|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Společenstvo elementálů: Devět sil(15-17) ::
| Pokračování Společenstva elementálů: Devět sil(10-14) |
| |
|
|
XV
Šel jsem tam ne proto, že by tam byl Teror, ale Markéta. Teď, když jí Pepa odebral Hyperionovu „vůli“ , měla by si rozmyslet, na jaké straně stojí; protože samotnou ji dostane. Se mnou ale ne.
…
Nevím, co si za mnou kluci povídali. Nic jsem neslyšel. Všichni se museli dívat na mě...nebo na jejich nového vůdce, Lukáše.
Bože, co jsem to udělal? Proč jsem ho jen vzal do týmu? Neměl jsem lepší nápad a dal na Michalovu radu?!
Nevím, co s Lukášem bude. Jen si přeju, abychom nikdy nezkřížili meče. Nechtěl bych proti němu bojovat, protože i přes to všechno byl můj spolužák, kamarád ze školy. A kdyby vedl nové Společenstvo, nemohl bych bít své nejlepší kamarády.
Aleše, Jakuba, bratry, Michala; netuším, co se stane, ale jestli něco vím, pak je to to, že se konfliktu našich stran musím vyhnout. Už Martin za to zaplatil dost... tehdy nás bylo ještě devět, jako v knížce od Tolkiena.
Neměl bych mu závidět, že je vede. Společenstvo si ho zvolilo samo.
Teď je nás jen osm. Nás? Jich. A jich je sedm. Pokud mě mí přátelé zklamali, padl jsem i já. Nemělo by smysl jít dál. Bez nich ne.
Navíc, proti silám Terora a Hyperionu sám neuspěju. Je pravda, že jsme je porazili, ale ani oni, ani jejich najatí elementalisti nevěděli, že už máme element. Nemohli se připravit.
Já bych proti armádě sedmi lidí a jednoho obra neuspěl, ať bych se snažil jakkoli.
Zrovna jsem zatáčel za roh školy, ke dlouhé stezce k mostu na Velkou ohradu. Ještě krok a zmizím z dohledu mých bývalých spolubojovníků.
„Hej! Čekej!“
Ohlédl jsem se, a za mnou běžel Michal. „Možná se ti po cestě hodí schopný druid.“ Když jsem se na něj podíval, okamžitě střídal výraz, protože zase řekl něco tak, jak asi ani nechtěl.
„Michale?“ řekl překvapeně Lukáš.
Michal ale zakroutil hlavou. „Ne.“
Michal byl jediný ze Společenstva, kdo znal Lukáše, jediný jeho spolužák, co zbyl.
Usmál jsem se, a odpověděl: „Jasně, že jo.“
Podíval jsem se na hlouček, ze kterého pomalým krokem vyšel Aleš.
Přišel ke mně, otočil se na Lukáše, ukázal na něj,
„...Jeho neznám, za nim nejdu.“
„Juchéj, tím pádem jde Aleš s náma!!“ „zaradoval“ se Michal.
V Lukášově obličeji bylo vidět, jak rudne, ale pořád udržoval svůj pohybovačný pohled.
Byl jsem rád, že se přidal i Aleš...ani Michal neskrýval svoji radost z návratu jeho „parťáka“.
Jirka se otočil k Pepovi, pobízeje ho hlavou; oba dva elementalisti se vydali k mojí skupině.
„To byla jen sranda, eh? Bez nás se NIKAM nejde.“ řekl uvědoměle Jirka.
„A kam jde můj bratr, tam jdu i já.“ dodal Pepa.
Jakub se vydal k nám.“Tady se to rozpadá, jdu radši k vám.“
Tomáš se otočil na absolutně rozhozeného Lukáše se slovy: „Sorry, ale já jsem pokaždý se silákama.“, a přeletěl k nám.
Lukáš bez nikoho na své straně jenom smutně koukal do země a přemýšlel, co bude dál.
Já uznal, že kdybych ho odkopl, byl bych tvrdý. Kdybych ho nechal zabít, byl bych blbec.
Natáhl jsem k němu přes vzdálenost ruku.
„Zase přátelé?“ řekl jsem.
„Lukáši, pojď, jednou už jsme Společenstvo!“ dodal Michal.
„Ne.“
Odpověděl a v jakémsi elementálním záchvěvu se neskutečnou rychlostí rozběhl pryč, směrem k průchodu, ze kterého přišel Pepa.
„Hodně šťestí, Lukáši.“
Ticho...dlouhotrvající ticho. Ve škole už nebyl živáček, stejně tak jako v celém prostoru okolo. Bylo to podezřelé; ještě před chvílí tady ještě evakuovali školu. Tohle tak příšerně hlasité ticho se táhlo přes minutu, kdy jsem stále hleděl do průchodu, ve kterém zmizel Lukáš.
Co ho čeká? Co chce udělat? To nevím, ale snad se nestřetneme.
„Tak kam teď, šéfe?“ nadhodil Jirka.
„Do pr, asi.“ odpověděl místo mě Tomáš.
„Jakl...!“ rozzlobil se Jirka a z legrace ho strčil pryč.
„Takže...všem vám děkuju, že jste šli se mnou. Vážím si toho. Teď, protože nevíme, kam jít, navrhuju jít na velkou ohradu pro Markétu - „
„Haha, to mě mohlo napadnout.“ ozval se Michal.
„Neječ mi tady. Protože Jirka s Pepou jí sebrali Hyperionovu nad...nadvládu, to ne, ale asi víte, jak to myslím, tak by mohla jít s náma, a každej člen se hodí, ne?“
„To jo, hlavně tobě, co?“ žertoval Tomáš.
„Lidi, nechte mě... pokud nemá někdo lepší nápad,tak jdeme. Transformujte se zpátky - „
„Proč vlastně? Nikde nikdo...“ řekl Jakub, kterému se jeho nová podoba nejspíš zalíbila.
„Tak co třeba se proměnit, až kdyby někdo šel?“ řekl Pepa.
„Jo, dobrej nápad. Tak...jdem.“
Skupina vyšla směrem Velká ohrada.
Konečně jsem měl možnost se doopravdy ujistit, že za mnou skutečně Společenstvo stojí; že budu mít konečně šanci k boji po boku svých přátel, jak jsem si vždycky přál.
Boj s těmi, kterým můžu věřit, kteří pochopí moje plány, kteří si zvolili cestu se mnou, a ne s Lukášem nebo s Terorem. Cestu Společenstva Elementálů.
Po prvním vítězství vládla ve Společenstvu dobrá nálada; rány se s použitím byť slabých Pepových léčivých sil zhojily, nikdo nepřišel k žádné větší úhoně, i když, proč by měl? Mám s sebou přece schopné elementalisty.
Avšak nešlo mi do hlavy, co se to stalo u školy, když jsem bojoval s Terorem.
Přerušil jsem hovor zbytku skupiny svou otázkou: „Kluci, stalo se vám teďka, že vás někdo porážel... a pak se ve vás probudilo něco, jako kdybyste sebrali element do jedinýho silnýho kouzla nebo úderu, a pak řekli, co chcete vyvolat...nevím, jak to popsat.“
„To první jo, to druhý ne. Ty myslíš bezhlavýho?“ poptal se Tomáš.
„Jo, přesně to“
„Toho jsem viděl, když jsem zasáh' toho golema do zad ze vzduchu...fajn kouzlo, ale co jsem viděl, a slyšel, nikomu se nic takovýho nepodařilo.“ řekl Jirka.
„Možná, že by nám s tím mohl poradit Mr. Kdosi.“ dodal jeho bratr.
„To je fakt, ať už to je, co to je, může se nám to hodit, dát takovou ránu Terorovcům v jediným úderu vypadá jako velká výhoda.“
„A tys to taky viděl?“ zeptal jsem se Jirky.
„No, spíš slyšel, ale jak vypráví ostatní, a ty, musí to bejt něco.“
„Musí to bejt žůžový.“ dodal Tomáš.
„Tomáši, dost už.“ řekl mírně otráveně Michal.
„Jak se s Mr. Kdosi vlastně můžeme spojit?“
„No přece na něj musíme hodně myslet, to je dost důležitý.
Naší situaci už ale určitě musel vidět. Řek' bych, že nás brzo zkontaktuje sám.“ poradil Jakub.
„Nevím, snad...a co ty, Aleši, proč seš pořád ticho?“
„…Co bych měl řikat?“
„No tak, Masna, zapoj se do diskuze!“ pobídl ho Tomáš, komolící jeho přijmení „Masák“.
„Jo!!“ dodal Michal svému oblíbenému společníkovi.
Aleš zastavil chůzi a podíval se na něj; Michal šel radši dál se změklým výrazem.
„No, to je jedno... Aleši, Michale, říkám to správně? Pojďte.“ řekl Jakub.
Michal zakroutil hlavou. „Fajn, ale takhle ho neznám.“
Má pravdu. Takhle se Aleš nikdy nechoval; pokaždé zhumornil každou situaci do neskutečných výšin a mnohdy jeho vtipné komentáře nebraly konce.
Není tu sice nic k smíchu, ale Aleš si dokázal udělat legraci téměř z čehokoliv a bylo mu jedno, jestli vede boj na život a na smrt nebo hraje kuličky. Teď je jiný, jako by se mu něco stalo.
Co, ale nevím. Pořád ale bojuje a na správné straně; časem snad přijdu na to, co se s ním děje; o členy svého týmu se postarám - musím. Nebo bych alespoň měl.
Už jsme byli u mostu na Velkou ohradu; v dálce jsem viděl panelové domy, ve kterých bydlela Markéta.
Ve stejné čtvrti ovšem bydlely i další dvě z tria dívek; musíme si na ně dát pozor.
„Kubo, jak jsi vlastně porazil Kristýnu?“
„Normálně, vypustil jsem po ní nějaký ty svoje blesky; ale zbraním se dobře vyhýbá...na to bacha, ani jednou jsem ji netrefil. Na druhou stranu, nemá asi žádnej element.“ odpověděl.
„Podle mě má spíš něco, jako Martin.“ doplnil ho Michal.
„Kluci, a jak se vám povedlo porazit toho golema? Myslel jsem, že to skoro nepůjde.“ ptal jsem se dál.
„Bylo to těsně, ale zdrhal rychle, když jsem mu hodil kopí do zad. A tady Michal skoro dostal, co?“ řekl Tomáš.
„…No nevím, to tobě zasáhl břicho.“ na to on.
„Ještě že už bylo po Firenovi a Magmatickým, protože ho bratr rychle vyléčil.“ dodal Jirka; Pepa souhlasně přikývl.
„To jo, ale bylo to těsně. Fakt už jsem myslel, že je po mně.“
Usmál jsem se a dodal: „Hlavně, že jsme všichni živi a zdrávi.“
„Ještě mě tak napadlo... co nejdřív zkontaktovat Mr. Kdosi, jak jsme říkali, když už jdeme k tý tvojí Markétě? Přece jenom tam může být nějaký překvapení.“ zeptal se Jakub.
Nezdálo se mi to „tvojí“, nicméně je dobrý nápad zkontaktovat ho, dokud to jde.
„To je pravda. Tak pozor; všichni se teď soustřeďte na Mr. Kdosi.“
Upřeně jsem myslel na Mr. Kdosi...na nějaké rady od něj, na bílý svět.
A vtom jsem cítil, jak už nestojím na zemi; otevřel jsem oči a skutečně jsem se vznesl do oblak.
„JUCHŮŮŮ!!“ radoval se Tomáš.
„Vida, jak to funguje.“ dodal Jirka.
Kuba svraštil čelo.“Ježiši, znova ne, mám závratě...“
A to už jsme se nacházeli v bílém světě. Nepochopil jsem sice, jak jsme se tam „přemístili“ , ale na tom nesejde, už jsme tu.
„Společenstvo!!Díkybohu!!...“ řekl známý hlas Mr. Kdosi.
„To se asi raduje, že jsme přežili první bitvu... ?“ řekl nesměle Kuba.
„Ne!“ hlučně odpověděl Mr. Kdosi.
„Podívejte!“
V bílém světě se najednou objevila placatá díra, ve které bylo vidět, no...neviděné.
Václavské náměstí, prázdné.
Křižovatka v centru, Anděl, nejfrekventovanější zastávka tramvají a obchodní dům, prázdné.
Celá Praha, vylidněná.
„Co to ksakru je.“ slyšel jsem Jirku.
„Společenstvo, stalo se to nejhorší! Teror využil Hyperion naplno!“
„Jste si jistý s tím, co nám promítáte? Ještě teď okolo chodili lidé.“ řekl jsem.
„Právě proto jsem si vás sem zavolal... chvíli před tím, než jste se obrátili na mě, Teror začal s tím, co vidíte.“
„No to je mi ale náhodička!!“ řekl Tomáš, zkrucující obličej do drzého šklebu, který se sem ale vůbec nehodil.
„Náhoda to je, ale v pravý čas jsem si vás sem zavolal, díkybohu.“
„Co se to vlastně v Praze stalo?“ zeptal se Pepa.
„Situace je podivná. Zdá se, že Teror pomocí Hyperionu vysál jsoucno všech obyvatel...“
Ve skupince zavládl hlahol; v ten moment mě přepadl strach o mé rodiče, o nás, o Markétu.
…
O osud Společenstva.
„Zdá se ale, že byli pohlceni tajemným Hyperionem, který teď ovládá Teror; pokud by s ním měl jiné úmysly, o čemž teď, když mu celou dobu pomáhá, pochybuji, nebo byl zabit, bylo by možné všechno s mou pomocí vrátit zpět.“
„Nevíte, proč jsme taky nebyli absorbovaní? Vlastně, asi proto jsme tady, co?“ zeptal se Jakub.
„Elementalisté nejsou tímto stavem postiženi.“
„Takže máme šanci bojovat s Terorem...“ řekl jsem.
„Ano, to je pravda.“
„No a co je smyslem Terorova snažení?“ ptal se znovu Pepa.
„To já nevím, bohužel. Mohu vás ale ujistit, že se o své blízké bát nemusíte - pokud uspějete, vše bude tak, jak bylo.“ Ale já věděl, že ne...už nikdy, a nic.
Ticho náhle protrhl Michal. „Mistře...co se stalo s Lukášem?“
„Ano, Lukáš...jeho budoucnost je nejistá.“
Všichni pozorně poslouchali, nikdo nevydal ani hlásku.
„Ponese těžké břemeno, které nebude ani pro něj, ani pro ostatní lehké.“
Tohle už bylo skutečně zajímavé.
„Nebudu o tom dále mluvit. Neznám Lukáše, takže nevím, co udělá, nicméně: Už nemůže být nebezpečný.“
„Tak to je moc.“ řekl jako obvykle cynický Jirka.
„A jaké další kroky nám radíte dál?“ zajímal se jeho bratr.
„Nejprve, Kamile, dokonej cestu tam, kam ses chystal. Je to velmi podstatné.“
„Co by na tom mohlo být tak podstatného...?“ zeptal jsem se.
„Ale jen se nedělej, hehehe...“ smál se Tomáš.
„Ne, ale vážně by mě to zajímalo.“
„To uvidíš, Kamile, sám.“
Co by na tom jen mohlo být tak důležitého...nic mne nenapadá.
„Nějaké další otázky?“
„Jasně, co říkáte na náš výkon?.“ zeptal se zvesela Michal.
„Ano, gratuluji vám k vašemu prvnímu úspěchu; překvapil mě především výkon tebe, Michale, ještě s Jakubem a Tomášem, když jste donutili Terorova golema k ústupu. Provedli jste dobrou práci; jak se zdá, Tomášův větrný element je proti golemově těžkopádnosti nezanedbatelný.“
Kluci se na sebe podívali s určitým zadostiučiněním, a Mr. Kdosi mluvil dál:
„A také, Společenstvo, týká se to i toho, jak jste někteří mohli vidět, sám Teror byl zahnán na útěk.“
Vzpomněl jsem si, jak jsem vykonal ten zvláštní útok. Bezhlavý řez; ta slova jako by ani nevyšla z mých úst.
„Kamile, řekni nám všem, jak jsi porazil Terora.“
„Jo, já už to všechno líčil předtím.“
„No jen nám to všechno pěkně zopakuj.“ řekl s podlézavým podtónem Tomáš.
„Ano.“
No co. Otočil jsem se ke Společenstvu a mluvil; připadal jsem si hloupě, ale s tím, co se stalo, by nebylo na místě to jen tak přejít.
„No...tak jak někteří asi viděli, nebo slyšeli, zahnal jsem Terora. Bylo to tak, že mě porážel, dokonce už jsem měl několik zranění, ale když mě už chtěl zabít, cítil jsem element, proudící do hlavy, a... no...jako bych se hodně naštval.
Připravil jsem meč, vykřik’ jsem „Bezhlavý řez“. Sice to zní divně, ale jako bych to ani neřek’ sám od sebe, prostě se to ze mě vydralo. Vzal jsem meč a vyřítil se na Terora, v hlavě pořád jen ten „hněv“ a element; on proti mně sice vypálil nějakej projektil, ale nic mi neudělal. Zasáh’ jsem ho, a přeletěl s ním přes čtvrtinu školy, na délku.
Potom jsem ho už neviděl, asi se teleportoval pryč, nebo něco. Ale porazil jsem ho, vlastně ani nevím, jak.“
Společenstvo tiše přemítalo nad tím, co slyšelo, když promluvil Mr. Kdosi.
„Tomuto jevu se říká Limit elementu.
Objeví se tehdy, když jste poráženi, když stojíte téměř na pokraji smrti; na pomoc vám přijde sám element, který vlastníte. Limit se u každého liší, záleží také především na tom, jako co si element představujete.
Zároveň, ale, z vás Limit vytáhne to nejhorší i nejlepší. Kamil, pro zajímavost, chtěl pomstít to, co mu bylo drahé – bezhlavě se vrhl po Terorovi, aby dal najevo svoji čirou nenávist k němu.
Nemám ti to, Kamile, za zlé – vždyť jsi takový. Věz však, že jsi byl v tu chvíli naprosto nekrytý.“
Teď jsem se za sebe trochu styděl – ale ano, je tomu tak. To, na co jsem myslel, než jsem zaútočil, bylo pomstit Markétu...Exil...všechno, na čem mi záleželo a co se zkazilo.
I sebe. Neuváženě, nepromyšleně.
Na druhou stranu, pokud je Limit vážně takový, nejspíš se ještě hodně dozvím o svých spolubojovnících, pokud je také postihne.
„Když překročíte Limit...nemůžete vědět, co se stane. Vyjde ven vaše nejhlubší myšlenka, v tu chvíli spojena s čirou mocí elementu.“
„Jsou i nějaké společné limity? To kdyby třeba nějaké použili Firen a Magmaros.“ zeptal se Pepa.
„Nebo bratr se mnou.“ ukázal do vzduchu Jirka.
„Ano.“
„Limity společné mohou mít dvojnásobnou sílu, nepředvídatelnost, a ničivější účinek.
Na druhou stranu, mohou je provádět jen elementalisté, jejichž elementy jsou natolik symbiotické, že se dají použít ke společnému kouzlu. Pokud Limit použijí dva elementalisté závisle na sobě, bez jakýchkoliv společných aspektů jejich elementů, může to mít neočekávané následky.“
„Nechápu...“ řekl vyjeveně Jakub.
„A to je co říct, co, Podles.“ řekl Jirka, komolící příjmení Podlesný.
„V případě těchto Limitů záleží na vyčerpanosti obou elementalistů, a jeho uskutečnění, samo o sobě, je velká náhoda.“
Nikdo to moc nechápal; vždyť nikdo kromě mě tento „Limit“ nedostal. Ale byl to skutečný zážitek, to je pravda. Vtom se mi hlavou prohnala podivná myšlenka.
„Proč jsme nebyli pohlceni mocí Hyperionu?“
„To je fakt, no, proč?“ dodal Jakub.
„...Každý elementalista má v sobě speciální gen. Ale o tom později. Teď musíte dokonat svoji povinnost.“
Jirku to neodradilo.“Ne, moment, to-“
„Hodně štěstí, Společenstvo. Na brzkou shledanou.“
Co to je za gen? Co to jen může znamenat a hlavně, proč to zamlouvá a tají?
XVI
Společenstvo se objevilo na stejném místě, jako předtím - před mostem na Velkou ohradu.
„Kluci, jdeme. Omlouvám se za vaše rodiče a známé, ale musíme udělat to, co máme.“
„Rým?“ řekl Tomáš.
„Moment, moment. Neměli bysme nejdřív zjistit něco o tom genu, co maj elementalisti?“ řekl Jakub.
„Mr. Kdosi nám o něm stejně nic neřekne... třeba ani není tak důležitý. Teď musíme vyřešit něco jiného.“ Michal se na mě zazubil, otírající si ruce jako nějaký obchodník.
Vydali jsme se k Markétinému bydlišti na východní straně Velké Ohrady.
Zatímco kluci vedli vzadu diskuzi o všem možném, já jsem nemohl uvěřit tomu, co vidím okolo.
Takhle liduprázdnou Prahu jsem ještě neviděl. Nikde se nic nedělo, prázdnota sídliště nás pohltila. Občas zafoukal vítr zvedající spadané listy, sem tam se mihlo nějaké zvíře nebo přeletěl pták.
Tajemný pouliční hřbitov zatím nedokázal vysvětlit svůj smysl; čekal jsem jenom na to, odkud na nás vybafnou temní elementalisti, kdy zaútočí.
Teď jsme stáli před Markétiným domem a nevěděli, co dál. Byl to zvláštní pocit, velmi zvláštní.
Zazvonili jsme, ale nikdo neodpovídal.
„Tak jo, jak to uděláme?“
„Napadlo mě...někdo by mohl jít nahoru a zbytek by mohl počkat tady.“ řekl Pepa.
„Jo, to bude fajn. Teď, kdo?“
„My tam přece klidně půjdem.“ Jirka chytil bratra za ramena, třesoucí s ním.
„Tak jo, Kubo, běž ještě s nima. A Tomáši, zkus se tam dostat balkónem.“
„Ale... já jaksi nevím, kterej to je.“
„Tak to já taky ne...i když moment, myslím, že to je pátý patro – koukněte na schránky.“
„Dobře.“ Tomáš bez většího čekání vyletěl vzhůru.
Náhle mne přerušil třeskot skla; už jsem se lekl, že se odněkud začínají rojit elementalisti. Kdepak, to jenom Pepa rozbil holí dveře domu; Jirka se soucitným výrazem pokrčil rameny.
Skupina se nahrnula dovnitř a mne nezbylo nic jiného, než čekat.
Zbyl tu se mnou Aleš a Michal...protikladná dvojka.
Michal ho zase, chudáka, popichoval; Aleš ho pokaždé odrazil svým uhrančivým pohledem, nebo nějakým gestem.
A vtom nějaký fialový paprsek odhodil Aleše na stěnu u schodů. Ohnivý elementalista se skácel k zemi jako domeček z karet.
„Pergl!!“
A skutečně, několik metrů od nás stál Martin. Měl nějakou těžkou zbraň, která vypadala skoro jako nějaké dělo, které jsem v životě neviděl; musel to být další výtvor Hyperionu. Držel ho oběma rukama a soudě podle fialových částic do toho plynoucích se to nabíjelo.
Z Martina sálal nepříjemný pocit odpadlíka. Nicméně, tuhle cestu si nevybral.
Okamžitě jsem uskočil k parkovišti, když fialový paprsek rozstřelil druhou zeď, obepínající schody, před kterou jsem stál.
Michal se pokoušel o nějaké obranné kouzlo, Martin znovu nabíjel.
Okamžitě jsem se k němu rozběhl, abych ho nějakým způsobem zbavil té obří střelné zbraně, ale když už jsem byl asi tak dva metry od něj, už ji měl nabitou.
Reflexivně jsem skočil stranou do parkoviště... ale Martin nestřílel.
Naopak se zašklebil, zamířil, a vypálil po mně; přede mnou se objevila nafialovělá bariéra, nejspíš od Michala, která paprsku odklonila dráhu natolik, že zasáhl nějaký přízemní byt a zanechal díru ve zdi.
Michal ke mně přiběhl, zatímco Martin odhodil své dlouho se nabíjející dělo a vytáhl své dvě pistole.
Začal střílet po Michalovi, ale ten točením hole tvořil jakousi podivnou neprostupnou zeď, od které se odrážely náboje. Viděl jsem v jeho tváři, že se ze všech sil soustředí; byla jen otázka času, kdy Michala něco vytrhne z koncentrace. Zvedl jsem se na nohy, sebral blízko ležící meč a chystal se vrhnout na Martina, ale odstrčila mě známá osoba.
„GROARRR!!!“ Jako když narazí ohnivé beranidlo, na Martina se vyřítil Aleš s ohněm opisujícím jeho siluetu.
Martin v posledním okamžiku vyskočil do vzduchu, zatímco Aleš tam stál s kosou zabořenou až po držák do horkem rozlamujícího se chodníku. Náš protivník přistál na autě, jednou pistolí střílející po Alešovi, druhou po mně, když viděl, že už jsem zase na nohou.
S vyvolaným ledovým štítem jsem se, skrčený, Martinovi ubránil, ale jak se zdá, na někoho zapomněl.
Michalovi se z ruky vynořil ten kořenový bodec, který použil na záchodech a ve třídě, ale Martin to musel nějak vypozorovat – nevím jak.
Bleskovou rychlostí se od bodce odrazil a na nekrytého Michala vystřelil několik kulek.
Chudák Michal to dostal do prsou a padl k zemi. Snad přijde brzy pomoc, takhle se neudržíme.
Alešovo brnění vydrželo sice nápor Martinových kulek, ale bez kosy toho ohnivý elementalista moc nedovedl.
Nechal kosu kosou, vyběhl na auto, kde stál Martin, ale ten se přehoupl na druhé vozidlo, vyndavající svůj starý samopal a pálící z něj na Aleše.
Nevím, jestli jsem viděl dobře, ale zasáhl Aleše modrými náboji, čímž mu zešedivěly části brnění, a Aleš musel utéct zpět ke schodům. Vychladnutí pro něj nejspíš neznamenalo nic dobrého.
Okamžitě jsem se tedy jal akce a bodl Martina do nohy – shodou okolností jsem stál pod ním, vedle auta, na které přeskočil.
Martin zavrávoral, ale vzápětí mě kopl do obličeje svojí těžkou botou. Ustupoval jsem dál, snažící se přijít na nějaké kvalitní obranné kouzlo, ale nemohl jsem se vzpamatovat.
Štít byl tentam, měl jsem jen meč. Co teď...?
„Kamile Beere... vypadá to, že máš problémy.“
Ten hlas znám.
Od rohu budovy se vyřítil Marek, spolužák ze třídy. Vytáhl dvě katany – samurajské meče – a okamžitě skočil po našem protivníkovi. V momentu ho srazil k zemi, nedávající mu žádnou šanci.
Rozmáchl se, aby mu dal ránu z milosti, ale Martin jen zlostně zakřičel a zmizel pryč...
XVII
Ze schodů seběhli Jirka, Pepa a Jakub; Marek se zvedl z dlaždic ulice. Pepa okamžitě přiskočil k Michalovi, který měl už doopravdy namále.
„Nojo...nazdar, kámo.“
„Marku, co tu děláš...? Ty jsi elementalista?“ zeptal se nevěřícně Jakub.
„Jakoubek! Zajmavý, támhle vidim Jirku, toho jsem neviděl od pětky! A k tomu Kamil Beer a Michal Příhoda. O kom ještě nevím? Kdopak je třeba tadyten obrněnec?“ řekl Marek, dívající se na Aleše.
„...Čau, Marku...“
„Masínko, no tak to snad není pravda...!!“ Marek postrčil Aleše, o kterého se vzápětí spálil.
„A ten bílej je Pepa, Jirkův bratr. Ještě k nám patří Tomáš Jakl, taky z prvního stupně, možná si ho pamatuješ.“
„Kde je vůbec Tomáš?“ zeptal se Jakub.
„No jo, měl jít pro Markétu, ale - „ nedokončil větu Michal.
„Á, Ježiši, pro Markétu.“ zasmál se Marek, protírající si obličej. „Věř mi, kámo, nechcete se potkat.“
Vtom se nad námi rozezněl silný třeskot skla; Tomáš vyletěl z balkónu a padal na zem...co se stalo? Kdo je tam nahoře?
„Lidi, chyťte - „
Nedořekl jsem to – Pepa vyčaroval slabou bílou bariéru, na kterou dopadl Tomáš a svezl se po ní na zem.
Ze stejného bytu vylétl černý stín, zastiňující slunce – mohl jsem počítat s nejhorším.
„Taste zbraně!!“ zakřičel jsem, když se postava snášela k nám. Byla to Markéta; vůbec jsem si nevzpomněl, že už by měla být v pořádku, ale bezmyšlenkovitě jsem se na ní vrhnul...
Na poslední chvíli mě chytil za rameno Marek; zarazil jsem se.
Markéta před námi stála v celé své kráse; kluci se k ní moc neměli – přece jí nikdo kromě mě, Michala a Marka neznal. Ani ona nic neříkala - to já jsem jen čekal, kdo promluví první.
Stál jsem před svým Společenstvem i před těmito dvěma elementalisty, o jejichž roli tady jsem nevěděl vůbec nic. Nakonec jsem se ale rozhodl promluvit.
„Nazdar, Markéto.“
„Ahoj...“ ledabyle mi odpověděla, prohlížející si moje společníky.
Cítil jsem se v nadálém tichu poněkud trapně; co teď udělat a nic nezkazit, ví jen Bůh.
„Tihleti jsou Společenstvo Elementálů. Několik mých nejlepších přátel, ze kterých se stali elementalisti, určení k porážce Terora a nějakého Hyperionu.
Jsi už bez jeho vlivu?“
„Tihleti blbci, no, to je nějaký „Společenstvo““ řekl Jirka.
„Jo, to snad ano... promiň za toho, jak u vás lítá, nechtěla jsem... nevěděla jsem, že je od vás.“
„Nic se nestalo...že ne, Tomáši?“ zeptal jsem se ho, ale spíš ze slušnosti.
„No tak ne, ale - „
„Super, a teď by mě zajímalo jedno: Marku, jaká je tvoje úloha tady?“ zeptal jsem se ostře.
„Kámo, to snad nemyslíš vážně - on vám ten, tamten, jak se jmenuje, z tý jiný dimenze, nic neřekl?“
„Ne... měl by?“
„Neřekl. Dobře, řeknu vám to já. Jsem něco jako posila místo Martina.“
Tohle se mi nezdálo; proč by Mr. Kdosi tvořil nového elementalistu, když sám říkal, že nemá více sil na povolání dalších členů Společenstva...?
Ledaže by to byl další Terorův přívrženec, ale to je asi hloupost. O všech Hyperionových následovnících víme a ti, co jím jsou posedlí, už by s námi bojovali.
„Promiň, Marku, nebo jak se jmenuješ, to se mi nezdá. Ten, kdo nás povolal, Mr. Kdosi, jak ho nazýváme, nám řekl, že už nemůže do Společenstva začlenit nikoho nového.“ řekl podezíravě Pepa.
„Tak to ti asi kecal, co, kámo?“
Já jenom pokrčil rameny. „Marku, takže, chceš se k nám připojit?“
„Asi jo, no. „Mr. Kdosi“ určitě taky vymyslel Kamil Beer, ne?“
Tak. Marek se stal novým členem Společenstva, nastoupil jako cenná posila místo Martina.
Marek studoval ve stejné třídě, jako já, Michal, Lukáš, a Martin, už čtyři roky.
Měřil zhruba stejně jako já, ale více ho bavily sporty – bylo na něm vidět, že je doopravdy po osmiletém tréninku vypracovaný. Teď, když před námi stál, měl na sobě džíny a fialové triko.
Ve třídě patřil k nejvíce stabilizovanému členu kolektivu – s nikým se nehádal a k nikomu příliš netíhnul. Svými cynickými projevy pokaždé okomentoval nějakou smutnou, veselou, nebo jinak zajímavou situaci hořkou poznámkou na účet ovlivněného; nicméně, nikoho neshazoval delší dobu, pouze, jak se říká, odstartoval lavinu.
Nad vším měl přirozený nadhled, kvůli kterému jste ho nikdy nemohli prokouknout.
Poslouchal jen určité hudební styly a kapely o málo příznivcích, nesnesl komerci, ať už jakoukoli. V současnosti mi byl trnem v oku proto, že ve třídě kolovaly zvěsti o nějakém jeho románku s Markétou; ale také proto, že jsem s ním jen málokdy vedl rozumnou řeč a slušně si s ním promluvit bez jeho poznámek byl zpravidla nadlidský výkon.
I přesto se se mnou ale delší dobu bavil a já ho bral za dobrého kamaráda.
Ale byl jsem rád, že teď jde s náma – dnes bych ho již s klidnou hlavou vzal do Společenstva místo Martina.
Jediná věc, se kterou jsem si nebyl jistý, byl jeho smysl v tomto konfliktu.
„Skvělý! Kluky už asi znáš, tak mi řekni, v čem jsi dobrý, co jsi dostal za element.“ řekl Michal, který mi tím také dal potřebný prostor v pravou chvíli.
„Markéto, chceš se k nám taky připojit?“
„Nevím, no, co budete dělat?“ odpověděla mi.
„Cílem Společenstva, a i mým, je, zaprvý, porazit Terora a všechny jeho následovníky,
a zadruhé, vypátrat, co to je Hyperion. S tím bys nám možná mohla pomoct ty, viď?“
Po oku jsem pohlédl na Michala, který se se zbytkem horečnatě pustil do výslechu Marka; Michal zaregistroval můj pohled, skutečně jen na malý moment, aby to neviděl Marek; naznačil mi kývnutím hlavy, že je všechno v pořádku.
„Pojď; vysvětlím, o co tady jde. Kluci mají dost práce sami se sebou.“
Podvědomě jsem vyšel obejít blok; Markéta se při pohledu na hulákající partu trochu zalekla a šla radši se mnou.
„Takže... jak jsi se vůbec dostala na Terorovu stranu?“
„Když do naši třídy vtrhli ti elementalisti... spolu s Kristýnou a Terezou nás nějakými kouzly spoutali další tři, a utekli s námi pryč.
Seskočili s náma ven; s tím, kde naše třída byla - v prvním patře, to šlo lehce.“
„To jo, ničeho jsem si nevšiml, že by s vámi utekli, byl jsem pryč... co se dělo pak?“
„Vzali nás k Terorovi, který byl v atriu uprostřed školy... to už byl všude po škole strašnej chaos... viděla jsem některé z vás. Michal, Lukáš, a další dva se snažili pomoct, ale nevěděli o nás - Teror na ně poslal ty elementalisty, co nás spoutali. Kluci proti nim neměli šanci, museli utéct. Byli v přesile.“
„Naši byli čtyři, tamti elementalisti tři..., a byli v přesile?“
„Přibylo tam pak hodně těch, co vtrhli do třídy, a co vás hledali po škole... neměli byste prostě šanci.“
„A tamti tři byli taky ti stejní?“
Ani nevím, proč jsem se na tohle zeptal.
„Ne, to ne...dva byli nejspíš ohniví, a třetí ledový. Nebo vodní.“
Sharg, Firen a Magmaros... zapadá to do sebe. I Michal něco podobného říkal.
„Co si pamatuješ pak?“
„Už moc ne, jen že pokaždé zvedl svůj meč nad hlavu, a něco z něj na nás vypustil; nic si už nepamatuju. Ani na to, co jsem dělala, nebo jestli jsem proti vám bojovala.“
„To vůbec nevadí. Nejdůležitější je, že teď už to máš za sebou, a jsi tady se mn- S náma.“
Zapomněl jsem se, ale Markéta jako by to neslyšela.
„A co vy? Jak jste vůbec dostali ten váš... element?“
„No, my jsme se nejdřív objevili v takovým bílým světě, kde k nám promluvil...“
Vylíčil jsem Markétě celou naši cestu, a ona bedlivě poslouchala. Náramně jsem si to užíval, protože tohle se mi jen tak zase někdy nepoštěstí.
Získat další členy do Společenstva, samozřejmě.
„Teď jsme potkali vás, no a Marek, jak se zdá, se k nám připojil. Co vůbec dělal tady?“
„Není to teď už jedno?“
„Ani nevím. Každopádně, jeho síly nám hodně pomohly, a protože se objevil zrovna tady, kde by ho nikdo nečekal, byl bych rád, kdybys mi řekla, co tady měl „za práci“.“
Markéta se pozastavila a promluvila:
„Už to s náma není takový, jako kdysi. Marek se hodně změnil.“
Tahle odpověď na mě narazila jako kladivo; tak přece jen mezi nimi něco bylo.
…
Drby ve třídě byly pravdivé. No, na tom teď už nesejde...
Spíš mě překvapilo, že mi to řekla. Nikdy jsem se ani s jedním z nich o tom nebavil, nebo se o to radši ani nezajímal.
…
„To je mi líto, ale...co se dá dělat. Teď už půjde o něco jinýho, než o nějaký hlouposti ve třídě.“
Markéta zvýšila hlas. „Jak, hlouposti?!“
„Ne... tak jsem to nemyslel, spíš že teď už jsme tu jenom my, elementalisti, a Teror. Že jde o život.“
Usedl jsem na blízký obrubník, směrem od Velké Ohrady; naskytl se mi pohled na veliký prostor za sídlištěm, který v dáli končil v obdělávaných polích; na horizontu stála jediná červená budka.
Už bych se vymlouval na křeč v noze, nebo písek v botě, ale Markéta si přisedla.
V této zvláštní situaci jsem si vzpomněl, co asi dělá zbytek Společenstva.
Jakub a Pepa určitě nezainteresovaně poslouchají co se děje, Jirka zápasí s Markem, komu se povede nejlepší hláška, Aleš se s ním pro změnu cítí ve své kůži, pokud to vůbec teď dokáže. Michal; toho si tam nedokážu představit, Tomáš stranou přijímá nové fórky do svého nevyčerpatelného repertoáru, a já tady sedím, a... koukám do blba.
„Nikde nikdo...Jak se to mohlo stát?“ řekla Markéta.
„Za to za všechno může Hyperion a Teror...je hrozný, co element dokáže.
A ani já, ani nikdo jiný ze Společenstva to už nevrátí...“ zakroutil jsem hlavou.
„Tobě vadí, že nikdo okolo není?“
„To sám nevím; jak se to vezme. Kdyby byli okolo lidé, už by nás měli za nějakou opilou celebritu, teroristi by na nás páchali atentáty a podobně...
Na druhou stranu je dobře, že si to s Terorem můžeme vyříkat jenom my.
Nikdo nás v tom... neotravuje.“
Pohlédl jsem do dálky, do širých plání, kde jsem viděl Společenstvo, jak vítězí nad Terorem, Martina, který nikdy nepadl, který se tady směje s Michalem, Lukáše, který uznal svoji skutečnou cestu se Společenstvem, a nadšeně se se mnou baví o naší budoucnosti...
Viděl jsem také Exil v době jeho největší slávy, oblíbený všemi hráči, co tam přišli.
Naskytl se mi ale také jiný pohled.
Na místě žluté louky se mi vybavilo nekončící letní květinové pole, kde vzduchem létaly výtrusy pampelišek a plátky růží, nemající hranic, místo, kde se jednou objevím.
A na tom poli běžely dvě postavy.
Ledový válečník, který prošel boji, stále mající svůj věčně naštvaný výraz a s ním, ruku v ruce, známá kráska, která zde čekala jenom na něj, nepovšimnutá ostatními.
Oba dva běží do dáli, do neznáma, až nakonec padají na zem...
A v dáli, okolo dvou rozsochatých borovic, se nachází Společenstvo, užívající si věčného pokoje a míru se svými elementy.
Aleš, kterému se vrátila jeho nálada, který už není otrávený z věčných bojů, nebo čehokoli, co ho teď trápí, s Markem, který si ze starého parťáka dělá legraci, a ten mu nezůstává nic dlužen.
Kuba, konečně spokojený se stavem Společenstva a do ničeho nekecající, Tomáš s lepším repertoárem vtipů... Jirka a Pepa jako staří „pardálové“ stále se o něčem dohadující, na konci stejně přicházející na stejný výsledek; a Michal...rád, že je Společenstvo zase jednou Společenstvem, a ne bandou rozhádaných pitomců, sledující dvojici, poté nad ní se smíchem mávaje rukou, jdoucí pryč.
Nad touto představou jsem se zachmuřil; věděl jsem, že takhle to nikdy nemůže být...
„Děje se něco?“
„Ne, snad, asi, já nevím, asi ne...“ zablekotal jsem, vytržený z představy.
„Můžu se k vám připojit?“
Znovu vyrovnaný jsem na ni pohlédl.
„Jasně, že jo. Bylo by to skvělý.“ druhou větu jsem ani říct nechtěl...
„Bylo by to skvělý...mít dalšího spojence v boji s Terorem...“
Z tohohle jsem se už nedostal; věděl jsem, že jsem šlápl vedle. Podvědomě jsem zaujmul křečovitý výraz, ani jsem o tom nevěděl.
Markéta na mě pohlédla a řekla:
„Kamile Beere, co to právě děláš?“
Ne, to neřekla ona. To řekl někdo za mnou.
V mžiku jsem se postavil na nohy a otočil se. V silnici, několik metrů za mnou stál Marek. Pomalu se se mnou zvedla i Markéta.
Rozhlédl jsem se, kde jsou kluci; v dohledu nebyl jediný člen Společenstva.
„Nehledej Společenstvo... čeká na NÁS.“
„A co teď, starej kamaráde, hodláš mě zabít?“ na to já.
„Proč bych to dělal? Jen bych doporučil si dát bacha v boji, v tom chaosu se leccos může stát.
Malá lekce od veterána.“
„Jasně – takže – jako, že bys mě někdy zabil v boji, jen proto, že vysvětluju situaci s Hyperionem? Marku, kašli na to, tady je to o něčem jiným, než ve třídě.“
„Kámo – to je sice pravda, ale je to tomu zatraceně podobný. Říkám: Bacha.“ A šel pryč.
„Ten má dost...“ řekla Markéta.
„To jo. Prostě Marek...Já...mám svoje Společenstvo, který mě snad podrží.“
„A já tebe.“
„Jasně, a taky Aleše, Jakuba, Jirku, Pepu, Tomáše, Michala; tak jo, pospíšíme k nim, už je dost pozdě, a měli bysme se u někoho schovat přes noc.“ běžel jsem zpět k Markétinému paneláku, zabraňující jí říct jediné slovo.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 31 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
