|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta II.1-Vášně jara ::
 honzoch |
publikováno: 23.02.2008, 15:16
|
| Presunuli jsme se o nekolik mesicu, abychom unikli nudnym zimnim dnum na studeném hrade a po hlave se vrhli do mimo jiné i do svatebnich priprav. Nejaky cas necham mlcet zbrane a budu se venovat nesrovnatelne veselejsim zalezitostem. |
| |
|
|
1)
Jaro přišlo do krajiny. A ač o sobě první jarní květiny dávaly už nějaký čas vědět, na místech, kam hřejivá paže slunce nedosáhla, se stále bělaly hromádky sněhu, čekající s obavami svůj zánik. Jejich doba se kvapem blížila a na místech plavých kopečků bude za chvilku zeleň.
I Váh vypadal radostněji, když se zbavil svých ledových pout a překypoval životem. Jen malé kry proplouvaly širokým korytem na jih. Nadcházel čas znovuzrození a povstání z ledového zajetí, čas slunce a v neposlední řade i lásky.
Alespoň tak musely cítit probuzení po studené zimě dvě mladé dívky, kráčející podél řeky. Sestry nesly na hrad v košících květiny. Baronka přikázala nasbírat první jarní kvítky a sestry přijaly úkol až s nevšední ochotou. Chtěly si pohovořit o samotě a na Štivianově se jim k tomu nikdy nenaskytl dostatek příležitostí. Nikdy nevěděly, zda zvědavá Reháková náhodou neposlouchá za dveřmi. Ani po sfouknutí svíčky se neodvážily špitnout to, co si nyní s osobitým hihňáním sdělovaly. Nejprve nenechali nit suchou na Rehákové, baronce a Žofii a pak podobným způsobem poctily i zbytek hradního osazenstva.
Mladší sestra, trochu vyšší, si dobírala starší, jak jinak než kvůli Kristiánovi. Sama žárlila a tak s chutí sýčkovala: „Třeba už na tebe zapomněl, Lidko! Od ledna se neukázal! To by mohlo něco znamenat!“
Lidka se celkem klidně odhradila: „Snad mu věříš, Zuzko!“
„Když je mužský zamilovaný, čas si najde vždycky!“ pochechtávala se Zuzana. Lidka do ní strčila: „Ty o tom nemůžeš nic vědět, ještě jsi žádného neměla…“
Natlačila do kaluže, ale Zuzka se obratně vyhnula a pokračovala: „Možná je dobře, že tě opustil, baronka by tě kvůli němu zabila!“
Lidce už došla trpělivost: „Do toho ti nic není, Zuzano! A když nepřestaneš rýpat svůj usmrkaný nos do cizích věcí, mohla by s tebe vyrůst další Reháková!“
„To je tedy láska,“ pitvořila se mladší, „takový ušlechtilý cit! Šlechtic si chce vzít selku! A kdo vám požehná?“
Lidka přes zuby, ale zřetelně, procedila: „Rozhodně ušlechtilejší než ten, když ses nakrucovala před tím Vlachem! Kdybych nezasáhla, asi by ses tam...“
„Nikdo tě nenutil zasahovat! Byl do mě zamilovaný a já...,“ nedovolila jí dokončit Zuzka, až příliš dobře si vybavující zmínenou událost. Zuzanu právě tato situace nesmírně rozzlobila.
A co se ve skutečnosti přihodilo?
Myšlenka baronky na přestěhování ze studeného Štivianova do nového sídla měla najít naplnění skrze italského architekta. Pohledný Vlach sice zůstal na Štivianově jen jediný den, než se vrátil do Vídně, ale i tak se stihl seznámit s půvabnými Pleškovic sestrami. Zuzka zrovna obsluhovala při obědě a zničehonic se její oči setkaly s cizincovými. Ten si její pohled vyložil po svém a počkal si na ni na chodbě. Nerozuměla mu ani slovo, což možná ani nebylo potřeba, protože klesl na kolena a začal jí jako blázen líbat ruce. Zrovna, když se zdálo, že by se pomocí gest mohli dostat dál, přihnala se Lidka a sestru doslova odvlekla. Prý, že jí otec svěřil mladšího souroznece chránit před pekelnými svody. Zuzka se urazila a třebaže moc dobře vědela, kam by takový vztah mířil, tvrdě se opřela do Lidky, že ona má s Kristiánem úplně ten samý poměr. Trvalo dlouho než se udobřily, ale „Taliánec“ bylo pořád dost ožehavé téma.
Rozhovor se tedy dostal přesně tam, kam si Zuzana nepřála. A tak raději položila sestře volnou ruku na rameno: „Nehádej se sestřičko! Je tak krásné jaro a ty se musíš mračit na celý svět! Najdeš si jiného!“
Lidka se zakabonila, tak trochu z žertu. Zastavila se a sebrala z hlubokého stinného příkopu sněhovou kouli. Zuzana bezstarostně kráčela dál a ani se nenadála a už měla tající sníh za krkem. Trhla sebou a zahodila košík na mech.
„Lidko! Ty jsi úplně…,“ zapištěla srdceryvně a plačtivě s doslova profesionálním hereckým výkonem.
„Studí to, studí! Zuzče, ty ubožátko moje, to je přeci sníh, hloupá!“ smála se Lidka, když viděla, jak její sestra, podobná splašenému hříběti, bláznivě poskakuje ve snaze zbavit se sněhu za krkem. Hned, jak své počínání vzdala, protoze snížek roztál, rozdurdila se na sestru: „Zuzče?! Já nejsem Zuzče, Lidmilko! Naše malá Lidmilka! Já vím, že to nesnášíš!“
„Já zas vím, jak moc dovedou být malé děti jako ty protivné a proto tě chápu!!“ usadila ji s úsměvem Lidka. „A trocha sněhu za krčkem ti neublíží, Zuzanko,“ přistoupila k ní, „zasloužíš si to! Žárlivostí bys mne zabila!“
Zuzka uraženě odsekla: „To si tedy nezasloužím! A abys věděla, nemluvím s tebou!“
Chopila se svého košíku a ledabyle nastrkala vypadlé květiny zpět. Dělala, že si Lidky nevšímá. Vykročila rázně vpřed, ale sestra jí hned doběhla. Pošťuchovaní tedy ještě neskončilo a v mžiku opět zaznělo mezi stromy jejich vzájemné dobírání, protkané bláznivým pištěním a Zuzčinýmy prosbami. Už bez košíků se honily mezi stromy.
Lidka pronásledovala Zuzku s další sněhovou koulí a ta ze strachu před „trestem žárlivost“ prchala, co jí síly stačily. Nakonec povalila Lidka sestru na zem a jak se patří ji potrápila. Rvaly se jako kluci a pokřikovaly po sobě. Pronikavé Zuzčiny nářky se znovu rozléhaly po lese, protože Lidka jí bez varování nacpala za krk další dávku.
„Né, prosím, slitování, Lidunko! Ušetři mne, prosím! Né, né! Udělám všechno, co jen budeš…ááá!“
Zuzka se kryla, ale nebylo jí to nic platné. Byly tak rozdováděné a měly takovou chuť si vzájemně oplácet zlomyslné žertíky, že by sotva všimly hlasitého výbuchu v bezprostřední blízkosti. Do mladých těl vstoupilo jaro a obě byly jako opojené.
A i tak lze vysvětlit, ze nezaregistrovaly přijíždějící kočár, který by svým hlukem probudil i mrtvého. Až když se za jejich zády rozlehl něčí výkřik, prudce se otočily a zaraženě zanechaly svých hrátek.
„Co blázníte, holky?! Jakoby vám bylo deset!“
„Kristián!“ šťastně vykřikla Lidka a vrhla se mu kolem krku. Zuzka ji chtěla stáhnout zpět, ale rukou máchla do prázdna. Neodpustila si však napodobit Lidčin zasněný hlas a musela se opřít o strom, aby se smíchem nepoložila na holou zem. Normálně by hned vzápětí přišla pořádná herda, ale zamilovaný pár si už neposlušného sourozence nevšímal a daleko více pozorornosti se dostalo sladkým slovíčkům.
„Liduško, odpustíš mi! Já neměl vůbec příležitost za tebou zajet!“
„Ale to nic, Kristiáne,“ objímala ho okouzleně, „já nepřestávala věřit.“
Kristián ji něžně odstrčil: „Počkej, Lidko! Až budeme sami! Já musím za baronkou! Musíš Véghové vlastně děkovat, je to vždy dobrá příležitost, jak se s tebou setkat. Ale přesto, nechceš..ehm, nechcete kus cesty svézt? Těsně před zámkem bych vás vysadil, aby to nebylo nápadné!“
„My raději půjdeme pěšky, vzácný pane! Lidka si musí v hlavě srovnat, co vlastně chce!“ vrtěla hlavou Zuzka, ktera se mezi ně naprosto bez výčitek vetřela. Trochu chtěla Lidce bránit, ostatně měla na ní donášet a bude lepší, když k ničemu nedojde. Lidka byla však už jednou nohou na stupátku, a ač měla na jazyku říci sestře to samé, co si od ní před chvílí vyslechla, s klidem opáčila: „Ty můžeš jít pěšky, Zuzko! Ale já pojedu tady s Kristiánem!“
Lidka nastoupila a nakonec se, světe div se, ochotně přidala i Zuzana.
„A pak, že nechceš!“ ušklíbl se, když se sápala dovnitř. Odpověd nečekal a tím víc ho překvapilo, když přišla: „Stejně bych tam byla dřív, pane!“
„Já tě nenutím.“ bezvýrazně pravil a už ho zajímala jenom její starší sestra. A nemohl popřít, že okázalé ignorovaní Zuzčiny přítomnosti v kočáře je zaměrné a že jen přemýšlí, jak ji vyštípat.
„Něco pro tebe mám!“ šeptal Lidce a zdanlivě ani nepohlédl na Zuzku, mračící se na něj z protějšího sedadla. Lidka nedočkavě nastavila dlaň, společně se rty, a Kristián pustil tu otrvanou bytost na protějším sedadle z hlavy. Ne nadlouho.
„Zavři oči, Liduško!“ přikázal něžně natěšené Lidce. Prstýnek se zablýskl a vklouzl na Lidčin prst. Starší sestra si dárek prohlížela jako u vytržení, ale časem se její pohled stočil k našpuleným rtům milence. Nové výzvě neodolala a chtěla mu ji stokrát vrátit. Ale mladík se sotva dotknul Lidčiny pusinky a přestal.
„Co je, miláčku?“ optala se, jako by sama netušila, a snažila se mu zakrýt výhled na Zuzku, jejíž smutné oči ho před tím donutily přestat. Laskání s Lidkou ztrácelo kvůli Zuzčině přítomnosti veškeré kouzlo a před vyčítavým pohledem velkých modrých očí nebylo úniku. Na chvilku nechal Lidku Lidkou a zaměřil svou pozornost právě k její sestře. Měl chut ji pořádně vytahat za uši a vyhubovat jí za drzost, ale pak se až s překvapivou provinilostí tázal: „Co bys chtěla, jen mi to řekni a já ti to přivezu! Já jsem nevěděl, co pro tebe mám vzít! Strašně se omlouvám!“
„To je v pořádku,“ najednou se přetvařovala mračící se osůbka, „já nic nepotřebuji!“
„Na, tady máš zlaťák,“ ukazoval jí, „je to neosobní, ale ber to jako zálohu!“
To přehnal, ale Lidčina dokořán otevřená ústa byla jedinou adekvátní reakcí na jeho dar.
„Děkuji, pane.“ řekla zkormouceně Zuzka, nedávaje najevo zklamání a nejvyšší rozhořčení.
Po zlaťáku ovšem okamžitě sáhla. Byla to sice ubohá almužna, tak strašně ubohá, až se jí svíralo lítostí hrdlo, ale zlaťák je zlaťák. Nejradši by ho mrštila před Kristiánovýma očima rovnou do příkopu, aby mu ukázala, jak jí ublížil. Dobré vychování ji ale přidrželo na sedačce a zlaťák zasunula do kapsáře.
Lidka se nervozně zavrtěla, drahocený čas v tichosti ubíhal, hrad se blížil a Zuzanu se stále nepodařilo dostat ven. Nebyl nikdo, kdo by mohl nějak kulantně přerušit trapné ticho. Pan Kristián už byl z mladší sestry krajně otrávený.
Po očku Zuzku pozoroval. Žárlí, jako obvykle, a těžko říci na koho více.
To je tak ošklivá, že si nemůže nikoho najít? Ovšemže není! Na jeho vkus je až moc bledá, k dětskému obličeji by více seděla méně výrazná ouška, ale jinak?
A to musí pořád chodit za Lidkou jako stín? Vždyt se tím sama připravuje u kus své krásy, vedle Lidčiny hvězdy ta její hned hasne.
Koho jen Zuzce dohodit?
Kristian se osmělil, vyhlédl z okénka a když zjistil, že jsou skoro u cíle, přikázal kočímu, aby zastavil.
„Doufam, že na mne na hradě nečeká nějaké překvapení! Stalo se vůbec něco od mého odjezdu?“
Zuzka s Lidkou na sebe pohlédly. Dospěly viditelně ke stejnému zavěru-přes zimu se opravdu nepřihodilo nic podstatného. Ale nakonec, něco přeci.
První, kdo si vzpomněl byla Zuzka: „Panna Žofie si bere nějakého hraběte! A paní baronka je z toho v sedmém nebi!“
„Tak snad jí to na nějaký čas zaměstná a nebude otravovat,“ poznamenal bez obalu pan Kristián, „to by nám mohlo jen pomoci!“
„Chudák ten pan hrabě,“ chichotala se Zuzana, neustále si ručkou odhánějící uvolněné vlasy, lezoucí jí do očí, „to ji asi nikdy neviděl, když se sňatkem souhlasil!“
„Asi mu nic jiného nezbylo!“ mírnil ji Kristián, dobře si vědom, že se mu může přihodit to samé. Honem se vzdálil od tématu ve snaze se nespálit: „A co je vůbec s mladým Štefanem Véghem? S tím, jak vás unesl.“
„Bohužel už ho vysvobodili z Balašových rukou! Paní zaplatila Balašovi tučné výkupné, tak upustil i od tvého potrestání a poslal Štefana zpět. Nyní má Štefan domácí vězení! Docela jsem si oddychla, byl mi v patách! Vždycky, když se na mne díval, cítila jsem se mizerně!“
Ve stojícím kočáře zavládlo, nikoliv poprvé a ne naposledy, ticho. Po pravdě řečeno, Lidka měla jisté novinky, ale Zuzčina přítomnost ji nutila mlčet a vyčkávat. Ovšem chvíle, kdy bude muset někdo promluvit se nezadržitelně blížila.
Kristián mlčky podal Zuzaně zrcátko a ta, poté co dovedla svůj účes k dokonalosti, opustila sedačku a na stupátku se optala: „Mohu jít, pane Kristiáne? Už to není daleko!“
Mladý pán nebyl samozřejmě proti, spíš naopak. „Něco v té hlavě má, že ji to napadlo.“ pomyslil si, když vylezla ven a zmizela v lese. Ještě stačil zachytit, jak okřikla Lidku: „Pozor, at nevystoupíš až na hradě, Liduško! To by mohlo bolet...“
Lidka na chvilku upřela zrak do míst, kde její sestřicka zmizela. Kristian zkontroloval, zda je všetečné stvoření definitivně pryč a přisunul se k Lidce. Našpulil rty, ale čekalo ho nemilé překvapení. Liduška mu položila prst na rty a úsměvu se svěřila: „Musím ti něco povědět, drahý! Je to důležité a kdyby to slyšela Zuzka, měla by hloupé připomínky...znáš to!“
Kristián nebyl připraven na žádné další řeči a Lidčino odmítnutí ho zaskočilo. Pochopil, že přijde něco vážného, nejlépe pověstná jobovka.
„Mám strach z Brezničana! Pořád mne okukuje...“ zpustila. Kristián už se chystal mávnout rukou. Nakonec se spokojil s uklidňováním: „Takových ještě bude! Kdo tě, prosím tě, neokukuje! Já se nedivím, že na tebe všichni koukají jako blázni...“
„Ale s ním je to jiné,“ zaprotestovala, „chce si mne vzít! Už prý požádal baronku a ta kývla...“
Kristián se zarazil. Ne, že by něco podobného nečekal, Lidka je krásná a jistě neujde nežádoucí pozornosti, ale tohle znělo hodně bázlivě a pro něj nebezpečně. A znal Lidku jako statečné děvče, které by se mu s úplnou maličkostí nesvěřilo.
Chmurně si pro sebe cosi zamulal. Ale další slova patřila už jen a jen Lidce: „Poslyš, miláčku, zajdu za baronkou a vše vyžehlím! Nesmíš si ho všímat! A kdyby něco, tak mi řekni, já ho srovnám! Nenechám si šlapat po nevěstě!“
„Ty bys mne chtěl?!“ vyhrkla, když jí vášnivě celoval krk.
„Chtěl, Lidko.“ nezaváhal ani na okamžik. Nevěděla, co říci. Byla blízko tomu, aby dosáhla svého. Ale jak si může vzít šlechtice?
To jim nemůže vyjít. Všechno je proti nim. Ani Zuzka, kterou donedávna pokládali za spojence, jim nepřeje.
„Měla bys jít! Věř mi! Jak rád bych tě unesl někam daleko! Ale moc dobře víš, že nemůžu…“ najednou se ozval a sáhl po zatažených záclonkách v okně kočáru, aby vpustil dovnitř světlo a vypudil diskrétnost, na kterou nezbyl čas. Lidka byla ovšem jiného názoru a v úmyslu mu zabránila. Předchozí rozhovor jí dodal kuráž k utopickému návrhu: „Drahý, obrať koně, někam zmizíme a budeme šťastni!“
„To nejde, Lidunko,“ otřel se jí tváří o tvář, „ač mi cit velí, co navrhuješ, musím za baronkou! Jsem jako v začarovaném kruhu! Není úniku, aniž bych neupadl do záhuby!“
Lidka setřela slzu: „Věčně se skrývat nemůžeme…“
Přesto, že si již v podstatě řekli nashledanou, trvalo dlouhou čtvrt hodinu, než Lidka opustila kočár.
Celá roztřesená se chvilku dívala za odjíždějícím spřežením.
Otřela si slzy, ale nebyla s to zahnat naivní představy o útěku. Vždyt jí nedopřejí ani trochu intimity. A bude hůř. Pomalu každý už ví o jejich schůzkách, mnohdy i dokonce více než ona sama, a sotva někdo uvěří, že až na pár polibků mu zatím nic nedovolila! Had se bosou nohou dráždit dá, pravda mnohdy jen jednou a naposledy, ale oni ho dráždí celou věčnost a dosud se nic nestalo. Jak dlouho bude ještě baronka snášet jejich vztah a přistupvat na jejich hru?
Vykročila po cestičce ke hradu. Po cestičce, kudy jí tehdy Štefan unesl. Došla k vratům, která nikdy nikdo nehlídal. Zamyšlená a v podivném rozpoložení se vplížila do stínu hradních zdí.
Snažila se, sama nevěděla proč, aby ji nikdo nezahlédl. Když se prosmýkla ke dveřím a zdálo se, že prošla bez povšimnutí, srazila se čelně s Vavřincem Brezničanem.
Hajduk ji chlípně a bez špetky studu objal: „Už budeš moje! Chystám ti zásnubní prstýnek!“
„Nikdy!“ uhodila ho loktem a vysmýkla se mu.
„Vždycky je lepší, když je co krotit!“ poškleboval se za ní, nespouštěje oči z jeji božské postavy. Když mu zmizel z očí i Lidčin půvabný zadeček, s bezstarostným pohvizdováním vystoupal na ochoz.
Lidka doběhla k baronce a zastihla ji v rozhovoru se Zuzkou. Jakmile se dostala do jejich zorného pole, obě okamžitě ztichly. Paní obrátila tvář k Lidce a beze slov jí zabavila košík a předala jej lokaji Jozefovi. Za větší pozornost Lidka nestála.
Poslední dny se nesly v duchu horečných příprav.
Služebnictvo zdobilo chodby, šily se šaty a v kuchyni to vonělo vybranými pokrmy. I sebezapadlejší kout musel být řádně vymeten a zbaven prachu dávno minulých let. Všichni věděli, že když baronku něco zaměstná, tak potom nekřičí, což představuje dostatečnou motivaci, proč udělat práci pořádně.
Véghova byla celá šťastná, že se jí podaří Žofii provdat. A bohatě! A je rovněž velice blízko odstranění Lidky, kterou provdá za Brezničana.
„Geniální plán, nemá chybu. Za pár dní už bude mít Liduna po legraci a z Žofky bude hraběnka...“ v duchu si libovala a navenek dala najevo jen spokojený úsměv, který si sestry přirozeně vyložily jinak.
„A rychle do kuchyně! Tam vás bude víc potřeba než tady!“ přikázala jim náhle, když si všimla, že jejich postávání uprostřed chodby ostře kontrastuje s pílí ostatních. Sestry si to velmi pozvolna namířily do kuchyně.
Véghová přistoupila k oknu a hle! Spatřila Kristiána, který kráčel přímo k paláci. Jak dlouho čekala! Zatetelila se štěstím a hned mu vyběhla naproti.
Zuzka opatrně přesunula rozpálený kotlík z ohniště. Otřela si zpocené celo a pohlédla nejprve na Lidku a pak na okénkem na večerní oblohu.
S blížící se nocí ubývalo práce v kuchyni a Lidka už delší dobu toužebně očekávala okamžik, kdy bude moci za Kristiánem.
Konečně kývla stará Hanka spokojeně hlavou: „Tak hotovo, holky, můžete jít...“
Všechny služebné uz opustily kuchyni a rozešly se po hradě. S jedinou výjimkou.
„Zuzko, co tam deláš takovou dobu?“ zlobila se starší sestra, netrpělivě přešlapující u dveří.
„Počkej chvilku, Liduško, zapomněla jsem uklidit va...hned půjdu, chvilku strpení!“ zazněl sestřin tlumený hlas z chabě osvětlené místnosti. Uplnuly však nekonečné dvě minuty a Zuzka tam uvnitř stále cosi kutila. Lidce došla trpělivost a rozhodla se pro sestru dojít.
„Tak něco uklidit?! Možná tak do bříška!“ rozesmála se Lidka, když spatřila sestru, opařenou studem, jak si otírá pusu od čokolády. „Povím to baronce a budeš místo svatby stát celý den v koutě na hanbě!“
„To nebudu,“ ukázala Zuzana Lidce dlouhý nos, „bez družiček by žádná svatba ani nebyla...“
„Snad mi nechceš říci, že jdeš za družičku? Copak jsi neslyšela, co nám Szendrei říkal?“
Zuzka mávla rukou.
„Družičky se vždy vyberou ty nejhezčí, aby si měli páni po svatbě z čeho vybírat! Většina s těch děvčat skončí v panských postelích, takže se radši drážte dál...“ v duchu odcitovala Szendreie, ale jeho slova brala dosti lehkovážne a těšila se jen na to, že se bude moci obléci do hezkých šatů a bude ve středu pozornosti.
„Uhlídat tě je těžší než uhlídat pytel blech! Zachraním tě před Taliánem a ty si vymyslíš jiný svízel...“
„Nemusíš mne hlídat, Liduško! Přiznej si to, ty závidíš!“ vzala ji Zuzka za ruku, zatímco druhou bloudila mezi svatebními pamlsky na stole, které v ní nezadržitelně mizely.
Lidka nezáviděla, možná jen trošičku, pokud bylo co závidět.
„Ale když vybírají nejhezčí a porota jsou ti naši prasáci,“ pomyslila si, „tak proč ne já?“
Nahlas by to neřekla, to by bylo proti její skromnosti. Ale cítila se znepokojeně. Vybrali Zuzku a ona je „ušetřena“! Ale proč? Kristiánova intervence? Ne, to není možné, pan Kristián přijel teprve dnes. Takže kdo? Kdo ji zachránil?
Zuzka nedala sestře svým hlasitým mlaskáním už ani minutku na přemýšlení.
„Máčíš si vlasy v čokoládě! Aby na naše svatebčany vůbec něco zbylo, když tě tak pozoruji!“ poznamenala Lidka, sledující sestru, skloněnou nad hrncem. Zuzka vzhlédla a olízla si rty: „Tak si dej taky!“
„Tak to by stačilo, Zuzko! Někdo jde!“ ozvala se Lidka netrpělivě, aby nenasytu popohnala k odchodu. Byla odhodlána vyrazit za Kristiánem, ale zároveň jí odpovědnost nedovolila opustit sestru, páchající nepravosti. Ale Zuzana měla evidentně čokoládu už i v uších a odsekla: „Počkej ještě chvilinku! Tady je takových dobrot! A nech mě být, nebo se otec dozví o Kristiánovi!“
Lidka byla blízko výbuchu. Sestra ne a ne se odtrhnout od zakázaného ovoce, ještě k tomu jí vyhrožuje, čas letí a tím méně ho zbude pro ni a Kristiána. Ale budiž, zkusíme to po Zuzčiném!
„Ale, Zuzanko, nevyhrožuj! A jestli hned nenecháš ty sladkosti, postarám se o ti o prvotřídní hanbu, že se neodvážíš vystrčit nos z komnaty!“
„Tak to bych docela ráda viděla!“ sešpulila Zuzka pochybovačně rty a následně se připitoměle rozhihňala. S naprostou suverenitou opět ponořila prst do hrnce a oblízla jej. Lidka se nadechla a spustila první obvinění, co ji napadlo: „Všem řeknu, že ses líbala s poďobaným Ondráškem, s tím, co má důlky od neštovic...“
„Jak tohle víš?“ ztrnula Zuzana a vzápětí se kousla do rtu. Lidka, neschopna se smíchy nadechnout, ukazovala prstem na sestru: „Tohle...to se...poví!“
„To zkusíš jednou,“ popadla mladší sestra tu starší za cop ve snaze potopit jí hlavu do hnědé hmoty v hrnci. Lidka vypískla na celé kolo, obě klopýtly, drkly do stolu a skončili na podlaze. Na okamžik zatajily dech hrůzou. Hrnec s čokoládou se nárazem do stolu dal do pohybu a onu pověstně dlouhou vteřinu balancoval na okraji propasti. Uz se zdálo, ze je katastrofa hotová a nevyhnutelná, jenže náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, uvázl hrnec ve vzduchu, trochu se zakymácel a vrátil se na původní místo. Vystříklo jen trochu čokolády. Sestry, ležící na zemi, jen němě civěly.
Zazrak!
Ale většina takových zázraků má své logické opodstatnění a Kristián, stojící za stolem, známou pravdu jen potvrdil. Pobaveně poznamenal: „Vy dvě jste se dneska snad úplně zbláznily!“
„Hlavně Zuzana!“ vyhrkla ihned Lidka a odměnou jí byl knírek, který jí Zuzka okamžitě přikreslila prstem od čokolády. To byl ovšem poslední Zuzčin výstřelek, protože plavovláska hned nato opustila místnost, evidentně spokojená se svým výtvorem. Kristián čekal jen do chvíle, než se zaklaply dveře, a pak Lidku zcela ochotně zbavil nové ozdoby, dokonce vlastním jazykem.
Zuzka kráčela zcela sama po tichých chodbách a myslela na svůj poslední rozhovor s baronkou. Její Milost ji pokárala za zanedbávání uložené služby, tedy špehování vlastní sestry, ale učinila tak až s neuvěřitelnou trpělivostí a ještě neobyklejším klidem. Vtiskla Zuzaně dukát a tiše naznačila, že už brzy nebude téhle služby potřeba. Zuzka vycítila z její řeči cosi nebezpečného, ale nedostatek informací ji vedl k rozhodnutí nechat věci plynout a nestarat se o plány mocných.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
