obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915009 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38920 příspěvků, 5681 autorů a 386594 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: 1. část knihy Wendy Haroldová: dětství ::

 autor Catherine Dafoy publikováno: 25.02.2008, 21:38  
Malá Wendy je pozvána strávit prázdniny ve vzdáleném městě. Během vytouženého výletu, ale Wendy zjistí, že její rodiče tragicky zahynuli.
 

I
Wendy Haroldová byla vzpurné děvče, takové, jaké se příčilo jakémukoli lepšímu úsudku; nezaslu-hovalo si žít v tak vybrané společnosti, jaká mu byla dána do vínku, nebylo moc takových děvčat, které by netoužili být na jejím místě – vždyť jak nádherné musí být všechna ta noblesa a bály, dýchánky se vzdělanými dámami – ano, být na jejím místě, uměly by se chovat a vysoce by si takové cti cenily. Wendy ne; upřímně jí bylo přinejmenším lhostejné, s kým a kde zrovna tráví volnou chvíli, bylo jí jedno, před kým zrovna stojí a na svá slova si dávala jen nejmenší pozor; v její řeči mnohokrát zazněla jízlivost a faleš nebyla výjimkou. Nebyla zlá, jen dětská marnivost nedávala jí čas přemýšlet nad svým počínáním. Ke svým prohřeškům byla hluchá a slepá, jakmile ale zpozorovala chybovat druhé, jala se lamentovat nad jejich opovážlivostí chovat se před ní jako někde na statku. Byla přespříliš marnivým děvčetem a její sobecká samolibost neznala meze. „Papá je známý u dvora, a jestliže se dozví, jak se chováte, můžete z toho mít velké nepříjemnosti!“ byl její častý argument, když se její dušince nezamlouvalo, jak se s ní jedná. Ačkoli _skutečně_ se jí nikdo neodvážil odporovat, v jejích očích ji každý jen využíval a nectil ji, tak, jak se přísluší. Kdo může říct, jak by se byla Wendy chovala, nebýt její otec představený u dvora a matka urozená původem i povahou. Byla jediným potomkem manželů Haroldových a byla jimi hýčkána a rozmazlována, až se z roztomilého děvčátka s andělskou tvářičkou stalo nezvladatelné sobecké stvoření s neobyčejně povýšeneckým míněním, a osm let ji v tom její okolí jen podporovalo a její nejhorší vlastnosti nepřestávaly převyšovat ty lepší.

Jednou se takhle po poledni sešla v ranním salónku obvyklá společnost: sir Dawson – nejvěrnější přítel sira Harolda (před mnoha lety spolu bojovali bok po boku v Evropě, načež byli oba dva pasováni samotným králem a proběhlo jejich představení u dvora), dále pan Morgen se svou chotí Lindou a ještě několik dam, z jejichž společnosti se lady Haroldová tuze těšila. Wendy tato shromáždění nesnášela, viděla v nich ale příležitost dokazovat stále dokola svou vzdělanost a dokonalost. Jako každé úterý, i tentokrát rozložili páni biliárový stolek a přizvali dámy ke hře. Wendy zatím zaujala svou pozici za jejich zády a pozorně sledovala průběh hry, aby popřípadě mohla hráče napomenout pro jeho nedbalost. Při hře se všichni dobře bavili, jen malá Wendy stále čekala na nějakou tu chybičku, ale ne a ne se jí dočkat; vzdálila se proto od hracího koutku a jala se nezbedně poskakovat po pokoji, když ani to nepřivedlo k ní pozornost, zamířila si to směrem k Sandlerovce (slečna Sandlerová byla totiž dlouholetá služebná na Rothburry Hole, sice poněkud podivínská, ale ne nevděčná a byla pracovitá, jak se na takovou služebnou patřilo; do haciendy na Rothburry přišla právě toho roku, kdy malá Wendy poprvé spatřila světlo světa) a pozorovala ji, jak stírá nánosy prachu z knih v policích. Její ruce byly bílé a vypadaly křehce, v tváři byla zrovna tak bledá a unavená; někdy, když se s ní ocitla Wendy o samotě, nedokázala si ji moc dobírat, jen si zvědavě prohlížela její sklíčený výraz.
„Jste zde šťastna Marie?“
„Jsou otázky, slečno, které se nepřísluší ani na vás je klást – “
„Pak je štěstí, že takové otázky nemám,“ zazubila se Wendy a vyčkávala odpovědi. Namísto kýžené odezvy ji však volal hlas z druhého konce místnosti a ona musela chtě nechtě uposlechnout. Partička biliáru mezitím skončila a paní Morgenová požádala lady Haroldovou, zda by Wendy směla chvíli pobýt v jejich společnosti. Linda Polleová se loni v létě provdala za velitele domobrany, leč jí to známí rozmlouvali; byla to mladá dáma s dobrým srdcem, hluboce milovala děti, proto ji rmoutilo, že ona sama zatím žádné neměla – její radostí se stal mladší, avšak již dospívající bratr; Rothburry Hole často navštěvovala právě kvůli Wendy, ačkoli ta její náklonnost neopětovala, ještě zcela nerozeznala Wendin charakter tudíž jí všechny nezpůsoby promíjela a označovala za dětskou nevinnost. Ráda si ji prohlížela, nejspíš pro jemné cudné rysy, jakými se mohla pyšnit její tvář.
„Ach Wendy!“ vydechla paní Morgenová a zahleděla se děvčeti do tváře, „Budeme potěšeni, když se k nám přidáš a rozveselíš nás svým vyprávěním. Tvoje matka nám řekla o tvé cestě do Birminghamu, pověz Wendy, jak snášíš představu té dlouhé a unavující cesty? Každá jiná dívka v tvém věku by upřednostňovala trávit prázdniny doma nežli se podrobit tolik vyčerpávajícímu cestování.“
Wendy sotva zdvihla hlavu od malůvek na stolku, jimiž se zabavovala, zatímco dámy popíjely čaj z miniaturních šálků, když odpovídala:
„Nejsem jako každá jiná holka, to víte – Vlastně jsem chtěla do Bathu, ale když už se paní Woodsová nabídla, že smím jet s ní, řekla jsem si proč ne. Mamá tvrdí, že z Birminghamu je to docela blízko do Londýna a ostatně ani Bath není odtud nejdál, takže se i tam budu moct na nějakou dobu zastavit – ano, řeknu paní Woodsové, aby mě tam vzala. Znáte paní Woodsovou, ne?“
„Popravdě jsem zatím neměla tu čest,“ přiznala paní Morgenová.
Wendy vstala a pohoršeně vyvalila oči: „Neznáte paní Woodsovou! To není možné – jak je to mož-né, že ji neznáte? Musíte znát paní Woodsovou. _Já_ jedu s paní Woodsovou – musíte ji znát! – jede přeci se _mnou_—“
„Musíš madam Morgenovou s paní Woodsovou seznámit, Wendy,“ navrhla lady Haroldová, aby Wendy trochu umírnila v jejím pobouření. Účinek se dostavil okamžitě; Wendy souhlasila, aby se obě dámy seznámily, avšak bez ní – byla by se ráda tohoto úkolu ujala, musí ale stále cvičit na piano a vůbec, není tady přeci od seznamování, to ať si zařídí samy.

II
Od svých čtyř let, kdy Wendy poprvé usedla za piano, není ani jeden den v domě ticho. Pilně své prsty cvičí a klavír nenechá chvíli v klidu. Když se nudí, ozývá se domem ohlušující nesnesitelný kravál a kdykoliv někdo prochází kolem salónu, nutí ho to zacpávat si uši dlaněmi a leckdy i vatou; buší do kláves dlaněmi, lokty a vším, co se jí dostane do ruky. Naopak má-li hodinu s učitelem hudby, vycházejí jí z pod prstů líbezné tóny, okouzlující melodie sladěné do půvabné harmonie; obyvatelé domu se sejdou v pokoji a užasle naslouchají uhrančivé hudbě. Je až k nevíře, jaký to neposedné, nevychované děvče má talent, její prsty jsou obdařeny čarovnou mocí, a když začne hrát, jakoby splynuly s nástrojem i hudbou. Směšné, že právě vlastní povaha bylo to, co Wendy bránilo oddávat se své jediné zálibě naplno. Hraní pro ni bylo totiž více než pouhý koníček; hraje-li, hudba jí dává sílu a energii, a největší požitek má, jak jí všichni obdivně tleskají a oslavují její nadání a ji samotnou.
„Prosím zahrajte nám něco, slečno Haroldová,“ požádala ji jednou slečna Withemoreová.
„Nechce se mi hrát,“ odsekla Wendy odmlouvačně. Lady Haroldová ji jen nepatrně napomenula (lady Haroldová totiž nikdy na svou dceru nezvýšila hlas, ve všem se jí snažila vyhovět, seč jí síly stačily, ať už to bylo cokoliv; Wendy byla jejím jediným dítětem a to si hýčkala), ale Wendy se na ni obořila, že nemůže zahrát nic pěkného, nemá-li na to zrovna náladu – a to radši nežli by hrála špatně, nebude hrát vůbec. S tímto argumentem uspěla leda u paní Haroldové, leč slečnu Withemoreovou nepřesvědčil. Ona jediná viděla, jak Wendy své okolí využívá ke svému pohodlí; spatřovala při každé její návštěvě na Rothburry, jak se před ní každý dobrovolně ponižuje a skáče, jak ona píská. Tento přístup jak k její výchově, tak k jejímu chování ji nanejvýš pobuřoval. Již několikrát se snažila lady Haroldové domluvit, aby na ni byla přísnější a nenechávala ji dělat si s každým, co chce, avšak tady byla přátelská rada krátká.
„Nenapadlo vás někdy poslat dceru do penzionátu? V dnešní době je všude dost prvotřídních škol,“ navrhla slečna Withemoreová své přítelkyni v naději, že by v takovém ústavu mohlo děvče dospět v pravou mladou dámu se vznešenými způsoby. Slečna Withemoreová byla žena ve středních letech, poznamenaná osamělým životem; ačkoli jí bylo pouze pár let po čtyřicítce, kolem úst měla tvář posetou četnými drobnými vráskami, oči jí žely prázdnotou; jediné, co ji těšilo, byla občasná společnost lady Haroldové, mrzelo ji ale, když viděla, že i přese všechna strádání v podobě Wendy byla se svým životem spokojená. Podle jejího mínění (slečny Withemoreové) si tato žena zasluhovala daleko víc, nežli jí život zatím nabízel, přála jí dceru s vlastnostmi, jakými se mohla pyšnit matka. Lady Haroldová byla milá dáma, v jejíž společnosti pookřál i zatvrzelý mrzout, nepovyšovala svou maličkost nad jiné, ale ani netrpěla přehnanou skromností, byla to dáma křehká, s jemnými mravy, nedokázala se příliš rozčílit, aniž by se po několika minutách opět neusmívala, její počínání bylo vedeno laskavostí a čestností.
„Vskutku?“ odvětila jen její hostitelka a věnovala se dál popíjení čaje. Slečna Withemoreová po-střehla, že je jí konverzace na toto téma nepříjemná. Uvědomila si, že pokud skutečně stojí o její dobro, musí na to jít z jiného konce.
„Ta plánovaná cesta do Birminghamu vám prospěje,“ navedla tedy slečna Withemoreová řeč na blížící se Wendin odjezd. „Vy si odpočinete (možná s panem Haroldem také vyrazíte na nějaký ten výlet) a Wendy se pobaví, jakožto poučí zároveň.“
„Oh ano, skutečně se velmi na tu cestu těší. Myslím, že si to zaslouží – je to hodné děvče.“
Slečna Withemoreová nenápadně zakroutila hlavou nad jejími úsudky; buď je lady Haroldová zaslepena mateřskou láskou anebo je až přespříliš prostodušná.
„Drahá Sáro, jsem přesvědčena, že když k vám promluvím jako přítelkyně, dáte mé rady a najmete Wendy vychovatelku. Ne, neptejte se mne proč – krátce a jednoduše byste to měla udělat. Vy to sice nevidíte, ale to děvče, to děvče –“
„Prosím Molly, nemůžete přeci vinit dítě. Jistě, každé dítě z lepších poměrů má guvernantku, ale vy víte, proč jsem tuto možnost zavrhla. Nemůžete mne přeci odsuzovat pro lásku k vlastnímu dítěti.“
„Ovšem že nikoli, ale právě vaše zaslepenost dává prostor její domýšlivosti, vzpurnosti a nenapravitelnosti růst a zas a znovu si podřizovat své okolí. Nechci vám radit, jak vychovávat dítě, neb já sama jsem to potěšení neměla, mou povinností přítelkyně je však přesvědčit vás o správnosti východiska zapsat Wendy na co možná nejlepší kolej.“
Lady Haroldová již nechtěla poslouchat, jak ve věci výchovy vlastní dcery zklamala. Očima vyhledala Wendy, přes celou místnost na ni upnula svůj pohled a jen bezděčně jedním uchem naslouchala dalším a dalším výtkám, kanoucím z úst slečny Withemoreové. Skutečně měla pravdu a zklamala jako matka i jako součást společnosti? Za jaký prohřešek se přesně má kát? Ona ani Wendy se ničím neprovinily – anebo snad – že by ano –?

III
Nazítří zrána má na Rothburry Hole dorazit madam Woodsová se svým vozem a všemi těmi lokaji, kteří jim budou v budoucnu na cestách ku pomoci, vyzvednout Wendy a společně pak cestovat do Birminghamu. V té záležitosti musel pan Harold obstarat spoustu věcí: vyřídit otázku financí, prodis-kutovat s paní Woodsovou náplň jejich pobytu ve městě, ujistit lady Haroldovou, že nemá čeho se obávat a domluvit Wendy, aby svou společnici moc netrápila. Posledně jmenovaný úkol si nechával na konec, neboť jej shledával nejhůře proveditelným. Dobře si uvědomoval Wendinu povahu, mohl se chlubit dobrým bystrozrakem, důvtipem a náležitou rozvážností, proto mu tedy nedělalo problém odolávat Wendiným sladkým očím. Byl to energický muž, pln elánu a radosti ze života, čehož si na něm jeho blízcí cenili nejvíce, vezme-li se v úvahu, co asi všechno v mládí prožil – snad právě jeho neutuchající optimismus mu a jeho kolegům dodávalo síly vytrvat v armádě a zdolat četná, leckdy až nesmyslná, tažení. Na druhou stranu upřednostňoval racionální řešení čehokoli, co ho obklopovalo, čím pohodlnější zbavení se problémů, tím lepší. Vystupoval jakožto vzorný pán domu i hlava rodiny, stav manželský mu byl posvátný a svou rodinu miloval nade vše. Jenže si uvědomoval, že každá věc, tedy i mateřská láska, má své meze a uměl rozlišit, co lze a nelze jen slepě přehlížet. Snažil se Wendy krotit a domluvit jí v jejím vystupování, cokoli co činil, bylo ale bezvýsledné. Wendy si vždy postavila hlavu anebo opomíjela napomenutí rodičů. Nic naplat –. V hloubi duše doufal, že tentokrát Wendy jeho slova vyslyší, třebaže vlastně věděl, že to bude jako pokaždé zbytečné.
Vyšel tedy po krátkém přemýšlení ze své pracovny, kde trávil čas vždy, když nechtěl být nikým rušen. Wendy si právě hrála s porcelánovou panenkou Dolly, když do pokojíku vešel její otec. Jen zvědavě zvedla hlavu, aby zjistila, kdo to přišel a věnovala se dál své dosavadní zábavě.
„Již zítra, papá,“ podotkla nadšeně Wendy.
„Měla bys už jít na kutě, děvečko,“ přitakal a zasmál se na ni pan Harold. „Zítra to pro tebe bude velký den, tak ať máš sílu si ho jaksepatří vychutnat. Skoro bych řekl, že už se má malá Wendy nemůže dočkat podle toho, jak se právě usmívá. Někdo by jí proto měl připomenout, jak se taková mladá dáma na výletě chová. Vystupuje jemně a nikdy ani nejmenším náznakem nedává najevo své majetkové poměry (alespoň dáma vznešená jako ty by si to měla odpustit) a samozřejmě se musí chovat důstojně a střídmě, aby nezostuzovala svou rodinu, byť nevědomky. Tak co, je toto poslání hodné tvé maličkosti?“
„Nikoli,“ fňukla Wendy, vzápětí se ale přestala mračit. „A co dostane dáma, když všechna tato pra-vidla dodrží?“
Pan Harold se namísto odpovědi rozesmál a pomyslel si: „Jsi vskutku nepoučitelná.“ Ještě chvíli si ti dva povídali o nadcházející cestě. Když už se Wendy klížila víčka, uložil ji pan Harold k spánku a po-kojně odešel. Přede dveřmi Wendina pokoje netrpělivě vyčkávala její matka, paní Haroldová; trochu se lekla, když po chvíli klapla klika a z dveří vyšel její manžel, jakmile však zpozorovala spokojený výraz v jeho tváři, utěšeně se v duchu usmála a odešli také spát.

Pro oba manžele Haroldovi byl brzký Wendin odjezd vítaným prostředkem, jak ji obeznámit se světem, aniž by byli nuceni poslat ji do vzdělávacího tábora nebo jiného zařízení pro mladé dívky; byli šťastni, že i přes vzdálenost, jež je bude od dcery oddělovat, mohou si být zcela jisti, že bude v bezpečí – ve spolehlivých rukou manželů Woodsových (je totiž nemyslitelné, aby dáma takového postavení cestovala tak daleko sama, tudíž je na cestě doprovodí starší pan Woods, v Birminghamu je bezpečně ubytuje a bude pokračovat dále až do Londýna, kde nějaký čas pobude ve společnosti známých). Paní Woodsová byla důvěryhodná osoba, jejíž aspekt na svět byl nepředpojatý a objektivní. Již po pětatřicet let žije stejně jako Haroldovi na jižním pomezí Northamptonu, takže si pamatuje na den, kdy se Haroldovi nastěhovali i na den, kdy se narodila Wendy; patřila zde mezi známé osobnosti a její tvář byla denně vídána v doprovodu vysokého, příjemně vyhlížejícího gentlemana – jejího mladšího syna. Pohled na tak nevyrovnanou dvojici připadal kdekomu komický: na rozdíl od syna byla paní Woodsová malého vzrůstu a boubelatější postavy, při chůzi se nevzhledně kolébala ze strany na stranu, takže ji mladší pan Woods musel podpírat, aby se jí šlo pohodlněji. Přese všechny tyto i další nedostatky byla paní Woodsová vzdělaná žena s moudrým a uváženým úsudkem, neplýtvala zbytečně slovy, když zpoznala, že seč jich poví sebevíc, tak jako tak nic neřeknou. Ale nejvíce na ní byla hodna obdivu její neúmorná trpělivost. Proto když se ráno dostavila na Rothburry, ani jí nevadilo, že Haroldovi zaspali a museli tak honem dohánět ztracený čas v přítomnosti právě příchozí. Jen mlčky popíjela nabídnutý čaj, ledaže sem tam pronesla něco o čase.
Vše bylo přichystáno a pan Woods již byl netrpělivý. Po zdánlivě nekonečném loučení se všichni spěšně naskládali do kočáru a kočí zapřáhl. Pan Woods dámy obveseloval historkami z cest (byl to totiž obchodník, a tak bylo cestování jednou z hlavních náplní jeho práce a pokaždé, měl-li příležitost mile rád se chlubil se svými zážitky) a až na občasné Wendiny připomínky ohledně nepohodlnosti ve voze atd. jim cesta ubíhala příjemně a rychle, bez sebemenších problémů až do Birminghamu.

IV
Je to už pár týdnů od jejich příjezdu do Birminghamu. Sotvaže se ubytovaly, okamžitě se Wendy jala přesvědčovat madam Woodsovou, aby se co nejdříve vypravily do Londýna navštívit pana Woodse u jeho známých – a tak se stalo, že byly zrovna na cestě do Londýna, když madam Woodsová obdržela spěšné psaní. Psalo se v něm:

Northampton – Brenings Hole, 16. března
Nejctěnější paní Woodsová,
máme tu nemilou povinnost oznámit Vám tu hroznou zprávu, která se udála tak nečekaně a všechny hluboce zarmoutila – totiž zpravit Vás o – (ach bože, jistě mi odpustíte mé nezdvořilé otálení, avšak věřím, že záhy doznáte mému patřičnému váhání a prodlévání jistou opodstatněnost a nebudete se tedy na mne pro mé nezdvořáctví tolik hněvat). Byla bych ráda, kdyby se mého pověření bývali mohli zmocnit jiní, avšak v jistém směru jsem byla poctěna, když požádali mne, neboť jsem si vždy velmi cenila přátelských vztahů s lady Haroldovou i sirem Haroldem. Avšak měla bych své poslání splnit bez zbytečných okolků (ještě jednou se Vám omlouvám a doufám, že mnou kvůli tomu nijak nepohrdnete). Tedy přejděme k věci. Jde o to, že jsem byla povinována sdělit Vám tu strašnou novinu: Pan a paní Haroldovi již nejsou mezi námi. Je mi to líto hlavně kvůli chudince Wendy, ach jak ta bude tímto tragickým oznámením trpět, to si radši ani představit nechci. Jen jí to prosím sdělte opatrně s notnou dávkou jemnocitu, aby chudinka moc netrpěla. Nejspíš asi budete nuceni vrátit se poněkud předčasně z vašeho pobytu v Birminghamu – doufám, že se tam Vám a chudince Wendy líbí a máte pěkný výlet – je mi líto, že jsem byla nucena vám ho takto zkazit, ale bůh si nevybírá, za jakých okolností k sobě své ovečky přivolá. Á, když už jsem zmínila ony okolnosti, dovolte, abych Vás trochu obeznámila s příčinou tak náhlého odchodu našich milovaných sousedů a přátel – v noci ze čtvrtka na pátek (před dvěma dny tedy – omlouvám se, že píši až tak pozdě, ale chápejte, než jsem se s tím já sama vyrovnala –) mi zničehonic na dveře kdosi zabouchá tak mocně, že to nás to všechny vzbudilo. Pan Gillbert začal nadávat „kdo jen to může být“, vždyť byla téměř půlnoc, považte, a on to mladý pan Woods – Váš ctěný syn – celý uchvácený byl, jak celou cestu běžel, aby nepřišel pozdě. Tak jsme mu rychle nabídli místo a něco na zapití, a že nám poví, co se vlastně děje. My vám z toho byli celí pryč, když nám vše vypověděl, ani věřit jsme tomu nemohli – Rothburry Hole prý lehla popelem! Doposud nikdo nedokáže říct, co přesně se té noci stalo – však ono se na tom časem jistě přijde. Avšak nyní je tohle vše, co Vám mohu k oné nešťastné záležitosti říci. Ještě jednou vám oběma co nejsrdečněji přeji upřímnou soustrast a koneckonců i hezký zbytek výletu (i když moc nespoléhám na nějaké lepší vyhlídky).
Nejuctivější pozdrav, atd. atd.
Nancy Gillbertová

Wendy byla tak zabraná do myšlenek na Londýn a jakpak to asi vypadá u těch známých pana Woodse atd., že ani nepostřehla, jak ten list paní Woodsovou sebral. Po celou dobu, až do příjezdu do velkoměsta, paní Woodsová mlčky rozjímala, zatímco Wendy nadutě komentovala každičký detail jejich povozu i vozovky, což střídala občasným básněním, jak asi musí být Londýn nádherný, takže ostatní cestující v tomto dostavníku byli buď nuceni souhlasně přikyvovat anebo její výlevy přejít mlčením. Když konečně dorazily na místo určení, čekal je zde již pan Woods a jelikož to odtud do domu, kde býval, nebylo daleko a toho dne bylo krásně a slunečno jak už dlouho tak časně zjara nebylo, rozhodli se jít pěšky. Pan Woods se Wendy zdvořile optal na cestu, načež se mu dostalo vyčerpávající odpovědi, v níž měl zahrnut i podrobný popis každého z cestujících; pak je Wendy předběhla a nevnímajíc jejich kárání nezpůsobně kličkovala mezi kolemjdoucími, což se na veřejnosti neslušelo a už vůbec ne na mladou dámu ze vznešené rodiny. Po chvíli paní Woodsová veškeré lamentace vzdala, krátce nato Wendy ustala v nezbedném předbíhání a zbytek cesty ušla v klidu, tedy v takovém, jaký se dá očekávat od dítěte jejího věku (v tomto jejím počínání se krásně odrážela Wendina povaha, jak je vidno z pouhého popisu situace). Pan Woods se svou chotí cestou prohodili sotva deset slov, jen jednou se paní Woodsová trochu víc rozpovídala – o onom psaní, které jí bylo tak spěšně doručeno. Stále ještě byla jeho vlivem přešlá a sklíčená. Pan Woods se zmohl jen na „dobrotivá nebesa“ a na „chraň pánbůh“, když mu jeho choť ve zcela základních rysech načrtla, o čem dopis pojednává; a „to je dobře“ byla jeho jediná odpověď na jeho otázku, zdali paní Woodsová už o tom nadělení pověděla Wendy a ona odpověděla, že nikoliv – ráda by s tím ještě nějaký čas počkala, alespoň dokud se to v hlavě pořádně nerozleží jí samé – s tím pan Woods očividně souhlasil, jelikož jí již nadále nekladl žádné další otázky.


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Rikitan 28.02.2008, 16:53:05 Odpovědět 
   Příběh je docela hezký. Je v něm však několik pravopisných chybek a souvětí jsou příliš dlouhá, působí mírně nesrozumitelně, text působí strojeně.
 Adrastea 25.02.2008, 21:38:40 Odpovědět 
   Už ta první věta mě docela vyděsila. Stejně jako některé další v textu je strašně dlouhá a překombinovaná, tudíž i náchylná k chybám a těžká na čtení. Neboj se těch teček a nesnaž se za každou cenu vyjadřovat složitě. Nejen, že z toho leckdy vznikají nesmysly, ale i celkové vyprávění se pak tváří jaksi strojeně.
Ještě bych zmínila pár hrubek, které Ti tam proklouzly, ale jinak myslím, že své příznivce by si příběh našel. Jen ho trochu zpřítupnit. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
memeks
(11.12.2018, 05:24)
světýlko života
(8.12.2018, 20:27)
Klara Marta
(6.12.2018, 19:05)
Visla
(24.11.2018, 17:12)
obr
obr obr obr
obr
Zbytečně vulgár...
GoldGabIchFürEisen
Temnota lásky
NoWiš
Dárek
asi
obr
obr obr obr
obr

Abraxas
Nikopol
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr