|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Země za stromy ::
| První část |
| |
|
|
I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo.
Genesis
Ty věci přišly miliony a miliardy let před vznikem světa samotného, v době, kdy strach ještě neměl hmotnou podobu, ale byl vyjádřen jen myšlenkami proudícími volně Nevesmírem. I stalo, že se ony myšlenky srazily, a potom se změnily v něco děsuplného, odpornějšího více, nežli hereze či svatokrádež. To byly doby, kdy se pocity staly hmatatelnou hrůzou a děsem. A byly to také doby, kdy se objevili hraničáři.
Stopy našich životů zanechané v popelu budou rozfoukány větrem, radosti i strasti budou zapomenuty, ale Zlo, Zlo zůstane navždy zakořeněno hluboko v pamětech lidstva. Vždycky tu bylo, je a i bude, ať už se nám to líbí nebo ne. Města shoří v plamenech stejně jako zbytek světa, nic nebude stejné jako dřív. Ale ti, kdož přežijí křest ohněm, založí nový, možná lepší svět. Ale ani ten nebude bez chyby, a proto na něm vždy bude místo pro takové, jako jsem já. A tak to asi má být.
Garth Kanas: Lux Aeterna
Mraky nad chudou osadou, krčící se ve válkou zdecimovaném pohraničí okradené a cti zbavené zemičky, se semkly v olověnou oponu.
Dosud klidnou vodní hladinu zčeřily první kapky deště. Veliké kruhy se rozbíhaly po jezeře, jako sedláci od hnijící mrtvoly na nábřeží, a než se dostaly ke břehu, posetému vorařskými chatrčemi, déšť již vytvořil desítky nových. Byla zima, že by ani psa nevyhnal, a vítr fučel tak, až vháněl slzy do očí, ale ani to ho nemohlo donutit zůstat v chatrči a neoddávat se radostným hrátkám na rozbahněné cestě. Co na tom, že otec říkal, že se venku po setmění dějí divné věci? Co na tom, že otec říkal, aby si po setmění nechodil hrát před dům? Otec říkal spoustu věcí a nemálo z nich bylo jen poraženeckými sedláckými řečmi.
Ještě než si všiml prvního nebožtíka, od hlavy po pás ponořeného v ledové vodě, pomazal si celý obličej blátem a v běhu, máchajíc lískovým proutkem, vyřvával bojová hesla odposlouchaná od korouhve rethonské infanterie, která tudy před nedávnem procházela. „Sviňská robota!“ halekal. „Sviňskej žold! Sviňská armáda!“ Když však doběhl na konec deštěm zmáčeného mola, pod kterým se za takového nečasu obyčejně schovávali všelijací rybáři a kupčíci, zastavil se a umlkl. Zmodralé nohy trčící z vody měl akorát ve výšce očí a to, že se od jezera zvedla mlha, mu výhled na ně nijak neznesnadňoval.
Dies irae, dies illa
Solvet saeclum in favilla
Teste David cum Sybilla.
Chvíli tam jen tak nečinně stál a vykuleně na ně zíral. Potom zabloudil pohledem ke studni. Přes vrátek, na jehož konci bylo zavěšeno vědro, bezvládně viselo další tělo.
Quantus tremor est futurus
Quando iudex est venturus
Cunta stricte discussurus.
Nemělo tak nepřirozenou barvu jako to u mola, zato se mu ale přes kříž táhla dlouhá rána. Odtrhl pohled od hrůzou vytřeštěných očí mrtvého a všiml si, že se od něj táhne krvavá stopa. Zuby mu drkotaly a pěsti měl sevřené strachem mísícím se s neukojitelnou zvědavostí.
V dálce zavyl vlk.
Zahřmělo.
Zvědavost zvítězila nad strachem. Klouzal pohledem po blátivé pěšině, vlnící se nahoru po svahu nad chatrčemi, až ulpěl na otevřené dřevěné brance, kterou chodily krávy na pastvu. Zamračené nebe na obzoru proťala zářící klikatá čára blesku. V jejím svitu zahlédl na brance třetí, poslední mrtvolu. Rozpáraným břichem ležela nahoru, v rukách, ztuhlých v posmrtné křeči, dosud svírala vyhřezlá střeva.
Tuba mirum spargens sonum
Per sepulca regionum
Coget omnes ante thronum.
Déšť zhoustl, že si sotva viděl na bosá chodidla, a kapky bušily do dřeva pod jeho nohama tak silně, až to znělo jako válečné bubny svolávající vojáky do boje. Přesto zcela zřetelně uslyšel zavíření vody za jeho zády, když se zabiják vynořoval. Neotočil se, věděl, co by uviděl. Místo toho se rozběhl seč mu síly stačily zpátky ke břehu.
Mors stupebit et natura
Cum resurget creatura
Iudicanti responsura.
Už se dostal skoro na konec mola, když ho to popadlo za košili a trhlo s ním zpátky. Vyjekl a vší silou se vrhl vpřed, aby se vyprostil ze sevření. Povedlo se. Skočil na cestu, nechávajíc útočníkovi v pařátech svůj límec. Od schodů na verandu jejich chatky ho dělilo už jen několik málo kroků. V duchu děkoval všem bohům, že ho uchránily, ale vtom mu podjely na mazlavém podloží nohy a on sebou plácl do bláta. Překulil se na záda a rychle se začal plazit k domu. Netvor byl rychlejší. Několika dlouhými skoky se k němu v okamžení dostal. I když se hrbil, byl neuvěřitelně vysoký. Celé tělo měl pokryté slizkou zelenou kůží a ze zad mu až na vrcholek oblé hlavy vybíhal hřeben rudých ostnů. Podíval se na něj vypouklýma rybíma očima a napřáhl se, aby mu uštědřil jako nože dlouhými pařáty smrtící ránu.
Zavřel oči.
Liber scriptus proferetur
In quo totum continetur
Unde mundus iudicetur.
Rána nedopadla. Když se po chvíli odvážil podívat, co se stalo, uviděl, že před ním stojí temná postava s dlouhatánským mečem v jedné ruce. Druhou někam ukazovala. Podíval se tím směrem, ale neviděl vůbec nic. Byla tam jenom tma. Taková tma, že se do ní bořil, snažil se utéct, ale nohy mu v ní uvízly. Temnota ho popadla pod krkem a cloumala s ním ze strany na stranu, dokud nezačal zvracet krev. Padl na zem, posetou oblázky. Před ním se písčitá cesta svažovala dolů, kde ústila do moře. Rozběhl se po ní, ale voda se mu zavřela nad hlavou. Topil se. Nohy měl obmotané chaluhami, byly-li to chaluhy a ne ledové mordy vodních netvorů, máchal rukama, aby vyplaval na hladinu. Nešlo to. Topil se.
Quid sum miser tunc dicturus
Quem patronum rogaturus
Cum vix iustus sit securus?
Barbituráty přestávaly účinkovat a on se pomalu, s hrůzou a v nelidských bolestech, probíral k vědomí. Realita byla po procitnutí občas horší než snové vize vyvolané hraničářskými halucinogeny, a toho večera tomu bylo přesně tak. Současnost se mu hnusila a zvedal se mu z ní žaludek. Poslední zbytky nebezpečných lektvarů se draly ven z jeho zmožených útrob, aby zneuctily pokřivenou realitu. Zacpal si nos, aby nezakrvácel celou podlahu a zavřel oči. To jen pro jistotu, snad kdyby se chtěly vize vrátit zpátky do poničených zákrutů jeho už tak dost dezorientovaného mozku. A vize se vrátily. V nové, nechutně obrovské síle se mu zaryly do všech kousků těla jako malé jehličky, dráždily ho, lechtaly a zároveň smrtelně zraňovaly. On mohl jen bezmocně přihlížet.
Tu konečně bolest polevila, utrpení se vypařilo a změnilo se v mlžný opar čiré extáze, šílenství a opojné vůně vítězství, které mohl vychutnávat plnými doušky. Jakoby se všechno kolem něj najednou proměnilo v malinké tančící klauny. Nesnášel klauny a zvlášť ty tančící.
Klauni zmizeli.
V návalu nové bolesti si s heknutím pustil nos a krev z něj mu pokropila kalhoty na stehnech. Ale netryskala dál, snad jako kdyby se jí v těle již více nenacházelo.
…A tak vyhnal člověka a osadil zahradu Eden cherubíny k východní straně s mečem plamenným blýskajícím se, aby ostříhali cesty k stromu života…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
