» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2140540

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Opus Pictus XVII ::

kilgoretraut	publikováno: 20.02.2008, 17:46

Tak hele:


	Jaké pouto, kromě toho alkoholicky-krevního, pojilo Našeho s Prokletým? Militantní. Proháněli se, uhýbali střelám, plížili se, utíkali vstříc záchraně pod křížovou palbou - nejdříve na virtuálních bojištích, v Arábii, ale ne ve shonu bazarů, nýbrž v halách opuštěných zbrojovek, laboratořích, na betonu cvičišť, protože těžko se slepými - lehko s ostrými, pak po nočních ulicích, jako hoši od Krysí řeky, pod klenbami korun stromů, chráněni vestami, se sklopenými plexiskelnými hledími, číhající jeden na druhého v podrostu, neúprosný metronom krve ve spáncích, splav, hukot ne probouzejících se sov, ale adrenalinu v řečišti, šramot tlapek vousků drápů ocásků v houštinách, barva rozprsknutá na místě, kudy by prolétala kulka, svištivá krása smrti, pak oba staří vlci na protilehlých stranách, poté, co se svět přelil z jedné celistvosti do dvou, kdy každý pól si chce podmanit ten druhý, kdy se bojuje o každou vlaječku bitevní mapy, kdy jazyky vytlačují jedendruhý a druhýjeden až z mantinelů ringu, kdy babylónská věž byla exkavována a znovu vystavěna, multikulturalismus ve válečné praxi, nadávky a úpění k nebesům ve všech světových jazycích, kůže všech odstínů zbarvená veškerenstvem krevních skupin, nemocí. Pokud zrovna nemávali kvéry, měli je zasklené ve sbírkách, vzácné kusy posbírané dědy po napoleonských bojištích, císařské ceremoniální chladné zbraně, šatníky uniforem se zašedlými metály za marnou statečnost zbrocenou dušemi těch, kdo chtěli v šílenství krve zabíjet a nemuseli zemřít, kdyby bývali nechtěli krmit nenasytná těla nepřátel žhavým olovem napuštěným jedem nenávisti, pěchotní pobočné bodné sečné tupé střelné průrazné zbraně zavěšené ve skříních, kumbálech, uložené v dřevěných krabicích ve sklepech, to vše pro potěchu oka mysli jisker v panenkách při leštění čepelí, čištění hlavní, nabíjení, aby se pak rozkoší rozplývali nad delikátností jaderných, radiologických, chemických, biologických zbraní a jejich hromadným posláním. Agrese: Není s podivem, že se i ti nejlepší přátelé mohou pohádat - a to prosím pěkně do krve. Není důležité, kvůli čemu to bylo, jde tu o takové věci mezi Naším a Prokletým: slepý vztek, zakalenou lásku, procitající nenávist, oči přivřené, nemrkající, zasychající bulvami, prsty sevřené kolem krku, svírající, mačkané jablko Adamovo, otlučené modřinami. Proč? Proč cítil radost, když slyšel kamaráda sípat přes skulinu hlasivek? Proč se Mu vnitřní hlas chvěl vzrušením: "Násilí šlechtí. Jen si utrhnout..." Proč se radoval z úbytku barvy tváře, z vytřeštěných očí oběti, z chroptivého volání po dechu? Proč si v jisté chvíli opravdu uvědomil, co dělá, že chce zabít jen tak, mírnixtýrnix, pro potěchu ducha, úlevu? A proč nechtěl přestat, když si vzpomněl, že ten, kterého drží ve vězení dušení, je jediný přítel, kterého kdy měl? Proč se tedy musel přemáhat, aby povolil stisk? Ani to nemusím prozrazovat, vždyť to pronikavé třetí oko čtenářů vidí: Hrdina pustil, svalil se na záda a obličejem obráceným k nebi vzlykal, slzy stékaly po spáncích do vlasů, druh hrtal vzduch plnými dlaněmi rtů, kašlal. Dívaje se do poznámek konstatuji, že tato chvíle byla památeční, tedy, zlomová, snad, v jakémsi zvráceném smyslu sváteční - bylo to poprvé, kdy se v Hrdinovi probudila destrukce, síla sfoukávat svíčky, dusit. Toto místo si v knize, drazí čtenáři, podtrhněte, je to středobod vesmíru díla, není-li rozpínavý, nekonečný, i když, musím si uvědomit, i tak se dá tento text chápat, jako nekonečné plynutí, protože začátky a konce jsou na každé stránce, v každém odstavci, v každé větě, v každém slově, a, koneckonců, každý z vás rozumí konci jinak, lze tedy vnímat celičký text jako chameleóna, amébu plující vesmírem čtenářských zkušeností, nechť tedy je taková, jakou ji chcete mít, howgh. Představíte-li si mě zamračeného v průvanu otevřeného okna, mířícího odnikud nikam, za útěchou mluvení do vln, mezi lidmi pevně věřícími v Ducha svatého peněz zisku prosperity, namačkanými v raketoplánech výtahů za kariérou, až do posledního patra, v hemžení národa malých středních velkých podvodníků s atrapami revolverů s falešnými smlouvami s letenkami do jižních krajin a zpronevěřenými Masaryky, Anežkami, Otci národa, nihilistickými operními zpěvačkami, Barunkami, učiteli národů, s císaři Svaté říše české v koženém kufříku, uslyšíte i můj think tank: Smutek z politických systémů, pomyšlení na expanzi krajní - tj. vyvinuté demokracie na vrcholu ekonomického blaha, protože jak se šíří, zabíjí jiné systémy, když už nemá kam se roznášet, stává se totalitou, ta se uzavírá do sebe a postupně zabíjí sama sebe, smrt demokracie je ale už v dobách vojenských výbojů, kdy mají oranžovou zelenou diktátoři s funkcemi vrchních vojenských velitelů, konečná fáze vývoje demokracie je pozvolná proměna v totalitu, vybíjení nepřátel, těch, kdož se nechtějí podřídit koloniální velmoci... Naruším svůj tok otázáním: "Víte, kam tím mířím?" Pokud ne a jste zvědaví, doporučuji číst dál: Ve dnech, týdnech, měsících, kdy se Fyzik dostával do čela země, vylétávaly nad neposlušné státy, v jejichž vedení stáli seděli a všelijak se pohybovali vysloužilí generálové, kteří neuroticky hrozili zbytku světa, že mají největší svinstvo ze soudobého zbrojního průmyslu a že neváhají sílu použít, anebo zoufale vyjednávali humanitární pomoc pro hladomorem zmírající populaci, výsadkové letouny z letišť letadlových lodí do stratosféry a pak střemhlav pouštějíce výtrusy elitních parašutistických partyzánů tajných agentů na vhodné kóty, vysocí důstojníci vyhrožovali Starému kontinentu, že nezahodí-li své vlajky a nenahradí-li je vlajkami Impéria, budou nuceni všemi dostupnými prostředky vojensky intervenovat. Svět se opět rozdělil na dvě znepřátelené frakce - ti, co běželi proti zdi Imperátorově a ti, kteří se stávali zdmi. Není třeba se domýšlet, zda se Fyzik rozeběhl nebo zda zcepeněl pod biči zběsilých kolonizátorů - byl Führerem národa, který není zvyklý ohýbat hřbet. Co dělal Hrdina, když poznal, že kopání do míče přináší jen bolest druhých a prazvláštní otupělost citů? Cesta vedla přímo na nakloněnou rovinu šoubyznysu. Dávám vám časoprostor, abyste uhádli, v které disciplíně vynikl. Čekám. Máte tradiční tři pokusy... První pokus: "Stepař?" Sice se mohl shlédnout ve Fredu Astairovi, ale do našeho příběhu to nezapadá. Nabízím druhý: "Zpěvák?" Ehm, vzhledem k tomu, že Hrdina místo hlasového projevu užívá nahých symbolů, musím ohodnotit tento úsudek jako mylný. Ale ještě máte šanci si spravit reputaci: "Mim?" Přihořívá, hoří: "Břichomluvec." Ihned rozvedu: To si takhle Jeho rodiče usmysleli, že udělají pořádek tam nahoře a tak dostal Náš úkol, totiž vyklidit nepořádek zaprášených truhel, almar, věšáků na kabáty, paruk, zapomenutých strašáků, zapovězených knih a mnohých dalších el, ar, ků, uk na smetišti půdy. V rozvátých šachových partiích kašlal, kýchal, smrkal do tabuly rasy šedavěčernavé cákance překrývaných akčních maleb, aby pak zadýchaný otevíráním těžkých vík, vynášením věcí, které pozbyly významů, našel loutku. Ve změti dřeva, kovů, plastů, umělých vlasů ta věc zářila. Jakoby sem nepatřila - učarovala Mu svou výjimečností a tehdy si řekl, že ji alespoň zkusí oživit, poprvé a naposledy se stát tvůrcem. Z pokusu se stal úspěch, jelikož objevil talent promlouvat ústy panáka s motýlkem na krku. Všichni Jeho známí: občasní kumpáni, příbuzní, bývalí učitelé, rádci se podivovali nad tím, s jakou zarputilostí svíral rty a z pohyblivých bezjazykých čelistí se linuly věty. Hvězda varietního umělce strmě stoupala a bůh nad tím se zaradoval a ďábel zastyděl. Jestlipak někdy vzpomínal na své dětství? Byl bych sám proti sobě, kdybych toto zpochybnil. Prosím o rozvětvení myšlenky. Stromy rostou pomalu... Fajn, ponořím se do Jeho vzpomínek a opomenu malinové aroma: jinošství ve znamení Paviána - skoro bych na ten posvátný předmět přivezený z povodí Nilu zapomněl, stojící zářící na nočním stolku, nemohl řádně spát, snění bylo rozsekané tkanivo, kruhy jako pekelní psi, číhající pod očima, pak, ve víření sukýnek žaček budoucích studentek, v rozvířeném prachu rvaček o první místo, figurku ztratil, neví jak, neví kdy, teď jen sedí a hledí před sebe, proniká čarami do horizontu, vykresluje si obrázek nového majitele, permutace tváří, netuší, že věci mohou jen tak zmizet, vypařit se, stát se ničím, splynout se vším, prozradím, a vy Mu to prosím nevyslepičte, že plyšový dohlížitel nestačil, byl nahrazen J. K., kterému šeptám do špinavého ucha: "Stejně si tě někdo vymyslel, abys sloužil a posloužil, Spasiteli.", a ten pak tisíci očima mého božího těla, aby se pak přímka proměnila v úsečku Apokalypsy a ta se zhroutila do věčnosti kruhu, ale to se teprve napíše a přečte, apakpořádznovuaznovuaždoumření, ale to už jsou vzpomínky na budoucnost, naprostá kalnost pohledu, škrt škrt, tohle se nedělá, při svátosti svatební si oživil paměť, útržky Dědových úsměvů, pak nic, jen zaskleně černobílá fotografie, modlitební knížky, snad onehdy uvažoval i nad tím, že nářek nad smrtí blízké osoby není projevem lítosti nad jejím skonem, ale zoufalstvím z uvědomění si vlastní smrtelnosti, pláč je tedy znakem sobeckosti, buď takové, že jsme přišli o druha, anebo takové, že právě my hledím smrti do tváře, má-li nějaký tvar, a nevíme, co nás pak čeká, mohu zde podotknout, že tehdy tam figuruje i prázdná silueta strachu, ale to se můžeme, milí čtenáři jen dohadovat.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 5		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	20.02.2008, 17:57:17

No... Strach může být skutečný, nebo jen čistě imaginární! Hm, dnešní díl byl hodně zajímavý a jeden se musel zamyslet nad armádami a zbraněmi celého světa a nad hrdiny, kteří snad se zbraní u pasu se snaží o nějaký ten kousek (neumírají hrdinové mladí? pak se nevyplatí býti hrdinou)... Ani netuším, co říci, protože ona vražedná smršť Tvých slov mě trochu odrovnala, jako pořádná zastrašovací střelba, nebo kanonáda! No, dílko je to šílené a plné různých obrazů, které mají co říci a záleží jen na čtenáři, co si z toho vybere, jak už bylo také řečeno! :-DDD No, jo, no... Ještě to jsem schopen okecat, ještě to není se mnou tak špatné, otázkou je, co z toho si přebere samotný autor? Když vystřelíš kulku, náboj, nebo raketu, už ji nezastavíš a nevezmeš zpět, pak si smrt může vybrat svou daň!


ze dne 21.02.2008, 11:42:37
kilgoretraut: Díky oběma. To, co sem dávám, je syrový text. Opus Pictus projde ještě mnoha úpravami a korekturami, některé odstavce dokonce rozpustím nebo jen předělám, ještě přesně nevím. Ale je vidět, že i takto rozdováděně syrový text může působit a to jsem potom rád...

amazonit	20.02.2008, 17:46:21

další povedený díl za námi, moc se mi líbilo zachycení agrese, byla taková hmatatelná, a volba povolání pro našeho Hrdinu... zdá se mi to být vše takové symbolické, možná není, ale v tvém díle si čtenář může sám najít symboly a dosadit si za ně, co chce, něco ze svých zkušeností, vědomostí...