obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915373 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39509 příspěvků, 5743 autorů a 390408 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Má matka je smrt a já jsem její posel - VI. ::

 autor Sirnis publikováno: 29.02.2008, 13:07  
..
 

Malá plachetnice se sněhově bílými plachtami opustila hlavní město království a rychlostí větru uháněla po řece Yentra k jezeru Kita. Bez posádky, jen s podivnými pasažéry oděnými do zářivých rób, ubytovaných v honosných kajutách v podpalubí. Cesta, jež většině plavidel trvala týdny, zvládla Bouře, jak měla loď napsané na zádi, během několika dnů. Na její přídi, pak po celou cestu stál jeden z pasažérů, zachumlaný v šedém rouchu a opírající se o zlatou hůl, bohatě zdobenou drahými kameny, jež pulzovaly magií. Kápě mu zakrývala tvář a na ní ohyzdné znetvoření, jež ho provázelo od narození. Avšak od podobně postižených lidí měl výhodu, měl ohromnou moc, a proto se také stal velmistrem cechu mágů.
Bouře byla od Tamiru na dohled. Magicky stvořená loď pak sama skasala všechny plachty a ladně vplula do přístavu. Ve stejnou chvíli s ní pak zakotvila ještě jedna loď. Největší plavidlo, jež bylo schopné plout po řekách, těžce ozbrojená, vezoucí na své palubě tři sta lidí, namačkaných na sebe, stejně jako vyhladovělých.
Místní valily oči při pohledu na mohutné postavy horalů, kteří vstoupili do jejich města, kde měli zastat tu nejméně příjemnou práci, jakou nikdo nechtěl dělat. Alespoň tak to všem oznámil kníže Ivan, ale když lidé pohlédli na hrdé muže, ženy a dokonce i děti, dopředu věděli, že je jen otázkou času, než obsadí svou zručností všechna řemesla a potom ty nejprostší a nejhorší přenechají jim.

Kamir seděl na posteli v pokoji bratra Jana. Byla noc a on opět vzhlížel na měsíc, jež mu dodával pocit bezpečí, jako kdyby se stříbrnou koulí byl nějak propojen. Věděl o sobě již dost, ale pořád mu to nestačilo. Potřeboval zjistit celou pravdu. A jak se tak díval na zářivou oblohu bez mraků, kde na černém koberci vynikaly třpytící se hvězdy, dostal najednou nápad.
Hned, jak vysvitlo slunce, začal malý černovlasý chlapec lomcovat se zrzavým mladíkem, spícím na bývalé posteli otylého mnicha.
„Co chceš?“ řekl rozmrzele Jakub, ještě v polospánku a zívl.
„Mám to. Konečně jsem na to přišel.“
„Na co?“
„Vím, jak se spojím se smrtí.“
Jakub se probral, jako by ho hodili do vody. „Počkej. Co že to chceš udělat?“
„Zabít se,“ odpověděl stručně chlapec.
Zrzavý mladík dlouho zíral nechápavě na Kamira, ale ten nečekal, až to jeho přítel dostatečně stráví, vzal ho za ruku a pospíchal s ním do kuchyně za bratrem Felixem.
Vyhublý mnich stále ještě pořádně nevstřebal veškeré informace o chlapci, a tak na něho pohlédl trochu nejistě.
Kamir přistoupil až před bratra Felixe, za sebou táhl nejistého Jakuba, a potom řekl: „Potřebuji laskavost, jež jako jediný,“ otočil se na mladíka. „Dokážeš udělat jen ty.“
„O co jde?“ odvětil rozpačitě mnich.
„Chci, abys mě zabil.“
„Cože?“
Černovlasý chlapec převrátil oči v sloup. „To jinou reakci nikdo nezná,“ řekl si v duchu pro sebe. „Potřebuji odpovědi. A ty mi dá jedině smrt. Kdo jiný mi odpoví na věci ohledně poslů smrti lépe, než právě ona. Ale takhle se k ní asi nedostanu, a tak mě napadlo, že když umřu, setkám se s ní.“
„To je šílenství,“ namítl Jakub, ale Kamir ho ignoroval.
Bratr Felix přemýšlel. Zabil spousty lidí, dokonce i několik dětí, ale, aby ho o vlastní vraždu žádal sám malý chlapec, to jej znervóznilo. „A jak chceš, abych tě teda zabil? Vrazil ti nůž do srdce. Uškrtil tě nebo, jak si to představuješ,“ řekl, spíše ironicky, než vážně.
„Nic násilného. Chci utopit. Nechci, až se proberu, abych měl na těle nějakou díru nebo jizvu,“ zněla klidná odpověď Kamira. „Jakub není schopný mi v tom pomoci, ale vím, že ty to dokážeš udělat.“
Jakub pohlédl na vyhublého mnicha, ale z jeho očí vyčetl, jak se rozhodl.




Tři osoby mužského pohlaví se sešli o půlnoci v umývárně starého kláštera. Nikdo z nich nepromluvil, jen dva nejstarší si neustále vyměňovali ustarané pohledy. Ani jeden však své pochyby nevyslovil nahlas. Nejmladší pak stál v měděné vaně, napuštěné až po okraj vodou ze studně v zahradě.
„Jdeme na to,“ promluvil Kamir a lehl si do vody.
Bratr Felix přistoupil k vaně. O kousek dál za ním stál Jakub, jehož tvář by řekla víc, než tisíc slov. Pochyboval a zoufal si. Bál se toho, co se stane, ale nemohl to malému chlapci upřít. S mocí dostal i na svá bedra velkou odpovědnost. Jen si přál, aby neztratil druhého člověka, na němž mu záleželo víc, než na něm samotném.
„Jsem připraven,“ řekl Kamir. Potom ucítil na hrudi ruce vyhublého mnicha, jež ho tlačila vstříc náruči mokré smrti.
Černovlasý chlapec sebou zmítal. Snažil se vynořit, ale byl tak slabý, oproti dospělému muži, jenž mu v tom bránil. Zmítal sebou jako had, modlil se, ale nikdo jej nevyslyšel, ani mu nepomohl. Potom otevřel ústa, voda mu vnikla do plic a vyhnala z nich poslední zbytky životodárného vzduchu. Pak Kamirovo tělo přestalo bojovat a jeho mysl se propadala do temnoty nového bytí v říši mrtvých.

Všude tma, chlad a beznaděj. Stovky nářků se táhlo ohromnými jeskyněmi, přeplněnými hříšnými lidmi. Vrahy, zloději a dalšími. Tady byl očistec nebo také mučírna pro duše. Zde obcházely Vykonavatelé. Bytosti z kostí děsící svým vzhledem, ale ještě více činy. Ti bičovali, týrali, mučili a děsili všechny hříšné, zločince i podlé lidi.
Najednou se obrovská jeskyně celá otřásla a v jejím středu, na kamenném podstavci s ornamenty smrti, se z temného kouře zformoval posel smrti.
Kamir otevřel oči a znovu se nadechl. Jeho mysl se přenesla do říše mrtvých, ale nevzala sebou tělesnou schránku malého chlapce. Místo ní dostal hoch čtyřmetrové tělo z kostí, podobné více ještěru, než člověku. Na první pohled mocný dravec, silnější, než kterýkoliv Vykonavatel. Udělal první krok a sestoupil z podstavce. Ani nevěděl proč, ale zaklonil ohromnou hlavu a z obrovské čelisti vypustil řev, jež mrazil v zádech, stejně jako drásal duši.
„Vítej, pane“ promluvil Vykonavatel, který se z ničeho objevil u oltáře. „Paní jistě potěší návrat syna.“
„Syna,“ vyklouzlo z čelistí obrovského netvora. Potom si stoupl čelem před Vykonavatele. Zdál se mu tak malý a to byl jen o metr vyšší. Podíval se na jeho hlavu. Vypadala tak bezcitná, krutá, přesto se ho Kamir nebál.
„Ano můj pane. Jsi přeci posel smrti nebo ne,“ řekl Vykonavatel a zdvořile se uklonil. Dobře tak ukázal ostny na zádech, jimiž mohl člověka klidně propíchnout skrz naskrz. „Následujte mě.“
Kamir dělal malé krůčky, aby nešlápl na patu svému průvodci. V klášteře se cítil tak slabý, i když měl mocné schopnosti, tak ty mu přišli směšné v porovnání s jeho nynější podobou. „Kdyby mě tak viděl Jakub,“ řekl si v duchu.
„Kdo je Jakub,“ promluvil Vykonavatel.
„Čteš mé myšlenky?“
„Jistě pane, zde přeci mluvíme jen pokud chceme někomu prokázat úctu. Ale jako posel smrti byste to měl vědět.“
Kamir nevěděl, proč to udělal, ale ohromnou končetinou smetl Vykonavatele před sebou, jako by byl nějaké smetí. Ten narazil zády na stěnu a vycenil zuby v ještěří tlamě. To v Kamirovi probudilo novou vzpomínku plnou odporu k těmto tvorům a chytil svého průvodce pod krkem. Nečekal však, co se stane, když krk jeho průvodce najednou křupnul a potom se jeho tělo rozplynulo v dým, jež do sebe Kamirovo tělo vstřebalo malými ústy v dlani nelidské ruky. Najednou se konečně cítil sytý. Nikdy to bratru Janovi neřekl, když mu přinesl chleba s marmeládou, tak i když jedl sebevíc, nikdy neutišil svůj hlad.
Další Vykonavatelé se shlukli okolo Kamira a obklíčili ho. Ten stále ještě zmaten z toho, co se stalo před chvíli si jich vůbec nevšímal. Pomalu se k němu blížili, ale pak zaznělo mocné zařvání ohromného tvora, dalšího posla smrti a Vykonavatelé se rozutekli.
„Vítám tě, bratře,“ promluvil nově příchozí a najednou rozptýlil myšlenky Kamira.
„Kdo jsi?“
„Renda. Nejmladší syn Smrti. Již se těším, až mě matka pustí tam nahoru. Prosím, pověz mi, jaké to tam je,“ řekl děsivý tvor až s dětinskou nevinností.
„Kolik ti je?“
„Nevím to přesně, ale ještě jsem nestačil projít mučírnu. A to má prohlídka říše mrtvých v ní začal. Takže asi několik okamžiků. Matka však se mnou trávila nějaký čas a učila mě, tak nevím,“ odpověděl Renda a potom si všiml černé koule, jež vykukovala z nedalekého balvanu. „Špicle!“ zakřičel. „Vylez a ušetřím tě.“ Černá koule neochotně přiletěla k obrovskému tvorovi poslušně, jako cvičený psík. „Kolik mi je?“ Chvíli byli ticho, pak Renda řekl: „Je mi něco přes týden,“ pak posel smrti rukou sevřel černou kouli a nasytil se jí.
Kamir, kdyby jeho nového tělo mělo oči, by je vyvalil. „Vždyť ti nic neřekl.“
„Řekl. V myšlenkách. Ale to by si měl sám nejlépe vědět?“
„Nepamatuji si. Na nic si nevzpomínám,“ odvětil Kamir.
„A jak se vůbec jmenuješ.“
„Kamir,“ zaznělo a jako by se celá jeskyně otřásla.
Renda, mít na těle kůži, by zbledl ve tváři, ale teď jeho děsívá hlava dostala směšný výraz, když se při jméně divil. „Ty jsi … Je mi ctí, setkat se s nejmocnějším ze sourozenců,“ řekl posel smrti a sklonil svou hlavu až k zemi.
Kamir byl chvíli v šoku, ze kterého jej vyvedl až bleskový útok jeho bratra, jež ho odmrštil několik metrů. „Proč si to udělal?“ řekl, stále ležíc na zemi.
„Chci tvou moc a postavení,“ odpověděl Renda a znovu zaútočil. Tentokrát však byl Kamir připraven se bránit. Hlavou mu proběhly stovky obrázků z boje s dalšími posly smrti a pohotově věděl, co udělat. Odkulil se z dopadu silných nohou protivníka a potom jej podrazil dlouhým ocasem. Vyskočil na nohy a uchopil Rendu za nohu. Pak s ním praštil o nedaleký kámen, jenž se při nárazu roztříštil. Potom kopl bratra do hrudi a ten i bez křídel odletěl dobrých pár metrů daleko.
Kamir zůstal stát a jen se díval, jak se k němu sourozenec plazí po zemi. Ze vzpomínek věděl, že je to projev pokory, ale najednou Renda, pár metrů od něj vyskočil a svými čelistmi se pokusil zakousnout do kostěného krku. To se mu stalo osudným, neboť jej Kamir ranou pohotového ocasu srazil opět na zem ke svým nohám. Pravou tlapou, tlustou jako sud, mu stoupl na hlavu a přitlačil mu jí na kamennou podlahu.
„Prosím,“ zaprosil tlumeně Renda, ale jeho pokořitel neznal slitování, alespoň ne teď.
Roztříštěná lebka se stejně, jako zbytek těla posla smrti, rozplynula v dým, jenž Kamir opět nasál malými ústy na ruce.
Malý chlapec, v těle ohromného monstra, se procházel rozlehlými jeskyněmi, až došel k obrovské propasti, přes kterou vedl úzký most. Ze stropu pak vysely tisíce klecí, z nichž se nesl nářek zavřených lidí. Vstoupil na most a s každým krokem se mu vracely další vzpomínky. Když došel až na konec mostu, věděl, že se blíží k paláci Smrti, k sídlu své matky. Ještě jednou se podíval na most Utrpení a vybavil si, jak kdysi z něho shazoval ty nejhorší hříšníky do bezedné rokle, končící až nicotou.
Vystoupal po schodech z kostí a vstoupil do paláce, vystavěného ze stejného materiálu, jako bylo použito na schodišti. Tmu v sídle Smrti rozehnávalo jen několik pochodní. Celá stavba byla tak pustá, mrtvá, a přesto živá vůlí vládkyně.
Kamir kráčel zcela instinktivně, věděl kam jít a čeho se vyvarovat. Nevšímal si ani odporných tvorů, jež pečovaly o jeho matku. Prodral se až do jejích komnat, odkud vládla světu mrtvých. Tam jí spatřil. Bytost nepopsatelně krásnou, stejně jako nevýslovně ohavnou. Dvě tváře měla, jako říše, již vládla.
Smrt se otočila k synovi a ten dobře viděl, jak se na něj dívá překrásné, modré, oko a černota po vydloubnutém orgánu na rozpadlé tváři, kde byli jen cáry masa, v nichž si lebedily červy. „Vítej doma, synu.“
Kamir instinktivně sklopil obrovskou hlavu na dlouhém krku.
„Co tě přivádí.“
„Matko,“ vydávil skrze řady zubů Kamir nejistě. „Potřebuji odpovědi a ty mi můžeš dát jen ty.“
„Co by si rád věděl?“
„Všechno. Každou chvíli se mi objevují v hlavě vzpomínky, útržky, ale musím toho vědět víc.“
Krásná tvář Smrti se pousmála, zatím co ta ohyzdná, bez rtů jiný výraz nesvedla. „To je normální. Jsi můj syn, a tak základní znalosti získáš během krátké doby. Potom můj milý Rendo se vydáš do světa živých, kde budeš konat mou vůli.“
„Ale já jsem Kamir.“
Vlídnost ze Smrti zmizela stejně rychle, jako se objevila. Modré oko se zlostně podívalo na Kamira a potom mysl paní říše mrtvých prozkoumala své panství. Nikde však nejmladšího potomka nenašla. Prázdný oční důlek se zadíval na tvora před sebou a okamžitě uviděl život, jež v sobě měl a patřil Rendovi. „Takže ty nevíš nic?“
„Ne,“ řekl Kamir, ale dobře si všiml, jak je jeho matka najednou nesvá. Přesto potřeboval vědět pravdu, a tak jí vypověděl všechno, co se mu událo.
„Dobrá. Povím ti, co se stalo. Několik tvých sourozenců se pokouší mě spoutat. Uvěznit mě v mé vlastní říši. Ukradly mi kámen, artefakt, jenž mi umožňoval vstupovat do světa živých a vidět všechno, co se tam stane. Vyslala jsem tě proto, mé nejoblíbenější dítě, jako poslední naději. Každý den slábnu, i ty jsi to jistě vycítil. Již nemám tolik moci k tomu, abych ovlivnila dění ve světě živých, proto se ti také přihodilo tohle. Měl jsi se tam objevit jako dospělý, se všemi znalostmi, ale sám vidíš, jak to dopadlo.“
„Co mám udělat?“
„Tvoji sourozenci se proti mně spikli. Tebe jsem poslala, aby si je poslal zpátky ke mně, kde se o ně postarám, ale nejprve mi musíš vrátit můj kámen. Přines mi ho, za každou cenu, dřív, než rozpoutají něco strašného. To je tvůj úkol a teď běž,“ potom Smrt tleskla a Kamir se znovu vydal na cestu. Mocné tělo zanechal v říši mrtvých a vklouzl do křehké schránky malého chlapce.
„Snad mi kámen vrátíš dřív, než se ti vrátí paměť a vzpomínky úplně,“ řekla Smrt, když potomek opustil její říši.






Klára netrpělivě vyčkávala příchodu svého otce. Její tělo se z pokousání až podivně rychle zotavilo a teď měla energie na rozdávání. Cokoliv prováděla, ať to bylo běhání, vaření, uklízení i hodně namáhavá činnost, žádná jí nevzala ani trochu síly z těla. Ale od návratu z kláštera bylo ještě něco jinak. Neznala strach. Vždy se bála pavouků, velkých psů, tmy a dalších věcí. Teď však k ničemu a nikomu tento základní prvek lidské povahy necítila. A stalo se ještě něco podivného, když si všimla, že na ruce, v dlani, se objevil malý, černý, křížek. Nevěděla, co představuje, ale cítila, že to není jen obyčejné mateřské znaménko.
Dívka vyhlížela z okna malé chatrče, jež byla v nejchudší části Tamiru, ale ač tam vládla chudoba a hlad, lidé tu byli přátelští a narozdíl od bohatší vrstvy obyvatelstva, dokázali držet při sobě.
Klára své zelené oči, krásné, jako dva smaragdy, upírala na jezero a obavy o otce v ní rostly každou minutou. Nikdy nechodil tak pozdě. Vždycky se vracel ve stejnou dobu, a proto se o něho bála.

Majordomus udělal přesně to, co po něm Baltazar žádal. V přístavu najal párek opilců, jež by pro pár zlaťáků na pití zabili i vlastní rodiče. To jej potěšilo, protože mu Baltazar dal deset zlatých a jemu stačili pouhé dva, aby zaplatil za únos rybáře Evžena.
Počkali si na něho hezky časně z rána, ještě předtím, než vyplul na jezero. Praštili ho po hlavě a potom jej strčili do pytle, aby to vypadalo, že nesou do knížecího domu nějaké zboží.
Baltazar byl potěšen, a tak dal majordovi ještě pět zlatých. Avšak nechtělo se mu riskovat, že by dva muži, z nichž neustále táhlo místní pivo promluvili, a tak je poslal ven druhými dveřmi ve sklepení, kde ho kníže ubytoval. Dveřmi, o nichž jim řekl, že vedou do tajné chodby, končící v přístavu. Ve skutečnosti však vedla do stok pod městem, na místo, kde si Baltazarovi výtvory udělali domov a kam je chodil zvrhlý mág navštěvovat a kochat se svým uměním, stejně jako využívat je při různých plánech.
Když opilci zmizeli za dveřmi, ozvaly se po dvou minutách smrtící výkřiky obou mužů a nelidský řev netvorů, kdysi živých i mrtvých lidských těl.
Evžen byl už v tu dobu při vědomí, připoután na dubovém stole, uprostřed místnosti. Z křiku jej zamrazilo a srdce se mu zběsile rozbušilo.
„Můžeš jít,“ řekl Baltazar a propustil majordomuse. Ten rychle odešel a nechal odporného kouzelníka se svým zajatcem, jehož na okamžik litovat. Ve skutečnosti mu však ostatní byli zcela ukradení. Jeho láska patřila pouze penězům a mincím, již ukládal do tajné schránky v posteli, jež pomalu praskala pod tíhou zlata, stříbra a několika drahých kamenů.
„Vítej u mě doma,“ promluvil Baltazar na Evžena, jenž se rozhlížel po vlhkém sklepení, v němž byli stoly a na nich desítky alchymistických zkumavek, baněk a kahanů, z nichž vycházel odpudivý zápach.
„Co po mě chcete,“ dostal ze sebe rybář, vyděšený místem, stejně jako svým věznitelem.
„Co chci. No to by vydalo na dlouhý seznam, ale v tuto chvíli jen odpovědi. Zatím, to ostatní si obstarám později,“ odpověděl Baltazar a když viděl, že jeho zajatec mu vůbec nerozumí, povzdechl si. „Ach ti prostí lidé, jsou tak natvrdlí a hloupí,“ řekl si pro sebe. „Chci, abys mi pověděl o všem, co se stalo v klášteře, když si tam přinesl svou dceru.“
Evženovi se najednou rozsvítilo, když mág přistoupil blíž k jeho lůžku a tvář mu osvětlila svíčka u jeho hlavy. Poznal toho muže, už jednou ho zahlédl v knížecím domě, a jak se na něho zeptal jednou Marka. „Vy jste rádce našeho knížete.“
„No vida, podcenil jsem tě. A já myslel, že jsi úplný hlupák. Tím líp, aspoň mi toho víc řekneš.“
„Ale já jsem jen rybář, nic nevím.“
„Lháři! Nesnaž se mě obalamutit. Chci vědět o tom chlapci z kláštera. Tak mluv,“ obořil se na Evžena Baltazar a v očích se mu rozhořel plamen šílenství. „Nebo tě k tomu přinutím a věř mi, nebude ti to příjemné.
Rybář polkl. Ucítil neviditelnou smyčku, jak se mu stahovala kolem krku. První věc, jež mu vstoupila na mysl byla jeho dcera. „Kdo se o ní postará,“ přemýšlel a bylo mu lhostejné, co se s ním stane. Jemu šlo jen o Kláru, o to, aby žila a měla se dobře.
Baltazar dlouhé zamyšlení muže považoval za neochotu spolupracovat, a tak vzal jeden ze skalpelů a popustil uzdu šílenosti, své pokroucené části mysli.
Necelou hodinu mohl každý slyšet ve sklepení knížecího domu bolestný křik. Avšak nikdo jej přes tlusté, kamenné, zdi neuslyšel. Nikdo se nestal svědkem toho, jak šílený mág vytvořil své nové monstrum, stejně jako dostal odpovědi, jež hledal. Nakonec se Baltazar ďábelsky smál až dlouho do noci a sám sebe vychvaloval, když se mu v pokusech konečně podařilo, aby z člověka udělal nejen stvůru, ale zachoval přitom všechny myšlenky a znalosti nešťastníka, které mu pak výtvor musel vypovědět, kdykoliv se ho na ně zeptal. Už dokázal stvořit živou loutku a přesto v nitru mrtvou, když jí vyrval život z těla a pak jej pokřivený vrátil zpátky na místo.

Kamir se probral na posteli. Nad ním se skláněl Jakub a bratr Felix, oba vyděšení, kteří si současně oddechli.
„Doufám, že si aspoň dostal své odpovědi, když si byl tak dlouho mimo,“ přivítal chlapce do světa živých zrzavý mladík sarkasmem.
Černovlasý chlapec se pomalu posadil. Hlava ho bolela, jako kdyby mu v ní zněly obrovské zvony. V ústech se mu objevila hnusná pachuť, ale sytost jej neopustila. Dokonce si připadal jinačí, silnější.
„Snad si neztratil řeč,“ promluvil znovu Jakub.
„Ne, je mi fajn. Až moc fajn,“ odpověděl Kamir a protáhl ztuhlé údy.
„Jak fajn?“
„Takhle,“ řekl chlapec a postavil se. Přistoupil k oknu a díky novým vzpomínkám přivolal temnotu, pravou nefalšovanou černotu, jež naplnila pokoj bratra Jana a všechny tři pohltila. Na oblečení jim vytvořila vrstvu jinovatky, neboť chlad pokaždé doprovázel smrt.
Bratr Felix se začal na chlapce dívat se stále větší pokorou. Věděl, že on už jej nemusí chránit, neboť on se ochrání lépe, než kdyby kolem sebe měl armádu rytířů.
„Co chceš teď dělat,“ vykoktal Jakub, třesoucí se stále sílící zimou.
Kamir poslal temnotu pryč z pokoje a otočil se k oběma společníkům. Ti spatřili, jak jindy černé oči zcela vybledly. „Chci najít své sourozence,“ zaznělo z hrdla chlapce, který mluvil stejným hlasem jako v říši mrtvých, v podobě posla smrti.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Bilkis 04.03.2008, 6:55:25 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Bilkis ze dne 03.03.2008, 7:51:23

   Tak jsem tu zmatená jediná, ale já jsem poslední dobou zmatená pořád. Každopádně se těším, až to rozmotáš! Ještě ty chyby a bude to ok. :)
 Bilkis 03.03.2008, 7:51:23 Odpovědět 
   O chybách už jsem říkala minule a navíc Chemik ti tu nechal obsáhlý koment, takže to nemá ani valný smysl. Jestliže jsem minule byla místy zmatená, tak dnes jsem byla zmatená tuplovaně! Hlavně za to mohou některé ty formální nedostatky, ale stejně mě ten příběh velmi zajímá! Dala bych tak jedna a půl, ale to je čertužel nemožné, takže ta dvojka je trochu lepší...
 ze dne 03.03.2008, 15:59:56  
   m2m: Já zmatenej teda nejsem vůbec :-P

:-D
 ze dne 03.03.2008, 15:57:23  
   Sirnis: no tak nejprve to musim pořádně zamotat, abych to pak mohl (snad) zajímavě rozmotat
 m2m 29.02.2008, 13:07:35 Odpovědět 
   Pozor na jenž/jež - asi už se opakuju, ale jenž je u rodu mužského, jež u ženskejch ;-)

„Co chceš?“ řekl rozmrzele Jakub, ještě v polospánku a zívl.
-- čárka zbytečná

tohle je přímo otřes :-D:

...a potom řekl: „Potřebuji laskavost, jež jako jediný,“ otočil se na mladíka. „Dokážeš udělat jen ty.“

---> ...a potom řekl: "Potřebuji laskavost, již jako jediný dokážeš udělat jen ty."
Ta vsouvací uvozovací věta mezi přímé řeči mi nevoní, když máš již první uvozovací větu.
A i kdyby to šlo (ale myslím, že ani v tomto případě to nepůjde), pak by to vypadalo: ...a potom řekl: "Potřebuji laskavost, již jako jediný," otočil se na mladíka, "dokážeš udělat jen ty."
...jo a řekni mi, na koho vlastně Kamir mluví :-)
Jestli na Jakuba nebo na Felixe, protože mám pocit, že spíš měl mluvit k Felixovi, ale reaguje znovu a znovu Jakub :-)

...dokonce i několik dětí, ale, aby ho...
= dokonce i několik dětí, ale aby ho...

osoby se sešlY

tady pozor:
Potom ucítil na hrudi ruce vyhublého mnicha, jež ho tlačila vstříc náruči mokré smrti.
??? Ruce - tlačila? :-)) Na tyhle drobky si dávej pozor, ruší při čtení ;-)

nebo:
...ale byl tak slabý, oproti dospělému muži, jenž ...
stylisticky neobratné...lepší by bylo: ...ale byl oproti dospělému muži, jenž ..., slabý... ;-)

obcházely Vykonavatelé = obcházeli

z ničeho objevil = zničehonic?

"Ano můj pane. Jsi přeci posel smrti nebo ne," řekl...
"Ano, můj pane. Jsi přeci posel smrti, nebo ne?" řekl...

schopnosti přišlY

A to má prohlídka říše mrtvých v ní začal.
- huh? Něco v té větě nesedí, co to asi bude? :-)

majordomus bez majordoma ;-)
(propustil majordoma)

Víc chybek už vypisovat nebudu, povětšinou se opakují, íčka (rod mužský životný = i; neživotný = y; ženský = y), přebývající či chybějící čárky, to všechno by tu bylo na moc dlouho.

Co je hlavní, příběh si zachovává svojí úroveň, což se u dílek na pokračování vidí málo.

Scéna s Kamirem v říši mrtvých (či Smrti) je famózní a kdybys na ní postavil někdy něco (scénu či rovnou povídku/bokovku), bylo by to famózní.

Počet chybek je úměrný k délce textu, který se mi dneska četl opravdu s chutí a já jsem rád, že tuhle sérii mohu mít na starosti právě já.

Dneska dávám jedničku, protože nápady se mísí jeden s druhým a připravují nám voňavou směs.
Těším se na další díl.

Jo a P.S. - doporučil bych Ti postarat se o své čtenáře nějakou odpovědí na jejich komentáře ;-)
Ale to je jen tak naokraj :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
obr
obr obr obr
obr
POTWORA
Danny Jé
Cena odvahy - 1...
Anne Leyyd
Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr

PREDATOR IN HOLOCAUST (Predáto...
Michal Chocholatý
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr