," ozval se hlas muže, který zrovna nakládal soudky na vůz.
"Tobě také, Irweone," odvětila mu Anneris.
Odjinud zaslechli.
"Budiž ti požehnáno, vznešená."
"Děkuji, Orline," zavolala svým přívětivým hlasem na muže s prošedivělým plnovousem.
Koně klusali a podkovy zvonily o dlažbu. Proti nim šla mladá žena s košíkem v ruce. Anneris přitáhla otěže a zastavila bělouše.
"Zdravím, Ester," promluvila na přicházející ženu lidskou řečí.
Ta vzhlédla a zářivě se na elfku usmála.
"Požehnaný den přeji, paní Anneris," odpověděla Ester a její zrak padl na společníka té elfky.
Ženě se překvapením rozšířily panenky, rychle udělala pukrle a zůstala v něm, i když ho zdravila.
"Výsosti. Buďte pozdraven, princi Doriene."
"Též tě zdravím," odvětil a bylo mu trapné, že před ním stojí v úklonu. "Klidně vstaň, přede mnou se klanět nemusíš."
Žena pozvedla hlavu, váhavě se na něj podívala a pak se narovnala z podřepu.
"Jak se vede tvé dceři Julii?" otázala se starostlivě Anneris.
"Lépe, paní Anneris, mnohem lépe. Díky té masti, co jste mi dala, bude dcerka za pár dní v pořádku."
"Tak to jsem ráda. Pozdravuj ji ode mě, že jí přeji brzké uzdravení, aby mohla zas běhat a dovádět venku s ostatními dětmi.
"Děkuji ti, paní. Ať tě bozi ochraňují za tvou dobrotu."
Anneris přikývla hlavou, že ženiny slova s úctou přijímá.
"Krásný zbytek dne přeji, paní. I vám princi."
„My tobě též," odpověděl Dorien.
Popojeli kousek dál a Dorien promluvil.
"Divím se, jak to, že mě zná?"
Anneris se vědoucně zasmála a při vysvětlování se zase vrátila k elfskému jazku.
"Ester a její rodina pochází z Vysočiny. Její manžel býval dřevorubec v královských službách, pak na něj spadl strom a on ochrnul. Přišel o práci a jeho rodina začala žít v chudobě. Neměl ani na šaty a jídlo pro své čtyři děti, natož pro sebe a svou ženu. Museli prodat domek, aby měli alespoň trochu peněz a začali žít kočovným životem. Jezdili z místa na místo, až přijeli sem. S mým svolením se zde usadili. Ester si našla místo prodavačky zeleniny a ovoce na tržišti. No, a i Otis si našel práci, která ho baví. Musím říci, že Esteřin manžel je vynikající, zručný řezbář a tak, když jsem to zjistila, zaměstnala jsem ho. Mnohé ozdobné reliéfy na zdejších domech i v mém paláci pocházejí z jeho řezbářské dílny, kterou si zde ještě s několika šikovnými řezbáři a kameníky, a s mou drobnou pomocí, založil."
"Tvá dobrosrdečnost a laskavost je neskonalá."
"Příliš mi nelichoť, jen se snažím pomáhat, když to jde."
Pomalu projížděli městem, až se dostali ke kovárně elfského mistra Feruderna, kde si ustájili koně v jeho stájích. Pak prošli úzkou ulicí, až na její konec a zastavili se před malým domkem s vyhlídkou na jezero.
"Tak tohle je můj provizorní domov. Upozorňuji, že je velmi skromný. Když nepočítám koupelnu, tak má jen tři pokoje. Pracovnu, ložnici a jednu středně velkou obytnou místnost, kde je vše ostatní. Víš, až se přestěhuji do paláce, daruji tento dům nějaké rodině. Bohužel nemám zde pokoj pro hosty."
"Chápu, to nevadí. Je ve městě nějaký hostinec, kde bych se mohl ubytovat?"
"Je, ' u Zlatého draka', ale věřila jsem, že nepohrdneš, když ti nabídnu své lože."
"V to jsem ani nedoufal, myslel jsem si, že o mě v tomhle ohledu už nestojíš."
"Pak si se mýlil. Nemusíš nikam chodit, moje postel je dost velká pro nás oba. Tak co? Přijmeš mé pozvání?" otázala se s vyzývavě pozdviženým obočím.
"Ano, moc rád."
"Tak si dej věci za dveře. Na zabydlování budeš mít ještě času dosti, ale teď bych se s tebou chtěla projít a ukázat ti město."

*

Dorien si odložil cestovní brašny do malé předsíňky jejího malebného domku a vydali se spolu na obhlídku města. Toulali se ruku v ruce úzkými i širokými uličkami a povídali si. Došli na rozlehlé prostranství s několika označenými pozemky. Anneris mu ukazovala vyhrazená místa, říkala, co kde ještě bude stát.
"Tady jsme na náměstí Sérë Mirima. Vidíš," poukázala rukou na připravené obrysy budov, „už jsou položeny základy několika domů. Celé náměstí bude centrem umění a vzdělání. Támhle," pokynula hlavou směrem k prvnímu rozestavěnému rozlehlému domu z šedého kamene. "To bude muzeum s galerií, vedle se staví rozlehlá knihovna, dál pak tu bude Akademie a támhle zas divadlo."
Dorien ji sledoval, jak se zápalem popisuje, co ještě ve městě vyroste za budovy.
"No a tato ulice, jak vidíš, ústí přímo k jezeru, kde se po břehu po celé délce města potáhne kolonáda s altánky, fontánkami a sochami. Už má i své jméno. Bude se jí říkat Ringe tentië, tedy Jezerní promenáda. Jo ještě bych zapomněla. Z kolonády někde uprostřed povede vyřezávaný, dřevěný můstek do jezera a na jeho konci asi třicet metrů od břehu bude stát další altán u prostřed vody."
"Máš krásné sny, Anneris." Pochválil jí její vizi.
"To nejsou jen pouhé sny, Doriene," ohradila se na jeho poznámku. "Všechno už je pečlivě naplánováno dopředu a teď jen zbývá to postavit." Dodala s jistotou v hlase, že se tak i stane.
Sešli dlouho ulicí vedoucí z náměstí Sérë Mirima k vodě, zahnuli doprava a podél břehu, kde se jednou bude táhnout promenáda, se vydali k jižnímu konci města Ladérionu. Dorazili na začátek louky, která se rozprostírala v délce sto metrů od města, až k prvním polím osetým zlátnoucím obilím. Nad hlavami zaslechli zašumění obrovských blanitých křídel. Vzhlédli vzhůru a po nebi ve výšce asi čtyř set metrů přeletěl velký ohnivě rudý drak. Rozpětí jeho křídel mohlo mít kolem pětadvaceti metrů, možná i třiceti. Byl prostě impozantní.
Anneris přivřela oči a zdálo se, jako by byla v tranzu, protože použila dračí telepatii, což Dorien nevěděl.
'Volám tě, příteli. Prosím, sestup k nám z nebeských výšek.' Požádala draka myšlenkou a pak zas oči otevřela.
Rudý drak několikrát zakroužil nad městem, poté se snesl a elegantně s neuvěřitelnou lehkostí přistál a všemi čtyřmi končetinami dosedl na louku před Anneris a Doriena.
Sklonil obří hlavu, posetou mnoha růžky, v pozdravu a promluvil hlubokým hlasem lidskou řečí.
"Buď pozdravena, vznešená."
"I ty, Rubene." Opáčila mu též v lidském jazyce.
Drak pozvedl hlavu s brčálově zelenýma očima a upřel pohled na elfku.
"Volala si mě, má paní?"
"Ano. Chci ti někoho představit, Rubene." Poukázala na vedle sebe stojícího muže. "Tohle je můj velmi dobrý osobní přítel, princ Dorien z Vysočiny."
Drak si člověka pozorně přeměřil pohledem živě zářících očí a pronesl.
"Rád vás poznávám, princi."
"Doriene, dovoluji si ti představit velitele mé dračí letky, kapitána Rubena."
Dorien pokynul hlavou na pozdrav. "Jsem poctěn, kapitáne."
"Prosím, pro všechny přátele jsem jen Ruben, na hodnosti si nepotrpím."
"Tak tedy, velmi mě těší, Rubene."
Rudý drak přikývnul hlavou.
"Mohu být tak smělý a zeptat se kolik draků čítá dračí letka?"
"I se mnou pět, neboť teď jsme v mírovém období, ale v případě ohrožení nás může být i šestkrát víc. Zatím na všechno stačíme sami. Každý z nás má vymezený prostor, nad kterým se střídáme v hlídkování, jen já oblétávám i vzdálenější uzemí pro jistotu a klid duše jak mé, tak i naší dračí paní." Vysvětlil Dorienovi drak.
"Když už jsme u toho, jaké je tvé dnešní hlášení, Rubene?" zeptala se Anneris.
"Vše je v naprostém pořádku jako obvykle, má paní. Hlásky a hlídky v nich hlásí klid v blízkém i vzdáleném okolí."
"To jsem ráda," oddechla si elfka.
"Není se čeho bát, má paní, Ladérion je v dokonalém bezpečí."
"Skřeti jsou stále na svém území?"
"Pokud vím, tak ano. Jen sem tam se nějaká menší banda vydá na průzkum, ale našemu území se zdaleka vyhýbají a ví dobře proč. Zrovna předevčírem, když jsem letěl na obhlídku hraničního pásma, jsem narazil na patnácti člennou skupinu skřetů, kteří chtěli překročit hranice na jihovýchodě. Nedovolil jsem jim to," řekl rudý drak a zlomyslně se pousmál, až ukázal ostré špičáky. "Jasně jsem jim dal najevo, že tam nemají co dělat. Jen mě zahlédli, hned přede mnou brali do zaječích. Nalétl jsem na ně a pořádně jsem jim zatopil a připekl ty jejich ohavný, smrdutý skřetí zadky." Zachechtal se při vzpomínce na kvílející odpudivá stvoření s hořícími zadnicemi.
"Správně jsi udělal, Rubene." Pochválila jeho čin Anneris. "Nic jiného si ti ničemové ani nezaslouží. Až někdy opět nějakého uvidíš, tak ho pořádně přismaž i za mě."
"S největší radostí, má paní."
"To ti věřím," poznamenala s úsměvem elfka.
"Ještě něco ode mě žádáš, má paní?"
"Ne, děkuji, nebudu tě déle zdržovat od tvých povinností."
"V tom případě se s vámi rozloučím a přeji vám krásný zbytek dne, má paní, i vám, princi."
"Nashledanou, Rubene."
Rudý drak pokýval hlavou, roztáhl blanitá křídla, mocně s nimi máchnul a s lehkostí motýla se vznesl do výšky. Zakroužil nad loukou a poté zamířil na západ, aby pokračoval v okružním hlídkovém letu nad jezerem a Klenutými horami.

* * * * * *


Překlad a vysvětlivky:

Náměstí Sérë Mirima – míru a svobody.
Ringe tentië - Jezerní promenáda


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Imperial Angel 01.03.2008, 8:06:22 Odpovědět 
   I klidnější díly mají v příběhu své místo. Myslím, že samá akce by nikoho ani nebavila. :)
Každopádně to byl pěkný, klidný dílek, který si pohrával s fantazií čtenáře, když jsi popisovala jednotlivé části nedostavěného města :)
 ze dne 01.03.2008, 11:32:35  
   Annún: Děkuji Imperial Angel.
Přesně jak říkáš i poklidné díly jsou zapotřebí ne jen akce.
 ZITULE 20.02.2008, 1:08:19 Odpovědět 
   Kazdopadne moc hezke, poklidny odpocinkovy dej, ano , vypada to jako ticho pred bouri? No uvidime v dalsim dile, uz se na nej tesim.Zitule
 ze dne 20.02.2008, 8:02:06  
   Annún: Děkuji Zitulko.
Jsem ráda, že se díleček líbil.
 Šíma 19.02.2008, 20:48:03 Odpovědět 
   Další hezký díl a co na tom, že zde není žádná "pořádná" akce? ;-) Určitě se něco stane, protože se mi zdá, že je ta "skřetí chátra" pěkně drzá!

P.S. Také jsem se v duchu ptal, jak je možné, že prince kde kdo zná? :-DDD
 ze dne 20.02.2008, 8:01:09  
   Annún: Děkuji Šímo, no bouře to nebude, ale ještě menší zádrhel tam bude.
 amazonit 19.02.2008, 19:56:26 Odpovědět 
   moc pěkně zachycený barvitý popis nového ,,bydliště" Anneris, díl má takovou pohodovou klidnou atmosféru... možná je to klid před bouří, snad se nepřižene nic špatného
 ze dne 20.02.2008, 7:59:57  
   Annún: Děkuji Amazonit.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Jak mě Oscar za...
Gimlibee
3. Sdružené keč...
pilot Dodo
Bez názvu VI
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr