obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Má matka je smrt a já jsem její posel - V. ::

 autor Sirnis publikováno: 24.02.2008, 12:47  
Další díl
 

Oba chlapci se probrali do hodiny. Jeden pohlédl na druhého a současně řekli: „Co se stalo? Jak? Já myslel, že tě …,“ pak se rozesmáli a opět ulehli do písku, vyčerpaní, ale šťastní, že žijí.
Když si dostatečně odpočali, vstali, prohlédli si místo, kam je zřejmě vyplavilo jezero a vydali se na cestu zpátky do kláštera.
Bratr Felix oba mladíky zanechal na břehu, jakmile se ujistil, že budou žít. Mrtvé tělo utonulého pak odtáhl sebou, aby je nevylekal, až se probudí. Přitom mu vrtalo hlavou, co se vůbec stalo. Čeho se to stal svědkem? V lese nakonec zakopal rybáře a na strom vyryl kříž. Krátce se za duši muže pomodlil a vydal se zpátky do kuchyně uvařit večeři.
Jakub s Kamirem se rozhodli, že si do popravy vraha dají od dobrodružství pokoj, a tak se jen vzpamatovávali z příhody na jezeře a přemýšleli nad životem a smrtí.

Míšenec přešlapoval v malé cele pod strážnicí. Několikrát se pokoušel přivolat strážného, jehož měl v plánu následně zabít a uprchnout, ale nikdo k němu do kobky nepřišel, ať se snažil sebevíc. Již několikrát se ocitl v podobné situaci v hlavním městě království, ale tam se mohl penězi vykoupit. Tady v zapadlém městečku, s čestným velitelem domobrany neměla moc peněz, jež navíc u sebe neměl, žádnou váhu.
Rasmus, i když se s vrahy nesetkával v Tamiru běžně, dal svým mužům jasné rozkazy ohledně zabijáka v cele. Nikdo k němu nesměl sám a bez jeho svolení.
Pro Kerna to vypadalo bledě. Seděl na kavalci a malým okénkem se díval na měsíc. Noc, jeho přítel v krutém řemesle, teď na něho shlížela skrze prsty a vysmívala se mu. Myslí mu začali prolétávat desítky tváří, mužů a žen, jež chladnokrevně zabil. A pro co vůbec? Pro peníze? Ne, toužil se stát legendou, nejlepším z nejlepších a potom, co se střetl s Xilefem, konečně pochopil, proč zanechal řemesla. V práci nájemného vraha totiž nikdy slovo nejlepší netrvá věčně a ohlížet se v cechu vrahů pokaždé za záda, aby se vám dýka zdánlivého přítele nezabodla do zad je věru tvrdá životní lekce.
Najednou zazněl nářek pantů od dveří a do vězení vstoupil muž v drahých šatech se dvěma bodyguardy.
„Co chcete,“ vyštěkl na bohatého muže Kern a prohlédl si návštěvníka od hlavy až k patě. Třicetiletý muž měl na sobě šaty z hedvábí, na krku zlatý řetěz a na něm velký rubín. Jeho tvář byla hladce oholená, jen pod nosem zůstal malý knírek. Krátce střižené kaštanové vlasy, zelené oči a povýšený úsměv, za kterým se skrývalo vše, jen ne přátelství.
„Co chcete,“ zopakoval vrah otázku.
„Informace,“ zněla stručná odpověď.
„Co za ně,“ pokračoval Kern v konverzaci, aniž by projevil jakýkoliv zájem.
„Nový život.“
„Kdo jste?“
„Kníže Ivan. Pán tohoto města,“ řekl hrdě muž.
„Tahle díra patří vám. Tak to blahopřeji. Žijí vám tu opravdu zajímaví lidé.“
„Ten sarkasmus si odpusť. Nejsi v takové pozici, aby si mohl kohokoliv urážet. Přišel jsem ti nabídnout svobodu, ale jestli nechceš, nebudu ztrácet svůj drahocenný čas,“ řekl kníže a vydal se ke dveřím.
„Počkejte,“ zavolal Kern. „Jaké informace chcete?“
„To je lepší. Jistě mi můžeš povědět, jak se spojím s cechem vrahů,“ zabiják kývl na souhlas. „Také chci vědět o jejich představitelích a členech. Tajemství, záliby, slabosti, všechno.“
„Na co vám to bude?“
„Nerad jednám s někým, o kom nic nevím. A pro vraždy, které plánuji potřebuji spolehlivé lidi, kteří provedou úkol bezchybně.“
„Vraždy? Nevšiml jsem si, že by tohle město bylo bůh ví jak bohaté, abyste si mohl dovolit víc zakázek, než jednu nebo dvě,“ odvětil stroze Kern.
„Možná pro tuto chvíli, ale brzy se z Tamiru stane jedno z nejbohatších měst severu. Můžeš být přitom a vydělat. Takže co si vybereš? Oprátku nebo život v mých službách?“
Kern se na chvíli zamyslel. Kníže však jeho odpověď znal dopředu. Potom mu zabiják po zbytek noci odpovídal na všechno, ohledně členů cechu vrahů.

Konečně nastala chvíle spravedlnosti. Na náměstí Tamiru už stála připravená šibenice. Kolem ní udržovala domobrana dav lidí v patřičné vzdálenosti a zabiják stáhl hrdě při pohledu na místo, kde přijde o život.
Většina obyvatel kláštera byla v prvních řadách, aby dobře viděli muže, jež zabil ctihodného bratra Jana. Dokonce dorazila z královského města i delegace deseti mužů, zahalených do cestovních plášťů, jež se chtěli přesvědčit, že vrah bude spravedlivě poslán do náruče smrti.
Kern si z šibenice prohlížel dav lidí. V duchu se jim vysmíval, jelikož věděl, že díky elixíru od knížete se mu za několik minut zastaví srdce a bude vypadat, jako mrtvý. Potom kolem půlnoci opět obživne a započne mu nový život. Málem se začal smát nahlas, ale musel se udržet. „Večer si to vynahradím,“ řekl si v duchu.
Jakub s Kamirem byli v zadních řadách. Dav lidí před nimi jim výhled zastínil, a tak se pokoušeli protlačit do předu, ale jen malému, černovlasému chlapci se povedlo proklouznout.
Zabiják nyní svůj pohled upíral na mnichy a všechny, jež zahlédl v klášteře. Když si pak všiml malého hocha, jeho krutá duše neodolala a věnovala dítěti výsměšný pohled, přímo do očí. A to bylo také to poslední, co vrah mezi živými udělal.
Kamir z nitra své duše vytáhl na povrch veškeré schopnosti, jimiž vládl. Černota v jeho očí zesílila a potom skrze pohled předal Kernovi něco mnohem horšího, než je smrt. Předal mu nesmrtelnost v podobě nemrtvého života.
Vrah se na šibenici najednou začal zmítat a křičet v silné agónii. Kůže mu popraskala, z uší, očí, nosu, úst a zbylých tělních otvorů začala téct krev proudem. Svaly Kernovi praskly a maso mu začalo odpadávat z těla.
Dav lidí křičel hrůzou a začal se rozutíkat. Jediný malý chlapec, Jakub, Rasmus, bratr Felix, deset mužů z hlavního města a starý muž, s bílým vousem, v modrém rouchu, se stali svědkem toho, jak Kern Stínosrmt přišel o život a stal se nemrtvým.
Eldar, člen cechu mágů se zastavil v Tamiru na cestě do blízké říše trpaslíků v Modrých horách. Neměl rád násilí, obzvláště pak veřejné popravy, ale jelikož jeho přítele před několika měsíci zabil najatý vrah, nedokázal odolat a zašel se podívat, jak se spravedlnost vypořádá s těmito lidskými bestiemi.
Nedokázal pak věřit vlastním očím, když spatřil proměnu míšence v neživou stvůru. Všiml si však, že malý, černovlasý, chlapec zůstal stát před šibenicí, a tak vytáhl z rukávu svého modrého roucha magickou hůlku a vyslal na nemrtvého několik ohnivých koulí, aby hocha zachránil a nadobro ukončil existenci míšence, jehož duše se nedostala do říše mrtvých, ale do nicoty, odkud nebylo návratu, na místo, kde je každá bytost jednou pro vždy zničena.




„Jak jsi jen mohl,“ vyčítal Jakub čin chlapci v pokoji zesnulého mnicha. „Tohle by si bratr Jan nepřál. Takovouhle spravedlnost určitě ne.“
„Také by si nepřál, aby sis představoval, jak jeho vraha vlastnoručně zabiješ. Jen pro svůj dobrý pocit,“ odvětil Kamir.
„To je něco jiného!“ vykřikl zlostně zrzavý mladík.
„Opravdu? O kolik se to liší od toho, co jsem udělal já. Kdybys mohl, jistě vraha zabiješ.“
„To není …“
„… jisté,“ dokončil větu malý hoch za mladíka. „Pokud v to věříš, tak jsi naivní. Tvůj vztek, hněv a touha po odplatě, ano odplatě, ne spravedlnosti, by tě donutila k čemukoliv, jen mít příležitost.“
Jakub se s černovlasým chlapcem už dál nehádal. Měl pravdu. Ve všem. Teď víc, než kdy jindy litoval, že má své schopnosti. A nejen litoval, ale i záviděl. Jak by si přál, potrestat míšence sám. I když v duchu se děsil toho, co by mu provedl mít veškerou moc Kamira.
„Také mě to děsí,“ řekl chlapec a potvrdil novou domněnku mladíka, že je schopen číst myšlenky. „A máš pravdu, nechal jsem se unést. Netušil jsem, co dokážu, a tak mé schopnosti nade mnou převzaly kontrolu.“
„Co jsi mu vůbec udělal?“
„Nejsem si zcela jist, ale řekl bych, že jsem mu dal nesmrtelnost.“
„Nesmrtelnost? To mi nepřijde jako nějaký trest.“
„Možná to tak vypadá na první pohled, ale nesmrtelnost v nemrtvém těle je jinačí, než si myslíš.“
„A to víš odkud?“ zeptal se Jakub ze zvědavosti.
„Prostě to vím.“
„Zdá se mi to nebo se ti paměť vrací s každým použití tvých schopností.“
Malý chlapec se zamyslel a nemohl jinak, než kývnout na souhlas. „Asi to tak bude.“
„A co jsi tomu vrahovi teda dal?“
„Odepřel jsem mu smrt,“ zněla chladná odpověď.

Rasmus nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Doposud se s magií setkával jen v příbězích, neboť Tamir, jako jedno z malých měst na severu nemělo ani vlastního kouzelníka. Oněměl proto úžasem, když spatřil zlomek moci Eldara. Přesto neztratil hlavu a vydal se k nemrtvému vrahovi, z jehož těla se už v tuto chvíli pouze slabě kouřilo. Několikrát bodl mečem do těla Kerna, aby se ujistil, že je nadobro po něm.
Mág kráčel k šibenici a jeho modré roucho za sebou vláčel po zemi. V myšlenkách si potom dokola přemítal, co se v tomto bohy zapomenutém městě událo. Jako člen rady cechu mágů pak jeho touha po poznání a odhalení pravdy byla o to větší.
Velitel domobrany konečně svolal své vystrašené muže. Ti se jen neochotně přiblížili k ohavnému tělu, stále připraveni, kdykoliv vzít nohy na ramena.
„Tak už ho uchopte. Nechci, aby tahle ohavnost byla v mém městě ještě o chvíli déle. Připravte hranici,“ zavolal na zbylé muže pod šibenicí. „Spálíme ho tady a okamžitě.“
Členové domobrany se rozutekli po městě a sebou na náměstí přinášeli otepi roští, olej a špalky dřeva.
„Mohu vás na chvíli vyrušit,“ promluvil na Rasmuse slabým hláskem mág, ve kterém však byla podivná síla.
„Co potřebujete, mágu,“ odvětil velitel domobrany, co nejuctivěji, ale přitom se snažil vypadat důstojně.
„Rád bych si prohlédl tělo,“ řekl Eldar a ukázal na pozůstatky míšence.
„Tělo? V žádném případě. Teď ho spálíme a už navždy od něho bude pokoj.“
„Chápu váš postoj. Opravdu. Ale myslete na město,“ oponoval Eldar.
„Co tím myslíte?“
„Připadáte mi jako chytrý a schopný muž. To vás nezajímá, jak se z člověka během chvíle stane nemrtvá zrůda? Nechcete vědět, co takovou proměnu způsobí.“
„Lepší je to nevědět,“ zněla prostá odpověď vojáka.
„Možná, ale co když se to stane i s dalšími obyvateli Tamiru?“
Rasmusovi najednou došly možné budoucí následky dnešního dne. S lupiči, zloději i vrahy by se dokázal vypořádat, ale s magií? S tou by si jen těžko poradil a teď před ním stálo řešení v podobě mága, jež se mu na první pohled zdál čestný. „Co potřebujete.“
„Věděl jsem, že mě pochopíte. Chci jen klidné místo a čas. Víc nepotřebuji.“
„Ale dopředu vám říkám, že tělo toho vraha zůstane v Tamiru! Aby bylo jasno,“ dal si Rasmus podmínku a mág mu kývl na souhlas.

Nastal večer a oba chlapci tiše seděli na posteli otylého mnicha. Oba zahloubáni v myšlenkách o tom, co jim budoucnost přinese.
Jakub přemýšlel o možnosti, že by nakonec nastoupil k domobraně. Bláhově se upnul na představu, že kdyby ho Rasmus vycvičil, mohl by zabránit každému vrahovi v jeho odporném řemesle.
Kamir se pak pokoušel shrnout svůj dosavadní život. Byl poslem smrti a ani nevěděl, co takový titul vlastně obnáší. Dokonce netušil, co on sám je vlastně zač.
Myšlenky obou chlapců přerušilo až ťukání na dveře. Potom do pokoje vstoupil bratr Felix s podnosem, plným jídla.
„Tady jsem vám něco přinesl. Kdybyste měli hlad,“ řekl vyzáblý mnich a položil tác na noční stolek. Pak si sedl mezi chlapce: „Všem nám tady bude chybět, ale život je nevyzpytatelný. Jednu chvíli si myslíte, že vás nikdo nepřemůže a ve druhé ležíte s nožem v zádech.“
Jakub s Kamirem na mnicha pohlédli. Vůbec nechápali význam jeho slov.
Bratr Felix pochopil, že si to zavařil. Nikdy nebyl v podobných věcech dobrý řečník, a když poznal bratra Jana, záviděl mu tuto schopnost, která byla o tolik těžší, než někomu nenápadně vrazit nůž do krku. „No … musím ještě umýt nádobí, takže dobrou noc,“ a rychle zmizel z pokoje. Venku na chodbě si pak stačil nadávat do hlupáka: „Ty osle, hlupáku, všechno si mohl zkazit. Hlídej je z povzdálí. Ze stínů, to jediné dovedeš.“
„Bratr Felix je hodný,“ promluvil Jakub a podal Kamirovi chleba s marmeládou.
„Má tajemství,“ odpověděl malý chlapec. „Tíží ho a užírá zevnitř.“
„O čem to mluvíš?“
„O výčitkách.“
„Jakých,“ vyptával se Jakub, ale černovlasý hoch se zakousl do chleba a již mu neodpověděl.

Rasmus nechal odnést tělo míšence zpět do cely pod strážnicí. Zpopelnění odložil na ráno příštího dne, a tak Eldar usilovně pracoval. Seděl na židli, u malého stolku, jež mu tam velitel domobrany nechal přinést a pročítal staré knihy, bez kterých nikdy nevyrážel na cesty. Prohlédl už tři knihy, když k půlnoci konečně nalezl tu správnou s tajnými učeními nemrtvých. Začetl se do ní, ale z popisu rituálů lichů a černokněžníků, ohledně oživení nemrtvých vždy stálo, že tělo pro jejich práci bylo už mrtvé . Pak najednou, na předposlední straně nalezl mýty a legendy o poslech smrti. „To přece nemůže být pravda,“ říkal si v duchu, ale jedna jeho část se k tomu upnula. Věděl jen o jednom možném muži, který by mu mohl odpovědět. Vyběhl proto ze strážnice a zamířil do hostince U knížete, kde měl pronajatý pokoj. Tam vytáhl z jednoho svého zavazadla těžké zrcadlo se zlatým rámem, posázeným rubíny a drahokamy. Položil ho na stůl, vyslovil několik tajemných slov a díval se, jak se ze zrcadla začal zvedat dým, jež naplnil pokoj chladem.
„Eldare,“ ozval se ze zrcadla chladný hlas. „Proč mě voláš?“
„Odpusť Xardasi, ale mám otázku, na kterou mi můžeš odpovědět pouze ty.“
„Mluv.“
„Stal jsem se svědkem proměny člověka v nemrtvého.“
„A co má být. Takovou magii by si dokázal použít i ty.“
„Ano, ale ten člověk byl ještě živý a z ničeho nic se proměnil během několika vteřin na nemrtvého.“
Hlas ze zrcadla se na nějakou dobu odmlčel. Eldar byl neklidný. Jedna věc byla, když během svých pokusů v začátcích čarování navázal kontakt s nemrtvým mágem a zjistil, že ne všichni stoupenci zla, především lichové, jsou nemyslící tvorové bez citu. Ale odmlčení Xardase nevěstilo nic dobrého. Přesto toužil po odpovědích, které mu mohl dát pouze on a nikdo jiný.
„A co by si rád věděl?“ promluvil hlas nemrtvého mága, ale Eldarovi došlo, že se za vlídným jednáním něco ukrývá.
„Chci vědět, zda skutečně existují poslové smrti?“
„Tak tohle tě zajímá. No, tak kde bych začal.“
Najednou Eldarovi došlo, co měl lich v plánu. Vycítil pátrací kouzlo, jež se neslo z magického zrcadla a okamžitě zrušil spojení. Odpověď na svou otázku už stejně znal. Někde v Tamiru byl posel smrti a on se rozhodl, že se o něm dozví, co nejvíc.

Vládce nekropole začal svolávat své služebníky. Xardas byl rozhodnut Kamira najít za každou cenu. Jako věrný služebník Smrti to byla jeho povinnost a navíc, že se mu paní dlouho neozvala ho trápilo již delší dobu. Počkal si, až se zástupci nemrtvých obyvatel ruin města sejdou v trůním sále, kdysi překrásného paláce, jež dávno roky slávy odvál čas. Potom zahájil jednání: „Vítejte,“ promluvil k vůdcům zombí, kostlivců, stínů, banshí a dalších. Jediní upíři se na jeho pokyn nedostavili, a tak když do sálu, uprostřed jednání vstoupila do trůní síně Kira, překrásná žena, upírka, za jejíž krásou se skrývala krutost a touha po moci, spolu se dvěma upíry, oděných v černé zbroji. „Omlouvám se,“ řekla líbezným hlasem a ani jeden nemrtvý jí zdvořilou omluvu nevěřil.
„Jdeš pozdě,“ obořil se na ní Xardas. V důlcích jeho lebky se přitom objevil plamen nenávisti, neboť tahle upírka mu již mnohokrát zmařila plány.
„Měla jsem hlad,“ odvětila Kira a vycenila své dva špičaté zuby, stále ještě pokryté vrstvou čerstvé krve.
Lich v sobě již po několikáté přemáhal pokušení upírku zabít. Tolik staletí mu trvalo, než nemrtvé sjednotil a vybudoval v nekropoli společenství a tahle pijavice představovala zkázu všemu, co vytvořil. „Vůdkyně upíru. Pfff, mrcha tak akorát,“ řekl si Xardas pro sebe a pokračoval v jednání: „Jak už jsem řekl ostatním,“ podíval se na Kiru. „Musíme posla smrti za každou cenu přivést mezi nás. Je to pro většinu z nás jediná možnost.“
„Čeho možnost?“ skočila lichovi do řeči Kira. „Podívejte se, co máme. Nesmrtelnost, sílu, moc. Toho všeho se chcete vzdát? Jestli ano, jste blázni.“
„Dost!“ zahřměl hlas nemrtvého mága sálem, jež svou mocí srazil upírku i její dva strážce na zem. „Tvé poznámky už dál nebudu trpět Kiro. Vím o tom, jak se snažíš ostatní vůdce poštvat proti mně, aby si usedla na mé místo. Vím i o tvých plánech, vytáhnout se všemi obyvateli Nekropole a podmaňovat si svět živých. Ale dokud tu budu já, nikdy se ti to nepodaří. Mnozí z nás jsou na světě již tisíce let. A co by je čekalo na bitevním poli? Pouze nicota! Nikdo za vás upíry nebude bojovat. Vy jste pouze poloviční mrtví. Nejste a nikdy nebudete, jako jedni z nás,“ když Xardas domluvil, mezi vůdci nemrtvých nastala hlasitá debata, jejímž výsledkem byl jasný souhlas se slovy licha.
Kira vstala ze země. Vycenila zuby na Xardase a řekla: „Tohle není konec. To je teprve začátek,“ pak se otočila a odešla ze sálu.
Než skončila noc, opustilo Nekropoli hejno netopýrů, o počtu několika tisíc a pod vedením rudě zbarvené netopýrky pátrali po novém domově.
Xardas je viděl ze své věže. Přemáhal se, aby alespoň několik z nich nezničil, ale věděl, že by mu to přineslo jen potíže. Teď měl na práci důležitější věci a věděl, že Kira mu rozhodně hledání chlapce neulehčí. Za zády licha se najednou zhmotnil stín. Byl dvakrát tak velký, jako nemrtvý mág a vypadalo to, jako kdyby se ho chystal pozřít.
„Jsem rád, že jsi tu,“ řekl Xardas, aniž by se otočil a podíval na přízrak.
„Co ode mě žádáš?“ ozvalo se tlumeným hlasem v odpověď.
„Vy stíny toužíte po náruči smrti víc, než kdokoliv z nás. Proto vím, že se na tebe mohu v této delikátní situaci obrátit.“ Stín mlčel, a tak lich pokračoval: „Na zasedání jsem řekl, že potřebujeme posla smrti, který by naše utrpení jednou pro vždy ukončil. Ale neřekl jsem, že se jeden objevil. Potřebuji, aby si ty a ostatní přízraky z Nekropole se vydali ho hledat.“
„Kde máme začít?“
„Pokoušel jsem se vypátrat mága, který mi o něm nevědomky řekl. Ale podcenil jsem ho a přerušil spojení dřív, než se mi ho podařilo nalézt. Vím jen přibližnou pozici místa. Posel smrti je někde u jezera Kita,“ řekl Xardas. „Musíte ho najít.“
„Bude to chtít čas. Mnoho času,“ odvětil stín a jeho černá silueta zesílila.
„Vím, ale musíte spěchat. Každým dnem mohou Nekropoli najít a víš, co by se potom stalo.“
Přízrak neodpověděl, jen vplul do stínu a za hodinu opustil s ostatními svého druhu město nemrtvých.

Eldar nevěděl, co si má počít. Jedna věc byla, že mluvil s lichem, ale druhá byla nejistota z jeho pátracího kouzla. Sice věděl, že zrušením spojení Xardasovo kouzlo skončilo, ale jak moc si nemrtvý mág zúžil lokalitu, na kterém by ho našel netušil. A ani to vědět nechtěl, protože bojovat s někým, kdo je tisíce let starý a pohlíží na lidské čaroděje, jako na nezkušené a slabé tvory, by nebyl žádným slabím protivníkem. I když by spojená moc rady se Xardasovi mohla rovnat a snad ho i přečíslit, tak nejednotní členové cechu mágů by doplatili proti koncentrované mysli licha.
Rozhodl se, nemohl riskovat, že by Tamir napadli hordy nemrtvých, ani by to neunesl, kdyby se tak kvůli němu stalo. Proto opět vytáhl magické zrcadlo ze svého kufru. Tentokrát se však spojil s představitelem cechu mágů a vše mu vypověděl.

David, spolu s devíti členy tajného řádu mezi mnichy Velkého patrona, kráčel po cestě do kláštera. V hlavě měl ještě událost z popravy vraha bratra Jana, bývalého velmistra jejich řádu, a kdyby tam nebyl mág, už dávno by se on a jeho doprovod na nemrtvého míšence vrhl a rozsekali ho na kusy. V tuto chvíli bylo však víc, než kdy jindy, důležité, aby odsud budoucího člena rytířů Bílé růže odvedli. Sice dal otylému mnichovy slib, avšak slovo platí jen k někomu, kdo ještě dýchá vzduch.
„Je to opravdu moudré,“ promluvil na Davida jeden z jeho společníků.
„Vím, že velmistr souhlasil s přijetím chlapce až za tři roky. Ale nemusel by se toho dožít.“
Klášter už měla desetičlenná delegace rytířů na dohled. Jejich přepychová zbroj, vyrobená samotnými mistry mezi trpaslíky, jim pod hnědými cestovními rouchy ani jednou nezarachotila. Jen meče se jim v rychlé chůzi rýsovali nápadně pod látkou.
Bratr Ignác čekal před vstupními dveřmi kláštera. Jako Holubář byl jeden z mála, kdo o tajném bratrstvu věděl, neboť rytíři Bílé růže využívali síť klášterů nejen k posílání tajných zpráv mezi sebou, nocleháren, ale ze sirotčinců verbovali také nejzdatnější chlapce do svých řad.
„Bratře Ignáci,“ řekl David uctivě a uklonil se starému mnichovi.
„Jsem rád, že jste tu. Smrt bratra Jana námi všemi otřásla a jistě by byl rád, že jste dohlédl na vykonání spravedlnosti pro jeho vraha.“
„Šli bychom i po jeho stopě. Jen, aby ten bídák dostal, co si zasloužil,“ ozval se jeden ze společníků Davida a mnich potěšeně kývl.
„Jistě jste po cestě unavení. Ve sklepení už jsem pro vás vše připravil,“ řekl bratr Ignác a potom zavedl desetičlennou skupinku do vinného sklípku, kde za tajnými dveřmi ve zdi ubytoval všech deset rytířů.
„S tím chlapcem si promluvím večer,“ řekl David mnichovi a nechal ho jít po svých povinnostech.



Evžen byl obyčejný, prostý, rybář. Na svůj věk vypadal v pětatřiceti velmi staře, vysíleně a unaveně. Aby také ne, po každodenní tvrdé práci na malém rybářském člunu, z kterého se pokoušel přinést domů alespoň malou rybu k jídlu. Většinu úlovku však prodával do knížecí kuchyně, kde za malou almužnu se snažil koupit pro svou malou dceru Kláru vše potřebné, aby byla vzdělaná a dostala šanci ocitnout se v lepším životě. O ženu přišel před třemi roky, když jí napadl jeden dravec z jezera. Nad jejím hrobem pak přísahal, že udělá vše, aby se postaral o dceru a zajistil jí lepší budoucnost.
Poté, když Kláru pokousal pes, proklínal krutý osud, že zklamal. Potom se však vydal s malým děvčátkem v náručí na jediné místo, kde doufal v pomoc. Bratr Jan se ho okamžitě ujal a on cítil převelikou vděčnost, ale z jeho pohledu vyčetl, jak je na tom dcerka ve skutečnosti. Pak, jako blesk z čistého nebe, se u otylého mnicha objevil malý, černovlasý, chlapec, který svou zázračnou mocí Kláru vyléčil. Sice jako rybář se Evžen s magií nikdy nesetkal, ale věděl, že za život dcery vděčí právě chlapci.
„Vítej, Evžene,“ oslovil rybáře přátelsky kuchař knížete Ivana.
„Zdravím tě Marku,“ oplatil zdvořilost vyhublý muž a na stůl položil proutěný košík s pěti rybami.
„Dneska se ti za dařilo.“
„Hmm,“ zaznělo v odpověď.
„A jak se má Klára. Už jsem jí delší dobu neviděl?“
„Teď už dobře,“ odvětil Evžen a bylo vidět, že mu nedávno spadl kámen ze srdce.
„Co se jí stalo,“ zeptal se Marek ze zvědavosti.
„Pokousal jí pes.“
„U všech bohů,“ řekl kuchař a v duchu se k několika z nich pomodlil. „Potřebuješ peníze na léčitele, nějaké jídlo. Jestli mohu nějak pomoci, klidně si řekni Evžene.“
„Jsi hodný. Nevím, proč všichni ve městě tvrdí, že pro našeho knížete mohou pracovat jen lidé bez duše. Ale nemusíš si dělat starosti, Klára už je v pořádku. Mniši z kláštera se o ní postarali, doufám, že je za to jejich Velký patron odmění.“
Markovi potemnila tvář. „Neřekl bych, že dostali zrovna odměnu.“
„Proč?“
„Tobě se to ještě nedoneslo?“
„Co se stalo?“
Kuchař sklopil zrak: „Dnes v poledne došlo k vraždě. Jeden z mnichů se stal obětí chladnokrevného zabijáka.“
Evžen nemohl uvěřit svým uším. „Nepleteš se.“
„Ne vím to spolehlivě. Ani ne hodinu po tom mordu přiletěl na strážnici holub se zprávou. Rasmus pak poslal knížeti po jednom ze svých mužů hlášení. Chudák bratr Jan,“ pak se Marek vydal ke kredenci a vytáhl z ní láhev vína. Vzal dvě sklenky a nalil sobě i Evženovi. „Na památku jednoho z nejlaskavějších mnichů našeho kláštera.“
Rybář okamžitě sklenici s vínem vzal do ruky a na ex jí vypil. „To bratr Jan a ještě jeden chlapec Kláru zachránil.“
„Chlapec? O čem to mluvíš.“
Evžen se krátce zamyslel, ale pak se dobrosrdečnému kuchaři svěřil a vypověděl mu o všem.
„Takže ten hoch zachránil Kláru?“ Rybář kývl a vypil druhou sklenici vína. „Že by se v klášteře objevil nějaký zázračný Léčitel.“
Evžen položil sklenici na stůl. „Nevím, ale kdyby tam někdo takový byl, proč by mniši nedali zprávu do města, že mají možnost vyléčit každého ?“
„Co když ho chtějí poslat pryč. Takový chlapec je cenný. Sám král nebo šlechta a všichni boháči dohromady by dali klidně kus svého bohatství, jen kdyby je zbavil nějakého toho neduhu, co trápí lidi,“ začínal vymýšlet teorie Marek.
Nakonec se spolu oba muži přátelsky rozloučili a každý si šel po svém. Netušili však, že jejich rozhovor byl vyslechnut a dostal se do uší hned dvěma lidem s různými záměry.

Kníže Ivan byl vzteky bez sebe. Každým dnem se mu díky tajné dohodě měla zvětšit moc a vliv mezi šlechtou. Snil dokonce o tom, jak jeho podepsané listiny budou rozhodovat o životě a smrti významných lidech. A když už měl mít alespoň vlastního vraha, nejenom, že se mu zhatí plány, ale dojde k tomu tak podivným způsobem. Sice dopis z cechu mágů, v němž stálo, že si rada čarodějů vybrala Tamir za další místo, kde bude stát kouzelnická věž, ve které bude přebývat minimálně jeden mág ho těšila, ale slova Baltazara, jeho rádce, navíc bývalého člena cechu mágů, jej utvrdila v podivnostech ohledně toho, co se stalo.
Baltazar stál naproti knížeti v jeho komnatách. Byl to zvrhlý muž, kterého ostatní čarodějové vyhnali z cechu, protože se vyžíval v temných kouzlech, stejně jako nových pokusů na tělech mrtvých zvířat, lidí a dokonce i živých. Nejhorší však byl blažený výraz v jeho tváři, když tělo nějakého tvora pokroutil do hrůzné podoby, odporné a děsivé. Třešničkou na dortu pak pro něho bylo, když takový výtvor byl smrtelně nebezpečný.
Když ho pak vyhodili z cechu, rozhodl se přidat na temnou stranu. Hledal proto černokněžníky a lichy, od kterých by se mohl učit. Avšak když navázal kontakt s Xardasem, myslel si, že se mu splní sny a cíle. Avšak nemrtvému mágovi se hnusila jeho krutost, a tak místo do učení jej varoval, že pokud se nezmění, mohly by se mu stát experimenty jednoho dne osudným.
Baltazar se rozhodl pomstít všem čarodějům a ukázat jim, jakou chybu udělali. Když se pak dostal do Tamiru a seznámil se s ctižádostivým knížetem, věděl, že našel spojence a přítele. Nabídl mu své služby a od té doby plánoval a plnil své hrůzné cíle. Mezi které nakonec patřilo i zabití knížete, i když to samé pro něho plánoval i muž s modrou krví.
„Co o tom soudíš, Baltazare,“ přerušil ticho kníže a podal rádci dekret s pečetí mágů.
Muž s hnědými vlasy jen neochotně vzal do ruky nabízený kus papíru a sevřel ho pevně mezi dlouhými prsty, jako kdyby chtěl z papíru vymáčknout život. Podíval se na jeho obsah a v modrých očí se mu zablesklo. „Mohlo by to pro nás být prospěšné. Aspoň budeme mít na své straně mocné spojence, kdyby se horalé rozhodly obsadit Tamir.“
„Tohle má podle tebe jejich vůdce v plánu?“ zeptal se kníže Baltazara a upřel na něho své zlaté oči. Zvláštní dědičný znak, jež byl v jeho rodu už několik století.
„Kontaktoval jsem několik svých zdrojů a ty mi potvrdili, že horalé se nestěhují jen do Tamiru, ale i do dalších měst. Podle mě má v plánu jejich vůdce po určité době napadnout království.“
„Ta cháska? Vždyť nosí kožešiny a jen malá část z nich má vůbec zbraň ze železa.“
„To ano, ale je jich hodně. Navíc jsou pracovití a učenlivý.“
„Hmm a je opravdu moudré si je sem tedy pouštět?“
Baltazar se usmál. „Lepší s nimi být za dobře, než pak s nimi bojovat. A než dojde k nějakému jejich útoku, můžete si některé barbary získat na svou stranu. Nevím, zda jste viděl některého horala, ale jsou to silní muži a s dobrým výcvikem, by porazili královské vojsko velmi snadno.“
Kníže Ivan se na chvíli zasnil. Představil si armádu v barvách svého rodu, nad níž se tyčí praporce s rodinným erbem. „To není špatný nápad, Baltazare. Jen mi musíš nějakého dobrého šermíře najít. Rasmus je sice dobrý bojovník, ale já potřebuji, aby byli krutí a bez srdce. S tou jeho morálkou bychom nebezpečné vojsko z horalů neměli ani náhodou.“
„Můj pane, mohu položit otázku?“
„Ptej se.“
„Proč jste se Rasmuse ještě nezbavil.“
Kníže se naplno zasmál a pak teprve odpověděl: „Milý Baltazare, jak mi je můj velitel domobrany trnem v oku, nemohu mu upřít výkonnost a nasazení v jeho práci. Navíc není hlupák a všichni obyvatelé Tamiru si ho váží. Tak mi řekni, jak by si takového muže zabil, aniž by si riskoval povstání?“
„Udělal bych z něho vraha,“ odvětil chladně rádce a knížete jeho návrh zaujal.






David se procházel chodbami kláštera. Sice stará a neudržovaná stavba se nemohla rovnat s krásou a velkolepostí chrámu Velkého patrona v hlavním městě, ale musel přiznat, že z budovy vyzařovalo zvláštní kouzlo klidu a míru. Několikrát se zeptal, kde leží pokoje zesnulého bratra Jana a když konečně k němu dorazil, bez zaklepání vstoupil.
„Promiňte, ale tady nemáte, co dělat,“ obořil se na rytíře zostra Jakub.
David se podíval nejprve na zrzavého mladíka, pak na černovlasého chlapce. „Potřebuji si s tebou promluvit,“ promluvil nakonec k Jakubovi.
„Kdo jste a co mi chcete?“
„Jsem David, přítel,“ odvětil rytíř a všiml si talismanu, jenž mladík stále svíral v ruce. „Možná mi uvěříš, když ti ukážu toto,“ řekl a z krku si sundal svůj znak rytíře Bílé růže. „Přišel jsem ti dát nabídku, abych splnil slib starému příteli a učiteli.“
„Komu?“ položil Jakub další otázku a začínal být stále víc zmatený. Jen Kamir vedle něho vypadal úplně klidně.
„Ty si ho znal jako mnicha, já jako velkého bojovníka.“ Když si David všiml, že je zrzavý mladík stále zmatený, dodal: „Bratra Jana.“
„To musí být omyl, bratr Jan byl mnich, mírumilovný, přátelský člověk, který opovrhoval bojem a …“ namítal Jakub dokud rytíř předním nezvedl ruku, že jeho argumenty zná.
„Ano, ty jsi ho tak znal. Ale v mládí byl nejlepší rytíř, který hájil ctnost. Hrdinně bojoval v desítkách bitev a dokonce byl naším velmistrem,“ začal vysvětlovat David.
Jakub se podíval na Kamira. V jeho tváři vyčetl jen klid, pohodu a na rozdíl od něho zřejmě i informovanost. „Co si o tom myslíš?“
Černovlasý chlapec se zadíval na rytíře před sebou. „Mluví pravdu a jedná s tebou čestně. To, co ti chce nabídnout se týká pouze tebe a nikoho jiného, proto se musíš rozhodnout pouze ty sám a nikdo jiný tu volbu za tebe neudělá. Bratr Jan si myslel, že by si ho mohl nahradit a teď záleží na tobě, jestli půjdeš v jeho stopách.“
David byl zmatený. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by takhle malý chlapec mohl mluvit tak moudře a vážně. Navíc vše, co řekl byla pravda a on sám nikomu neřekl o schůzce s bratrem Janem, tak jak mohl vědět, o čem spolu mluvili?
„Teď půjdu. Rozhodnout se musíš ty sám,“ dodal Kamir a odešel z pokoje.
Jakub se cítil až děsivě sám, ale názor chlapce, jemuž bezmezně věřil mu dodal jistotu. Znovu se zamyslel nad životem otylého mnicha, jak ho znával a musel připustit, že měl bratr Jan až moc podivných zvyků a chování, které předtím nebral vážně. „Pověste mi o bratru Janovi víc.“
Rytíř se probral z úvah nad černovlasým chlapcem a začal dopodrobna vysvětlovat. „Jsme rytíři Bílé růže. Náš řád založili první mniši Velkého patrona. V tichosti řešíme spory a hájíme spravedlnost. Samotné kláštery, jako je i tento, pak nám slouží za noclehárny, poštovní a informační síť, ale také z nich verbujeme ty nejzdatnější jedince. Takhle se mezi nás dostal i Jan.“
„Takže on byl sirotek?“
„Ano, všichni jsme sirotci, proto můžeme plnit nebezpečná poslání a bít se v bitvách, protože jediná naše rodina, je náš řád a ostatní rytíři. S kým jiným by ses také vrhal do nebezpečí, než s lidmi, kterým můžeš bezmezně důvěřovat.“
„A bratr Jan, tedy Jan si mě vybral?“
„Ano, poslal mi zprávu již před dvěma lety, v níž stálo, že našel nového člena řádu. Jelikož byl můj učitel, nepochyboval jsem ani na vteřinu o jeho úsudku a volbě.“
Jakub se nadmul hrdostí. Nikdy si neuvědomil, jak ho bratr Jan bral.
„Takže vstoupíš do řádu? Sice jsme se s Janem dohodli, že pro tebe přijdu až za tři roky, ale po té události s vrahem, nehledě na jeho podivnou smrt, bude lepší, když se mnou a s dalšími rytíři odjedeš ihned. Čím dřív ti začne výcvik, tím lépe, vypadá to, že se blíží nebezpečné časy.“
Zrzavý mladík se na vteřinu odmlčel. Sice bratr Jan byl jediný, kdo ho tu ještě před měsícem držel, ale teď tu byl Kamir. Co on, když odejde. Slova černovlasého hocha mu znovu zazněla v hlavě. „On ví, jak se rozhodnu,“ řekl si v duchu, pak se podíval na Davida, který napjatě čekal na odpověď: „Je mi líto, ale zůstávám tady.“
Rytíř Bílé růže takovou odpověď neočekával, ale kývl na souhlas. „Snad tě tvé rozhodnutí nepřijde draho. Sbohem,“ řekl David, otočil se a vydal se zpátky do tajné komnaty ve vinném sklípku, kde na něho čekali ostatní rytíři.

Bratr Felix zrovna krájel maso do guláše, když si všiml malého hocha, jak se na něj dívá. Málem si uřízl prst, ale jeho pohotové reakce ho i tentokrát zachránili před zraněním.
Kamir si sedl na židli u stolu, kde vyhublý mnich pracoval. Díval se na rychlé pohyby jeho rukou a schválně čekal, co muž udělá.
„Máš hlad,“ zeptal se chlapce bratr Felix po chvíli a doufal, že nečekaná návštěva brzy odejde. Po těle mu přejel mráz a zrychlil se mu tep. Nikdy dřív se mu to nestalo, a proto byl neklidný.
„Nemám hlad,“ odvětil Kamir a znovu nastalo ticho.
Bratr Felix dokrájel maso a vzal si cibuli. V mžiku ji nakrájel na jemno, aniž by ho začaly slzet oči. Potom jí smetl do kotlíku, jež položil na plotnu. Počkal, až se zbarví do zlatova a pak přidal maso. Z poličky nad hlavou vzal papriku, pepř a ještě nějaké koření. Postupně se pod jeho rukama začal rýsovat pokrm báječné chuti.
„Nechcete mi něco říci,“ řekl nakonec Kamir, když mnich skoro dovařil.
„Ne, co bych ti tak pověděl, vždyť s tebou mluvím poprvé,“ najednou bratr Felix ucítil palčivou bolest v hlavě. Bojoval s ní, ale taková muka ještě nezažil. I když nechtěl, jeho tělo se pomalu otočilo tváří k chlapci, z jehož očí černota přímo zářila. „Co jsi zač,“ vykoktal skrze zatnuté zuby.
„Přítel, dokud si to zasloužíte,“ řekl ledově chladným hlasem Kamir a povolil sevření kolem těla mnicha. „Co skrýváte?“
Bratr Felix byl ochromen ani ne tak použitým násilím, jako ohromnou mocí, ukrytou v tak malém a na pohled nevinném chlapci.
„Nenuťte mě k násilí. Potřebuji odpovědi a získám je za každou cenu!“
Mnich nepochyboval o slovech hocha, přesto nechtěl, nemohl promluvit. Pokusil se vzdorovat, dokonce se již nenápadně rukou přibližoval rukou po kuchyňském noži na stole. „Nevím, o čem to mluvíš.“
Než se stačil bratr Felix jen dotknout rukojeti nože, projela jeho tělem další vlna bolesti a celého ho paralyzovala.
Kamir přistoupil k mnichovi, přitom černá záře v očích stále nezmizela. „Musím to vědět.“ Pak vzal nůž ze stolu a odřízl muži před sebou kousek masa z ruky. Zadíval se na kus lidského masa na noži a v jindy chladném obličeji se mu objevil odpor. Potom vzal maso do úst a zhroutil se v křeči na zem.
Bratr Felix byl najednou volný. Nechápal, co se stalo, jen viděl malého hocha, jak sebou zmítá na podlaze...

Desítky, stovky, tváří mužů a žen. Lidí, elfů, trpaslíků a dalších. Všechny objeti nejlepšího vraha ze všech se objevili v mysli chlapce, stejně jako způsob jejich nepřirozené smrti, mnohdy velmi kruté. Obrovský počet lidských životů vystřídaly vzpomínky ze života, plné násilí, strachu a bolesti, jež z nevinného dítěte udělali bezcitný stroj na zabíjení, který věřil v jediné pravidlo. Zabij nebo budeš zabit sám.
Jak se Kamir přehraboval v obrazech dětství bratra Felixe, tehdy ještě Xilefa, pochopil, že nikdo se nerodí zlý nebo krutý, každý se takovou bytostí stává až sám a ze své vlastní vůle a přesvědčení. Zjistil, že ne všichni mohou svůj život ovlivnit a jejich osudy ovlivňují až špatná rozhodnutí, přivádějící je na scestí, na stezku smrti, krutosti a zabíjení.
Vzpomínky najednou zpomalily, a jak chlapec začal stravovat a vstřebávat minulost Xilefa, začal se v obrazech lépe orientovat a určovat, které chce vidět. Vyvolal tedy všechny události od chvíle, kdy se dostal do kláštera až do tohoto okamžiku. Najednou uviděl rozhovor bratra Felixe s míšencem, stejně jako jejich souboj. Potom spatřil i břeh jezera Kita, jak ho z vody vynáší utonulý rybář, kterého poté mnich odklidil a zakopal v lese.
Pohlédl na všechny výčitky a muka, jež bývalý vrah a nynější mnich má. Zvláště ohledně smrti bratra Jana a nemohl jinak, než s ním soucítit. Bratr Felix nebyl špatný člověk, byl pouhou figurkou na šachovnici osudu, která se musela potýkat s nepřízní osudu stejně jako s krutostí světa a okolí.
Kamir otevřel oči. Ležel na posteli bratra Jana v jeho pokoji a nad ním se skláněl Jakub. Vedle zrzavého mladíka pak stál bratr Felix, bílí jako stěna a vyděšený k smrti se díval na něho. „Vše je v pořádku,“ vysoukal z vyprahlého hrdla hoch. „Bratr Jan vám odpouští,“ dodal na to a ani nevěděl, proč to řekl, ale cítil, že si to otylý mnich v říši mrtvých tak přeje.
Jakub se podíval na vyhublého mnicha, potom na Kamira a byl opět zmatený, jako před chvílí, když mluvil s Davidem. „O co tu sakra jde?“
Černovlasý chlapec se usmál a začal mu všechno vysvětlovat. Během jeho vyprávění začínal chápat nejen zrzavý mladík, ale i vrah a mnich v jedné osobě, jež si od Jakuba během Kamirova bezvědomí vyslechl jeho příběh.






Baltazar, pokud mohl, trávil všechen svůj volný čas v pracovně, ve sklepení domu knížete Ivana. Tam zosnoval své plány, vymýšlel intriky, stejně jako odporná kouzla a výtvory, jež vypouštěl do stok pod Tamirem, kde jak s oblibou říkával jeho mazlíčci naleznou pro sebe potravu a domov.
Právě k němu do pracovny přišel jeden z jeho špiclů v domě knížete. Majordomus, jehož hamižnost a lakota z něho činili pro někoho, jako byl bývalý člen cechu mágů dokonalý zdroj informací.
„Takže podle tebe si nějaký rybář myslí, že v klášteře je léčitel?“
„Ano pane. Přesně tak to vyplynulo z jeho vyprávění.“
Baltazar se na chvíli odmlčel. Jeho pokroucená mysl již dávno uvažovala o pokusech s tělem někoho tak výjimečného. „Najmi pár mužů a přiveď mi toho rybáře. Chci s ním mluvit.“
„Ano pane,“ řekl majordomus, ale než se vydal splnit příkaz, navštívil v knížecím sídle ještě jednoho svého zákazníka, samotného knížete Ivana, neboť jeho věrnost patřila pouze a jen penězům.

Společenství upírů nalezlo svůj nový domov v troskách starého hradu, kde v jeho sklepeních a do nich napojených jeskyní, bylo pro ně všechny dostatek prostoru.
„Má paní,“ oslovil Kiru, obývající jedinou nepoškozenou místnost, jeden z jejích elitních strážců v černé zbroji.
„To je dost,“ obořila se na něho nahá, překrásná žena, dopřávající si právě lázeň. Místo vody však její dokonalé křivky, na pohled mladého těla, obklopovala čerstvá krev obyvatel nedaleké vesnice, jež si vampýrka vybrala za první cíl útoku. Během noci pak všechny obyvatele výsky pochytali její věrní a poté, co pro ní naplnili starou měděnou vanu, co zůstala ve zřícenině, sami ukojili svou nekonečnou žízeň.
Upír čekal, až mu dá paní rozkaz. Zažil již několik matriarch, ale žádná nebyla tak krutá, podlá a lstivá, jako Kira.
„Ostatní nemrtví touží po náruči smrti a jediný, kdo jim toto přání může splnit je nějaký posel smrti. Toho můžeme využít,“ vampýrka počkala chvíli a když její oddaný bojovník nepromluvil, zklamaně pokračovala. Ráda někoho týrala a obzvláště pak muže. „Xardas je na stopě jednoho z nich a doufá, že právě tento ukončí trápení všech v Nekropoli. Ale kdybychom ho měli ve svých rukou, jistě by za nás všichni nemrtví vytáhli do boje v naději, že jim ho po dosažení našich cílů dáme.“
„Ale my nevíme, kde se ten posel smrti nachází,“ promluvil upír a Kira jej zasáhla svým bičem, jež ležel na stolku u vany. Nikdy svou milou hračku neodkládala moc daleko.
„Neptala jsem se tě na nic,“ řekla matriarcha povýšeným tónem a její služebník okamžitě poklekl na důkaz pokory. „To je lepší,“ usmála se a vycenila dva tesáky. „Vím, že Xardas vyšle stíny. Ti se však stejně jako mi mohou pohybovat pouze v noci a to je naše šance. Chci, aby si ty, spolu s dalšími válečníky, vyrazil pátrat po stínech a nakonec je nechal, aby tě dovedli k poslovi smrti.“
Upír věděl, že když promluví, bude ho čekal další rána bičem, ale musel to říci: „Má paní, ale jak donutíme posla smrti, aby šel dobrovolně s námi? Pokud se mu zachce, zničí nás.“
Bič znovu promluvil. „Skus přemýšlet! Každý má něco, na čem mu záleží a je jedno, zda to je člověk nebo posel smrti. Sledujte ho a zjistěte, co mu je blízké. Potom to vezměte a donuťte ho tím přijít k nám…“

David kráčel v čele malé skupinky deseti rytířů Bílé růže. Okamžitě po rozhovoru s Jakubem se rozhodl opustit klášter. Zahloubán v myšlenkách však stále přemýšlel o podivném černovlasém chlapci. „Mluvil tak vážně, dospěle. A jak to mohl vědět,“ říkal si neustále v duchu.
„Davide. DAVIDE!“ musel zakřičet jeden z rytířů, aby muže probral.
„Co je?“
„Co podnikneme?“
„Ty, Jakub a Alex tu zůstanete a budete sledovat toho hocha. Chci o něm vědět všechno.“
„Ale já myslel ohledně toho vzkazu,“ řekl rytíř a pozvedl ruku s malým papírkem, pokrytým zašifrovaným vzkazem.
„Jo tohle. Promiň Matěji. Ohledně té vesnice, vydám se tam a pečlivě to prošetřím. Takhle otevřený nájezd neudělali upíři již několik let. Jestli vylezli ze svých děr, budeme muset svolat všechny rytíře a stáhnout je z celého království, abychom se s nimi mohli utkat. To nemůžeme udělat, pokud si nebudeme naprosto jistí!“
„Někdo nás sleduje,“ promluvil Jakub, pochodující na konci jejich skupiny.
David se nenápadně ohlédl a kývnul hlavou na souhlas. „Sejdeme z cesty do lesa. Když nás bude následovat, vyslechneme ho.“
Sotva plnoletý muž rytíře sledoval už notnou chvíli. V klášteře byl jako stín, ale sledování na otevřeném prostranství mu zatím nešlo. Když ho pak obklíčili po zuby ozbrojení rytíři, srdce mu poskočilo až do krku.
„Já vím, kdo jsi. Ptal jsem se tě v klášteře, kde má bratr Jan pokoj. Poslal si mě na opačnou stranu,“ řekl David.
Mladík se záhadně uculil: „Musel jsem. Jinak bych nezaslechl váš a Jakubův rozhovor.“
„Ty jsi je slyšel,“ vydechl Matěj a chystal se jednou pro vždy umlčet možné nebezpečí pro řád.
„Počkej,“ zastavil David ruku rytíře v nápřahu. „O co ti jde,“ zeptal se přímo.
„Chci mezi vás. Jakub je ubožák, hlupák, neví, co zahodil, ale já mám po krk toho kláštera, chci vidět svět, hlavní město království, chci mít taky tak nádhernou zbroj a meč.“
„A proč bychom tě měli vzít mezi sebe. A kdo vůbec jsi?“
„Jsem Radek. Jeden ze sirotků, žijících v klášteře a mám informace. Mohu vám povědět o tom chlapci a zaručuji vám, že vás to bude zajímat.“
Rytíři si vyměnili pohledy. Nedůvěřovali mladíkovi a nelíbilo se jim s ním vůbec mluvit, ale Davidova touha po odpovědích byla silnější. „Nejprve mi řekni, co o něm víš, potom se rozhodnu.“
„Mám vaše slovo?“
„Jistě.“
„Tak ten malý chlapec je ve skutečnosti nějaký posel smrti. Viděl jsem, co umí, je to zrůda. To on proměnil vraha bratra Jana v tu oživlou mrtvolu. A má na svědomí další věci.“
„Počkej,“ přerušil ho David. „Hezky od začátku a nepřeskakuj!“
„Jistě,“ řekl Radek a začal vyprávět od okamžiku, kdy se Kamir dostal do kláštera. „Takže teď mě vezmete do hlavního města?“
David přistoupil k Radkovi. „Díky ti moc. To, co jsi nám pověděl má nesmírnou cenu pro nás všechny a mrzí mě, že to musím udělat,“ potom objal zmateného mladíka před sebou a do břicha mu zabodl nůž. „Žádný rytíř Bílé růže však nemůže mít prohnilé srdce, jako máš ty,“ potom odstrčil umírajícího Radka od sebe a nechal ho pomalu vykrvácet pod dubem. „Jak jsem řekl. Matěj, Jakub a Alex budou sledovat chlapce. Ostatní se vrátí do hlavního města a o všem informují velmistra. Já se vydám do vesnice,“ promluvil David k ostatním rytířům a až na tři se všichni vrátili do Tamiru, do přístavu.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Bilkis 25.02.2008, 7:41:06 Odpovědět 
   Příběh super. Ale přijde mi, že je tam až moc linií, které pak trochu čtenáře matou. Alespoň mě. Takže jsem se na některých místech docela ztrácela, ale pak jsem se zase našla. Vím, že je těžké psát příběh o tolika událostech, které se dějí současně, ale možná by neškodilo rozdělit kapitoly na víc částí, protože leckoho by skoky v ději mohly odradit natolik, že by příběh nedočetl a to by byla vážně škoda...
No a ty chyby...něco jsou vážně zrůdnosti. Na tom chce ještě zapracovat a pak bych dala bez rozpaků jedničku, takhle je to dneska na dvojku.
 m2m 24.02.2008, 12:47:36 Odpovědět 
   Ahoj, zdravím a protože času a místa málo, vrhnu se na to rovnou:

Myslí mu začali prolétávat desítky tváří... = začaly (podmětem jsou desítky, ženský rod => ypsilon v koncovce přísudku)

Několikrát neužíváš otazník v tázací větě v přímé řeči, jakoby ses toho bál:
„Co chcete,“ vyštěkl... --> "Co chcete?" vyštěkl...
A takhle u všech tázacích přímých řečích s uvozovacími větami.

Černota v jeho očí... --> nejspíš nedoklep - "očích"

pozor na jenž/jež - občas použiješ nesprávné zájmeno (určuje se rodem daného subjektu) - jež pro ženské, jenž pro chlapa.

Oslovení odděluj čárkami, občas ujely ;-)

Přímá řeč typu:
_ Vycenila zuby na Xardase a řekla: „Tohle není konec. To je teprve začátek,“ pak se otočila a odešla ze sálu. _
je fuj :-)
Vycenila zuby na Xardase a řekla: "Tohle není konec. To je teprve začátek." Pak se otočila...

Přímá řeč nemůže mít dvě uvozovací věty - jednu před sebou a druhou za sebou, vždy jen jednu buď před nebo za ;-)

...žádným slabím protivníkem = slabým

...že by Tamir napadli hordy nemrtvých = napadly (horda, žen. rod -> ypsilon)

Jen meče se jim v rychlé chůzi rýsovali nápadně pod látkou.
---> meč, rod mužský neživotný --> "rýsovaly"

"Evžen byl obyčejný, prostý, rybář."
plus
"...malý, černovlasý, chlapec, který..."
---> obyčejný prostý rybář (případně: obyčejný, prostý rybář)
---> malý černovlasý chlapec ( -||- )

za dařilo = zadařilo
(i když, pravděpodobně jsi psal ve Wordu a Word označil "zadařilo" za neexistující. Nicméně lepší je tenhle tvar :-))

„Kontaktoval jsem několik svých zdrojů a ty mi potvrdili,..."
---> zdroje => potvrdily

"Navíc jsou pracovití a učenlivý." ---> ...učenliví.

"Jakub se cítil až děsivě sám, ale názor chlapce, jemuž bezmezně věřil mu dodal jistotu." ---> ...bezmezně věřil, mu dodal jistotu...

„Pověste mi…“ = povězte

"...ale jeho pohotové reakce ho i tentokrát zachránili..." = zachránily

objeti = oběti; objevili = objevily

"...vzpomínky ze života, plné násilí, strachu a bolesti, jež z nevinného dítěte udělali bezcitný stroj na zabíjení, který věřil v jediné pravidlo. Zabij nebo budeš zabit sám."
---> udělaly + Zabij, nebo budeš...
ale tuhle větu jsem vytáhl i z jednoho menšího stylistického drobku:
...který věřil v jediné pravidlo: Zabij, nebo budeš zabit sám.

...pak stál bratr Felix, bílí jako stěna... = bílý (fuj, hnusná chyba, tytyty :-D)

výsky = vísky (tytyty!!! :-D)

Ti se však stejně jako mi mohou... = my (fuj, tytyty !!! :-D)

skus = zkus

hodně často, ač v přímých řečích, ale dalo by se to opravit:
si = jsi (případně bys, abys apod.)

Pak Xardas :-)
Gothic vládne světu :-D

Tentokrát bych řekl, že sis nedal s opravou moc záležet, doporučuju ještě jednou přečíst, všechny chyby jsem nevybral, jen asi ty důležitější.
Co se týče příběhu, obávám se, že spolu s nekromancií a upíry se začne příběh posouvat do béčkovější klišoidní roviny. Třeba ne, třeba se pletu, ale strach z toho mám.

Každopádně dnešní díl přinesl řadu dalších otázek, co se stane, jak to bude pokračovat..., což je to nej, co můžeš v příbězích na pokračování nabídnout. Těším se na další část.
:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Prolog
Liem Hill
Některých věcí ...
Centurio
Strašná generac...
Kasparek
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr