|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: Devět sil(18-21) ::
| Pokračování Společenstva elementálů: Devět sil(15-17) |
| |
|
|
XVIII
Vracel jsem se tam, odkud jsem odešel; viděl jsem celé Společenstvo, i Marka, že tam čekali na to, až přijdu. Marek měl jako obvykle nezaujatý výraz, jako by se nic nestalo. Nade mnou přelétla Markéta, mířící ke skupince.
„Takže co teď navrhujete?“
„Já bych zkontaktoval Mr. Kdosi, co dál...“ řekl Jakub.
„Špatnej nápad. I kdybysme měli okamžitě jít na Terora, nás nejspíš nikam nedostanete... Pepa už nevyléčí ani rozbitý koleno a já už toho mám taky dneska po krk.“ řekl Jirka.
„To je fakt... navíc se už stmívá, tak bysme u někoho měli zůstat přes noc.“ dodal Michal.
„Dobře. Máte pravdu, to bysme měli.“ odsouhlasil jsem.
„Jakube, ty bydlíš tady, na Velké Ohradě, že jo?“
„Už ne, přestěhovali jsme se na Butovice, ale stejně bysme si měli s Mr. Kdosi promluvit.“
Když jsem zvážil cestu téměř pět kilometrů odsud, jít tam by nebylo zrovna vhodné; potom mě napadlo ubytovat se u Markéty, která seděla na schodech a s podepřeným obličejem poslouchala; ale to také nebyl moc dobrý nápad. Jak kvůli ní, tak i kvůli Markovi.
„Dobře... Michal, ten bydlí na Černým mostě, na druhý straně města... u toho taky ne.“
Michal pokrčil rameny, když jsem přemýšlel nad dalším možným ubytováním.
„Jirko; Pepo; vy bydlíte teď kde?“
„Daleko, předaleko, říká ti něco Ořech?“ řekl Jirka.
Čtvrť, kam se odsud dostat pěšky je práce do noci.
Docházeli mi možnosti, u koho bysme mohli přespat... u Marka? Ne, pro to je stejný důvod jako u Markéty.
„Tomáši...myslíš, že ...“ zeptal jsem se opatrně.
„Ne, to asi ne...ne, určitě ne -“ nesouhlasil Tomáš se svým neochvějným výrazem... baviče.
„To snad není pravda, Tomáši !! U koho jiného můžeme zůstat !!“ obořil jsem se na něj.
„Promiň, no...“
„…Můžeme jít ke mně.“ nabídl se Aleš.
Na Aleše jsem úplně zapomněl...poprvé za dlouhou dobu něco řekl; měl prostorný byt a bydlel několik desítek metrů od naší školy.
„Jo? Tak díky moc.“
Aleš pohodil rukou a zvedl se, že půjde.
Michal měl radost, že přespí u svého parťáka, Jirka byl zase rád, že zase vůbec přespí; Společenstvo se vydalo za Alešem.
V popředí jsem předběhl Aleše - znal jsem cestu, stejně jako on, a pro jistotu jsem vyhlížel možná nebezpečí; Markéta a Marek se snažili co nejvíc se nedostávat jeden druhému do cesty.
Za chvíli se ke mně připletli Jirka s Pepou.
„Heleď, Markéta jde s náma?“ zeptal se Jirka.
„Jasně, že jo.“
„Jo, paráda, konečně nějaká holka v týmu...hehe.“
Naše pohledy se střetly v kaluži na chodníku.
„Dobře, dobře!! Až po tobě, šéfe, není to ta poslední... grr...“
„Ten, Marek, mluvili jsme s ním, a říká, že prý tě viděl ve škole.“ řekl Pepa.
„Jo, to jo...snažil se mi ve třídě pomoct.“
„Ve třídě...? Co se stalo u vás ve třídě?“ ptal se Pepa.
„Už jsem ti říkal o tom útoku na školu, ne?“ odpověděl mu za mě Jirka.
„Ano... jo, to je pravda. Jaký je Marek?“
„Má strašný řeči, ale myslím, že je pro nás dost loajální.“
„Hmm... ale ty ho tady nechceš, že ne?“
„Proč by ne... známe se už dlouho.“
„Ale no tak, nekecej, víme všichni, že se maj s Markétou rádi!“ řekl Jirka.
„No...právě, že ne...sama mi to řekla, když jsem jí vysvětloval naší situaci a snažil se od ní něco dozvědět o Hyperionu.“
„Ahaha, a já si říkal, kam jste zmizeli! Tak jak?“
„...Co „jak?““ nechápal jsem ho.
„No co asi, kamaráde, co asi!!“ zasmál se Jirka, plácající mě po rameni.
„Panebože, Jirko,…“
„Podle mě je nebezpečné nechávat Markétu v týmu. Pokud je to tak, jak jsi teď řekl, může mezi tebou a Markem nastat nebezpečný konflikt.“ podotknul Pepa.
„Co si pořád myslíte, kluci, proboha... „
„Ale naštěstí, máš tady nás dva, a my ti krejeme záda! Viď?“ řekl Jirka, chytající mě z legrace za krkem.
„Když jsi nám dal element, dal jsi nám i možnost udělat něco pro dobro všech. Za to ti jsme vděční.“ dodal Pepa.
Byl jsem rád, že to takhle berou... i na nich mi záleží.
„Díky moc... popravdě ani není za co. Za to, že vás musím hnát do boje, který ani nevím, jestli vyhrajem?“
„Ale no tak! Už bylo načase na pořádnou mlátičku, ne?“ řekl rozjařeně Jirka.
„Když to tak bereš, tak jsem rád. Ale zase... vem si třeba Jakuba. Ten je na každou bitvu s Terorem háklivej, i když se nakonec pere, jak to jde; u školy mi třeba pomohl se Shargem a Kristýnou.“
„Vezmi si Podlese, jak ho známe. Nikdy do tohohle nebyl! Tys ho vybral... proč?“
„Protože mi přišel jako opravdovej inteligent - někoho takovýho jsem do týmu potřeboval.“
„Jo, to je. Ale víš přece, jak poslední dobou pořád kouřil a ty další věci.“
„To mě na něm mrzí.“
Ohlédli jsme se na Jakuba; šel zahloubaný dál po ulici. Jistě by už teď kouřil, ale vždycky když chtěl, tak mu to nevyšlo - všechny cigarety mu shořely, když si chtěl zapálit.
„Jakub nebyl vždycky takový.“
„Jo, jo... nebyl. Ti blbcí v jeho nový škole mu to udělali. Teď je pro Společenstvo jenom -“
„Já bych si tak přál, aby zase byl takový, jaký vždycky býval... i ty, vím to.“ nedovolil jsem to Jirkovi dokončit.
„Jo, to jo. Ale, hej, i když nepřátelé sílej, a kámoši prohrávaj, tak za to stojí bojovat.“
Upřel jsem na Jirku pohled, zastavující se; co to právě řekl?
„Co? Co zase?“
„Ne... nic, jenom, že máš -“
„Tomáš? Jo, ten taky hraje dobrý „druhý housle“.“.
„Jirko, co je to s tebou! Nejdřív Jakub, teď Tomáš -“
Po delší odmlce se zase ozval Pepa. „Má pravdu, Kamile.“
„Sám víš, že jednou mu rodiče zakázali se s tebou přátelit.
Jak se může cítit? Myslíš, že ty jeho vtipy a narážky jsou skutečně to, co si myslí?“
„Nevím, ale připojil se skoro hned-“
„Protože viděl, že s tebou šli jeho staří přátelé, a i ty, třeba si myslel, že se zase dáte dohromady, nebo prostě jenom bude slavný, ale tohle nečekal.“
„To přece ani já, ani ty.“
„Promluv s ním, uděláš nejlíp. Třeba se ti otevře, a zase budete, budeme, všichni dobrá parta. Jinak podle mě tým funguje dobře, ne?“
„Snad jo, kluci. Díky, že jste mi pomohli je probrat, už jsem to potřeboval.“
„Ne, není zač... jenom je potřeba začlenit druhý housle do hlavního orchestru.“ řekl Jirka.
„Ano. Jak Tomáš, tak i Jakub se zatím moc v tomhle týmu nepředvedli, a pokud se jejich síly neprokážou v nejbližší době, nezapomeň, mohou pro Společenstvo být i přítěží.“ doplnil ho Pepa.
„Pepo, Jirko... vezměte si celý tenhle tým.
Každý má tady problémy i sám se sebou... nemůžeme od nich očekávat kdo ví co.
A navíc, zrovna Jakub a Tomáš porazili golema u školy.“
„Kamile – bylo to jen o štěstí. Kdyby Tomáš nelétal, nikdy by nezasáhl záda toho golema.
Můžeme si být jistí, že to teď Teror napraví.“ řekl Pepa.
Opustili jsme Velkou Ohradu a znova jsme obcházeli školu, odkud se nám nabízely dvě cesty. Jedna k Alešovi, druhá na jih ke stanici metra a obchodnímu komplexu. Obě dvě nakonec splývaly na sídlišti, kde bydlel Aleš, automaticky jsme tedy zabočili přímo k němu.
Vtom se Jakub zastavil. „Aleši, vím, že je to blbý, ale máš doma dost jídla pro nás pro všechny? Nevíme, jak dlouho u tebe zůstáváme, a i kdybysme měli ráno vyjít, měli bysme být zásobení.“
„Hrm... nemám.“
„Takže bysme se nejspíš měli vydat do Unimarketu pro nějaký to jídlo...“ řekl Jakub, pokyvující k obchodnímu komplexu.
„Fajn. Je nás ... devět, takže se rozdělíme na pět a čtyři-“
„Hmm, brilantní kalkulace, kámo, a kdo dělá co?“ přerušil mě Marek.
„Pět a čtyři proto, aby byly síly vyrovnaný... navíc, kdyby se u Aleše něco stalo, jeho skupina přijde za náma – nemůžeme si dovolit ztrácet čas a zbytečně se zpomalovat, už se stmívá, v noci bysme už měli být u někoho doma.
Tak jo - Jakube, tys to navrhl, takže půjdeš ve skupině do obchodu. Aleš povede druhou skupinu.“
„Jo, já půjdu za Masem. Co?“ řekl Marek, tvářící se přihlouple na Aleše.
Ten nijak nezareagoval; naopak Pepa promluvil:
„Dobře; Aleši, jdeme s vámi.“
Jak mě Jirka minul, slyšel jsem slabě: „Ohlídáme ho a ty se čiň.“
I když nevím, co tím myslel, znělo mi to jako další dobrý nápad.
„Dobře. Já jdu s Jakubem. Tomáši, Michale, půjdete také. Markéto, ty jdeš s... ?“
„Jestli chcete, tak půjdu s váma.“
„Tak jo. Týmy máme, já ten svůj potom zavedu k tobě domů, Aleši, jo?“
„...Hmh.“
Bral jsem to jako ano, tak jsme se rozdělili.
Procházel jsem obchodním komplexem; jeho centrum bylo pod širou oblohou, obepínáno dvěmi kamennými zdmi jako pevnost. Dovnitř a ven se dalo dostat jen dvěmi úzkými cestami, půlící pomyslný čtverec ve středu v ony dva bloky.
Náš cíl byl ale pod ním, velká samoobsluha. Cesta k ní proběhla vcelku normálně a beze slova, ale nelíbilo se mi, že se nacházíme pod zbytkem střediska. To, že jsme byli blízko jedné z cest ven, nic na situaci neměnilo.
„Tak jo. Rozdělíme se – neberte věci, co se mají vařit.“
„No, myslím, že s tím by nám mohl pomoct Alešův element.“ tvrdil Jakub.
Pokrčil jsem rameny, a vstoupil do prodejny.
„Rozdělte se! Až budete mít všechno, sejdeme se zase tady, před východem.
Skupinka se rozešla, zatímco jsem předstíral, že jdu vybírat nějaké potraviny. Místo toho jsem ale pečlivě sledoval Tomáše, kam směřuje. Jakmile se zastavil u zeleniny, hned jsem se pustil za ním.
„Hej, Tomáši, co vybíráš?“
„Co asi. Nějaký ovoce, chybí mi „vitamíny“.“
„Jak všichni říkají, že jsi porazil toho golema... Jak to bylo?“
Tomáš přestal sbírat ovoce a otočil se na mě. „No tak Jakub, Michal, a Lukáš ho odlákali, a já nad něj vyletěl a hodil mu kopí do toho slabýho místa na zádech. Měl jsem štěstí, ale... co ti na tom přijde divnýho?“
„Nic, ale tím pádem by mě zajímalo, jak jsi přišel k tý obrovský ráně na břiše, kterou ti Pepa, nevím ani jak, vyléčil.“
„Tak... no,... trochu jsem ho podcenil, na začátku jsme na něj byli jen já a Lukáš...“
„Jasně, ale... proč jsi ho vůbec měl co podceňovat?“
„…“
„Tomáši. Vím, že pořád rád vtipkuješ a tak, ale jestli je něco, co bych měl vědět, řekni mi to teď. Teror nás může přepadnout každou chvíli, a tady nejsme „ve škole“.“
„Nevím... štve mě to.“
„Co?“
„Všechno to, co se děje...zabíjení, elementy, zmizení lidí...Takhle jsem si to nepředstavoval.“
„Ani já ne, ale řekl bych, že - „
„Že zmizej všichni, co jsem měl rád, že se podělá všechno, co může...že půjdeme do boje na život a na smrt...“
„Takhle to ale musí být. Vybral jsem si tě do Společenstva.“
„To byla asi blbost. Já na tohle nejsem. Nevím, jestli jsem přecitlivělej na boje, nebo -“
„Já jsem přecitlivělej na tyhle řeči! Vzmuž se, vždyť toho ještě hodně musíme udělat, a tebe budu potřebovat v boji s golemem!“
„Nevím, jestli to zase půjde...Mr. Kdosi nám říkal, že jsme je hlavně překvapili tím, že jsme měli element.“
„Já si nic takovýho nepamatuju, a i kdyby, měli k dispozici plnou moc svýho elementu. Pochybuju, že nás šetřili – pokud jsou takhle silní normálně, zase zvítězíme.“
Radši jsem se ani nezmínil o tom, jakou jsme dostali nakládačku od Martina před Markétiným domem.
„Tomáši, já vím, že je to asi hloupej důvod, ale není to spíš proto, že ti kdysi rodiče zakázali se se mnou kamarádit?“
„Panebože, to snad ne.“ zasmál se.
„Je, nebo není?“
Tomáš opět zaujmul velmi vážný výraz, který byl u něj jen zřídkakdy.
„Upřímně, ani nevim. Je fakt, že jsme byli nejlepší kámoši a vůbec tak všechno, ale když mi to řekli, oba jsme věděli, že je to kvůli tobě. Já jsem tě jenom podporoval.
Všechny ty věci, ve kterejch 'sme byli potom... věděl jsem, že v nich mám od tebe mít odstup.
Teď se stalo tohle; a nevim, jak dál.“
„Tomáši... proč jsi se přidal ke Společenstvu?“
„Hej!!“
Otočili jsme se na místo, odkud se ozval zvuk, a tam u východu stáli připraveni Jakub, Michal, a Markéta s několika taškami.
„’dete?“ pobídl nás Michal.
Otočil jsem se na Tomáše; zase měl v obličeji svůj tradiční výraz. „No ne asi, tady zůstanem.“
„Máte všechno, co jste chtěli?“
Prý ano; tak jsme šli ven.
„Hele, a jakto, že vy nic nemáte?“ zeptal se Jakub.
Tomáš dal oči v sloup a já s úsměvem řekl: „My vám radši pomůžem.“
Jakub pokrčil rameny a Michal se na mě spiklenecky podíval, Markéta jako by při pohledu na Tomáše nad něčím přemýšlela.
„Jdeme.“
Uchopil jsem tašky a šel z obchodního domu. Následoval mě zbytek skupinky.
Došli jsme až k jižnímu východu, když se nad námi ozval podivný šramot; skupinka se podívala nahoru – ze střechy obchodního komplexu seskakoval Terorův golem, přímo před jeden z východů...!!
Golem s ohromným úderem z dopadu přistál na zemi s nějakou podivnou zbraní, podobnou halapartně.
„Zpátky!“
Rozeběhli jsme se ke druhému východu na severní straně – na té straně se ale vynořily dvě známé postavy. Kristýna a Tereza.
Byli jsme v pasti – jediná možnost útěku byla dát se zpátky do prodejny. Musíme se jim postavit.
„Jakube, Tomáši, zaútočte na golema, zbytek - „
„Markéto, takže s Kamilem, jo?“ řekla Kristýna.
„Jo, a jako co?“ na to Markéta.
Kristýna se jenom zasmála; náhle jsem za sebou uslyšel náraz...
Okamžitě jsem se otočil; golem minul Tomáše, který mu sotva uletěl. Vytasil jsem meč a rozběhl se na golema ve snaze mu nějak dostat do zad. Golem hrábnul svojí dlouhou rukou tím směrem, kudy jsem běžel; odhodil mne směrem do protější výlohy.
Narazil jsem do skla – náraz mě zmátl, nicméně jsem si vůbec neublížil – postavil jsem se na nohy a rozhlédl se, kdo je nejblíž.
Nejblíž byl Michal, zápolící s Terezou; ta mu se svou ohnivou magií byla velikou konkurencí.
Stále se snažil mít vztyčenou jakousi podivnou fialovou bariéru z hole, aby se alespoň mohl bránit, když jsem si uvědomil, že Michalova nevýhoda je vlastně moje výhoda.
Natáhl jsem ruce směrem k Tereze, a soustředil se na silný, neprůhledný, světle modrý, až bílý paprsek z ledu...
Podařilo se mi ho po ní vystřelit; zasáhl a zmrazil ji během několika vteřin.
„Díky, ale... „ Michal nevěděl, co má udělat.
„Tak do ní, ne?! Za chvíli bude zase v pořádku, kvůli svýmu elementu!“
„No, já nevím, jestli...“
Led na Tereze praskl; Michal si sotva uvědomil situaci, když na něj Tereza vyčarovala obrovskou ohnivou kouli.
„NE!“ zakřičel v poslední chvíli Michal, ale to už ho ohnivá koule vyhodila do povětří. Přenesl se vzduchem a proletěl výlohou jednoho z obchodů.
Vyřítil jsem se na Terezu; konečně si mě všimla.
Provedl jsem na ní výpad, nicméně se s lehkostí předklonila na stranu a meč prolétl vzduchem.
Už by mě ze strany nabrala na své zápěstní bodce, nicméně jsem si nebezpečí brzy všiml a provedl rychlý úkrok. Okamžitě jsem se snažil si vybavit nějaký projektil – v ruce se mi zhmotnila ledová koule, kterou jsem vzápětí po Tereze vymrštil.
Ta ale provedla kotoul do strany a ledová střepina se rozbila o zeď. I ona náhle vyčarovala jakousi ohnivou dýku, ale to už jsem měl v hlavě i v ruce široký štít z ledu, o který se oranžový nůž rozbil.
No, začíná mi to jít, musím se pochválit.
Za zády jsem si připravil chuchvalec ledu, a rozběhl se s mečem na Terezu. Napřímila svoje hřeby do bojové pozice, ale tohle nečekala.
Hodil jsem do strany ledovou hroudu, zatímco jsem se přibližoval. Tereza nevěnovala projektilu žádnou váhu, myslela si, že jsem se jenom netrefil. Bohužel pro ni se odrazil od skla z výlohy místního obchodu - když to Tereza zmerčila, bylo pozdě. Na poslední chvíli sice změť rozbila svou zbraní, nicméně to už se jí můj meč zařízl do boku.
Dívka zavrávorala a padla do strany, kde se odrazila ode zdi na zem.
Usmál jsem se, nadhodil si meč...
A pak si uvědomil, co to vlastně doopravdy dělám. Zabíjím starou spolužačku, která vlastně za nic v tomto konfliktu doopravdy nemohla, jenom se dostala v nesprávný čas na nesprávné místo. Jenom zapomněla na to, jaká ve skutečnosti je. Jenom je posedlá nějakým „duchem“, který si říká Hyperion.
Ona tady nemá co dělat. Jsem si jistý, že ONA ne.
„’di!! Najdi si jinýho vraha!!“
Tereza, ještě než jsem to dořekl, cosi do vzduchu naznačila rukama, a potom už tam nebyla.
Přemístila se pryč.
Ale byl jsem rád, že jsem to neudělal. Snad se najde cesta, jak jí pomoct na správnou stranu, jako to Pepa udělal s Markétou. Markéta... jak se jí vlastně daří? A co Michal?
Jeho jsem viděl v jednom z obchodů okolo; ležel na zemi, díval se s nerozhodným výrazem na bitvu, zatímco se jeho tělo fialově blýskalo.
„Michale!! Zvládneš to?“
„Dávám ...všechen element... do obn... regenerace... popálenin... víš, co... myslím. Snad... to půjde...“
„Drž se.“
Našel jsem Markétu; ta se nějak musela zbavit Kristýny, protože létala okolo golema ve snaze pomoct Tomášovi a Jakubovi v bitvě. Rozběhl jsem se tam také.
Když už jsem stál poblíž Jakuba, udýchaného a zpoceného z boje, golem se rozmáchl svojí rukou po Markétě; chytil ji za křídla.
Rozmáchl se a hodil ji směrem do obchodního domu...řítila se vzduchem, vlétla do dveří; a pak už jsem ji neviděl. Panebože. Takhle nás dostane jednoho po druhém.
Podíval jsem se na golema, kudy bych na něj mohl co nejefektivněji zaútočit – a v jeho ruce bez halapartny byly Markétiny křídla!
Zhrozil jsem se nad tím pohledem – co se stalo s Markétou?! Co jí to ta potvora udělala ?!
Nevěděl jsem, co mám dělat, jestli jít za Markétou, nebo pomoct Jakubovi s Tomášem...kdybych teď přestal bojovat, Markéta a Michal by nemuseli být jediní, co jsou neschopni boje.
Vzal jsem svůj meč a vrhl se na golema.
Jakub se víceméně pouze vyhýbal golemovým tvrdým útokům, zatímco Tomáš měl nejspíš za úkol, když létal nad golemovými zády, zasáhnout jeho slabé místo.
Golem, hned jak mě „viděl“, se po mně rozmáchl svojí halapartnou. Jakub mu sotva uhnul, ale já jsem nestačil nadskočit jeho zbrani; tyč mě zasáhla do prsou, a já jsem, ochromený, zavrávoral, potácející se vzad. Narazil jsem do stěny obchodu, a sesul se na zem.
Bylo to jako kdyby do mě narazilo beranidlo, nebo kdybych dostal elektrický šok. Krčil jsem se na zemi, snažící se popadnout vyražený dech a nabrat vzduch do plic.
Viděl jsem, jak golem druhou rukou udeřil pěstí Tomáše; ten nezvládl let a přepadl za římsu balkonového obchodu.
Jakub se konečně zvedl; golem se otočil a máchnul po něm halapartnou, ale nezasáhl ho. Kuba sice uskočil stranou, ale na zemi ležel nepřipravený na další golemovy útoky.
A to už na něj znovu zaútočil. Jakub před sebe natáhl ruce, a s zoufalým výrazem sledoval, jak do neviditelné bariéry narazila čepel zbraně. Blesky před ním sršely, a podle jeho výrazu ani on sám nevěděl, jak dlouho to vydrží. A já s vyraženým dechem sotva mohl sedět.
Když jsem to viděl... napadlo mě... prohráváme?
Měl Tomáš pravdu s tím, že Teror byl u školy příliš nepřipravený?
Uvidím teď zánik několika členů Společenstva, včetně jejich vůdce, mě? Nechám porazit své jediné naděje?
Ti, co přežijí... Marek...Aleš, a bratři Maršíčkové...budou moci vést Společenstvo? Pepa ano, ale ten zbytek...vždyť jsou jen čtyři... Časem se třeba i spojí s Lukášem, nebo ho najdou mrtvého.
Aniž bych si ho všimnul, Tomáš zarazil své kopí do díry na golemových zádech.
Okolím se ozval strašlivý ryk, podobný tomu, který golem vydal u školy, ale tady jsem v něm uslyšel neskutečnou bolest a trýzeň, až jsem si musel zakrýt uši.
I sám Tomáš byl zhrozen tím vřískotem – odrazil se kopancem z golemových zad a s trpitelským výrazem spadl k zemi.
Golem se obrátil na jih a dal se na zběsilý úprk, téměř zašlápl Tomáše, když se zvedal ze země.
A jako by ze vzduchu, uslyšel jsem: Nikdo ve Společenstvu není přebytečný. Každý je pro své schopnosti unikátní.
XIX
Golem byl poražen.
Opodál jsem viděl dva vyčerpané elementalisty – Jakuba a Tomáše. Tomáš klopýtal směrem k nám, Jakub seděl opřený o zeď obchodu; pokoušel se vstát.
Z Tomášovy tváře se vyloženě smála radost. Když mě viděl, s úsměvem pokýval hlavou, ale nic neříkal.
„Konečně je pryč...“ ozvalo se odněkud zleva; stál tam Michal, sledující scenérii před námi.
„Je, díkybohu.“
„Hej, kluci, jste v pořádku? Michale; jestli už je dobře, pomož Kubovi na nohy.“
Všechno je, aspoň prozatím, v pořádku...nebo ne?
Trhlo to se mnou, když mi to došlo, snad se mi s tím i vrátil dech. Honem jsem utíkal do samoobsluhy za jedinou dívčí členkou Společenstva.
Proběhl jsem dveřmi do obchodu, kde ležela Markéta, opřená o zeď.
Jemně jsem jí zatřásl ramenem.“Jsi v pořádku?“
Pomalu se začala hýbat, když jsem si všiml, že není vlastně vůbec zraněná.
„Tak co?“
„To není možný... já žiju.“
„Jo. Díky našim elementalistům Kubovi a Tomášovi.“
„A taky našemu vůdci Společenstva, že nás dal dohromady.“
„...Dát dohromady Společenstvo byl vážně zážitek.“ zasmál jsem se.
Pak jsem si uvědomil, co to plácám za hlouposti.
„Takže; myslím, že bysme měli jít. Už je doopravdy pozdě.“ A nemohu v tom přestat.
„Tak jo, ale...mám něco s nohama, asi od toho, jak mě sem golem hodil...“
„No, tak to bude horší. Mich-“
„Ne. Vezmeš mě?“
Zasmál jsem se; je veliká škoda, že tu není Jirka. Ten to slyšet, tak by řekl: „Vezmeš SI mě?“
„Co je?“
„Ale ne, vzpomněl jsem si na Jirku...to je jedno. Dobře, vezmu si tě.“
Usmála se. „Cože?“
„Vezmu si tě NA ZÁDA, přece!“ dodal Michal, stojící za mnou. Zase mi tím připomněl jeho dětský humor, kterým mě dokázal tak rozesmát. „Pojďte. Už jsme připravení.“
Než Michal odešel pryč, tak ještě dodal: „Hej, kluci, běžíme!! Támhleto vypadá jako Teror!“
Věděl jsem, že si ze mě jenom dělá legraci. Pokrčil jsem rameny a dřepl si zády k Markétě.
„Chyť se.“
Markéta se mě chytila za krkem a zavěsila se mi nohama za břicho; byl to zvláštní pocit, mít někoho, kdo se na mě absolutně spoléhá. Chytil jsem ji za nohy, aby nespadla, a vyšel ven z obchodu.
Několik desítek metrů před námi běželi Michal, Jakub a Tomáš s taškami; právě zabočili za roh obchodního komplexu, cestou k Alešovi.
Teď už jsme tu byli sami.
Šel jsem dál tím koridorem, s Markétou na zádech; cítil jsem, jak mi na záda položila hlavu. Nejspíš už toho má dost, a potřebuje si odpočinout.
Markéta. No jo, jak dlouho už jí znám? Čtyři roky... a tolik se toho za pár hodin změnilo, stejně tak jako ona. Už mi nepřipomíná tu kouřící „frajerku“, ale někoho naprosto jiného.
Její hloupé až nevybíravé chování zapomněla v světě bez elementu, teď je z ní někdo jiný. Nevím, jestli dospělý, ale zkrátka s nějakou úrovní. Element nás všechny přetvořil.
Co jsem já, co jsem nebyl?
Nevybíravý řezník? Egomaniak? Melancholik?
Vůdce Společenstva.
Šel jsem dál; zrovna jsem vystoupil ze zatmělé chodby obchodního domu. Přede mnou se otevřelo dalekosáhlé panoráma; od nekonečného prostoru bez jakékoli industrializace a panelových domů nás dělila už jen velká budova stanice metra.
Když jsem pohlédl do dáli, svítily na mě paprsky z červánků a slunce, zapadajícího za horizontem přede mnou; pod ním byl širý park, který vypadal za soumraku úplně jinak, než když jsem tam procházel jindy... na východě byly panelové domy vedle Exilu, kterých jsem si dokonce nikdy nepovšimnul.
„Krása.“ doufal jsem, že to říkám jen sám pro sebe. Nic se neozvalo.
Chtěl jsem se otočit, abych mohl jít k Alešovi, ale něco mě táhlo nepřestat se dívat do dáli.
„Ať to neskončí.“
„A ať jsem tady s tebou celou věčnost.“ řekl jsem, jako bych ani nepřemýšlel nad tím, že to vážně není moje hlava, odkud se to ozývá.
Ucítil jsem, jak mě Markéta ještě silněji sevřela na krku.
„Ne...sakra...já prostě - „
A už bych šel k Alešovi, ale uvědomil jsem si marnost mého snažení. Taky i to, že Markéta si jistě vymyslela, že se nemůže pohybovat, ale to mi bylo jedno.
„Já prostě... „
„Co?“
„Panebože, já jsem maniak... radši... jdeme.“
„Kam bysme chodili?“
„K...Alešovi...“
Jak se to chovám? Chovám se jako blbec...
„Co u Aleše...?“
Už bych odpověděl otázkou „Co tady?“, ale ne, neřeknu to. Nezkazím jeden z nejhezčích okamžiků v téhle nekonečné válce.
„To je fakt. Chceš tu chvíli zůstat?“
„To bych moc ráda.“
Sešel jsem ke schodům, vedoucím na plácek, odkud to bylo jen pár kroků do parku; posadil jsem se na ně a Markéta hned vedle.
Díval jsem se do dáli... zase bych si představil ráj pro Společenstvo a pro mě, ale byl bych o to víc smutný, protože bych věděl, že se to nikdy nemůže stát.
Nevěděl jsem, co by mi pomohlo v tomhle konfliktu. Exil byl pryč; přátelé se téměř všichni změní, jako Aleš...Takový úspěch, jako s golemem, zase jen tak nepřijde...
Markéta se přisunula ke mně; zakroutil jsem hlavou a odsunul se dál; Markéta se zase přiblížila, a já se zase odstrčil. A zase, když jsem dospěl až na konec schodů, kde byl pouze obrubník a držadlo.
Zatvářil jsem se jako by až raněně... svěsil jsem hlavu.
A Markéta mi lehla na rameno. Pořád se cítím tak nějak divně...hm. Kdyby tu byl Jirka, řekl by-
Ne. Kdyby tu byl kdokoli, stalo by se všechno jinak. Ale právě proto, že se věci mají tak, jak jsou, jsme tu jen my dva.
Objal jsem Markétu, a ona mne také.
„Nesmím o tebe přijít.“ Markéta nic neříkala, jen se přitáhla blíž.
Nádhera. Konečně cítím úlevu z těch nekonečných bojů, a zabíjení... a vím, že je také někdo jiný, komu na mě záleží. Že mě má někdo rád.
„KAMILE BEERE!!“
Pustil jsem Markétu a postavil se na schody. Středem plácku pochodoval Marek, tasící své dvě katany.
„Řekl jsem ti něco snad, ne?“ zahřměl.
Došel jsem do středu schodů, abych viděl lépe na bojiště, a vytáhnul meč.
„Dojdu pro Společenstvo.“ Nic jsem nedal najevo, když Markéta odběhla pryč.
„Tvoji přátelé tě opouštějí, kámo. Co plánuješ teď?“
Napřímil jsem ruku s mečem. „Nebojím se tě, starej kamaráde. Už nikdy nebudu.“
„To ještě uvidíme.“ řekl Marek a ohnal se po mně katanou. Uskočil jsem úderu včas dozadu.
„Proč tohle děláš? Proč se mě snažíš zabít kvůli tomuhle? Proč vlastně pomáháš Terorovi?“
„Nezáleží na tobě, kámo, Společenstvo si vždycky najde novýho vůdce. Pokaždý to tak je.“
„Ale já se Společenstva nevzdám za žádnou cenu.“
„Pak ses rozhod’!!“
Marek se po mně rozmáchl svými dvěma katanami a já sotva uhnul drtivému úderu; rána zasáhla jeden z pilířů okolo.
Ustoupil jsem dozadu a z ruky vystřelil po Markovi ledový paprsek, podobný tomu, který jsem použil v obchodním centru; Marek do jeho cesty natáhl katanu, štěpící paprsek vedví; ani jeden proud ho nezasáhl.
Ale to už jsem si v levé ruce připravoval ledovou kouli, kterou jsem po něm vzápětí vrhl. Sféru odrazil směrem ke mně, a já si připravil meč, abych ji zachytil... ani nevím proč. Marek na mě provedl prudký výpad, ale já včas nabral ledový projektil na meč a ťal po něm. Můj meč jako by byl tlustší, téměř svítil.
Marek úder vykryl svojí druhou katanou, ale úder byl ohromující – na místě, kde se meče střetly, sršel proud bílých, až modrých světel; blízké okolí bylo celé osvícené tou namodralou září.
Protivník se nedal ohromit barvami a svojí druhou zbraní na mě provedl sérii výpadů; stáhl jsem meč v pravé ruce zpátky, a stahoval se do středu plácku. Z levé ruky mi vyšlehla modrobílá záře, ale i tentokrát ji Marek uhýbl; zasáhl stěnu, kde nechal namraženinu.
Marek roztočil své dvě katany před sebou do rychlého roje čepelí; já neměl na vybranou než ustoupit.
Moment; v tomhle bojovém rozlícení nemusí přece Marek dávat pozor na svou obranu...
V ruce se mi objevila ledová koule, kterou jsem v úkroku zprava mrštil po Markových nohou... elementalista přepadl dopředu, zvedl se a vypadal, jako by se mi to znovu chystal „natřít“.
„Je konec, Marku.“
Otočil jsem se po zvuku; byl to Pepa, který stál na jihu, na okraji schodů do parku, společně s Jirkou.
Na levé cestě z plácku stáli Michal a Aleš, oba s vytaženými zbraněmi. Napravo se zase připravovali k boji Jakub a Tomáš.
Zezadu ke mně přišla Markéta, a v ten moment bylo po všem.
„Marku, využij toho, že jsme tady my. My ti pomůžeme v boji s Terorem a jeho elementalisty.“
„Kámo; ty bys potřeboval pomoc spíš v boji sám se sebou. No ale jak to vypadá, zdá se, že jste „v přesile“.“
„Pojď k nám, Marku. My jsme ti „dobří“. „
„Dobří, špatní... nic takovýho, kámo, není, jsou jen jiný úhly pohledu, tohle si pamatuj...a jak už to tak bejvá, k vám se nepřipojím.“
Uznale jsem pokýval hlavou, když se do hovoru vložil Pepa:“Pokud se nepřipojíš, v budoucích bojích nemusíš mít sebemenší šanci na výhru. Teror má schopné elementalisty, a jako jediný bojovník neuspěješ.“
„Já už si cestu k Terorovi najdu...tak to je nejspíš konec „Zálohy za Kamila“ ve Společenstvu.“
Marek se rozběhl, vyskočil na střechu maloobchodu na kraji plácku, odtamtud se přehoupl na druhou stranu směrem k metru, a pak už jsem ho neviděl...
Záloha za mě...je možné, že mě Mr. Kdosi napálil a tohle měla být všechno Markova práce? A nebo si to Marek prostě vymyslel, jak bylo jeho zvykem? To všechno asi ukáže čas.
„Díky moc, i když tohle nebylo pro vás...“
„Jak, že ne...říkali jsme ti, že ti krejem záda.“ na to Jirka.
„Stejně bysme se už na boj nezmohli...já teda ne, to, jak jsem se vyléčil, mi sebralo skoro všechny síly...“ řekl Michal.
„Přesně tak.“ dodal Jakub, a Tomáš také přikyvoval.
„Nic; stejně díky. Je všechno u vás doma v pořádku, Aleši?“
„...Jo, snad jo...“
„Tak jdem.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
